ELIÁŠ, * 1.8.2018

Volební kocourek

Ahoj lidi, tak mě tady máte. Jmenuju se Eliáš a hned vám povím, kde jsem se tady vzal. To šla panča jednou takhle večer hodit nějakou obálku do krabice. Nevím, proč šla tam, kde jsem byl zrovna já a proč ji nevyhodila rovnou doma. Ale bylo dobře, že to neudělala, protože jinak by se přece nesetkala se mnou. A tak to dopadlo úplně nejlíp, jak jen mohlo. 

Panča přišla a když mě tam v té místnosti uviděla, tak se jí hned zaleskly oči, protože má kočičky moc ráda. A já jsem kočička. Teda klukovská kočička, ale to je úplně jedno. Takže je jasný, že jsem se jí hned zalíbil. Pochovala si mě, dala mi pusu na čelíčko a chvilku si tam povídala s těma lidma, co tam seděli za stolem. Slyšel jsem, jak jí říkají - a nechcete si tu kočičku vzít domů? Ničí není, běhá tady celý den. Panča přemýšlela jen chvilku. Měla mě v náručí a už věděla, že mě vážně chce a že přece takovej malej capart se k nim domů krásně vejde. No a tak za chvilku mě už vezla domů a to byla moje úplně první jízda tím velkým, co dělá randál a je to nebezpečný pro kočičky, co zrovna přebíhají přes silnici. Pro mě to ale nebezpečný nebylo, protože jsem byl uvnitř na klíně a jel jsem za novým dobrodružstvím. 

Bylo to v pátek 5. října roku 2018. V kalendáři bylo zrovna jméno Eliška a tak jsem dostal jméno Eliška. Panča si mě totiž převzala nezkontrolovanýho a tak si myslela, že jsem nějaká zrzavá holka. Doma jsem dostal najíst a všechno jsem zbaštil tak rychle, jako by v té misce nikdy nic nebylo. Pak jsem se natáhl do pelíšku a moc hezky jsem se očistil, aby všichni viděli, jaký se mnou udělali štěstí.

Nechali mě zavřenýho v jedný místnosti, do který mi nanosili spoustu hraček a taky tam byl tunel a záchůdek a miska s granulkama a druhá miska s vodou a ještě mi tam novej páník přinesl tyčku a na ní namotal provázek. Dali mi pusu na dobrou noc a řekli, tak se krásně vyspinkej, Eliško, zítra pojedeme na výlet... A jak to všechno bylo dál a jak se z Elišky stal Eliáš, to si přečtěte v mých zápiscích.

Eliáš, dřív Eliška

Vyhladovělé volební kotě

DENÍKY

6. října 2018
Tak jsem z výletu doma a jak jsem slíbil, jdu vám o něm povyprávět. Prvně se mi docela líbil. Zase jsem byl v tom stejným autě, co včera, akorát že místo na klíně jsem teď byl schovanej u panči v mikině. Zapla mě do ní jako nějakou housenku a nechala mi venku jenom přední pacičky a hlavu, abych se mohl dívat z okna. To bylo fakt parádní, skoro jsem si tu hlavu ukroutil, jak jsem se za vším ohlížel. Škoda, že jsme jeli tak rychle a nestačil jsem si nic pořádně prohlídnout. Pak jsme zastavili, panča mě hezky chytila, abych jí z tý housenkový ulity nevyskočil a přišli jsme do nějaký místnosti. Trochu to tam vonělo, jako by tam už někdy byly nějaký další zvířátka, cítil jsem pejsky a kočičky a možná i něco dalšího. Ale neměl jsem moc času to upřesnit, protože se brzo otevřely dveře a my jsme popolezli dál. Tam byl moc hodnej pán, aspoň ze začátku. Pohladil mě a zeptal se, jak se jmenuju. Tak panča nahlásila, že se jmenuju Eliška. Pak mě postavila na takovej černej stůl a ten se mnou vyjel o kus výš. A tam se ten hodnej pán změnil v protivu, kterýho bych nejradši celýho podrápal a pokousal. A ani panča se moc nevyznamenala, místo aby se mě zastávala, když mě ten chlap mučil, tak mu ještě pomáhala!!!
Chlap mi vyvalil očička, jako by v nich něco hledal, násilím mi otevřel pusu a když už se mu to povedlo, tak mi do ní ani nedal žádnou dobrotu, pak si vzal nějakej přístroj a ten mi strkal do oušek a aby toho nebylo málo, tak mi ještě nějakýma placičkama poslouchal kožíšek. Jo a to si představte, co přišlo pak. Vzal do ruky něco úzkýho a to mi strčil... ani se neptejte kam. Ale povím vám, že to už jsem fakt hodně protestoval. Chlap řekl panče něco o tom, že teplota je v pořádku, asi aby věděla, že doma nemusí topit, a při tý příležitosti si taky pořádně prohlídl moje soukromý partie. A řekl, je to kluk. Panča dostala záchvat smíchu a prej, tak jo, no, bude to teda Eliáš.
Takže takhle došlo k tomu, že z Elišky jsem se stal Eliášem, aby bylo jasno. Panča mi říká Eliášku, Elísku, Elí, Eliáši nebo taky Elišáku jeden drápavej. To většinou slyším, když už jsem rozdivočelej a udrápanej. Ale mně to neva, ať mi říká třeba opičáku. Ale abych se vrátil zpátky k tomu chlapovi. Ta věc v prdizně (tak teď už víte, kam mi to strčil) nebylo ještě to nejhorší, to přišlo až na konec. Chlap mi oholil kousek kožíšku na krčku a chtěl mě do něj bodnout velkou jehlou. A to už jsem toho měl vážně dost. Kopal jsem a kousal a křičel a syčel a dočista jsem litoval, ke komu jsem se to vecpal do rodiny. A kamarádi, vyhrál jsem! Nic se mnou ten chlap nezmohl. Uznal, že jsem silnější než on a panča dohromady a přestal mě mučit. Ale aby měl pocit, že má poslední slovo, tak mě aspoň šoupl na váhu a ta mu ukázala, že vážím celých 1,40 kilo. Tak nevím, jsem velkej nebo malej nebo prostřední?
Doma jsem hned za všechno to příkoří dostal plnou misku dobroty a pak už jsme si jenom hráli. A ještě vařili, ale o tom zase napíšu příště - měl jsem z toho takovej pocit, že se mnou panča není spokojená... Jo a řekla mi, že zatím musím být ještě zavřený, ale brzo se prej už seznámím s ostatníma. Kdo to asi je, ti ostatní? Budou mě mít rádi? Nesežerou mi moje jídlo? Nesežerou mě? Hm, na to se budu muset pořádně vyspat.
Eliáš

U panči v mikině se vezu k mučitelovi a pak už jsem zase doma

7. října 2018
Je neděle, jsem tady třetí den a líbí se mi tady. Panča s páníkem jsou na mě hodný a dneska mě ani nevzali k žádnýmu mučitelovi. Místo toho mi panča otevřela dveře od toho mýho pokojíku a pustila mě k sobě do kuchyně, abych prej měl nějakou společnost, až bude vařit. Páni, to bylo vzrůšo, vůbec jsem nevěděl, co mám dělat dřív, abych nic nezmeškal. Panča by prej přísahala, že jsem se najednou hrozně rozmnožil a byl jsem všude. Tak schválně, jestli si vzpomenu, kde všude to bylo: 

• U panči za nohama, takže prej nemohla udělat krok, aby mě nezašlápla. 
• Na lince, když tam něco krájela. 
• V dřezu, když tam oplachovala nůž. 
• V myčce, když ji otevřela, aby tam dala talíř. 
• Ve skříňce, když vytahovala pánev. 
• V troubě, když z ní vytahovala plech. 
• Na stole, když si tam odkládala nějaký věci. 
• Na židli, když si na ni chtěla vysíleně sednout. 
• Na okně, když chtěla zalít kytky. 
• U dveří, když chtěla na chvilku nenápadně odejít. 
• V šufleti, když si chtěla vzít lžičku. 
• V pánvičce, když do ní něco hodila. 
• Na jejích nohách, šplhajícího jako datlův synek, když zezdola nebylo nic vidět. 
• V ledničce, když z ní brala hořčici. 
• Na zemi, když jí hořčice spadla. 

No prostě to bylo najednou tolik Eliášů, že bych je ani sám na všech pacičkách nespočítal. Nakonec to panču přestalo bavit, tolik koťátek naráz a tak mě chytila a dost nešetrně odhodila za dveře mýho prvního pokojíku. Jenže já jsem tam tak bulel a prosil a sliboval, že už budu hodnej, že mě zase za chvilku pustila a honem zavolala páníka, aby mě šel zabavovat a pak už to šlo všechno dobře. Taky mě pak na chvilku vzala v náručí ven, kde byli právě ti ostatňáci. Ti na mě koukali, jako bych byl z jinýho světa nebo co. Já jsem ani nedutal a jen jsem si všechny pozorně prohlížel, když mi je panča představovala.
Ukázala mi prvně takovýho velikánskýho chlupatýho černýho kluka a řekla - tak tohle je Vendelínek, víš? Ten je moc hodnej, i když je velikej. A Vendelínek se na mě podíval a viděl jsem, co si myslí. Myslel si - hele, zrzek. A to bylo všechno.
Pak mi ukázala jinýho černýho, taky velkýho, akorát chlupy neměl tak dlouhý jako ten Vendelín. A řekla - no a tohle je Kubíček, to je takovej náš malej jezevec, viď, Kubí? A ten jezevec Kubík se na mě pozorně podíval a zasyčel na mě koukej zmizet, kreaturo! 
Další byl na řadě šedivej kluk. Pořád mě z dálky pozoroval a nic neříkal. Ale když mě panča přinesla úplně nablízko, tak zasyčel podobně jako Kuba a ještě vycenil zuby a zdálo se mi, že řekl něco jako tak to si zkus, zabydlet se tady a zahryznu tě!! Ale vím, že to tak nemyslel, protože panča mu řekla, ale Olí, prosím tě, co to je, tohleto? Vždyť ty seš přece hodnej chlapeček, viď? A tak jsem se dozvěděl, že vrahoun se jmenuje Olí a je vlastně moc hodnej chlapeček.
A poslední na řadě byla holka, taková divná, pořád jsem nevěděl, co mi na ní chybí a už vím, ocásek. Ta na mě vykulila oči, až z ní nebylo vidět vůbec nic jinýho, potom sklopila ouška, že to vypadalo, jako by kromě ocásku neměla ani ty ouška a utekla pryč. Panča na ni volala - Jolanko, ty seš teda prdluše jedna.
A tak už asi vím, kdo všechno tady bydlí a jak vypadají a jak se jmenujou (akorát mi není jasný, jestli ta divná holka je Jolanka nebo Prdluše) a že jsou všichni hrozně rádi, že jsem tady. A to je dobře, protože kdo by taky neměl rád takovýho Eliáška, jako jsem já, že jo?
Eliáš 

