FANDA, * 30.5.2007 - + 16.5.2014

DENÍKY

21. srpna 2009 - Pančiny packy
Dneska v noci vám byla prča. Nějak se mi nechtělo spát, dost jsem toho totiž naspal ve dne, jak je takovej hic, tak se mi ani nechce hrát. No a tak jsem v noci byl úplně čerstvej a rozhodl jsem se, že budu jen tak lehce zlobit. Rozhlídl jsem se kolem, já totiž ve tmě dobře vidím, a hned mě zaujaly dvě packy, teda pardon, nohy, který trčely panče z postele. Asi jí bylo pod peřinou horko. To bylo něco pro mě. Vždycky jsem se přikrčil, aby mě neviděla, ona sice spala, ale co kdyby, a pak jsem jí po těch packách skočil. Ona sebou škubla, na chvilku je schovala, ale pak byly zase venku.
No páni, já jsem si takhle už dlouho nepohrál. Panča už pak byla celá probuzená a řvala na mě, Fando, už toho nech, ale já jsem věděl, že to tak nemyslí. Pak ráno, když už vstala, tak na mě byla trochu nazlobená, ale já jsem udělal bumbrdlíčka, to jako že jsem se rozvalil na zádech a nastavil jsem bříško na drbání, hlavičku jsem natočil do strany a trochu jsem se i usmál a jéééééééé, ta byla ze mě zase celá po... to, však víte. Tak a teď se jdu trochu prospat, v noci jsem tomu moc nedal.
Váš Fanda
30. října 2009 - Kuba
Chvilku jsem byl uraženej, tak jsem nepsal, ale už jsem se odrazil. Uraženej jsem byl kvůli tomu malýmu černýmu, co se u nás objevilo. Vůbec jsem nechápal, na co ho přitáhli domů, když už přece mají mě. Předtím to bylo pořád Fanoušku sem, Fanoušku tam, a najednou se mohli celý poslintat z toho černýho vyžlete. Fakt jsem trucoval a schválně jsem chodil pod postel, aby mě nemohli hladit. Taky že je to pěkně štvalo, to kolikrát leželi na břiše vedle postele a slibovali hory doly, nebo teda spíš jako nabízeli nějaký mlsky, protože co bych dělal s horama a dolama, že jo, no prostě chtěli mě nalákat, abych vylezl a mohli si mě udobřit. Ale já jsem je schválně napínal a dělal jsem, že je vůbec nevidím a že mám největší práci s prohlížením věcí pod postelí.
No, ono mezi námi, je tam toho na prohlížení dost, však jsem tam za ty dva roky natahal fůru věcí. Tak třeba panča při jednom tom ležení na břiše objevila pod postelí takovou tu malou věc, co hraje do ucha. Mně se na ní totiž líbily ty dva drátky, co do toho byly zapojený, a tak jsem si to půjčil a odnesl pod tu postel. Panča byla ráda, že to našla, protože ani nevěděla, že to bylo ztracený, ale zase mi při tom trochu vynadala, jako že to nesmím. Ale nadávala tak hezky, abych se neurazil ještě víc.
Jo, to byly časy. Teď už jsem teda odraženej, jak jsem řekl a s tím malým černým, co se jmenuje Kuba, si docela hrajeme. On si třeba vleze do tanku, co máme z bezva okousaný krabice, a já se k němu plížím po břiše a hlídám, až poleze ven, abych na něj bafl. To je fakt paráda, on pak vyskočí metr do vzduchu a peláší pryč. Jo, ale za chvilku mu to dojde a to mě pak zase pěkně prožene on.
Tak takhle si spolu my dva klucí hrajeme.
Odraženej Fanda
9. června 2010 - Netopýr
Tak kočičáci, abyste si nemysleli, že jsem zapomněl psát, tak vám jdu vylíčit naše noční dobrodrůžo. Musím se tomu chechtat ještě teď.
Jak je teď takový krásný teplíčko, tak panča vůbec nezavírá balkon a my si tam můžeme dovádět i v noci. Máme tam teda takový mříže, abysme zase nedováděli až moc a neutekli, ale to vůbec neva, protože tam máme místa habaděj. No a včera v noci tam najednou něco nalítlo. Prvně jsem se utíkal tak trochu schovat pod postel, protože jsem vůbec nevěděl, co to je, ale Kuba se normálka vůbec nebál a začal tamtu věc chytat. Já jsem mu pak s tím šel pomoct, abysme zásluhy měli oba dva.
No, chytli jsme to a šli jsme si s tím pohrát k panče na postel. Ta spala, protože byla hluboká noc, a ve spánku prej slyšela nějaký divný zvuky. Myslela si, že to je nějakej sen, ale pak otevřela oči a uviděla nás na posteli s tím divným něčím. Řeknu vám, ta teda zaječela, až se mi z toho naježily chlupiska a zase jsem zajel pod postel. Panča kvílela jak pominutá a vzbudila páníka a ten se na to černý koukl a řekl, že je to netopýr. Žjova, panča začala řvát ještě víc, takže páník musel honem vstát a sebrat nám to a rychle to vynýst ven.
Kuba to pak ještě dlouho hledal, myslel si, že s ním páníci hrajou takovou tu hru na schovku a když zjistil, že je to prostě v čudu, tak se urazil a šel spát. Já jsem si šel lehnout zase na balkon, protože teď když už jsem věděl, co to bylo, tak jsem chtěl hlídat. Mohlo by přilítnout něco dalšího, takže abych to neprošvihl. No a teď jsem celej ospalej, tak jdu spinkat, mňaaaau. Jó, říkal Kuba, že o tom taky napíše do svýho deníčku, tak to jsem teda zvědavej.
Čau, Fanda 
16. července 2010 - Záchod
Čau kočičáci, včera v noci se mi něco přihodilo a prvně jsem si říkal, že vám o tom napíšu, ale teď teda nevím nevím.... trochu se bojím, že se mi budete smát. No ale tak teda jo, já to risknu.
Asi víte, že je horko, že jo. Už ani na tom balkoně se nedá spát, tak jsem si řekl, že trochu prozkoumám byt, když páníci chrněj a je čistej vzduch. Nejdřív jsem prošmejdil jeden pokoj a všechno, co šlo shodit ze skříněk dolů, jsem shodil. To prostě mám děsně rád, ať se na mě páníci zlobí nebo ne, nemůžu si pomoct. Pak už tam byl docela bordel, tak jsem se šel trochu porozhlídnout jinam.
Napadla mě koupelna, tam je totiž dost věcí. Zarazilo mě, že v polici, kde jsou ručníky a kam se někdy nacpu, ležela taková ta velká věc, co si s ní lidi vysoušejí chlupy na hlavě. Ta tam prostě neměla co dělat, tak jsem ji rafl za šňůru a vyhodil z police ven. Nadělalo to trochu rámusu a panča se vzbudila. Taky musela na záchod, tak přišla za mnou do koupelny a protože nemá takovou bedýnku na čurání jako my kočky, tak zvedla víko od toho jejich záchodu. Já jsem moc nedával pozor, protože v koupelně zrovna lítala můra a dostal jsem na ni hroznou chuť. Panča ji taky viděla a protože udělá všechno, co mi na čumáčku vidí, tak se rozhodla přinýst plácačku a že mi prej pomůže tu můru chytit.
Jenže já jsem se mezitím rozhodl k výskoku a skočil jsem na ten záchod, kde je VŽDYCKY zavřený víko. No a teď bylo to praštěný víko zvedlý a já jsem vám slítl přímo do toho záchodu. Šmarjapanenkoskákavánanebesích, to jsem se lekl!!! Chtěl jsem honem vyskočit ven, ale byl jsem tam trochu zašprajclej a nemohl se hned vyhrabat. Nakonec se mi to povedlo, ale řeknu vám, že takovou ostudu jsem teda dlouho nezažil. Viděl to i Kuba, no ten to určitě řekne všem a každej si teď ze mě bude utahovat.
Panča se tak smála, až ji z toho rozbolelo břicho a pak viděla, že jsem uraženej, tak si mě chtěla udobřit ručníkem, že prej mě pěkně očistí a vyfrotýrkuje. Tak na to se jí můžu akorát tak vyprdnout. Očistil jsem se sám, naštěstí v tom záchodě byla jen čistá voda, no ale co kdyby.....
Takže tohle se mi holt přihodilo, no co, každej jsme nějakej.
Zdraví vás váš záchodový dobrodruh Fanda

21. července 2010 - Mrkev
Kočičáci, já padám. Dneska jsem objevil něco úúúúúžasnýho. Někomu jsem už určitě říkal, že moje nejoblíbenější hračka je plyšová mrkvička. No a teď si představte, že panička přinesla domů opravdovskou mrkev, byl jí celej balík a já jsem z toho dostal málem mrkvovej záchvat. Musel jsem za tou mrkvou vyskočit nahoru na linku a pořádně se s ní pomazlit. Kroutil jsem se u toho jak žížala, tak paňa honem honem utíkala pro foťák a naklepala fůru obrázků. Já vám nevím, co mě na ní tak uchvátilo, ale prostě tak nějak jsem se zamiloval. Ách, ách, ta mrkva nebeská… Schválně si to taky vyzkoušejte, co to s váma udělá. Máša se pak s tou mrkví šla taky mazlit, tak na tom asi něco bude. Ale co, to vám nepovím.
Váš Fanda

20. srpna 2010 - Mrkvička
Včera jsme doma měli prču. Přijela k nám totiž na pár dní na prázdniny chlupatá kámoška Mrkvička. To je takovej králíček, abyste si nemysleli, že mi zase panička koupila mrkvičku s chlupama. No a tak jsem ji šel přivítat. Když říkám přivítat, tak myslím jako očuchat, otlapkat, zjistit, jaká je situace.
Byla zavřená v kleci, tak jsem byl za hrdinu, fakticky jsem se vůbec nebál. Přišel se mnou i Kuba a tomu málem vylezly ty jeho žlutý oči z důlků. Vůbec nemohl pochopit co a jak a proč a kdy. Já jsem samozřejmě všechno věděl, tak jsem mohl dělat chytrýho. No ale pak panča otevřela klec a Mrkvička vyskočila ven. Šmankote, tak rychle jsem to teda nečekal. Lekl jsem se, až jsem vyskočil na stůl, jako bych měl na packách pérka. Kuba se taky lekl a skočil paničce do náručí. Mrkva se nelekla ničeho a klidně si skákala dál po podlaze, jako by se nechumelilo. A tak jsme se oba s Kubou zase osmělili a nenápadně jsme slezli dolů za ní. Já jsem chtěl být neviditelnej, tak jsem se za ní plazil po břiše a Kuba ji šel zezadu trochu očuchat, jestli je fakt živá. Ale pokaždý, když se k nám Mrkva otočila, tak jsme honem skočili někam nahoru. Panča se tomu nasmála a říkala, že jsme teda pěkní poseroutkové. Nevím sice, co to je, ale moc se mi to nelíbí. Uvidíme, jak to bude vypadat dneska.
Teď je panča pryč a Mrkva je v kleci, ale až přijde domů, tak si zase budeme hrát na vojáky v zákopu. Panička jí chce přinýst nějaký větvičky na okusování, tak si rozhodně musím ukrást aspoň jednu pro sebe.
Tak zatím mrkvím zdar, zdraví vás Fanda

Hele, ale nafurt tady nezůstane, že ne?

25. srpna 2010 - Noční aktivity, chrochtání a vydrování
Ááách, to zase byla noc. Trochu jsem si zazlobil, ale pak jsem si to myslím zase hned vyžehlil.
Začal jsem tím, že jsem si chtěl udělat pohodlí a tak jsem si otevřel skříň. Má zašupovací dveře, ale ty už jsem se dávno naučil otvírat, kdepak na mě s dveřma. Takže jsem si otevřel dveře a packou jsem z tý mezery postupně vytahal celou kupu triček, co tam byly pěkně naskládaný. Pravda, když spadly na zem, tak už tak poskládaný nevypadaly, ale s tím si já hlavu lámat nemusím. Na tý hromádce se dost dobře leželo, tak jsem si trochu dáchl a taky jsem si potřeboval promyslet, co dál.
Tak třeba bych mohl skákat panče po noze, ne? To není špatnej nápad, škoda, že se to líbilo akorát mně. Za chvilku mě to přestalo bavit, protože panča se zahrabala pod peřinu jako do spacáku, takže jsem na ni nemohl. A tak jsem si řekl, že půjdu skotačit na balkon. Ale co to? Proč jsou jako dveře zavřený? To přece nebejvá! Na tohle musím panču vzbudit. Prvně jsem to zkusil tenkým tenorem. Zpíval jsem tak krásně, že se panča začala vrtět, to si asi myslela, že jí zpívá nějakej ten pavarotý nebo jak se ten chlápek jmenuje. No ale úplně se ještě neprobrala, tak jsem trochu přidal na hlasitosti. To už přece musela slyšet, že jsem to já, ale zase z tý postele nevylezla. A tak jsem se naštval a zplna hrdla jsem zaječel něco, co prej znělo jako "panimaňaaaaaaaa". Žjova, to byla rychlost, s jakou se posadila. Naštěstí pochopila, co chci a tak teda s nadáváním vylezla z postele, že mi jako ty zatracený dveře otevře. No a přitom málem spadla kvůli tý hromadě na zemi, co jsem tam natahal. Ale to přece není moje vina, má se koukat pod nohy, ne?
No prostě v noci se tu dějou věci. Na balkoně mě to moc dlouho nebavilo, bylo tam ticho a nic nelítalo, tak jsem si řekl, že mám zrovinka chuť na mazlení. Šup za pančou, vím, že tomuhle nikdy neodolá. A taky že ne, stačilo ji párkrát ducnout hlavou a projít se jí po vlasech, to nesnáší, protože to prej tahá. A tak zase vstala. Já jsem jí ukazoval cestu, kam za mnou má jít, vždycky jsem sebou řízl na zem, aby mě hladila a hned jsem zase vyskočil a utíkal kousek dopředu. Panča za mnou šla, jako by byla na provázku. Konečně jsme se dostali na místo, kam jsem potřeboval a já jsem si lehl na sedačku a nastavil panče bříško. Začala mě hladit a kočky a kocouři, to vám bylo takový blaho, že jsem se z toho dočista rozchrochtal blahem. Fakt, já vím, že vy možná předete a vrníte, ale já prostě chrochtám. A nejenže chrochtám, ale taky se úplně roztýkám do všech stran, no zkrátka si to děsně užívám, panča říká, že vypadám jako šťastná vydra. Většinou mě takovejhle záchvat bere v noci a to se nechám hladit děsně dlouho a když se náhodou stane, že u toho panča usíná a zanedbává mě, tak ji lehkým kousnutím upozorním, že jsme ještě neskončili. Pak ale ty rána.... to spím jako andílek a docela mě zlobí, že panča vstává a dělá kravál a budí mě to. Nemají ti lidi žádný vychování.
Včera nám taky odjela Mrkva, škoda, zrovna když jsem si na ni tak krásně zvykl a mohl jsem ji sem tam trochu profackovat.
Tak a půjdu si lehnout, dělat v noci společníka je fakt docela vyčerpávající. Mějte se kámošové hezky, já tady budu ještě zítra, ale pak panča zase jede na dovolenou a krabička bude vypnutá, tak nebudu moct psát. Vrátí se až 5. září, to si ani neumím na drápkách spočítat, kdy to bude. Ale slíbila mi, že pak spolu všechno doženeme.
Moc vás zdraví straaaaašně hodnej kocourek Fanda

6. září 2010 - A je po létě
Nazdárek milí kamarádi, jsem zpááááátky. Panča se mi už konečně vrátila, ale teda řeknu vám, že jí to do budoucna asi zatrhnu, takovýhle výlety. Je pravda, že nám sice přivezla nějaký odpustky, to zase jo, no ale mě vám ani nebavilo zlobit, když tady nebyla. Copak to má nějakou cenu, když vám za to nikdo ani mevyhubuje???
Pár věcí jsem natropil, to jako abych úplně neztratil reputaci, tak třeba jsem zase vytahal oblečení ze skříně a náhradní panča to schválně neuklidila, aby ta moje první panča pak viděla, kolik jsem toho dokázal vyházet a pochválila mě za to. Jasně, že jsem jí taky poshazoval věci z polic, abych tam měl místo na válení, no ale jinak jsem docela sekal dobrotu. Doufám, že teď si to zase všechno vynahradím. Panča nám přivezla nějaký mušličky, který děsně dobře voní rybama a dají se krásně honit po podlaze. Pak toho asi litovala, protože v noci chtěla spát a já jsem s tím dělal trochu randálu a tak mi to chtěla sebrat, ale přece co se dá, to se z pekla nevydá, ne? Honem jsem si je všechny uklidil do schovky pod postel, tam pro ně určitě nepoleze. A aby nebyla hned první noc moc naštvaná, tak jsem jí dovolil drbat mě po zadku, pěkně jsem ho na ní vystrkoval a ocáskem jí mlátil do obličeje, aby se trochu z tý ospalosti probrala.
Mějte se krásně a já se jdu hned pustit do práce, ať to odsejpá.
Tak čau, zdraví vás Fanda panda veranda

13. září 2010 - Soupis fandovin
Tak kámošové, panča mi tuhle řekla - Fanouši, spytuj svědomí, lumpe jeden. A teď jsem z toho jelen. Teda jestli vůbec může být kocour jelen. Já totiž vůbec netuším, co to mám vlastně udělat. Co to je spytovat? Jaký svědomí? Asi jsem na ni koukal dost vyjeveně, protože mi pak řekla, ať si laskavě sepíšu všechny svoje poslední lumpárny. Jo, tak to už je trochu jasnější, ale stejně nevím, jaký lumpárny má na mysli. Řekl bych, že to se mnou tak zlý není, no tak schválně.
Mám docela rád vodu, už když jsem byl prťavej, tak jsem furt skákal do vody a chlemtal vodu z kohoutku a panča mi říkala vodníčku a když mě chtěla vychovávat, že jakože tohle se nesmí a postříkala mě za to vodou, tak jsem z toho měl ohromnou radost a chytal jsem vodu do tlapek. No a tenhle koníček mi zůstal i teď, i když teda stříkání vodou už mi moc nevoní. Ale třeba si strašně rád hraju s lahví plnou vody, co má panča v rohu v koupelně na zalívání kytek. No a je jasný, že když si s ní hraju, tak se někdy překlopí, že jo. A když se překlopí, tak se taky vyleje, s tím už nic nenadělám. Že po tý vodě pak panča ujela a předvedla parádní provaz, za to já už přece nemůžu.
Anebo taky rád camrám vody z misek. Pít normálně jako každej jinej mě nebaví a tak si prvně vodu vycourám tlapkou z misky na podlahu a pak to vylizuju. Řekl bych, že tím zároveň i umývám podlahu, ale ta moje panča to zase nějak nechápe. Je naštvaná, že je mokro a všude po podlaze pak vidí mokrý vzorky ťapiček, tuhle už vyhrožovala, že nám všem vezme otisky, aby věděla, kdo to takhle ťapičkuje. Radši jsem si všechnu vodu z ťapek honem olízal, ale nebylo to nutný, na otisky se zapomnělo. Jo a taky mě moc baví házet do misek plyšový myšky, jsou pak krásně nacucaný a můžu s nima dělat mokrý cestičky i na jiných místech, kde by mi už mokrý packy dávno uschly.
O víkendu jsem se rozhodl, že pomůžu s domácíma pracema. Na sušáku viselo prádlo a zdálo se mi, že už je suchý. Nechtěl jsem, aby přeschlo a tak jsem ho postupně skoro všechno stahal ze sušáku na velkou hromadu, aby to panča jen mohla nabrat do koše. No a tak vám mě to utahalo, že jsem na tý hromadě dočista usnul. Ale vůle pomoct tam fakt byla, to nekecám. Taky jsem se pustil do úpravy deštníku. Přišlo mi, že těch drátů je tam nějak zbytečně moc a tak jsem chtěl jeden odstranit. Trochu jsem se přecenil, drát byl odolnej, ale nakonec jsem vyhrál a teď je deštník pěkně zalomenej. Je to hned jinej pohled, to vám teda povím. A myslíte, že to panča ocenila? Ani náhodou.
Včera jsem měl ale fakt super povyražení. Máme doma takovou prímovou sedačku, za kterou se dá skvěle schovávat a honit se s ostatníma. Taky si tam brousíme drápky, ale to už panča zase nadává. No a včera zase slyšela, že si tam za sedačkou dělám manikúru a chtěla mě vyhnat, ale zůstala celá vykulená, protože jsem tam nebyl. Kočičáci, to si představte, že já jsem se dostal dovnitř do tý sedačky! Tak to se mi předtím ještě nepovedlo. Normálka jsem dokázal odhrnout tu látku vzadu a vlezl jsem si dovnitř, takže jsem najednou nikde nebyl a vzadu v sedačce byla boule. Jé, to si nepřejte slyšet, jaký hromy a blesky lítaly vzduchem. Ale já jsem předstíral hluchotu a pak už byla panča nervní, že furt nevylízám. Zvedla sedačku zepředu, ale tam jsem nebyl vidět, tak to museli s páníkem odtáhnout a pak jsem teprve vystřelil ven. Ale jsem moc rád, že jsem tuhle schovku objevil, už se těším, jak odtud budu bafat na Kubu, on je takový trdlo, že určitě vyskočí metr do vejšky, až na něj vybafnu.
No tak řekněte, myslíte, že si zasloužím, aby mě panča nazývala lumpem? Vždyť i do tý sedačky jsem zalezl jen proto, abych tam trochu vytřel prach. Ale to víte, člověkům asi jeden nikdy pořádně neporozumí. Kdoví, jestli sami vědí, co vůbec chtějí.
Tak zdárek, jdu se trochu namočit, napsal jsem toho tolik, že mám ťapky už dočista oschlý.
Váš Fanda

17. září 2010 - Zloděj z Kyjova
Žjóva, co se to dneska stalo? Panča mě pochválila. Teda ona mě chválí i jindy, třeba že jsem její méďa béďa nebo tak nějak, ale dneska mi řekla fakt nezvyklou větu, prej Fando, ty jsi v poslední době nějakej hodnej, to je teda divný. Jako kdybych nebyl hodnej pořád, že jo. Ale pak šla na balkon zalít kytku a já jsem šel s ní, protože to si nemůžu nechat ujít, co kdyby nechala chvíli tu flašu s vodou stát na zemi, hned bych musel vyzkoušet, na kolik plácnutí se překlopí. No a tam na tom balkoně něco uviděla a tak jsem se radši honem vypařil, než na mě stačila padnout první várka nadávek. Ale tolik se toho přece fakticky nestalo.
Prostě včera ráno si na postel vyndala prádlo a šla do koupelny. A já jsem nemohl odolat ukradnout tu věc, kterou ženský nosí pod trikem a odnýst ji pryč. Za to nemůžu, bylo to silnější než já. Co unesu v hubě, to beru, to se holt nedá nic dělat. No a pak se panča vrátila z koupelny a neviděla to na posteli, tak si myslela, že je asi blázen nebo že na to zapomněla a vyndala si jinou tamtu věc. No a dneska když jsme spolu šli na to zalívání, tak tam tu podtrikovou zbytečnost našla ležet v koutku pod křesílkem. A dobrý na tom bylo, že vedle balkonu je sousedovic zimní zahrada a tam stál náš pan soused a kouřil tam a celý to divadlo ho náramně pobavilo. Tak vidíte, ten to aspoň umí ocenit, ne jak ta moje panča. Stejně je divný, že hned věděla, že jsem to ukradl já.
Za to asi může ten pán, co mě k páníčkům před třema rokama přivezl. Když mu pak panča žalovala, že jsem zloděj a pořád něco kradu, tak jí řekl - no to víte, je to Kyjovan, tam kradou všichni. Takže já za to vlastně vůbec nemůžu.
Tak ahoj kamarádi, užijte si víkend a hodně zlobte, ať v tom nejsem sám.
Zdraví vás malý zlodějíček Fanda

26. září 2010 - Mytí oken
Dneska vám kámošové napíšu, jak jsem byl užitečnej při mytí okna. Panča si mě vůbec nemohla vynachválit, fakt. Tak předně musím říct, že je panča ještě furt nemocná, ale už je jí přece jen líp a tak ji chytají roupy. Když jel páník něco nakoupit, tak si řekla, že by mohla třeba umejt okna. Jé, to byla vážně legrace. Panča prvně sundala z okna všechny kytky a dala je na stůl. Jenže, znáte to, ženská logika. Vůbec je neseřadila tak, jak by měly být a tak jsem je trochu upravoval, až jedna nešikovná spadla dolů. Myslíte, že se mi za to dostalo vděku? To ani náhodou. Panča mě místo toho vyhodila za dveře. Jenže já jsem se nedal a tak dlouho jsem do těch dveří mlátil packou, až mi je zase otevřela. Vymámila ze mě slib, že budu sekat dobrotu a to jsem jí klidně slíbil, protože já jsem přece kocourek a těmhle slovům nerozumím, tak co bych jí to neslíbil.
A pak jsme začali. Panča měla pochopení pro to, že do hlubokýho kýble by se mi blbě lezlo a tak napustila vodu do nízkýho lavorku. No to vám bylo žůžo. Však už jsem říkal, že jsem malej vodník a vodu mám rád a tak jsem prvně zkoušel tlapkama, jestli voda není moc horká nebo zase studená. Zkoušel jsem to tak pilně, až jsem plno vody vycákal a celej parapet byl mokrej. Koukal jsem po očku po panče, ale ta dělala, že jí to snad ani nevadí, no páni, ona je snad vážně furt nemocná. A pak teprve začala pořádná akce. Panča to okno otevřela dokořán a přede mnou se objevil úplně novej svět, protože z týhle strany náš barák vůbec neznám. A tak jsem ani na chvilku nezaváhal a už jsem byl venku. Tam vám to bylo ale parádní, jsou tam nasázený keříky a stromy a fakticky zajímavě voněly, u každýho jsem se zastavil a rozjímal, kdo to tudy asi šel. Škoda, že mě panča furt rušila svým vyřváváním, ať mažu zpátky domů. Bála se pro mě jít, protože by musela buď oknem jako já a nebo obejít celej barák a to se bála, že mezitím zmizím. Navíc byla oblečená ve svým spacím munduru, no to byla vážně prča. Ale nakonec vyhrála, protože se na cestě objevil nějakej neznámej člověk a tak jsem zase radši honem hupl dovnitř. Panča se na mě zlobila, ale byla ráda, že jsem zpátky a tak mě ani moc nevyhubovala a honem zavřela to okno. Usoudil jsem, že zatím bylo dost zábavy a práce nic moc a tak jsem začal fakt pomáhat. Abych důkladně setřel z oken špínu, postavil jsem se na zadní a pěkně jsem mydlil skla pacičkama. Panče se to zase nějak nezdálo a tak mě furt sundávala dolů, ale já jsem byl neoblomnej a pracoval jsem dál. Potom jsem si všiml, že na podlaze leží role papírových utěrek a tak jsem za nima skočil dolů. Panča byla ráda, že už má ode mě pokoj a nevšímala si mě. Ani jí nepřišly divný ty zvuky, co zněly asi jako - škub, pliv, škub, pliv. No a pak chtěla vyleštit okna a když viděla, jak jsem jí vypreparoval ty utěrky, tak jen vytřeštila oči a zařvala Fanouši, už toho sakra nech! To se mě trochu dotklo, jen jsem chtěl, aby na těch utěrkách měla pěknej vzorek. No ale nakonec jsem si to u ní zase vyžehlil, to když jsem v samým závěru, kdy okno bylo umytý a vyleštěný, namočil do vody ocásek a okno s ním ještě trochu přeblýskl. Panča řekla, že končí, protože na tohle fakt už nemá nervy. To jí asi došly nějaký ty mycí prostředky nebo co. Pravda je, že další okna už nemyla, ale já bych se do nich klidně pustil.
Práce všeho druhu, to jsem přece já, váš Fanda.

8. října 2010 - Hrozný hrozny
Tak vám jdu mňouknout kámošové, jaký jsem měl hrozný vzrůšo. Teda ne hrozný, ale hroznový, mně se to furt plete. No prostě panča si přinesla domů takový ty zelený sladký kuličky a nechtěla se o ně se mnou rozdělit, i když jsem se děsně moc snažil vypadat roztomile a neodolatelně. Umyla je a dala na takovej tácek a řekla mi FANDO NE! Jenže znáte to. Když se řekne ne, tak to je ještě mnohem lákavější než kdyby mi to strčila rovnou pod čumáček. A tak jsem ji následoval jako stín do obýváku, kde si panča ten tácek dala na stolek a že si jako udělá siestu a hodí si nohy nahoru a nebude nic dělat. No a když se vrátila ještě pro něco do kuchyně, tak jsem si honem stoupl na zadní packy a natáhl se nahoru, abych se na ty kuličky dobře podíval. Jenže jsem ty přední packy položil rovnou do toho tácku a on se vám na mě celej překlopil. Šmarjá, to jsem se polekal, padalo to na mě a bylo to jako zelený krupobití. Taky to nadělalo trochu randálu, jak to letělo dolů a panča přiletěla s vyvalenýma očima a pěnou u huby. Honem jsem se schoval pod stolek, aby si myslela, že to spadlo samo a liboval jsem si, jak jsem to pěkně zařídil, protože pár kuliček se zatoulalo i ke mně a tak jsem si s nima mohl pohrát. Panča je zatím sbírala ze země a furt si pro sebe něco brblala o polepšovně, ale to už jsem neposlouchal, protože se mě to netýkalo. Doufám, že se nějaký ty kuličky zakutálely i pod sedačku a zůstanou tam na horší časy.
No a ještě se mi pak povedlo vyrobit pro panču hlavolam. Ona totiž schválně na noc sundává z police všechno, co se dá shodit, abych to pak JÁ nemohl shazovat. Taková drzost. Ale neva, já jsem si za to našel bezva náhradu. Teď když je na tý polici dost místa, tak se můžu pěkně natáhnout nahoru a packama došáhnu na takový ty blejskavý věcičky, co nosí ženský na krku. Panička je tam má pověšený na háčku a tak jsem do nich packou strkal tak dlouho, až jich pár popadalo dolů na koberec. Tam jsem si s nima chvilku hrál a ono se z nich udělalo takový pěkný zašmodrchaný klubíčko. Panča na to ráno stoupla a nevěřila svým očím. Ze čtyř řetízků měla jeden, ale zato pořádnej. Určitě z toho měla velkou radost, protože si s tím pak mohla dlouho hrát a přemýšlet, jak na to. Dva už rozmotala, ale dva jí ještě zůstaly v sobě a drží a drží.
Tak takhle se já starám o duševní blaho panči, aby mi náhodou nějak nezakrněla. Doufám, že mi za to koupí nějakou odměnu. Takovej pomocník jako já si ji fakticky zaslouží.
Zdraví vás hroznej, teda hroznovej, Fanda

12. října 2010 - Dočista zapomenutej Fanda
Jdu žalovat. Představte si, že na mě panča včera večer normálka zapomněla a nechala mě přes celou noc zavřenýho v kuchyni. MĚ, FANDU!!!! Mě, kterej chodí chrnět do postele! Mě, kterej si uprostřed noci žádá mazlendo! Mě, kterej nesnáší, když je někde zavřenej! Mě, bez kterýho nemůže žít!
Tak to jí teda dlouho neodpustím. No ale pěkně jsem se jí za to pomstil. Ta si to bude pamatovat. Dneska nemám čas, ale zítra napíšu víc.
Váš naštvanej Fanda

15. října 2010 - Noc v kuchyni
Dobrá dobrá, už jsem dostal několik upomínek ohledně sepsání mý pomsty za to zapomenutí v kuchyni, tak tady to máte.
Když jsem zjistil, že jsem v kuchyni úplně sám a kolem je tma a ticho, tak mi došlo, že se něco nepovedlo. Zkusil jsem zaškrábat drápkama na sklo, zvuk to byl takovej škaredej, až mi samotnýmu naskočila husina, ale nikdo jinej to neslyšel. Pak jsem ještě pořádně zabušil na dveře, ale furt nic. No a tak to bylo jasný. Všichni klidně spí a na mě zapomněli. Bylo mi z toho chvíli do breku, jak jsem se litoval, ale pak jsem si řekl, Fando vzchop se! a hnedle jsem byl celej vzchopenej. Uvědomil jsem si, že je to náhodou děsně príma, že jsem tam sám a můžu si dělat úplně všechno, co chci. A to vám bylo taaaak suprový!
Ráno panča vstala a furt nic netušila. Dávala všem kočičí snídani a pak jí teprve přišlo divný, že jsem nepřiběhl. Volala mě, prohlížela všechny schovky, koukla pod peřinu, zkontrolovala i zavřenej balkon. A pak v ní hrklo - nenechala jsem NÁHODOU Fanouška zavřenýho dole? A tak málem slítla ze schodů, jak to mazala zjistit. Otevřela dveře a mezi nohama jí prolítla chlupatá koule. To jsem byl já, ale to vám asi došlo. Panča jen vytřeštila oči a chvilku nebyla schopná slova a pak začala sečítat škody.
Kuchyň vypadala jako... no jako by v ní byl zavřenej Fanda. Však mi to taky zabralo času. Skoro celou noc! Na zemi se blejskalo jezírko. Panča měla prvně podezření, že jsem si tam došel na záchod (jako bych byl nějaký prase nebo co) a to by mi teda nemohla mít za zlý, když tam jinej záchod nebyl. Ale na Fandovu loužičku se jí to zdálo nějak moc velký. Dokonce si k tomu i klekla a očuchávala to jako nějakej voříšek. Čekal jsem, že si toho snad i lízne. Voda byla všude pod stolem a vytýkala zpod takový velký skříně, kde máme schovanou plechovou krabici, aby nám bylo doma pěkně teplíčko. A tak se panča lekla, že nám ta krabice onemocněla a voda z ní vytekla ven a už si v duchu rozbíjela prasátko na nový topidlo. Pak otevřela tu skříň a zjistila, že z krabice nic nevyteklo, tak se jí zase hned ulevilo. No a nakonec našla zdroj toho jezírka. Měla pod tím topidlem velkou konvičku na zalívání kytek. Konvička byla plechová s namalovanou kočičkou a panča ji měla moc ráda, ale protože jsem do ní pořád strkal hlavu a pak ji kolikrát nemohl vyndat, tak ji nechávala schovanou v tý skříni. A mně se kočičáci povedl parádní kousek. Já jsem totiž do tý PLECHOVÝ konvice prokousl díru a všechna voda z ní vyplavala ven a udělala to jezírko. Panča byla furt střídavě naštvaná a oddychnutá, no ale nakonec se rozhodla, že je lepší prokouslá kočičková konvice než rozbitý topidlo. Tak vodu utřela a jezírko zmizelo. Setřela si pot z čela a pak si všimla takový bílý cestičky, co se táhla od jedný skříňky. Ani nemusela chodit blíž, aby poznala, že je to rejže. Já jsem se totiž naučil otvírat všechny skříňky, i když je na nich taková protivná věc, která je zase furt zavírá. Ale už vím, že jak to packou pootevřu, hned se tam musím nacpat celej a pak se to už nezavře. A tak jsem si otevřel skříňku, kde byly různý sáčky. Líbil se mi hned ten první a nějakou náhodou se stalo, že se protrhl. Myslím, že můj drápek v tom nehrál žádnou velkou roli. Zaujalo mě, jak se hned z toho sáčku začalo něco sypat. Tak jsem dírku trochu zvětšil, pomohl jsem si i zubama, a jak jsem to furt zvětšoval a zvětšoval, tak se pytlík nakláněl a nakláněl, až žuchl dolů. No a když už tam tak ležel, tak jsem ho nechtěl nechat ladem a pěkně jsem z něj vystřeloval zrníčka ven. To mě bavilo docela dlouho. A ještě lepší pak bylo ty zrníčka odpinkávat po zemi. Akorát škoda, že na chuť teda to nebylo nic moc.
Dál už to vezmu ve stručnosti, protože to bych na tom výčtu ztratil mládí. Okousal jsem ředkvičky a lupení bylo všude, kam oko dohlídlo. Otevřel jsem si dvířka od odpadkovýho koše a trochu se v něm povrtal. Uklízet se mi to pak už nechtělo. Shodil jsem talíř z odkapávače a udělal z něj pár menších. A na závěr jsem na okně elegantně zkroutil jednu orchidej. No prostě myslím, že panča měla co dělat. Přišla pozdě do práce a vymluvila se na vodu z kotle, lhářka jedna. A já vím jedno. Když vás někde zavřou, neplačte, nezuřte. Prostě si to užijte a pak dělejte uraženýho. To udobřování dobrotama stojí fakt za to!
Váš kuchyňovej Fanda

25. října 2010 - Vendelín
Někdo k nám přišel. Černej vlasatej. Snad je to jenom návštěva...
Tak a je to jasný. Příživa u nás není jen na návštěvě, jak jsem prvně doufal, ale NAFURT! To se z toho asi picnu. Nestačí, že jsem musel zaučovat do kočičáren Kubu, ale budu mít na krku ještě dalšího nevzdělance? Co jsem komu udělal? Že by to byl trest za tu kuchyň? Hernajs, asi jsem měl být radši hodnej. Že u nás přebývá někdo novej, to jsem zjistil hned. Nebylo to tak těžký, protože škvírou pod dveřma se k nám cpaly dvě černý packy. A pak jsem zahájil pátrání, kde všude se u nás ten novej vyskytoval. Lezl jsem po zemi, oči jak dva tenisáky, pusu otevřenou, čumáček se mi ze všech těch pachů třásl jako sulc. Panča se mi smála a říkala mi, že jsem jako nějakej kolombo, šmarjá co je zase tohle za slovo? No ale pátrání mi přineslo šokující výsledky. Vetřelec obývá MOJI kuchyň, vedle má ještě vlastní pokojíček a panča ho má asi radši než mě, protože se tam s ním pořád zavírá a mě tam nepustí, i když mydlím packou do dveří a kvílím jak meluzína v komínu.
Včera ale nastala změna. Dveře se otevřely a já jsem byl první, kdo zvědavě strčil do škvíry čumáček. Nikde nikdo? Odvážně jsem pokračoval v přikrčení dál a najednou jako když mě někdo bací. Na sedačce, přesně na MÝM místě ležel ten novej! Šel jsem k němu blíž, protože tohle se mi teda fakticky nelíbilo. A představte si, že ten drzoun vůbec neutekl. Podíval se na mě, řekl mi MIAUAUAUAUAUAAAAAUUU a klidně tam ležel dál. Tak jsem do něj teda trochu šťouchl a on seskočil a vyhnal mě pryč! No z tohodle normálka padnu! Co si to vůbec dovoluje?? Panča honem běžela za mnou, aby mě jako uklidnila a udobřila, ale musela si při tom lehnout na břicho, protože jsem byl pod postelí. Prej Fanoušku, neboj, to je náš Vendelínek, víš? On ti nic neudělá. Kočky, já padám. Prej Vendelínek. Takový prdlý člověčí jméno. Jako by se už nemohl jmenovat nějak po kočičácku. Třeba Fanda. Za chvilku jsem se šel na drzouna podívat znova. Už na mým místě nebyl, protože potřeboval prohnat Kubu a to se jednomu blbě prohání, když leží na sedačce.
No prostě všichni jsme strávili dlouhou dobu vzájemným urážením a nadáváním a honěním a ježením ocásků, ale aspoň už novej ví, že je nás tady habaděj a nebude se roztahovat, jako by byl jedinej na celým světě. Ještě s ním bude práce, než ho vycvičím jako Kubu, kterej dělá, co mi na očích vidí. Večer bude seznamka pokračovat. Emča už poznala chlupatce zblízka, protože si z něho nic nedělala, tak na ni skočil a vyrval jí pár chlupů. To pak dostal trochu po prdeli a za trest drápl ještě panču. No, počítám, že u nás teď bude trochu veselo. Kdybych se náhodou už vůbec neozval, tak jsem se nadobro odstěhoval.
Zhrzenej Fanda
3. listopadu 2010 - Stříbrnoprdelák
Nazdar kamarádi. To se vám dějou věci, že se jeden fakt nenudí. Jako třeba včera. Prvně jsem se strašně lekl a takovým fofrem jsem zalítl pod postel, že jsem se přitom pěkně bouchl do zadku. No ale chápete, že když jsem viděl panču, jak nese v ruce naši přepravní kočkotašku, tak jsem se přece musel urychleně schovat. Naštěstí to nebylo pro mě, ale pro našeho Vendelína. Chacháááá, dobře mu tak. Panča ho naložila a když ho v tý kočkotašce nesla ven, tak jsem ze samý radosti začal válet po chodbě sudy. Panča se mi smála a pak řekla, ať se moc neraduju, protože se Venda zase vrátí.
No a taky že jo. Vrátil se až večer a i když jsme k němu nesměli, tak jsem hnedle poznal takový dost hnusný pachy a podle nich jsem věděl, že Venda byl u doktora. Přivezl si stříbrnej zadek, kterej jsem mu docela záviděl, vypadalo to totiž fakt správňácky. No a pak už jsme Venduláka až do rána neviděli, takže byl pokoj a já jsem si mohl zase trochu pozlobit.
Nejdřív jsem dokousal ucho u jednoho košíku. Měl jsem ho rozpracovaný několik dní a furt nechtělo povolit, ale včera to najednou udělalo rup a ucho je konečně rozpojený. Vyplival jsem zbytky těch proutěných větviček a šel si posílit chrup na hračkový krabici. Na tý vytvářím krásnej vzorek, zatím jsem se ještě nerozhodl, jakej bude mít tvar, ale už teď vypadá moc hezky. Pak jsem se šel projít po takový vysoký polici nad postelí. Panča si myslela, že je to fakt vysoko a že tam nevyskočím a tudíž je to bezpečný a tak si tam dala vázu s kytkou. Pch, jako by mě neznala. Takže teď má mokrou postel, ale zase se jí nerozbila váza, tak to se cení, ne? Nakonec jsem se pohonil s Kubou po chodbě a vyklopili jsme všechny misky s granulema, co nám stály v cestě, ale to vůbec neva, protože jsme si je potom taky pěkně vyluxovali. Jsem zvědavej, kdy za náma zase přijde ten stříbrnoprdelatej. Ale jestli bude pořád smrdět dochtorama, tak ho asi pěkně rychle poženu pryč. Takový pachy ať mi domů nikdo netahá!
S ouctou váš Fanda

11. listopadu 2010 - Špenát
Tak jsem si řekl, milí kočičáci (a taky hafáci, abych nediskriminoval moje pejsčí kámoše), že bych mohl trochu apdejtovat deník. S Vendelínem teď žádný problémy nemám, ale esli ono to nebude tím, že jsme se s ním skoro celý týden neviděli. Od tý naší nedělní rvačky, o který jste si mohli přečíst o Vendeláče, nastal klid zbraní. Panča řekla, že nemá nervy na naše věčný vrčení a pranice a že budeme pokračovat zase o víkendu. Fakt nevím, co si od těch víkendů furt slibuje. Možná to, že se stihne když tak dát nervově dokupy, než zase začne nový týden.
No ale já jsem se díky tomu zase mohl vrátit do starých kolejí. Při jednom vaření jsem dělal průzkum trhu a objevil jsem pochoutku, o který jsem doteď neměl ani potuchy. Panča vařila něco, co mi teda moc nevonělo a mělo to i divnou barvu a když jsem vyskočil nahoru a uviděl, jak to v hrnci vypadá, tak jsem jen mohutně zívl, abych ukázal, co si o pančiným vaření myslím. Kamarádi, v tom hrnci byl špenát. Úplně vidím, jak se teď šklebíte a říkáte si, že se Fanda asi dočista zbláznil. Ale radím vám, ochutnejte to. Jasně, že když tam u hrnce překážela panča, tak jsem nic ochutnat nemohl, ale potom se na chvilku vzdálila a tak já, jen tak z nudy, jsem se do hrnce podíval zblízka, pak jsem tam strčil tlapičku a opatrně ji olízl.
ŽJOVA, ONO TO BYLO VÁŽNĚ DOBRÝ!!! A tak jsem to honem začal hltat, než se panča vrátí a zatrhne mi to, však ji už znám. Přišla brzo a načapala mě s hubou v kastrolovi a aby nebylo pochyb o tom, co jsem v tom kastrolovi dělal, tak jsem se na ni podíval s hubiznou celou zelenou, jako kdybych zrovna vylezl ze žabince. Podle toho, jak se tvářila, jsem se honem nemohl rozhodnout, jestli mám zdrhnout anebo čekat na pochvalu. A kámoši, věřte nebo nevěřte, ona se tomu začala tak smát, až jsem se lekl, že ji chytl fantas a radši jsem se šel přece jenom schovat pod postel. Panča si ještě běžela pro foťák, ale smůla, už jsem byl pryč.
Tak takhle se přihodilo, že jsem objevil dobrotu, bez který už nechci žít a páníci pak měli k obědu jen suchý brambory, chachááá.
Váš špenátovej Fanda

