FRODO, * 4.9.2004 - + 21.11.2017

DENÍKY

6. září 2011
No nedivte se kočkové, že píšu až celých 7 let od mýho příchodu k nám. My jsme si totiž deníčky dřív nepsali, to zavedl až Fanda a ještě ke všemu si je psal jenom on, takže já nemám skoro žádný zápisky. Mně to ale vůbec neva, hlavně, že mě má panča ráda. A víte, co je novýho? Oslavil jsem už sedmé narozeniny. Mám je teda jako skoro všichni u nás jen tak odhadnutý, abych nebyl škodnej, ale tak mi to úplně stačí. Panča tomu stejně ani nemůže uvěřit a pořád počítá na prstech, jestli je to fakt pravda, že jsem její už sedmiletej Frodík. A taky se dívala na fotky, kdy jsem přišel a vešel jsem se do takový malý spací krabice. To jsem byl totiž skoro ještě mimino. Ale dobře, že jsem už vyrostlej, protože potřebuju sílu na chlupatý pometlo Vendelína. Všichni se s ním už tak nějak kamarádí, ale mně to furt nejde. Nemám ho rád, což je jasný a Vendelín nemá rád mě, což fakt nechápu. Moc jsem si přál, abych k narozeninám dostal dárek nazvanej PRYČ S VENDELÍNEM. Ale panča mi to nesplnila, říkala, že Vendelínek je už náš a nikam nepůjde. A tak jsem vzal zavděk úplně obyčejnskýma dárkama a šel si zatrucovat k panče na postel. Tam Vendeláč nechodí a mám od něj svatej pokoj. Ale aspoň mu říkám Vendelín prdelín. A má to!
Váš už úplně dospěláckej Frodík

29. dubna 2013
Neděle je podle mě den klidu, ale panča se toho vůbec nedrží. Včera ráno mě s páníkem zmermomocnila a napresovala do tašky. Udatně jsem se bránil a hlavu jsem pořád vystrkoval ven, ale při přesile dva na jednoho jsem nakonec prohrál a skončil v tašce úplně celej. A jelo se za bílopláštěm, protože kamarádi, už měsíc skáču po třech a pravá přední pacička mě nějak nechce poslouchat. Někdy teda jo, třeba dva dny jsem po ní běhal jako kdybych zapomněl, že mě zlobí, ale teď už jsem ji zase měl zvednutou a hopsal jako nějakej bláznivej srneček. Už jednou jsme s tím za bílopláštěm byli. Ten mi packu zkontroloval málem i zevnitř, promačkal mi tlapičkový polštářky, koukl se mezi drápky, cvičil se mnou jako nějakej rehabilitační bratr, ale nic nezjistil. No a protože se to takhle vleklo a nezlepšovalo se to, tak jsem teď dostal nějaký hnědý bonbonky, že prej na artrózu. Takový slovo jsem v životě neslyšel a vůbec se mi nelíbí, ale bonbonky jsou dobrý. Mají sýrovou příchuť a panča mi je drtí v takovým hrníčku s paličkou a dává do gourmetka a já se po nich můžu utlouct. Budu je brát celý měsíc, tak to si jich užiju. Ale hlavně, aby se ta pazoura spravila, po čtyřech se běhá přece jen líp. Nechci zůstat už napořád Kulhánkem.
Frodík

6. září 2013
Kamarádi, už se asi nejmenuju Frodík. Panča mě pochovala, pohladila mě, dala mi pusu a řekla mi, ty můj malej Seniorku. Co to je za prdlý jméno? Kdo tohle kdy slyšel? Já chci zůstat Frodíkem a basta. Panča byla ale vůbec nějaká divná. Prohlížela si kupu starých fotek a ukazovala je páníkovi a pořád vyluzovala zvuky jako ježíškuuuuu a jééééééé a týýýýjoooo... a na všech těch fotkách jsem byl já z nějaký starý doby, kdy jsem se objevil pod schodama a vymňoukal si vstup do domácnosti. Tenkrát jsem byl úplnej prcek, vešel jsem se do krabice od hraček a byl jsem nejmenší z celý party. Ale to bylo už před devíti rokama a najednou, nevím, jak se to stalo, jsem nejstarší a ještě mi říkají Seniorek. Panča prej vůbec neví, kam se těch devět let podělo. Ale pořád jsem její velkej mazel, miláček a doufám, že i nadále zůstanu její nejoddanější Frodík Blahorodík, poledne vykulený. Panča mě miluje a tak mám vlastně narozeniny skoro pořád.