Škvrně naše milovaný

ELIÁŠEK POMÁHÁ S VAŘENÍM

8. října 2018
Dneska byl dlouhej den, kterej jsem trávil úplně sám a sám a panča za mnou přišla až večer. Vymlouvala se na to, že byla v práci, tak doufám, že nekecala a ne že se jí za mnou nechtělo přijít. No jo, jenže když teda konečně přišla, tak mi vůbec nedala večeři. Místo toho mě rovnou pochovala, zase strčila do mikiny a znova se jelo autem za tím protivou. Po cestě jsem si z toho ještě nic nedělal, protože pořád toho bylo za oknem spoustu na pozorování. Ale potom v tý místnosti, kde se čeká na mučení, to trvalo dost dlouho a už mě to fakt nebavilo. Panča mě vzala k rybičkám v akvárku, co tam jsou asi pro pobavení kočiček a naštěstí tam byla jedna velká ryba, kterou jsem pořád pacičkou na skle chytal, tak mi to pak aspoň trochu utíkalo.
A pak už se šlo dovnitř a tam na mě nečekal jenom jeden protiva jako předtím, ale rovnou dva. Prej aby na mě byla přesila, až mě bude první protiva chtít zase bodat jehlou do krku. Jenže to se pěkně spletli a nezmohli se mnou vůbec nic ani ve třech, když spojili všechny síly s tou proradnicí, co si říká panča. A nepomohlo nic, že mi kromě krčku pokazili kožíšek i na pacičce, prostě jsem se nedal a nevydal jsem jim ani kapičku svojí drahocenný krve. Naopak krev ukápla panče, kterou jsem hryzl do prstu, a jednomu z těch mučivců, kterýho jsem parádně poškrábal. Protiva se nad tím neúspěchem zamyslel (ale spíš si myslím, že už si se mnou nechtěl dál zahrávat, aby se ještě víc neztrapnil) a řekl panče, ať mě nechá tři týdny v karanténě a pak ať mě zase přiveze. A když budu v pořádku, tak prej mě pak může propustit mezi ostatní. Těm slovům jako karanténa a tři týdny jsem moc nerozuměl, ale že budu moct jít mezi ostatní, to jsem pochopil. Tak příště se už snad konečně seznámím, ne?
Eliáš

To jsem ale krásnej, viďte?

28. října 2018
Tááááák, už vím, co znamenaly ty divný slova karanténa a tři týdny. Znamenalo to, že ještě pořád nejsem seznámenej a obeznámenej s celým barákem, ale znám furt jenom ty dvě místnosti. Ale ve čtvrtek už byly ty tři týdny skoro pryč, né úplně, ale skoro a panča to už nemohla vydržet, tak se rozhodla vzít mě k tomu mučivýmu chlapovi o něco dřív. Jakože pár dní sem, pár dní tam, říkala si. A tak jsme znova vyrazili. Zase jsem byl housenkově zakuklenej, teď už v bundě a ještě si sebou panča vzala radši tašku, kdybych už hodně protestoval, tak aby mě měla kam šoupnout. Ale v čekací místnosti jsem protestoval jen trochu, protože pak tam dorazil pejsek, kterej vypadal skoro navlas stejně jako já, taky byl zrzavej a bílej a tak jsem si ho kamarádsky prohlížel. Panča mi šeptala, že je to bernardýn a ať jsem hodnej, jinak mě slupne jako malinu, tak jsem byl radši hodnej. Protože být sluplej by mě asi nebavilo, tam by to bylo ještě blbější, než být zavřenej doma.
Uvnitř pak mučitel zopakoval všechny procedury od očiček, přes papulu, k ouškům a aj k prdizně, i ten kožíšek si znova poslouchal. Za všechno mě moc pochválil, nejvíc se mu asi líbilo, že tentokrát jsem nikoho nepoškrábal ani nepokousal a nakonec mě ještě i převážil, abych věděl, jestli jsem už povyrostl a potloustl. Potloustl jsem na 1,90 a panča mi řekla ty jeden malej tlustoprdku. Docela se mi to líbilo, tak jsem se neurazil. Panča mě pak vzala do náručí a protiva jí řekl, ať mě takhle drží, že mi dá ještě očkování. Já trubka jsem rozuměl "kočkování" a už jsem se těšil, že se možná budu seznamovat s nějakou další kočkou. Místo toho jsem najednou ucítil, jak mě protiva vzal vzadu za kožíšek a něco mě tam píchlo, ale jenom malinko, tak jsem ani nestihl pípnout. Ale protivec mi to pak dlouho hladil a masíroval a to se mi zdálo, že začíná bejt nějak dotěrnej, tak jsem se ozval a panča místo aby se mě zastala, tak řekla, prosím tě Eliášku, vždyť to musí být příjemný, taková masáž. Tak ať si ji nechá příště udělat sama, ne?
Protivec mě ale na konec toho všeho pochválil. Řekl, že jsem moc hezkej kocourek a vypadám úplně v pořádku a aby prej nějaká Vakcína (to už teda vážně vůbec nevím, kdo to je...) měla čas účinkovat, tak mě má panča nechat ještě týden samotnýho a pak už fakt, ale fakticky fakt můžu k těm ostatním děckám. A to prej už uteče rychle, řekla panča. Tak snad jo.
Včera v sobotu jsem měl být podle plánu už seznámenej a místo toho panča s páníkem se mnou zase seděli v kuchyni a měli snídani a já jsem byl hrozně rád, že už je zase ráno a tak jsem tam samou radostí skákal a hrozně rychle jsem vyskočil na stůl a vylil hrnek s kafem a to kafe pak bylo na stole a na páníkových kalhotách a na zemi, kde jsem ho stihl trochu slízat a panča moc nadávala a říkala, že jsem trdlo potrhlý a divokej pošuk a honem mi šla osušit pacičky, abych všude nedělal parádňáckej vzorek na zemi. A že prej se už fakt těší, až bude od tohodle hlídání pokoj. A já se těším, až budu mít pokoj od pokoje. To budeme všichni spokojený, viďte?
Musím ale poctivě uznat, že panča aj páník si se mnou pořád hrajou a taky mi nosí furt nějaký nový věci a hračky. Hodně mě baví víčka od lahví, ale taky je hodně ztrácím, protože jsou takový malý, že vletí pod lednici jako nic. Panča mi je prvně šťourala ven klacíkem a teď mě nechává, ať si je vyšťourám sám, když jsem je tam poslal. Ale moje pacičky nejsou tak dlouhý, aby jim to šlo a tak se tam pod tou lednicí pěkně hromadí. Taky jsem včera dostal stan. Panča ho chtěla už dávno vyhodit, protože prej byl jetej. Nevím, kam jel, ale jsem moc rád, že nebyl odjetej úplně, protože jinak bych ho neměl a to by byla škoda, je pro mě jako dělanej. Líbi se mi, že do díry, která je ve stropě, můžu prostrčit pacinu a díru udělat trochu větší. Prej až budu propuštěnej, tak stan půjde. Ale nevím kam.
A taky jsem si moc hezky hrál s páníkem. On mě nechává, abych mu okusoval prsty a můžu po něm šplhat jak chci, prostě máme spolu takovou chlapáckou domluvu, že on nebude pořád pištět aaaau jako panča a já zase budu používat zoubky co nejmíň. A docela nám to spolu jde. Prostě chlapi sobě, ne?
Eliáš

Blbnutí s páníkem

Jetej stan

HRANÍ V KARANTÉNÉ

TUNELOVÁNÍ V KARANTÉNĚ

SKOTAČENÍ V KARANTÉNĚ

5. listopadu 2018
Jupí jupí jupajdá, už nejsem žádnej karantéňák, ale úplně normální kocourek Eliášek. Teda panča říká, že tak úplně normální nejsem, protože divočím, jako kdybych se načuchal nějaký marijány, ale já vím, že je hrozně ráda, že divočím a že se má čemu smát. No jo, ale abych se taky samým blahem vůbec dostal k tomu, jak se seběhlo, že už nejsem karantéňák a kdo mě hezky přivítal a kdo by mě nejradši vystřelil aspoň na zahradu.
Možná víte, kdo všechno u nás bydlí a jestli ne, tak jsem to psal už někdy předtím. Nejvíc na mě byl zvědavej ten srandovní šedivej kluk. Vždycky na mě koukal přes sklo ve dveřích a když jsem se na něj šel zblízka podívat, tak na mě děsně zasyčel. Naštěstí jsem těm jeho nadávkám nerozuměl, protože jsem ještě malej a nezkaženej. A to jste měli vidět, jak na mě vycenil zuby, když mu panča přinesla ukázat živýho mě v náručí. Tvářil se děsně strašidelně a cedil přes zuby úplnou hrůzu.
Ale já jsem se ho vůbec nebál, protože proč by mě přece někdo nechtěl mít doma, že jo. Bylo mi jasný, že to ten kluk dělá jen naoko. A taky že jo. Protože když panča nakonec mezi náma otevřela dveře, tak na mě tenhle kluk, co se jmenuje Olinek, sykl jen trochu, ale už vůbec nenadával a rovnou se z nás stali kamarádi. On je ten Olinek hrozně zvědavej a tak když mu na chvilku zmizím z očí, tak honem vystřelí a čumáčkem si kontroluje cestu, kudy jsem utíkal a když mě najde, tak dělá, jako že mě vůbec nechtěl najít, ale přitom je vidět, jakou má radost, že tady pořád jsem. Včera jsem se s ním dokonce rozdělil o svoji večeři a to je co říct, protože jídlo je úplně ta nejlepší věc na celým světě. Ještě lepčejší než chování a hlazení a mazlení. Fakt. Panča říká, že vypadám jako medovej medvídek a to právě říká asi proto, že se měním z vyžlátka na medvídka.
Ale Olinek nebyl první, za kým jsem vyběhl. První byl takovej ten velikej, černej, chlupatej hároš. Jmenuje se Vendelín a panča říkala, že se vůbec nebála mě k němu hned pustit, protože je hrozně hodnej. A fakticky jo. Když jsem k němu přiběhl, tak nehnul ani jedním fouskem a klidně mě nechal, ať mu dám na kamarádství asi tak milion pusinek a vůbec nebručel, že tohle přece kluci nedělají. Mám ho moc rád, protože se přes něj dá běhat anebo se na jeho zádíčkách dá klidně rozvalit jako na velký postýlce. A ze všeho nejlepší je ten jeho ocásek, má ho totiž děsně velkej a chlupatej a když s ním hází ze strany na stranu, tak se můžu samým vzrůšem zjevit.
Tak, to jsem měl za sebou celou půlku těch, co tam už bydleli. Třetí přišel na řadu taky černej kluk. Ten na mě taaaaaaak strašně zasyčel, až jsem se z toho naježil. A aby bylo jasný, jak to myslel, tak ještě zavrčel jako nějaká puma. Panča mu řekla Kubajzníku nevyšiluj, ale Kubajzník stejně vyšiloval. A tak mě panča radši podebrala a odnesla dál, aby ten Kubajzník měl víc času si uvědomit, že mě má vlastně rád. Zatím ale vypadá, že nevěří svým očím a že by se chtěl z toho zrzavýho snu brzo probudit.
No a úplně nakonec jsem byl představenej slečně, co nemá ten ocásek. Jmenuje se Jolanka. Panča si myslí, že je trochu bláznivá a říká, to je naše malá depresínka Jolanka. Vůbec tomu nerozumím, ale že je ta holka trochu bláznivá, to jsem hned viděl. Nejdřív na mě kulila oči a bylo to skoro jako s Olinkem, prostě furt mě chtěla vidět a pozorovat, co dělám a co si vymejšlím. Já vím proč - je se mnou totiž sranda, říkala panča. A tak nikdo nechce o tu srandu přijít. Jenže když jsem se k tý bláznivý Jolance rozběhl, tak už to bylo jiný než s Olinkem. Bláznivka honem skočila nahoru na šplhadlo a odtud ke mně vysílala mručivý signály. Chtěl jsem si je poslechnout zblízka a tak jsem popolezl k ní a ona začala mávat pacičkou jako o závod a to né jako na uvítanou, ale na zmlácenou. Já bych se klidně nechal i facknout, ale ona si to rozmyslela a skočila do takový malý škvíry, co je za poličkama a odmítala odtud vylízt. A tak se panče potvrdilo, že ta holka je fakt malinko bláznivá, asi jako všechny princezny. Ale zase, když jsem napapanej a mám na lítání moc plný bříško a jenom odpočívám, tak ta princeznová bláznivá Jolanka klidně přijde a může si hlavu vykroutit, jak mě už zase hledá.
Tak takhle to bylo, když jsem se potkal se všema děckama. A panča slíbila, že to tak teď bude pořád a jednou že na mě nebude vrčet ani ten Kubajzník a bláznivá Jolanka. A aby bylo jistý, že už můžu všude, tak jsem byl vzatej i ven, kam mě panča dřív nosila jenom v náručí. Teď mě konečně pustila na zem a už to prej neudělá, dokud pořádně nevyrostu, protože jsem málem ufrnkl. Né jako že bych přelezl, to je prej Olinkova specialita. Ale kamarádi, já jsem prolezl skrz šprušle. Panča něco dělala a řekla páníkovi, ať na mě dává pozor. A najednou slyší, jak páník křičí Ellííííííííí, tak honem přiběhla a půlka mě už byla venku a druhou půlku páník tahal zpátky. Panča honem běžela na druhou stranu, aby mě vytáhla za hlavičku ven a řekla mi, tak tohle teda ne, Eliášku. A šel jsem domů.
Ale stejně to byla legrace, takhle prolízt. Když se podíváte na tu fotku Olínka, kde na mě cení zoubky, tak uvidíte, jak malou mezerou jsem dokázal prolízt. A to už bude dneska všechno, na jednoho malýho kocourka jsem toho myslím napsal až dost, viďte?
Eliáš