20. listopadu 2010 - Posránek
Nazdar kočky, kocouři a koťata! Tak jsem se těšil na další porci špenátu, protože minule panča slíbila, že tu zelenou šlichtu zase uvaří, když jsem jí to minule sežral sám. Ale normálka se na to vyprdla a uvařila něco úplně jinýho. Ne že bych nemohl ochutnat zase nějakou novotu, ale ona si to docela sprostě hlídala. A ještě ke všemu to všechno dala do takový tý zavřený police, co z ní vychází čmoud a horko a když jsem se k tomu jenom přiblížil, tak jsem zase hned rychle uskočil, protože jsem si nechtěl spálit čumáček. No prostě co vám budu říkat, poměry se zhoršily. Nejenže máme doma nastěhovaný chlupatý pometlo, ale ještě přede mnou panča schovává jídlo. Ať se pak nediví, že se za to urazím. Aby si mě udobřila, dala mi vylízat talíř. Jsem já snad nějaká myčka? Ale nakonec jsem se odrazil a talíř jsem jí vylízal tak dokonale, že ho klíďo mohla dát rovnou do police. Nechápu, že ho i po tom mým umytí stejně dala do myčky. Tihle člověci jsou prostě divný.
Tak tohle bylo v sobotu a v neděli jsem měl malinko srajdu. Jako né že by to bylo něco strašlivýho, no ale zůstalo mi toho trochu u prdizny. Normálka se většinou čistím sám, ale teď se mi do toho moc nechtělo a tak jsem skočil k panče do postele a trochu si otřel zadnici o prostěradlo. Zůstala za mnou pěkná hnědá čárka. To jste měli slyšet, jak panča láteřila. Řekla mi, že jsem malej neřád a že mi bude ode dneška říkat posránku. Takový slovo neznám, tak mi to nevadí. Byl jsem pak ale děsně užitečnej, protože jsem paničce pomáhal převlíkat to prostěradlo. To vám byla sranda. Panča to natáhla a když to pak pustila, tak se ty konce smrskly k sobě a já jsem v tom byl dočista ztracenej. Panča z toho byla pěkně vyplašená, pořád si pro sebe mlela - kdepak je Fanoušek? Jéjda, my jsme ztratili Fanouška, už ho vůbec nemáme. Tak jsem teda nakonec z toho prostěradla vykoukl, aby se kvůli tomu ještě nerozbrečela, znáte ženský. No a abych nevyšel ze cviku, tak ještě se mi povedlo ukrást páníkovi takovou tu malou věcičku, co se drží u ucha a mluví se do ní. Večer to hledal a nemohl najít. Panička mu na tu věcičku chtěla zatelefónovat, aby mu to zazvonilo, ale páník měl prej zrovna asi vybitou baterku, takže všechno bylo marný. Byl jsem podrobenej křížovýmu výslechu, ale mlčel jsem jako Fučík. Až ráno to páníček našel v botě, když šel do práce. Hnedka se z toho rozveselil. Prostě na zlepšování nálady jsem já kanón.
No a co novýho s Vendelínem? Nic moc. Je to ukňouranej trubka, co se s náma vůbec nechce kamarádit. Takže ho chodím okukovat přes sklo ve dveřích, vyplazuju na něj jazyk a dělám na něj různý ksichty. Když jde panča ty dveře mezi náma otevřít, tak honem hupsnu na schody, abych měl nějakou výhodu a Vendelín vyběhne na chodbu. Prozkoumá si to tam, očuchá náš dolní záchod, podívá se na mě, zabrečí a zase jde zpátky do kuchyně. Tak fakt nevím. Už jsem se i díval do zrcadla, jestli nevypadám nějak odpudivě, ale řekl bych, že tím to nebude. Prostě ten kocour na nás úplně obyčejně dlabe. Tak ať, jeho chyba. Možná se jednou zkamarádíme, ale kdy, to se mě radši neptejte.
Váš docela neodpudivej Fanda

8. prosince 2010 - Cvičení a předvánoční čas
Nazdar kamarádi, kdepak, nezapadl jsem do sněhu ani mě neodfoukl vítr, jak se někdo obával. Ten vítr by se mnou měl stejně dost práce, protože podle panči vypadám jako těhotnej hroch. Nemůže pochopit, že nějakej ten špíček se k chlapovi jako já prostě hodí. Aby mi šla příkladem, jak se má s takovýma kožníma převisama zacházet, tak šla cvičit. To dělá docela často a já jsem z toho pokaždý úplně na větvi. Nevím jak vám, ale mně děsně voní taková ta tekutina, co prej lidem smrdí, myslím, že tomu říkají pot nebo tak nějak. A tak když panča cvičí, jsem u ní celej nalepenej a tak trochu cvičím s ní. Dělá třeba takový ty prdlý věci, jako že si furt sedá a lehá, jako by se už propánajána nemohla rozmyslet, jestli teda chce sedět nebo ležet. No a když si lehne, tak jí honem vlezu na břicho a porochním se tam. Dlouho se ale rochnit nemůžu, protože si zase hned sedá, takže slezu dolů a nacpu se jí za záda a fetuju. Ale hurá, už zase leží, šup na břicho. A takhle to spolu opakujeme tak dlouho, než z toho panča nezačne funět. Pak třeba pokrčí nohy a to je zase bezvadná prolízka. Jo a ještě je moc dobrý, když se otočí a klekne si na kolena a rukama se opře o zem a dělá zvedání nahoru a dolů. Dělám jí na zádech zátěž a panča si libuje, že jí na ty záda vůbec netáhne. No prostě jsme spolu jedna ruka a myslím, že v tomhle jsem prostě nenahraditelnej. Však i panča si to myslí a říká mi, teda Fando, bez tebe by to cvičení byla fakt nuda. Tak vidíte, jak jsem prospěšnej.
Dále jsem pořád prospěšnej při úklidu skříně, ale to už je stará písnička. Jen panča si na ni pořád nemůže zvyknout a lítají z ní hromy a blesky, když každej den najde vytahanou hromádku oblečení. Včera jsem jí vytáhl i úplně nový pyžamo, který koupila pro páníka na vánoce. Povedlo se mi vytáhnout ho i z toho škaredýho šustivýho sáčku a to jsem byl fakt rád, protože na tom sáčku se neleželo vůbec pohodlně.
S Vendelínem je to už docela dobrý. Když je doma panča, jsme všichni pohromadě a dost mě baví toho potrhlíka pozorovat. On je ze všeho pořád vyplesklej a hraje si i s těma hračkama, který my jsme už odkopli. Nejvíc ho to baví v tunelu, v tom lítá, jako by ho píchla vosa a tak se vždycky usadím někde na šplhadle, odkud mám dobrej výhled a dívám se na něj. Jsme spolu vlastně pokrevní bratři, protože jsme se hned na začátku poprali do krve, ale od tý doby si na mě už netroufl. Hryzanec se zahojil, vylepaný místo zarostlo a tak jsem zase bezkazovej fešák. Děsně se těším na Ježíška a doufám, že tam ten večer zase bude velká hromada roztrhaných papírů a mašliček, protože to mě baví ze všeho nejvíc.
Tak ať to už do těch vánoce nějak vydržíme, to všem přeje 
dočista bezkazovej Fanda

Přání k Vánocům 2010

Voňavé svátky přišly k nám, štěstí zdraví vinšujeme vám. My, velvyslanci kočičí máme tu pro vás zdravici: 

Vánoce jsou zase tady, tak nechceme trpět hlady.
Dodejte nám ryby, šunku a nespílejte do skunků,
když se občas podaří, že bobky vzduch zamoří.
Jsou to přece klidu svátky, tak nás nechte brousit drápky
o koberec, o sedačku, kupte taky novou hračku.
Může smrdět, pískat, chrastit a my budem vrnět slastí.
Naši lásku vám pak dáme, po jídle vás olízáme,
taky spát budeme s vámi, abyste nebyli sami,
takže když vstanete v noci, budeme vám ku pomoci.
Užijte si pěkně svátků se škrábanci na památku,
ať máte zážitky krásné, ať vám úsměv nevyhasne,
ať nás máte pořád rádi, až budeme zase řádit.
To vám přeje parta koček, co má jen jedenáct oček
a jsou fakt moc milovaný jejich trochu trhlou paní.
Na fotce nás všechny máte a snad nás tam rozeznáte:
Je tu známý rošťák Fanda a s ním jeho věrná banda,
nebo spíš jen partička – Máša, Frodík, Emička,
vedle se na dárky třese Kubík, co se našel v lese,
Vendelín je hnedle vpředu se svou miskou na koledu
a tam, kde zvoneček cinká, na obláčku Bertík spinká.

20. prosince 2010 - Čekání na Ježíška
Moji milí kamarádi, do Vánoc už zbývá jen malinko času, stříhací kalendář se tak zkrátil, že už ho skoro ani nechytnu do tlapiček, když mě s ním panča zlobí a tak jsem se rozhodl, že se s Váma všema rozloučím. Teda jako né napořád, šmarjá, to bych se ustejskal, ale rozloučím se předvánočně a přednovoročně, protože pak až do konce roku toho asi moc nenapovídám. Panča sice s náma bude doma, ale svatosvatě slíbila, že tu písací krabku nebude moc zapínat, aby si s náma místo toho všeho mohla hrát a abysme se mohli už konečně tak nějak sbratřit s Vendelínem a on nemusel zůstávat dole sám zavřenej, když nejsou páníci doma. Protože jemu se tam samotnýmu asi už moc nelíbí. Já si do notýsku budu zapisovat všechno, co se nám přihodí a jestli provedu nějakou fandovinu, tak si ji tam taky zapíšu, abysme to pak s pančou mohli napsat sem do deníčku.
Jako třeba když včera panča nechala na chvilku položený obal na to malý telefonovadlo. Byla na něm kočička, co vypadala jako náš bejvalej Bertík a panča to měla proto moc ráda. No a když si to chtěla zase vzít, tak to bylo pryč. Podezírá mě, že jsem to šlohl, ale já mlčím jako ryba a dobrovolně tajemství zmizelého obalu nevydám. Nakonec může být ráda, že jsem šlohl jenom obal a ne to mluvítko, jak se mi to předtím povedlo s tou páníkovou věcí.
Takže závěrem bych řekl, že jsem šel tak trochu do sebe, zlobím jen málo a spíš sekám latinu, aby na mě náhodou Ježíšek nezapomněl. Ale po novým roce se myslím vrátím do starý kůže, bejt za vzorňáka je totiž docela náročný. Mějte se krásně, zvířecí i člověcí bando, užijte si konec roku co nejlíp a ať se tady zase všichni sejdeme. Všem vám posílám fouskatou pusu a Waldince ještě jednu speciální medovou. Někteří to určitě víte, že se máme s Waldinkou moc rádi, takže ta pusinka pro ni musí být prostě jiná, to je jasný...
Váš s koncem roku celý rozněžnělý Fanda
17. ledna 2011 - Odstrojování stromečku
Milí kamarádi, jdu se vám svěřit, jak jsem byl nápomocnej s odstrojováním vánočního stromečku. Už jsem si tady stěžoval v minulým deníku, že Vánoc jsem si letos moc neužil kvůli tomu našemu pometlu, který se nechovalo zrovna moc pohostinně a tvářilo se, že je to tam dole jen jeho a to odjakživa. A tak jsem si to strádání aspoň pěkně vynahradil po Vánocích. Vendelín chrněl u nás nahoře, až se mu z toho odfukování chvěly nozdry a tak jsem se vydal dolů, abych zjistil, co a jak. To mě vážně baví. Projdu si vždycky Vendův pokoj, očuchám jeho hračky, ty, který se mi líbí, si honem odnosím pod postel, ujím mu z misky granulí, vycákám mu vodu a vůbec nejlepší je, když si vyšetřím kadění, to mu pak milerád udělám hromádku do jeho bedýnky a schválně ji vůbec nezahrabu, chachááá.
Ale teďka, když jsem nakoukl, co tam panča dělá, to bylo ještě o moc lepčejší než kadění u Krakena. Ona totiž sundávala ze stromku takový ty různý cingrlata. Pouštěla si k tomu hódně nahlas nějakýho chlapíka, prej se mu říká Landa nebo jak (divný jméno, jako by to nemohl být třeba, já nevím - Fanda) a tak vám to řvalo a ona do toho navíc ještě sama krákorala, takže si vůbec nevšimla, jak jsem tam za ní přišel já. To bylo moc dobře, že si toho nevšimla, protože by mě hned začala chovat a říkala by, jé, ahoj Fandíku, no pocém za mnou ty kluku jeden ušatej a tak různě, však znáte ženský. ALE - hlavně by si pak hlídala, co dělám a to jsem přece nemohl potřebovat.
A tak jsem si pěkně lehl za křeslo a sledoval, co tam panča dává. Hnedle první věc byla úplně parádňácká. Byl to takovej dlouhej zlatej provázek s chlupama, panča s ním trochu bojovala, než ho stáhla a málem se při tom skácel celej stromek. Ale pak ho konečně slavnostně sundala, položila na křeslo a šla sundávat další. A to byla moje chvíle, na víc jsem nečekal, popadl jsem provázek do papule a honem s ním utíkal nahoru pod postel. Panča mezitím sundala druhej provázek a chtěla ho položit na hromádku k tomu prvnímu, ale ten tam už vůbec nebyl. No tohle? Jsem snad blázen? Kam jsem ho dala? Tak něco takovýho se jí určitě honilo hlavou.
Já jsem si zatím nahoře dělal svoji práci. Když jsem měl hotovo, přišel jsem zase dolů a dělal jakoby nic. Jenže někde se stala chyba. Panča se na mě podívala a místo ahoj Fandí na mě zavolala NO FANDO! COS TO ZASE PROVEDL? Ono mi totiž čouhalo kousek zlatýho chlupatýho z pusy. A tak panča hned věděla, která bije. Šla se podívat pod postel a tam ji čekalo překvapení, protože všude, ale úplně pod celou postelí, se to krásně třpytilo natrhanýma a vyplivanýma, zlatýma a chlupatýma kouskama. No a co myslíte, místo aby měla panča radost, že není blázen a že ten jeden provázek už fakticky sundala a teď že má krásně vánoční koberec, tak mi řekla, že jsem prevít zlobivej a že dostanu na prdel. Ale nebojte, nedostal jsem. Zase jsem s ní šel odvážně dolů a pomohl jí přerovnat ještě pár mašliček. Kouličky mi nenechala, ale nechápu, proč se o ně vlastně tak chrtila, stejně byly nějak vadný. Když jsem si s jednou zkoušel pohrát, tak neskákala ani nechrastila, takže co potom s tím, né?
Úplně nakonec přinesla panča takovou dlouhou krabici, která byla zatím někde schovaná. Náš stromek je totiž trvanlivej a v týhle krabici bydlí, když nejsou zrovínka ty Vánoce. No to jsem si ale užil srandy. Panča krabici otevřela, aby tam ten stromek dala a bafl na ni Fanda, to jakože já. Tak stromek položila a Fandu vytáhla ven, to zase jakože mě. Vzala znova stromek, ale už jsem byl zase v krabici. Tak šup, stromek na zem, já z krabice. Stromek do ruky, já do krabice, stromek na zem, já z krabice... Nakonec mě vyrazila za dveře, stromek do tý rakve konečně nacpala a ještě to přelepila lepivou páskou, abych na to už nemohl. A pak se svalila na sedačku a řekla něco jako zaplaťpánbuzatydary, že už je s tím pokoj.
No povím vám, docela jsem si užil. Příště vám napíšu, jak mě panča DĚSNĚ zradila!
Váš zlatochlupatej, docela bezkrabicovej Fanda

23. ledna 2011 - Zrození Krakena a čas povánoční
Vánoce, svátky klidu, nebo tak nějak se to prej říká. Tak ať to ale někdo vysvětlí tomu našemu Krakenovi. Tak totiž panča přejmenovala Vendelína. Vždycky když šla za ním dolů, tak říkala, že jde vypustit Krakena. Já mu říkám pořád chlupatý pometlo a někdy taky divokej zmetek. Myslíte, že jsme se spolu během těch svátků klidu zbratřili? No to leda tak tůhle. Řeknu vám, že kdybych byl slabší povaha, tak už jsem z těch jeho výpadů dávno dostal psotník. No a tak to u nás pokračuje ve starých kolejích. Pometlo je dole a my nahoře a dohromady nás panča pustí jenom když drží hlídku. Měla tím tak trochu zkažený Vánoce, protože dolů na dárky jsme ani nešli, byl tam jen Kraken a my jsme se tam nešli podívat ani potom, když Krakena zavřela jinam. A tak byl pro panču největší dárek, když jsem se konečně jednoho dne, když Krakem spal nahoře, přišel podívat dolů do obejváku, tam, kam jsem si předtím chodíval, kdykoliv se mi zamanulo. Jé, to hned panča vycvakala obrázků, aby na mě měla památku, až tam zase dlouho nepůjdu.
No ale jinak jsme se měli všichni dobře. Dostali jsme plno hraček a dobrot a taky sušenou šantu, po který jsem se moc krásně vyválel, až jsem měl záda celý sušený a šanto-puntíkatý a panča mě musela pěkně vykartáčovat, abych byl zase fešnej. Pár dárečků, hlavně těch člověkáckých, se mi povedlo načnout už před Vánocema, kdy je měla panča pěkně zabalený a nachystaný a že je donese dolů ke stromečku. Já jsem to balení prošvihl, protože jsem zrovna měl důležitej spánek a moc jsem se pak zlobil, že mě panča na to nevzbudila, když moc dobře ví, jak mě baví při tom pomáhat. A tak když už teda bylo všechno zabalený, tak jsem kolem tý hromádky zvědavě kroužil a semtam jsem do nějakýho balíčku zkoušel seknout packou a představte si, on ten papír párkrát pěkně popraskal a zůstaly v něm díry. Panča se prvně trochu zlobila a dala mi na packu takovou lepivou pásku, ať to prej spravím. A já jsem se tý pásky vůbec nemohl zbavit, mával jsem packou nahoru a dolů a ze strany na stranu a furt mi tam držela jak přilepená. No jestli to nebylo tím, že byla lepivá. Ale pak se panča smilovala a sundala mi to a zároveň mě s tím trochu odchlupila. A řekla, že ty balíčky už tak nechá, protože je na nich prej můj podpis. Takže jsem se podepisoval a ani jsem o tom nevěděl, takovej jsem já pašák.
Taky se mi povedlo vyšplhat se po koupelnovým závěsu až nahoru a panča mi řekla, že vypadám jako tlustá veverka. Má štěstí, že nejsem urážlivej. Páník vyrobil pro pometlo takovou hračku, prostě je to provázek na klacíku a všechny nás to děsně baví a tak jsem si řekl, proč by to měl mít jen drzej přistěhovalej Vendelín a jednou když zase spal, tak jsem mu to čmajzl a odtáhl pod postel. Tam je to totiž docela bezpečný, pometlo tam za náma neleze a tak si tam pro případ nouze shromažďuju věci. Tuhle mi panča chtěla něco uzmout i přesto, že jsem tam zrovna ležel a hlídal si to, tak jsem ji pro výstrahu kousl do ruky. Třeba ji to naučí slušnosti a bude mi krást věci, až u toho aspoň nebudu.
Ti člověci jsou fakt někdy dost otravní, to vám povím. Třeba ječí, když ponožky ze sušáku stáhnu a nahážu je do záchodu. To jsem si pak vyslechl nejapný poznámky nejen já, ale i páník, kterej nezavřel prkýnko. Takže nakonec jsem v tom byl vlastně docela nevinně, protože kdyby páník zavřel prkno, já bych hodil ponožky leda tak na zem. No a takhle je to u nás furt, někdo něco udělá špatně a hned se to hodí na Fandu, ubožáčka jednoho.
Takže kamarádi moji milí, mějte se krásně, já vám všem moc děkuju, že jste mi psali a na panču dohlídnu. Ona na konci roku ani nepouštěla počítač, aby ji zbytečně nelákalo vysedět do židle důlek.
Zdraví vás váš novoroční Fanda
27. ledna 2011 - Zrada

NEVESELÝ ZÁPIS O ZRADĚ!!! 

Doufám, že jsem teď udělal dostatečně velkou odmlku, aby to zapůsobilo správně dramaticky. Tak teda abych objasnil, co se stalo. Máme dole takovou verandu, na kterou moc rád chodím, hlavně v létě, protože tam ležím na lavičce a vidím, co se děje venku. Ale i teď v zimě stačí, aby panča zachrastila klíčema, kterýma odemyká dveře, co vedou z chodby na tu verandičku a už se můžu přerazit na schodech, jak rychle letím dolů, abych nezmeškal otevření dveří. No a ten den panča s někým mluvila telefonem. Já jsem neposlouchal, protože jsem slušně vychovanej kocour, ale přece jen jsem zaslechl něco jako "... dobře.... kolem pátý..... budeme připraveni....ano, pět koček....." Nedávalo to žádný smysl, ale přesto jsem nějaký podezření už pojal. A pak se blížila ta osudná pátá hodina. Panča šla dolů k těm dveřím a dělala jakoby nic, divže si ještě nepohvizdovala. Vzala klíče a schválně s nima hodně chrastila, abysme to všichni dobře slyšeli. Vendelín byl v tu dobu zavřenej jinde, aby nás nezlobil a tak jak panča otevřela dveře na verandu, první tam vlítl Kuba, hned po něm Emča a pak Frodo. Já jsem ale cejtil něco zkaženýho ve vzduchu a tak jsem se zastavil v půlce schodů a dál jsem nešel. Panče zatrnulo, protože mě prostě MUSELA dostat na verandu. Vydala se ke mně a mluvila na mě tak sladce, až jsem se z toho divže nerozvrněl. Prej Faní, no pocém, podívej se, verandička je otevřená, pojď tam se mnou, dostaneš nějakou dobrůtku, jo? A já trubka jsem jí na ty její sladký slovíčka naletěl a nechal se dokonce vzít do náručí. Jak mě panča jednou držela, tak mě pořádně chytla, abych se nevysmekl a letěla se mnou na verandu, kde už čekal páník, aby za náma honem zabouchl dveře. A to už jsem natuty věděl, že jsem v pasti! Zrádná panča! Podíval jsem se na nI tak, že normální člověk by z toho zkameněl hrůzou, ale ona ne. Ještě mě šla drze hladit po hlavě a furt se mi vnucovala, prej abych se nebál. A to už jsem se začal opravdicky bát.
Najednou se vám za těma dveřma zvenku objevil takovej velkej chlap, co už u nás párkrát byl a kterýho nemám ani trochu rád, i když na sobě teď zrovna neměl bílej plášť. Zalítl jsem okamžitě pod lavici a doufal, že si mě nevšiml. Všichni jsme se klepali z toho, co se bude dít, ale kočky, ze mě jedinýho začal vycházet takovej divnej zvuk, něco jako ne-éééééééééééééé-auuuuuuuuuu-ééééééééé. Šmarjá, to bylo něco, já to vůbec nemohl zastavit a panča, ta zrádná potvora, se mi ještě začala smát a VŮBEC jí mě nebylo líto.
No a pak nás začala chytat jednoho po druhým a ten velkej chlap si na nás připravil jehlu a tou jehlou nás každýho bodl, teda fakt jsem si nepomyslel, jakou máme doma sadistku. Naštěstí to proběhlo docela rychle a když jsme byli všichni hotový, tak konečně panča otevřela ty dveře a my jsme se málem o sebe přerazili, jak jsme vylítli z verandy nahoru do schovek. Panča pak ještě přinesla Mášu, která chrněla a vůbec o žádným nebezpečí nevěděla. Vendelín se toho neúčastnil, protože ten už byl celej pobodanej od jinýho doktora.
Verandička už teď není moje oblíbený místo, to vám teda řeknu. A může za to panča a taky že jsem s ní pár dní vůbec nemluvil. To jste měli vidět, jak za mnou furt dolejzala. Ale nejsem žádný hej počkej. Musela si to pěkně odčinit. Dostal jsem šunku a gourmetka a sejra mazlavýho a ještě pastičku na chlupy v bříšku, kterou mám rád. Teď už nějaká doba uplynula a fakt mě mrzí, že se ten zradivej pocit vytrácí, děsně bych potřeboval si ho v sobě udržet, aby panča byla furt napnutá, jestli jsem jí už odpustil a musela si mě udobřovat. Ale co, třeba zase provede něco jinýho a to už budu zase opravdicky naprdnutej, né?
Váš celej navočkovanej Fanda

7. února 2011 - Pomsta

VESELÝ ZÁPIS O POMSTĚ 

Kamarádi moji, abyste si nemysleli, že jsem nějaký ořezávátko, který se klidně nechá obodat a přejde to pouhým mlčením, tak vám jdu popovídat o tom, co pěknýho jsem panče provedl.
Jak jsem se bál, zrádivej pocit se už pomalu vytrácel a já jsem začínal zapomínat, proč jsem byl vlastně tak naštvanej. Ale pak jsem si na to zase vzpomněl a řekl jsem si, FANDO VZKOCOUŘI SE! A tak jsem se teda vzkocouřil. Povedlo se mi jeden večer nepozorovaně proniknout do nepřátelskýho území dole v obýváku. Jasně, že Kraken tam nebyl, to bych se na to mohl leda tak vyprdnout. Ale teď byl vzduch čistej, dveře otevřený, nikde nikdo. A tak jsem začal úřadovat. Prvně jsem si vytáhl polštáře, co panča cpe mezi zeď a sedačku. Cpe je tam proto, abysme se tam už nemohli nacpat my, však jsem vám už jednou líčil, jak mě panča hledala a nemohla najít a já jsem byl vlezlej v tý sedačce. Teď už jsem teda věděl, jak na to a kudy kam a nemusel o tom moc přemýšlet. Polštáře jsem vytáhl docela lehce, stačilo zatnout drápky a pak zatáhnout a jely ven jako po másle. Cesta do sedačky byla otevřená.
Ani nevíte, jak jsem byl vděčnej mýmu předchůdci Bertíkovi, že tam tu tajemnou schovku udělal. No ale po chvilce ležení ve schovce jsem zjistil, že když vás nikdo nehledá a ani nevyhání, tak to vlastně žádná legrace není. A tak jsem chtěl vylízt ven, ale nějak jsem nemohl najít východ. Nezbylo, než si otevřít cestu ven jinudy. Prošel jsem sedačkou a udělal si nový dveře na druhý straně. Ona tam ta látka byla krapet podrápaná a tak nebylo vůbec těžký ji dodrápat úplně a vylízt tudyma. Pak jsem uslyšel nějaký kroky po schodech a chtěl jsem se zase schovat, ale jak jsem se rozběhl, tak mi vlezla do cesty stojací lampa. Trochu jsme se srazili a lampa spadla. Já ne. Zvuk tý popadaný lampy se mi moc nelíbil a tak jsem si řekl, že je nejvyšší čas opustit místo činu. V tu chvíli přišla panča a viděla, že odtud prchám. Byla dobře naladěná a tak mi řekla, ahoj Faní, tys byl tady dole sám, chudáčku? A ještě mě stihla podrbat po zadku, než jsem se vypařil do bezpečí. Pak už jsem totiž jen slyšel zlověstný ticho. To si panča asi dávala dohromady, co se stalo. Viděla vytahaný polštáře, prozkoumala zvětšenou původní díru, ale pořád se jí něco nezdálo. Jako by v místnosti něco chybělo, ale nemohla přijít na to, co vlastně. No a pak si sedla a chtěla si rozvsvítit a v tu ránu jí došlo, co chybí. Přece lampička. Tak se zvedla a v předtuše čehosi neblahýho se šla podívat za sedačku z druhý strany. A tam to našla.
Lampa ležela celá chcíplá na zemi, na okně a na podlaze se válely oranžový a žlutý střípky a ukazovaly cestičku, kudy se lampa poroučela dolů. Ty člověčí výrobky taky nic nevydrží, to vám řeknu. Vždyť kolikrát já jsem si shodil svojí věc ze šplhadla dolů a normálka přežila. Lampa ne. Panča bez zbytečných řečí smetla střepy z toho skleněnýho klobouku a pak zkusila vyměnit takovou tu bakulu. Ta fungovala dobře. Škoda, protože pak panča hnedle objevila tu novou díru v sedačce. Ale nakonec to dobře dopadlo. Lampa už má novej klobouk, já jsem dostal jen tak lehce vyhubováno, protože panča dobře věděla, že víc mě teď trestat nesmí, když mě předtím zradila, a díra, ta je tam pořád. Panča říká, že naštěstí je vzadu a tak o tom nikdo ani neví. Ale já jsem dobře viděl, jak to jedný návštěvě ukazovala a jak na mě přitom byla pyšná. Tak takhle jsem se pěkně poměl a jsme si s pančou kvik nebo jak se to vlastně mňouká.
Váš docela uspokojenej Fanda
16. února 2011 - Stelivo do kadibudek
Tak si představte, jakou mám neuznalou panču. Přijela s páníkem z obchodu a přivezli domů mooooc a mooooc pytlů s naší kadibudkovou náplní. Vystavili je na chodbě do šiku jako nějaký vojáky a šli ještě zpátky k autu pro další nákupy. Já jsem se zatím chopil práce, abych dostál fandopověsti a taky jsem chtěl, aby ty pytle byly trochu lehčejší, že jo. No a tak když se páníci vrátili, ty pytle tam pořád stály, ale pár z nich v sobě mělo pořádnou díru a tak se ten vnitřek sypal ven, až na chodbě vzniklo pěkný nový pískoviště. Škoda, že už jsem se do toho nestihl vyčurat, když to bylo tak pěkně nachystaný. Panča to ale vůbec neocenila, co vám mám povídat, přitom to nebylo vůbec jednoduchý, musel jsem použít drápky i zubiska a neměl jsem na to moc času, abych to stihl připravit jako překvápko. Tak jsem se urazil a šel jsem si pokousat košík, kterej páníci berou ven, když si jdou něco opíkat. Teď už ho mají celej dohryzanej. Panča to zdokumentovala, aby prej měla důkaz, jakej jsem vejlupek. Musím jí říct, ať to sem dá, protože jsem na to dílo moc hrdej. No a já si jdu trochu odpočinout, rozbolely mě všechny oudy, jen když jsem o tý vší dřině psal.
Zdárek všem posílá nedoceněnej Fanda

25. února 2011 - Málem rozbitej Fanda
Dneska jsem vám chtěl jen popsat moje běžný ráno, nic novýho pod sluncem, jen starý známý fandoviny. Ale než jsem se k tomu dopackoval, tak se přihodilo ještě něco a tak to potom ještě připíšu. Jen vám hned na začátku kamarádi prozradím, že mohlo být klíďo po mně. A to bych teda nechtěl, protože sice se říká, že nahoře na obláčku nikoho nic nebolí, ale mě nebolí nic ani tady dole a tak si tady chci ještě pěkně dlouho pobejt.
No ale k tomu mýmu ránku. Dělám takový svoje rituální fandokolečko a panča se z toho může zvencnout, hlavně když to dělám o víkendu, kdy by si mohla pěkně přispat. Ale já nejsem zastáncem dlouhýho spaní. Na co taky spát, když se může pracovat, že jo. Proto vyskočím z pelíšku už tak kolem pátý a začnu u balkonových dveří. Zatím se ještě trochu rozkoukávám a tak jen tak lehce škrábu do skla, ale jak se probírám, tak i to moje škrabání nabírá na síle a po chvilce už stojím na zadních a mlátím ty dveře oběma předníma packama a náramně si to užívám. Žaluzky panča schválně povytahuje nahoru, abych nešustil ještě s nima, ale kdepák na mě, umím se tak natáhnout, že v závěru mýho prvního čísla mydlím jednou packou do dveří a druhou brnkám po těch krásně šustivých žaluzkách, to je vám zvuk. Pak mě to ale přestane bavit, protože mě nikdo neokřikuje, panča je furt ještě napůl omráčená spánkem. Tak jdu dál. Hned vedle dveří je velká skříň se zašupovacíma dveřma a ty mě taky moc baví. Zase do nich prvně bouchám jednou pazourou, pak přidám druhou, nakonec zatnu drápek a dveře se vzdávají. Škvírka mi stačí, potřebuju tam dostat jen packu. A za chvilku už se dveře rozvírají samy, jak tou škvírkou protahuju hadry ven na hromadu. Panča už tenhle zvuk dávno rozezná a ví dobře, co se děje, ale pořád ještě doufá, že tím to skončí a ona bude moct pokračovat ve spánku. Tc, jako by mě vůbec neznala. Od skříně vedou moje kroky na první polici, která je jako vždycky celá zakramařená a čeká, až na ní udělám pořádek a místo pro Fandu. Takže skoro všechno letí dolů. Teď zrovna tam panča večer zapomněla krabičku s takovýma těma drátkama na papíry. Jé, to bylo bezvadný, jak se rozlítly ale úúúúplně všude, s nima si ještě užiju srandy, až je budu hledat pod postelí.
No ale abych se vrátil k polici. Konečně je na ní uklizeno a já se můžu pořádně projít a pak taky postavit na zadní a trochu si popinkat s řetízkama, co visí nahoře na háčkách. Jak jsem z nich tuhle vyrobil ten hlavolam, tak jeden řetízek panča ještě dodnes nerozmotala. Proto ji tenhle zvuk už vymrštil do sedu. FANOUŠI ODPAL! zařvala na mě, jako bych byl nějakej míček. Podíval jsem se na ni co nejvíc opovržlivě a pokračoval dál na komodu. Tam už se toho moc vymyslet nedá, ale jedna věc je tam přece jen moc lákavá. Vyskočím si na takovou malou televizku a odtud se už můžu natáhnout na hodiny, co visí na zdi. Ty hodiny jsou parádní. Jsou na nich namalovaný kočičky a panča si na nich zakládá. Já si na nich taky zakládám, protože nemají krytý ručičky a tak si je můžu posunovat podle libosti. Tuhle jsem jednu celou pokroutil a nechtěla se hejbat, tak byla líná. Panča to pak spravila a řekla mi, že ještě neviděla větší numero, než jsem já. Nevíte někdo, co je to numero? Já jen, jestli se mám urazit nebo ne. No nic, trochu jsem se rozepsal a to jsem myslel, že to dneska vezmu ve stručnosti. A ještě mi zbejvá to škaredý, co se stalo.
Tak to měl páník na stole nějaký nářadí a ležel tam i takovej velkej těžkej kus železa, prej to byl nějakej francouzskej klíč, ale neumím si teda představit ty dveře, do kterých by tohle pasovalo. Francouzi budou asi dost divný. No a mě takovýhle nářadí vždycky dost zajímalo, já jsem totiž na práce všeho druhu celej stavěnej. A tak jsem se po tom natahoval a najednou ten velikej kus železa letěl dolů a zrovínka na mojí makovici. Panča jen zahlídla, jak to padá a už mě skoro viděla s rozbitou hlavou, ale já jsem naštěstí hbitě uhnul a tak to spadlo těsně vedle. Spadlo to na dlážku a ta se rozbila, teda jen nakřápla, takže možná i moje hlava by byla jen nakřáplá. Ale zase ji mám asi měkčí než je ta dlážka. Panče se udělalo zle, pak mě chytla a vymazlila a nakonec mi vyhubovala, že musím na všechno sahat a do všeho strkat čumák a takhle to dopadá. No ale však víme, že to tak nemyslela a že byla hlavně celá šťastná, že se rozbila jen dlážka a ne já. Takže takovej jsem měl zážitek.
Váš nerozbitej Fanda

9. března 2011 - Potupná historka o Pandovi
Dneska vám kamarádi povím příběh o tom, kterak jistej NEZNÁMEJ kocourek do koše zaletěl.
Tak to vám žil byl jeden fešnej kocourek, říkejme mu třeba... hm... Panda. No a ten kocourek byl takovej trochu prdlej, víte? Všude lezl, všechno musel vidět, všeho se musel zúčastnit. Jeho oblíbený místo bylo okno v koupelně. Je docela vysoko, takže ze země se tam odrazit nedalo, ale copak by to bylo za Pandu, aby si neporadil. Stačilo skočit na vanu nebo na koš pod oknem a odtud už to byl máček dostat se na okno. Jenže teď přijde malá zrada. Pandova panča totiž koupila do koupelny nový koš na prádlo, protože ten starý už byl celý okousaný, vůbec nevím od koho. No a tenhle nový koš byl trochu jiný než ten starý. Má takový divný víko, co se houpe sem a tam a to Panda nevěděl. Na okno se dostal skokem z vany, chvilku tam lelkoval a pozoroval ptáčky a pak se rozhodl, že zpátky to vezme skokem přes koš. A to byla chyba. Panda skočil na houpací víko, zahučel dovnitř a téměř okamžitě zase vylítl druhou stranou ven. Panča se tak smála, až se zkroutila jako housenka a říkala, že v tu chvíli viděla Fandy, teda pardon, Pandy, hned dva. Jednoho, co se ještě propadal dovnitř a byl z něho pořád vidět ocásek, a toho druhýho, kterej ve stejným momentu s očima potupou vyvalenýma už zdrhal z koše pryč.
Tak takhle jsem tu historku slyšel já a vůbec to není o mně.
Váš nepotupenej Panda. Teda Fanda, furt mě nepleťte! 
25. března 2011 - Hra na schovku

Návod, jak se dá hrát bezvadně na schovku: 

Co je k tomu potřeba? No tak jeden kocourek, ale klidně to může bejt i kočičí holka, to je fuk, pak pověšený prádlo a nesmí chybět ani panča, kerá vás bude hledat, páč jinak by to nemělo cenu.
Hraje se to takhle: prvně vás musí panča pustit ven. U nás to nebejvá moc často, ale včera se to povedlo. Bylo krásně, panča byla z práce brzo doma, zapla takovou tu velkou skákací pixlu, co vypadá jako televize, akorát že se v ní motá voda a hadry a když pixla doskákala až k vaně, tak ztichla a panča z ní vytahala velký kusy prádla. Řekla, že to půjde pověsit ven, když tam tak pěkně svítí sluníčko a jestli prej chceme jít s ní. Asi jí někdy sepíšu seznam zbytečných otázek, aby se na tohle už příště neptala. A tak jsme teda šli. Kuba na provázku, ale holky a já s Frodem úplně samostatně, protože nejsme žádný ořezávátka. Vendelín se šel slunit na balkon, protože chlupatá koule ven nechodí vůbec. No a venku panča pověsila to prádlo a pak chodila s Kubajzem po zahradě a dívala se na kytičky, jak lezou ven, jako by to byl nějakej zázrak nebo co. Přitom pořád kontrolovala, jestli jsme v dohledu a najednou zjistila, že jsem tak trochu zmizel. Zvizitýrovala honem všechny keříky, pod kterýma si většinou požírám travičku a meditýruju, pak prošla různý zákoutí, šla se dokonce podívat i do rohu zahrady, kde máme džungli a kam chodí Emča nasbírat si do kožíšku lepkavý kuličky, ale nikde jsem nebyl. Panča už začínala být mírně hysterická. Volala mě, lákala na gourmetek, přinesla si i granule a chrastila s nima a já furt nikde. Pak prohledala okolí a šla se s hrůzou podívat i na silnici, jestli jsem tam třeba neutekl a neťukla mě nějaká jezdící plechovka.
Nic. Prostě jsem se asi vypařil. A pak najednou uviděla, jak se něco hejbe u toho prádla, co si venku navěsila. A kamarádi, já jsem si tam hověl uvnitř v zahnutým prostěradle. Pravda, už se natahovalo skoro až k zemi, ale to mi vůbec nevadilo. Mrkl jsem na panču, že teď se zase může schovat ona, ale už neměla zájem. Vytáhla mě z prostěradla, i když jsem se parádně zadrápkoval a nechtěl pustit a řekla mi, že ze mě jednou bude mít mladý. No páni, to by mi ještě tak scházelo, aby se u nás objevilo další kočičí nadělení. To snad abych byl zase chvilku hodnej, néé?
Váš schovanej a zase najitej Fanda

11. dubna 2011 - Skříňovej odborník
Tak si představte, milí kamarádi, že na mě dneska v noci byla panča naštvaná. A já vůbec nechápu proč. Měl jsem totiž před sebou velkej úkol, prozkoumat co nejvíc skříní a nějak se to u panči nesetkalo s pochopením. O tý skříni, co mají s páníkem v ložnici, jsem vám už několikrát vyprávěl. Má zašupovací dveře, ale ty už jsem se dávno naučil otvírat. Dělá to trochu rámusu a tak už je panča radši nechává preventivně na noc otevřený, ať si tam teda propána vlezu a neruším ji při spaní mlácením pacičkou do dveří. Jenže co mi to bylo platný, když odsunula prostřední dveře a já se chtěl zrovínka podívat do těch krajních. Práce chvatná málo platná, pančo! Dalo mi to tentokrát dost práce ty krajní dveře otevřít. Kočky, co já se do toho namlátil, než se to konečně trochu pootevřelo. Kdyby to radši panča příště nechala tak, jak jsem zvyklej, udělala by líp.
Tak to byla první skříň a na hodinách bylo asi půl 3. Panču ten randál vzbudil, tak šla aspoň na záchod, aby prej nebyla probuzená zbytečně. A pak zase zabrala, bodejť by ne, byla přece hluboká noc. Ale já jsem měl před sebou ještě spoustu práce. Seběhl jsem po schodech dolů a tam máme další skříň, co má zašupovací dveře. Ty jdou otvírat docela špatně, to vám teda povím. Ale použil jsem stejnou metodu jako u skříně v ložnici a nakonec se mi to přece jen povedlo. Měl jsem velkou radost. Panča ne, koukla na hodiny a bylo něco po třetí. Ani neměla sílu mi vynadat. A to mi dodalo kuráž a šel jsem se pustit do třetí skříně, co je nahoře na chodbě.
Ta vám je moc složitá, má totiž jiný dveře, normální otvírací, ale ještě je tam nějaký fandoodolný péro, který je hned zavírá, když se neotevřou úplně dokořán. Taková výzva! A tak jsem se šel pustit do práce. Panču vzbudilo pravidelný bouchání dveří, jak jsem je vždycky pootevřel a ty se zase hned zavřely. Zkusila si zacpat uši a spát dál. Asi se jí to povedlo, ale pak ji znova probudily děsný rány a ty už se přeslechnout nedaly. Bylo to divný bušení, znělo to jako BUCH BUCH, a pak rychlý BUMBUMBUMBUM. To se furt opakovalo a tak panča celá vzteklá vstala a šla se podívat, co se děje. Když rozsvítila, tak se probudili všichni ostatní chlupáči a seběhli se k ní, protože si mysleli, že už je ráno a bude snídaně.
Panča si připadala jako Sněhurka, když se kolem ní vyrojily zvířátka z celýho lesa. Rány ale furt pokračovaly a tak se šla podívat na chodbu a tam to uviděla. Ta těžká skříň furt pootvírala a zavírala dveře a mezitím vždycky na panču zevnitř vykoukla moje bílá fuseklička. Prostě dostal jsem se dovnitř, ale ven už mi to nešlo a v tý tmě se mi vážně moc nelíbilo, tak jsem na ty dveře bouchal, aby mě šel někdo vysvobodit. Panča mě teda vylovila ven a když se podívala na hodiny, bylo 4.10. Byla moc nazlobená a tak jsem honem udělal vydru a mrskl sebou na zádíčka, abych ji udobřil. Tomu panča nikdy neodolá a tak mě ještě dlouho drbala po bříšku a přitom mi sdělovala velmi ospalým hlasem, že jsem její malej zmetek. Když se vrátila do postele, bylo 4.25. Ráno měla oči jak teta z Číny a říkala, že si to pak spolu ještě dovyřídíme. Takže se nemůžu dočkat, až přijde domů. Myslím, že dostanu nějakou odměnu za to vydrování. Teď se jdu trochu prospat, tak mě omluvte.
Váš skříňový odborník Fanda 

4. dubna 2011 - Stromo(ne)lezec
Kamarádi moji, na dnešní zápis nebudu pyšnej, no ale nejsem žádnej ješita a tak vám povím, co se mi včera přihodilo.
Panča se vrátila z ňákýho vejletu a měla černý svědomí, že se nám v sobotu nevěnovala a aby si nás udobřila, tak nás pustila ven, ať si prej ještě užijeme. A já jsem si fakt užíval. Honem jsem oběhl všechny známý místečka, pořádně jsem si pročetl vzkaz, kterej zrovna na keřík nahodil Frodo a pak už mi začala bejt zahrada na zemi trochu malá a tak jsem si prohlídl znaleckým zrakem velikej strom, co nám tam roste. Je fakt velikánskej, špička sahá až do nebe a někdy z něho prší šišky, tuhle mě jedna málem trefila. Ten strom je ale divnej, protože má ostříhaný dolní větve, prej aby pod ním panča mohla chodit a vykonávat různý práce. A zrovna tenhle strom jsem si vyhlídl, abych si na něm procvičil šplh. Trochu jsem přitom zapomněl, že jsem vlastně ještě nikdy předtím po stromě nešplhal. Nahoru to šlo moc dobře, zatnul jsem drápky a sunul se krok sun krok, až jsem se najednou ocitl v děsný vejšce, odkud jsem viděl panče na hlavu. Měl jsem docela radost z toho, co jsem dokázal, ale pak jsem si řekl, že už bych zase mohl jít dolů a zjistil jsem, že nevím jak. Popředu to nešlo, to jsem se bál, že přepadnu, pozadu taky ne, protože jsem neviděl, kam lezu, a tak mi nezbylo než zavolat panču na pomoc.
No, kamarádi, zkrátím to. Dopadlo to tak, že panča zavolala páníka, ten přinesl žebřík a z toho stromu mě potupně sundal. Jakmile mě položil na zem, tak jsem práskl do bot a utekl domů pod postel a doufal jsem, že si toho extempóre třeba nikdo nevšiml. Ale bylo to marný, panča to hned povyprávěla druhý panče a pak jsem ještě slyšel, jak to povídala někomu dalšímu do telefónu a teď mě ještě donutila, ať to napíšu i sem. Asi tady ztratím reputaci a riskuju i to, že se se mnou nebude bavit ani moje Waldinka, ale co už nadělám, nikdo není dokonalej a ze mně prostě stromolezec nikdy nebude.
Váš tak trochu pokořenej a ze stromu sundanej Fanda
26. dubna 2011 - Umělec a správně použitá metlička
Moji milí kamarádi, dnes vám naposled píšu coby obyčejnskej Fanda. Rozhodl jsem se totiž, že budu umělcem a to nejspíš hudebníkem. Uvědomil jsem si, jaký mám v hlase obrovský potencionál a rozhodl se to využít. S tréninkem jsem poctivě začal v neděli v noci. To mi totiž přišlo jako nejlepší start. V noci je taková zvláštní akustika a všechno se krásně nese a rozlíhá. Přišel jsem tedy k panče do ložnice, usadil se k ní na postel a začal se zpěvem:

A-úúúúúúúúúúúúúúú, a-úúúúúúúúúúúúúúú. 