Váš Frodík, t.č. devítiletý

29. ledna 2015
Tenhle zápis bude asi moc dlouhý, ale když ono to ve zkratce nejde napsat. Víte, bylo to se mnou docela nahnutý. Seběhlo se to všechno moc rychle, vlastně stejně rychle, jako se to seběhlo i u Emičky, Mášenky a Fandy. Všichni tři takhle najednou přestali baštit a za pár dní už byli na obláčku. Proto se panča strašně vyděsila, když jsem s takovou špatností začal i já. Nechtěl jsem jíst a když už jsem malinko něco snědl, tak jsem to za chvilku zase vyblinkal. Panča brečela, kudy chodila a bála se i jenom pomyslet na to, co mi asi je. Ale i přes ten strach mě musela vzít k bíloplášťovi. Tam jsme spolu seděli v čekárně a já jsem ani neplakal, ani se nebránil a ani jsem neuhnul, když se k mojí tašce přiblížila nějaká psí tlamina. Když mi ale ten pes tu tlaminu chtěl strčit přímo do tašky, tak jsem na něj přece jen zasyčel a pes uskočil, to panče aspoň trochu zvedlo náladu, když viděla, jak se umím bránit.
A potom už si nás bílopláštík zavolal dovnitř a ptal se, s čímpak jdeme. A myslíte, že to panča mohla normálně říct? Kdepak, ona začala rovnou brečet a mezi vzlykama vykoktala, že mi asi selhávají ledviny. Bílopláštík se zatvářil vážně, vyndal mě z tašky jako kousek nějakýho hadříku a celýho mě proklepával a prošahával, do papulky koukl, očička mi vykulil, do prdizny mi strčil píšťalku a nakonec mi vyholil kousek místa na krčku a ukradl mi trochu krve.
Potom panču i se mnou zase poslal do čekárny, abysme si tam počkali na ortel. Byla to moc a moc dlouhá doba, aspoň panče to tak připadalo, ale když si nás pan bíloplášť zase zavolal zpátky, tak měl na tváři úsměv a panče ještě ve dveřích prozradil – je to dobrý. No a tak se panča celá ulevená a jak v Jiříkově vidění dozvěděla, že mi ledviny vůbec neselhávají a že mám všechny hodnoty moc dobrý a akorát mám nějakou divnou virózu. Uuuuuuuuuuuuuuuuuuf, to byl ale velikánskej balvan, co se jí svalil ze srdíčka.
Na virózu jsem dostal píchanec, abych tam nebyl nadarmo a ještě nějaký tabletky a prej do tří dnů bych měl začít normálně baštit. Kamarádi, baštit jsem začal, to zase jo, ale stejně jsem to pořád zvracel ven. A tak se jelo za dva dny k bíloplášťovi znovu. Tam se pak děly divný věci. Prvně panča málem omdlela, fakt, musela si sednout a druhej bílej plášť jí honem nalil sklenici vody, aby tam sebou nepráskla. Ona se totiž dozvěděla, že mi doma bude muset kapat INFÚZI!! A tak mi bíloplášť i s jeho pomocníkem vyholili pacičku, do ní mi napíchli jehlu a přes ní omotali stahovací ponožku.