Tak jdeme se seznamovat?

Černej je Kuba a ten rozezlenej je můj budoucí největší kámoš Olouš

Tady jsem s Vendelínem. Já jsem ten menší a zrzavej

Bláznivá Jola si mohla hlavu ukroutit, aby mě viděla a pak z toho byla trochu paf

19. listopadu 2018
V pátek takhle večer přijela panča konečně z práce a místo aby mi dala do misky večeři a pak si se mnou hrála, tak mi nasadila kolem krčku a za předníma pacičkama nějaký provázky, co se normálně dávají pejskům (a prej i Jolance, proto byly červený), vzala mě do náručí, odtud ven, z venku dovnitř do auta, kde už čekal páník a jeli jsme pryč. Byl jsem z toho všeho tak vykulenej, že jsem ani nepípl. Panča mě celou dobu hladila a pusovala a říkala, neboj, Eliášku, tohle bude odbytý raz dva a potom zase pojedeme domů a dostaneš něco moc dobrýho a furt prostě mlela pantem, ale mně to bylo jedno, stejně jsem se díval z okna ven. Tam už byla tma a plno světýlek a bylo to docela správně dobrodružný.
No a pak jsme přijeli k tomu baráku, kde jsem už třikrát byl a kde se mi to vůbec nelíbilo. Bydlí tam ten protiva, co rád mučí malý kocourky a aby to zamaskoval, tak jim vykládá, že jsou moc krásný. Na takový řečičky já už nenaletím. Proto jsem byl moc ostražitej a ve střehu. V tý místnosti, kde se čeká na mučení, byla naštěstí jenom jedna holka bez zvířátka, tak si panča oddychla, že nebudeme čekat kor moc dlouho. A já jsem tam byl celou dobu za hvězdu. Chodil jsem si na tom provázku, jako kdybych ho měl na sobě odjakživa, vlezl jsem k holce a nechal se hladit, pak jsem se šel podívat zblízka na rybičky ve skleněný krabici, ale to mě panča musela vysadit, protože ze země jsem na ně neviděl, pak jsem se trochu počvachtal v misce s vodou, co tam je pro zvířátka a zkusil jsem shodit květináč ze stolku, ale to mi panča nedovolila. Zatím se otevřely dveře, vyšla nějaká paní s vykuleným pejskem v náručí, holka z čekárny šla dovnitř a tak už mě neměl kdo obdivovat a nakonec jsme šli dovnitř i my.
Tam jsem to už hned poznal a celej jsem se naježil. Protiva se usmál a já jsem hned věděl, že mi bude zase pochlebovat. A taky že jo. Zeptal se panči, tak jak se má Eliáš a jak snášel to první očkování a pak mě podrbal po hlavičce a řekl mi, že jsem vážně krásnej kocourek. Tssss, asi si myslel, že za to budu čekat na mučení úplně v klidu. A to se teda spletl. Oči a pusu jsem si ještě nechal prohlídnout bez komentáře, ty placatý kolečka na poslouchání jsem taky jakž takž snesl, ale jak mi šel zase strčit klacek do dírky, tak to už jsem řval jak tur a odnesla to panča parádním škrábancem mezi prstama. Pak mi trapič ještě dloubal do jednoho ouška a to už jsem se změnil v pumáka a škrábal jsem a vrčel a syčel, až se celej barák otřásal. Ale to furt ještě nebyl konec, i když jsem si myslel, že už jo. Panča mě vzala z toho škaredýho stolu konečně do náručí a já jsem začal honem vrnět a díval jsem se jí do očí a říkal jsem jí něco jako - tak to jsem si o tobě teda fakt nemyslel a panča mi zase říkala v duchu něco jako - promiň Elísku, teď už to bude fakt všechno... A jak jsme si takhle beze slov povídali, tak jsem ucítil, jak mě ten protiva chytil za kožíšek a píchl mě jehlou a to ani moc nebolelo, ale pro pořádek jsem radši ještě vykvikl a pak si už panča celá ulevená utřela pot z čela a postavila mě na zem, abych se navlíklej do těch provázků mohl hezky protáhnout. Pak mě ještě šoupla na váhu a kamarádi, já jsem od toho 5.10. prej přibral celý kilo. Takže vážím už 2,40 a panča řekla, že mi bude odteď říkat pašík Eliáš.
No a to bylo fakt všechno, akorát jsem slyšel panču, jak se s protivou baví o nějaký holce Kastraci, ale to už se mě netýkalo, tak jsem přestal poslouchat. Děsně jsem se těšil domů na večeři, protože v bříšku jsem měl už úplně prázdný místo a taky jsem se těšil na svýho úplně nejlepšího kamaráda na světě a to je Olouš. My se máme fakt hrozně rádi. Panča si myslí, že Olouš je zároveň trochu vypočítavej, protože když je pořád se mnou, tak taky dostává moje jídlo. Ale mně to nevadí, hlavně, když se mnou kamarádí a dovolí mi, abych se s ním pral a tak se pereme a pak zase mazlíme, aby bylo jasný, že je to jen jako. A já mu pak čistím hlavičku a když se mu to nelíbí, tak mi vlepí facku, ale jenom takovou malou, to on ví, jak na to.
Pan Vendelín je taky kamarád, ale né takovej pořádní (jakože pořád) jako Olouš, jenom někdovej. Olouš je furťák. Panča už ví, že když hledá Olinka, najde i Eliáška a zase naopak, aspoň to takhle tuhle vykládala. No a ti další dva se se mnou zatím ještě nekamarádí. Jolanka bez ocásku se na mě dívá, ale nesmím přijít blízko, to pak vrčí a ježí na mě štětku po ocásku. A Kuba je usyčenej a taky mě bouchl, ale panča mu řekla, že je Kubí posera a tak už mě aspoň nebouchá. Syčí ale pořád. A mně to je fuk, hlavně když mám Olouše a nemusím už k žádnýmu protivovi.

Tak ahoj, Eliáš

Já s Oloušem. Takhle bezvadně jsme se my dva kluci zkamarádili

9. ledna 2019
Tak jsem zažil první Vánoce v životě. A už jsou zase pryč. Nikdo mi neřekl, že jsem měl napsat dopis strejdovi Ježíškovi, ale to nevadí, dárečky jsem dostal i tak. A dokonce ještě o pár dní dřív, než obdaroval všechny ostatní, tak jenom mně, Eliáškovi, přednostně přinesl parádní kočičáckej trůn, ale fakt doopravdickej, chlupatej skoro stejně jako jsem já. To jsem kulil očka, jak mohl vědět, že zrovna takovej jsem nutně potřeboval.

Eliáškův trůn

Vánoce, co pak přišly, byly moc bezva. Plný všelijakých překvapení, třeba panča různě rozvěšovala takový kouličky a zkoušela mě, jak rychle je zase sundám dolů. Většinou mi to šlo mnohem líp, než si myslela a tak mě chválila. Ale tak nějak divně, jakože drsně. Třeba - Elišáku, už mě fakt neser! Nebo - Hergot ty smrádě chlupatý, tys mi tady fakt chyběl. Nebo - Kurník liško jedna zrzavá, že tě tím oknem vyhodím ven. A tak podobně. Moc se mi to líbilo a tak jsem pomáhal furt dál. No a potom panča přinesla takovej opravdickej strom.
Byl větší než já, ale ne o moc a byl strašně pichlavej. Mně to nevadilo, ale panča pořád říkala au a au a auvajs, když na něj věšela mrňavý kouličky. Ale věšela je nějak špatně, vždycky ten drátek tak zamotala, že mi to pak vůbec nešlo sundávat a už mě tolik nechválila. Ale to nevadilo, měl jsem přece plno pochval do zásoby.

První Vánoce, první stromeček

Největší legrace pak přišla jeden večer, kdy prvně byla u stromečku hromada různých balíčků s mašličkama. Ty mě moc zajímaly a panča mě nechala být, abych je trochu zrevidoval. Ale když už jsem je revidoval až moc, tak mě okřikla a hodila mi nějakou hračku a já jsem se tím nechal ošidit a hrál jsem si teda s hračkou. No a pak později se ty balíčky proměnily v haldu papírů a provázků a to jsem byl úplně celej blaženej a oči mi svítily jako nějakýmu ufounovi. Škoda, že takový akce se nedělají každý večer, já bych byl hned pro.

a první radost z rozbalování dárků

Tak a teď vám ještě napíšu, jak jsem byl včera zase na výletě u protivy. Panča mě totiž doma odpoledne pozorovala a vůbec se jí nelíbilo, jak jsem hupsnul na záchod a nic jsem neudělal. A ještě víc se jí nelíbilo, jak jsem hupsnul na jinej záchod a zase jsem nic neudělal. Pak jsem hupsnul zase zpátky na první záchod a co myslíte, že jsem udělal? Zase nic. A ani počtvrtý jsem po zvednutí ocásku NIC NEUDĚLAL. A to už panča chytla trochu nervíka. Zrovna totiž byla úplně sama doma, myslím z těch dvounohých a tak si hned v duchu malovala, co ji bude čekat: 

1. vycouvat skoro za tmy z garáže do zatáčky, což se jí moc nedaří ani za světla 
2. odchytit Eliáška a nasadit mu kšírky 
3. okšírkovanýho Eliáška nacpat do přepravky, protože sám být v autě na volno nemůže 
4. odjet za protivou a doufat, že tam bude místo na zaparkování 
5. strávit s Eliáškem dlouhou dobu v čekárně 
6. držet Eliáška u protivy na stole, aby mu (protivovi) nevyškrábal (Eliášek) oči... 