Vidíte ten rozdíl, žádný obyčejný mňaaaau, ale prostě umělecký a-úúúúú. Prvně jsem začal ve špatný tónině, ale hned jsem se opravil a postupně se propracoval až do ohromných výšin, ve kterých se moje vysokočárkové úúúúúú jistě neslo až do širokého okolí. Marně panča zalízala pod peřinu, marně si zacpávala ušiska. Moje a-úúúúúúúúúúúú ji dostihlo všude. Ale to nebylo všechno. Jenom zpěvem bych se totiž v uměleckém světě asi neuživil, takových zpěváků přece je. A tak jsem ke svému trylkování přidal i bicí nástroj. To už ovládám dokonale. Posadím se do pozice a la bobr anebo pro větší dynamiku se postavím na zadní a v rychlým tempu tluču do zrcadla na skříni. To byste nevěřili, jak nádherně to zní a společně s mým zpěvem bych myslím nepropadl ani v nějaký tý soutěži Miciny a hafíci hledají talent. Klidně mi můžete říkat Fanda Starr, tak se prej jmenoval jeden slavnej bubeníček.
Panča už byla zase na nervy, řeknu vám, že mi přijde tak trochu labilní. Vyslovila i výhrůžku, že ať se těším, jak ráno dostanu na prdel. A představte si, co se stalo. Ráno páník vstal, přinesl nějakou metličku s mašlí a na prdel dostala panča. To jsem se ale smál. Páník asi myslel, že v noci takhle zlobila panča. S metličkou a výpraskem jsem mu ochotně pomáhal, ať panča vidí, že mi příště nemá co vyhrožovat.
Váš docela nezmlácenej Fanda

19. dubna 2011 - Žížala

MOJE BEZVA SOBOTA: 

Bylo pěkný počasí a panča se ani nekroutila, když jsme chtěli jít ven. Máme takovej rituálek. To se prvně pustí Vendelín na balkon a tam se zavře, aby se nám nepletl do našich záležitostí. Pak vezme panča do ruky klíče od dolních dveří a my kucí se můžeme na schodech přerazit, jak soutěžíme, kdo bude u dveří první. Panča otevře dveře na verandu, navlíkne Kubíkovi vodítko a nás dva s Frodem nechá bejt, protože ví, že bysme ji spíš zavraždili než si nechali tohle připevnit. No a pak už konečně rozvalí ty poslední dveře a my vyletíme ven jako ptáčci. Nejdřív se hned parádně poválíme po chodníku a nabereme do kožíšku všechen prach, co tam je, myslím, že panča může být spokojená, protože jí krásně ten chodník vyčistíme. A pak se rozběhneme za svýma povinnostma.
Já třeba pravidelně kontroluju takovou tu sypavou kůru pod svým keříkem a když jsem spokojenej, tak se v ní zase pěkně vyválím. Ale teď jsem v ní něco uviděl. Až vám prozradím, co to bylo, tak si řeknete, tcccc, to je toho. Ale nezapomeňte, že já jsem skoro venkovní panic a tak je pro mě všechno nový. Prostě to, co jsem teď uviděl, byla DĚSNĚ VYPASENÁ VELKÁ ŽÍŽALA! Fascinovaně jsem na ni zíral, jak se furt natahovala a smrskávala a když se přestala předvádět, tak jsem ji packou trochu pošťouchl, aby zase pokračovala. Panča to viděla a poručila mi, ať si s ní přestanu hrát. A tak jsem ji poslechl, přestal si s ní hrát a sežral jsem ji rychlejc, než byste řekli žížala. Panče se z toho udělalo moc nedobře a řekla, že větší čuně ještě neviděla a že se z toho určitě pobleju. A kamarádi, měla pravdu. Poblil jsem se doma a to pěkně na posteli.
Panča to zjistila až později. Přišla do ložnice a na peřině našla ten můj dárek. Věděla, že je ode mě, protože tam byl ještě kousek žížaly. Udělalo se jí ještě víc nedobře než předtím. Musela stáhnout povlečení a já jsem jí s tím ochotně pomáhal, protože pro takový práce jako je povlíkání nebo svlíkání postele jsem se narodil. Trochu se nám to pravda protáhlo, jak mě panča musela pořád vytahovat z povlaku na světlo bóží, ale nakonec jsme to zvládli. Pak zjistila, že poblitej není jen povlak, ale že to prosáklo až na peřinu. Povlečení strčila do pračky a peřinu musela dát do vany a vyprat to tam. Kontroloval jsem ji, jestli to neflinká a moc se mi líbilo, jak na to teče voda a tak jsem ji chytal do pacek a cákal na panču, aby taky měla taky nějakou radost ze života, zdála se mi totiž dost přešlá z toho nečekanýho pracovního přídělu.
Pak se šlo zase ven. Peřinu panča s páníkem rozložili na takovej sušák a pod tím vznikl bezva stan. Panča doufala, že to uschne, protože by večer neměli pod čím spát a prej bych je musel zahřívat svým kožíškem. Naštěstí to pěkně schlo a když to šla k večeru panča vzít domů, tak jsem šel honem s ní a skočil na ten sušák a on se vám skácel i s peřinou a se mnou na zem.
To byla taková sranda! V peřině jsem si hnedle udělal pelíšek a rozhodl se ho bez boje nevydat, ale panča se už ani neobtěžovala se mnou promluvit. Úplně prachsprostě mě popadla a odnesla domů, pak zavolala páníka, peřinu vyklepali a že prej to je dobrý, jen sem tam nějakej ten flíček od trávy a pár fandootisků, ale to už neřešila. Zdálo se mi, že byla trošku přepracovaná. Slyšel jsem, jak říkala cosi o tom, že mít ještě jednoho Fandu, tak brzo skončí v blázinci. Ale vím, že to tak nemyslela, protože mě pak přišla zkontrolovat, jestli mě nebolí bříško a přitom mě moc hezky drbala u ocásku a říkala mi, ty jeden neřáde a ani se netvářila naštvaně. Asi měla radost, že jsem jí tak pěkně pomohl naplnit den. Takže takhle pěkně jsem si zařídil sobotu a klidně to zkuste taky. Chce to jen najít tu žížalu a pak už to jde všechno úplně samo.
Váš vyblinkanej Fanda
29. dubna 2011 - Něco o jámě
Chachááááááááááááá, to byla teda v noci sranda. Jsem důsledný Fanda a jak jsem posledně slíbil, pravidelně teď procvičuju to svoje bubnování a zpěv. No a včera večer si panča usmyslela, že na mě vyzraje a přinesla si k posteli zbraň. Né jako nějakou pistoli, šmarjá, ale takovou tu rozstřikovací láhev s vodou. A že jak začnu dělat rambajz, tak mě postříká. Prej rambjaz! Takhle říká mýmu zpěvu! Aspoň vidíte, jaká je. Ale já jsem se nedal zastrašit a k ránu jsem zase začal s tréninkem.
Panča otevřela oko a na hodinách byly tři židličky. 4:44. Zrovna jsem zpíval překrásnou baladu o Waldince a doprovázel se boucháním na zrcadlo. Panču možná trochu tahalo za ucho, že to bubnování bylo mimo rytmus a tak sáhla po paměti po tý láhvi, namířila ji na mě a .... PAL! No a napálila si tu vodu rovnou do SVÝHO OBLIČEJE! Páč tu lahvu chytla obráceně, chacháááá...
No není ten život skvělej? V pondělí jsem měl dostat výprask a dostala ho ona a dneska na mě chystala pomstu a schytala to zase ona. Jo jo pančo, kdo jinému jámu kopá.....
Váš úplně nepolitej Fanda
2. května 2011 - Fanda a bláznivá panča
Tak kamarádi, je to tady, panča se už docela jistě zbláznila. Stalo se včera. Byli jsme venku, panča dělala hlídacího psa jako obvykle, furt věděla o každým pohybu, dokonce i kdy jsme si jen uprdli. A najednou mě neviděla. Prvně byla v klídku, protože ví, že mám spoustu bezva schovek, ve kterých mě nakonec načapá. Jenže pak už byla skoro tma a panču chytil fantas, protože schovky byly dočista prázdný. Zahnala holky i Froda s Kubíkem dovnitř, pozavírala dveře, zavolala páníka a začala pátrací akce. A najednou uviděla, jak se něco mihlo u auta a zalítlo to pod něj. Uuuuuuf, to se panče ale ulevilo. Šla honem k autu a volala mě tak cukroušsky, až by se z toho jeden osypal. Ale žádná odezva nenastala. Panča nelenila a flákla sebou na zem, aby líp viděla. Koukaly se na ni dvě svítíci očička a to jí stačilo ke spokojenosti. Vyslala páníka pro lákadlo. Ten přinesl granule na chrastění a gourmetka pro případ nejvyšší nouze. Panča furt ležela na zemi na břiše a už jí to začalo být trochu nepříjemný, zvláště když vedle u sousedů seděli venku a očividně jim tohle povyražení přišlo vhod. Panča chrastila granulema, i tu konzervičku otevřela, slibovala modrý z nebe, ale nic se nedělo. Oči pod autem jezdily sem a tam, ale to bylo tak všechno. Pak už se panča naštvala, vstala a řekla, tak si tam zůstaň, ty zmetku jeden protivnej! A šla domů s tím, že pro mě za chvilku zase přijde. Otevřela dveře a tam jsem za nima čekal já, celej rozmrzelej, kde safra vázne večeře. Panče vylezly oči z důlku a nebyla schopná slova. Zase dveře zavřela a metla zpátky k autu. Ten údajnej já tam pořád ještě seděl, ale popolezl dopředějc a tak panča viděla, že je to nějakej úplně cizej kocourek. Ani ten náš venkovní Bezocásek to nebyl. Ona totiž krmí ještě jednoho venkovního kluka, co mu chybí ocásek a ten to asi roztroubil po okolí a tak se k nám chodí jak do bufetu. Tenhle cizák pak dostal za odměnu, že není já, moji gourmetovou konzervičku a já pochvalu, že jsem přišel sám domů a ani jsem nečekal, až mě panča zavolá. Tak si fakt myslím, že se mi tak trochu zbláznila, když mě chválí.
Váš naprosto neztracenej Fanda

11. května 2011 - Konvička

PŘÍBĚH O ŽLUTÉ KONVIČCE 

To vám žila byla jedna žlutá konvička na zalívání kytek. Byla to už druhá žlutá konvička v rodině, protože tu první, plechovou a s namalovanou kočičkou, jsem dokázal prokousnout, což bylo bezvadný, protože když se pak konvička naplnila vodou, tak učurávala. Panča tu zábavu ale neocenila a ještě jí to bylo moc líto, protože měla tu kočičkovou konvičku tuze ráda. Potom koupila jinou, už ne plechovou, ale obyčejnou plastovou, a myslela si, že jí dám pokoj. Ale mě vám ta konvička s vodou strááášně přitahuje, prostě nemůžu si pomoct a pořád s ní mám nějaký techtle mechtle. Nejlepší je, když je plná vody. Strašně rád z ní totiž piju. Ale nepiju jen tak obyčejnsky, protože to mě nebaví a taky se mi tam už nevejde hlava. A tak mám svůj vypracovaný styl. Packa do konve a třikrát rychle olíznout, takže packa - líz líz líz, packa - líz líz líz. Panča mě u toho párkrát nachytala a zamilovaně mě pozorovala, protože jsem u toho prej vypadal děsně roztomile. No ale někdy se stane, že se mi nechce pít, chce se mi prostě jen dělat právě ty techtle mechtle. To pak do tý konvičky strkám, posunuju ji a ve finále ji překlopím na zem a vědecky pozoruju, jak voda vytýká ven a kolem konvičky se zvětšuje louže. To už se panče tak moc nelíbí, protože pak má práci s uklízením. No a včera jsem zase tak trochu techtloval a povedlo se mi do konvičky OPĚT vyvrtat dírku. Já vám nevím, proč se ty konvičky nevyrábějí z nějakýho trvanlivějšího materiálu, aby mi to dalo víc práce, takhle je jeden hotovej raz dva a za chvíli nemá co dělat.
Panča z tý mojí konvičkový aktivity vyvodila několik závěrů: 

a) mám konvičku děsně rád NEBO
b) konvičku děsně nenávidím NEBO 
c) nevím roupama, co dělat NEBO
d) jsem prostě blázen 

Vůbec nevzala v potaz, že jsem vědátor, kterej chce věcem přijít na kloub. Ale co chcete od ženský. Tak tolik o konvi.
Váš konvičkovej Fanda 
23. května 2011 - O košíku a kočičce
Kamarádi, měl jsem průšvih. Panča byla mírně hysterická a dokonce i nějaká ta slza ukápla, ale už ji to naštěstí přešlo. Já nevím, že ti člověci a hlavně ženský furt všechno tak prožívaj. No a co se teda stalo?
Už jsem tady psal o takovým tom košíku, do kterýho si panča dává voňavý dobroty, když dělají ohýnek. Ten košík jsem už notně upravil, takže nemá ucho a vůbec je celej moc krásně ohryzanej. A abych ho nedohryzal úplně a prej taky pro moje dobro, abych si nezarazil kus proutí do pusy, dala panča ten košík na vysokou skříň, aby tam byl přede mnou chráněnej. Jenže mně to furt nedalo, že už bych si nemohl pokousat a tak jsem tak dlouho špekuloval, jak na něj, až jsem nahoru na tu skříň normálka vyskočil. Panča furt nechápe jak, protože mi u toho nesvědčila, ale zato mi pak svědčila u následků. Když jsem si totiž pohryzal a chtěl skočit dolů, tak jsem sebou přitom smetl nejen ten košík, ale taky takovou pěknou velikou keramickou kočku, která tam ležela a dívala se dolů a všechno to tam hlídala. Byla prej moc drahá a panča ji měla ráda a věřila, že tam nahoře bude v bezpečí.
Řeknu vám teda, že nadělala pořádnej randál, když spadla dolů. Pak už nebyla veliká, ale změnila se na spoustu malých koťátek. Panča slyšela ten šrumec až zvenku, tak přilítla dovnitř a uviděla moje vykulený oči, jak hledí na tu spoušť. Zrovna jsem si říkal, jak je bezvadný, že už je ten košík zase dole, protože přece jen ten výskok nahoru nebyl moc pohodlnej. A taky jsem si myslel, že panča ocení, že se už nebude muset natahovat, až si ho bude chtít vzít. Ale kdepák. Místo toho se chytla za hlavu a hlesla - ty smrade jeden chlupatej, zmizni odsud nebo ti už namelu! Tak jsem zmizel, ale co mi chtěla namlet, to jsem se nedozvěděl. Pak jsem ještě přišel pomoct při zametání tý nakouskovaný kočičky, ale panča mě normálka vyhnala smetákem. No prostě za dobrotu na žebrotu, to se jeden fakt nezavděčí.
Váš vymetenej Fanda

31. května 2011 - Jahůdkový Fanda
Tak jsem měl včera narozeniny. Čekal jsem doma kupu dárků, nějakej ten dort a případně nový myšky a víte, co jsem dostal? Potřepání pacičkou a falešně zazpívanou písničku Hodně štěstí, milý Fando. No jako né že by to bylo málo, ale přece jen jsem byl tak trochu zklamanej. Ale panča slíbila, že mi to všechno vynahradí v sobotu, protože teď neměla čas. Tak to si kamarádi dobře pohlídám! A vám všem z micin a hafíků moc děkuju za gratulace i dárečky, hned jsem si je radši odtahal pod postel, kde budou v bezpečí.
No ale o narozeninách jsem vlastně vůbec psát nechtěl. Přihodilo se mi totiž něco děsně dobrýho. Panča si tuhle přinesla domů krabičku plnou voňavých červených kuliček, prej to byly jahody. Umyla si je, sloupala z nich takový to zelený a během tý procedury mě musela asi dvacetkrát sundat z linky dolů, tak jsem vám byl zvědavej, co to chystá za novotu. Pak si ty jahůdky trochu pokrájela a kydla na ně něco bílýho. Dala mi toho trochu líznout, abych teda nebyl úplně škodnej. Lízl jsem si a dočista jsem sebou škubl, jak to bylo divný. Ale pak se mi to na jazyku rozleželo a došlo mi, že je to vlastně děsně dobrý a chtěl jsem víc. Panča mi dala vylízat kelímek, aby se mě na chvilku zbavila. Docela to fungovalo, protože ten kelímek byl menší než moje hlava a já se do něj pořád nemohl dostat a tak jsem se s ním honil po kuchyni. Panča si pochvalovala, jak na mě vyzrála. Rozmatlaný jahůdky s tím bílým dobrým pak položila na vysokou poličku a šla si pro knížku. Ještě ani nedošla nahoru, když uslyšela ránu. Střelhbitě sjela po schodech dolů skoro jako sjíždím já, ale už dopředu věděla, co ji čeká. Jahůdková miska ležela na zemi, byla trochu ulomená a to bílý bylo rozprsknutý všude kolem. Nadělalo to sice trochu nepořádku, to je pravda, ale rozhodně se mi to koštovalo líp, než když to bylo tam nahoře.
Panča řekla na moji adresu několik moc sprostých slov, který tady ani nebudu opakovat, protože jsem slušnej Fanda. Ale povím vám, že kdyby mi TOHLE dala k těm mým narozeninám, tak bych byl docela uspokojenej. A vůbec by mi nevadilo, že to nevypadá moc estetýcky. Jenže se vsadím, že na potvoru dostanu něco úplně jinýho. A ze všeho nejdřív prej dostanu na prdel. Tak že by trenýrky?
Váš už dočista čtyřletej Fanda 

Tak jsem nakonec dostal jahůdkový trencle :o)

6. června 2011  - Narozeniny a krtkolovec
Tak proběhl víkend a já jsem byl moc zvědavej, co mi panča nadělí k těm mým slavným narozeninám. No jestli jako čekáte něco světobornýho, tak už ani nečtěte dál. Dostal jsme úplně mrňavej dortík a nějaký hračky a to mi ještě kus šunky z dortu čmajznul Kuba. Ale neva, já jsem si to pak všechno vynahradil venku. Představte si, že jsem ulovil svou první kořist. Byl to krtek, chudák. Já myslel, že to je myš, protože podle mě krtci nosej modrý bombarďáky a tenhle byl docela nahatej. Panča ječela jak Viktorka u splavu, když mě s ním viděla, ale to už byl krtek stejně v pánu, tak mě snad mohla nechat v klidu dorozjímat. Nakonec mi ho ještě sebrala, já fakt nechápu, že jsou ti člověci tak závistiví. Sama si nic ulovit neumí, tak to sebere chudákovi Fandovi, kterej z toho měl větší radost než z nějakýho dortu. Naštěstí mi připravila další zábavu, ale o tom zase až příště.
Váš krtkolovec Fanda

14. června 2011 - Fanda natěrač
Tak jsem byl tuhle zase ohromně nápomocnej. Chtěl jsem o tom napsat už dřív, jenže pak se stala ta smutná věc s Emičkou a panča vůbec neměla na nějaký psaní myšlenky. Ale teď jsem ji už přemluvil, vždyť bych to všechno nakonec ještě celý zapomněl.
Panča s páníkem se totiž rozhodli, že léto už je natuty tady a tak je potřeba vykramařit všechno, co k létu patří. Vytáhli gril, kterej mají už asi pět let a ještě na něm ani jednou negrilovali, pak začali z jedný venkovní místnosti, o který jsem ani nevěděl, že existuje, vytahovat nějaký divný, dlouhý, těžký věci a nakonec přišel na řadu dřevěnej nábytek. Já jsem vám byl z toho všeho tak vyvalenej, páč jsem to nikdy předtím nezažil, že jsem nechtěl zmeškat ani pidisekundu toho dobrodrůža. Děsně umně jsem kličkováním mezi nohama ukazoval směr, kudy jít, až o mě nakonec panča zakopla a udělala pár ladných poskoků směrem k trávě, kde je zakončila přistáním na kolenou. To zase byly slovíčka, co jsem si vyslechl. Víte, já jsem si fakt chtěl zachovat slušnou mluvu, ale když slyšíte, jak vaše panča říká

„doprdelefanoušiužměnesernebotitutvouprdelzmalujunamodro“, 

tak se vám ten člověčí slovník tak nějak zadře pod kůži. No a přesně tohle dlouhatánský slovo mi řekla, když spadla a jedno koleno měla zelený od trávy a druhý červený od krve. Podle mě mohla být ráda, jak je pěkně barevná, ale to ne, místo toho mrskla těma tyčema o zem a šla si ty kolena domů omejt. Ta voda jí asi udělala dobře na duši, protože když přišla, tak už moc nemluvila a s páníkem postavili velikej altán a že prej půjdou natírat nábytek. 

Toho jsem se prostě MUSEL zúčastnit. Panča mě asi milijonkrát odehnala, ale víte jak to chodí. To jednoho vyhodíte dveřma a přijde oknem. Teda jako né že bysme na tý zahradě měli okna a dveře, to se přece jen tak říká. Prostě furt jsem se tam motal, párkárt jsem se ocáskem otřel o natřenou lavici, protože tam popletená panča zapomněla dát fáborky a cedulku „čerstvě natřeno“ a nakonec pohrozila, že mi strčí MŮJ ocásek do barvy místo štětky, která už byla opelichaná. A tak to zase prrrrr. Já nejsem žádnej dodavatel náhradních dílů a můj ocásek je můj ocásek. Radši jsem rozhodl, že mě to natírání už nebaví a hrdě jsem odešel pryč. A abych vyjádřil svůj názor činem, ducl jsem hlavou do plechovky a teď máme na zelený trávě pěkný hnědý kolečko. Ale vůbec není od posránka.
No ale nejvíc jsem se nasmál, když se děsně rychle zatáhla obloha a začalo pršet a panča s páníkem se po zahradě rozkmitali jako myšky na klíček a honem odnášeli ten čerstvě natřenej nábytek pod střechu. Pak se drhli celej večer, aby ze sebe ty pěkný hnědý fleky dostali. Já už jsem byl dávno umytej a spokojenej, že jsem si pěkně užil a zachránil jsem si ocásek.
Váš štětkově nepoužitej Fanda
20. června 2011 - Jedna o mouše
V noci bejvá většinou ticho, ale tuhle jednou panču vzbudil hluk. Prvně si myslela, že se jí něco zdálo, pak se trochu zabála, že přišlo zemětřesení a už si v duchu pakovala evakuační zavazadlo. Nakonec se jí ale ulevilo, protože zjistila, že ten randál dělám jenom já. Chytal jsem totiž mouchu, ale né nějakou úplně obyčejnskou mouchu. Tahle moje byla vypasená, krásně bzučela a vypadala, že nebude klást žádnej odpor. Jo, kamarádi, to jsem se pěkně sekl. Moucha nevzdala svůj život bez boje a tak nastalo noční představení, za který by se nemuseli stydět ani v Národním. Dostával jsem se do takový ráže, že bych si v ten moment troufl i na divokýho medvěda. Co na medvěda, dokonce i na Vendelína! Pro nezaujatýho pozorovatele mohla celá ta moje noční akce vypadat asi takhle: 

• Kocourek Fanda sedí ve střehu na podlaze, oči vyvalený, kouká jakože do blba, ale my už víme, že na mouchu. 
• Kocourek Fanda se odráží k mohutnému skoku, plavmo přeletí postel, zabrzdí o zrcadlo na dveřích skříně. Ozve se rána, dveře se zachvějí. 
• Kocourek Fanda se oklepe a dalším obrskokem vletí na balkon. Zastaví se nárazem do mříže. Padá jen šplhadlo, podle hluku to ale vypadá, že se boří celý dům. 
• Kocourek Fanda se nevzdává. Opět jediným skokem přeletí balkon, vrazí do balkonových dveří, které se mezitím přivřely, odrazí se o spící těla pod peřinou, na chodbě dostává smyk. Při smyku kácí misky s granulema i s vodou. 
• Kocourek Fanda rozráží dveře do koupelny, je slyšet zvuk, jak se opět něco kácí. Tentokrát je to koš na prádlo. 
• Kocourek Fanda vyskakuje na okno. Potvora moucha stále prchá. 
• Kocourek Fanda seskakuje z okna na protější umývadlo. Shazuje kelímek s kartáčky, klouže se přes chodbu, opět probíhá přes ležící těla, tentokrát už ovšem plně při vědomí. 
• Kocourek Fanda opět proskakuje přes místnost na balkon, vráží do pokáceného šplhadla. Prolítne tam šustivým tunelem, vrací se do ložnice. 
• Kocourek Fanda překvapeně registruje světlo v zimní zahradě u sousedů. Nejspíš je doma taky něco probudilo. 
• Kocourek Fanda vyskočí na komodu, přičemž cestou smete vše, co není přibité. Takže vše. Proběhne se po posteli a jedno z těl těžce hekne. 
• Kocourek Fanda ještě několikrát zopakuje kolečko ložnice – balkon – ložnice – chodba. Jedno z těl strká hlavu pod peřinu za doprovodu jadrné slovní zásoby. Příběh se pomalu blíží do závěru. 
• Kocourek Fanda dosáhl svého. Pod packou drží na zemi zajatou mouchu a přátelsky ji poplácává. Lov je u konce. Moucha zabzučí naposled, jedno z těl vyleze se skřípajícíma zubama z postele, popadne plácačku, zvedne Fandu, mouchu plácne a hodí do koše. 
• Kocourek Fanda skáče do vyhřátého a právě uvolněného místečka v posteli a napůl spící zombie skromně ulehá na kraj, aby náhodou kocourka Fandu nevyrušila, když už se konečně odebral k spánku. 

Tak co na to říkáte - že to je paráda, takhle bezva si užít noc? Ráno jsem pak chtěl dospávat, páč to víte, takovej noční boj jednoho unaví. Ale nelítostná panča mě probudila kvůli takový blbosti, jako je stlaní postele, jako by nevěděla, že jsem byl v noci zaneprázdněnej chytáním otravný mouchy.
Váš docela nedoceněnej moucholovec Fanda

27. června 2011 - Fanda a ztracené šroubky
Tak kamarádi a je po víkendu. Ten byl ale tak divokej, že bych byl radši, kdyby vůbec nebyl. Ale copak se chudáka pana prezidenta Fandy tady ptá někdo na názor?
Všechno divadlo začalo už v pátek. Přijeli dva veliký člověci, co mluvili tak nahlas, až se barák celej třásl a přivezli sebou ohromný krabice, co vypadaly jako placatý rakve. Prvně jsem myslel, že ty krabice jsou jakože dar pro prezidenta, aby měl co ohryzávat, ale kdepak, v těch krabicích byly nový okna. Pak si k nám domů ještě nanosili různý bedny s nářadím a začal takovej randál, až mi z toho ouška zalíhaly i v mojí schovce pod postelí. Ti člověci totiž mlátili do těch starých oken, aby je vyndali ze střechy a zbyly nám po nich jen obrovský díry. Zrovna jsem si říkal, že se tudyma bude parádně vylízat rovnou na střechu, ale znáte lidi, furt dělají nesmyslný věci, takže do těch děr pak zase úplně zbytečně cpali ty nový okna.
Když bylo hotový první okno, tak začalo cedit a odjeli. Pak cedit přestalo, tak zase přijeli. Slyšel jsem, jak se spolu dohadujou kvůli nějakýmu sáčku se šroubkama, kterej prej asi zapomněli vzít. A tak zase odjeli a přivezli si novej sáček, protože bez něho prej nemohli dál pracovat..
Dodělali druhý okno a odjeli, protože to vypadalo, že bude znova cedit. A taky že jo. Takovej ceďák jsem snad za celej svůj fandí život ještě nezažil. Dokonce jsem se, a nestydím se to přiznat, strachy zavrtal až pod peřinu.
No a pak byl večer a tak člověci už nepřijeli. Přijeli až druhý den ráno, aby udělali třetí okno. Ještě pořád se bavili o těch ztracených šroubkách. Dokonce prohledali i všechny prázdný krabice, jestli to nezůstalo v nich. No prostě záhada. Ale hlavně, že okna byly hotový a člověci odjeli a já jsem mohl zjišťovat, jaký po sobě zanechali nadělení. Řeknu vám, že bylo co uklízet. A když už panča byla v tom úklidu, rozhodla se vysmejčit i moji schovku pod postelí. A co myslíte, že tam našla? Jéje, přece ty ztracený šroubky. Já za to kradení ale vůbec nemůžu, mám na to diagnózu „Zloděj z Kyjova“. Neměli to člověci nechávat bez dozoru, ne?  
Váš dočista prezidentsky bezúhonnej Fanda

Tady se koukám ještě ze starých nevyměněných oken

1. července 2011 - Fanda letec
Tuhle večer jsem byl zase dost užitečnej a přihodilo se to tak, že jsem zatoužil po lítání. Já nevím, kdo to tak divně zařídil, že vobyčejnský ptáci si můžou lítat, kam chtějí a já, nevobyčejnskej Fanda, to neumím. A tak jsem si řekl, že se to prostě naučím, v tom přece nemůže bejt takovej problém, ne?
Jako učebnu jsem si zvolil obývák. Panča seděla vedle v pokoji a cvakala něco na počítači, možná že si na mě zrovna stěžovala, však ji znám, ta kde může, tam žaluje. Díky tomu mi nevěnovala patřičnou pozornost a tak jsem hned začal tvrdě trénovat. Vzal jsem to s velkým rozběhem už z kuchyně, povedlo se mi PŘELÍTNOUT, ano prosím, PŘELÍTNOUT, celou sedačku a přistál jsem na parapetu na okně. Na začátek dobrý, řekl bych. Z parapetu jsem zkusil vylítnout nahoru na polici, ale to mi nešlo, musel jsem použít zadní nožky a pořádně se odrazit. Z police jsem ale zase už letěl vedle na šplhadlo, odtud dolů na sedačku a takhle jsem to párkrát opakoval, až jsem měl pocit, že jsem opravdovskej letec. Škoda, že poslední přistání na parapetu jsem si nějak špatně vyměřil a zavadil jsem o překážející květináč.
Šmankote, to vám byla rána jak z děla, když ta kytka letěla dolů. Panča nadskočila vedle na židli, jako kdyby ji píchla vosa a utíkala se podívat, co jsem ZASE vyvedl. Radši jsem se urychleně vzdálil, abych třeba nemusel ZASE poslouchat nějaký kázání na téma sbalenej uzlík a kočičí polepšovna. 
Panča zavolala páníka, aby se šel podívat a přinesl foťák na zdokumentování. Takže si myslím, že se jí ta hlína všude po zemi možná nakonec docela líbila. S páníkem přiběhl i Kuba a kamarádsky chtěl na sebe tu kalamitu vzít, ale panča mu to nevěřila. Viděla prej prchat z místa činu malýho hrocha a ne černýho nohatce.
Ale stejně si myslím, že jsem udělal užitečnou věc, protože páníci aspoň odtáhli sedačku a uklidili i pod ní. Kromě bílý myšky a modrýho hopíka tam totiž byl pěknej binec, to vám povím. Už bylo na čase, aby se poklidilo.
Tak takhle jsem byl prospěšnej a teď se s vámi kamarádi na celých 14 dní rozloučím. To víte, léto je tady a pačna začíná rajzovat. Ale zase se vrátím, to slibuju, jako že se prezident Fanda jmenuju.
Váš úklidově užitečnej Fanda

19. července 2011 - Vyčuranej Fanda
Tak, vážení a drazí, už jsem zase zpátky. Teda né že bych konkrétně já někde byl, já jsem domácí Fanda a cestování mě neba. Zato panča by furt někde jezdila a na moje blaho vůbec nedbá. Zrovna jako teď nedávno, odjela si do nějaký divný končiny a mě ani nebavilo zlobit, když mě za to nikdo neokřikoval. Ale ještě než odjela, tak jsem se s ní pěkně rozloučil, to zase já umím.
Bylo to už pozdě večer, panča pakovala věci do takový velký tašky a libovala si, jak se to tam všechno pěkně vešlo, jí i páníkovi, chtěli si totiž vzít jenom jednu tašku. Panča to tak vymyslela, aby to všechno odtahal páník a ona si hopsala jen tak nalehko. No a mně, coby zástupci chlapskýho pohlaví, se to nezdálo zrovna moc fér a chtěl jsem páníkovi s tou vyčůranou pančou nějak pomoct. A tak jsem počkal, až bude taška úplně plná a panča si bude spokojeně pohvizdovat a pak jsem si na tu tašku sedl a - teď budu prosit o trochu shovívavosti, ale jak jsem předeslal, udělal jsem to opravdu s čistým úmyslem pomoct mužskýmu v nouzi - prostě jsem se na tu tašku vyčural.
Teda kočky, to jste měli vidět ten rachot, co nastal. Panča mě málem stáhla z kůže, protože ještě stihla zachytit poslední momenty mé slastné úlevy. Jen z ní vypadlo - no Fanoušiiiiiiiiiiiii, počkej, ty smrade jeden, co to dělááááááš? A chytla mě za to moje křehký tělíčko (kterýmu docela neprávem říká soudek) a úplně sprostě se mnou ve vzduchu zatřepala, jako kdyby ze mě měly vypadnout zlaťáky nebo co. Ale já se nedal a ještě v tom vzduchu jsem se zkroutil a trochu ji hryzl, aby mě zase pěkně rychle pustila. Pak už jsem radši vyklidil pole, však znáte ženský člověky, jeden si nikdy není ničím jistej.
Panča pak musela skoro o půlnoci všechno z tý navoněný tašky vyndat, protože můj parfém jí moc nešel pod nos, najít nějaký jiný zavazadlo, přendat to do něj, zjistit, že tam se to všechno nevejde, najít ještě další zavazadlo, věci přerozdělit, vzít tu počuranou tašku, jít ji aspoň trochu omejt, donýst ji ven na zahradu, ať si tam čeká, než se panča vrátí, znova mě sprdnout, pak mě zase pořádně podrbat, abych se před jejím odjezdem moc neurazil a do postele ulíhala čerstvá jako rybička asi ve dvě ráno. Ve 4 už zase vstávala, ta byla ale ráda. No ale dosáhl jsem svýho, tašky nakonec jely dvě a páník se nemusel sedřít jako mezek. A o to mi celou tu dobu šlo, né?
Pak už jsem se těšil, až se panča zase vrátí domů a aby věděla, že se na ni za to zatřepání nezlobím a že jsem velkorysej Fanda, tak jsem jí na uvítanou vytahal zase pár věcí ze skříně. A věříte, že z toho měla opravdovskou radost? Já prostě vím, jak na ni.
Tak, teď si asi půjdu tak trochu odpočinout, ale brzo napíšu další deník o tom, co jsem ještě stihl províst před pančiným odjezdem.
Váš vyčuranej Fanda

25. července 2011 - Fanda a (skoro) suši
Tak tuhle se panča zase předvedla. Dělali s páníkem novou podlahu, aby už nemuseli furt odchlupovávat koberec a aby nám to tam pěkně klouzalo, až se budeme honit. Když odsunuli sedačku, aby pod ní mohli pokračovat, tak tam našli schovanou docela čerstvě chcíplou myš. Panča už ji málem sebrala, protože si prvně myslela, že je to ožužlaná hračka, ale pak si TOHO naštěstí zavčas všimla, jinak by tady dneska už asi nebyla. Prej by jí klepla nějaká Pepka. Škoda, že tu trofej aspoň nevyfotila, protože pak by ministryně životního prostředí Julinka mohla zase upřesnit, zda to byla myška polní, rejsek nebo dokonce krtek, ale v tu chvíli prej byla panča ráda, že se neskácela k zemi, natož aby si vzpomněla na nějakej foťák. Páník to musel honem odklidit a začalo vyšetřování, kdo, kdy, kde, proč a jak.
Počet podezřelých se zúžil z původních pěti na pouhé dva jedince, a to sice na Froda a mě. Páč kdo další by mohl podobný zločin spáchat? 

1) Máša? Ta zásadně na lov myší dlabe 

2) Kuba? Ten chodí na vodítku, není šance, že by něco ulovenýho propašoval domů 

3) Vendelín prdelín? Ven nechodí vůbec 

Takže jsme tu po tý selekci zbyli my dva kluci, já a Frodo. Panča určo neví, kerej z nás je ten hříšnej a já jí to neprozradím, jen ať si tu hlavu láme. Stejně na nic nepřijde. Vám to ale říct můžu, protože vím, že mě nebonznete. Frodo totiž neloví, ten venku leda tak romanticky očuchává keře a když se mu zdají málo aromatický, tak si je přivoní vlastním parfémem, mávajíc přitom kolemjdoucím na pozdrav ocáskem. Tudíž je záhada objasněna, byl jsem to já. Prostě jsem chtěl jednou vyzkoušet svůj vlastní recepis na sušenou myš anébrž suši z myši. A to už teď neochutnám, když se myš nesuší, ale je dočista navěky vyhozená. Navíc prej nastanou nápravný opatření, aby se podobný nálezy už nikdá doma neopakovaly. Prvně jsem nevěděl jaký, ale teď už to vím. Prostě když jsme venku, tak jsou dveře domů zavřený a já si nemůžu svobodně prolítávat sem a tam a nosit si domů suroviny na další zpracování.
Tomu říkám teror, kamarádi. Ještě mám pořád šanci propašovat úlovek domů jako můj slavný předchůdce Bertík, a to sice v břiše a pak to doma vyblinkat. Ale něco mi říká, že to už tak ňák nebude ono. Prostě pro nápady ubohýho Fandy doma nemá nikdo pochopení. Přitom kdyby se to ujalo, mohl jsem si směle otevřít stánek s rychlým občerstvením, pojmenoval bych ho McMouse a státu jsem tak mohl velkou měrou pomoct na daních. Takhle ať se díky nepřejícný panče vyhrabává z dluhů sám.
Váš neuznalej Fanda

1. srpna 2011 - Nevyprášený Fanda
Milí kamarádi, o víkendu jsem byl OPĚT ohromně užitečnej při vylepšování člověckýho domova. Ani jsem do tý doby nevěděl, že je práce taková sranda a nevím, proč u toho panča furt mlela pantem, jako že už dlouho se nic dalšího dělat nebude.
Začalo se v sobotu a to se malovala koupelna. Panča řekla, že to bude raz dva, protože tam v podstatě není co malovat, akorát strop a kousek zdi na kachličkama. Mně byla tahle informace k ničemu, ale to její raz dva nakonec trvalo skoro celej den. A to jsem přitom usilovně pomáhal, kdoví, jak dlouho by se to táhlo, kdyby mě neměli.
Hned na začátku mě děsně bavilo vynášení věcí na chodbu. To jsem se vám tak zaangažoval, že bych si myslím zasloužil metál za zásluhy. Některý věci jsem vynesl sám, třeba takový ty malý serepatičky, co si panča sundala z horní poličky na zem. Jedna mi při tom nesení vypadla s pusy a rozbila se, ale myslím, že byla stejně zkažená, protože smrděla jak nějaká navoněná tchořice.
Pak se nosily velký věci, který bych sám neunesl, například skříňka s ručníkama, kam si občas chodím odpočinout. Bál jsem se, aby mi ji neodnesli někam, kde bych ji už nenašel, tak jsem si do ní při transportu honem skočil. Panča začala hekat, jako že to děsně ztěžklo a že ji se mnou už neunese a říkala zase něco o hrošíkovi. To mě urazilo, tak jsem seskočil dolů a vzal jsem sebou celou hromadu ručníků. Aspoň měla panča co skládat. Pak se odtáhla další skříňka a to bylo taky moc zajímavý, protože v rohu se zrovna probudil velkej pavouk. Ťukl jsem do něj packou a pavouk zpanikařil. Panča taky, protože pavouky nemá ráda a tak musel přijít páník s kelímkem a pavouka do něj nabrat a vynýst ho ven. Dál se odtáhla pračka od zdi a našel se můj žlutej míček, kterej jsem už moc dlouho hledal. Ten mě na chvilku zabavil, ale pak jsem si uvědomil, že prvně je práce a potom zábava a vrátil jsem se pomáhat.
Páník zrovna přinesl takovou velkou pikslu s barvou, co vypadala jako mlíko. Chtěl jsem do toho strčit nos, ale panča mě od toho hned vyhnala. Aspoň jsem si teda obtiskl packu na víčko a pak kudy jsem chodil, tam jsem se podepisoval. Panča radši koupelnu zavřela, abych tam vůbec nemohl, ale mně to nevadilo, protože všechny dobrý věci byly už stejně přestěhovaný na chodbě. Škoda, že to tak nezůstalo napořád, protože když jsme se honili s Kubou, tak to bylo jako opravdovská překážková dráha a určitě to bylo lepší, než obyčejnská prázdná chodba.
No a v neděli byla ta zábava ještě zajímavější. To páníci přinesli takový papírový role a měřili je a stříhali a pak na ty nastříhaný proužky plácali lepidlo a umísťovali je na chodbě na zeď. Panča měla ty papíry asi moc ráda, protože je pak na tý zdi pořád hladila takovou modrou houbou. Bylo mi trochu líto, že mě tou houbou nikdy takhle pěkně nepohladila a tak když ji nechala ležet, odnesl jsem ji za trest pod postel. Škoda, že panča už moje schovky zná a tak když ji pak hledala a nemohla najít, šla na jistotu a hned ji našla a ještě mi za to pohrozila prstem. Ale mně to bylo jedno, protože jsem měl už jinou zábavu. Hrozně se mi líbilo, jak se ta papírová role natahuje a pak se zase úplně sama roluje nazpátek. A tak jsem si s ní chvilku hrál. Panča mě viděla a řekla – Fandoooo!! nech to na pokoji nebo tě vyhodím. A aby mě trochu podplatila, dala mi na hraní útržek toho papíru. Chtěl jsem jí udělat radost, tak jsem si s tím pohrál, ale když s páníkem zase hladili zeď, tak jsem si vypůjčil celou roli a pěkně jsem ji na kraji okousal, takže tam vznikl úplně novej vzorek, zvanej fandovská krajka. Myslel jsem, že to bude pěkná dekorace na tý zdi, ale panča byla úplně jinýho názoru. Děsně mě sprdla a řekla, že jsem FRACEK a že mi už jednou fakt vypráší zadek. Tomu teda moc nerozumím, jakej Fracek, když jsem Fanda a nevím, jak to má se svým zadkem, ale ten můj je dokonale čistej a vůbec ne zaprášenej.
Teď ale musím sekat dobrotu, protože panča ve středu odlítá pryč, prej až někam na Kypr, tak tady zase dlouho nebudu. Ale říkám si, že když budu hodnej, tak mě možná přibalí do kufru, abych pro vás mohl nafotit nový obrázky. Mějte se kamarádi moc hezky a já vám pak povím, jak to dopadlo.
Váš docela nevyprášenej Fanda
19. srpna 2011 - Fanda kuchtík
Hola hola, tak jsem se vám vrátil z cest. Panča teda o tom ani nevěděla, ale povedlo se mi vecpat se jí do tašky a tak jsem nakonec odjel s nima. Škoda, že jsem nevěděl předem, že pocestuju nikoliv v prezidentské lóži, ale zavřenej v kufru v zavazadlovým prostoru jak nějakej kus špinavýho hadru. Povím vám, že příště radši zůstanu doma.
No a doma jsem to pak už byl zase já, stará firma Fanda. Tak třeba jsem se naučil pracovat s počítačem. Už umím levou zadní, možná teda pomáhala i pravá, vytvořit novou složku, dát jí zajímavý jméno, třeba jako ščřšššššššžžžžžžžžžžžžžž a tu původní zcela a dočista navěky vymazat. Né, že se pak najde v nějakým koši, prostě je fuč. Panča byla celkem nepochopitelně naštvaná jen kvůli tomu, že tam měla nějaký fotky, co už jinde nebyly, ale no tak bóže, šak si pořídí zase nový, né?
Ale ze všeho nejvíc mě v poslední době baví vařit. Ne jako že by se u nás vařilo často, ale když už se do toho panča obuje, tak prostě nutně potřebuje asistenta. A na to jsem já celej stavěnej. Tuhle dělala buchtu a používala u toho špatnou mluvu, protože už zaplácala plno nádobí a furt to ještě nebylo hotový. Pak už to bylo skoro hotový, akorát chyběl pudink na zalití. Rozkvedlala si ho v takový vysoký sklenici a zrovínka se chystala, že to nalije do mlíka, když se mi úplně nečekaně postavila do cesty dlouhá vařečka, která z tý sklenice čouhala. A tak to najednou udělalo PLESK BUM a ta hnědá kaše ze skleničky byla vylitá. Řeknu vám, že něco takovýho jsem ještě neviděl. Vypadalo to skoro jako tenkrát, když měl náš Vendelín velkou srágoru a musela se mu oholit zadnice. Teda asi to tak nesmrdělo, ale zato to bylo úplně všude. Nejvíc na zemi, ale taky na dvířkách od skříněk, na pančiných nohách, nahoře na lince, trocha naprskla i do toho mlíka, kam to původně patřilo a pár kapek jsem měl dokonce i já na čumáčku. Prvně jsem se toho nadělení lekl, ale pak jsem se zase rychle odlekl a pustil se do sklizně, dokud panča nenabyla vědomí a nevyhodila mě. Ty ženský mají stejně nervy na nic, to vám povím. Ta moje se normálka rozbrečela a tu buchtu už vůbec nikdy nedodělala. A přitom já jsem kuchtík tělem i duší, stačilo mě pustit zpátky a měla by všechno hotový raz dva. Ale už jsem si zvykl, protože takhle to u nás je pořád.
Váš nedoceněnej asistent Fanda 

31. srpna 2011 - Okradený sběratel
Ahoj všichni, tak panča se vrátila z posledního vejletování a teď už bude doufám sedět na zadnici. Protože povím vám jedno - když mě nikdo neokřikuje, tak mě vůbec nebaví vymýšlet fandoviny. Ale ještě než odjela, přeorganizoval jsem jí obsah šuflete a taky jsem jí pomohl s výběrem věcí ze skříně a s balením zavazadla. Opravdu jsem si s tím dal práci, protože na mě ležela veškerá zodpovědnost za to, co si sebou panča odveze. No a pak zase nastaly všední dny, ale já jsem si s nima dobře poradil. Tak třeba tuhle jsem se z ničeho nic rozhodl, že svůj život obohatím něčím smysluplným. Dlouho jsem uvažoval, co by to mělo být a pak jsem na to přišel: stanu se sběratelem! 
A hned jsem se svým novým koníčkem začal. On vlastně nebyl ani tak novej, už jsem ho provozoval dost dlouho předtím, akorát že panča ho nevímproč nazývala zlodějnou. Přitom já jsem si prostě jen vytvářel základ pro svoje bohaté sbírky. Ale teď jsem se tomu začal věnovat naplno. Nebudu se zaměřovat jen na jednu oblast, ale stanu se sběratelem všeobecným. To znamená, že se mi vlastně bude hodit úplně všechno. Teď ještě kam s těma pokladama, hernajs. Nejlepší to bude pod postelí, tam si to umím ohlídat, že mě nikdo neokrade. Jenže jsem nepočítal s tím, že panču popadne uklízecí záchvat. Vyvolalo ho to, že jí spadl prstýnek a ona ho vytáhla zpod postele s chuchvalcem prachu. A tak zavelela k boji, páník přiběhl, schválně přinesl ten hnusnej pojezd s chobotem, protože ví, že na něj mám alergii a pak spolu s pančou odtáhli postel. A tam objevili moje dosavadní nasbírané položky:

• Kousek pavouka 
• Velkou hromadu nakousaný papírový krabice 
• O něco menší hromádku nakousaný molitanový podložky na cvičení 
• Dva pančiny přívěšky na kůži, co předtím úplně samy spadly z háčku na zem
• Myší ocásek (panča odmítla zkoumat, jestli byl opravdovskej nebo z hračky, jen zaječela na páníka VYHOĎ TO!) 
• Uschlej granulovej poblijon 
• Taky uschlej trávovej poblijon 
• Jedna ponožka 
• Druhá ponožka, ale úplně jinačí 
• Páníka sluneční brýle, který hledal celý léto 
• A docela poslední kousek byl fakt parádní a na něm asi budu zakládat celou sbírku: křídlo z moc krásně barevnýho motýla. Panča viděla, že je venku chytám a snažila se je ode mě odhánět. Naštěstí mě zachránil Kuba, kterej držel panču na vodítku a odtáhl ji pryč a tak jsem si svýho motýlka ulovil. Kousek jsem ho ochutnal a zbytek uložil do sbírky. 