Joj, to byla ošklivá doba. Trvalo to celých 5 dní, vždycky aspoň hodinu a já jsem celou tu dobu musel ležet v klidu na sedačce s tou jehlou v pacičce. Od jehly vedla nějaká hadička do takový velký plastový láhve a z tý láhve mi do pacičky kapala nějaká moc dobrá uzdravovací vodička. Už při první dávce se mi do nožiček vrátila rychlost a do tělíčka síla, takže panče, která mě skoro zalíhávala, abych se nehýbal, jsem se vytrhl, páníkovi vyklouzla plastice a já jsem s celým tím nákladem utekl pod postel. No, nakonec mě dostali a dávku dokapali, ale jednoduchý to neměli, to vám povím. Hlavní věc ale byla, že jsem se potom opravdu začal uzdravovat a jedl jsem bez blinkání.
Konečně přišel poslední den kapání a panča mi mohla sundat stahovací fusekličku, vytáhnout tu jehlu z pacičky ven a odfouknout si. Jenže si odfoukla moc brzo, trable ještě neskončily. V noci jsem nemohl spinkat, pacička byla moc oteklá a ani jsem si nemohl sednout, jak mě bolela. Vypadala jak veliký Y, dole uzounká a nahoře zase moc veliká. Asi byla fusekla moc utažená a tak se to takhle pacičce přihodilo. Jejda, to zase byly nervy. Panča volala ve 3 hodiny v noci plášťovi, aby třeba už ráno nebylo pozdě. Ten ji uklidnil, že se tohle někdy stává a kdyby pacička do rána nesplaskla, tak ať přijedeme. A kamarádi, jak jsem to slyšel, že bych měl zase někam rázovat, tak jsem radši pacičce poručil, ať se kouká smrsknout a ona to opravdu udělala. Já jsem se pak konečně uložil, panča mě ještě zkontrolovala a šla celá vystrašená spát. Ráno se koukla a pacička už nebyla jako Y, ale jako normální I, prostě pěkně foremná, dobře tvarovaná, dočista ladná Frodíkova pacička.
No a to byl konec mým trablům a už mě nechte na pokoji, jsem z toho celej upísmenkovanej.
Váš konečně uzdravenej Frodík

25. dubna 2015
Mám za sebou velký dobrodrůžo, který panču málem stálo zničení nervové soustavy a asi se nikdy nedozví, co se vlastně stalo, protože já jí to neřeknu a nikdo jinej to neví.
A o co jako šlo? Prostě jsem si udělal asi sedmihodinový výlet. To je tak. My dva kluci, já a Kubík, chodíme s pančou na zahradu. Kuba je na kšírech, protože ten by prej jinak určitě vzal roha přes plot a já chodím jen tak na volno, protože jsem hodný Frodíček, nikam nezdrhám, venku jsem docela plachý a na pozoru a když mě panča zavolá a natáhne ruku, tak okamžitě přiběhnu jako pejsek a pod tu ruku hned strčím hlavičku, abych si vysloužil pohlazení. No řekněte, kdo by nechtěl takový poklad. Jenže toho dne se něco stalo a já se najednou ze zahrady vypařil. Panča mě pořád viděla, pořád mě sledovala a já jsem tam zničeho nic prostě nebyl.
To ještě byla klidná, na zahradě je spousta keřů a stromů, pod kterýma někdy relaxuju, takže to budu určitě tam. Ale nebyl jsem tam. Nebyl jsem ani v jiném rohu se stromkama, nebyl jsem schovaný pod schodama a nebyl jsem ani doma, protože když jsme venku, jsou dveře dokořán a my si tak můžeme jít domů, kdy se nám zachce. Uf, to už se začalo panče dělat nevolno. Kubíka odnesla domů a s páníkem zahájili pátrací akci. Prolezli celou zahradu skoro po kolenou, našli kdejakýho broučka nebo berušku, ale Frodíka ne. V jednu chvíli uslyšeli kroky a funění a on to zase nebyl Frodo, ale bodlinkatý pan Ježura. A to bylo prostě hodně divný, takovéhle věci Frodík nikdy nedělá.