No prostě, bylo toho dost, do čeho se jí vůbec nechtělo, ale nedalo se nic dělat. A tak to všechno postupně zvládla a my jsme se ocitli v tý čekárně, kde jediná dobrá věc jsou rybičky ve skleněný krabici. Tam mě vysvobodila z přepravky a nechala mě chodit po zemi, dělat děsně důležitýho a očuchávat lidi, co tam seděli (naštěstí tam byli jenom dva a bez zvířátka). Dokonce jim dovolila, aby mě hladili a obdivovali mě. Když šli ti lidi dovnitř, tak už jsme tam zbyli jenom my s pančou a nakonec došla řada i na nás. Panča protivovi sdělila, co ji trápí a řekla - možná jsme tady zbytečně a Eliáš byl jenom zvědavej, protože ty dva záchodky moc nezná. 
Protiva jí řekl, že se na to podíváme a ať mě dá na stůl a zase řekl tu větu, co minule - to je ale fakt moc krásnej kocourek. Nebudu vám lhát, poslouchalo se to dobře a tak jsem mu dovolil, aby mi trochu roztáhl očička a koukl se mi do pusy, i když to už jsem se začínal dost projevovat. Ale když mi šel jako tenkrát strčit hůlku do prdýlky, tak jsem vrčel jako pes Baskervilský a nebezpečnej jsem byl zrovna tak. Panča mě měla až za krkem a povídá protivovi - no ještě že mám tu bundu, jinak bych byla na kousky. A to měla pravdu. Ale nakonec mi protiva ten klacek ze zadku vytáhl a řekl, že teplota je v pořádku. Pak mi děsně, ale fakt děsně prohmatával bříško, jako by tam snad chtěl najít i tu poslední malou granulku, co jsem zbaštil. Ale nenašel nic. Řekl panče, že se mu zdá všechno dobrý, nějakej močovej měchýř že je úplně prázdnej, uzliny mám nezvětšený, očička dobrý, mám 3 kila, papulu dobrou, celej jsem dobrej, no prostě jsem zdravej jako řípa a kluk jako buk a že jsem možná fakt jenom zkoumal nový terén a že by s tím teď nic nedělal.
A tak se panče moc ulevilo. Pustila mě na zem a já jsem si šel i s kšírkama, který jsem táhl za sebou, pěkně zblízka prohlídnout toho protivu, co už zatím ťukal něco do počítače. Ale jak už jsem byl hotovej a osvobozenej, tak se mi najednou tak protivnej nezdál, kor když mě podrbal po hlavičce a řekl mi, že jsem zlatíčko... no tak teda nevím, jestli mu mám vlastně furt říkat protiva.... uvidíme, co bude zase někdy příště.
No a pak už jsme konečně jeli zase domů a když panča otevřela dveře a strčila mě i s krabicí dovnitř, tak tam na mě čekali čtyři vykulení kamarádi, dokonce i ta Jolanka jedna prdlá, která na mě jinak furt vrčí a utíká přede mnou. I ta byla zvědavá, jestli jsem se vrátil zpátky a jestli mě panča za něco nevyměnila. Třeba za nějakou kabelku, protože ví, že na kabelky je vona panča ulítlá. Ale Eliáška by prej nevyměnila ani za bilijon kabelek a to jsem moc rád. Dostal jsem napapat a pak jsem byl tak uondanej, že jsem usnul a skoro celý večer už jsem nezlobil.
Váš zkontrolovaný Eliáš

ELIÁŠEK A VÁNOČNÍ STROMEČEK 

7. února 2019
Jdu vám napsat stížnost na panču. A to budete koukat, jaká je zlá. Víte, co mi řekla? Že mě popadne a odnese zpátky tam, odkud mě přinesla. A že jsem neskutečný zlobidlo a malej smrad a že mi ani ta moje chlupatá oháňka nepomůže. Já vím, že kecá, protože by beze mě vůbec nemohla žít, ale musí to říkat? Takhle mi vyhrožovat? Má štěstí, že neumím bejt uraženej a že to po mně vždycky sjede jako po naolejovaný Julii a přijdu se pomazlit a předu jako zrzavý kolovrátek a upřeně se panče dívám do očí a za chvilku slyším, jak se škaredý slovíčka postupně mění do šišlání a pak už mě panča pusuje na čelíčko a na čumáček a pod bradičku a na bříško a říká mi Eliášku, ty seš takový zlatíčko moje milovaný... No a pak se vyznejte v pančách. Přitom ani nevím, proč vlastně z ní ty první fujtajblový slova vypadly. Zkusím se zamyslet. 

• Že by to bylo krzevá ty kytky, co postupně jedna po druhý odpadávaly z okna v kuchyni? Stejně byly škaredý, nic na nich nebylo a jak byly takový lehoučký, tak stačilo, abych se kolem nich jenom ochomejtl a už se válely po zemi. Ale to snad nemohl být důvod, aby na mě byla panča zlá. Stejně jsem je neshodil já, to udělal můj ocásek.
• Nebo jestli to nebylo kvůli takový hubený oranžový váze. Ta stála na komodě u poličky s kočičkama. Chtěl jsem jít za nima a panča to nedovolila. Ani ta hubená váza to nechtěla dovolit. Byly v ní dřevěný kytičky na špejli. A taky ještě šišky na špejli. Chtěl jsem se podívat, proč tam jsou a spadly. Už tam nejsou a vázy se kousek ulomil. Tak že by se tohle nějak počítalo??? 
• Možná se panče nelíbilo moje přesazovací umění. Přinesla kočičí travičku. Byla naňahňaná v malým květináči a úplně jsem slyšel, jak na mě volá: pomoz, Eliášku, pomoz. Nejsem přece necita a tak jsem pomohl. Během první minutky se už tráva i s kořínkama válela po zemi, ale panča to neuměla ocenit. To mi právě řekla, že jsem ten malej smrad a že mi nikdy žádnou trávu nekoupí a odnesla celý zahradnictví pryč. 
• Taky ji možná trochu naštvalo, že jsem nečekal, až mi nasype granulky a vzal jsem si je sám. Mohla být ráda, že se nemusela natahovat nahoru na skříň, protože já jsem si tam vyskočil, sáček shodil dolů a tam už jsem si je bez problému načal. Sáček jsem úplně parádně prodírkoval, takže granulky se sypaly ven už samy a panča nemusela nic dělat. Ale zase jsem za to nedostal pochvalu. 
• Páníkovi jsem přenastavil koukání na počítač. Dlouho mu trvalo, než přišel na to, co musí udělat, aby se už napořád nemusel koukat s hlavou do strany. Ale to se asi nepočítá, protože za tohle mě panča nehubovala. Tomu se jenom zasmála.
• Největší hromobití a výhrůžka deportací z domova přišla ale včera. Na okně v kuchyni, kde předtím bylo plno těch lehkých kytek, co už tam teď skoro žádný nejsou, stála taková vysoká sklenice. V ní bylo plno parádních malých lesklých kamínků a v nich stály svítivý větvičky. Bylo to moc těžký a tak si panča myslela, že je to neshoditelný, nerozbitný a nesmrtelný. Ale mě hrozně zajímalo, jak ty větvičky uvnitř asi drží a tak jsem tomu přece musel přijít na zoubek, to vám musí být jasný. Dopadlo to dobře, pokus mi dal odpověď. Zjistil jsem, že když se to povalí, kamínky se vysypou a svítivky už pak nic nedrží a jdou vytáhnout. A těch kamínků bylo asi milijon, fakt nekecám. Jak se vysypaly, tak byly úplně všude a z panči se stala lítá šelma. Ani mě nenechala, abych jí pomohl se sběrem, přitom jsem ocáskem mohl krásně všechno smetat na hromádku. Někdy je fakt divná...

Ještě, že Olínek je pořád můj kamarád, na něj se můžu klidně spolehnout. Občas mi pomáhá, třeba ty granule jsme potom zpracovávali spolu. Ale nikdy na mě nežaluje, hraje si se mnou, když mám zrovna hravou náladu, je na mě hodnej, stará se o moji frizúru, abych ji měl pořád čistou a načesanou a když usnu, tak si mě hlídá, aby mě náhodou někdo neukradl. Mám ho rád.
Tuhle trochu stonal a když jsem si ho chtěl zkontrolovat, tak na mě dokonce zasyčel, ale o tom vám asi napíše sám. Hlavně, že teď už je zase zdravej a nesyčavej kamarád. A teď si jdu trochu odpočinout, abych nabral síly na další prozkoumávání terénu.
Tak trochu ospinkaný a dobrými skutky unavený Eliáš

Malý zločinec u rozbitého květináče v kuchyni

Přenastavená obrazovka na počítači

Prozkoumaná váza s větvičkama

a nakonec láskyplné spinkání s Olinkem

29. května 2019
Ahoj všichni kočkovatý kamarádi, konečně jsem si našel trochu času, abych vám povyprávěl, co je u nás novýho. Tak hlavně jsem novej já. Proti tomu Eliášovi, co vám tady psal naposled, je mě o kousek míň. Ani byste to nepoznali, ale já to vím. Cítím se zkrátka jinak, tak trochu, jak bych to popsal, no jako kdybych byl holka nebo co.
Může za to panča. Jeden den, už to skoro budou dva měsíce, mě vzala do náručí, dala mi ještě o hodně čumáčkovek víc než jindy a vůbec na mě byla nějak podezřele hodná. Byl jsem rád, protože mi ráno zapomněla dát najíst a tak jsem si myslel, že jsem ji něčím rozzlobil, i když nevím teda, čím... Jenže ona mi nedala nadlábnout ani po těch čumáčkovkách a místo toho mi nasadila kšírky a jelo se pryč.
To bylo docela dobrý, jezdit autem mě baví. Vždycky se uvelebím na zadním okně, dívám se ven a užívám si, že lidi z těch aut za náma se na mě dívají a někdy se na mě smějou nebo mi mávají. Jenže ta jízda netrvala dlouho a my jsme skončili už bůhví pokolikátý u Protivy. Naštěstí mě teď moc nemučil, jen, asi aby nevyšel ze cviku, mě něčím píchl a pak už mi bylo všechno tak nějak jedno. Panča mi sundala kšírky a dala mě do zbrusu nový cestovací krabice a zase mi vlepila čumáčkovku a řekla mi neboj Eliášku, já se pro tebe zase vrátím a pak mě tam nechala dočista samotnýho s Protivou, ale vůbec to netrvalo dlouho, protože jsem si jen trochu zdříml a už zase pro mě byla zpátky. Tenkrát jsem poprvý poznal, že je něco jinak a od tý doby vím, že mě kousek chybí, tak jsem vám to přece musel říct.
Olišák to na mě hned poznal, že jsem byl u Protivy a nechtěl si se mnou hrát. Pořád mě jenom očuchával a trochu si u toho i zasyčel. Možná si myslel, že jsem přestrojenej Protiva a že ho chci takhle obelstít. Ale když už to trvalo dlouho a pořád jsem byl Eliáš, co se nepřeměnil v Protivu, tak syčet přestal a zase se se mnou zkámošil. Panča ho pár dní okřikovala, aby se se mnou nemazlil moc hrubě, ale my kluci přece víme sami, co a jak a kde a proč. On je Oloušák dobrej kámoš. Když se pereme, tak schválně kvičí, abych měl radost, že ho přepírám a já se zase pod ním převaluju po zádíčkách, aby měl radost, že na mě furt stačí. A nakonec se úplně parádňácky olížeme, aby bylo všem jasný, jak to mezi náma je.
Taky za náma tuhle přišli cizí kočkové. Dívali jsme se na ně přes okno, jako kdyby byli v televizi a dělali jsme u toho trochu kníkavý zvuky. Oloušák byl děsnej hrdina a říkal mi, že kdyby přišli k nám, tak by je pěkně hnal, ale já si myslím, že se ve skutečnosti trochu bál, aby panča to okno fakt neotevřela. Protože to by pak bylo ječení a vrčení a syčení.