No a teď hádejte, co se stalo? Vyklidil jsem jen na chvíli pokoj kvůli tomu chobotnatci a když jsem se pak vrátil a chtěl se znova pokochat svojí sbírkou, tak byla celá pryč. A pak kdo je tady zloděj!!!
Váš okradenej Fanda
12. září 2011 - Panča a sršeň
Helejte se, už jste někdy viděli, jak vypadá tanec svatýho Víta? Já jo a zatancovala mi ho panča. Parádně jsem se pobavil, to vám teda povím.
Začalo to tak, že jsem si s NĚČÍM hrál na balkoně. Pořád jsem na to NĚCO skákal a dupal jsem při tom jak stádo poníků. Taky jsem občas v zápalu hry vrazil do dveří nebo do zábradlí. Panča myslela, že mě chytil můj normální fantas, ale pak uslyšela divnej zvuk, co zněl jako malá helikoptéra a tak se šla radši na balkon podívat. A dočista ztuhla, když viděla, že si hraju s velikánským sršněm. Oni se nám totiž na balkon furt stěhujou a páníci je nemají rádi a dokonce se jich bojí, tak je sprejujou smradem, aby se zase odstěhovali. Teď už je tam dlouho neviděli, tak si mysleli, že je od nich pokoj, ale já jsem si stejně ještě nějakýho zpozdilce našel. Asi se mu líbilo, jak si s ním hraju, protože vůbec neletěl pryč a klidně mě nechal, ať do něj plácám packou a posunuju si ho po zdi nebo po zemi jako nějakou figurku.
Panča zařvala „FANDO, NECH TOHO!!“ a utíkala si pro takovou tu tyčku, co s ní zabíjí mouchy. Pak se vrhla na toho sršně, co zrovna seděl na zdi a chtěla ho plácnout, ale protože jsem se do toho připletl já, tak ho trefila jen trochu a sršeň celej ožil. Odlepil se ze zdi a začal lítat po balkoně jako splašenej, Já jsem tím pádem taky ožil a začal jsem ho pronásledovat a panča ožila ze všech nejvíc a pronásledovala nás oba. Mě aby vypudila z balkonu a sršně aby jednou provždy umlčela. Jenže najednou sršeň zmizel a panča uslyšel tlumený bzučení někde u svý hlavy. A v tu chvíli nastal ten tanec, to byste fakt měli vidět. Kopala kolem sebe nohama, mlátila rukama a nakonec si úžasnou rychlostí stáhla triko přes hlavu, mrskla ho na zem a začal po něm dupat. Já jsem si honem skočil do křesílka, srovnal si způsobně packy pod sebe a s otevřenou papulí jsem to přestavení sledoval. Panča nakonec triko vzala do rukou a vyklepala ho a oddychla si, když z něho vypadl chcíplej sršeň. Škoda, že pak pokazila tu pohodu tím, že mě nenechala, abych si ho odnesl do svojí nově založený sbírky. Ale i tak stál ten večer za to a snad mi panča tu legraci někdy zopakuje.
Váš kulturně docela uspokojenej Fanda

20. září 2011 - Vyklepanej Fanda
Milí kamarádi, já jsem se tak poměl, že vám o tom musím povykládat, abyste nebyli škodný a taky si to mohli když tak vyzkoušet.
Nejdřív bylo skvělý, když panča přinesla novou travičku. Jmenuje se to sice kitty grass a já už přece dávno nejsem žádný trapný kitty, ale ta tráva mi stejně moc chutná. A tak jsme se do ní všichni společně pustili a dělali jsme u toho legrační xichty, aby z toho něco měla i panča, když už do nás takhle zainvestovala.
Po trávojedení nastal čas blinkání. To už holt tak chodí, že prvně se něco sní a pak to zase musí vylízt ven. Někdy to leze normálka spodkem a jindy zase hořejškem. A tak jsme teď postupně skoro všichni předváděli GLUMA: g-lum, g-lum. Panča pak chodila a uklízela travní poblijonky a dokonce ani nenadávala, protože věděla, že jsme si pěkně pročistili bříška. Když našla v záchodě elegantní hovínko s travním ocáskem, tak dokonce zavolala i páníka, aby se taky mohl potěšit.
No ale pak večer už ji ten pěkný pocit přešel, protože našla výstavního gluma uprostřed jejího polštáře. Sice neviděla, kdo ho tam nablil, ale to bylo fuk, postel se musela převlíct. A to bylo právě to moje potěšení. Protože převlíkání postele je skoro ta nejlepší zábava, kterou znám. Hned jsem se s paníkama pustil do díla, však víte, jak to je - s chutí do toho a půl je hotovo. Polštáře jsem nechal bez pomoci, s těma není až taková sranda. Ala pak přišla na řadu peřina… a to je prostě úžo. Je taková veliká, přes celou postel a když se večer stele, tak ji páníci musí složit na dlouhou půlku a já si do ní nastoupím a oni mě houpají a zpívají u toho HOUPY HOU, HOUPY HOU, LETÍ FANDA OBLOHOU…. Takhle je mám totiž vycvičený. A tak jsem honem skočil na peřinu a už jsem se houpal a letěl jsem oblohou a dával jsem dobrej pozor, aby mi tam neskočil Kuba, protože toho to taky děsně baví.
Pak už si panča řekla, že bylo dost legrace a sprostě mě vyklopila a začala z peřiny sundávat ten povlak. Šlo jí to ale špatně, i když jsem pomáhal, jak jsem mohl a pořád jsem na tu peřinu vyskakoval, aby sama z povlaku vylezla. Nakonec se to podařilo a sundávalo se prostěradlo. To je vám taková sranda. Stačí sundat jeden roh a on se vám dočista sám smrskne ke mně. Dělám si na těch rozích znamínka, abych věděl, kolikrát už takhle ke mně skočily a panča se zlobí, protože ty rohy vypadají jako cedník na špagety. Ale nějak si to přece zaznamenat musím.
No a když bylo sundáno, tak se zase muselo povlíct, to dá rozum i Fandovi. Přineslo se nový dírkovaný prostěradlo a ještě než se natáhlo do rohů, honem jsem si ho párkrát pokousal, aby se nezapomnělo na moje zásluhy. Nakonec se povlíkala zase ta veliká peřina a mě napadlo, že by se v ní dal udělat bezva pelíšek. Zalezl jsem si do povlaku až úplně dozadu, ustlal jsem si tam sám pro sebe a na výzvy k odchodu jsem vůbec nereagoval. A tak panča s páníkem museli popadnout celou tu velkou peřinu a normálka mě z toho povlečení vyklepávali jak nějakýho otravnýho pavouka. Chvilku jsem se statečně držel za drápky, ale nakonec jsem z toho vypadl ven jak přezrálá švestka. Za trest jsem utekl pryč, ale vám to prozradím: vůbec mi to nevadilo, protože to byla bezva legrace. Doufám, že brzo z bříška vylovím nějakýho dalšího g-luma a bude se zase převlíkat.
Váš tak trochu vyklepanej Fanda

3. října 2011 - Třesky plesky
O víkendu jsme šli ven a já jsem si řekl, že je nejvyšší čas udělat zase něco záslužnýho. Líbí se mi být pochválenej, i když to panča někdy říká nevybíravýma slovama. Ale já si myslím, že to je jen tak navoko a ve skutečnosti je na mě děsně pyšná, jak jsem šikovnej.
A tak jsem se venku porozhlídl, co vypadá zanedbaně a potřebovalo by pomocnou packu. Padlo mi do oka takový veliký korejtko, co v něm byly zasázený nějaký divný kytky. Šel jsem se na ně podívat zblízka a zjistil jsem, že nejsou vůbec hezký. Nerostly ani trochu do vejšky, nevoněly, neměly žádnou pořádnou barvu ani se nedaly pořádně okusovat a tak jsem usoudil, že je nejvyšší čas pomoct panče se jich zbavit. Zkusil jsem do jedný tý jakože „kytky“ dloubnout packou a jéje, vyskočila skoro sama. A to se mi moc líbilo. Udělám spoustu práce a zároveň se celej neupracuju.
A tak jsem se pustil do díla. Panča povlávala za Kubíkem na vodítku a vůbec si mě nevšímala. Až pak se jí zazdálo, že mě nějak dlouho neviděla a tak se šla podívat, co dělám. A načapala mě, jak už skoro končím se svojí zahradnickou povinností. Zbývalo mi vytáhnout už jen pár kousků z rohu. Panča zaostřila a pak zaječela – Fanouši zmiz odtud, smrade jeden! A pak pronesla lítostivým hlasem něco jako „moje netřesky“, zahnala mě domů a šla si prošetřit vytahanou hromádku, co se z toho dá ještě zachránit. No a mně se tím jen potvrdilo, že ženský dělaj aféru úplně ze všeho. Ale neva, svoji povinnost jsem si splnil a ona ať si s těma svýma třeskama pleskama už dělá co chce.
Váš málem třísknutej Fanda

10. října 2011 - Fandoobsluha

NEVDĚK SVĚTEM VLÁDNE! 

Moje pomoc lenivé panče je prostě nekonečná. Fakt nevím, co by beze mě dělala, asi by se celá udřela. Třeba zrovna teď v sobotu jsem jí pomohl vybalit nákup a zároveň jsem se i sám obsloužil, abych jí ušetřil práci se servírováním, ale povím vám, s pochopením jsem se u ní OPĚT nesetkal. No a jak k tomu došlo.
To takhle panča přišla domů s nákupem a když odemykala dveře, úplně zapomněla na kouzelnou formuli, kterou pokaždý při vstupu odříkává – šupy dupy do chalupy. Formuli provází zasunutím nohy do škvíry u dveří, aby tudy nějaký chlupatý pometlo neproletělo ven. No a teď se vracela domů nějaká zamyšlená, dveřní rituál vypustila a toho hnedle využil Kuba a už byl venku. Panča rychle šoupla nákupní tašku za dveře a šla chytat toho malýho emigranta a tak jsem si řekl, že přece nebudu jen tak zahálet. Taška se položila na bok skoro sama, pomohl jsem jí fakt jen trochu, a začal jsem revidovat, co že nám to panča nakoupila za dobroty.
Bylo z čeho vybírat, to vám povím. Nejdřív jsem načal takovej dlouhej balíček, co tuze pěkně voněl. Byly v něm párky, ale když jsem se dostal k nim dovnitř a kousek jsem si ulomil, tak mě to přestalo bavit. Taky jsem se nechtěl moc zdržovat s jednou položkou, přece jen jsem chtěl panču co nejvíc překvapit, aby viděla, jak jsem zručnej a tak jsem rychle lovil věci dál. Červený papriky jsem jen trochu rozkutálel po chodbě, to přece není žádný jídlo pro kocourka, nevím, proč to vůbec někdo kupuje. Ale další balíček byl zajímavej, tam byla schovaná šunka a u ní jsem se musel zastavit. Sice jsem zvyklej, že když nám panča někdy šunku koupí, tak ji trhá na kousky a ty nám dává rovnou do papulí, ale poradil jsem si i s celýma kolečkama, i když mi to šlo trochu pomaleji. Všiml jsem si, že mě u toho pozorovala Máša a v obličeji jsem jí četl něco jako – No počkej, ty to schytáš! Ale nevím, co jsem měl chytat, vždyť to z tý tašky přece nikam neutíkalo. Ještě jsem si stihl načít kelímek s hořčicí, ale to mi panča fakt kupovat nemusela, nebylo to vůbec dobrý.
A pak už se ozval klíč v zámku a zaslechl jsem nějaký slova o malým černým mrzákovi a tak jsem byl moc rád, že tentokrát je káranej Kuba a ne já. Jenže panča to nakonec zase zkazila. Když uviděla ten můj vyklizenej nákup, tak místo aby mi poděkovala, pustila Kubajze na zem a zaječela, TY ZMETKU JEDEN VORAŽENEJ, TY UŽ MĚ FAKT NESER!! No chápete to? Né že voraženej, ale dočista uraženej. Takovýho času jsem jí ušetřil a vděku se zase nedočkal. Teď ať si ten bordel na chodbě uklidí sama, když je taková.
Váš samoobslouženej uraženej Fanda

19. října 2011 - Kramaření
Tuhle odpoledne mi panča připravila tu nejlepší zábavu, jakou si kamarádi umíte představit. Byla totiž sama doma a přepadl ji záchvat pracovitosti, což se jí moc často nestává a tak se rozhodla toho honem využít. Otevřela dveře do kouzelný místnosti, která se jinak vůbec neotvírá a my kočky tam máme zakázaný přístup. Což neznamená, že bych nezkoušel se tam dostat. Pod dveřma je totiž mezírka akorát na moji packu a tak tam pořád zkouším šmátrat a aspoň si odtud něco vytáhnout, ale kdepak, kouzelná místnost nic nevydá. Panča týhle komůrce říká haraburďárna, protože se tam odkládá nepotřebný haraburdí a my tam nesmíme proto, že prej by nás tam už nikdo nenašel. Ale já si myslím, že jsou to jen výmluvy. Kdysi dávno se tam totiž dostala Máša a vlezla si do velký dřevěný bedny, kde byla schovaná peřina a taky ji potom našli. Trvalo to sice dlouho, ale našli.
No a teď nastal ten DEN, kdy panča haraburďárnu otevřela dokořán a mně málem vypadly oči z ďůlků. Tam vám bylo tolik věcí, že se tam musely hromadit snad sto let. Nejvíc tam bylo prázdných krabic a mě trochu nazlobilo, že panča přece musí znát moji vášeň pro okusování tvrdýho papíru a klidně mi ji odepřela. Ale věděl jsem, že teď si všechno vynahradím. Panča vynášela krabice ven a stavěla si z nich velkej komín a já jsem pomáhal tím, že jsem je hezky porovnával čumáčkem a zarovnával packama, aby pěkně stály. Bohužel se zase ukázalo, že to panča stavěla halabala, protože to netrvalo dlouho a komín se zřítil. Trochu jsem se lekl a radši jsem se na chvilku schoval pod postel, ale pak jsem se zase odlekl a šel zpátky k dílu. Panča to neřešila a tak jsem měl najednou plnou chodbu spadlých krabic. V některých byly takový parádní bílý vycpávky, ale zdálo se mi, že jsou hodně jednotvárný a tak jsem do nich začal vykusovat dírky. Šlo to moc dobře a nejvíc se mi líbilo, že za chvilku to vypadalo, jako by nám doma nasněžilo. Bílý kuličky byly všude, dokonce i na mým kožíšku, ale vůbec nestudily.
Pak jsem zaslechl z haraburďárny takovej zajímavej zvuk a tak jsem se honem utíkal podívat, co to je. No ještě že, panča totiž držela MŮJ proutěnej košík, kterej jsem si dlouho předtím zpracovával, až se mu rozpojilo držadlo a panča mi ho zabavila a strčila do haraburďárny. A teď jsem ho zase konečně uviděl. Počkal jsem si, až ho dá panča za dveře a hned jsem pokračoval v rozpracovaném díle. Panča mě okřikla, ať toho nechám, nebo si zarazím kus proutí do pusy, ale snad nejsem žádnej začátečník, né? Kousal a plival jsem tak dlouho, než mě upoutalo zase něco dalšího. Panča objevila krabici s našima hračkama, kterou tam zabordelila, když se měnily okna a už ji vůbec nevytáhla. A teď byla zase tady a já se znova setkal se svou oblíbenou plyšovou mrkvičkou. Už byla trochu nehezká, jak jsem ji často upravoval, ale pořád to byla ona.
A pak tam bylo ještě něco, co jsem předtím vůbec neviděl. Bylo to měkký a divný, pořád se v tom něco mlelo a tak jsem tomu chtěl přijít na kloub. Panča viděla, že si pěkně hraju a asi si pomyslela, jak je dobře, že má takovýho hodnýho kocourka. A já jsem byl fakt hodnej. Ta nová věc mě hodně zaměstnala. Kousal jsem ji a trhal, až to najednou ruplo a z divný věci se vyhrnul ještě divnější vnitřek a rozsypal se všude po koberci. Pak už jsem jenom slyšel panču zavýt „JEŽIŠMARJA FANDO, CO TO ZASE DĚLÁŠ???“ 
A tak jsem si vzal mrkvičku a šel si od toho nepořádku odpočinout. Večer jsem pak slyšel, jak na mě panča žalovala páníkovi, že jsem rozkousal antistresovej míček a ona pak musela dlouho luxovat jemný piliny. Řeknu vám, že ten míček asi fakticky fungoval, protože já jsem teda v žádným stresu vůbec nebyl. Ale možná by si ho panča taky měla trochu pohryzat, aby příště tak nevyšilovala.
Váš naprosto nestresovej Fanda
26. října 2011 - Štrůdl
Jsem pracovitej Fanda. Minulou sobotu jsem pomáhal s trháním jablíček a pak jsem je hrozně zodpovědně rovnal v bedýnce, no a tuhle se panča rozhodla, že z nich udělá nějakou buchtu. Říká se jí prej štrůdl. Moc se jí do toho nechtělo, protože páník nebyl doma, aby jí pomáhal s odháněním neodbytných kocourků, ale nakonec se do toho pustila.
Připravila se důkladně:

• nachystala si suroviny 
• strčila do hrací mašinky placatý kolečko 
• umyla jablíčka 
• vyhodila všechny chlupatý z kuchyně 

Bohužel do toho zahrnula i mě a to se mě jako fakt docela dotklo. Ať si klidně vyhodí Venouše, to jenom schvaluju, ať si vyhodí Kubu, ještě by ho přimotala do štrůdlu, ať si vyhodí Frodíka i Mášu, kterým je vaření šumafuk, ale vyhodit mě?? Kterej tak rád pomáhá?? Tak proti tomu rozhodně protestuju!!
Slyšel jsem, jak si panča pustila muziku, aby neslyšela mě a tak jsem se postavil na zadní packy a začal jsem bušit do prosklených tabulek u dveří. Víte, jsem sice jenom malej kocourek, ale mám docela páru a když jsem do toho vložil opravdu celý srdce, tak se ty dveře jen otřásaly. Navíc jsem rytmiku doprovázel úpěnlivým zpěvem, který zněl dočista jako ííííí áááááúúúúúúúú. Ty slova jsem si složil úplně sám a s nima jsem překřičel i tu zpívací kolečko v kuchyni. A zabralo to!
Panča naštvaně otevřela, pronesla něco o uřvaný kreatuře a já jsem honem vlítl do kuchyně, abych omrknul, co se v mé nepřítomnosti odehrálo. Tý jo, jablíčka už byly nastrouhaný a panča do nich ještě přidala takový ty chcíplý mouchy, co se jim nevím proč říká rozinky. S těma mouchama si rád hraju a líbí se mi, že vůbec nikdy neuletí, když jsou chcíplý. A tak když šla panča válet těsto, skočil jsem na linku a pár mušek jsem z mísy vylovil. Kuchyní výhrůžně zaznělo FANDO ODPAL, NEBO TĚ VYRAZÍM!!!, ale dokud se panča nepohnula mým směrem, tak jsem na to nereflektoval. Pak už radši jo, přece jen jsem nechtěl riskovat další vyhoštění. Sedl jsem si způsobně na zem a sledoval jsem, jak panča dělá z těsta placky. Pak do nich přidala jablíčka s mouchama a placky zamotala. Vzala vajíčko a rozbila ho do hrníčku, vytáhla štětku a ty pěkně čistý zamotance tím vajíčkem zašpinila. To jsem teda koukal, jak to pokazila. Nakonec si šla umýt ruce a mně tahle pidichvilka stačila na to, abych napravil pokažený dílo. Vyskočil jsem nahoru a celou jednu nohavici jsem rychlostí blesku olízal.
Ale jestli teď čekáte, že jsem byl pochválenej, jak jsem ten štrůdl opravil, tak se zase pletete. Panča mi vynadala do smradů chlupatých a přidala pár dalších slovíček, který se stydím zopakovat, docela nadobro mě vyhodila z kuchyně a opravenej štrůdl chtěla strčit do koše. Ale pak jí to přišlo líto, tak namočila ubrousek, trochu to zvršku otřela a znova na to plácla to vajíčko a dala to do trouby s ostatníma kusama. Prej se to nikdo nedozví a jak se říká, dobrý prase všechno spase.
S páníkem si pak na štrůdlu pochutnali a panča mu vůbec neřekla, jak jsem byl moc užitečnej. Přitom vím, že ta moje omytá nohavice byla ze všech nejlepší a odměna žádná. Takže až bude panča zase někdy píct stejnou dobrotu, ochucenou Fandovým jazejčkem, řeknu jí na to štrůdle nůdle.
Váš nedoceněnej Fanda

3. listopadu 2011 - Kašlerky
Tuhle ráno se panča probudila a byla celá porouchaná. Prvně jsem to vůbec nevěděl, protože jsem měl moc práce s plastovou flaškou. Někdo ji nechal na chodbě na botníku a zdálo se mi, že nebyla ještě úplně placatá, tak jsem si ji přinesl k panče do postele a tam jsem usilovně pracoval na konečný úpravě. Ta činnost nejspíš vyluzovala nějakej zvuk, kterej MNĚ vůbec nevadil, ale zato přecitlivělá panča se po chvíli vymrštila do sedu a chtěla na mě něco zařvat. Jenže se jí to vůbec nepovedlo. Místo abych si vyslechl zase špatný slovíčka, tak panča otvírala pusu dočista naprázdno jako nějakej němej komediant a já jsem si tudíž mohl nerušeně hrát dál. Došlo mi, že tentokrát budu v převaze, protože panča vypadala dost chcíple. Všechno ji bolelo a neměla sílu ani na to, aby mě skopla i s flaškou z postele. Tak zase zalezla pod peřinu a já jsem si hned zapsal: první kolo 1 : 0 pro mě.
Když se probrala podruhý a zase si sedla, tak skoro omdlela, protože na peřině uviděla místo mě hovínko. Kamarádi, klid, nejsem prase. Vůbec to totiž nebylo hovínko, byl to jen kousek klacíku, kterej vypadal jako malý hovínko. Ten klacík jsem šlohnul páníkovi, zrovna vyráběl pro panču domeček pro panenky. Teda né prej pro panenky, ale pro gorilky a tyhle klacíky tam nutně potřeboval. Ani nevěděl, že mu jeden zmizel, dokud na něj panča sípavě nezavolala, aby mu ukázala tu hovínkovou pohromu. Zasmál jsem se, jak se nechala napálit a zapsal jsem si: druhý kolo 2 : 0 pro mě.
Panča se napila čaje, přihodila posmrkanej kapesník na velikej kopec, co se jí tam od rána nahromadil a pak si vzala cucavej bonbon, aby vyhnala bolest z krku. Těm bonbonům se prej říká hašlerky, ale já jsem si je rovnou přejmenoval na kašlerky, protože panča je užívala i proto, aby tolik nekašlala. A mě na nich celou dobu něco přitahovalo. Líbilo se mi, jak šustí a taky mě moc bavilo pozorovat, jak je panča vysypala z pytlíku do takový misky, aby je měla pěkně po ruce. Pak ta mrtvola zase usnula a spala dlouho a dlouho a když se probudila, chtěla si vzít další kašlerku. Ale zjistila, že jich tam má nějak málo. Bylo jí to divný, vždyť přece snědla jen jednu. Už si začala myslet, že je možná kašlerkovo-náměsíčná, ale pak uslyšela pod postelí nějakej zvuk. Byl jsem to já, jezdil jsem po zádech a drápkama se odrážel od prkýnek na posteli, to mám fakt moc rád a dělám to často. Panča se sklonila z postele, aby mě napomenula a v tom to uviděla: dvě zabalený kašlerky tuhle, jedna rozbalená támhle, další papírky vedle postele. Vymátořila se z pelechu a šla je sbírat. Postupně si našla skoro celou misku, ale mně to nevadilo, já jsem si s nima už svoje užil. Provedl jsem pár pokusů, třeba jestli kašlerky plavou v misce s vodou, jestli se dají zahrabat mezi granule, jestli je panča objeví i ve skříni mezi kabelkama. Musím uznat, že pátrání jí šlo docela dobře a tak myslím tohle kolo skončilo remízou. I tak je skóre dobrý: 3 : 1 pro mě. 
Nakonec se panča vrátila celá zpocená do postele a našla poslední rozbalenou ulepenou kašlerku pod polštářem. Zaslechl jsem, jak si pro sebe chrochtá něco o praseti, tak doufám, že si s páníkem nechtějí po Vendelínovi pořídit ještě nějakýho pašíka. To bych už teda nedal.
Váš kašlerkovej Fanda 
14. listopadu 2011 - Kabelkovej máňa
Ani nevím, jestli jsem se už někdy zmínil, že mám bláznivou panču. Teda mezi námi, on je každej člověk blázen, ale někdy se to projeví míň a jindy víc. Ta moje panča je naštěstí blázen neškodnej. Je totiž KABELKOVEJ MANIAK.
Projevuje se to tak, že když zajde do obchodu s kabelkama, zaručeně odtud vyleze s blaženým výrazem a vedle nedávno zakoupený kabelky na rameni si odnáší čerstvě zakoupenou kabelku v igelitce. Z toho pak tím pádem mívám užitek i já, protože igelitky jsou zase moje vášeň. Zkoumám je zvenku i zevnitř, honím se v nich do kolečka, někdy se prokoušu druhou stranou ven a když mám jó dobrou náladu, tak dělám igelitovýho ducha a straším Froda.
Problém nastal, když panča svýma kabelkama zaplnila celej svůj kabelkovej prostor ve skříni a to tak, že už jsem se tam nevešel ani já a dál začala ze skříně vytlačovat další, podle ní neužitečné věci. Všiml jsem si, že žádný neužitečný věci nepatřily jí, ale páníkovi. Páník si toho taky všiml a tak se chudák nabídl, že se na ty kabelky pořídí kabelková police. Jak se řeklo, tak se udělalo a brzy domů přivezli krabici, ve který se schovávala ta budoucí kabelkárna. A začali ji s pančou stavět. Prostor se našel ve vyklizený haraburďárně a podezírám panču, že ji tenkrát vyklidila už s tímhle úmyslem.
Police byla úplně obyčejnská, plastová, lehká a kolíbavá, ale na kabelky prej úplně dostatečná. No nevím, když jsem zkoušel její stabilitu, spadli jsme oba, já i police. Police se pádem trochu rozmontovala, já naštěstí ne. Panča se rozlobila a řekla mi, že když jsem těžkej jak prase bradavičný, tak ať jí nelezu po polici. Ale já jsem to přece myslel dobře, chtěl jsem jen vyzkoušet, jestli jí tahle vachrlatá věc ty její slavný kabelky vůbec unese.
Pak už to konečně s páníkem dodělali a panča začala se stěhováním těch svých pokladů. Rovnala je podle velikosti, pak zase podle využití, podle ročních období, podle barvy a pak je nerovnala vůbec a jen se modlila, ať se jí tam vůbec vejdou. Nevešly. Musela nějaký zase vytahat a jít uspořádat skříň dole, kde měla kousky, který už vůbec nenosila. Zjistila, že mezi nima jsou dobrý exempláře, který zase nosit bude a tak je vyměnila za kusy, který asi nějakou dobu potřebovat nebude. To vám bylo nějakýho lítání nahoru a dolů a protože jsem ji musel všude doprovázet, tak mě z toho za chvilku bolely nohy. A tak jsem si šel odpočinout.
Panča ještě nějakou dobu pokračovala v přenášení, ale nakonec vypadala docela spokojeně, že se jí konečně povedlo všechny kousky někam zařadit. Šla se s tím pochlubit páníkovi a místo něho našla mě, jak spím slastně jako andílek na hromádce dalších tašek, na který zapomněla, protože jsem si je už předtím odtahal k posteli místo polštářků. Uspořádal jsem si z nich ležení mnohem rychlejc než panča a vypadal jsem tak spokojeně, že mě z nich panča prvně ani nevyhodila. Ale pak už se jí zdálo, že ležím nějak moc dlouho, tak to začala zpode mě vytahovat a vzbudila mě. Trochu jsem ji za to sekl drápkem a pak jsem se šel podívat na to její slavný dílo. Police vypadala úplně jinak než když byla prázdná, ale řeknu vám, vachrlatá byla furt stejně.
Panča spokojeně siestovala s nohama na stolku, když se z haraburďárny ozval děsnej rámus. Poté se rozlítly dveře a vystřelil jsem z nich naježenej já. Panča nakoukla dovnitř a uviděla svoji pečlivě odvedenou práci rozházenou po celý místnosti a na kabelkách poraženě ležela vachrlatá police. No ale však jsem to hnedka říkal, že to nic nevydrží. Panča zahrnula haraburďárnu děsivýma výhrůžkama. Ještě než jsem zalezl k odpočinku pod postel, zaslechl jsem, že někoho chytne za vocas a vyhodí ze střešního okna, zmetka jednoho prašivýho. Kdoví, kerýho chudáka zas měla na mysli. Ale ze mě myslím měla radost, že jsem skoro stejně kabelkovej máňa jako ona.
Váš konečně dobře ohodnocenej Fanda 

Tyhle fotky jsou ještě ve starý skříni.... no uznejte, že takhle už to fakt dál nešlo!

2. ledna 2012 - Vánoce, Vánoce odcházejí ...
… a já jsem vážně docela rád. Ne jako že bych neměl rád Vánoce, to bych byl přece divnej Fanda. Každej má rád dárečky a ten bezvadnej nepořádek, kterej po rozbalení vznikne a je jasný, že ozdobenej stromeček a na něm pověšený hopíci jsou taky parádní zábava. Ale letos to bylo všechno nějaký jiný. Panča nebyla skoro vůbec doma, pořád jezdila na návštěvu za svojí sestrou, která byla zrovna vypuštěná z člověčenský nemocnice a tak jsme si doma hodně užívali my kočičí kluci sami. Ustanovil jsem se velitelem Froda a Kubajzníka a Vendelín si velel sám sobě, protože on je taková samostatná chlupatá jednotka.
No ale né že bych o těch Vánocích zahálel. Pár kousků se mi povedlo, to se zase musí nechat. Tak třeba:
- Jeden den panča smažila řízečky. Má ráda, když jsou malý, protože se jí líp obalujou a líp smaží a i když to nikdy veřejně nepřiznala, stejně vím, že to masíko krájí na menší kousky i proto, aby se mi to líp kradlo. A tak jsem jí chtěl udělat radost a jeden řízeček jsem teda čmajzl. Panča by to vůbec nezjistila, kdyby neslyšela zlověstný vrčení. To jsem si ten svůj úlovek musel bránit před všetečným Kubou, kterej o něj taky projevil zájem. Panča šla náš spor rozsoudit a málem ji z toho zjištění podstaty sporu kleplo. Nakonec to skončilo nerozhodně, protože nám maso sebrala a neměl ho nikdo. Ale musí se zase nechat, že večer vytáhla z lednice jiný masíko a to nám pak spravedlivě pokrájela.
- Jindy v noci jsem si vesele hrál s novou hračkou. Vyhazoval jsem ji do vzduchu, lítal s ní po schodech nahoru a dolů, vymáchal jsem ji ve vodě i v granulích, zatáhl ji pod postel a nakonec jsem ten svůj báječnej objev předvedl panče na posteli. Panča už byla docela probuzená a určitě ze mě měla radost, protože kdo by se neradoval z hrajícího si Fandy asi ve 3 ráno. Ale pak zaostřila a zjistila, že ta nová hračka nebyla vůbec žádná hračka, ale její věcička do počítače, prej se jí říká fleška nebo tak nějak. Já jí budu radši říkat bleška, to se mi bude líp pamatovat. No a ta bleška vypadá úplně jako malá myška, tak proč se panča diví, že jsem o ni projevil zájem? To je přece jasný, no né? Jenže panča pro to neměla pochopení, blešku mi sebrala a nelenila uprostřed noci pustit počítač, aby zjistila, jestli bleška po mojí intervenci pořád dobře funguje. Copak jsem nějaký nemehlo? Jen jsem jí trochu ohryzal gumovej ocásek, na ouška taky přidal pár otisků zubů a jinak se k panče vrátila dočista nepoškozená.
- Jo a tohle byl taky parádní kousek. Nevím jak vás, ale mě děsně baví chodit po klávesnici, zrovna když na ní panča něco píše. A tak jednou jsem si taky takhle špacíroval a líbilo se mi, jak na tom papíru na obrazovce pěkně naskakovaly různý písmenka. Byl jsem na sebě děsně pyšnej, ale panča to neuměla ani trochu ocenit. Zaječela na mě nějaký divný slovo, něco jako FANDO-SAKRA-ZMIZNI!! a když jsem furt nemizel, tak mě popadla a chtěla mě sundat dolů. Jenže mně se povedla vážně bezva odplata. Zatnul jsem drápky a vzal jsem sebou tři kostičky z tý klávesnice, byly to písmenka T, U a M. Můžu vám říct, že tak vytřeštěnou panču jsem už dlouho neviděl. Civěla na ty prázdný mezírky s pusou dokořán a já jsem si mezitím s těma kostičkama pěkně pohrál. Pak mi ale na zadku přistál plácanec a tak jsem se urazil a šel po svých a panča zacvakala písmenka zpátky a byl zase klid, ale řeknu vám, že si fakt mohla odpustit takovýho křiku pro pár kostiček.
Tak takhle nějak to u nás proběhlo, prostě svátky klidu a pohody.
Váš vánočně odpočatej Fanda

16. ledna 2012 - Bezouška
Dneska budu stručný, protože nemám čas. Jsem totiž zaneprázdněný okusováním a to okusováním dočista všeho. Nemám žádné priority, co se předmětu či materiálu týká. Z froťákového prostěradla umím lehce vytvořit froté krajku, z pančiných nezjizvených rukou vytvořím ruce Frankensteina, do dřevěné židle dokážu vtisknout věčný vzorek chrupu. Z tkaniček do bot se po mém zásahu stávají třepetačky na mávátko a zimní boty se rázem stávají větracími botkami do letních dnů. Nedávno jsem naštval druhou panču, která sbírá drahý panenky. A to jen proto, že jsem tý jedný ženský čmajzl botku a taky ji trochu poupravil zubama. Ta vám kvůli tomu vyváděla, jako by nastal konec světa. Včera jsem z knihovny vytáhl pár knížek, který vůbec nebyly o kočkách a za trest jsem jim vykousal podpis do hřbetů. Pustil jsem se i do plastovýho kýble, protože zalívací konvičku s vodou si panča zavírá.
No ale v poslední době mě ze všeho nejvíc baví okusovat kočku. Abyste si teda nemysleli, že třeba hryžu do Froda nebo Kubajzníka, nejsem přece žádnej kanibal. Okusuju dřevěnou kočku, která má na zádech misky s vodou. Tuhle jsem se do ní tak pustil, že přišla o uši. A tak jí říkám Bezouška. Panča si myslí, že jsem převtělenej bobr, protože někdy i tak sedávám. Za Bezoušku mě nepochválila, ale myslím si, že bych si nějaký ten kladný projev zasloužil. Vždyť ta první kočka už byla celá okoukaná a Bezouška vypadá úplně jako nová. No uznejte sami.  
Váš zubně pracovitej Fanda

Slečna Bezouška

1. února 2012 - Bezocásková
Ahoj kamarádi, tak si představte, že Bezouška už dostala aj příjmení a teď se jmenuje celým jménem Bezouška Bezocásková-Bezpruhová. A jak k tomu vlastně došlo?
No přece úplně jednoduše. Uši už byly dočista v trapu a tak jsem se zaměřil na druhou stranu jejího vyspravenýho těla a na tý se jako z udělání nacházel ocásek. Nebylo to jednoduchý, to říkám na rovinu. Ten ocásek se totiž protáčel a tak se mi do něj špatně zařezávalo. To jsem vždycky otevřel papuli, nasměroval zoubky správným směrem, ale jakmile dopadly na ocásek, ten se vždycky pootočil a mně po něm zuby sjely jako sáňky z kopečka. Takže jeden ocásek mi dal zabrat víc než dvě ouška, ale nakonec se to povedlo, ocásek dostal zásek a už jsem mohl pokračovat ve starým dobrým tempu. Ocásek se postupně zmenšoval a na zemi přibývalo mých vyplivánků. Panča už to neřešila. Jenom řekla – počkej, až si zadřeš třísku, smrádě jedno. Z tý věty jsem nerozuměl skoro ani jednomu slovíčku, ale to už jsem si zvykl, že panča občas mluví divnou řečí. A tak jsem si hleděl svýho a sochařil jsem dál.
No jo, ale tuhle ráno panča vstala a šla dolít do všech misek vodu a teď si představte, že Bezouška už neměla vůbec žádnej ocásek. Ne že by byl okousanej. On prostě nebyl. Zmizel. Dočista a navěky věků. Panča mi narušila soukromí a nahlídla do mojí sbírky, našla v ní jednu rukavici, co dlouho nemohla najít, ale ocásek tam nebyl. Prohlídla všechny ostatní schovky, probrala krabice s hračkama, dokonce lopatkou prohrábla i naši kadibudku, protože už i tam jednou našla poklad a nebylo to hovínko. Ale ocásek se prostě vypařil. Možná odešel na stejný místo jako ponožka, která ještě den předtím visela na sušáku a teď už byla taky dočista ztracená. A tak jsme najednou měli Bezoušku Bezocáskovou.
No a když už se rozdávaly nový jména, tak jsem usoudil, že by mohla být i Bezpruhová. Však se na ni podívejte, už vůbec nevypadá jako zebra. Ale za ty odejitý pruhy teda JÁ fakticky nemůžu. Ty prej odnesl čas. Tak to vidíte, máme doma i jinýho zloděje. No a teď se půjdu porozhlídnout, do čeho bych se tak zakousl dál.  
Váš zubně nevyřáděnej Fanda

Slečna Bezouška Bezocásková-Bezpruhová

8. února 2012 - O chlupatý haleně
Tak už jsem zase v nemilosti a přitom panča na mě schválně furt něco nastražuje, aby mi pak za to mohla vycinkávat. To už jsem dávno pochopil. Tuhle se někam chystala. Otevřela skříň a zjistila, že je v ní zavřenej Frodo. Ten trubka tam spal snad celý odpoledne a ještě se na panču díval vyčítavě, když ho odtud vysvobodila. Panča pak musela vzít lepicí pásku a pár věcí ve skříni tak trochu odchlupit. Byl jsem jí hned k ruce, odjakživa mě všechny takovýhle události nesmírně zajímají. Takže když skončila s prací, ihned jsem naskočil do skříně, abych zjistil, jestli to provedla správně. Jasně, že ne. Protože když mě ze skříně dost nešetrně za zadní nožky vytáhla, musela odchlupovat znovu. Pak už konečně skončila a dlouho se dívala na pověšený věci. Zjistila, že nic nemá. Prohrábla všechny ramínka a přitom mě ještě párkrát vyhodila ze skříně. Vůbec nechápe, že otevřená skříň = bezva pelíšek pro Fandu. Nakonec asi po půl hodině znechucenýho zírání do skříně a tahání Fandy ze skříně objevila panča jednu takovou polozapomenutou halenku. Podívala se na ni znaleckým okem a usoudila, že to by snad šlo. A tak ji vzala do koupelny, vyprala ji a pověsila na ramínko nad topení, aby jí do druhýho dne uschla. Před spaním ramínko přenesla na háček zrovínka nad mým oranžovým polštářkem a šla spát. Ráno se probudila a šla si pro halenku. Jenže z háčku na ni mrkalo jen prázdný ramínko a halenka nikde. Panča udělala kontrolní kolečko po bytě a přemýšlela, jestli je blázen ona nebo někdo jiný. Halenka prostě byla dočista vypařená. Při kontrole bytu panča mimo jiné našla:

• Kubíka spícího pod peřinou 
• Frodíka vyvalenýho na zádech na komodě 
• Černýho Vendu pokoušejícího se splynout s bílým umývadlem 
• Fandu předstírajícího tvrdý spánek na sedačce v obýváku 

Poslední nález ji něčím zaujal. Co to prokristovyrány zpod Fandy vylízá??? Bylo jí to nějak povědomý, tak tělo hrošíkovo trochu popondala. A málem ji šlehlo. Pode mnou totiž ležela její čistě vypraná, navoněná halenka. Ale musím říct, že teď vypadala mnohem líp než předtím. Šňůrky u rukávů byly krásně nacucaný, jak jsem si s nima hrál a pak svoji kořist přenášel na sedačku. V rukávech sem tam prosvítala malá dírka, to zase když jsem se usilovně snažil vtisknout tomu kusu oděvu něco ze sebe. Ale hlavně jsem dbal jsem na to, aby panče nebyla pak venku zima a tak jsem halenu opravdu pěkně ochlupil, však jsem na to měl celou noc. Myslím, že hlavně proto ji panča pověsila na ramínko zrovna nad moji taburetku, ne? Ale jestli nechtěla, abych ji poupravil, tak jí teda neměly z rukávů čouhat šňůrky. To dá přece každýmu rozum, že visícím šňůrkám se odolat nedá. Panča ale pochopení pro kožíškovou halenku neměla. Podívala se na ni, vztekle s ní mrskla na zem a řekla mi: TAK SI JI TEĎ TŘEBA SEŽER, TY MALÁ KRYSO! A tím mě fakt DOST urazila. Páč ať mi říká jak chce, ale krysa, to teda opravdu nejsem. Stejně vím, že v duchu byla panča za moji spolupráci ráda, protože aspoň měla důvod jít druhej den na lov a odtud si přinesla nějakej úplně novej kousek. Doufám, že se mi někdy zase povede vtisknout do něj kouzlo svojí osobnosti.
Váš trochu odchlupenej a vůbec ne krysa Fanda
15. února 2012 - (K)očkování
Včera večer jsem měl velmi nepříjemný zážitek, to vám teda musím mňouknout. Věděl jsem, že se něco chystá, protože všechno bylo jinak než normálně. Panča se pořád ometala kolem, pročesávala mi zádíčka kartáčem a děsně si libovala, jak blaženě jsem u toho vypadal, hrála si s náma se šňůrkou a tak nějak se pořád snažila vytvářet dobrou atmosféru. To by přece trklo i hloupýho, že se připravuje nějaká neplecha. No a taky že jo. Ale dlouho se nic nedělo, my kocouří kluci jsme se pěkně uklidňovali a úměrně tomu se stupňovala pančina nervozita. Pořád se dívala na hodinky, pak zase dlouho vyhlížela z okna, kontrolovala si mobil, jestli ho nemá vybitej a jestli nezmeškala nějaký zvonění a vypadala čím dál tím víc rozzlobenější. Nakonec někam volala a zaslechl jsem, že řekla něco jako 18.45, to se asi před náma předváděla, jak umí počty. Pak si zamnula ruce a krásně si naplánovala, jak v 18.35 na nás provede trestný čin a nažene nás do pasti, odkud není úniku.
Jenže to se pekelně spletla. Ten chlapík z telefonu přijel dřív, než řekl a tak panča musela jednat moc rychle a zbrkle. Honem utíkala dolů a mávala přitom kolem sebe Kubíkovýma kšírama, protože ví, že to na nás platí a že si budeme myslet, že se jde na zahradu. Kubík, naiva nepoučitelnej, se nechal hned nachytat a radostně se řítil ze schodů dolů na chodbu. Frodo prvně trochu váhal, ale nakonec ho touha po zahradním proběhnutí přemohla a naklusal do pasti za Kubou. Ale na mě si teda panča se svým chatrným trikem nepřišla. Uslyšel jsem z venku bouchnutí dveří od auta a v tu chvíli jsem byl zalezlej pod postelí. Panču polil studenej pot, protože vůbec netušila, co teď. Lákala mě ven sladkýma slovíčkama, ale já jsem moc dobře věděl, že to tak vůbec nemyslí, protože ten hlas zněl až moc medově.
Trvalo to docela dlouho a ten zloduch doktorskej musel čekat celou dobu venku, doufám, že mu tam aspoň byla pořádná zima. Panču nakonec napadla spásná myšlenka a přinesla zbytek šanty, co jsme dostali od kamaráda Fanfánka. Jak jsem to uviděl, tak jsem si fakticky nemohl pomoct a popolezl jsem až ke kraji postele a to byla osudová chyba. Panča nelenila, mrskla šantovým pytlíkem do pryč a chytla mě pod ramínkama. Já jsem se hned vysmekl, ale panča byla mrštnější, než jsem si myslel, rafla mě za zadní nožky a normálka mě sprostě vytáhla ven, stiskla mě, jako by ze mě chtěla vymačkat všechny střívka a už se mnou pádila dolů. Nedal jsem kůži zadarmo a poškrábal jsem jí všechno, na co jsem visícíma packama dosáhl, ale nakonec panča dosáhla svýho a hodila mě do pasti za Frodem a Kubou. Pak konečně mohla vpustit doktora, ten si honem nachystal vercajk a za pár minut bylo po všem. Panča ale odfukovala ještě hodně dlouho a zpocená byla jak dveře od chlívka.
Později večer jsem trucoval a byl jsem děsně uraženej. Ne jako Frodo a Kuba, kteří se skoro hned odrazili a nechali se od tý zrádkyně aj hladit. Panča mi nabízela na usmířenou šunku, ale já jsem jí nevěnoval ani pohled, i když jsem na ni měl chuť. Nakonec mi do misky nasypala granule, který mám moc rád, na pytlíku se totiž píše, že jsou pro „neúnavné dobrodruhy“ a to přece já jsem. Ale teď jsem si dál hrdě ležel na komodě a předstíral, že jsou pro mě vzduch. Panču to už přestalo bavit, řekla mi, ať si trhnu nohou a ještě pronesla něco o rozmazlenci a šla pryč. Za chvilku zase nakoukla a podivila se, že granule nějakým zázrakem z misky zmizely, nezbyla ani jedna. Ale já jsem vypadal pořád úplně stejně naprdnutě a tak to pro panču určitě byla velká záhada, kam se poděly. A dobře jí tak, jen ať si teď namáhá závity.
Váš naprdnutý neúnavný dobrodruh Fanda 

P.S. Vendelín měl pak celej zbytek večera na tváři uštěpačný škleb, ale to ještě netuší, že příští týden to bude čekat i jeho. A zaslechl jsem něco o holení zadku, takže bych to uzavřel slovy: kdo se šklebí naposled, ten se šklebí nejlíp, chachááá.