Potom šli hledat ven ze zahrady. Chodili, koukali se, volali, ptali se lidí, ale nic, nikdo mě neviděl. Pro panču to byla záhada hlavolamu, protože já jsem kocourek, kterému trvalo dva dny, než se odvážil překročit práh z pokoje na balkon a který se chová jako autista – všechno musí jít podle řádu a běda, jak je něco jinak. A tenhle Frodík že by se odvážil do širého světa? Tomu prostě nemohla uvěřit a tak se jí čím dál víc do hlavy vtírala zlá myšlenka, že se mi muselo něco stát, někde jsem se chytil nebo jsem uvězněný a nemůžu ven. To už utekly asi tři hodiny od mého zmizení. Potom se začínalo stmívat a panča už jenom brečela. S páníkem si vzali kola a objeli velký kus okolí, v dálce zahlídli něco bělavého a tak se tam panča rozběhla, ale zjistila, že je to jenom nějaká stará igelitka a tak ji už zase popadl záchvat zoufalství.
Víte, nechci se chlubit, ale myslím, že pro takového skvělého, hodného a poslušného kocourka jako jsem já by musel brečet každý, a což teprve ukníkaná panča. Po stmívání přišla opravdická tma a panča dostala první stopu, i když jí moc nevěřila. Soused jí řekl, že nějakého takového kocourka viděl u jedněch lidí na zahradě. Ti lidi mají velkou spoustu kočiček, které si tam žijí svým životem jen tak nadivoko a panča dostala velký strach, ale zároveň měla pochyby – copak Frodík, který je naježený z každé cizí kočičky, kterou jen zahlédne, by si troufl na takové cizí zakočkované území?? To nemůže být pravda, ale prozkoumat se to musí.
A tak vyzváněla na zvonek, ale nikdo neotvíral a v domě byla tma. Nakonec se dopustila přečinu, přelezla plot na zahradu, s baterkou vnikla na cizí území a začala mě tam hledat. Kamarádi, tam vám bylo tolik kočiček, které na ni ve světle baterky dost udiveně koukaly, ale já jsem tam pořád nebyl. Panče se na jednu stranu i ulevilo, že tam neležím někde pokousaný a porvaný a že mě tenhle venkovní gang nedrží v šachu, ale zase jí pohasla ta jiskřička naděje, že mě najde. Bylo už 10 hodin v noci a panče tekly slzy jako vodopády. Vraceli se s páníkem domů, ještě jednou znovu obešli celou zahradu a najednou, kde se vzal, tu se vzal, u těch úplně prvních keříků se před nimi objevil kocourek a to jsem byl já. Tak, jak to máme nacvičené, jsem k panče přiběhl, nastavil hlavičku na pohlazení a čekal na pochvalu.
Panča s vytřeštěnýma očima mě nejdřív opravdu pohladila, pak mě chytla do náručí, což nemám rád a metla se mnou domů a teprve tam jsem si vyslechl dlooooooouhou litánii na téma neposlušný Frodo a zákaz vycházek do odvolání. Ale hlavně byla tak moc ulevená, že to dobře dopadlo a mně se nic nestalo, že mě potom celýho krásně učesala drátěným kartáčkem, protože ví, že u toho úplně kvílím blahem, dala mi pár bonbonků a šla se pořádně vydýchat. Já jsem byl taky rád, že jsem dopadl dobře. Panče jsem nikdy neprozradil, kde jsem těch celých 7 hodin byl a zákaz vycházek polevil za pár dní. Ale musím říct, že teď když jdu ven, panča za mnou leze všude jako můj stín, takže nevím, jestli se mi takováhle vycházka ještě někdy povede zopáknout.
