BERTÍK, * 19.2.1999 - + 29.7.2007
Bertík byl moje láska statečná... Přišel na svět jako druhé koťátko hned po Honzíkovi, po čtvrté hodině ráno, 19. února 1999 a asi půl hodiny po něm se jako poslední narodila Emička. Bertík byl ze všech tří sourozenců nejaktivnější, nejšikovnější, nejzvídavější, nejstatečnější. Nešlo ho nemilovat. Podle jeho uhrančivých očiček jsem mu někdy říkala Korálek a podle jeho černé bradičky zase Mušketýrek. Nemůžu pochopit, čím si zrovna on zasloužil takové trápení, kterým si ve svém posledním roce prošel.
Bylo to na začátku roku 2007, kdy Bertíkovi bylo teprve 8 let a kdy jsem mu na boku pod kůží nahmatala malou bulku. Doktor usoudil, že je to absces, ale pro jistotu šel Bertík na vyříznutí. Po zákroku nás doktor uklidnil, že vše proběhlo v pořádku, útvar byl pěkně zapouzdřený a nevidí důvod posílat to na histologii, protože carcinom vypadá úplně jinak. A že kdyby to bylo něco špatného, začalo by mu to růst znovu.
Což byla velká úleva. Jenže Bertík ještě ani neměl stehy venku a už jsem mu pod jizvou ucítila další hrbolek. První diagnóza lékaře byla tedy bohužel špatná, ale i kdyby znal správnou diagnózu okamžitě, stejně by to ničemu nepomohlo. Bertíkova bulka se ukázala být povakcinační sarkom, způsobený vakcínou proti vzteklině. Neléčitelný agresivní nádor, který rostl mnohem rychleji, než se Bertík stačil hojit. Během roku prodělal pět operací, kdy se mu pokaždé odebíralo víc a víc tkáně a při té poslední operaci už skoro nebylo co odebírat.
Bylo mi toho malého, statečného kocourka tak strašně líto. Tolik bolesti si vytrpěl, nejen při zákrocích a hojení, ale i při našem převazování, kdy jsme mu museli ránu čistit, dezinfikovat a znovu zavazovat. Přesto Bertík vždy trpělivě držel, ani jednou nás nedrápl, nekousl, nezlobil se na nás. Počkal, až vše dokončíme, nasadíme mu přes obvaz sifonek a pustíme na chvilku ven.
V posledních dnech jsem ho ven nosila už jenom v náručí, bála jsem se, aby se o ten obvaz někde nezachytil a neublížil si ještě víc. A Bertík to opět chápal a nechal se nosit tak dlouho, jak jen to šlo. Věděli jsme, že další operace už nebude možná, ale drželi jsme se naděje. Že třeba tentokrát odebrání tak velkého kusu tkáně pomohlo. Že už nic dalšího nevyroste. Že to Bertík nějakým zázrakem zvládl.
Bohužel nezvládl. Zvrat přišel v sobotu 28.7. 2007 v noci. Bertík celou noc nespal a já taky ne. Dívala jsem se na něj, jak si nemůže sednout, nemůže si lehnout, jak má evidentně velkou bolest a nemůže si od ní odpočinout. Celou noc jsem probrečela a nemohla mu pomoct. Věděla jsem, že tohle je konec, že prostě tohle tomu milovanému Bertíkovi nemůžu dělat. Držet ho vší silou pro sebe tady na světě. A tak v neděli 29.7. k nám přijel doktor, dal Bertíkovi injekci na jeho poslední cestu a já jsem měla poprvé v životě opravdu zlomené srdce po odchodu zvířecího kamaráda. Tak silnou bolest jsem do té doby asi nezažila a i dnes, když vidím jeho fotky, mě srdce bolí a oči slzí.
Miluju tě, Bertíčku a nikdy jsem tě milovat nepřestala.
Takhle velká byla jizva po poslední operaci
Sbohem, kamaráde milovaný