22. února 2012 - Záchodový odborník
Abych to teda upřesnil, já jsem odborník na všechno, ne jenom na záchody. Taky co s takovou úzkou specializací. K záchodům mám ale opravdu dobrý vztah. Doma máme celkem čtyři kadibudky. Dvě jsou skoro stejný. Mají boudičku, kterou asi nikdo jinej doma nemá. Boudička má totiž původní vysoký boky, ale nemá střechu. Střecha se musela hned po zakoupení odpižlat nožem, protože jsme do takovýho stísněnýho prostoru odmítali chodit. Né že bych byl nějakej klaustrofobik, ale při vykonávání potřeby mám rád svoje pohodlí a fakticky se mi mnohem líp tlačí, když u toho můžu stát a být předníma packama zapřený o záchod. A to se střechou nad hlavou prostě nešlo, takže panča uznala moje důvody a střecha zmizela. Stěny jsou ale důležité a mají svoje opodstatnění:

1) Zabránění vzniku písečné poušti 

Před uložením hovínka do písku si dávám moc záležet na správně vyhrabaný jamce. To není jen tak, když hrabete a hrabete a on se vám písek pořád znova sype zpátky. Někdy to dá víc práce než zahrabávání, který následuje po vytvořeném díle. Dbám na to, aby to vypadalo, jako že tam nikdy nikdo nebyl a tak zahrabávám fakt důkladně. Někdy to trvá 5 minut, jindy i čtvrt hodiny, přijde na to, co mám zrovna dalšího na práci. Kolikrát už odejdu a panča si oddychne, že může konečně nastoupit na lopatkovou šichtu, ale mně to nedá a ještě se vrátím zpátky a dílo dodělávám, dokud nejsem stoprocentně spokojený. Panča už pomalu ztrácí nervy a poštěkává na mě HERNAJS ZMIZNI UŽ, HRABOŠI JEDEN!!!, ale já se nedám odradit a zašel jsem v té zálibě tak daleko, že dokonce zahrabávám i po méně důkladných kamarádech a dílo dokončuju ještě i po cestě ze záchodu, kdy hrabu po zemi, po schodech nebo po zdech. Klidně mi říkejte Hraboši jako panča, neurazím se.

2) Zabránění Frodíkovu přečurávání 

Ano, tenhle bod není o mně, já totiž vím, že si mám při čurání přičapnout jako každej normální kocour. Ne tak Frodo. Vleze do záchodu, prďku vystrčí nahoru a čurá. A tady jistě pochopíte význam stěn. Správně, čurání se odráží od plastu zpátky do záchodu, panča pak jen vezme mokrej ubrousek, stěnu otře, Frodíkovi naoko vynadá a je hotovo.

Takže to by byly naše první dva záchody. Další je takovej malej a putovní, jde zrovna tam, kde je potřeba, když někdo z nás musí být oddělenej, tak aby se měl do čeho vyčurat a nečural třeba na vytáhnutý hadry a tak. No a čtvrtej záchod, ten je prostě boží. Původně byl taky takovej nízkej, bezboudičkovej a koupil se, když přišel Venda. Prvně byl jen jeho, ale teď když už si Vendelín chodí, kam chce, tak jsem si řekl, že budu chodit já zase na jeho záchod.
Je totiž právě kvůli bodu 1) posazenej do papírový krabice, která mu tím pádem vytvořila vysoký stěny. A tak když jsem na tom záchodě, vůbec nezahálím. Někdo si třeba čte noviny, jinej luští křížovky a já koušu stěny. Jednu takovou záchodovou krabici už panča vyhodila, protože místo stěny měla veliký vykousaný okno. A tak našla jinou krabici, ale i tý se už dostávám na kloub. Prostě není nad to, najít si zábavu v každý situaci. A na to jsem já odborník, to si klidně zapište za uši. Jo a víte, co je výborný? Že panča pak nemusí vybírat jen nudný hovínka, ale taky krásně tvarovaný kusy vykousanýho papíru. A to vše jen díky mně. Snad se za to jednou dočkám uznání.
Váš umělecky založený záchodový odborník Fanda

Záchodový odborník Fanda a jeho nejnovější načaté dílo

27. února 2012 - Bejk nemožnej
Kamarádi, jsem v koncích. Nevíte někdo, co znamená slovíčko „BEJKNEMOŽNEJ“? Tuhle to na mě panča zařvala a já ji podezírám, že už jí dochází slovní zásoba, tak si prostě vymejšlí nový výrazivo. No a co se jako událo? Nic moc, jako obyčejně.
Panča se pohodlně rozvalovala na sedačce a četla si a já jsem si úplně normálně hrál. Podle pančiný verze jsem prej trojčil jako by mě štíplo hovado, ale já trvám na tom, že jsem si hezky hrál. Honil jsem se s plyšovou myší, která pořád schválně vyskakovala do výšky, abych ji musel chytat. Skákala i do dálky a tak je jasný, že párkrát jsem se prohnal obývákem sem a tam. No a pak se to najednou stalo a já vůbec ani nevím, jak. Jen si pamatuju, že jsem vlítl do přihrádky pod stolkem, kterej má nahoře takovou skleněnou desku. Ta deska vám úplně sama nadskočila, shodila dolů keramickou misku s kočičkou, která na ní stála a ta miska spadla rovnou na takovej cvičící přístroj, co byl vedle stolku a tím pádem se trochu nakřápla a na okraji se jí udělalo parádní véčko, skoro stejný, jaký mám na kožíšku. Všechno se to přihodilo moc rychle, ale panča si myslí, že to trvalo snad 5 minut a že zamrzla v čase, protože nestihla udělat vůbec nic, jen na tu pohromu zírala a dočista ztratila řeč. Já jsem rychle práskl do bot, protože jsem se těch sesuvů trochu polekal a po cestě jsem slyšel, že panče se už řeč naštěstí zase vrátila. Hulákala něco jako: JÁ UŽ SE Z TEBE JEDNOU ZBLÁZNÍM, TY BEJKU NEMOŽNEJ!! No a to je právě to slovo, kterýmu nerozumím a proto jsem přišel o radu.
Z celý příhody jsem vyvodil pár závěrů: 

• za všechno může panča, protože neměla dávat na stůl tu misku 
• když už ji tam dala, tak neměla vedle stolku nechávat to cvičidlo, když na tom stejně vůbec necvičí 
• není náhodou vůbec špatný být bejknemožnej, protože když panču přešel vztek a otřela si slzy krzevá tu misku, tak mě šla zkontrolovat, jestli nejsem praštěnej 
• po jakýmkoliv průšvihu je bezva hrát uraženýho, protože pak to panče dojde, jak byla nespravedlivá a donese vám v misce něco na zub až rovnou pod nos. Takže z toho si beru pro příště ponaučení. 

Váš bejknemožnej Fanda

7. března 2012 - Masoobsluha
Tenhle příběh bude krátkej, protože i celá akce byla dost krátká a rychlá. Vím, že si tady na panču jako občas soukromě stěžuju, ale zasejc se jí musí nechat k dobru, že pro nás pravidelně kupuje hovězí masíčko, který vždycky nasáčkuje a dá ho do mrazáku, aby bylo tvrdý jak kámen. Schválně mě tím zlobí, protože ví, že ani Fanda, známý hryzač, by tohle neuhryzl. Ale druhej den pak vždycky jeden kousek masíka vyndá a když je už zase pěkně měkkoučký, tak nám ho krájí na pidikousky a ty nám potom pomalu, jednomu po druhým, servíruje na tácky na zem.
No a tuhle mě už tak nějak přešla trpělivost s tou pomalou servírovací službou. Lstivě jsem se přilísal k pančiný noze, udělal jsem jakože velkýho mazla a pak jsem nečekaně ducl hlavou do tácku v pančiný ruce, na kterým měla připravený ty kousky masa. Tácek se vyklopil, masíko napadalo na zem a já jsem ho rychlostí výkonného vysavače vyluxoval. Panča zůstala stát s pusou dokořán a prázdným táckem v ruce, na kterej žádostivě koukal zbytek party. A já jsem důstojně odkráčel, abych se po vydatném zákusku pěkně očistil. Panča mi tentokrát ani nevynadala, protože musela utěšovat brečícího Kubiznu a taky určitě uznala, že jsem si s tou masoobslužnou linkou poradil fakticky skvěle. No né?
Váš masoobslužnej Fanda
16. března 2012 - Šlehačková jitrnice
To vám byli páníci nakupovat a panča způsobila menší kalamitu. U pokladny se jí totiž povedlo protrhnout víčko od šlehačky a bílý nadělení bylo všude. Prodavačka jí podala papírový ubrousky na očištění věcí a dovolila jí, že si může šlehačku vyměnit. Fronta se mezitím pěkně natahovala, panča byla už od šlehačky celá ulepená a nejradši by všechno mrskla rovnou do koše. Ale páník natáhl perka a honem utíkal na druhej konec obrovskýho obchodu pro další kelímek. Ten už potom panča opatrovala jako poklad a přinesla ho domů dočista nehtově nenarušenej. Vytahala z tašek i ostatní věci a vzala je ke dřezu, aby je umyla, protože byly pořád ulepený. Najednou uslyšela takový zvláštní zvuky, zněly asi jako trh, plác a kec. Určitě jste všichni hrozně napnutý, co to bylo.
Tak tady je rozluštění: 

Trh – Fanda drápkem protrhává víčko od šlehačky 

Plác – kelímek se kácí na bok 

Kec – šlehačka pozvolna vykecává na zem 

Panče se zatmělo před očima a já jsem měl co dělat, abych jí prokouzl pod nohama, dřív než mě stihla chytit a udělit případnou odměnu. Nebyl jsem si totiž jistej, jestli by se mi ta odměna rentovala. Panča vypustila z huby moc škaredých slov, z nichž jsem porozuměl jenom výrazu „zvíře jedno pošahaný“. Že jsem zvíře, to je snad jasný všem a bodejť bych nebyl pošahanej, když na mě furt někdo šahá a zrovna panča nejvíc. Po chvilce hromobití jsem se opatrně vrátil a nakoukl do kuchyně, jestli je bezpečno. Zdálo se, že bylo. Páník rovnal věci do lednice a panča s hrozivě ledovým mlčením uklízela ten můj šlehačkovej příspěvek do domácnosti.
A pak jí najednou došla jedna věc: kde jsou jitrnice? Koupila je poprvý v životě, protože páník je vůbec neznal a nikdy je nejedl a tak mu chtěla rozšířit vědomosti. Jenže při uklízení nákupu v tašce vůbec nebyly. Panča prohledala znova tašky, asi desetkrát otevřela lednici a dlouze do ní zírala v naději, že se před ní najednou objeví. Páník nelenil a šel se podívat do auta, jestli nezůstaly tam nebo nevypadly z tašky po cestě. Nikde nic. A pak se panča zadívala podezíravým pohledem na mě. Seděl jsem pod stolem, čistil si packy od šlehačky a vůbec jsem vypadal děsně nenápadně. Kolem mě se poflakovaly kousky bílých papírků. Panča zaostřila zrak a najednou to uviděla. Na zemi za mnou ležel načnutej papírovej sáček a z něho nesměle vykukovala jitrnice. Ze střívka jí vylízal vnitřek, ale jinak byla docela neporušená. Nevím, co na týhle pochutině člověci mají, ale já jsem měl po první ochutnávce jasno – tohle není žádný pořádný jídlo pro Fandu.
Panča byla moc ulevená, že se jitrnice našly a že tudíž není blázen a ani mi za to nevynadala. Takže kalamitní večer nakonec dopadl pro všechny dobře. Panča byla ráda, že po šlehačce neztloustne, když žádnou nemá, páník si pochutnal na načnutý jitrnici a já jsem si udělal čárku za dočista novou degustaci. V noci jsem pak kníkal ze spaní, říkala panča. To se mi asi zdálo o šlehačkový jitrnici.
Váš kuchyňovej pomocník Fanda

23. března 2012 - Netikavka
Kamarádi, nevím, jestli jsem vám už někdy prozradil, že panča je sběratelka. To máme společný, protože já jsem taky sběratel, ale moje sbírka bezva kousků mi vždycky čas od časů záhadně zmizí. Zato pančina sbírka se pořád rozrůstá a pomalu nás vytlačuje z domu. Sbírka má úzkou specializaci. Když nepočítám plnou haraburďárnu kabelek, tak v ní jsou jen samý kočky a pak ještě gorilky. Prostě kam se u nás podíváte, nic jinýho nenajdete. Visí na zdech, vykukujou z knížek, jsou vystavený v poličkách a dokonce mi celá rodina chlupatých gorilek začala zabírat místo na vyhlídce nad schodama. To mi ale moc nevadí, už jsem se naučil shazovat je z vyhlídky dolů a tak mi vlastně přibyla i pěkná zábava. Sběratelská vášň se projevila i na hodinách, fakt, vobyčejnský hodiny se u nás nenajdou. A o jedněch takových hodinách vám teď povím pohádku na dobrou noc nebo klidně i na dobrý ráno, to záleží na tom, kdy půjdete zalehnout:

Žily byly, teda spíš jen byly, jedny hodiny. Ty hodiny vypadaly dočista jako nějaká kočička. Hodinová kočička měla ocásek a ten se kýval ze strany na stranu a dělal TIK TAK, TIK TAK. Všem se ty hodiny líbily. Paničce se líbily, páníkovi se líbily a taky jejich hodnýmu kocourkovi, říkejme mu třeba Jenda, se tuze moc líbily. Hlavně ten ocásek se mu líbil a nedal mu spát. Jenda byl totiž badatel, víte? A tak se rozhodl, že tomu hejbavýmu ocásku přijde na kloub. No a stalo se, že jednou ráno se panička probudila a něco bylo jinak. Honem si nemohla uvědomit, CO je jinak. Ale pak jí to došlo. Je prostě divný ticho. Koukla se na kočičkový hodiny a uviděla, že kočička je nějaká pokažená. Jéje, chybí jí ocásek! Honem vyskočila z postele a šla ocásek hledat, bez něho totiž ty hodiny nedělaly ani TIK, ani TAK a stala se z nich obyčejná netikavka. Ale ocásek nikde nebyl. Už si začala myslet, že doma snad někdo krade, když tu uslyšela nějaký podivný zvuky. Podívala se pod postel, odkud zvuky vycházely a uviděla kocourka Jendu, jak si spokojeně něco okusuje. K jejímu velkému překvapení to byl ten kočičí ocásek, představte si to. Škoda, že už tomu ocásku chyběl háček, za který na kočičce visel. A tak panička uznala, že nemá smysl ten ocásek Jendovi brát. No a jak už to v pohádkách bývá, panička Jendu pohladila, řekla mu, že je ten nejšikovnější kocourek na celým světě a pyšně se usmála, že má takový štěstí a kocourek Jenda je zrovna její. Pokažená Netikavka zůstala na stěně i tak a vydělal na tom taky páník, protože mu odpadly jedny hodiny, na kterých musel každýho půl roku měnit čas.

A to je všechno. Doufám, že se vám pohádka o Jendovi a Netikavce líbila. Mně teda jo. Hlavně se mi líbilo, jak uznale se v pohádce chovala ta Jendova panička! Šel jsem si celej ospalej na chvilku zalízt pod postel a potěšit se svojí sbírkou a představte si, že tam byl jak z udělání dočista stejnej ocásek jako v tý pohádce. No to jsem z toho blázen.
Váš pohádkovej vypravěč Fanda

Netikavka bez ocásku

28. března 2012 - Deportovaný Fanda
V noci byla panča zlá. Zakřičela na mě dej už pokoj, zmetku jeden protivnej a dokonce mě chtěla plácnout po zadku, ale já jsem byl rychlej jak střela a tak mi jenom lehce pocuchala ocásek. Však jsem se kvůli tomu musel hned zastavit a ocásek si dát do pořádku. A to všechno jen proto, že jsem se snažil, aby měla chudák nějaký noční povyražení, vždyť to musí být nuda, v noci spát. Každej přece ví, že nejlepší spánek se provozuje ve dne, kdy je barák prázdnej a je na to klid. No a tak jsem byl rozhodnutej nějak to doma oživit.
Moc možností jsem neměl, ale začal jsem s chodbou. Máme tam plno misek a tak jsem je začal přerovnávat, protože jejich uspořádání mi přišlo chaotický. Líbilo se mi, jak krásný zvuk ty přesuny vyluzovaly. Tahle zábava byla zpestřená i tím, že se mi skoro vždycky povedlo vycvrnkout vodu nebo z nich usypat granulky. Panča se probudila a zkoušela prvně moji nabídku na hraní ignorovat, ale já jsem se nedal. Když nezabraly misky, tak jsem šel brnkat na žaluzie, to je totiž spolehlivá věc. Panča si asi myslela, že chci jít na balkon a tak mi ho otevřela a honem zalítla zpátky pod peřinu, protože z balkonu dejchlo velký studeno. I já jsem se radši utíkal schovat, nejsem blázen, abych tam v takový zimě chodil. Panča balkon zase zavřela a doufala, že je noční bojovka u konce. Ale já jsem si furt připadal děsně nevyužitej, tak jsem vyskočil na komodu, kde spal Frodo. Ten se probudil, uvolnil mi místo a já jsem se mohl pěkně natáhnout jak špagátek a začít shazovat věci z poliček dolů. Moc velkej randál to ani nedělalo, protože padaly na naši spací deku, ale pak něco konečně poskočilo z deky dolů, udělalo to BUM a pěkně se to rozbilo. Byla to malá ovečka, kterou panča měla bůhví odkud. A tenhle zvuk vyhnal panču z postele. Chytla mě pod pazourkama a HODILA, přesně tak, HODILA mě do koupelny se slovy, tady si můžeš dělat co chceš, prevíte chlupatej. A to se mi vážně docela líbilo. Akorát mě překvapilo, že panča úplně zapomněla zavřít tam se mnou aj misku s jídlem. Co kdybych v těch třech hodinách, co zbývaly do rána, dostal hlad?
No a pak už nastal klid zbraní. Musel jsem zhodnotit novou situaci a to dá chvilku přemýšlení. Ráno začalo vyhrávat rádio a první vstal páník, kterej o ničem nevěděl, protože má dobrý spaní a můj noční příspěvek ho nevyrušil. Šel do koupelny a vzápětí se vrátil a řekl panče - tohle musíš vidět. A tak panča vstala a šla se podívat, co musí vidět. A viděla.
První jí padly do oka ručníky, všechny do jednoho vytahaný z police ven, protože jsem si na něčem přece musel udělat pelíšek. Kolíčky z košíku se rozsypaly po celý koupelně samy, za to nemůžu, já si chtěl vytáhnout jen jeden na hraní, protože panča mi zapomněla přibalit kromě jídla i nějakou hračku. Tomu prodírkovanýmu prášku na praní jsem pravda trochu pomohl, zajímalo mě totiž, co v tom pytli je a až pak jsem zjistil, že TOHLE teda za tu námahu vůbec nestálo. No a poblijon na zemi panča skoro ani nenašla, protože jsem ho pěkně schoval pod předložku od záchodu. Takže vlastně o nic nešlo.
Panča byla určitě ráda, že má ranní tělocvik a já jsem si šel po noční šichtě konečně dáchnout do zahřátý postele. Panče jsem nakonec tu noční deportaci velkoryse odpustil, protože jsem si užil docela bezva zábavu. Byla určitě moc ulevená, že se na ni nezlobím a tak když šla do práce, dala mi pusu na čelíčko. Mrkl jsem na ni, jako že co jsme si to jsme si a pak už se mi zdály ty nejparádnější sny.
Váš docela uzívaný Fanda

4. dubna 2012 - Můra jedna
Kamarádi, teď se teda podržte. Povím vám příběh o zlý můře, o tom, jak jsem vůbec nic neprovedl, ale naopak jsem nám zachránil domácnost, jak si panča myslela, že spí a nakonec jak se moc divně smála.
Všechno to začalo na balkoně. Už zůstává dlouho otevřenej a mně se tam nejvíc líbí, když je tma, protože to tam začíná parádně ožívat. Tak třeba tam nalítávají můry a ty mě fakt děsně baví. Jsou totiž trochu hloupý a tak mi ani nedá moc práce je chytit a pak si na nich pošmáknout. No a tuhle se tam taky jedna objevila a ve mně se probudil lovec. Jenže jsem nevěděl, že tahle můra bude zlá. Nechtěla se nechat chytit a schválně lítala vysoko, protože ví, že kocourci nemají křídla. Ale já jsem se nedal. Skákal jsem po šplhadlech, bleskově jsem se vyšplhal i po mříži, až se jedna trochu prohnula a zase jsem rychle žuchl dolů, když můra slítla k podlaze. Plácl jsem po ní packou, můra leknutím nadskočila a vletěla do pokoje.
No a v tom se to stalo. Zlá můra přistála na dveřích a celý je rozbila. Vůbec jsem to neudělal já, když jsem ji chtěl chytit, plnou parou jsem do nich vrazil a už tak vachrlatý zašupovací dveře dočista vyletěly čudlíkama z horní lišty a poraženě se pokácely. Pak jsem můru už konečně lapil a po zásluze ji potrestal, to by tak hrálo, aby nám ničila věci v domácnosti. Byl jsem na to moc pyšnej a zvědavej, co panča řekne a jestli mě pochválí a taky jsem se těšil, že na konto zlý můry padnou nějaký nový slovíčka. Panča ale byla docela němá, asi si myslela, že je v kině na nějakým bezva filmu. Já jsem zůstal sedět u místa činu, aby pochvala nepadla na špatnou adresu a čekal jsem na následnou akci, ale když se panče vrátil hlas, tak jen zaskučela panebožetosemisnadjenomzdá.
No, tak takovýhle slovíčko si nezapamatuju, ani kdybych chytil deset zlých můr. Panča se nakonec moc divně rozesmála a zaslechl jsem něco o tom, že brzo skončí v blázinci. Tak nevím, jestli tam prodávají nový dveře nebo co, ale když přišel páník, tak mu panča sdělila novinu, že se budou muset koupit dveře. A já jsem konečně pochopil, proč se tak smála. Určitě byla šťastná, že se těch koženkových rozkousaných nadobro zbavila. Na pochvalu ale zapomněla, i když jsem jí k tomu pomohl právě já,
užitečnej Fanda

10. dubna 2012 - Kaprfíld
Tak máme po Velikonocích a musím říct, že jsem si je dost užil. I panča byla určitě ráda, že doma bylo tak veselo. Teď se ale budu muset moc soustředit, abych na žádnou z radostí nezapomněl.
Prvně jsem měl vajíčkovou radost. Ta se přihodila tak, že panča si domů přinesla vajíčka. Byly domácí, od hodný paní v práci. Panča si je střežila jako já svoje poklady ve schovce, po cestě domů je radši ani nedala do tašky, aby s ní třeba náhodou někde neflinkla a místo toho je pěkně nesla v ruce. Přišla domů, položila je na botník, oddychla si, že cestu plnou nástrah má za sebou a šla si sundat boty. Jenže dočista přitom oddychnutí zapomněla, že ji vždycky doma vítám skokem na botník, abych se jí mohl předvíst v celý kráse a ona mě mohla podrbat po hlavě. No a tak jsem jako vždycky skočil na botník, doskok se mi povedl přímo na tu vajíčkovou krabici a ta se elegantně přesunula z botníku na zem. Udělalo to takovej hezkej zvuk, kterej zněl asi takhle – KŘUP - a panča při tom zvuku celá ztuhla. Skoro se bála otočit, ale pak sebrala odvahu a fakt, bylo to přesně to, co se bála, že to bude. Z 10 vajíček jí ale celý dvě přežily a to bylo myslím dost dobrý skóre.
Další radost byla hadrovo-vytahovací. Zjistil jsem totiž, že umím otevřít další skříňku, kde má panča vyskládaný trička. A tak jsem věnoval hodně velikonočního času trénování a vytahování a panča zase mohla trénovat skládání, takže jsme si krásně užili oba.
Radost metličková – tak to byla vážně paráda. Vždycky jednou za čas páník dostane skvělej nápad a uplete z proutků metličku. A kdyby jen metličku, ale on na ni ještě pověsí mašli…. To je vám taková zábava, když pak tou metličkou mává na panču a říká nějakou divnou povídačku. Pokaždý se přeměním v jo-jo a skáču pěkně s tou metličkou tak dlouho, dokud se mi nepovede chytit mašli do zubů. Pak už se mnou nikdo nehne, metla je moje a já si ji vítězně odnáším do schovky pod postel.
No ale největší radost byla ta kouzelnická. Zjistil jsem totiž, že umím procházet zdí jako nějakej ten pán Kaprfíld, co prej prošel zdí v Číně. Já ani nemusím jezdit do Číny, stačí mi stěna u skříňky v obýváku. Přišel jsem na tuhle schopnost tak, že jeden den jsem si moc vesele hrál. Panča teda říkala, že lítám jak propíchlej balonek, ale já jsem měl bezva hračku. Povedlo se mi ukořistit jedno malovaný vyfouklý vajíčko, který původně viselo na větvičce. Panča myslela, že si hraju s nějakou obyčejnou myškou a tak mi ho prvně ani nesebrala, to až pak dýl, když na mě trochu zaostřila zrak. Řekla mi ty smrade jeden zlodějskej, ale jinak se myslím ani moc nezlobila, však už bylo stejně po Velikonocích. No a jak jsem byl v tý hrací a lítací vášni, tak jsem se najednou rozběhl proti skříňce, kde jsou vyrovnaný nějaký placky s filmama. Chtěl jsem do nich jenom drcnout, ale POZOR, teď přichází ten zázrak – drcl jsem trochu víc, placky vylítly zadkem pryč a já jsem se najednou ocitl za tou poličkou. Páni, to jsem z toho byl chvilku vykulenej, co se vlastně stalo. Nadělal jsem přitom trochu randálu a tak zase přilítla udivená panča a zakřičela na mě – Sakra Fanouši, si myslíš, že seš nějakej Kaprfíld? 
No a tak jsem se stal Kaprfíldem. Ten prej nikdy nevyzradí svoje triky, ale protože jste kamarádi, tak já nebudu tak tajemnej a svůj trik vám klidně prozradím – ta skříňka totiž nemá žádný zádíčka, páník je odendal kvůli všem těm šňůrám, co se odtud táhnou. A tak to prolítnutí zase až tak těžký nebylo a já myslím, že byste to klidně zmákli taky.
Váš kouzelník Fanda Copperfieldů

27. dubna 2012 - Eunuch a domino
Poslední dobou mám fakt zábavný noci. Užívám si totiž skvělé akustiky a z plna hrdla se věnuji zpěvu. Zpívával jsem už dřív, ale tak nějak jinak. Můj hlas zněl docela obyčejně tenorovitě a nebylo na něm nic zvláštního, ale teď jsem se vypracoval do ohromných výšek a řeknu vám, ač jsem jinak dost skromný, že moje noční iááá - áááí zní náramně dobře. Jiný názor na to má ovšem panča. A já to nechápu. No uznejte sami, copak někomu může vadit moje úžasné trylkování ve dvě v noci?
Tuhle se už panča fakt naštvala. Zasyčela na mě sklapni už, ty eunuchu a mrskla po mně malým polštářkem. No a tím zahájila bezva nečekanou zábavu. Znáte takový ty dominový kostičky, co se pěkně kácejí jedna za druhou, když cvrnknete do tý první? Tak takhle nějak to domino vypadalo u nás:

• První dominová kostka – polštář letí směrem k Fandovi 
• Druhá kostka – je tma a tak polštář mine cíl, naráží do skříně a odtud se odráží zpátky na postel na spícího Kubíka 
• Třetí kostka – Kuba se lekne a vyskakuje na komodu, kde spí nic netušící Frodo 
• Čtvrtá kostka – na komodě se odehrává tichý zuřivý boj o místo 
• Pátá kostka – z komody padá dvojice Frodo – Kuba a stahují sebou vše ostatní 
• Šestá kostka – Fanda využívá zmatku a vyskakuje na uvolněnou komodu. Za odměnu za vzniklou zábavu poškrábe při výskoku panču 
• Sedmá kostka – panča s hubou plnou nadávek vylízá z postele a došlápne na misku s vodou, která se tiše vylívá na koberec 
• Osmá kostka – Fanda se ukládá na komodě k spánku a panča jde uklízet vzniklý bordel 

Závěr – trochu jsem se pak prospal, nabral síly a s prvním slunečním paprskem jsem si zase krásně zazpíval. Panča se asi chtěla přidat s druhým hlasem, ale to její naštvaný zavytí mi k mýmu zpěvu teda moc neladilo, to vám povím.
Váš zpěvně nadanej Fanda

Nadaný pěvec Fanda (a jeho odvrácená tvář)

7. května 2012 - Vařil Fanda kašičku
Panča je líná a to prostě musím pořád opakovat, pánčto kdyby nebyla, tak by se spousta událostí nikdy neudála a z událostí by byly neudálosti.
Tak třeba:
Tuhle jsem ji slyšel, jak se baví s páníkem o snídani. Prej ráno na ni vůbec nemá čas, protože by musela vylízt aspoň o 5 minut dřív a to přece nejde. A tak si nakoupila takový nějaký ovesný kaše a že prej páník, kterej vstává dřív, jí sáček vždycky zaleje horkou vodou a milostpaní si to pak laskavě jenom sní, to by snad mohla zvládnout. No a protože páník je moc hodnej, tak to takhle pro panču dělá. Hrnek se šlichtou pak vždycky nechá stát v mikrovlnce, aby do toho NĚKDO třeba nestrčil čumák.
Jenže tuhle byl asi nějak zamyšlenej a hrnek přinesl až do ložnice. Nechal ho na polici a odešel do práce. Panča ještě dospávala a v polospánku slyšela docela hodně zvuků. Prvně křupání, jak jsme my klucí hodovali na granulkách. Všichni křoupali dole na zemi, ale já ne, mám totiž svoje zásady a misku vyžaduju zásadně na komodě. Další zvuk zněl, jako když něco padá a sype se. A ono jo. Prostě jak jsem jedl a zároveň se čistil, páč nejsem žádný čuně, abych stoloval neupravenej, tak jsem misku s granulema shodil dolů a ty se rozlítly po celý místnosti. K mý radosti jich hodně zaběhlo i pod postel do mý schovky, takže mi to ušetřilo práci se sběrem. Panča na tohle už ani nereflektovala, protože to se děje poměrně často.
No ale pak se ozval ještě jinej zvuk. Panča vystrčila hlavu zpod polštáře, protože zvuk nemohla rozeznat, otevřela oko a uviděla, jak jí pacičkou míchám kaši v hrníčku a taky ji trochu koštuju. Dělal jsem to ve stejným rytmu, jako když piju vodu. To si taky vždycky dvakrát packou zamíchám a potřetí ji olíznu. Ale panča to zase nějak neocenila a místo toho, aby mě pochválila, že na kašičce nebude škraloup, tak zachraptěla něco jako sakra zmiz odcaď, čuně jedno chlupatý!!! A tak jsem se trochu naštval, protože plíst si mě s čunětem jen proto, že pomáhám, to teda nemusela. Skočil jsem dolů a hrnek jsem za trest vzal sebou. A nespravedlivá panča měla naráz svou snídani naservírovanou dočista jinak než si představovala. Hrnek s kaší ležel na zemi, ale kaše už v něm teda moc nebylo, protože velká část líně ukapávala z nábytku. Další loužička, co vypadala dočista jako poblijon, se rozlízala po koberci a kolem dokola bylo plno prskanců, ve kterých pomalu měkly rozházený granulky. Řeknu vám, že i z mýho pohledu to byl docela pěknej chlívek.
Panča nabrala nečekanou ranní energii, vylítla z postele jako střela a zaječela tak, až chudák Kuba málem odlítl na balkon – ty už mě fakt neser, zmetku jeden voraženej! Jo, tak přesně tohle mi řekla a já si to hned půjdu zapsat do slovníku škaredý mluvy, protože takhle dáma hovořit s kocourkem nemá. Vůbec si přitom ani neuvědomila, že kdyby nebyla líná a nenutila páníka kašovat, tak ten by jí žádnej hrnek nepřinesl a tudíž by žádnej hrnek ani spadnout z police dolů nemohl. Ale vysvětlujte to člověcký žencký, však to kamarádi určitě znáte.
Váš neprávem vynadanej Fanda

14. května 2012 - Historický zápis

…. o jednom krásném večeru, který málem skončil vraždou páníka, infarktem panči a P-O-CH-V-A-L-O-U Fandy. Všechno to začalo docela nevinně…

Byl pozdní večer, sedmý máj, večerní máj, byl lásky čas, z chodby se ozýval Fanouškův hlas. Ale dost básnění. Byla už celkem pokročilá noc a já jsem dostal děsnou chuť jít si zkontrolovat zahradu za tmy. Chtěl jsem vědět, jestli je tam něco jinýho než ve dne, jestli fakt moje oči budou svítit jako baterky, jestli tam třeba neobjevím něco děsně zajímavýho. No prostě jsem to chtěl všechno vyzkoušet a tak jsem si stoupl ke dveřím, postavil se na zadní, protáhl v zádech a začal vyluzovat ty svoje krásný symfonie.
Panča byla zrovna v koupelně. Tekla tam voda a panča provozovala něco, čemu vznešeně říká zpěv. Ale i přes tu vodu a svoje kvílení mě slyšela. Teď se musím zastavit a podotknout, že ta osoba často říká něco, co přitom myslí úúúúplně jinak. Tak třeba někdy řekne – tak to ti teda pěkně děkuju a přitom děkovat vůbec nechce. Nebo – no jo, ty seš prostě nejhodnější zvířátko na celým světě, viď? A myslí si pravej opak. No však to znáte, ženská logika. A tak když mě teď slyšela kvílet, tak zavolala na páníka – pusť toho ubohýho kocourka ven, né? No a protože páník pořád ještě moc nechápe tu pančinu ironii, tak prostě ubohýho mě pustil ven. Potom sice tvrdil, že se ptal, jestli opravdu???, ale to už asi panča neslyšela. A tak když vylezla celá osprchovaná ven, ptala se, kde je ten kvíčala a tím prosím myslela mě.
Páníkova odpověď jí zmrazila krev v žilách – no přece pustil jsem ho na chvíli ven. - Coooooooooooo???? Seš vůbec normální?????? Copak je pouštíme večer ven????? Kde ho teď jako budeš hledat?????? 
Při posledních slovech už za ní župan svištěl někde venku. Přines baterku, hergot, hulákala celá rozezlená na páníka a Fanííííí, kde jsi, sladce volala na mě. Ale já jsem nikde nebyl. Ono je totiž docela těžký najít někoho i ve dne, když se rozhodne na tý naší zarostlý zahradě schovat, ale v noci je to asi přímo nemožný. A tak panča lezla do všech koutů, svítila sem a tam, koštětem strkala do keříků a pod ně, šla si pro klíče, aby odemkla branku a podívala se za ní, ale kdepak, byl jsem vypařenej. Páník se moc snažil odčinit svoji vinu a tak přinesl i žebřík a lezl na střechu od dílny, jako kdyby si myslel, že rád pracuju ve výškách. Pak najednou panča uslyšela nějakej zvuk a zaradovala se. Stočila za zvukem baterku a představte si, on to byl malej ježura, šinul si to trávou a to světlo do očiček se mu vůbec nelíbilo. Byl moc hezkej, ale vyměnit za mě ho panča nechtěla. Nakonec jí došla energie a začaly jí týct slzy a určitě se mi v duchu moc omlouvala za všechny špatný slovíčka, který kdy na moji hlavu padly.
No a protože jsem v jádru děsně outlocitnej, tak jsem se teda ozval. Pod schodama máme takovej kumbál, kde jsou nepotřebný květináče a košťata a nepořádek a z toho kumbálu se najednou ozval velikej rámus, jak se všechno kácelo a padalo a pak jsem odtud vystřelil naježenej já. Prolítl jsem schodama a zaplul na chodbu, dál jsem se nedostal, protože bylo zavřeno, aby neutekly ostatní kousky. Panča si vzniklýho bordelu vůbec nevšímala, místo toho letěla za mnou a považte, chytila mě, pochovala, celýho mě očumákovala a řekla mi, Fanoušku, ty seš tak hodnej, žes nikam neutekl… A myslím, že to vůbec nemyslela ironicky a to jsem teda fakt čubrněl. Teď už aspoň vím, co mám udělat, abych dostal pochvalu. Stačí se prostě na chvíli vypařit. Dost dobrý, né?
Váš dočista pochválenej Fanda
22. května 2012 - Žehlení
Žehlení je podle mě moc bezva zábava a fakt vůbec nechápu, proč to panča tak nemá ráda a vždycky to odkládá. Tuhle to odkládala tak dlouho, až měla odloženou velikánskou hromadu ve dvou koších a nikdo už pomalu neměl co nosit. A tak si namastila svaly, dala si do hrací krabice nějakej film a šla si napustit vodu do takový nádobky, co se pak zastrkává do žehličky. To už vždycky vím, že přichází moje chvíle, nechávám rozdělaný činnosti, ať je to co je to a utíkám za pančou, abych přiložil packu k dílu. Panča je určitě moc ráda, protože se mnou je přece to protivný žehlení mnohem zábavnější, to je jistá věc.
No a tak jsem se honem nastěhoval za pančou do obýváku a sledoval přípravy. Prvně nastalo třídění věcí. Panča vytahovala jedno páníkovo triko za druhým a asi dvěstětisíckrát u toho řekla děsně naštvaně achjoooo. Pak si udělala hromádku z věcí, který žehlit nemusí. A tam už jsem začal užitečnit, protože třídění ponožek, to je prostě moje hobby. Probíhá to tak, že panča je položí jen tak halabala vedle sebe na sedačku, že prej ať si je páník laskavě spáruje sám. Ale já uznávám chlapskou solidaritu a tu práci dělám za něj. Postupně si ponožky postahuju na zem a tam se snažím kopáním a kousáním dostat je k sobě tak, jak správně patří. Panča mě u toho už ani neokřikuje a tak na to mám klid.
No a pak nastává konečně žehlící fáze. Prvně se jde na ty trika, ať to má prej panča odbytý. Hromada vyžehlených triček se úspěšně vršila a protože se už nevešly pod prkno, tak je panča vzala a opatrně jako nějakej křehkej poklad je odnesla vedle na postel. Vrátila se a pokračovala ve vytváření další hromady. Zase ji vzala a nesla ji vedle a počáteční špatná nálada ji už pomalu přecházela, protože měla nejhorší za sebou. Vstoupila slavnostně do ložnice a uviděla apokalypsu. Její první úhledně složená triková hromada už neexistovala. Trika byly roztahaný po celý posteli, dvě z nich si pod sebe podestlal Frodo a jedno černý triko zrovna zalízalo pod postel. A teď považte, co se stalo. Panča švihla tou novou hromadou na zem a zařvala: Já se tady na to už vyseru, doprdelepráce!!!! Při tom výkřiku můj ocásek už radši honem celej zmizel do podpostelního bezpečí, protože jeden nikdy neví. No a pak šla panča do obýváku, vytáhla žehličku ze zásuvky a šla si lehnout ke zbylý hromadě nevyžehlenýho prádla, aby se uklidnila.
Později přišel domů páník a našel apokalypsu ve stejným stavu, v jakým ji našla panča. Nic netušíc se šel zvesela zeptat panči, jestli to viděla a chudák nevěděl, proč mu odsekla – Né asi!!! Ukliď si to tam sám! Jenže pak jí to nedalo, špatně složený trika vytrhla páníkovi zpod pacek, přinesla je zpátky na prkno a tam je zuřivě složila sama. Uklidněná pak zase zapla žehličku a dílo dokončila. Já jsem ten žehlivej večer završil přerovnáním pančiných pyžam v šupleti a tak mě to zmohlo, že jsem tam usnul jako andílek. Však se podívejte, jak jsem se na těch pyžamech už skoro celej upracoval.
Váš nesmírně pracovitý Fanda
30. května 2012 - 5. narozeniny
Tak prej aby se panča nemusela dělat s nějakým dortem, tak pro mě k mým pátým narozeninám radši umíchala takovýhle vzpomínací videjko. No nevím, asi bych přece jen radši něco na zub...
Váš půlkulatý pětiletý Fanda

P.S. Ale dortík jsem nakonec dostal taky!