Váš příležitostný pochůzkář Frodo

6. října 2015
Kamarádi, myslíte si, že je jako možný, že bych byl ryba a né kocourek? Nebo se říká ryb, když jsem kluk? No to je jedno, ryba nebo ryb, ale prostě mně strašně chutnají vločky, co normálně baští rybové v akvárku. A tak moje nejoblíbenější domácí zábava nastává, když se provozuje večerní krmení těch malých potvor. Tenhle týden je to o to lepší, že je krmí MOJE panča. Né páník nebo druhá rybová panča, ale zkrátka a dobře MOJE panča. Už se s tím určitě mockrát pochlubila, že jsem do ní zamilovanej a to je teda svatá pravda. Je to tak a nestydím se za to. Ta moje frodíkovská vášeň se projevuje tak, že jsem všude, kam se panča pohne. Dívám se na ni děsně obdivně, hlavu nakloněnou do strany a papulu otevřenou s jazykem napůl venku. Když mě pohladí, tak se okamžitě rozvrním. Když mě náhodou nehladí, ducám do ní hlavou tak dlouho, než jí hladivá povinnost docvakne. Když jde spát, uložím se do klubíčka vedle ní a něžně ji dloubu pacičkou, aby mě hladila, než usnu. Když se probudím, zase ji dloubu pacičkou, aby se taky probudila a začala mě hladit. Dloubat ale nepřestanu, dokud se nepřekulí na záda a já si tak můžu lehnout na její hrudník a zblízka jí koukat do očí. U toho mě musí hladit, jinak ji dloubu pacičkou do obličeje a ona hned ví, že u hlazení se nedělají přestávky. Když jsme spolu venku, tak se rychle trochu proběhnu, ale pak jsem už zase přilepenej u její nohy a ducám do ní hlavičkou, aby mě hladila. Takže takhle jsem já, Frodík, do panči zamilovanej.
No a když takhle moje panča ještě navíc krmí rybky, tak to už snad ani nemůže být nic lepšího. Má pro dobu absence rybový panči napsaný velký rozvrh hodin, koho a jak a čím a kdy má krmit. Kamarádi, to je vám obřad! Panča si vyndá velkou krabici, kde jsou všechny rybí pamlsky schovaný a mně můžou skoro oči vypadnout, jak moc je to zajímavý. Abyste věděli, já mám sám pro sebe taky koupený rybí vločky, ty jsou v jedný veliký škatuli a panča mi je sype do misky, abych jí dal pokoj při tom krmení. Jenže já přece vím, že v misce mi to zůstane a nikdo mi to nesní a ani za nic se nenechám připravit o tu krmící alchymii.
V neděli panča dočista čarovala. Sundávala kryty, ze kterých tekly dolů velký kapky, nabírala vodu z akvárek a přelívala ji do kýble. Mně to ohromně vonělo a chtěl jsem se z toho honem napít, ale panča mi to nedovolila, protože prej nebudu chlastat rybí hovínka. Potom zase novou vodu lila do těch akvárek a přitom na mě dávala pozor, abych si v nestřežený chvíli nějakou rybičku neulovil. Byl jsem z toho všeho dění tak očarovanej, že se mi rozklepala brada, zrovna tak, jako když pozoruju ptáčky. Úplně samy od sebe ze mě vycházely kníkavý zvuky a panča si libovala, že má k tý práci bezvadnou muziku.
No a pak už konečně přišlo to KRMENÍ. Šmankote, to vám bylo různých sáčků a kelímků, až se mi z toho protáčely oči. Panča se chovala lakomě a řekla mi, ať si nedělám laskominy, že mám svýho dost. Velký škatule hned zavírala, abych do nich nenacpal chtivou pacičku a jednu malou, do který se nedostanu, nechala na chvilku otevřenou. Jenže zapomněla, že já jsem koumák a tak ve chvilce, kdy byla zrovna zaneprázdněná rozhovorem s jedním velkým rybem, panem Inčučunou, jsem čumáčkem drcnul do tý malý škatulky, ta se překlopila na zem a na koberci vytvořila moc lákavě vypadající černou hromádku pro mě naprosto neznámý pochutiny, do který jsem se urychleně pustil. Panča už nestihla províst žádnou záchrannou akci a tak jen pronesla, no Frodí, jen počkej, až to na tebe řeknu, tohle stálo víc jak dvě stovky.
Ale z toho si nic nedělám, však dobře vím, že stejně, jako miluju já panču, miluje i ona mě a tak se žádný žalování konat nebude. A i kdyby, tak přece stojím víc jak za dvě stovky, na to vám klidně mňouknu čestný frodíkovský.