No, a teď bych možná mohl mňouknout o nějakých malých incidentech, kvůli kterým panča většinou zuří a já z toho mám príma srandu. Tuhle se chystala v sobotu vařit a tak si připravila v kuchyni věci. Prvně vyndala z police pytlík s těstovinama a pak napustila do hrnce vodu a postavila ho na sporák. Já jsem si chtěl s ní hrát na vaření, tak jsem šel ke svý misce s vodou a že ji přenesu jinam jako panča. Jenže ono to nešlo, tak jsem ji místo toho převrátil a voda byla všude. Panča mě zpucovala škaredýma slovíčkama a pak mi řekla, tak to by stačilo, zrzavej šmejde. Šla to vytřít papírovýma utěrkama a ty mě hrozně baví, tak jsme si spolu hráli na vytíranou a chytanou. Panča si pak šla umýt ruce a najednou uslyšela další šplouchání. Otočila se a uviděla moc krásnej pohled, jak jsem si máchal pacičky v tom kastrole na vaření. Půlka vody už byla vylitá na lince a na sporáku, protože na tohle já jsem machr. Panča už řekla jenom jedno slovo, co znělo skoro jako doprdele, chytila mě jako nějakou věc a HODILA mě za dveře do obýváku. Zbytek vody vylila, vypláchla z kastrolu chlupy, nalila vodu novou, postavila ji na sporák a zapla ho.
Pak šla za mnou, aby si mě udobřila. Dala mi i bonbonek na usmířenou. I když jsem vůbec nebyl uraženej, protože něco takovýho ani neumím. Když voda začala bublat, vzala sáček s těstovinama, aby je nasypala do toho kastrolu. A představte si, že ty těstoviny jí skoro všechny vypadly dírou na druhý straně ven. Rozlítly se po podlaze a z toho jsem měl velkou radost, protože jsem poznal, že moje práce nepřišla nazmar. A panča, ta už jenom řekla já se tady na to můžu fakt už vysrat a zavolala páníka, ať to nadělení smete. A to byla další zábava, protože vytírání, zametání a luxování úplně miluju a snažím se u toho pomáhat, co to jenom jde.
Takový už jsem já, hodný, pracovitý, strašně šikovný kuchyňský pomocník a mnohostranný umělec,
kocourek Eliáš 

Halóó, může jít Olda s Eliášem ven???

In love...

1. srpna 2019 - Eliáškovi je jeden rok

9. ledna 2020
Tak hele Eliáši, řekl jsem si tuhle, neměl bys zase hodit něco informací na papír, nebo teda do počítadla, aby na tebe jednou taky byla nějaká památka? Víte, já se sebou normálně takhle nemluvím, ale teď mi to tak proběhlo hlavou, zrovna když jsem seděl moc vysoko na takovým bezva místě a měl jsem přehled o celým světě. To místo se jmenuje lednička. Nevím, jak je to jinde, ale u nás je veliká jako hora a i kdybych si hlavu vykroutil, tak bych ze země nahoru vůbec ani nedohlídl. A je děsně správná, protože jsou na ní přilepený obrázky s kočičíma klukama, jako jsem já. Možná jsou tam i holky, ale to jsem nezjišťoval. Ono je to stejně jedno, když jsou jenom na obrázku. No a tak ta lednice si tam vždycky stála a mně přišlo, jako by byla smutná. Někdy vrněla a předla, jako předu já a když jsem se do toho zaposlouchal, tak se mi zdálo, že říká - Pojď za mnou, Eliášku, honem pojď sem za mnou nahoru, je mi tady samotný smutno, poooooojď....
Dlouho jsem dělal, že to neslyším, protože jsem vůbec nevěděl, jak bych se na takovou horu mohl dostat. Vždyť jsem byl přece mrňavej, že jo. Jenže teď už jsem vyrostl, že jsem větší než můj kamarád Olouš a tak jsem si řekl, že je čas to zkusit. Zdolat tu horu. A kamarádi, já ji zdolal. Od tý doby jsem na ní pořád. Panča z toho byla prvně docela nervní. Říkala mi, Eliáši, co tam proboha děláš?? Nebo Eliáši, jak ses tam dostal?? Nebo Eldo, sypej dolů!! Nebo - a to mluvila jen sama k sobě - Kristepane, já se z toho potrhlíka jednou zblázním... A já jsem to poslouchal, až tam nahoře pod stropem a bylo mi to všechno úplně jedno, protože tam jsem byl prostě KRÁL.
Prvně tam se mnou bydlelo plno věcí. Tak třeba jedna kulatá plechová pixla, do který si panča dávala věci, co měly zůstat zavřený a ukrytý kočičím pacičkám. Nebo úzká vázička, která by prej jinde nepřežila. V ní jsou dřevěný kytky. Vázička stála za pixlou. Nebo tam byl košík, kam se dávaly rohlíky. Schválně je panča dávala tam nahoru, abych si nemohl kousnout. A to všechno teď naráz přestalo mít svůj domov. Pixla odešla bydlet na chodbu, váza i s kytkama si našla místo na takovým úzkým regálu, na kterej se prej vážně nedá vyskočit (se ještě uvidí), rohlíky i s košíkem se strkají do zavřený skříňky. A vrch tý hory je teď celej úplně můj. Je mi tam dobře, akorát je to trochu tvrdý. Ale panča už uvažuje, že mi ho tam zútulní, akorát se bojí, že když tam dá pelíšek a já do něj naskočím, tak oba aj s pelíškem sjedeme z hory dolů. Tak to se ještě bude muset nějak doladit. Ale že jsem vážně šikovnej, jak jsem si to parádně zařídil?
Takže tohle jsem vám musel povědět hned na začátku, protože mě to hrozně svrbělo na jazyku a taky jsem se bál, že když budu pořád spisovat jiný věci, tak se na tohle ani nedostane. A to bych teda nechtěl, aby to nebylo památečně zaznamenaný, protože jak mi panča důvěrně řekla, jsem první ze všech kočků u nich doma, kterej tuhle horu zdolal. Fakt že jo!!!

Eliášek na hoře, pardon, na lednici

No ale abych se už přestal vytahovat, tak zavzpomínám, co se událo od mýho posledního zápisu v deníčku. Začnu třeba tou bezva dobou, kdy je doma všechno jinak a která se jmenuje Vánoce. Děsně, ale fakt děsně se mi to líbí. Všude svítí světýlka, vytahujou se věci, který vůbec neznám, zvedá se sedačka, pod kterou je úplně jinej svět a není možný mě pak z něj dostat. Jo a hlavně se přinese domů divná velká kytka v květináči, co vypadá dočista jako stromek. Minule jsme ji taky měli a byla moc pichlavá, to jsem si dobře pamatoval. Ta letošní tak nepíchala a tak jsem si s ní hodně hrál. Hned první den jsem z ní sundal úplně všechny červený míčky. Bylo jich tam ze začátku asi deset a panča zatím našla jenom tři, ty ostatní se mi povedlo dobře schovat. Pak tam byly ještě další míčky a ty byly spojený provázkem a svítily. To byl parádní zlepšovák, protože když jsem chytil a stáhnul jeden míček, šly s ním solidárně všechny ostatní. Jo a taky tam byl takovej chlupatej provaz, vypadal skoro jako něčí ustřihnutej ocásek. Ale byl dlouhej, delší než mám třeba já a byl taky zrzavej. Ten mě bavil, ale jenom asi dva dny a pak ho panča dala celej pryč a už ho nevrátila.
No a nakonec, kamarádi, panča tu kytku nazdobila kouskama pomerančů. Někde totiž vyčetla, že tu pomerančovou vůni nemáme my kočkové rádi. Pravda je, že když ho loupe a já jsem zrovna u ní na klíně, tak se mi to nelíbí a utíkám pryč. Ale jak ty kousky visely na stromečku, tak to bylo úplně jiný. Hezky se do nich pinkalo a když se do nich zapíchl drápek, tak hned šly z větvičky ke mně dolů. Byl jsem moc rád, že mi panča tu zábavu připravila. Ze všeho nejlepší je ale na Vánocích ten jeden den, kdy se hezky naklidí, rozsvítí se světýlka, pod tou nazdobenou kytku se naskládají balíčky, do kterých se bezva skáče a potom se ty balíčky roztrhávají a dělá se s nima velkej nepořádek. Jindy by na mě panča křičela Eliáši, nervi to herdek, ale ten večer mi klidně řekla trhej si to, Eliášku. To se pak v pančách vyznejte.
Ale moc mě to ten večer bavilo. Našel jsem tam malý balíčky i pro mě a pro ostatní z party a pak jeden velkej balíček. Ten cinkal a šustil a když jsem ho panče pomohl rozbalit, tak se z něj vykouzlila velká beruška s cinkavýma míčkama a cinkavou myškou a to mě tak rozparádilo, že jsem z tý beruny ani nechtěl vylízt. Ale panča řekla, že to musím půjčit i ostatním kamarádům a tak mě z ní nakonec vytáhla ven.
Teď už je zase všechno zpátky, tak jak to bylo předtím. Stromová kytka i s květináčem šla ven, svítivý míčky na provázku se daly do krabice, svíčky ze stolu už úplně zmizely, otevřel se podsedačkovej svět, kam se to všechno uklidilo a prej teď budu muset čekat zase celý další rok, než ta zábava přijde zpátky. Já se snad ani nedočkám.