1. června 2012 - O zlým zákuskovi
Byl to moc krásnej večer. Panča seděla na záchodě a četla si Čtyřlístek. Já jsem měl zrovna službu v koupelně na okýnku a čekal jsem na přílet můry. Pořád žádná nepřilítala, ale najednou jsem uslyšel ten známej třepotavej zvuk a jedna můra vylítla ze světla na stropě. Sledoval jsem ji prvně z okýnka a plánoval jsem loveckou strategii, ale ona schválně lítala úplně jinde než kde jsem si představoval. A tak jsem pochopil, že musím za ní.
Ladně jsem seskočil a ten zvuk padajícího žoku panču přiměl zvednout oči. Prej – Fandooo, ty tady máš zákusek, viď? – pronesla laskavým tónem. Při pohledu na onen vypasený zákusek se mi začala klepat bradička a – nestydím se to přiznat – trochu jsem si i zakvílel. To vyvolalo u panči blažený úsměv, který ji ale posléze dočista opustil. Můra totiž byla zase zlá jako tamta, co nám tenkrát rozbila dveře. Tahle nám očividně chtěla pokazit příjemnou atmosféru a proto jsem se rozhodl zakročit dřív, než bude pozdě.
Můra se zrovna nacházela v oblasti okna a tak jsem se odrazil a vzal to přes sušák na ručníky, kterej se ve zdi dlouho tak trochu kejklal. Panča říkala už několikrát páníkovi, aby se na to podíval a spravil to, ale páník byl liknavej a sušák furt viklavej. A jak jsem na něj teď plnou parou skočil, tak se ozval velkej rámus, protože z něho dvě tyče vypadly na zem a jedna držáková packa se taky odporoučela. Panča se už vůbec nesmála a zařvala sakra Fanouši, co to zase děláš????? Možná si měla nasadit brýle, když nepoznala, že lovím a chtěla po mně objasnění.
Ale tímhle to ještě neskončilo. Vedle okna visí taková skříňka a zlá můra se rozhodla schovat se zrovínka na ní. A to jsem fakticky nemohl dopustit. Panča měla v očích smrt, když sledovala, jak jsem z okna skočil na tu skříňku. Ta naštěstí moji váhu vydržela, ale stála na ní láhev s moc smradlavou vodou, co se jmenuje Alpa. Zlá můra odlítla pryč, ale stihla shodit tu flašu na zem. fakt jsem to neudělal já. Ozvalo se cink a třísk a smradlavá voda byla všude.
Hodil jsem nenápadně oko na panču a bylo mi jasný, že moje mise je u konce. Rychle jsem skočil ze skříňky zpátky na okno, z něj přes popadanej sušák na zem a metl jsem pryč, co mi moje krátký nožky stačily, protože jsem se nechtěl nechat zkazit špatnou mluvou. I tak jsem zaslechl, jak panča na můru vykřikuje něco o zasraným zmetkovi a že ona ten bordel tady uklízet nebude. Ráno totiž jela brzo pryč a chtěla se aspoň trochu vyspat. To už mě moc nezajímalo, ale víte, co mě fakt naštvalo? Do koupelny přišel zhodnotit situaci Kuba, uviděl zlou můru, jak si tam furt lítá, jako by vůbec nic neprovedla, jednou po ní mávl packou a měl ji. NO TAK JE TOHLE JAKO VŮBEC MOŽNÝ??? Panča nakonec ten bordel uklidila, to je jasný. Páník snaživě pomohl vysbírat střepy a slíbil, že sušák dá příští den do pořádku. A fakt dal. Tak to vidíte, nebýt mě, viklá se na zdi ještě dneska. Ještě že mě doma mají.
Váš bezzákuskový Fanda

Čekání na kořist

11. června 2012 - Pánvičková špecialita
Vaření mám rád, ale panča asi moc ne. A tak když tuhle viděla v televizi reklamu na rychlej oběd, hned si řekla, že to je pro ni jak dělaný. Byly to nějaký nudle s masíkem a zeleninou. Nakoupila věci a v sobotu že se do toho pustí. U toho jsem přece nemohl chybět a tak když nastal vařivej čas, honem jsem si vyskočil na strategický místo na lince a sledoval jsem dění. Panča krájela cibuli a asi jí bylo líto, že jsem při tom krájení neprojevil žádnej interest, takže se kvůli tomu rozbrečela. No ženský, znáte to. Pak ale zahájila lepší činnost.
Vytáhla z lednice masíko a začala ho kousíčkovat a to jsem hnedle zbystřil. Ouška se mi postavily, ležérní poleh jsem hbitě změnil na ostražitej postoj a masíko jsem čumáčkem prověřil, jestli není pokažený. Chtěl jsem dokonce i pomoct s kousíčkováním nebo ho aspoň trochu nadírkovat drápkem, ale to mi panča nedovolila. Dál ho s překotnou rychlostí kousíčkovala sama a rameno mi SCHVÁLNĚ strkala do výhledu. Když pak bylo nakouskovaný, hodila ho k tý nevonící cibuli a oddychla si, že má nejhorší za sebou. Pak už totiž krájela jen papriku a na to jsem se dívat nemusel. Opět jsem změnil ostražitej postoj na ležérní poleh a dělal jsem nezainteresovanýho Fandu, což jsem zdůraznil zaujatým čištěním pacek.
Panča pak všechno smíchala, přidala tam vodu a nakonec na to nadělení hodila nudle. Zase to zamíchala a už se začala těšit na dobrej oběd. Vypla ohýnek a šla pro talíře. Zrovna se chystala zavolat na páníka, ať jde hlídat, aby mohla donýst talíře ven na zahradu, že prej si poobědvají tam. Otočila se s talířema k pánvi a udělala se jí mlha před očima, když uviděla, že její oběd změnil majitele. Měl jsem tlamku aj packu zabořenou v těch nudličkách a hledal masíko. Trochu jsem se pocukával, protože mi to panča zapomněla vyfoukat a bylo to tudíž docela horký.
Další události ať si panča připíše na svůj účet. Zařvala na mě tak, že jí až přeskočil hlas – doprdele vypadni odtud, ty držko jedna nenažraná!!! Kamarádi, jsem zvyklej na ledacos, ale takhle silnej hlas, co by směřoval na moji adresu, jsem snad ještě nikdá neslyšel. Není divu, že jsem se lekl a skočil z linky dolů. Škoda, že v cestě mi stál držák od pánve. Jak jsem mohl vědět, že když skočím přes něj, tak se celá pánvička překlopí?? Tyhle člověčenský vynálezy jsou prostě divný a k hodným kocourkům děsně bezohledný. A tak pančina špecialita z pánve se změnila ve špecialitu podlahovou. Víte, kdyby měla podlahu čistou, že by se z ní dalo jíst, tak by se vlastně ani nic nestalo, jen by s páníkem změnili stanoviště. Ale ona tak čistá asi nebyla a tak panča moc nazlobeně sesbírala zvršku jen to, co nebylo rozmázlý po podlaze a kydla to na talíře. Stejně toho bylo i tak dost. Zbytek tam nechala ležet, křikla na páníka naštvaným hlasem OBĚD!!! a odkráčela ven. Dveře do kuchyně zůstaly otevřený a tak když byl čistej vzduch, honem jsem se vrátil, pozval na hody i zbytek party a důkladně jsme pomohli s úklidem.
Panča se pak vrátila už klidnější, protože jí nekručelo v břiše a řekla mi: Fanouši, mě z tebe  jednou fakt švihne. Ale asi to zapomněla dopovědět, takže jsem se nedozvěděl, CO nebo KDO ji švihne. Hlavní věc je, že už zase mluvila normálně a né přeskakujícně, to se mi totiž vůbec nelíbilo.
Váš špecialitovej Fanda 
22. června 2012 - Bleskový úklid
Dneska mám pro vás návod, jak bleskově uklidit stolek. Přišel jsem na to docela sám a náhodou. Panča dočítala nějakou děsně napínavou knížku a nevnímala nejen svět, ale ani mě. A to mě trochu mrzelo, měl jsem totiž zrovna hravou náladu. Skočil jsem k ní a trochu ji plácl, aby se probrala, ale ona mi plácnutí oplatila, zamumlala zmizni, smrádě a klidně si četla furt dál.
Naštěstí já si umím najít zábavu, i když zrovna žádná není. Situace v obýváku vypadala následovně - přes panču ležel rozvalenej Vendelín, co vypadal jako nějaká černá kožešina a z boku ji zahříval Kuba, on je totiž děsnej vtěrka a furt se snaží o co nejlepší dojem. Jedinej Froďas aspoň trochu zachraňoval klučičí čest a procházel se po skříňkách a sem tam z nich něco shodil dolů. Já jsem se rozhlídl kolem a zjistil jsem, že na stolku, kam jsem zrovna chtěl jít, skoro není kam stoupnout. Ležely tam třeba tři takový ty věci, co se s nima pouští televize, pak tam byl košík s všemožnýma krámama, co normálně bejvá v poličce pod stolkem, taky tam byly pohozený noviny, co s nima prve panča honila drzou mouchu, dál tam byly nějaký podložky pod hrnky a na jedný stála sklenice s pitivem.
Vyskočil jsem opatrně na stolek a chtěl se tam k tomu všemu vtěsnat, ale kdepak, bylo to beznadějný. Panča zvedla zraky a pronesla – Fando, dávej bacha! A tak jsem se rozhodl bejt užitečnej. Skočil jsem dolů, abych znaleckým okem přeměřil doskočiště na stolku a s pořádným odrazem jsem se na něj přenesl. No a přesně takhle jsem právě vynalezl ten bleskovej úklid. To jste totiž měli vidět, co následovalo.
Přistál jsem na první podložce, ta se se mnou svezla jak po tobogánu a všechny vyjmenovaný krámy okamžitě vyklidily místo na stolku a skončily na zemi. Pěkně to břinklo, když sklenice dopadla dolů a na koberci se udělala loužička. Vendelín při tom rámusu skočil kolmo do vzduchu, zasyčel a dopadl zpátky na panču s vytasenýma drápama. Ta zařvala, jako by se jí dělo něco zlýho a vyplašila tím Kubu, kterej se naježil jako dikobraz. Frodo sebou vzal při seskoku ze skříňky pár fotorámečků a jedinej já jsem zůstal bez karambolu vítězně ležet na perfektně uklizeným stolku. Ale jestli si někdo právem myslí, že jsem za takovej rychlej úklid dostal nějaký ocenění, tak se pořádně plete. Panča vztekle praštila knihou, sebrala ze země ty noviny, stočila je do ruličky a majzla mě s nima po prdýlce se slovy – hergot, já tady nemůžu mít chvilku klid, ty pako jedno vymetený??? 
Takže jsem došel k závěru, že pochvaly se v týhle divný domácnosti jeden nedočká, ať dělá co dělá. Ještě že jsem urážlivej jen trochu, jinak bych s pančou imrvere nemluvil.
Váš vynálezovej Fanda

Úklidový vynálezce Fanda

22. července 2012 - Prázdninování
Ahoj kamarádi, tak už jsem celej zpátky a víte, co je novýho? Měl jsem blechy! Ale než se k tomu prodrápkuju, tak to bude ještě chvilku trvat, protože panča byla děsně lenivá a už dlouho pro mě nehnula prstem. Takže abych nějak shrnul moje prázdninový aktivity:
* Na konci června panča s páníkem odjeli pryč a nás bandu nechali napospas druhý panče. Když se pak zase vrátili, tak první panča byla divná. Poznal jsem to hned, když přišla a plácla sebou na postel a vůbec neocenila můj přivítací počin. A to jsem se tak snažil, aby to bylo jasný na první pohled. Otevřel jsem dveře od skříně na obou stranách a vytahal na obrovský hromady úplně všechno, co za těma dveřma bylo. Jasně, že druhá panča se nezatěžovala úklidem, protože to nebylo její a tak ty hromady vypadaly fakt impozantně. Navíc jsem si otevřel i tričkovou skříňku a vytahal trika ven a ani tohle nebylo vůbec oceněný. Panča prostě byla jako mrtvola a jediný, co mi řekla, bylo - no tys tady zase řádil, Fando. Takže chápete, že jsem byl po celý tý práci tak trochu zklamanej, že jo. Nakonec jsem ale byl rád, že byla panča pokažená, protože druhej den šla k doktorovi a pak s náma byla pěkně dlouho doma, což bylo docela dobrý.
* Dál se událo to, že mě zavřela na balkoně. Byla jí zima a tak chtěla zavřít dveře, jenže mně se odtud nechtělo. Panča to chtěla vyřešit po dobrým, tak mi lstivě nabídla dobrý bonbonky. Snědl jsem je, jako že teda nabídku přijímám, ale pak jsem si to rozmyslel a zase jsem se uvelebil na šplhadle. Nakonec panča ztratila trpělivost a zasípala něco, co mi znělo jako - tak si polib prdiznu, smrade, a dveře mi zabouchla. Zalehla do postele a usnula, jako když ji do vody hodí. Pak se probudila a uviděla mě sedět za dveřma a tak mi šla otevřít, přičemž zjistila, že jsem náramně čistotnej kocourek. Potřeboval jsem si totiž vyprázdnit bříško, zrovna když spala a páč na balkoně nebyla žádná bedýnka na hovínka, tak jsem se vybobkoval do květináče s kytkou. No uznejte, že to bylo lepší, než abych to udělal rovnou do prostředka balkonu. Uznala to i panča a moje pěkně tuhý hovínka vybrala bez zbytečných řečí.
* O další události bych se radši snad ani nezmiňoval, ale jednou jsem pustil do zpovědi, tak ať je to taky venku. Víte, že jsem se s naším Vendelínem nikdy neměl moc v lásce, že jo. Na začátku jsme se servali jak dva kocouři (taky jak jinak, když jsme dva kocouři, bóže), začal jsem mu říkat Kraken a pěkně jsme se jeden druhýmu vyhejbali obloukem. A teď považte, co se stalo. Ležel jsem na balkoně, nahříval si kožíšek a najednou kde se vzal, tu se vzal, objevil se tam Kraken. Ani nevím, proč jsem zůstal ležet a nikam jsem nešel, asi jsem byl jen tak línej, i když panča si myslí, že jsem byl spíš zcepenělej hrůzou. No a jak si tak ležím, tak Kraken ke mně přišel, čuchl si ke mně jako k nějaký flákotě masa a pak mi - šmarjakočkonanebesích - dal hubana! rovnou na čumáček. No řeknu vám, málem jsem se propadl hanbou a byl jsem děsně rád, že to neviděl nikdo další, protože to bych dočista ztratil reputaci a byl všem pro smích. Ale pravda je, že teď s Venoušem už klidně trávíme siestu v jedný místnosti a nic se neděje. Hlavně se teda neopakovala už žádná líbačka, to přísahám!!!
* Pak se mi povedla jistá věc, ze který mi teda bohužel nevyplynula žádná další výhoda. V jedný místnosti, odkud vede okno do zahrady a odkud se rád dívám na ptáčky, máme v tom okně síťku, takže může být otevřený, dovnitř jde pěkně vzdoušek a my nemůžeme ven. No a tuhle jsem byl zase na pozorovandě a tak jsem se vám do toho zabral, že jsem najednou na tu síťku vyskočil, zůstal na ní viset jako nějakej lemur a pak se se mnou ta síťka pomalu, ale jistě svezla k zemi. Panča přilítla a děsně zuřila, že prej ještě neviděla, aby se těhotnej hroch plazil po síti. To jsem neviděl ani já a nevím, proč o tom vůbec začala, protože tady přece o žádnýho hrocha nešlo. No ale tím pádem mám ptáčkovýho zaracha, aspoň prej než to páník spraví. A tak se šplhám aspoň po mřížích na balkoně a to se mi líbí ještě víc, protože to dělá moc pěknej randál.
No a teď konečně k tý bleší záležitosti. Než panča odjela, tak jsme žádný malý vetřelce neměli a když přijela, tak už jo. Neví, proč a kde a jak, ale když si tak hladila Froďase, tak u něj v kožíšku najednou uviděla na procházce blešku a bylo zle. Hned vylítla z postele, jako by nebyla pokažená, zavelela páníkovi a jelo se ke kočičímu doktorovi pro meducínu. Doktor se zeptal, kolik že kočička váží. Panča odvětila, že kočičky jsou čtyři a váží tak od 5 do 7 kilo. Doktor řekl, že prej jsme nějaký nadměrečný a že tam má přípravky proti bleškám jen pro kousky do 4 kileček. A tak musel pro panču objednat přípravek pro větší kousky. No a pak to páník přivezl a nastala akce PRYČ S BLECHAMI!! Nejvíc se panča bála aplikace u Froďase, protože on všechno pozná dávno předtím, než se to děje a nenechá na sebe šáhnout, ale teď to šlo kupodivu docela hladce. Všichni dostali ampulku mezi lopatky a já jsem byl poslední na řadě. Panča mi nachystala dobrotu do misky a mluvila ke mně náramně milým hlasem a já jsem pak poznal, že si vůbec neumí stát za svým názorem. To bylo samý - no Faní, to je dobrota, viď, to ti to šmakuje, no jéje, to je náš hodnej Fanoušek.... a pak jsem najednou ucítil, jak mi něco mokrýho a smradlavýho přistálo na zádíčkách. To mě kamarádi tak naštvalo, že jsem se vymrštil, otočil k panče a packou jsem jí dal takovou jednu mezi oči, že úplně změnila svůj původní přístup ke mně a zaječela - co to děláš, ty jelito jedno praštěný??? Takže vidíte, jaká je. Nejdřív Fanoušku sem, Fanoušku tam a pak mě srovnává s nějakým jelitem. No ale vodička už na zádech byla a ať jsem dělal co jsem dělal, zbavit jsem se jí nemohl. Aspoň jsem se honem poválel po koberci a trochu toho hnusu setřel. No a teď už jsme zase všichni odblešený a panča je ráda, že nemusí ty malý příšery chytat a topit v misce s vodou.
Jéje, to jsem se rozepsal. Poslední věc se přihodila teprve včera. Panča někam jela, pak se vrátila domů a vypadala, jako kdyby vyhrála dalšího Fandu, prostě naprostá blaženost. Pohladila mě po hlavičce a já jsem hned zavětřil, protože takovej pach jsem ještě nikdá necejtil. Honem jsem se postavil na všechny tlapky, abych se pořádně posoustředil, ocásek jsem trochu naježil, čumáček mi zmokřel a začal jsem pančinu tlapku, která mě hladila, zkoumat kousíček po kousíčku, abych vypátral, co to z ní cítím. Ale řeknu vám, že jsem nic nevypátral, jen vím, že ten čmuch byl teda hodně divnej. Panča si pak sedla k počítači a ten blaženej výraz se jí furt zvětšoval, až jsem měl trochu strach, že jí to zůstane už napořád. Dívala se na nějaký obrázky a když jsem jí nakoukl přes rameno, zjistil jsem, že byla na záletech u nějakých úplně cizích micin. Tak to mě teda trochu urazilo, protože jsem si nevšiml, že by se někdy takhle šťastně tvářila, když muchluje mě. Připadal jsem si dočista jako podvedenej Fanda. Na fotku těch micin se můžete klidně podívat, copak jsou v něčem lepčejší než já??
No a protože jsem vlastně uraženej, tak pro dnešek skončím, však už mě stejně bolí celý packy.
Váš podvedenej Fanda

Zrádná blažená panča a cizí miciny

15. srpna 2012 - Zlobivý misky
Tudle byly narozeniny páníka a tak se panča rozhodla, že ho potěší chutnou krmí. Volba padla na řízečky, protože, co si budeme říkat, nic lepčejšího neexistuje. Nakoupila materiál, vyhrnula si rukávy a pustila se do práce. Ještě předtím jsme si ale spolu trochu zalaškovali, protože mě chtěla nekompromisně umístit za dveře kuchyně. Nedal jsem si říct a když mě asi po sedmý nabírala ze země, aby mě odhodila do dáli, tak jsem se honem překlopil na záda, výhružně zasyčel, vytasil drápky a lehce ji kousl, aby se konečně vzpamatovala. Panča to teda nakonec vzdala a jen zahučela „tak si tady zůstaň, ty smrade, ale běda ti…!“ Větu ani nedořekla, protože takhle narychlo nevěděla, co běda.
A pak už začala konečně štrachat ve skříňkách a tahat ven věci. Nachystala si tři misky, který jednou koupila v nějakým krámě a který prej měly být náramně šikovný, protože se spojí v jednu a na lince pak není žádnej nepořádek, když se řízky tahají z moukovýho místa na vajíčkový a z vajíčkovýho na strouhankový. Taková byla teorie, ale praxe ukázala, že jsou to vlastně velký šmejdy, který v sobě nedrží a ani pořádně nestojí, protože jsou křivý. No ale panča se rozhodla dát jim ještě jednu šanci. Maso už měla připravený, tak ho provokativně položila nahoru na lednici, protože ví, že nemám na nohách perka a tak vysoko nevyskočím. Do spojených misek umístila ingredience, sundala maso a začala ho oblíkat v těch miskách do kabátku a dávat na olej. Moc se mi líbilo, jak měla za chvilku obalený prsty, dočista jako ty řízky. A tak jsem to chtěl taky zkusit. Mouku jsem vynechal, ale strčil jsem packu do vejce a rychle ji olízl. Panča jen stihla zaječet „mazej vocaď, co jsem ti říkala???“ Ale já jsem si nemohl vzpomenout, co říkala a honem jsem zamíchal packou ještě strouhanku. Panča už měla rudo před očima a chtěla mě shodit, ale měla moc volepený prsty a tak honem nevěděla, jak mě popadnout. Vzala mě teda mezi loktama, ale teď se podržte. Byla tak nešikovná, že mě ani pořádně nezvedla a tak když jsem letěl dolů, letěly misky solidárně se mnou. Všechny tři, protože byly pospojovaný a zrovínka jak na potvoru pěkně držely v sobě. Jéje, jaký se vám událo na zemi nadělení, to si nepřejte vidět. Panča byla blízko kolapsu a vůbec nevěděla, co má dělat dřív. Jestli vypnout plotýnku, umejt si ruce, uklidit tu moukovo-vajíčkovo-strouhankovou pohromu na zemi anebo nařezat Fandovi, kterej nemohl uvěřit, že se dá udělat během chvilky takovej bordel. Nakonec místo toho všeho jenom strašně zařvala „ÁÁÁÁÁÁÁÁ“, až se okna zatřásly. Skoro mi tím zkazila chuť do úklidu, ale přece jen jsem jí pomohl aspoň s těma vejcema, abych ukázal dobrou vůli. Panča nakonec vychladla a všechno dala zase do pucu, ale zbytek připravených řízků už nedostal žádnej kabátek. A mně přibylo do slovníku špatný mluvy další slovíčko, protože jsem dobře slyšel, co si pro sebe mumlala. Že prej už na další „sraní“ – ano, takhle přesně to panča řekla, nemá čas.
A víte, jak dopadly ty pospojovaný zlý misky? Celý ulepený je panča strčila do pytlíku a pak je s velkou slávou hodila do popelnice. Já jsem do popelnice neletěl a tak jsem byl rád, že panča uznala jasnou věc – za všechno mohly ty křivý šmejdový misky a vůbec ne já.
Váš docela ulevenej nevinnej Fanda

Ulevený mlsný Fanda

30. srpna 2012 - Boží dopuštění
Tuhle se panča vrátila z odpryču a řekla mi – Fando, tys nějak zvlčil. K tomuhle závěru ji nepřivedl letmý pohled na již tradičně vyházený skříně ani na netradičně upravenou dřevěnou kočku bez hlavy (kterou nevímkdo rozbil), dokonce ani na velmi zajímavě uspořádanou postel, kterou jsem si trochu přizpůsobil svým hracím potřebám. Ale druhá panča na mě požalovala, že je ze mě Rambo a profackovávám všechno, na co přijdu a dokonce (za to se, přiznávám, trochu stydím) jsem vzal packou po zadnici zcela nedžentlmentsky i Mrkvu Králíčkovou, co u nás byla zase na prázdninách.
Ale podle mě jsem opravdicky zvlčil až potom, co už byla panča zase doma a stala se ta věc se smrťákem. Abych to vysvětlil - v době, kdy jsem ještě býval kocourkem a ne vlkem, jsem nejradši ze všeho provozoval nastavování zádíček na česání. Panča má takovej drátkovej kartáč a to je vám tak příjemnej pocit, když mi s ním jezdí po zádíčkách, že kolikrát zapomenu na etýketu a zůstanu na panču civět s otevřenou pusou a vypadlým jazykem. Panča si k tomuto obřadu složila vlastní říkanku, která zní – Čísy čísy čísy, pro Fanouška z mísy, čísy čísy čísanky, pro Fanouška z čítanky. Mně to moc smyslu nikdy nedávalo, ale panče evidentně jo a tak mi to pořád dokola opakovala a hlavně mě u toho pěkně česala. No a právě jednoho večera jsem si zase takhle krásně lebedil u česání, když najednou mi nad hlavou něco zatřepetalo křídlama. Jsem si myslel, že je to vobyčejnská můra a ty už jsou, mezi námi, docela nudný. Ale tahle můra byla jinačí a na zádech měla něco, co vypadalo jako lebka. Panča to viděla taky a vyjekla – fuj, Smrtihlav.
To slovo se mi tak zalíbilo, že jsem okamžitě ukončil česavou činnost a skočil po smrťákovi a nastala akce „lov na smrťáka“. Smrťák poletoval sem a tam, já po něm skákal tam a sem a panča, která rychle nemohla najít nic vhodnějšího, se snažila vyhnat smrťáka z místnosti malým polštářkem a přitom ji políval příznačně smrtelný pot. Nevím, co se smrťákem chtěla províst, ale bylo jasný, že ho URČITĚ nechce nechat napospas mně. Pak najednou smrťák vyletěl z místnosti na balkon, následovanej zpocenou pančou s polštářkem a velmi zvídavým, nezpoceným Fandou. Na balkoně jsou šplhadla a z nich došáhnu až ke stropu, takže se smrťák mohl těšit na rovnej souboj. Ale panča furt všechno kazila, jak tam tím polštářkem mávala a chtěla smrťáka donutit k opuštění soukromých prostor. No a tak jsme si tam všichni tři tak krásně lítali, dokud nedošlo k božímu dopuštění. Jedno vachrlatý šplhadlo se rozhodlo po mým tvrdým dopadu položit na bok a zrovínka muselo dopadnout na okraj kadibudky, co tam byla připravená k vyčištění a přenešení dovnitř. Kamarádi, to vám byla podívaná. Bedýnka s hovínkama vylítla do vzduchu, pak se dočista celá překlopila, písek se rozlítl všude po balkoně, jedno hovínko po cestě cvrnklo panču do nohy a smrťák to všechno pobaveně sledoval zvršku. Panča zůstala celá zkoprnělá a pak zaječela fakt dlouhý slovo:

KURVAFIXTYEXOTEJEDENSEŠTYVŮBECNORMÁLNÍ???

A tak si myslím, že právě v tu chvíli jsem už nebyl normální vobyčejnskej kocourek Fanda, ale dočista nevobyčejnskej nenormální vlk, když i panča se na to musela takhle dlouze ptát. Doufám ale, že tím neskončilo naše čísy čísy, protože to bych se zase musel odvlčit zpátky do kocourka.
Váš zvlčenej Fanda

Zvlčenec? Nezvlčenec? Prostě Fanda

18. září 2012 - Palmová riviéra
Tak kamarádi, víkend byl parádně příhodovej, to musím uznat.
Prvně byla sobota a k nám přijela nějaká cizí návštěva. Byly to dvě člověcký žencký a že prej musí vidět Fandu, to jako mě. Jenže já mám nějaký svoje zásady a jednou z nich je ta, že se rozhodně nenechávám pro nic za nic okukovat a už vůbec nedávám žádný rozhovory, a to ani za úplatky ve formě dobrých paštik. A tak si návštěva kvůli mě musela lehnout prvně na břicho a pak na záda, aby spatřila pana prezidenta, důstojně odpočívajícího pod postelí. Řeknu vám, že jsem se u toho docela bavil. No jo, ale to bylo do tý doby, než jsem zjistil, že u nás něco podezřele smrdí cizí kočkou a že to smrdí pořád, i když návštěva už odjela. A to znamenalo jen jedno: návštěva tady po sobě nechala furtku!! No ale trochu jsem se už uklidnil, je to jen malá holka a s tou se určitě legendárně neservu jako to bylo s Krakenem. O nový holce vám toho napíšu víc až příště, zatím nemám co psát, protože panča ji schovává jak nějakej poklad.
No a pak byla neděle. Venku bylo krásně a panča se rozhodla, že přesadí nějaký kytky, protože vypadaly chcíple. My jich doma už moc nemáme, co vám mám povídat, furt je někdo shazoval a okusoval a tak postupně mizíkovaly, až nám zbyly jen takový velký, co vypadají jak palmy. Panča je vynosila ven, aby se trochu vyvětraly a já jsem si připadal jako na nějaký Riviéře. Přiběhl jsem za pančou a otřel se jí hlavou o nohy. Panča ze mě určo měla velkou radost, protože řekla – no Fanoušku, tebe tady fakt potřebuju… 
To mě potěšilo, tipnul bych si, že mě bude chtít spíš vyhnat. Ale panča evidentně chtěla moji odbornou pomoc a tak jsem se pustil do práce. Prvně jsem tý největší palmě udělal kosmetický peeling. Šlo mi to moc dobře, protože rostla z něčeho, co vypadalo dočista jako škrábací sloupek. Bohužel se to nesetkalo s velkým porozuměním a panča už ze mě žádnou radost neměla. Místo toho křikla – koukej zmizet než ti jednu natáhnu! Žádnou natahovací kytku jsem tam ale neviděl, takže vůbec nevím, co mi chtěla natáhnout. A tak jsem nemizel a dál se věnoval svojí práci. Vypozoroval jsem, že panča vyndává palmy z květináčů, tak jsem jí je trochu předpřipravoval, aby neměla tolik práce s tou hlínou. A pak kolem mě něco prolítlo, prej to byla vážka. Sekl jsem s prací, abych si vážku prohlídl zblízka a v tu chvíli ta největší palma moji zradu nevydržela a omdlela. Fakt, práskla sebou na zem jak podťatá. Přísahám, že jsem se jí ani nedotkl, když jsem přes ni letěl za vážkou, ale panča už zase ječela na mě: Já se z tebe fakt už jednou asi poseru, ty pometlo pošahaný!!!! Podívej, co děláš!!! 
A tak jsem se teda podíval. No bóže, z jedný kytky měla panča hned dvě, tak proč tak vyvádí?? Místo aby se radovala, tak tu omdlenici vytáhla zuřivě z obalu a mrskla ji na zem, sotva jsem stihl uskočit. I tak mě její lístky pošimraly po zadku. Ještě že se potom šla panča uklidnit za tou malou holkou a na mě si už ani nevzpomněla. Já jsem se šel uklidnit na zahradní stůl, kde bylo moc hezky a nikdo tam neječel. Panča si mě pak chtěla usmířit, tak mě drbala po zadku a ukazovala mi různý xichty, abych se na ni podíval, ale já jsem schválně hrál uraženýho a nevěnoval jí ani jedinej pohled. Dobře jí tak!!
Váš neprávem osočený palmový odborník Fanda

Palmový odborník Fanda

8. října 2012 – Pády, ztráty a nálezy
Že jsme my kočkové mnohem šikovnější ve spoustě věcí než obyčejnský člověkové, to vím už dávno, ale ta moje panča je úplně parádní exemplář nemehla. Já, když už vyjímečně spadnu ze schodů, jako třeba při našem prvním seznámení s Krakenem, tak padám elegantně, dole se jen tak oklepu a hned zase běžím dál. Ale když sletí panča? No to bych vám přál vidět. Vrátila se totiž domů z nějakýho svýho trajdání zase celá pokažená a kňučela jako já, když chci jít ven. Jenže panča jít ven vůbec nechtěla, kňučela proto, že ji bolela dolní packa. Na tom výletě totiž spadla ze schodů, ale bylo to dočista bez ladnosti a elegance a ještě si přitom poranila tu packu. Tak co byste na to řekli? No prostě nemehlo, to říkám já. Ale aspoň mi to přineslo nějakou zábavu. Doma si totiž tu pazouru mazala nějakým nevoňavým sajrajtem a pak si na ni chtěla dát pérovací síťovku. Pozoroval jsem ji a čumáček se mi klepal z toho pachu, ale přitom se ozvala i moje zlodějská čest a heslo „Odnes, co můžeš“. A tak jsem popadl tu síťku do zubů a pelášil s ní pryč. Panča na mě řvala Fanouši, naval to zpátky, smrade jeden, ale nebylo jí to nic platný. Ani se za mnou nemohla rozběhnout, protože s pokaženou a namazanou packou jí to nešlo a tak za mnou po nějaký době doskákala po jedný noze a výhružně zavrčela – kams to dal, hajzlíku??? Chtěl jsem mlčet jako ryba, ale zradila mě samotná síťovka – kousek jí vykukoval zpod mýho útlýho bříška. Panča se kupodivu dokázala mrštně sehnout a úlovek mi ukradla zpátky a přitom mi vynadala do zlodějů zlodějských. A pomyslela si, že tím naše laškování skončilo.
Později večer jsem počkal, až bude panča ve sprše, to je totiž vyloženě bezpečno na novej průzkum a hledání pokladů. A tak když se panča dosprchovala a velmi opatrně chtěla vylízt z vany, uviděla, jak se pootevřely dveře a dovnitř nakoukla moje hlava. Panča už byla zklidněná, tak mi řekla – čáu Fanííí a hned na to – co to zase v tý hubě máš, krucifix? Ano, přišel jsem drze panče předvíst novou kořist – byl to chlupatej obal od telefonovací krabičky. Panča volala páníka o pomoc, ale ten byl dole a žádný žalování neslyšel. A tak se panča musela velkým fofrem usušit a honem za mnou dopajdat. Telefonovací krabičku našla vyplivnutou uprostřed obýváku na zemi, s tou se mi tahat nechtělo, ale obal byl zmizelej. Nebyl ani pod postelí (nejsem přece hlupák, věděl jsem, že tam se podívá nejdřív) a nebyl vůbec nikde. Teprve ráno, když druhá panča šla uklízet jednu kadibudku, tak zavolala – ježišmarja co to je??? A že nevíte, co to bylo? Byl to on, chlupatej krabičkovotelefonovací obal. Tak vidíte, jak dobře jsem ho schoval. Panča se na mě moc zlobila a obal si už na krabičku nikdy nevrátila.
Ještě musím říct, že s bezvocasou začíná bejt docela zábava. Nejradši ji pozoruju ze schodů, když ji panča pustí zezdola na chodbu. To se dobře usadím, prostrčím hlavu skrz šprušle a dívám se na ni jak na televizi. Tuhle mi ji panča dokonce strčila až pod čumáček a řekla mi – Faní, dej Jolance pusu. Zrovna jsem ji chtěl olíznout, ale když jsem slyšel to o tý puse, tak jsem se hned stáhl. Ugrhhhhhhhhh, pusu, to spadla z višně, né? Ale musím uznat, že se mi to prtě snad i zamlouvá a nejlepší na ní je to, že si dočista ochočila Krakena. Tak ať žijou Bezvocasý! (Ale hlavně aby si nechtěla ochočit i mě!!)
Zatím ještě furt neseznámenej Fanda
23. října 2012 - Noháčová story
Jo jo, vím, že teď psaní trochu flinkám, ale případné stížnosti směřujte k ženckým, to jako k panče a Jolče. Ta první se může z tý druhý zbláznit a ta druhá dělá všechno pro to, aby z ní ta první bláznila. To vám je fakt doma blázinec... Ještě že jsem tam taky já, kterej všechno vrací do původních kolejí. A tak když slyším oblíbenou větu KLUCI, JDEME VEN a panča ji ještě podpoří zacinkáním Kubajzníkovýho vodítka, tak se můžu dočista přerazit, jak letím ze schodů dolů, abych stál první u dveří. Jolouš a Vendouš ven nechodí a tak nemusím dávat pozor, jestli mi nějakej přízrak nestraší za zádama a bezva si to tam užívám. Někdy se dokonce vyskytne úplně nečekaná zábava jako třeba zrovna tuhle o víkendu.
Bylo moc hezky, panča odhodila svršky a šla vykonávat nějakou záslužnou činnost na zahradě. Já jsem si prvně proběhl všechny známý místa a očuchal se přes plot se sousedovic ťulpasem Benem, kterýho se vůbec nebojím (ale dávám dobrej pozor, aby zůstal za tím plotem). Je to divnej pes, co neštěká, ale chrochtá a tak vlastně ani nevím, jestli to náhodou není spíš nějakej ten pašík. Vždycky se na sebe dlouho mlčky díváme a zkoušíme, kdo má silnější nervy. A věřte nebo ne, většinou je to on, kdo odskočí pozpátku od plotu a jsem to já, kdo odchází s vítězně vztyčeným ocáskem. Zrovínka takhle jsme si spolu zalaškovali aj o tom víkendu a když jsem si odbyl tenhle úvodní rituál, tak jsem se zaměřil na sušák s prádlem, kterej panča vytáhla ven. Zaujalo mě na něm něco srandovního, co vypadalo jako nějaký hubený dlouhý nohy. Musím říct, že moje panča takovýhle věci vůbec nenosí a tak by mě klidně o tuhle bezva zábavu připravila, ale naštěstí je tady ještě druhá panča, která naopak dbá o moji potěchu a těch srandovních kousků má docela hodně. Teď jich několik viselo ze sušáku dolů a tomu se nedalo odolat, ani kdybych se rozhodl být zrovna za nudnýho Fandu. A tak jsem si úplně lehce stáhl jeden pár těch noháčů dolů a odběhl s nima na trávu. Tam jsem se rychle pustil do jejich úpravy - zkoušel jsem, jak moc se dají natáhnout, jak dlouho potrvá, než do nich udělám dírku a vůbec co všechno tyhle noháče vydrží. Panča si mě moc nevšímala, jen sem tam zvedla hlavu, aby viděla, že jsme všichni v dohledu. Jenže pak se mi ty noháče zahákly o nějakou větvičku a nechtěly jít se mnou dál. Svedli jsme spolu nelítostný boj - držel jsem jednu nohu v zubech, v očích měl děs a skokama pozpátku ji natahoval, až z ní byla dlouhatánská šňůrka. Panča se šla podívat, s čím se to peru a pak se začala děsně smát. No bodejť by ne, vždyť to nebylo její. Řekla mi no Faní, ty seš teda exemplář... (a fakticky nepadlo vůbec žádný špatný slovo!!) a pak honem zavolala páníka, ať se jde taky podívat. Nakonec tak trochu zlomyslně zavolala i druhou panču, ale ta už to chudák nestihla, protože kus noháčů se konečně přetrhl a já jsem s kořistí utekl vítězně pryč. Druhá panča si posbírala ze stromku ten zbytek, usoudila, že už se jí asi k nošení hodit nebude a místo aby si ho zasuvenýrovala, tak ho hodila do popelnice. Slyšel jsem něco o malým smradovi, kterýho vyhodí z domu a tak si myslím, že to asi myslela Jolanku. Protože jak známo, Jolča je prdlavka. Ale možná se za ni postavím, je totiž docela legrační a není špatný mít v rodině konečně někoho, kdo vás respektuje a vzhlíží k vám tak, jak si to zasloužíte.
Večer šla panča plnit misky a když jednu vytahovala zpod postele, našla v ní urvanej kus noháčů, kterej jsem si ušetřil a přinesl domů. A co myslíte, že s tím udělala? Vzala mi to a šla s tím za druhou pančou, prej jestli náhodou nepotřebuje punčocháče. Zlodějka jedna, přece kdybych je chtěl darovat, tak to snad udělám sám, ne?
Váš okradený Fanda