Váš vločkově uspokojený Frodík

Rybí rozvrh hodin pro panču

POSLEDNÍ  KAPITOLA - 22. listopadu 2017

Tenhle zápis nepíše Frodík, ale já, panča. Píšu ho s velkou bolestí a očima plnýma slz, protože včera, 21.11., ten můj kocourek, milovaný Frodíček blahorodíček, odešel do světa za velkou Duhou. Neumím to zatím vůbec pobrat, uvědomit si, koho jsme ztratili, jaké to tady bez něj bude.
Byl to ten nejzvláštnější tvoreček, jakého jsme kdy měli. Miloval rybí vločky a mockrát se mu povedlo překlopit si plechovku s vločkami na zem a pošmáknout si na nich. Říkali jsme v legraci, že je to kočičí autista, takový náš rainmanovský Dustin Hoffman. Všechno muselo šlapat tak, jak byl zvyklý a běda, když nastala nějaká změna, to byla doba, než ji vzal na milost.
Třeba jen takový přechod z ložnice na balkon. Balkon býval ze začátku pro kočičky tabu, protože by odtud mohly lehce utéct. Teprve když jsme ho zastřešili a zamřížovali, otevřel se jim úplně nový prostor. Jenže pozor, tohle byla právě taková změna, jakou náš tehdy ještě malý kočičí autista nehodlal akceptovat. Aspoň ne na první dobrou, s jakou se na balkon vrhli všichni ostatní. Frodík to nejdřív ignoroval. Potom zkusil přejít k otevřeným dveřím. Další den se osmělil překročit práh dvěma předními pacičkami a honem zacouval zpátky, aby se neřeklo, že je do toho nějak hrrr. Po pár dnech se přemohl a vstoupil na balkon celý a od té doby už bylo zase všechno v pořádku.
Anebo když jsme uvnitř v domě probourávali podlahu a z bytu nahoře se najednou otevřel prostor dolů. Tak to byla fakt velká změna a Frodík postupoval směrem dolů pěkně krok za krokem, schod za schodem, den po dni. Asi po dvou týdnech sešel konečně až dolů a opět si mohl odškrtnout další bodík z našeho zmatečného a zbytečného počínání.
Měl svoji mističku na jídlo a z jiné si nic nevzal. Když jsem mu jednou omylem nabídla večeři v jiné, podíval se na mě tak, až jsem se zastyděla a honem mu dala tu správnou. Po takových zkušenostech jsem si pokaždé vzpomněla na jeho příchod k nám a nemohla uvěřit, že to opravdu byl tenhle samý kocourek. Ten, který si ve svých asi 3 měsících k nám promňoukal vstup a nejenže mu nevadila žádná změna prostředí ani tři úplně cizí kočky, ale naprosto v pohodě se najedl, napil, očistil a usnul na koupelnové předložce. Asi to způsobila ta kotěcí nerozvážnost, která mu umožnila tohle všechno udělat. A tak jsme tenkrát, v prosinci roku 2004, získali krásné, milé, okaté koťátko a prožili s ním 13 dlouhých a přesto strašně rychle uběhlých roků.
Z nějakého důvodu jsem se pro Frodíka stala právě já jeho hvězdou. To píšu bez jakékoliv nafoukanosti, prostě bylo to tak. Jestli jsem někdy zažila kočičí zamilovanost, tak to byla ta Frodíkova do mojí bytosti. Lichotilo mi to, ale nechápala jsem, čím jsem si to zrovna já zasloužila. Frodík byl ten nejoddanější kocourek pod sluncem. Kam jsem se hnula, tam byl on, kdykoliv jsem se na něj podívala, viděla jsem jeho vykulené oči, jak mě pozorují, tlamičku pootevřenou... Stačilo zavolat, ani jsem nemusela vyslovit celé jméno, jen otevřít pusu a už ke mně letěl, divže se cestou nepřerazil.