Druhé Vánoce a stromeček s pomeranči

A co dál? Pořád se kamarádím nejvíc s Oloušem, ale dost ho štve, že už jsem větší než on. To vidím na tom jeho obličeji a taky to poznám podle toho, že ke mně jde a už předem kvičí. Panča mu říká - hele, Olí, přestaň hrát divadlo a nekvič tady jako podsvinče, ale Olouš stejně kvičí dál, protože si myslí, že mi tím nažene strach a nebudu ho chtít přeprat. No a po tý kvičivý předehře se teda trochu popereme, pohoníme po baráku, posházíme nějaký věci, smeteme misku ze stolu a tak, ale nakonec když už jsme celý utahaný, tak si lehneme k sobě, řekneme si co jsme si to jsme si a na důkaz našeho kočkokamarádství se děsně dobře olížeme. Já mám pak kožíšek dlouho celej mokrej, protože ty dlouhý chlupy ne a ne uschnout. Olouš je suchej dřív a to je mi divný, protože on je takovej seladon a musí se ještě i po mojí očistě dočistit sám.
Další můj kamarád byl Vendelín. S tím jsem se nepral, protože to prej byl Oloušův prací kámoš, ale měl jsem ho rád. Nebyl na mě nikdy zlej, dovolil mi, abych mu lezl po zádech a když jsem byl úplně prťavej, tak jsem ho někdy používal jako most, když jsem chtěl někam přelízt. A ten Vendelín už s náma není. Panča kvůli tomu moc brečela, protože ho měla ráda a nechtěla, aby od nás odešel bydlet na obláček. Mně se po něm taky stýská, ale jsem rád, že mám pořád aspoň Olouše, protože Kuba a ta srandovní kočka bez ocásku Jolanka mě do party nechtějí. Panča říká, že si za to můžu sám a že až přestanu divočit, tak se to třeba změní. Ale já vůbec nevím, co je to přestat divočit, protože si myslím, že jsem moc hodnej. A panči zlatej kluk, tak mi někdy říká.
Taky jsem měl narozeniny. V srpnu se to stalo. Byl mi už celý jeden rok, to koukáte, co? Dostal jsem gourmetovej dortík a panča mě nechala, ať si z něho sním, co budu chtít. Ale já jsem si ujedl jen trochu, protože jsem zrovna neměl hlad a zbytek jsem nechal i ostatním. Panča mě pochválila, že nejsem žádnej lakotník, řekla mi všechno nejlepší, ty naše zlatíčko milovaný a celýho mě opusovala, až si pak musela jít umejt obličej, aby ji všude nešimral můj kožíšek.
Jo, taky někdy panča domů přinese kočičí travičku a to se vám pak dějou věci. Hned je slyšet chrochtání a kousání a mručení a mlaskání a já se u toho vždycky tak rozparádím, že tu travičku okusuju i vleže. Akorát je škoda, že ji tam panča nenechá moc dlouho, protože už ví, že bych ji zase chtěl přesazovat a prej ji nebaví pořád po mně uklízet hlínu. Nevím, na co naráží. Už jsem dlouho NIC nepřesadil, protože není co. Všechny kytky jsou pryč.
Hele a taky vás baví jako mě lízt do věcí, do kterých se vůbec nevejdete? Mě teda jo. Zkouším to pořád a dost se zlepšuju. Poskládám se do krabice, do pánve, do košíku, no prostě jak se někde něco objeví, do čeho se dá vlízt, tak to zkouším. Jednou jsem zkoušel vlízt i do kelímku od jogurtu, ale tam jsem nacpal akorát čumáček a dál už to nešlo. Pak jsem se ho nemohl zbavit a panča se tomu smála a řekla mi, Eliáši, ty seš přece jelito, místo aby vymyslela, jak se mám zmenšit, abych se tam vešel.
Jinak ale myslím, že jsem doma děsně oblíbenej. Pozná se to podle toho, že pokaždý, když jde panča kolem mě, tak mě musí celýho zmuchlat. Vůbec jí nevadí, že jsem se třeba zrovna umyl a učesal a že odpočívám. Ne, to prostě přijde, zaboří do mě čumák, dělá na mě cmuky cmuky cmuky a protože jsem hodnej a taky protože se mi to vlastně dost líbí, tak držím a nechám se muchlovat. A po muchlání se slastně rozvaluju a relaxuju a je mi putna, že panča mi říká nestyda Elí.

S kámošem Oldou

A takhle jsem se tulil s Vendelínkem

 První narozeniny

Travička zelená, to je moje potěšení

No a tady se právě tak nestydatě vyvaluju...

To s páníkem děláme chlapský věci. Klidně si mě hodí na záda a nosí mě po baráku nebo si mu skočím na krk a dělám zrzavý boa nebo jak se ta chlupatá věc, co se nosí na krku, jmenuje. Helejte, přestaňte se šklebit, já DOBŘE VÍM, že chlapi žádný boa nenosí, ale my si spolu takhle hrajeme na módu a tam nosí chlapi všelico přece. Ale hrajou si úplně jinak než ženský. Páník se nechá okusovat a škrábat, panča ne. Jak začnu škrábat, tak mi zahrozí a řekne nahlas ELÍ NE!!! a já toho nechám. A panča je celá vedle, jakej jsem hodnej a začne z toho skoro šišlat. Páník jen křičí AUAUAUAU, ale nechá mě dokončit práci a pak si jde teprve utírat krev. Ale zase je pravda, že já si od něj taky nechám spoustu věcí líbit, třeba mě trochu mučí, ale to jen jako, to je jasný. Prostě chlapi sobě, ne?

ELÍ S PÁNÍKEM

Na druhou stranu, panča mě zase klidně nechá, ať jí ohlodávám nohu. Ale musí být ta noha v ponožce. A to mě baví, tak hlodám a hlodám a panča se směje, že jsem jak starej feťák a já potom dočista odpadnu, zrovna jako ten starej feťák.
Jo a to jste věděli, že umím bejt i strašidelnej? Fakticky. Většinou jsem teda hezkej, to klidně skromně přiznám. Panča mě furt fotí, protože to prej jde samo. Kecá, nejde to samo, musí vždycky honem vytáhnout telefonovací placku a zuří, když mezitím změním pozici, ale většinou trpělivě čekám, až si mě teda do tý krabice nacvaká. Potom si to prohlíží a říká, tý jo, Elí, ty seš taaaak krásnej... a já dělám, jakože neposlouchám, ale přitom se to poslouchá moc hezky. Ale někdy se místo tohodle povídání začne jen hloupě smát a vůbec mě nepochválí a já jsem skoro uraženej, ale jen skoro, protože doopravdy to ještě neumím, a panča mi potom ukáže obrázek, na kterým se ani nemůžu poznat. A to jsem tam právě já, strašidelnej Eliáš. Že jste to vy, tak nebudu marnivej a ukážu vám, jak vypadá takový eliáškovský strašidlo.
No, řeknu vám, že už jsem pěkně unavenej z toho sepisování, a to jsem vám toho chtěl ještě tolik povědět. Ale myslím, že než byste se dostali ke konci, tak byste možná usnuli a tak si to nechám na příště. Snad se mi povede všechno sepsat dřív, než toho půlku zapomenu.
Váš upsanej, udrápkovanej, ospinkanej Eliáš 

 S páníkem si hrajeme na kožešinový boa

Bacha na drát, ne že se mi budete smát!!

 Radši to celý zakončím zase hezkým Eliášem

14. října 2020
Ahojte kamarádi, jdu si s váma zase chvilku mňoukat. Panča řekla, že už je načase a že jestli to nebudu jakože praktikovat furt dokola, tak to zapomenu. Ale já stejně víc předu než mňoukám, takže by mi to možná ani moc nechybělo. Jenže vy byste tomu předení zase asi nerozuměli, tomu rozumíme jen my kočičí děcka. Takže co bych vám vlastně tak mňouknul. Nebo zapředl. Nebo radši rovnou naškrábal.
Naposled jsem se ozval po Vánocích a ty Vánoce jsou prej zase už na krku. Nevím, na jakým krku, ale na mým nejsou, protože jsem se podíval. No ale po těch Vánocích přišlo jaro a začalo bejt sluníčkově. Vždycky jsem koukal na panču, když byla venku za oknem a moc jsem si s ní chtěl povídat a taky jsem chtěl, aby mě hladila, tak jsem sebou hnedka mrsknul na záda, protože vím, že to se pak hladit MUSÍ. Jenže panča ke mně sice natáhla packu, ale přes sklo mě hladit vůbec nemohla a tak jsme byli oba smutný. A nejvíc jsem byl smutnej, když jsem vidět, že tam venku má na provázku Olouše. Mýho kamaráda, co si teď chodil po venku a já jsem se na něj díval přes sklo. A tak panča řekla DOST tomu přessklovýmu mučení, zapřáhla mě do kšírků a začal jsem chodit taky ven, úplně jako kluci Olouš a Kuba. Ustrašená Jolanka prdlanka zůstavala v pergole, protože zahrada prej pro ni byla děěěěěsně veliká. A to pro mě zase ne. Já jsem tam byl hned jako doma.
Úplně jsem už zapomněl, co všechno venku je. Broučci, motýlci, mouchy, kytky, bzučáci. Panča mě teda u bzučáků pořád okřikovala, že je nesmím lovit, abych neměl bolístku, ale stejně mě hrozně bavili. Už jsem si vůbec nemohl vzpomenout, jestli jsem tohle všechno někdy předtím viděl. Asi jo, ale byl jsem tenkrát děsně prťavý mimino a pak když už jsem byl trochu větší mimino, co si samo šlo někam běhat, tak jsem byl přestěhovanej k nám domů a tam už jsem byl nafurt. Takže teď mi z toho všeho šla hlava kolem. Zjistil jsem, že taky tráva je parádní věc. Může se klidně kousat nebo vyhrabávat pacičkou, až to lítá na všechny strany a když je nahřátá od sluníčka, tak se v ní děsně dobře válí. A nejlíp se mi vždycky válelo tam, kde byla teprve hlína a tráva ještě vypadala úplně jinak, jako takový mrňavý bonbonky. Panča mi řekla, že to jsou semínka a ať je nechám na pokoji a neválím se po nich, jenže to jsem prostě poslechnout nemohl a válel jsem se. Pak jsem měl špinavej kožíšek a když mě panča nesla domů, tak byla špinavá i ona, ale stejně to bylo bezvadný.

Eliášek zahradník

Taky jsem si všiml takový divný věci, co vypadala jako malej bazének. Šel jsem se k ní podívat zblízka a týjo, fakt v ní byla voda. Tak jsem se prvně napil a pak jsem v ní máchal pacičkou tak rychle, až voda stříkala ven. To byla taková legrace. Panča mě chtěla pochválit a pohladit a když se ke mně ohnula, tak jsem jí osprchoval obličej, aby si tu srandu taky užila. Smála se jak prdlá a řekla mi ty malej lachtane. 

Občerstvovací stanice "Fontánka"

Teď už zase ven moc nechodíme, ale sranda bejvá i doma. Nejvíc mě baví, když se něco dělá a já do toho můžu strkat čumáček. Teda, já POMÁHÁM, ale panča říká, Elí, nestrkej mi do všeho ten svůj čumáček. Tak už to po ní říkám i já. Naposled jsem strkal čumáček do takový divný krabice, co páník přinesl. Byla velká a placatá a já jsem vůbec nevěděl, co v ní asi může být. Ještě předtím ale z kuchyně zmizel stůl a moje oblíbený škrabadla, co na nich lidi sedí. Říkají jim židle a než jsem přibyl do domácnosti, tak sem tam z nich trčela nějaká nitka a vypadaly kvůli tomu nějak nedodělaně. Teprve když jsem se do nich pustil s pořádnou vervou já, začaly vypadat k světu. Nejparádnější byla ta, na kterou jsem zezadu nejlíp dosáhl. To i panča uznala, že něco podobnýho nikdo přede mnou nedokázal. Ani ten slavnej Fanda ne. Viděla, jak se jí židle den po dni mění před očima, ale prej už na to ... rezignovala? Co to je jako za slovo? Ale to je fuk, hlavní je, že mě nechala práci dokončit a dokonce mi ji i zdokumentovala, kdyby mi chtěl někdo upřít, jak jsem šikovnej. Hlavně si všimněte toho bílýho nahoře, co jsem vykouzlil. TO tam předtím vůbec nebylo a na to TO jsem právem hrdej. 