5. listopadu 2012 - Brnky brnky
Kamarádi, jsem tak trochu na vocet. Co je u nás ta bezvocasá furtka, tak je panča skoro furt zalezlá s ní a s Vendelínem dole a na mě dlabe. Jsem jí dobrej akorát večer, když jde spát. To je pak samý Fandí, Fáňo, Fanoušku a cukruje jak nějaká hrdlička, abych jí věnoval svůj inteligentní pohled. No ale má to aj svý dobrý stránky, nebýt pořád tý stíhačce na očích. Je čistej vzduch a tak se mi celkem daří provádět psí, vlastně pardon, kocouří, kusy. Abych tak nějak shrnul, co se událo od minula:
1) V koupelně jsem strhnul závěs. Jasně, že jsem za to nemohl, jen jsem se snažil chytit jednoho zbloudilýho komára, kterej asi nevěděl, že už je zima a má bejt proto někde zalezlej. Panča se zrovna sprchovala a z druhý strany se jí vybouloval závěs, jak jsem na něj s loveckou vášní naskakoval. Zdálo se jí to vtipný a smála se tomu. Pak ale přišel velkej výskok, zásek drápkem a tyč i se závěsem se poroučela k zemi, nechávajíc po sobě na zdi uměleckou rýhu. Panča se přestala smát, honem si chytla hlavu, aby nebyla tyčí praštěná a mně vynadala do splašenýho jezevce.
2) Vytvořil jsem vlastnopackovej podpis do časopisu, kterej si panča schovává. Objednává si ho z cizích krajů, pokaždý si ho oblíkne do průsvitnýho obalu, aby se jí nepokazil a po proštudování si ho posvátně přidává k hromádce takových podobných časopisů. Tenhle poslední nechala na komodě, kde tak rád vylehávám a to neměla dělat. V noci jsem se pustil do úpravy a ráno panča našla svůj poklad s vykousanou dírou asi na pěti stránkách a krásně symetrickýma čárkama od mých drápků. Moc se zlobila a řekla, že mi už jednou nakope prdel.
3) Tak trochu jsem rozbil hrníček s kočkou, velikej a oblíbenej. Panča mu říkala bazén a moc ráda z něj pila čajíček. Dávala si ho na vysokou poličku, která je kočkám nepřístupná. Jenže já jsem ji jednou pozoroval, jak do mikrovlnky, která stojí v polici pod tím hrníčkem, schovala zbytek gourmetka, co jsme nesnědli. A tak když mi vytrávilo, chtěl jsem se samoobsloužit, abych nemusel obtěžovat panču. Akorát jsem si spletl patýrko a jak jsem se tak natáhl až nahoru, hrníček poskočil a kalamita byla hotová. Nepřejte si slyšet ten opravdu ošklivej slovník, co z panči padal. Jů, červenal jsem se až pod chlupama. Pamatuju si jen něco o zavšiveným parchantovi a zbytek jsem radši hned zapomněl, abych nebyl zkaženej.
4) Že jsem v koupelně v noci shodil sušák s věcma, to bych snad ani nemusel zmiňovat, protože to za zmínku nestojí. Ale už jsem s tím začal, tak to dokončím. Byla hluboká noc a panča vzbuzená randálem jen mlčky postavila sušák na nohy a sesbírala popadaný kousky. Až za pár dní letmým pohledem do podpostelní schovky zjistila, že jsem jí přišlohl dvoje spoďáry a za takovou prkotinu mi vynadala do chlupatých fetišistů.
5) A teď přichází na řadu moje BRNKY BRNKY: Jsem fakt výbornej muzikant, to musí každej uznat. Brnkám na všechno a do všeho. Nejradši využívám radiátory a žaluzie, protože tam to fakt krásně zní. Zajímavý je, že tahle muzikantská vášeň mě chytá s neotřesitelnou pravidelností asi kolem půl 5 ráno. Panča pořád nějak nemůže vstřebat, že jsem na tom muzikantsky líp než ona a tak aby mi moji vášeň co nejvíc znemožnila, dělá mi naschvály. Třeba že vytáhne žaluzky až tak vysoko, abych na ně nedosáhl. Ale na mě si nepřijde, naučil jsem se natahovat svoje pružný tělo do neuvěřitelný dýlky a navíc ještě umím brnkat na tu strunku, co je u kraje žaluzek a vede až úplně dolů k zemi. No a tuhle jsem si zase brnkal Fandovu Ódu na radost, až z toho panča byla dočista očarovaná a chtěla mít taky svůj podíl na tý nádheře. Neměla ale po ruce žádný vhodný nástroj a tak poslepu šáhla vedle postele, nahmatala panfofli a tou procítěně mrskla směrem ke mně. Břinklo to do zrcadla a vytvořilo to opravdu nádherný činelový efekt. Jen jsem byl trochu rozmrzelej, že kdyby se panča náhodou netrefila na cíl a ten pantofel vlítl na mě, tak bych byl dočista praštěnej. Ale dopadlo to dobře a pak přišlo opravdový finále. Počkal jsem na dozvuk chvějícího se zrcadla a pak se vrátil ke svý strunce. Brnkal jsem s takovou chutí usilovnou, že najednou strunka udělala PRÁSK a byla v čudu. Žaluzky se chcíple svezly k jedný straně a panča se velmi nechcíple posadila na posteli. Určitě si ale myslela, že pořád ještě spí, protože jen zachrčela "ty se mi smrade snad jen zdáš" a zase zajela pod peřinu. Ráno pak zjistila, že jsem se jí nezdál, ale byl jsem opravdovskej a to jí určitě udělalo velkou radost, protože pak o mně dlouho mluvila s páníkem. Myslím, že si mě moc pochvalovala, jakej jsem úžasně muzikální typ.
Tak takhle nějak si teď užívám. Jolouš s Vendelínem jsou dole, my tři kluci nahoře a já chodím Jolču okukovat přes dveře. Tuhle jsme se spolu pohlavkovali přes sklo, ale přece jen je to takový neosobní. Tak snad už bude zase brzo z vězení venku.
Váš opravdovskej a vůbec ne vysněnej Fanda
13. listopadu 2012 - Gourmetobití
Kamarádi, už jste někdy byli málem umlácení konzervičkama? Milovanýma gourmetkama? Těma, co na panče každej den žebrám, až mi leze jazyk z tlamky? Kvůli kterým jsem ochotnej i potupně panáčkovat? Tak mně se to skoro stalo a hned vám povím, jak. Ale musím říct jednu věc, tentokrát jsem fakticky nic neudělal a v akci byl zapletenej nějakej úplně cizí kocourek. Jakej, to vám prozradím až na konci.
Takže co se to vlastně stalo. Panča byla nakupovat. To domů vždycky přinese nějakou dobrotu i pro nás, ale furt u toho brblá, že jsme vyžírkové a kdo prej má takovou bandu otesánků pořád sponzorovat. Jenže teď přišla a vůbec nebrblala, naopak se dost šťastně usmívala. Oni totiž v obchodě měli hodně zlevněný gourmetky a tak panča nelakotnila a nakoupila jich pro nás plnou tašku. Byla zrovna sama, bez plechovýho vozítka a aj bez nosiče, tak měla ruce vytahaný skoro až k zemi, ale i tak byla spokojená, jakej se jí zadařil dobrej obchod. Přišla domů a zrovna když otevírala dveře, tak slyšela vyzvánět telefon. Takovej ten, co je strčenej drátem ve zdi, né mrňavej, kterej někdy kradu. A protože nevěděla, kdo to volá, tak honem běžela k tomu telefonovi a tašku s gourmetkama opřela o moji taburetku nad schodama. Rychle jsem na taburetku vyskočil a mrknul do tašky a to, co jsem uviděl, mýmu oku náramně zalahodilo. Prostě představte si něco, co máte na celým světě v bříšku nejradši a že toho vidíte plnou tašku. Taky byste se zaradovali, že jo?
A tak jsem zase seskočil a do tý nabouchaný tašky jsem strčil pacičku, abych se podíval, jaký příchutě panča nakoupila. A vtom se to stalo, to vám byl takovej fofr, že jsem ani nevěděl, jak se jmenuju. Na scéně se asi objevil ten cizí kocourek, protože najednou se taška překlopila a konzervičky se začaly kutálet ven a ze schodů dolů. Uháněl jsem, co mi krátký nožky stačily, ale ty zpropadený konzervy utíkaly pořád za mnou. Dělalo to hrozný kravál a slyšel jsem panču, jak třískla telefonem a letěla se podívat, co se to zase děje. Uviděla mě vykulenýho dole pod schodama, skoro zasypanýho gourmetíma konzervama, jeden schod byl trochu štípnutej, jak po něm některej asi moc zlobivej gourmetek skákal a zbytek konzerviček, těch, co nebyly moc hrrrr, zůstalo zaparkovaných na schodech. Očekával jsem jako vždycky nějaký nespravedlivý ohodnocení situace, ale panča mě překvapila. Pochopila, že já jsem v tom všem tentokrát docela nevinně a že za to může ten neznámej kocourek, kterýho ani neznám. Nakopla tu už skoro prázdnou tašku, ze který se ještě líně vykulila poslední nevysypaná konzervička a zavrčela strašidelným hlasem: debilní otravnej Telecom, ten ať mě už fakt nesere!! 
Tak to vidíte, Telekom to udělal a žádnej Fanda. Jupííí. Na gourmetky jsem nezanevřel, i když mě na tom úprku ze schodů skoro umlátily a na Telekoma taky ne, byl jsem rád, že se to tentokrát svezlo po něm.
Váš úplně ulevenej, nevinnej Fanda

Naštěstí neumlácený Fanda

26. listopadu 2012 - O nahatý zdi
Doma je teď celkem nuda. Ven se moc nechodí, panča furt něco dělá, Vendelín s Bezvocasou jsou většinou zavření dole a tak co má asi tak jeden kocourek pořád dělat, že jo? Je pravda, že nějakou menší zábavu si vždycky najdu a protože opakování je matka moudrosti, tak opakovaně, pravidelně a opravdu precizně každý den tahám věci ze skříně, ale to už je stará ohraná písnička. Bylo prostě potřeba poohlídnout se po něčem jiným.
A jak jsem se tak porozhlížel, padl mi do oka odchlípnutej kus modrýho papíru na zdi, kterej se přímo nabízel ke spolupráci. Skoro jsem zapomněl, že jsem si ho už dřív takhle pěkně předpřipravil. Bejvala tam totiž taková nafouklá bublina, která nevypadala moc esteticky a tak jsem ji trochu propíchl, aby splaskla. Ta dírka se pak pořád nějak zvětšovala, až tam najednou visel ten parádní odchlíplej kousek. Teď jsem ho chytil do zoubků a udělalo to škrrrrrrrr. To bylo fakt moc krásný. Chytil jsem to znova a teď to udělalo škr škr škr. Už to nešlo tak lehce jako předtím, ale Fanda se nikdy nevzdává, to je snad všem jasný. A tak jsem se do toho opřel plnou parou a najednou ten papír povolil celej, udělalo to jedno velký škrrrr plác bum a celej velkej kus ležel na zemi a s ním i trochu zdi.
Panča slyšela nějakej podivnej šramot a tak přišla na kontrolu. To, co uviděla, bylo podle mě moc hezký. Ležel jsem jako vydra na zádíčkách na koberci mezi tím zďovým nadělením, kolem mě plno natrhaných malých papírků a v zubech jsem si slastně přežvykoval velkej kus modrý tapety. Zeď na rohu vypadala bez svýho svetýrku dočista nahatě a panče asi prdly nervíky, protože na ni zaječela: KURNÍK TY POTVORO JEDNA MIZERNÁ, BUDE UŽ TADY NĚKDY KONEČNĚ KLID??? Ta to teda dostala, ta zeď, viďte? Za trest ji panča s páníkem hned druhej den přelepili jiným kouskem tapety a řeknu vám, že teď to tam drží jak přibitý a budu mít dost práce dostat se tomu pod kabát.
Váš šikovnej Pat a Mat Fanda

5. prosince 2012 - Pečení, ječení a léčení
To se vám tuhle panča rozhodla, že nebude divná a letos o Vánocích teda něco upeče. Minulej rok se na to vyflákla a připravila mě tak o spoustu zábavy. Byl jsem proto moc rád, že se v ní teď hnulo svědomí a chtěla mi to vynahradit. Nemusela mi přitom vůbec posílat nějakou pozvánku ani mi to oznamovat, takovýhle věci já hned poznám. Stejně jako poznám, když má přijít bíloplášť a nenechám se vlákat do léčky, tak poznám i dobrý věci, na to mám prostě naučenej čumáček. A tak v den D jsem se panči držel jako její vlastní stín a sledoval ji na každým kroku.
Dobrodrůžo vypuklo v neděli odpoledne. Začalo to parádně, velkým kramařením Panča vytáhla z trouby takovej velikej plech, z lednice lepkavou kouli, ze skříňky pytlík s moukou, ze šuflíku sáček s vykrajovátkama, se kterýma se skvěle hraje. Všechny tyhle věci shromažďovala na stole a tak jsem si tam honem vyskočil, aby mi nic neuteklo. Najednou pod stolem něco zašramotilo a vykoukla na mě malá hlava. Trochu jsem sebou škubl, ale pak jsem poznal, že je to přece Jolouš a uklidnil jsem se. Nakonec už jsme se spolu aj líbali, tak teď nemělo cenu dělat nějaký fóry.
Panča si pustila vánoční zpívánky a s celkem dobrou náladou začala válečkem přejíždět po kouli, aby z ní udělala placku. Postupně jí dobrá nálada opouštěla, protože kusy koule zůstávaly pořád přilepený na tom válečku. Projevil jsem velkou ochotu neurotický panče pomoct a pacičkama jsem ty kousky sundával. Panča to ale vůbec neohodnotila správně. Popadla mě, sundala dolů, trochu mě aj plácla (!!) a procedila skrz zubiska - NECH TOHO NEBO POLETÍŠ VEN!!
Jolču taky sundala a jí jen řekla, ať si z Fandy nebere příklad. To malý pískle ještě asi bohužel neví, že člověci se vůbec nemusí poslouchat a tak si ze mě příklad nevzala. Já už jsem byl totiž zase na stole a Jolča zůstala pod stolem na židli a jen občas nakoukla, co se to děje. Měl jsem tam nahoře tolik práce, že vlastně ani nevím, jak se následující události seběhly. Vím jenom, že v jednu chvíli jsem ještě užitečnil na stole (v puse jsem zpracovával kus koule, která se mi nechtěla odlepit od zubů a ocáskem jsem shazoval vykrajovátka na zem) a v dalším momentu jsem už byl na chodbě za zavřenýma dveřma a slyšel jsem panču, jak na někoho ječí - ČUNĚ JEDNO S ČUNĚTEM, TEN MUSÍ TU SVOJI DRŽKU TAKY NACPAT DO VŠEHO!!! 
Děsně mě zajímalo, který čuně tam je a bušil jsem do dveří, aby mi ho panča ukázala, ale ta byla dočista hluchá a ani se mým směrem nepodívala. Byl jsem z toho fakt rozmrzelej, takhle jsem si to pečení nepředstavoval. Ale večer, když už pak byla panča zase zklidněná a seděla s páníkem v obýváku a léčila si nervy pár upečenýma kouskama na talířku a nějakým voňavým pitivem, tak jsem za ní přišel, aby viděla, že JÁ teda odpouštět umím a dovolil jsem jí, aby mi dala slíznout pár drobečků z ruky. Řeknu vám, že se jí to teda moc nepovedlo, to pečení, už jsem koštoval lepší pochutiny. Jsem moc zvědavej, jestli spolu budeme ještě v podobných radovánkách pokračovat, ale myslím, že jo, panča prej totiž nemá rohlíčky a ty mít musí. Tak snad mi nějaký to čuně můj zážitek zase nepokazí.
Váš nevypečenej Fanda
10. prosince 2012 - Ubohej já
Auúúúúúúú auúúúúúúúúúú auúúúúúúúúúú auúúúúúúúúúúú...... 
Tak takhle nějak jsem si pobrekával, když jsem v sobotu ráno zavřenej v kočkotašce ujížděl směrem k bíloplášťovi. A co se jakože stalo? Z mýho pohledu skoro nic, ale panča měla na věc jinej názor. Když se v pátek večer vrátila z práce, spiklenecky jsem na ni pomrkával levým okem. Pravý bylo líný a nedělalo nic. Panče okamžitě skočil do krku knedlík a v břiše se jí rozlezli mravenci. Začala mi nad hlavou mávat různýma předmětama, abych se na ně podíval obouvoče, ale já jsem furt zaměstnával jen to jedno oko. V noci panča skoro nespala, jak ji v myšlenkách strašila představa stejný léčby, jakou si prošla s Vendelínem a Bezvocasou. MAST DO OKA, JEN TO NE!!! 
Ráno se ani nemohla dočkat, až se na mě podívá a já se podívám na ni a pořád doufala, že zaměstnám obě oči. Ale kdepák, zase jsem se ospale koukl jen tím levým. A tak panča začala něco domlouvat s páníkem kódovanou řečí, abych jim nerozuměl. Páník šel potom dolů a vrátil se s něčím, co děsně nenápadně schovával za zádama. Škoda, že jsem tomu nevěnoval větší pozornost, protože pak bych se určitě nenechal tak hloupě nachytat. Byla to totiž protivná kočkotaška, kamarádi, ale to jsem právě nevěděl. Páník ji umístil za dveře na chodbu, aby nebyla vidět a panča se mezitím kolem mě ochomejtala s děsně medovýma řečma. Jako - Á tady je náš Fanoušek, toho si asi budu muset pochovánkovat.... no prostě, skoro se mi chtělo udělat poblijonka. A najednou mě panča popadla a vůbec né chovavě se mnou utíkala na chodbu k tý škaredý tašce, páník podržel víko a šup, byl jsem v pasti, odkud nebylo úniku. Kor když panča pro jistotu přidržovala zip, kterej nade mnou zatáhli. Přiznávám se, že jsem strachy skoro zcepeněl. Když jsem se probral z toho úleku, už jsem byl nataškovanej jak nějakej víkendovej nákup v autě a jelo se pryč. A tak jsem aspoň spustil tu svoji úvodní serenádu, abych těm dvěma zrádcům cestu pořádně znepříjemnil.
U bílopláštíka začalo mučení největšího kalibru. Zatáhnutí za očičko, stříknutí nějakýho sajrajtu, prej aby mi znecitlivěla rohožka (nebo rohovka, co já vím), pak přišla na řadu pinzeta, při níž panča na pokraji mdlob otočila hlavu jinam, páč spojitost oka s pinzetou jí nedělala dobře od žaludku, pak nějaký stříknutí barevný vodičky, vvpláchnutí oka a nakonec verdikt, kterej už panča předem očekávala. Snažila se vysomrovat pro mě aspoň nějakou jinou léčbu než mastí do voka, ale žádná jiná není.
A tak jsem doma děsně mučenej, kamarádi. Potrvá to do čtvrtka, snad to nějak přežiju. Musím ale říct, že to má i nějaký svoje plusy. Tak třeba je na mě panča děsně hodná a to je pořád samý Fanoušku sem, Fanoušku tam a pokaždý na mě po procedůře trpělivě čeká, až zase milostivě vylezu zpod postele, aby mě mohla odměnit kouskem šunky nebo něčeho dobrýho a vůbec, ale vůbec neužívá ošklivý slova. Až si říkám, jestli ji u toho bílopláště nevyměnili za jinou. Ale kdo by tamtu starou zase chtěl, že jo?
Ze všeho mi vyplývá jedna věc. Každý trápení je pro něco dobrý, ale stejně se už těším, až mi tahle mučírna skončí.
Váš jednookej Fanda
19. prosince 2012 - Poslední předvánoční zápis tuze hodnýho Fandy
Minule jsem začal brekotem a trochu se za to teď stydím, ale to víte, emoce byly silnější než já. Taky kdo by nebrečel, když by ho polapili do tašky a unášeli bůhvíkam. Ale naštěstí si můžu reputaci napravit. Oči už mám jak dvě pětikačky, mazání jsem snášel děsně statečně a ještě jsem nebyl ani trochu lakomej a okovou nemoc jsem bez okolků předal dál Kubovi. Ať si taky užije tý pozornosti, co se dostávala mně.
Myslím, že panču jsem trochu překvapil. Ještě u bílopláštíka byla přesvědčená, že mi doma mázne jednou a bude to zároveň i naposled, páč se pak hodně dlouho neobjevím. Ale já nejsem žádnej připosránek. Je pravda, že jsem dělal cukatůru a vždycky jsem pak pro jistotu zalítl do schovky, ale za chvilku už jsem byl zase venku a dělal jakoby nic. A tak panča měla radost, že mě to psychicky nepoznamenalo, panžto já mám paměť jako slon a ona se bála, že s ní za tohle už vůbec nikdy nebudu mluvit. No ale kdo by to vydržel? Já teda ne.
Tak toliko k mýmu problémku a teď jen ve zkratce, protože před těma Vánocema není čas na nic, ani na zlobení. Takže jsem fakticky moc hodnej, ale že by to bylo nějak extrovně zajímavý, tak to zase není. Baví mě krabicování a tak vždycky dávám dobrej pozor, když panča kramaří, jestli náhodou nevytáhne nějakou bezva krabici, do který chce něco balit. Musím být v pohotovosti, abych si tam rychle stihl naskočit, než bude pozdě a krabice bude zabalená. Panča má naštěstí ještě pořád výčitky z mazání a tak je na mě moc milá a z krabice mě nevyhání. Akorát když z ní začnu dělat jihlavskou krajku, tak už mě lehce okřikuje - ale koukejte na ten rozdíl proti minulým výjevům: Faní, nech to na pokoji... co, nenecháš? Fanoušku, já do toho potřebuju něco zabalit, víš?.... A tak si to nech, ty malej prevítku... Tak takhle se u nás teď cukrblikuje, aspoň do tý doby, než se z panči ty očičkově provinilý pocity docela vytratí.
Ale tuhle ráno to už trochu pokazila. Vstala a cestou do koupelny šlápla na chlupatej obal od nějaký tý blešky flešky. Hned si pomyslela, že jsem v noci zase kradl, obal zvedla ze země a chtěla ho dát do tašky, ale pohmatem a následně nakouknutím zjistila, že je obal prázdnej a fleška nikde. Udělaly se jí mžitky před očima, protože na tý bleše měla moc důležitý věci a bylo jí jasný, že já jen tak zbůhdarma svůj poklad nevydám ani nevyzradím. A tak začala hledat sama, v srdci děs, v očích běs, ale blešku nikde neviděla. Provinilý masťovací pocity už byly skoro úplně pryč a tak na mě vyjela: Fando, kams to zase zahrabal, zmetku jeden? Při tý větě ji napadla strašidelná věc, že jsem to zahrabal do záchodu a tak nekecám, vzala lopatku a šla trochu prosít záchudek, jestli tam něco nenajde. Něco opravdu našla, ale bleška to nebyla.
A tak panča byla celá nazlobená a skrz zuby cedila nějaký divný slovíčka o prašivým zloději a zmetkovi rozmazleným a v duchu si dávala dohromady, o jaký věci tou ztrátou přišla. Pak šla zapnout počítač a co myslíte, že na ni z bůčku vykouklo? Ano prosím, byla to ta ÚDAJNĚ MNOU UKRADENÁ FLEŠKA. Ale jestli čekáte, že se mi třeba panča za to bezdůvodný podezření omluvila, tak to čekáte marně. Akorát se rozveselila, zakřičela jupííí a šla nám, nevinným kočičkám, ze samý radosti nadělit protichlupový bonbonky. No aspoň že to!
Kamarádi moji chlupatí i člověkoví, přeju vám všem parádní Vánoce, ať si krásně naplníte bříška a vyhrajete si se všema papírama, co se nahromadí na zemi, až se budou rozbalovat dárečky. Ať se vám potom zdají ty nejkrásnější sny a ať se vám splní všechny přáníčka, na který jenom pomyslíte. A hlavně - ať jste v novým roce všichni zdraví a ať se už nikdy nikdo neztratí. Na kamarády, kteří u stromečku budou chybět, budu moc myslet a doufám, že se jim to v hlavičkách rozleží a zase se jednou vrátí.
Váš předvánočně naladěný Fanda

Krabicově předvánočně naladěný Fanda

VÁNOČNÍ VIDEO FANDY A JEHO PODDANÉ BANDY

23. ledna 2013 - Pan Fanda a obálková švanda
Kamarádi moji, je načase přestat dělat mrtvýho brouka a zase vám cosi povyprávět o mým obyčejnským životě. Mezeru ve svým povídání bych mohl stručne sepsat do pěti bodů na konto panči, která měla: 

a) moc starostí 

b) moc smutku 

c) moc práce 

d) málo elánu 

e) děsnej nedostatek chuti pomoci bližnímu svému, tj. Fandovi, s psaním

Ale teď už se snad zase všechno obrací nazpátek a já vám hnedle napíšu, jak jsem se včera poměl. Na začátek musím pro vysvětlení poznamenat, že panču hrozně, ale fakt hrozně nebaví otevírat a třídit obálky, co pan pošťák hází do schránky. Myslím takový ty nudný, s písmenkama a čísílkama, co chodí každý měsíc, třeba z penízkový úložny, z telefonovacího úřadu nebo od takových nedobrých člověků, co jim panča říká prašiví lichváři, ale co se po normálnu jmenujou hypoteční banka...
Tyhle obálky dává na jednu hromadu a když už je ta hromada větší něž mrakodrapy v Americe, tak teprve pak je začne třídit a s tím přichází moje chvíle. Děsně si mi líbí nožík na párání obálek, ale panča mi ho nechce půjčovat a odhání mě, když jí chci s obálkama pomáhat. Jenže to určitě chápete, že u takovýhle činnosti, kdy jsou po celý velký posteli rozložený hromady papíru, přece nemůžu chybět. Důležitě se mezi nima procházím, tu a tam něco porovnám nebo přendám jinam a když mě ta práce zmůže, lehnu si na některou z těch hromádek k odpočinku. Většinou se trefím na tu, kam panča zrovna potřebuje něco přihodit, ale naštěstí správně rozumí tomu, že jí tu hromádku chráním, aby se nepomíchala s jinou a umí dát uznání najevo. Říká třeba, no jo Faní, tebe jsem tady fakt nutně potřebovala...., nebo copak náš Fanda, toho kdybych neměla, tak nic neudělám... Takže vidíte, že i taková osoba, jako je panča, nemluví jenom ošklivým jazykem.
A přesně do takovýhle šichty se panča pustila včera. Páník je pryč a tak se asi trochu nudila a řekla si, honem do toho a pak rychle od toho. Přinesla si prázdnej pytel od našeho hovínkovýho steliva, aby do něj mohla házet vykuchaný obálky a dala se do roboty. Páni, to nám to na posteli pěkně přibývalo. Panča to vzala ve velkým stylu a třídila i páníkovu poštu, stejně tak nudnou, jako byla ta její. Byl jsem vám z toho celej jurodivej, protože tolik papíru pohromadě jsem snad neviděl ani o Vánocích. Práce nám šla pěkně od pacek a panča si už začala málem pohvizdovat, kdyby se do toho nepřipletl Kuba. Kde se vzal, tu se vzal, najednou skočil do mýho úřadu na posteli a já jsem se moc polekal, to se klidně přiznám. Prostě nemám rád, když mi někdo bafne za zadkem a tak když se to stalo, trochu jsem zpanikařil a při tom úleku a následný přátelský pranici jsme s Kubou panče pokazili celý její pěkný dílo. Papíry lítaly vzduchem jako nějaký nebeský psaníčka, muchlaly se a sklouzávaly na zem, hromádky už vůbec nevypadaly úhledně a seřazeně a do toho panča řvala - DOPRDELE SMRADI MIZERNÝ, JDĚTE SE LASKAVĚ RVÁT JINAM !!! A dokonce si už připravovala smotanou ruličku, že nám s ní vypráší naše chlupatý zadnice. Jenže my jsme na sebe s Kubou mrkli, jakože co jsme si, to jsme si a svorně jsme oba zalítli pod postel. Tam je totiž jednomu, a nakonec i dvěma kocourkům pěkně bezpečno.
Takže přesně takhle jsem si včera zadováděl a další podobná legrácka přijde nejdřív tak za půl roku, až se zase navrší veliká hromada.
Váš obálkově vyřáděnej, ale jako vždy nedoceněnej Fanda

11. února 2013 - Práce šlechtí
Práce prej šlechtí a tak jsem se nechtěl doma jen tak povalovat a být nazýván darmožroutem. Hledal jsem si nějakou výnosnou profesi a aby se mi dobře hledalo, půjčil jsem si páníkovy brýle na čtení. Nejvíc se mi na nich líbil takový měkký, akorát do pusy padnoucí obal. Páník tuto moji drobnou výpůjčku zjistil, když na posteli viděl ležet onen obal, ale vnitřek chyběl. Nelenil a zavolal to panče do práce, možná si myslel, že mě sprdne po telefónu, leč panča mu řekla, tak ať hledá a dá jí pokoj. Páník hledal, ale brýle se bez brýlí nehledají snadno. Jasně, že je nenašel. Objevila je až panča, která na to šla strategicky - od podpostelní schovky, přes všudepřítomné misky s jídlem, dále pokračovala trasou ke kadibudce, kterou zběžně projela lopatkou, následovala čmuchací cesta do koupelny a odtud se ozvalo - no co jsem ti říkala, jasně, že se někde najdou! A vítězoslavně vytáhla brýle zpod police s ručníkama.
Bylo mi jasný, že na další práci se už budu muset obejít bez brejliček. Naštěstí nebyly potřeba, našel jsem si totiž jinou bezva činnost. Jmenuje se novinařina neboli trhařina a mělo to být překvápko pro panču, ale dopadlo to naopak a překvapila ona mě, zrovna když jsem byl v nejlepším. Přišla totiž nečekaně do pokoje, kde většinou nikdo nebývá a kde se skladujou věci a chytila mě uprostřed trhací činnosti s předmětem doličným, totiž kusem novin v tlamce.. A hned se začaly z její pusy linout nedokončený věty, jako - no co to.... ježišmarja, já se fakt picnu.... cos to udělal.... ty smrádě jedno drzý..... ach jo, teda ty už fakt něco schytáš..... A takhle nesouvisle to pokračovalo ještě dost dlouho, až mě pak přestalo bavit to poslouchat a tak jsem důstojně odešel. Takových řečí pro pár starých novin... Panča měla být ráda, že jsem jí z nudně vypadající hromádky udělal úhlednou puzzlíkovou skládačku a kousky tý skládačky jsem důmyslně roztahal po celým pokoji a klidně si mohla ušetřit nářky, že to byly vzácný noviny, který si schovávala na památku. Že prej byly plný článků o koncertě nějaký slavnýho Brouka, na kterým panča byla v Praze a u kterýho si málem oči dojetím vybrečela a páník tam měl zase plno novin v cizí řeči o nějaký olympiádě v Londýně. A tak s mojí úpravou nebyl spokojenej ani jeden.
Bylo mi jasný, že s touhle činností jsem zase nepochodil, ale chtěl jsem dát panče ještě jednu šanci a pokračovat v hledání další profese. Šel jsem se nad tím zamyslet do obýváku, kde na sedačce ležela parádní krabice. Panča ji přivezla s nákupem z nějakýho obchodu, protože si myslela, že by se nám mohla líbit. A taky že jo. Uvelebil jsem se do ní, ale když jsem si lehl na kraj, tak se se mnou tak hloupá krabice převrátila a spadli jsme spolu na květináč s travičkou, kterej stál čerstvě koupenej pod náma na zemi. Nepřejte si vidět, co se následovalo. Hlína se vyprskla do všech stran, tráva vylítla z květináče ven a ten se rozpůlil na dvě skoro rovnoměrný části. Přihlížející Frodo nabral smyk, až sebou švihl na zem a panča ječela Fanouši pošahanej, z tebe fakt už jednou skončím v blázinci!
A tak jsem se na hledání další profese vybodl. Když chce mít panča doma nudnýho povaleče, tak ať si ho má. S angažováním se do nějaký užitečný činnosti jsem já už jednou provždy skončil.
Váš uraženej Fanda

Prací nezušlechtěný Fanda

27. února 2013 - Ztracenej kroužek
Tuhle mi panča řekla - Fando, ty nějak sekáš dobrotu, ne? Prvně jsem se trochu lekl, z čeho mě to zase obviňuje a honem jsem rozhlídl kolem, jestli jsem fakt něco neudělal. Ale pak jsem si uvědomil, že je to pěkná blbost. Prosím vás, už jste někdy viděli nějakýho kocourka, že by něco sekal? Copak by panča svěřila chudákovi Fandovi nějakou sekeru? A i kdybych ji měl, tak proč bych s ní sekal dobrotu? Gourmetka přece můžu normálka slízat, není to nic tvrdýho, co bych musel sekat. Takže jsem zůstal v klidu, panča měla asi vidiny.
Zalezlo mi to ale do hlavy a tak jsem pak celej den myslel na sekání dobroty. Nic novýho jsem nevymyslel, ale byl jsem z toho v noci dočista čilej. A tak když všichni spali, povedl se mi náramnej kousek. Dostal jsem se na úzkou polici, co mají páníci vysoko nad postelí a to se mi podařilo úplně poprvý v životě, takže jsem na to byl náležitě pyšnej. Nebylo to totiž vůbec jednoduchý, ale tak dlouho jsem si vyměřoval skok z parapetu a propočítával jsem sílu odrazu v poměru k statné podsádce, až mi to konečně přineslo úspěch.
Producíroval jsem se po polici jako gymnastka po kladině a postupně shazoval překážky, který mi stály v cestě. Posílal jsem je dolů do měkkýho a panče se určitě zdálo, že na zem padají meteority, protože jí každou chvíli něco žuchlo na peřinu. Byly to samý nepotřebný věci, jako pár fotek v rámečcích, nějakej plyšoun, páníkovo autíčko a další podobnej nepořádek. Vzbudilo to akorát Kubu, kterej spal uprostřed postele, ale ten pro mě neznamenal žádný nebezpečí. Na konci cesty jsem došel k něčemu zajímavýmu. Byla to taková useklá člověcká packa a na prstech měla navlečený různý prstýnky. Ta packa neměla velkou stabilitu a tak ji panča připevnila ještě plastelínou, aby se jí nepřevrhla. Jenže když jsem se k ní přiblížil já, tak packa svůj boj se stabilitou vzdala a překlopila se. Při úklonu nedopadla na peřinu do měkkýho jako všechno ostatní, ale řachla přímo na zem. Ozvalo se hlasitý cinkybřinky a panča se při tom hluku bůhvíproč vymrštila z postele. Vůbec nevěděla, jak se jmenuje, co je za den a kolik je hodin. Rozsvítila světlo a na posteli našla rozličné předměty, ale vůbec to nebyly ty meteority ze sna, i když si panča asi furt myslela, že jo, protože řekla no to se mi snad jenom zdá. Ale že bylo všechno v jednom kuse, tak panča ani moc nezuřila, aby se zbytečně moc neprobudila. Jenže pak zapátrala, co teda způsobilo to cinkybřinky, podívala se na zem a tam ležela ta rozbitá packa a prstýnky byly rozlítlý do všech stran. Panča zvedla hlavu směrem ke mně a procedila skrz zuby něco, co mi znělo skoro jako SMRADE JEDEN a začala sbírat ty svoje kroužky. Našla je asi všechny, až na jeden, kterej byl zrovínka důležitej, protože ho jednou dostala od páníka prej na nějaký radnici. A ten je teď dočista ztracenej. Panča prohledala všechno kolem dokola, s páníkem druhej den odtáhli postel, jestli se nezakutálel někam do útrob mojí schovky, ale kroužek není. Panča přemejšlí, jestli nemá začít lustrovat naše hovínka, kdyby to náhodou někdo spolkl, ale to prej snad ten kroužek radši oželí. Trochu mě podezírá, že jsem si stopil prstýnek pro Waldinku, ale copak bych svojí nevěstě nabízel nějaký obnošený zboží???
A tak je panča zatím neokroužkovaná, možná už ani není ženatá a já jsem spokojenej, že sice jsem si žádnou dobrotu nenasekal, ale zato jsem překonal osobní rekord ve skoku do výšky. A to se přece počítá.
Váš výškový pracovník Fanda

15. března 2013 - Hooodně koleček
Noc je vcelku nudná záležitost, v tom mi dáte určitě všichni za pravdu. Všude je ticho a tma a jeden se může unasnažit, aby to trochu žilo a stejně je to naprd. A tak jsem se tuhle rozhodl, že když nejde zábava za mnou, půjdu já za ní.
Šel jsem za ní do obýváku, protože mi přišlo, že tam by se toho dalo nejvíc vymyslet. Večer předtím jsem totiž pozoroval páníka, jak tam prováděl nějakou zajímavou činnost. Z jedný velký hromady lesklých koleček vytvářel spoustu dalších menších hromádek. Nevěděl jsem, proč to tak dělá a chtěl jsem tomu přijít na kloub, ale páník mě docela nešetrně sundal dolů a řekl FANDO, NE! Nebudu vám lhát, dotklo se mě to, protože jsem myslel, že my chlapi držíme spolu. Teď v noci tam ale nikdo nebyl a tak jsem mohl nerušeně bádat. Vypadalo to tam ještě líp než večer, protože na hromádky těch koleček přibyly popsaný papíry, to aby páník věděl, co na čem je. Z pozdějších řečí jsem vyslechl, že prej to byly cédéčka s nějakýma záležitostma pro různý školy, kde páník učí a protože už jich měl moc a začínalo to být nepřehledný, tak si to takhle pěkně zpřehlednil.
Jenže to jsem nevěděl, páč mi o tom jako vždycky nikdo neřekl a proto jsem musel bádat sám. Zkusmo jsem do jedný hromádky strčil packou a byl jsem mile překvapenej, jak lehounce se kolečka sesunuly ze stolu dolů. A to se mi moc zalíbilo. Skoro to ani nenadělalo žádný hluk a tak nehrozilo, že mě někdo nečekaně vyruší. Začal jsem úřadovat a bylo fakt moc parádní, jak pěkně mi to šlo od pacek a jak se stůl postupně vyprázdňoval. Aspoň na něm už zase bylo dost místa pro upracovanýho kocourka, kterej si po tý šichtě potřeboval odpočinout.
Najednou někdo rozsvítil a kolečka na zemi se tak zablýskaly, až jsem sebou dočista trhnul. Byla to panča, kterou vzbudilo to, že ji nebudím. Podívala se na kolečkový nadělení na zemi a pronesla kupodivu klidným hlasem: Noooo, to tady bude mít někdo radost... Docela mě to překvapilo. Já teda dobře vím, že jsem pokaždý k užitku, ale nevěděl jsem, že to konečně pochopila i panča. Jenže se ukázalo, že to myslela úplně jinak, než jak to říkala. Škodolibě přitáhla k tý kolečkový podlaze nešetrně probuzenýho páníka a ten - protože není tak vzteklej jak panča a protože neumí nadávat naší řečí a taky nemá takovej vybranej slovník - tak ten jenom zvolal - FANDAAAAAAAAAAA!!!! 
Panča mu honem přinesla smetáček a lopatku, aby to nadělení mohl smést na jednu hromádku, ale pak se trochu zastyděla a pomohla mu ty kolečka sesbírat. A jak myslíte, že to všechno dopadlo? Z koleček vyrostl jeden stejně velkej komín jako na začátku příběhu, já jsem byl vyhozenej z místnosti, ta byla uzamknutá, abych se tam zase neproplížil a šlo se znova nudně spát. To se jeden může snažit jak chce a stejně z těch ospalců nic nevytluče. Proč nemůžou spát jak každej normální koček ve dne???
Váš z obýváku neoprávněně vykázanej Fanda

12. dubna 2013 - Povelikonoční zpověď
Kamarádi spolukočkové!
Chci se vyzpovídat ze svých předvelikonočních, velikonočních i povelikonočních hříchů, ale nevím, jak přesně má taková zpověď probíhat, panča je totiž trochu zaostalá a do kostela mě nikdy nevzala. Přitom se vsadím, že tam musí být spousta zákoutí, který by takovej badatel jako já moc rád prolezl a nakonec bych se možná i dozvěděl, jak to zpovídání vypadá.
Takže čím bych tak začal....
1) Tohle sem snad ani nepatří, protože podle mě, pomáhání není hřích. Ale panča trvá na tom, abych to uvedl. Plácala se zase se salátem a mě nechala za dveřma, protože v kuchyni úřadovala záškodnice Jolanka. Naštěstí má panča ještě nějaký zbytek svědomí a tak když za sklem dveří uviděla tyrkysově svítit moje žalostně vyvalený oči, zavřela Prdelína i Jolču a pustila do kuchyně mě. Příprava salátu byla teprve ve fázi loupání brambor. Panča je vytahovala z hrnce a šlupky házela na obrácenou poklici. Určitě vás hned napadlo - no tohle, co asi čekala, že se stane? A stalo se přesně to, co nejspíš při svým nedovtipu nečekala. Stačilo dloubnout packou do vachrlatý poklice, ta se zatočila jako nějaká káča, zakývala se ze strany na stranu a dřív než mohla panča zakročit, s břinkotem se sesunula k zemi a obyčejná dlaždičková podlaha se v tu chvíli změnila v o moc hezčí slupkovou podlahu. Panča pronesla jen moc krátkou větu: TAK A DOST!, velmi nešetrně mě popadla za bůčky a vyhodila mě za dveře. Pak už mi nepomohly ani tyrkysově zářící kukadla, ani vytí nešťastných árií.
2) Krádež asi bude hřích, to uznávám. Ale zase mám tu polehčující diagnózu zloděj z Kyjova, tak nevím, jestli by se na to neměl brát zřetel. Ukradl jsem panče takovou modrou kočičí hlavu a ukradl jsem ji asi už stokrát. Do hlavy si panča prvně dávala tu divnou věc, co se strká do počítače, blešku, ale pak si ji tam dávat přestala, protože nechtěla kromě hlavy přijít ještě aj o tu blešku. A tak jsme spolu začali bez nějaký dohody hrát takovou hru - já kradu panče, panča krade mně a máme z toho zábavu oba dva. Já mám radost, že jsem zase panču oblafnul a ona se chechtá, když si kořist nesu důležitě v tlamce a myslím si, že mě nevidí. (Já VÍM, že mě vidí, ale přece jí nebudu kazit radost!)
3) Rozbití věci je taky hřích? I když jsem to původně rozbít nechtěl, jen se na to podívat? To tuhle panča našla něco divnýho na zemi a vůbec nevěděla, co to je. Šla na radu za páníkem, ten se na to taky dlouho díval a pak se zeptal, jestli to nepatří do žehličky. Tak se panča podívala na žehličku a ta byla fakt nějaká nedodělaná nebo co. Něco jí chybělo, ale tahle věc tam nepasovala. A pak na to páník přišel. Tahle věc pasovala do jiný věci, kterou pak našli pod postelí ve schovce a když se tahle věc dala do tamtý věci, tak to do žehličky už zapáslo. Akorát že to bylo nakřáplý a poškrábaný a trochu z toho teď vytýká voda. Panča mi řekla, že už nevím, co bych roupama dělal. Přitom já jsem slušně odčervenej a roupy nemám, to by mohla vědět.
4) Mazlení teda hřích rozhodně není, to vím nabeton, ale přece jeden se může vyzpovídat i z toho, né? To takhle v noci panča vstala a šla se vyčurat do budky. Né do tý naší, ale do člověcký. A já mám v noci vždycky mazlivý záchvaty, který nemůžu ovlivnit a měním se z normálního Fandy v chrochtavý selátko. Motám se panče pod nohama, nastavuju svoje 7-kilový tělíčko k podrbání a pomalu se u toho roztýkám na zem, až je ze mě velkej rozpláclej kocourek, kterej se divže blahem nezalkne. A zrovínka takhle to bylo i teď a já jsem byl v tak mazlíkovací náladě, že jsem panču nepustil do postele celých asi 40 minut. Pak už mi panča řekla, že jde spát, ale předtím mě ještě trochu víc vymazlila v náručí a nakonec byla ráda, že jsem ji samou láskou škrábl a mohla mě s čistým svědomím dát na zem, ať už si chrochtám dál o samotě.
5) Píchanec je hřích velikej, ale panči, né můj. V sobotu po Velikonocích mě prvně krásně učesala, abych byl povolnější a pak mě sprostě a naprosto nečekaně namáčkla do kočkotašky. Když už jsem byl zavřenej a nemohl jí utýct, tak ke mně promluvila: Faní, všichni už to mají odbytý, tak musíš taky, to se nedá nic dělat. Na to jsem jí odpověděl velmi rozčileným mňouknutím, který vám tady ani nebudu překládat, protože prezident má mluvit slušně. Naštěstí u bílopláště celá akce proběhla rychle. Prohlídl mě, pochválil čistý ouška (nejsem žádný čuně), zkontroloval tyčkou zadek a řekl, že teplota je v pořádku a ještě než mě finálně prodírkoval, tak mě postavil na váhu a ta mu řekla nějakou divnou lež, že prej vážím 7,10. Na to konto panča zakoupila nějaký ochuzený granule a teď všichni jíme eunuchový krmivo. Tak nevím, ale to se mi nezdá, že bych byl takovej cvalda. Kdoví, jak mu to tam váží, bíloplášťovi. No a než jsem se vzpamatoval, už jsem byl zase doma a na odškodnění jsem dostal o celý jedno kolečko šunky víc než ostatní.
6) Nález. Tak tohle hřích není zcela jistě, ale prej nálezu předcházelo nějaký shození a pak ztráta a to že hříchy jsou. No ale podstatný je to, že panča konečně nalezla svůj ztracený radniční kroužek. Vůbec nebyl na zemi, kde to prolízala centimetr po centimetru a zničila mi kvůli tomu podpostelní sbírku, ale celou tu dobu byl nahoře na tý polici, odkud tamta prstýnková packa sama spadla. Kroužek musel sklouznout už tam a né jako ty ostatní dole na zemi a proto ho taky na zemi nemohla najít, to dá rozum. A tak měla radost a já jsem měl taky radost, že už nebudu v nemilosti.
Tímto jsem se očistil od všech hříchů i nehříchů a můžu začít s čistým štítem. No není nakonec na tom světě přece jen krásně?
Váš vyzpovídaný a ulevený Fanda

Ulevený a odhřešený Fanda

30. května 2013 -  6. narozeniny a peřinkování
Šmankote, je to pravda nebo se mi to jen zdá, že ten svůj deníček poslední dobou děsně zanedbávám? Ale to je furt stejný - panča je vinna. Buď je někde na cestách a pak má kvůli tomu moc práce a nebo chcípá a nic s ní není. Takže se nebojte, že bych třeba usnul jak Šípkovej Růžen, to fakt ne.
Dneska je mi 6 kočkových let a tak bych se možná mohl lehce zamyslet nad svým dosavadním účinkováním na tomhle světě a v týhle rodině. Myslím, že s mým příchodem do Jihlavy panča vyhrála první cenu v loterii. Nejenže si díky mně utužuje fyzickou kondici a duševní hygienu, ale taky mám nemalou zásluhu na stálém udržování čistoty v domě díky příhodám, po nichž zpravidla následuje procvičení hlasivek a úklid postižené lokace. Dále si můžu s čistým svědomím přičíst k dobru oživení do té doby poklidné, řekl bych až nudné, domácnosti, i to, že jsem panču mockrát vybičoval k nečekaným slovním projevům, o jejichž existenci ve svém nitru neměla ani tušení. No prostě, já říkám, Fanda do domu, Bůh do domu.
Ale zpět k přízemním věcem. Zima je snad už nafurt odejitá a tak jsme zase začali s Frodem, Kubou a pančou na vodítku chodit ven. Teda ona si myslí, že na vodítku je Kubajzník, ale to je blbost, mám to moc dobře napozorovaný a tak vím, že tý dvojici velí jasně Kuba. Někdy ale panča potřebuje venku taky něco udělat a tak ji ve funkci zastoupí páník a panča má tím pádem volný ruce. Takový chvíle mám rád, protože vím, že se bude něco dít. Zrovínka jako tuhle, když panča chtěla zasadit růžový peřinky. Ona jim říkala vřes, ale to je hloupý slovo, peřinky mi zní mnohem líp. Krásně se v těch kytkách leží, jsou měkký, jeden to pod sebou ani necítí a přitom si připadá dočista jako v peřince. A tak když panča přinesla ven dlouhou rakvičku s hlínou, ve který měla tyhle peřinky nasázený, hned jsem věděl, že už zase myslí na moje blaho. Chtěl jsem ji překvapit svojí bystrostí, jako že mi o ničem nemusí říkat, a tak jsem počkal, až odejde pro velkou lopatu, aby s ní udělala díry do země. Jakmile byl vzduch čistej, uskutečnil jsem pro panču to překvápko. Vlezl jsem si na peřinky a natáhl se na nich jak dlouhej, tak dlouhej. Širokej né, to bych přece přepadl. Podivil jsem se, že z peřinek pode mnou začalo odpadávat moc a moc růžových kvítečků, to vám vypadalo skoro jako nějaký chumelení. A když jsem se trochu zavrtěl, aby se mi to moje útlý tělo líp rozložilo, tak to padalo ještě víc. Zrovna když jsem si začal čistit pacičky a moc pěkně užívat sluníčka, objevil se nade mnou něčí stín. Otevřel jsem jedno oko a ona to byla panča s pusou dokořán. V hlavě se jí to asi hemžilo myšlenkama a nevěděla, která je ta správná:

1. jestli honem letět pro fotící krabičku pro zachycení mého peřinkového polehu 

2. vyhubovat mi, že jsem údajně zválel a dolámal peřinky 

3. naopak rozplývat se nad tím, jak krásně mi to v nich sluší.