Když začal později chodit ven na zahradu, přiběhl ke mně jako pejsek, kdykoliv jsem se sehnula a nastavila ruku na pohlazení. Za nikým jiným nešel na klín, od nikoho jiného se nenechal pochovat. Miloval česání kovovým kartáčem, říkala jsem mu, že učešeme Frodíkovi vlásky a on u toho předl blahem. Večer na mě čekal v koupelně, až se vysprchuju a hned se mi šel otřít o mokré nohy, takže jsem byla skoro stejně chlupatá jako on. V noci spal vedle mě a ráno mi ležel na břiše a čekal, až se probudím. Když to trvalo dlouho, něžně mě pacičkou hladil po obličeji a když jsem pořád odolávala, tahal mě za vlasy. V poslední době nespal vedle mě, ale na mně. Celou noc. Prvně mi ležel na zádech, když jsem se přetáčela, tak balancoval, aby nespadl a hned se na mně zase uvelebil. Byla jsem z toho nevyspalá a rozlámaná, ale byl to můj Frodíček, přece bych ho nevyhodila.
Ne, nemůžu prostě uvěřit, že tohle všechno s Frodíkem včera odešlo. Bolí to tak, až je mi špatně. Frodík odešel v klidu, i když se tak stalo na doktorském stole. Ale věděl, že už bude líp, věděl, že tam jsem s ním, že ho hladím a i když brečím, tak rozumím tomu, že se to musí stát.
Přišlo to rychle a nečekaně. Několik posledních dnů trávil Frodík schovaný ve skříni, ale to jsme prvně brali jen za jeho další zaběhnutý zvyk. Jinak normálně jedl, pil, měl zájem chodit ven. Až předposlední den se zdálo, že má bolesti, nemohl si pořádně lehnout, točil se dokolečka, jak hledal tu nejpohodlnější pozici a pořád ji ne a ne najít. A už ani nechtěl jíst, uzobl si malinko a nepomohla ani jeho oblíbená rybí posypka. V noci plakal a já s ním a to už jsem věděla, že druhý den pojedeme k doktorovi. Ale pořád jsem měla nějakou naději - i když v hlavě mi už blikalo výstražné světýlko - naději, že se třeba zase jedná o jakousi virózu, kterou měl Frodík před 2 lety a ze které se krásně dostal.
Jenže tentokrát žádný zázrak nepřišel. Plavala jsem v slzách, když nám doktor sdělil, že mu v bříšku nahmatal velký útvar, asi velikosti jablka, a že to nevypadá vůbec dobře. Udělal mu ještě sono a tam se zjistilo, že útvar je na ledvině, která je naprosto vyřazená z provozu a kolem toho má velké množství tekutiny. Nabídl, že by se to mohlo odsát, ale to by nic nevyřešilo a když, tak jen krátkodobě, než by se tam tekutina vytvořila znovu. Protože ale celkově Frodíkův stav byl takový, jaký byl, nedoporučoval to. A mě by ani ve snu nenapadlo vystavit Frodíčka tomuhle zbytečnému trápení. S prognózou velmi špatnou. S tím, že teď je spíš netečný a možná ho to ještě tak moc nebolí, ale později by se bolesti určitě dostavily. K tomu by se mohly přidat i neurologické potíže, ztrácení rovnováhy, postupné chátrání, pomalá smrt.
Už když to doktor všechno říkal, s velkou účastí a empatií, za což jsem byla moc vděčná, přes přívaly slz, které se nedaly zastavit, jsem věděla, že tohle je loučení. Že Frodíka už domů živého nepřivezeme, protože by se tak jenom prodloužilo jeho i naše trápení. Věděla jsem, že to rozhodnutí přijde a že musí přijít tam.
Frodík se na mě podíval, tak, jak se na mě vždycky dívával, a neslyšně mňoukl. A ač teď brečím, až se otřásám, vím, že mi řekl - udělej to pro mě. A tak jsem to udělala.
Frodíčku můj zlatý, do smrti nejdelší zůstaneš zapsaný v mém srdci tím nejjasnějším písmem. Ať se ti tam nahoře krásně spinká.