Doškrábaná židle a pomocná packa při sestavování nových

No ale musím se vrátit k těm placatým krabicím přece. Když je páník takovým vytahovacím kuchátkem otevřel, tak jsem nebyl o nic moudřejší, než když byly zavřený. Byly v nich nějaký tyčky a placky a všechno to bylo zabalený do bublinek a igelitu, tak jsem měl aspoň legraci, když to panča rozmotávala. Ze srandy mě zkusila do jednoho kousku zamotat, ale to jsem se nedal a trochu ji kousl. Fakt jen trochu, aby věděla, jak jsme na tom. Panča mi řekla au, smrade, ale už si pak hleděla svýho. No a páník začal z těch všech kousků stavebnice dělat úplný kouzla a najednou stál v kuchyni novej stůl a přibývaly nový sedavý škrabadla jedno po druhým, až byly čtyři. Úplně jako ty starý. Panča na ně navlíkla takový kabátky a řekla mi - tak Eldo, a máš po žížalkách. Jako kdybych někdy nějaký měl. Kabátky jsou židlím velký a tak je panča musí ještě spravit, ale stejně si myslím, že nad nima vyhraju.
A teď už skončím. Prvně jsem si myslel, že vám dneska namňoukám všechno, ale nenamňoukám. Protože by to prej bylo dlouhý jak čekání na Ježíška a panča musí taky něco dělat. Ale nebojte, schoval jsem si zbytek do šuplete a brzo seškrábnu další pokračování. O tom, na co jsou stromy a jak jsem jel autem a byl jsem chválenej a vůbec, co bych to tady všechno mňoukal předem. Kdo chce, tak si na to počká a až já budu chtít, tak to seškrábu.
Pro dnešek se loučí Eliášek Eliáš, sladkej jako griliáš. 
(bacha, to není z mojí hlavy, tak mi říká panča jedna!)

Říjen 2018 - říjen 2020

Eliášek Eliáš, sladký jako griliáš

16. října 2020 
Nazdar nazdar, už mě tady máte zase, abych honem domňoukal, co jsem minule nestihl. Mám totiž na práci ještě plno dalších záležitostí a tak abych to všechno zatím nezapomněl.
Minule jsem vám chtěl povědět něco o stromech. Ty jsou fakt správný a doma nerostou, jenom na zahradě. Na tu už dávno chodím, to jsem vám přece už řekl, že jo? Chodím tam sice s červenýma kšandama jako nějaká holka, ale to mi neva, ať se modrokšandovej Olouš nebo zelenokšandovej Kuba klidně posmívají, já nejsem urážlivka. Ty kšandy jsou dobrý v tom, že někdy je panča pustí na zem a já si ten svůj kšandovej konec honím, jako kdyby to byla nějaká úžovka nebo dokonce kobrovka. Panča se směje, jak prej jsem prdlej a já se zase směju, že nedává pořádně pozor. A proto se mi povede najednou hodit zadkem a než panča stačí mrknout, už jsem na jednom takovým stromě. Má strašnou spoustu větviček a ty padají dolů jedna za druhou, stačí jen mrsknout ocáskem. Panča se zlobí a volá na mě, hele ty zmetku malej, koukej mazat dolů!! Já se na ni ani nepodívám, protože mám jiný věci na práci a jen si pomyslím - pojď ty za mnou nahoru, když něco chceš! No a takhle si chvilku povídáme, panča nahlas a já potichu a nakonec si panča přistaví ke stromu nějaký štokrdle nebo lavici nebo žebřík a tahá mě dolů a to těch větviček padá ještě mnohem víc. Musím říct, že panča nakonec vždycky vyhraje, ale mně to neva, protože už jsem se zatím dost vystromoval a aspoň jsem nemusel mezi těma klacíkama sám slízat.

Elí a zakázaný strom se spoustou větviček

Olinovi se to párkrát taky povedlo a tak si o tom pak doma povídáme a smějeme se, jak jsme nad páníkama vyhráli. Na oslavu se vždycky olížeme a abysme si nepřišli jako nějaký slečinky, tak si nakonec ještě zazápasíme. Většinou si začne Olin, ale nedá mu žádnou velkou práci mě přemluvit.
Akorát je to čím dál tím těžší na ten strom prchnout, protože zákeřní páníci si už na nás dávají větší pozor. No a pak se panča jednou rozhodla, že nám na jinej strom, kterej máme k lezení úplně normálka dovolenej, udělají takovou rozhlednu, kde nám bude hezky a budeme moct pozorovat ptáčky. Dočista z přírodovědných důvodů, to je jasný. Takže panča rozhodla a páník to udělal. Sedátko je fakt parádní, trávím na něm dlouhý chvíle, kdy pozoruju ty ptáčky a přitom rozjímám, jaký by to asi bylo, kdybych měl taky křídla a někdy mi u toho filozofání cvaká bradička, i když to vůbec nechci. Oloušák to sedátko ignoruje, říká, že to je leda pro padavky, ale mně se na něm vegetýruje náramně hezky. Abyste viděli, jak takový pozorovací sedátko vypadá, tak vám sem dám nějaký obrázky. Vůbec nejsou kvůli mně, fakt krzevá sedadlo.

Elí a stromové sedátko

To sedátko je bezvadný i proto, že z něho je to už jenom malej skůček nahoru, kde ten strom dřív míval vršek a kde je teď akorát uřízlý nic. Tam mě to taky baví, protože už jsem jenom kousek od nebe a ani mi nevadí, že nemám ty křídla. Protože na co křídla, když jsem stejně tak vysoko. No a kdybyste chtěli třeba aj vidět, jak děsně zaujatě pozoruju ptáčky a jak u toho vypadám úplně jako nějakej vzdělanej pan Eliáš, tak to sem taky dám. Ještě že ta cvakací brada není vidět, ale to bych vám stejně asi ani neukazoval.

Si myslím, že mi to tam prostě sluší

Rád se fotím, rád pózuju

Sedátko je príma věc

Je tam toho tolik k vidění, že nevím, na kterou stranu se mám dřív dívat

Pozoruju ptáčky

A tady jsem už skoro v nebesích

ELIÁŠEK NA SEDÁTKU

A teď vám ještě musím napsat o svojí chvilce slávy. To přišel den, kdy panča stejně jako před dvěma rokama vzala velkou modrou obálku a šla ji hodit do nějaký bedny. Ta bedna byla v úplně stejný místnosti, kde před dvěma rokama našla mě. Já jsem byl tenkrát malý prtě, běhal jsem tam už celej den a když večer přišla panča s tou obálkou, tak mě pak dostala za odměnu. No a teď, když tam znova přišla, tak ta stejná paní, která mě panče věnovala a která mě pak i navštívila doma, tam byla zase a ptala se na mě a zdálo se, že i ty ostaní paní mě znaly aspoň z povídání. A tak se panča sebrala a se slibem, že se se mnou ještě vrátí, odjela domů. Doma mi páník nandal moje červený kšandy a jeli jsme pryč. Já jsem se prvně trochu bál, jestli mě panča nechce vyhodit a zpytoval jsem svědomí, co jsem kdy provedl. Vůbec na nic jsem si nevzpomněl, protože to byla krátká cesta a neměl jsem na to moc času. Pak mě panča vyndala z auta a nesla mě rychle do tý místnosti, kde se to všechno tenkrát odehrálo. Už jsem si ji moc nepamatoval, ale když jsem se rozkoukal, tak jsem hned poznal, že se není čeho bát, že tam na mě nečeká žádnej mučitel v bílým kabátě, ale samý hodný tety, který se ke mně všechny seběhly a předávaly si mě z náručí do náručí a hladily mě a říkaly, jakej jsem krásnej kocourek a že to snad ani není možný, že tohle (jako já) je to malý kotě a jedna teta mě vzala za kšandu a chodila se mnou po dlouhý chodbě a když jsem začal utíkat, tak utíkala se mnou a nechala mě, abych si to tam očuchal a vzpomněl si na starý časy. Nebo vlastně mladý časy, já teď nevím. No, zkrátka, bylo mi tam s těma tetama dobře a cestou zpátky jsem už panču ani neškrábl, protože jsem věděl, že jedeme domů. Tady je celá ta velká událost ve zaznamenaná i s popiskama, abyste věděli, že nikdy nekecám.

No bezvadný to bylo, to vám povím. Jsem rád, že jsem tam tenkrát byl a že jsme se s pančou potkali a panča, ta by prej beze mě vůbec nemohla žít. Sice jsem neslyšel, že by to takhle úplně řekla, ale já vím, že to tak je. Někdy úplně přestane vnímat všechno kolem a jen se na mě kouká a nemůže uvěřit, že takovej hezkej já jsem její. A když to vidím, jak se na mě celá zamilovaná dívá, tak se honem nastrojím tak, aby jakože fakt nemohla přestat a musela mě furt hladit. To si buď hodím hlavičku k ní na nohu třeba a koukám na ni, že jako jen promluvit a nebo předvedu nějakou natrénovanou pozici, který panča říká nonšalance sama.

Jojo, nonšalance sama...

Já si to prostě umím zařídit. Jednou jsem slyšel, jak se povídalo něco o člověčím pravidlu tří R. Prej to jsou tři slovíčka - ruce, roušky, rozestupy. Vůbec nevím, co to znamená, ale já jsem si pro sebe ustanovil pravidlo tří P: papání, pusinky, pohlazení. Tak kdybyste k nám chtěl někdo přijít, dobře si to pamatujte. A teď už musím končit. Mňoukání do notýsku je sice dobrá věc, ale přijde mi, že už dlouho jsem si nepohrál s tou voňavou hračkou ze včerejška a taky se musím trochu poprat s Oloušákem, ať nevyjdu z kondice. Panča se nám vždycky směje, že to vypadá, jako kdyby zápasilo medvídě se žížalou, ale my dva si z toho nic neděláme, vždyť víme, že jen tak kecá. Tak se mějte hezky a nezapomeňte, tři P nebo tři R, jak chcete.
Váš agitka Eliáš

4. března 2022
Helejte, já vím, že už jsem dlouho ani nemňouknul, bude to tak nějak asi rok a půl. Ale ona to za mě bezpečně všechno odmňoukává ta naše malá Tobinka. Kamarádi, to vám je živel. Do tý doby, než se k nám našla, jsem byl za živla já, ale to už dávno neplatí, protože tahle holka strčí do kapsy všechny.
No ale něco vám přece jenom napíšu. A možná se tomu, co napíšu, budete divit, protože pokud vím, panča tohle vůbec nikde nešířila a vědělo o tom jenom pár člověků. Šlo o to, že jsem málem umřel. A to fakt, beze srandy.

Omlouvám se, ale tu dramatickou pauzu jsem teď musel udělat. A co se vlastně stalo a kdy že se to stalo?
Stalo se to vloni v létě. Byl jsem venku, v pergole s druhou pančou. Ta mě tam většinou brala večer, kdy ještě bylo vidět, venku bylo krásně a já jsem si tam jen tak lebedil a poslouchal cvrkot kolem. No a ta panča si najednou všimla, že něco jakože přežvykuju. Já mám totiž vážně ten blbej zvyk strkat všechno do pusy a tak se mnou musí být pořád všichni na pozoru. Viděla, že to bylo něco suchýho, ale nevěděla co, tak honem letěla za první pančou, jestli tam venku nemohlo být něco špatnýho. První panča s ní vyběhla ven a málem omdlela, protože na zemi se tam povalovalo pár uschlých lístků jedný kytky. Ta kytka se jmenuje OLEANDR a je pro nás chlupatý strašně, ale strašně moc jedovatá. Ty uschlý lístky tam musel přifouknout vítr, ale ono je jedno, kde se tam vzaly, horší bylo, že nikdo nevěděl, jestli to fakt bylo ono, co jsem žvejkal a co teď s tím. Bylo už skoro 8 hodin a tak panča honem popadla telefon a volala našemu bíloplášťovi, co má dělat. Ten jí poradil, ať mi zkusí vyhodit to cokoliv z bříška poblijonem a že jí k tomu pomůže kysličník. Tak ho panča honem frkla do stříkačky a šup mi s tím do pusy. Vůbec mi to nechutnalo, ale ani jsem nijak neprotestoval, asi že to celý bylo tak rychlý. Jenže jsem toho poblijonka nevyrobil. A tak se celá akce opakovala a ani to nepomohlo a tak mě panča sbalila a už mě i s páníkem vezli za jiným bílopláštěm, který kvůli nám otevřel svoji mučírnu. Ten mi dal píchanec a panče misku, aby do ní chytala toho vytouženýho poblijona. Poblijon se nakonec opravdu dostavil, ale po nějakým lístku v něm nebylo ani památky. A tak bíloplášť řekl, že jsem podle všeho asi nic nesnědl a propustil nás všechny domů. Panče se moc ulevilo a šla spát s tím, že už je všechno v pořádku.
Jenže ráno se vyděsila až k smrti. Ležel jsem v pelíšku jako bez života, očička potažený třetím víčkem, skoro jsem ani nedýchal. Následoval moc rychlý převoz za stejným bílopláštěm, ten mi oholil kus pacičky, zapíchl do ní jehličku a tou jehličkou do mě začal kapat nějakou vodu. Seděli jsme s touhle výbavou na chodbě hodně dlouho, dokud to všechno nevykapalo. Zatím jsem stihl panču počurat, ale ona mi to odpustila a jenom brečela, ať jsem zdravej Eliášek.
Potom jsme odjeli domů. Očička jsem měl pořád hodně divný, ale už jsem aspoň trochu vypadal jako živej tvor. Panča se ode mě nehnula ani na krok. Zavolala do práce, že nepřijde a držela se u mě jako přilepená. Odpoledne jsme pak jeli na druhou dávku kapací vodičky a po tý se mi už konečně udělalo líp. Bíloplášť řekl, že jsem si toho lístku asi jenom trochu lízl a i to stačilo, aby mě to skoro úplně zabilo. Večer jsme k němu jeli ještě jednou, už naposled. To už byla panča úplně jiná, ulevená a hned mu hlásila, že jsem už jedl a jsem zase normální, milovanej, zlatej Eliášek. A bíloplášť jí za to řekl, že další kapání už není potřeba a jeli jsme nadobro domů. Panča pak tu proradnou ošklivou kytku okamžitě hodila do popelnice, i když zrovna kvetla. Řekla jí, že se omlouvá, ale že u nás být už nikdy nemůže a nemůže být ani nikde jinde, protože by ji mohly olíznout nějaký cizí kočičky a umřít z toho.
Tak to vidíte, kamarádi, stačilo málo a už jsem tady vůbec nemusel být. Naštěstí to dobře dopadlo a tak jsem vám ten příběh mohl napsat, abyste taky třeba dali pozor na to, co koušete a olizujete. My už doma nemáme nic, ani žádný nejedovatky, natož jedovatky. Posledním kytkám jsem k odchodu pomohl já osobně, ale o tom jsem už určitě někdy dřív psal. Ty se jmenovaly orchideje a bylo děsně zajíjmavý je lámat a vytahovat z květináčů ven.
No a co se dělo dál, to už všechno víte od Tobinky. Přišla k nám ze zahrady nedlouho po tom mým otrávení a když ji panča propustila po měsíci z domácího vězení, šla za mnou a hned jsme se zkamarádili. Děláme spolu všechny neplechy, honíme se, čistíme se, pereme se. Akorát mě teda štve, že ona strašně rychle žere, ale fakt takovou rychlost jste ještě neviděli. Já sotva začínám a ona už vylizuje svoji misku a úplně drze si packou přitáhne tu moji. Naštěstí panča ji hlídá a říká jí tak to ne Tobi, tohle je Eliáška, a nechá mě, abych si ještě chvilku nerušeně jedl, ale Tobinka se v náručí děsně mrská, protože vidí, že to v tý mojí misce ubývá a tak nakonec ji panča pustí dolů, ať se spolu srovnáme sami. Já jsem si v misce vždycky nechával trochu jídla na potom, ale to už teď vůbec nejde, protože to na potom prostě zbaští ta miniatura kočky. Ale já jsem džentlmen, tak jí to nechám.
Taky jsme dostali novej domek a na něm se moc hezky odpočívá. Tak si tam jdu zase dáchnout a možná vám někdy napíšu něco srandovnějšího než co jsem nadrápkoval dneska.
Eliáš

Eliášek a jeho sweet home

video na youtube Eliášek

 
22. června 2022
Tak kamarádi, abyste neřekli, že se ze mě stal úplnej nepsavec, jdu vám něco drápknout. Vy už ale asi stejně víte o čem, že jo?
Poslední zápis jsem ze sebe vymáčkl někdy v březnu a to bylo ještě všechno úplně, ale fakt úplně v cajku. Byl jsem veselej, hravej, mazlivej, vrnivej, hodnej, zkrátka hotovej poklad v domácnosti. Jenže se překulila nějaká doba a já jsem se změnil. Prvně mi přestalo chutnat jídlo. Panča myslela, že jsem jenom mlsoun. Podstrkovala mi nejrůznější pamlsky, i takový, který by se zrovna kocourkům podstrkovat neměly, ale já jsem o ně vůbec nestál. A taky jsem si přestal hrát a nebavilo mě vůbec nic.
Nedalo se nic dělat, museli jsme za bílopláštěm. Ten mě prohlídl zvenku i zevnitř, trochu jsem akorát kviknul, když mi šacoval pupík a ještě víc jsem vykviknul, když mi strčil tyčku do zadku. Ta nahlásila, že mám teplotu a ta teplota taky vysvětlovala, proč mi nechutná baštit. A tak jsem dostal tabletky a jeli jsme domů. Jenže tabletky mi vůbec nešmakovaly a jíst jsem po nich taky nezačal. Vůbec jsem se nezlepšil a byl jsem jako kostlivec. Panča už skoro brečela, když se na mě podívala a viděla, že jsem úplně bez života a Tobinku odháním a nemám na nich chuť ani náladu.
A tak i když se nikomu vůbec nechtělo, vyjeli jsme za bílopláštěm znovu. Ten mě znova prohlídl a když mi prošahával bříško, zatvářil se moc ustaraně. Řekl panče, že mám v bříšku nějakou vodu. A že to není nikdy dobrý. A potom panče řekl tři písmenka a ona se hrozně rozbrečela. Rozumíte tomu? Kvůli třem písmenkům? Který ani nebyly sprostý? Ty písmenka byly F a I a P. FIP.
Ale ještě to pořád nebylo úplně jistý. Bíloplášť mi vyholil kousek krku a taky bříška. Na tom krku mě hrozně mučil, aby mi sebral trochu krve. Na bříšku mě ani moc nemučil, tam mi prvně jenom jezdil něčím šimravým a u toho se díval na televizi, jako by tam bylo něco zajímavýho. No a potom mě do bříška bodl, ale to moc nebolelo, z bodance mu natekla do flaštičky ta bříšková zlá voda a s tou pak panču poslal někam jinam, aby se to vyšetřilo. Tak jsem měl o jeden výlet víc. Jenže jsem z toho nic neměl, protože panča celou dobu jen brečela a říkala mi Eliášku můj milovanej a zase brečela. Furt krzevá ty tři písmenka. FIP.
Ono to celý bylo o hodně delší. Za bílopláštěm jsme pak jezdili každý den, celý týden to trvalo, ale to bych psal pořád to samý, tak to přeskočím. Zkrátka a dobře, ty tři písmenka F a I a P se potvrdily a mně i všem doma začala doba mučení a týrání. Panča s páníkem mě každý den večer zmermomocnili a hráli si na bílopláštíky, i když žádnej plášť neměli. Ale šli na mě se stejnýma ošklivýma jehlama a já jsem pak vždycky hrozně brečel, ale panča mi honem podstrojila masíko, abych na tu protivnou bolest zapomněl a já jsem hltal to maso ostošest a nadával jsem přitom hodně nahlas mňam mňam mňam mňam a když jsem dojedl, tak už jsem o bolesti ani nevěděl. A navíc hned potom mi panča nasadila kšírky a šli jsme ven a to mě hrozně baví, víte? Ale bavilo by mě to ještě víc bez těch bodanců. Jenže ty prej musely být a je teda jako pravda, že se mi po nich hodně ulevilo.
Když utekly tři promučený týdny, jeli jsme znova k bíloplášťovi. Ten mě zase prohmatal a panča prej měla srdce až v krku, když čekala, co řekne. A on řekl: no, já už tam žádnou vodu necítím. A pak mi ještě po tom pořád oholeným bříšku znova jezdil takovou věcí a znova se u toho díval na televizi a zase řekl panče: už tam opravdu žádná voda není, to je úžasný. Panče se tak ulevilo, že se tam skoro složila samou radostí. Pak mě bíloplášť teda zase hodně namíchl, když mě znova bodal do krku, ale prej zase potřeboval moji krev, upírák jeden.
Nakonec nás všechny vyhodil na chodbu, ať si počkáme na nějakej výsledek a už když panču pak volal dovnitř, tak se usmíval a řekl jí, že ten krevní obraz je moc dobrý a panča byla ulevená ještě víc než předtím a celýho mě opusovala a málem by opusovala i toho bílopláště.
Teď sice nemám ještě pořád nad těma třema písmenkama úplně vyhráno, protože to jsou prej mrchy hnusný, ale už aspoň nedostávám bodance. Místo toho mě vždycky večer páník chytne do náručí a panča mi nacpe do pusy sejra. Nevím proč, nikdo se jí o to neprosí. Já ho chci pokaždý vyflusnout, ale moc to nejde, jak to lepí a panča mi ho tam zase nacpe a já mlaskám a olizuju si to z celý pusiny a panča mi pak dá pusu na čelíčko a řekne: a je to, Eliášku. No a zase mi nasadí kšíry a jde se na zahradu. Tak takhle to teď je u nás doma a příště vám napíšu, až bude úplně, ale úplně po všem. Váš zabodanej, ale už nebodanej, zato sýrem umatlanej Eliáš 

Venku u bílopláště

Čekání na ortel

Zlatý Eliášek

video na youtube Eliášek je nemocný, ale uzdravuje se