Ale pak si vzpomněla, že jsme venku a jsou tam určitě taky sousedi a kdyby použila myšlenku č. 2, mohli by si pomyslet, že je dočista jazykově pokažená. A tak se rozhodla pro myšlenku č. 4, která ji předtím vůbec nenapadla. Spolkla jedovatou slinu a potichu pronesla: Tak to ti teda Fando pěkně děkuju. 
No vidíte, jak to jde. Stejně vím, že se jí do ničeho vůbec nechtělo a tak byla nakonec ráda, že nemusí děrovat zem a sázet peřinky, do kterých bysme stejně my kluci chodili čurat. Já jsem z toho vyšel s poděkováním a nadějí, že za tu moji iniciativu na mě bude v sobotu čekat narozeninovej dortík. Aspoň takovej, jakej dostala Joluše.
Váš šestiletý prezident Fanda

Právě šestiletý Fanda

21. června 2013 - Hledá se Nemo
Kamarádi, tak mám po narozeninách. Dostal jsem slíbenýho dorta a básničku od Waldinky, kterou mi panča aj s Waldinčinýma fotkama vytiskla, abych ji měl pořád na očích a od Sazinky mi pošťák přinesl parádně voňavou hračku, se kterou jsem pak trávil dlouhé šťastné chvíle.
Nebyl jsem ale sám, kdo měl narozeniny. Měla je taky panči malá neteř. Ten můj dortík by jí ale prej asi nechutnal, básnička byla jen pro mě a hračku někdo celou rozkousal a tak jí místo toho panča koupila takovou tu prťavou počítačovou věc, blešku, protože si ji prej neteř přála. Tahle bleška ale nebyla nudně obyčejnská, vypadala dočista jako rybička Nemo. Ležela uvězněná v plastovým obalu a zdála se dost smutná a to jsem přece jako zvířátkovej prezident nemohl nechat být. A tak jednoho rána Nemo zmizel. Neležel na polici, kam ho panča předtím dala, nebyl v šuplátku, kam ho měla dát, nebyl pod postelí ve schovce, kam se detektivní agentka okamžitě podívala a nebyl ani na žádným dalším místečku, kam si obyčejně svoje úlovky ukládám. Panča byla moc rozzlobená, protože bleška nebyla zrovna nejlevnější a taky narozeninový den se už blížil. Vyslýchala mě jako nějakýho zločince, pak to na mě zkusila pro změnu cukrátkově, ale já jsem se k ní nonšalantně natočil zadnicí, pevně rozhodnutý Nema nevydat.
Takhle to šlo pár dnů, až se přiblížila ta narozeninová sláva. Panča pochopila, že Nemo je nadobro odplavanej a tak s těžkým srdcem zalovila v peněžence a papírek, co tam našla, vyměnila za novou blešku s Nemem. Když ji přinesla domů, přísně se na mě podívala a pak si šla dárek uklidit do skříně do tašky, ve který už měla připravený další dárky. A jak tak v tý skříni štrachala a hrabala se v tašce, tak jí najednou mezi tím skříňovým nepořádkem do očí praštilo něco oranžovýho. Šáhla po tom a co myslíte, že vytáhla? Ano, byl to ztracený Nemo. Obal byl už trochu načatej a nejpyšnější jsem byl na otisk mýho chrupu ve vyboulený části obalu, ale Nemovi vůbec nic nebylo, na to jsem byl náramně opatrnej, abych ubohýmu rybovi neublížil. Panča se na mě zadívala a řekla - teda Fando, já tě už jednou přetrhnu jak hada!!! Ale takový výhrůžky se vůbec nebojím, jednak žádnýho hada nemáme a kdybysme ho měli, tak by ho panča určitě netrhala. Takže všechno mělo šťastný konec. Já jsem udělal, co jsem mohl pro záchranu němé tváře, neteř měla z dárku velkou radost a panča má o blešku víc.
Váš rybovej zachránce Fanda

Fanda s dárkem od Sazinky a básničkou od milované Waldinky

31. července 2013 - Vlajkový rebel a borůvky
Milí kamarádi!
Vzhledem k mému delšímu výpadku v zapisování příhod by se mohlo zdát, že můj život už pozbyl zajímavosti nebo že už dávno někde ležím vyschlej jako treska, ale není tomu tak, naopak i nadále se těším dobrému zdraví a poté, co se panča vrátila z cestování, i skvělé náladě, provázené rozličnými fandokousky. Některé z nich jsem už natrvalo zařadil do svého stálého repertoáru a tak se o nich zmíním jen okrajově.
Tak třeba to moje oblíbený vytahování věcí ze skříně, to mě asi nikdy nepřestane bavit. Když se panča vrátila z prvního výletu a nakoukla do pokoje, který při odjezdu zanechala v bezvadném stavu, nemohla uvěřit očím. Půlka skříně byla vytažená ven na hromadu, zrajtovaná, zachlupená a vůbec ne lákavě vyhlížející, druhá půlka byla pořád uvnitř, ale bylo vidět, že sloužila celou dobu coby naše ložnice. Přes přehoz na posteli panča umístila ještě další přehoz, je to prej taková pojistka, že ten spodní zůstane (snad) neporušený. A udělala dobře, protože z vrchního přehozu jsme si my kluci udělali bunkr, takže byl důmyslně zchumlaný do jedné velké kupy a dovnitř se pak někdo vypoblijonkoval. Páníkovo ponožkový šuplátko bylo pootevřený a hodně ponožčích kouliček tak samo vyskákalo ven, jedna z nich se dokonce sebevražedně vrhla přímo do misky s vodou a všechnu vodu nacucala do sebe. Na balkoně ve vzduchu levitovaly natrhaný papírový kapesníčky a některý kousky si svobodně prolítávaly skrz mřížku ven a dopadaly k sousedům na chodník. No prostě myslím, že jsme uvítací ceremonii připravili moc hezky. Panča jen hlesla ó sladký domove, všechny nás podrbala a ač jsem čekal nějakou záludnost, ta tentokrát vůbec nepřišla. Skoro jsem se lekl, že se panča ve světě zkazila dobrým chováním. Ale brzo jsem se mohl uklidnit, ukázalo se totiž, že je furt stejná.
Začalo vybalování a to mě děsně baví. Šustí u toho igelitky, dělají se různý hromádky, taška se vyprazdňuje a hned zase zaplňuje tím šťastlivcem, kterej je zrovna nejblíž a stihne tam první vlízt. Taky mě baví čekání na dárečky. Moc se mi líbily kamínky, který si panča vyskládala na komodu, bylo z ních cítit něco divnýho, ale příjemně divnýho, tak jsem do nich nořil čumáček. Pak panča vyndala něco složenýho a protože už to neměla kam dát, položila to na zem. Hned vám povím, co to bylo. Páníkova maminka je tak trochu vlastenka a rozhodla se svoji zemi propagovat i u nás formou utěrky, která vypadá dočista jako jejich vlajka. No a já jak jsem byl celej u vytržení z toho všeho nepořádku, tak jsem skočil z kamínkový komody rovnou na zem a bez rozmýšlení jsem se na tu vlajku.... ehm, vyčural..... 
Důrazně vás žádám, nehledejte v tom žádný politický podtext, však mám s Británií jen ty nejlepší kontakty a někteří z vás vědí, že jsem byl i na audienci u královny v jejím Buckinghamském paláci. Ale tahle momentální touha udělat cosi rebelantského byla v tu chvíli prostě silnější než já. Panča jen nevěřícně pronesla - teda ty čuně jedno nemožný, za tohle půjdeš do kriminálu!! Ale zároveň jí to přišlo děsně k smíchu, zavolala páníka, ať se taky podívá, jak jsem zneuctil tuto státní utěrku a šla ji rovnou vyhodit do popelnice. Nebojte se, má ještě dvě náhradní.
Další dny pak probíhaly v poklidu. Bylo totiž děsný horko a to se ani akčnímu kocourkovi nechce nic dělat. Panča zase odjela, ale předtím nakázala druhý panče, že když naděláme takovej BORDEL jako minule, tak ať to laskavě sklidí. Když se vrátila, tak si bordelu ani nevšimla a pořád jen mlela o nějakým puntíkatým kotěti, co si chovala a byla z něho tak piclá, až jsem jí chtěl zase něco počurat. Ale nebudu dělat stejnej vtip dvakrát, to není můj styl.
A tak jsem si počkal, až přijde něco novýho. A taky že přišlo. Jednou si panča přinesla domů v pytlíku malý modrý kuličky. Myslel jsem, že je to nějaká dobrota pro nás, ale panča to nechala ležet na stole a ani trochu se nechystala k tomu, aby nám to nasypala do misek. A tak jsem do toho pytlíku jen tak zkusmo drápnul packou a pytlík hned udělal křup, objevila se v něm dírka a kuličky se začaly opatrně trousit ven. Čuchl jsem si k tý jedný a teda nic moc nevoněla, ale šla krásně napíchnout na drápek. A tak jsem si s ní chvilku hrál a jak jsem tak byl v dobrým rozpoložení a vydroval ze strany na stranu s kuličkou na drápku, tak jsem cítil zespoda příjemnou masáž zádíček, bylo to skoro jako v nějakých kuličkových lázních. Škoda, že mi tu pohodu panča tak pokazila, když na plný pecky zaječela - teda Fanouši bláznivej, co zase děláš, vždyť jsou ty borůvky doprdele celý rozválený!!!! 
Vyskočil jsem ze zad na nožky a viděl jsem, že nekecá. Z kuliček byla kašička a na stole se udělal fialovej rybníček, dokonce i pacičky jsem měl obarvený a dalo mi práci dostat zpátky svoje sněhobílý ponožky. Ale stálo to za to, byla to pomsta za to vopěvovaný puntíkatý kotě. Na to jsem prostě háklivej a basta!
Váš pomstěnej Fanda

Rebel Fanda a cizácký puntíkatý kotě (ZOO Dvůr Králové nad Labem)

4. září 2013 - Láska - páska
Tak už je definitivně po pančině trajdání a já se snad tudíž dostanu ke slovu častěji než jednou za měsíc. Však mě už papule dočista pálí, abych vám zase trochu pomňoukal něco ze svýho života.
Panča s páníkem se vrátili z vejletu moc brzo ráno, ještě byla úplná tma. Vůbec jsem nechápal, proč se najednou rozsvítilo světlo a nějaká ruka mě začala hladit a budit ze spaní. Pak jsem otevřel oči a viděl jsem, že je to panča a že ke mně pronáší sladký slovíčka. A tak jsem na uvítanou parádně zívnul a přitom pronesl ospalý MŃAAAAAAAU, i když panča je přesvědčená, že to prej bylo ČAAAAAAAU. Přivítala se i s ostatníma kouskama a pak zajela do postele tak rychle, že si vůbec nevšimla opětovně roztahaný skříně ani chybějící kytky, která normálka předtím stávala zrovna vedle mýho pelíšku. Když to později vyšetřovala, tak jí druhá panča prozradila, že kytku jednoho dne našla celou polámanou, vysypanou a dočista mrtvolnou na komodě a tak ji prostě vyhodila. Mám podezření, že to udělal pletenej Fáňa, kterýho jsem dostal od Ferdíka, protože ten u tý kytky vysedával a měl ji na starosti. Ale takhle to dopadá, když se věci nesvěří pravýmu kocourkovi, to vám teda povím! Za mýho dozorování by to do takových konců nikdy nedošlo, to je snad každýmu jasný!
Ale zpátky k tomu příjezdu. Když se toho dne panča konečně vyhrabala z postele, tak teprve začalo vybalování, ale musím říct, že už to poněkud ztrácí kouzlo, vždyť je to pořád dokolečka. Naštěstí jsem si brzo našel pytlík s mušličkama a ten mě na nějakou dobu zabavil. Jenže pak jsem objevil ještě něco lepšího, co jsem vůbec neznal. Bylo to v tašce u páníka. Prvně to vypadalo jako nějaký nudný placky bez užitku, ale brzo jsem vykoumal, že z jedný strany je jakási páska a když se tam zahákne drápek, tak to jde krásně vytahovat. Rychle jsem se rozhlídl a když bylo jasný, že mě nikdo nepozoruje, odnesl jsem si dvě placky pod postel do schovky a celej zaláskovanej do nový hračky jsem páskoval a páskoval. Viděl jsem, jak se kolem postele kmitají nohy panči aj páníka a pak se ty jedny chlupatější zastavily a slyšel jsem, jak šustí sáček s těma plackama. Páník se jich asi nemohl dopočítat. Volal něco na panču a ta mu odpověděla, že neví, kde je má a že tu předpotopní věc, kterou už určitě vůbec nikdo ani nezná, měl dávno vyhodit. Zaslechl jsem, že tý předpotopní věci říká walkman a ty moje parádní placičky byly kazety. Páník na nich měl nahraný nějaký dokumenty, který rád poslouchal a který se prej nikde nedají sehnat. No to víte, že se nedají sehnat, když jsem si je zabavil já. Po chvilce hledání asi páníka osvítilo a tak se najednou vedle jeho nohou objevila pod postelí i hlava a páník zvolal: Come on, Fandaaaa!! A vůbec nepoužil špatnou mluvu, jakou by dozajista použila panča, kdyby mě bejvala objevila ona. Páník vypadal trochu otřeseně, když z mojí schovky lovil ty pásky. Chvilku si je prohlížel, zkoušel je narovnávat, díval se, nakolikrát jsou přetržený a nakonec mi je velkoryse vrátil. Panča mu řekla – no sláva, vítej do našeho století a tím ta kauza skončila, pro mě zcela bez následků a naopak s ponechanými dary. Pásky mám ve schovce dodneška a jen si je musím hlídat jako oko v hlavě, aby mi je nešlohl Kuba, on je totiž taky uplácanej ze zlodějskýho těsta jako já. Hlavně ale, že s páníkem jsme furt kámoši!
Váš zaláskovanej, teda zapáskovanej Fanda

Zaláskovaný Fanda a kamarádčoft s páníkem

2. října 2013 - Myš a panča zmalovaná
Kamarádi, nejdřív jsem chtěl napsat jen stručnej report o zdechlým myšovi, kterej se vetřel k nám domů, ale než jsem se k tomu rozhoupal, přihodilo se ještě netradiční malování a o to se musím taky podělit.
Tak prvně ten myš. To takhle jednou k ránu panča slyšela velkej rámus. Totiž, my kluci, když si hrajeme, tak to stojí za to, nejsme žádný slečinky z porcelánu, že jo. No a tak panča slyšela narážení do skříně, lítání do schodů, padání ze schodů, překlápění misek, sem tam nějakej ten mňouk, no prostě, celkem normální ráno. Potom jí začalo hrát rádio a to už musela vstát. Cestou do koupelny posbírala a porovnala, co jí překáželo v cestě a bylo jí trochu divný, že všichni jsme nějak naježený. Já s Frodem jsme vypadali, jako kdybysme zrovna spatřili mimozemšťana a Kuba se natahoval jak péro na sedačce a u pacek měl nějakou hračku, což panče přišlo jako ožužlaná stará myšová hračka. Šla k němu a povídá - Kubíčku, ty sis našel myšku, no to seš šikulka.... a najednou spustila takovou sirénu, až nás to všechny zahnalo pod postel. Při bližším ohledání, naštěstí jen vizuálním, totiž zjistila, že myš je pravej, žádnej hračkovej, a naštěstí už zdechlej. Ryk probudil páníka, kterej po vzkříšení polomrtvý panči (však o její myšový fóbii jsem psal myslím už několikrát) nabral myšáka do papíru a odnesl ho pryč.
Neptejte se mě prosím pěkně, kde se tam ten myš vzal. Panča pro to má jediný vysvětlení, že k nám přiběhl, když jsme byli venku a dveře byly rozvalený dokořán, což zřejmě nebohej myš uvítal s tím, že stráví zimu v teple a pohodlí. A takhle se chudák spletl. Jen blázen vleze do domácnosti s kočkama a kočičím prezidentem, to dá snad rozum, ne?
No a teď k tomu malování. Né že by se malovaly zdi nebo tak něco, taková radost se Fandovi nedopřává moc často. Ale to si panča sedla na postel, otevřela nějakou pidilahvičku, kterou postavila na knížku, aby se jí neklinkala, mezi drápky na spodních tlapkách si vrazila nějakou divnou věc, která jí ty drápy držela roztažený a začala si na ně matlat barvičku. No koukal jsem jak blázen, co si to zase vymyslela za blbost. Podíval jsem se na svoje drápky a byl jsem moc rád, že byly bílý a krásně zabroušený, prostě takový, jaký mají být. Ale ta pančina procedura mě moc zajímala. Přišel jsem blíž a přes čumáček mě bacil divnej puch, tak jsem zase poodešel. Panča po mě loupla okem a jen tak pro formu pronesla, hele Fando, koukej zmizet, než tě taky zmaluju. A já teda né že bych byl takovej poslucha, ale prostě rozhodl jsem se, že pro jednou uposlechnu rozkaz a fakt zmizím. Bohužel jsem mizel skokem přes panču s roztaženýma drápkama a otevřenou lahvičkou.
Co bylo pak, vidím úplně jasně a v barvách: panča si udělala štětečkem krásně velkou šmouhu přes celou nohu, lahvička se překlopila a trochu se jí vylilo na knížku, na který stála a jak panča samým rozčilením hbitě vyskočila, tak se jí namalovaný drápky ještě obtiskly na postelní látku. No to vám byla prča. Akorát panča z toho všeho asi oslepla, protože vysokým hlasem na mě zaječela - ty šašku jeden počmáranej, nevidíš, kudy se valíš???? A přitom počmaráná byla ona, ne já.
U samýho závěru jsem už pak vůbec neasistoval, panča totiž otevřela jinou lahvičku s ještě větším puchem, tou pak odstraňovala ty natiskaný drápkový barvičky z postele a pořád opakovala moc nehezký slovíčka o nějakým pometlu praštěným, který brzo poletí z domu. 
Váš nezmalovanej Fanda
30. října 2013 - Okurková sezóna
"Pane Fando, vstávat a začít pracovat!!!"
Tak zrovna takhle jsem na sebe zavolal jednoho rána, když jsem usoudil, že okurková sezóna je u konce a tudíž že toho povalování a nicnedělání už bylo dost. A fakticky jo, uvědomil jsem si, že už dlouho jsem nevyprovokoval panču k nějaký bohulibý činnosti a dokonce ani k výraznýmu slovnímu projevu. Normální projev, ten zase jako používala dost často, to bylo samý no ahoj Fandí, a copak asi dělá náš Fanoušek - no jo, spinká, medvídek jeden, a jejdamane Fando, co to máš na čumáčku??? To jsem tam měl čerstvej škrábanec, jak jsme si s Kubou trochu vyříkávali spor o MOJE výhradní komodový místo, až i trochu krve cáklo. No jo, jenže takovýhle nezáživný slova jednoho brzo otráví a život jaksi nemá šmrnc. A tak prostě přišlo to moje rozhodnutí zase mu šmrnc navrátit.
Nebylo to vůbec těžký. Panča byla ten den sama doma a tak si vzala knížku a že si jako bude prohlížet ty písmenka. Jenže po chvilce ji přepadla ukrutná chuť na něco dobrýho. Tušila, že nic nenajde, ale i tak se vydala na průzkum a já jsem šel věrně jako její bodyguard s ní - co kdyby ji napadlo šáhnout do našich kočičích rezerv??? Naštěstí k tomu nedošlo, protože panča při dlouhým pohledu do lednice vytáhla něco, co vůbec nevypadalo lákavě - sklenici s okurkama. Ale kde nic není, i okurky se hoděj a tak si sklenici postavila vedle sebe na sedačku, zabodla do obsahu sklenice vidličku a čas od času vylovila divně smrdící okurku. Musím říct, že jsem byl z toho všeho docela otrávenej. Už to skoro vypadalo na zábavný odpoledne a teď tohle...
Ale že jsem poctivej Fanda a taky abych nesoudil něco, co jsem zatím nevozkoušel, tak jsem se teda překonal a strčil jsem ke sklenici prvně čumáček a pak do ní namočil packu a drápkem napíchl jednu z těch okurek. Panča to zaregistrovala zrovna v nepravý chvíli, kdy jsem se nadrápkovaný okurky nemohl rychle zbavit. Zakřičela na mě - ty čuně jedno nenažraný, koukej tu pazouru okamžitě vytáhnout!!! A já, věrný pověsti poslušného kocourka, jsem pazouru fakticky rychle zkusil vytáhnout, jenže ta praštěná okurka se šprajcla a sklenice se celá překlopila.
Jéjdamane, to se vám děly kouzla. Copak smradlavá voda, ta moc parády nenadělala, protože se všechna skoro hned vsákla do sedačky a jen pár kapiček spadlo na zem (vůbec jsem nepochopil, proč kolem toho pak vypukl takovej uklízecí cirkus, když už to přece bylo uklizený), ale moc se mi líbilo, jak se najednou všude objevily takový mrňavý bílý zrníčka, to vám byl fakt parádní trik a na ten jsem dost pyšnej.
Reakci panči snad ale ani nechtějte slyšet. Byla na mě doopravdy moc nespravedlivá, křičela tak, až se z toho rozkašlala a vynadala mi do zpovykaných spratků, co ji už dlouho srát nebudou a říkala, že mi v tý kyselý vodě vymáchá ten můj zvědavej čumák, jenže to byly dost planý sliby, protože jak jsem řekl, voda byla dávno vsáklá. Přesto jsem radši zaujal strategicky vhodnou pozici mezi dveřma a tam jsem čekal, až panča z toho dlouhýho slibování různých trestů celá ochraptí a pak jsem si vyskočil na komodu, olízal jsem si načichlou tlapičku a oddal se blaženýmu spaní. Byl jsem moc rád, že se můj život přece jenom zase obohatil.
Váš okurkový fanda Fanda

22. prosince 2013 - Prknem skoro praštěný Fanda
Tak si představte, že mě panča obvinila z výroby díry na Kubově zadnici. Teda, ona to neřekla přímo, ale přišla do pokoje, kde jsme si my tři kluci bezelstně a v přátelském duchu siestovali a pronesla tuze přísným hlasem: "Tak se pochlubte, pacholci, kterej z vás hryzl Kubu do prdele???" 
Na Froda se ani nepodívala, ale zato do mě zapíchla zrak jak jehlu do jehelníčku. Já jsem měl zrovna plno práce s očistou véčka a musel jsem se soustředit na udržení rovnováhy, ale i tak jsem viděl, jak na mě panča furt civí s očekáváním přiznání. Jasně, že ho nedostala, kdoví kdo tam tu ďouru Kubovi vlastně udělal. Nevím, proč bych to měl být zrovna já, copak nestačí, že mi pod nos občas vypouští páru z tý jedný díry? Jakej bych měl asi interest na vyrobení další? No a tak panča nic nevyluštila a Kubovi se díra pomalu zatahuje, vypadá ale děsně legračně, s půlkou zadnice vyholenou, to vám povím.
Doma je teď dost nuda. Ven se nechodí a tak jsem rád, když se aspoň jednou za čas otevře balkon. Tuhle mě panča nutně potřebovala vypudit z postele, protože chtěla povlíkat a to, jak víme, je moje oblíbená zábava. Jenže panča proradně otevřela ty balkonový dveře a tomu se nedalo odolat, povlíkání nepovlíkání. Vylítl jsem ven, jak kdyby mě vystřelili z kulovnice a děsně jsem si tam rochnil v malých kalužkách, co se tam blejskaly. Panča byla spokojená, jak se mě zbavila, peřince oblíkla nový oblečení a pak si ho ještě pěkně rukou uhladila. Pak si řekla, že toho studenýho vzduchu už bylo dost, tak nás šla zavolat. Normálka bych na nějaký zavolání nereflektoval, nejsem žádný hej počkej, ale bylo mi už taky trochu studeno a tak jsem skočil dovnitř a rovnou na tu uhlazenou nově oblíklou postel. Jú, to jste měli vidět, jak parádně se na ní vyjímaly mokrý otisky mých pacek, to bylo prostě umělecký dílo. A dokonce i panča to uznala, protože procítěně zvolala Fanouši kurňa, ty máš na tohle snad fakt talent nebo co!!! No a tak si myslím, že jsem byl za ten mokrej vzorek pochválenej. Škoda, že to pak uschlo a nezbylo z toho vůbec nic.
Jo a povedlo se mi rozbít takový to surfovací prkno, co se na něm žehlí. Ani nevím, jak se to stalo, prostě najednou se ozval z obýváku velký hluk a vylítl jsem z něj naježenej já. Panča se tam letěla podívat a našla surfáka na zemi, nohu vylomenou z prkna, chudák se ještě pořád trochu klepal z toho volnýho pádu. Slyšel jsem něco o zasraným holomkovi, ale moc jsem tomu nevěnoval pozornost, protože jsem se pod postelí tak trochu vzpamatovával. Panča mě pak chtěla zkontrolovat, jak moc jsem praštěnej, ale musela si počkat až do večera, než jsem se rozhodl vylízt na světlo boží. Byla to akorát tak dlouhá doba na to, aby panču dočista přešel vztek a nahradila ho velká laskavost, spojená s obavami o Fanouška. Pak zjistila, že se mi naštěstí nic nestalo a tak celý incident zakončila slovy - se z tebe jednou fakt zjančím, mizero.
No ale teď se musím rozloučit. Panča chtěla shrnout aspoň něco z mýho života, ale pořád se vymlouvá na nedostatek času. Těším se na zítra, to se bude zase vyrábět plná vana salátu a na takovou práci jsem já celej žhavej. Doufám, že to nezaspím a že mě k tomu panča přizve.
Do novýho roku se už asi neuvidíme ani neuslyšíme, a tak vám spoluzvířátka chlupatá i tety holé přeju jen to nejlepší a dám vám tuze dobrou radu - važte si nás, kamarádů.
Váš moudrý, hodný, vůbec ne krimínálník, stále prezident Fanda a jeho poddaná (a oddaná) banda

Přání od prezidenta Fandy a jeho podřízené bandy

5. ledna 2014 - Mameluk
A už je zase po Vánocích.
To se vám dělo věcí. Tak třeba ten salát. Dlouho, moc dlouho jsem se snažil získat panči pozornost motáním pod nohama, až mi nakonec dala malej vzorek na talířek a řekla, tak si to okoštuj, žebráku. Koštnul jsem a hned jsem pochopil, že tady moje spolupráce končí. Tak nedokonalej salát jsem totiž ještě nikdy nejedl. Vůbec v něm nebyla gourmetová příchuť, chyběl tam i jen malinkej kousíček šunky a už vůbec jsem tam neviděl žádnej antihairballovej bonbonek, co mám tak rád. Takže co s takovým salátem, to ať si panča klidně sní sama.
Pak přišel slavnej večer s dárkama. Panča řekla, že na to půjdeme všichni společně, jakože i naše horní parta dokupy s Krakenem a Jolčou. Kupodivu to neskončilo vytrháním chlupů všech zůčastněných, i když teda vrčení a syčení bylo dost a vzduchem lítalo plno nevyřčených kočičích nadávek. Ale jak se místnost postupně zaplňovala zmačkanýma papírama, tak vrčení ubývalo a nakonec jsme si v nich všichni krásně zanorníkovali. Když mi panča přinesla dárečky s mým jménem až pod čumáček, udělal jsem excelentní kočičí hřbet a pustil se do kontroly. Všichni jsme dostali zbrusu nový myšky, takový ty správňácky mrňavý, co máme nejradši, ale co se taky nejlíp ztrácejí. Protože jsou prostě mrňavý a všude se vejdou. Panča mi tu moji vyhazovala do vzduchu a já jsem ji děsně šikovně chytal, v tom jsem fakt výbornej, ale pak jsem ji jednou nechytil a ona se mi odpinkla rovnou za komodu, kde je už navěky pohřbená. Že prej tu těžkou krávu, jak podotkla panča, kvůli mě nikdo stěhovat nebude.
Dál jsme dostali velkej příděl gourmetků, z těch budeme těžit myslím aspoň celej leden. No a nakonec nám panča předvedla s velkou slávou náš kočičí kalendář, kde jsme my děcka všichni vyobrázkovaný, aj s obláčkovou partou. Ale takovej dárek se mi jeví celkem naprd, hrát se s tím nedá, kousat by se to sice dalo, ale panča to pro jistotu pověsila hned na hřebíček ve zdi, a tak si myslím, že tenhle dárek byl dost zbytečnej.
Ještě hůř dopadla Jolanka s Krakenem, ti dostali svoje vlastní podobenky na kamínkách a to fakt nevím, co bych si s tím asi počal, když těch svých mám už aj tak všude plno.
No a pak skončil tenhle večer a panča přestala bejt nervní, že něco vyvedu a tak jsem se zase dostal do svýho živlu. Pořád se utvrzuju v tom, že člověci jsou děsně nedokonalí. Třeba to jejich mytí. Nejen že se neumí krásně umejt jazykem jako my kočkové a musí kvůli mytí lízt do velkýho lavoru a tam na sebe cákat vodu, ale navíc, a to prosím zdůrazňuju, navíc si pak sušej chlupy na hlavě řvoucí pistolí. Tu Věc mám jinak docela rád, když leží v polici a nic nedělá. Mám ji rád proto, že jí ze zadku leze šňůra, která není úplně pokaždý omotaná kolem Věci. Někdy prostě sklouzne z police dolů a dočista slyším, jak mi říká "tahej Fando". Kdo by takový pobídce odolal, no řekněte? A tak tahám a tahám, až je ta Věc unavená a někdy spadne dolů. Panča se pak zlobí, že jsem pomatenej šoumen. Doteď to šlo s Věcí celkem dobře, vždycky jsem zatahal, ona spadla, panča mi řekla ty dvě slova a zase dala Věc zpátky. Jenže naposled se to nějak nepovedlo nebo co. Šňůrka byla někde zaražená a tak jsem do tahání musel vložit větší zubní sílu a pak to konečně povolilo. Věc spadla a udělala jinej zvuk než normálně, takovej jakoby trochu křapavej. Odpadly z ní hned tři kousky, jeden zezadu, druhej zepředu a třeti asi z prostředka. A taky šnůrka byla nějaká načatá a koukal z ní drátek. Panča přiběhla, aby omrkla situaci a zeptala se mě hergot Fando, tys už dlouho nedostal na prdel, viď?? Jako kdybych si o tom zrovna já vedl nějaký záznamy. První a druhej kus šly nasadit na Věc zpátky, ale ten třetí byl nadobro uraženej. Panča zkusila strčit načatou šňůru do zástrčky, jestli bude Věc furt poslouchat. Věc zasyčela a vyšel z ní kouř a malej ohýnek. To vám byly fofry, s jakýma panča tu Věc zase odzástrčkovala.
A pak mi řekla - doprčic, tos to nemohl rozbít aspoň před Vánocema, mameluku jeden? Asi vám to nedává žádnej smysl, ale já moc dobře vím, jak to myslela. Chtěla si o to hamižně napsat Ježíškovi a takhle aby si tu novou Věc koupila dočista sama.
O svý další příhodě vám napíšu zase příště. Teď mě musíte omluvit, jsem krapet unavenej a myslím, že se půjdu natáhnout na svoji komodu. Panča si myslí, že jsem se do ní asi zamiloval, protože nespím vůbec nikde jinde než tam. Kamarádi, mám tam svůj vlastní obraz na zdi, tak kde jinde bych probůh měl spát??
Váš Vánocema unavenej mameluk Fanda

Mameluk Fanda na svojí komodě

16. května 2014 - POSLEDNÍ ZÁPIS

Milí čtenáři Fandova blogu a jeho deníčků, Fanoušek už tady s námi není. Zemřel v pátek 16.5., rychle a jen doufám, že i bezbolestně. Měl poškozené ledviny, ale příčinou jeho rychlého odchodu byla zřejmě mrtvice. Ještě ráno jsem si s ním povídala a on mi odpovídal tím svým vysokánským hláskem IIAAAUUU MIIAAAUUU. S Fandou odešel i kus mě samé, byla jsem s ním hodně spjatá a tím, jak jsem mu pomáhala zapisovat jeho lumpárny, jsem si občas připadala skoro jako on. Myslím, že už nikdy nebudu mít takhle speciálního kocourka, tropícího tolik lotrovin a zároveň tak neuvěřitelně milého, sladkého, inteligentního. Pokusím se napsat i ten jeho poslední zápis jeho pacinkou, ale půjde to moc těžko. Srdce mi puká bolestí a přes clonu slz jen těžko vidím na klávesnici.

***********

Moji milí pozemští kamarádi, dneska vám píšu bohužel naposled. Ne že bych si to takhle sám vybral, ale ono to prej tak nefunguje, že by jeden dostal vždycky jen to, co chce. A tak i když jsem to měl na světě rád a myslím, že snad svět měl rád mě, stejně si mě Pan Anděl zavolal k nim nahoru a to se musí poslechnout, i když se volá třeba zrovínka prezident. 

Asi vás zajímá, co se vlastně stalo. Vezmu to zkrátka, protože je to smutný psaní a tak ať je radši rychle odbytý. Po jídle jsem někdy blinkal a jednou jsem dostal takový podivný záchvat, to bylo v pondělí v noci, už skoro odbíjela půlnoc. Nožičky jsem měl jako z gumy a ani jsem si nemohl vzpomenout, jak se jmenuju. Panča honem volala nějakýmu bíloplášťovi a celýho oslabenýho mě naložila do tašky a už se jelo. Tam mi oholili pacinu, píchli do ní trubku a tou do mě kapala nějaká vodička. Ale předtím mi tou trubkou pláštík ještě ukradl trochu krve a s tou pak poslal panču někam pryč, prej aby se to vyšetřilo. 

No a vyšetřilo se něco špatnýho, bílopláštík říkal panče cosi o nějakých ledvinkách a panče se ani nevím proč v očích objevily slzy. Ale pak jsme přijeli domů, já jsem dostal nějakou extra novou baštu a zdálo se, že budu fungovat, i když třeba jen na půl plynu. Jenže ve čtvrtek jsem zase blinkal a pak v pátek dopoledne jsem se skácel a udělal pod sebe loužičku a moje dušička se pomalu vydala nahoru na obláček. Čekal jsem, že panča zase spustí nějakou tu svou špatnou mluvu, ale místo toho jsem jen slyšel, jak brečí a volá moje jméno a hladí mě po hlavičce a tak jsem odcházel do nebíčka a za mnou se nesl pančin ubrečený hlas "Fanoušku, Fanoušku, Faní..." A pak už jsem byl pryč. 

Vím, že se mi bude po vás všech moc stýskat a že jsem neměl odcházet takhle brzy, vždyť mi nebylo ještě ani sedm roků. Ale jak jsem už napsal nahoře, vždycky to tady nefunguje tak, jak bysme chtěli. Vzpomínejte na mě, kamarádi, a já tak budu navždycky s vámi. 

Váš obláčkový Fanda 

Odpočívej v pokoji, Fanoušku

Vzkazy pro Fandu od jeho kamarádů:

* Fando, nikdy nezapomenu, mám knížku o tobě u postele a když je mi ouvej, čtu si v ní. Byl jsi lotr, bůh, ale hlavně správnej kocour, nikdy nezapomenu! 

* Fanoušku, tak moc pláčeme, ale víme, že už tam někde lítáš s Maruškou a dalšíma kočenkama. Taky věřím, že až všechny kočkomilové umřou, tak že nám přiběhnete naproti, ale zatím svoji panče určitě za sebe pošleš nějakýho lumpíka a bude v něm kus tvý dušičky. Ale nevím, proč si tak spěchal tam nahoru. Posíláme ti moc pusinek. 

* Fanoušku, ty tady budeš s náma na furt a nikdy od nás opravdicky neodejdeš. To jsem si jistá. Panča nám bude vždycky povídat o tom, jak jsi se dostával do ZVLÁŠTNÍCH situací, které rozhodně nevznikly tvojí vinou. A taky věřím, že tě čekali u nebeské brány všichni naši zvířecí miláčci a na svých nebeských cestách budete všichni spolu zažívat ty největší lumpárny a taky zajdete někdy do snů panči a páníčka a budete jim povídat, jak se tam všichni máte. A my se už teď těšíme, jak nám to bude panča překládat do naší řeči a my se zase budeme usmívat a těšit. 

* Ty kocouří broučku! Zamilovala jsem si tě na Micinách a pak to pokračovalo tady a vyvrcholilo po přečtení Fandova deníku. A věř, že teď cítím úplně stejnou bolest, jako když nám umřeli Baloušek, Haninka a Bělinka. Časem se ta bolest otupila, domov u nás našla Běláska, která si naši lásku taky zasluhuje, protože je úžasná. Ale stejně při vzpomínce na ty naše předchozí chlupatce se mi vždycky smutkem zachvěje bradička a zarosí pohled. 

* Když jsme to dnes viděli, nechtělo se nám tomu ani věřit. Proč jsi musel odejít takhle mladý? Ještě jsi toho mohl tolik prožít a do další skvělé knihy zapsat. Zůstaneš navždy v našich srdcích jako ten nejlepší jediný a jedinečný rošťák prezident. 

* Milý Fanoušku, teda ty jsi mě rozbrečel, zrovna jako vloni náš jezevčíček Mikýnek, kterému za duhový most pomohla paní doktorka a ukončila jeho trápení. Klucííí, hlavně se tam neperte a buťe na sebe hodní. To víš Fandi, náš Miky, coby lovecký pejsek kočičky neměl rád.

* Fanoušku, jsme zdrcení... to je poprvé, co nás tvoje řádky rozplakaly... budeš nám hrozně chybět, kamaráde z nejlepších... Čiko a obě paňule

* Je mi to hrozně líto...Pozdravuj za Duhovým mostem. Paničce hodně sil. Budeš všem moc chybět, broučku...

* Fando, tam, kde jsi teď, buď šťastný. Ráda jsem s Tebou prožívala rošťárny i krásné chvíle.

* Fanoušku, napíšu jen málo, protože vůbec nevidím na písmenka. Cítím obrovský smutek. 

* Milý Fanoušku, vůbec tomu nemůžu uvěřit!!!! Ještě když jsem se vrátila dnes ve dvě hodiny v noci domů po čtyřech dnech z cest, tak jsem si chvilku četla Tvoji knížku aby se mi lépe usínalo. Je mi moc líto že nejsi s námi a hodně to bolí. Brečím, že pomalu na klávesnici nevidím a je mi moc smutno. Je nás hodně, kterým budeš chybět, byl jsi taková naše ikona radosti. Měj se tam nahoře za duhovým mostem krásně. Nikdy na Tebe nezapomenu.

* Drahý Fanoušku, to je po prvé, kdy jsi nás zarmoutil. Nemám ani slov útěchy pro tvoji milující paničku. Sama vím, že žádná slova nepomohou...Fanoušku, ať je ti na obláčku dobře, zasloužíš si to!! Budeme na tebe stále vzpomínat, chlupajdičko naše roztomilá..

******

Odpověď všem od Fandovy panči:

Moc všem děkuju za tak krásné vzkazy pro Fanouška. Opět mě to všechno rozbrečelo a nemám sílu odpovídat jednotlivě. Ale při všem tom smutku, který po Fandovi zůstal, mě strašně moc hřeje na duši, že ten malý chlupatý tvoreček zanechal tak velkou stopu ve vašich srdcích. Děkuju za to, že jste mu to sem napsali. 

*** video pro Fandu na rozloučenou ***

TAKOVÝ BYL FANDA

*******************************************************

DALŠÍ VIDEA S FANDOU A JEHO BANDOU

HOSPODSKÉ VIDEO

*******************************************************

NÁMOŘNICKÉ VIDEO

*******************************************************

KLUCI NA VRBĚ

*******************************************************

EPOCHÁLNÍ VÝLETY

*******************************************************

Z ÚŘADU PANA REZIDENTA FANDY

1. PŘEDSTAVENÍ PREZIDENTA

Drazí spolukocouři a spolukočky, milí spolupejsci a spolupejskyně, vážená spoluzvířata! 

Na micinách.cz jsem byl navržen kamarádkou Sazinkou na funkci Vašeho prezidenta. Dost mě tato žádost zaskočila a trvalo mi snad celou dlouhou minutu, než jsem si to v hlavě přebral. Ale pak jsem si řekl, sakra Fando, PROČ NE?? Hlavu na to máš, propisky kradeš jedna radost, přivírat svůdně oči umíš líp než kdokoliv jinej. A tak i přes svoji vrozenou skromnost jsem tuto funkci vzal a začal hned sestavovat vládu, do které jsem postupně přizval své kočičí, psí a dokonce i gorilí kamarády. Doufám, že tato vláda bude pracovat ke spokojenosti všech chlupáčů a že i já, prezident František I., se osvědčím a nezklamu.
Kolotoč povinností nastal již při focení oficiálního portrétu. Nafotilo se několik snímků, a bude jen na mých spoluchlupáčích, který z těchto portrétů bude viset u nich doma.

Na následujícím snímku jsem se nechal již dříve zvěčnit s budoucí první dámou, prozatím však stále ještě slečnou, prostě mojí Waldinkou:

A kdo že je Waldinka, celým jménem Waldinka Casiopea?
Je to moje veliká láska, ale to už asi všichni víte. Bydlí s bezva páníkama v domku s krásnou zahradou ve veselé dědince, která má tak trochu divné jméno, Obědné. Místňáci prý ovšem dědince říkají Obědná. Možná je to trochu zapletené, ale mně se to jméno tuze líbí, protože mi evokuje oblíbenou část dne. Kromě páníků má Waldinka mamku, paní Hrašulkovou, dvě děti Tyrlinku a Kryštůfka a taky ještě malýho brášku, Uhlíka Grafena, o kterém se tady ještě určitě dočtete.
S Waldinkou jsme počítačově laškovali a flirtovali docela dlouho, ale poprvé jsme se setkali tváří v tvář až na oslavě narozenin našeho ministra obrany, pana Bertíka. Byl to nezapomenutelný zážitek a od té době bije mé srdíčko jen pro ni. Doufám, že společně s Waldinkou po mém prezidentském boku budeme proplouvat emočními vlnami vztahu i politiky bez velkých otřesů a budeme zářným příkladem všem ostatním párům. Tak jako člověci mají svýho Romea a Julinu, tak my bychom chtěli být v naší říši Fanda a Waldinka.
Jako oficiální hymnu naší zvířecí republiky jsme proto zvolili známou píseň Láska je láska, když choděj kočky s kočkama.... Tato slova lze samozřejmě obměňovat dle každého momentální situace. 

2. SESTAVENÍ VLÁDY

Zde bych vám rád představil sadu pamětních známek a jmenovací listiny nové vlády. Známky budou k zakoupení ve všech pořádných zvířecích obchodech. Pokud jich bude někde nedostatek, prodejna není pořádná a už tam nikdy nechoďte. 

PŘEDSEDKYNĚ VLÁDY SAZINKA

Sazinka je opravdová kamarádka a také se velmi osvědčila při organizaci našeho prvního výletu na Kanárské ostrovy. Projevila vrozenou inteligenci při výběru destinace, vůdčí schopnosti při zařizování výletů dle doma zcizené mapy a vzala si na starost i všechny ostatní důležité náležitosti, jako byla zábava, pobyty na pláži či výběr drinků. Funkce paní premiérky jí proto právem náleží. A to jsem se ještě zapomněl zmínit o tom, že jen ze Sazinčiny rodiny jsem obdržel pro kandidaturu celých 13 hlasů!!!! 

MINISTR KULTURY MÍŠA

Míša je rozený kulturista a proto bylo od začátku jasné, kdo bude navržen do křesla ministra kultury. Kromě toho je Míša velmi sečtělý, protože rád odpočívá v polici mezi knihami. Prokázal velké zkušenosti při organizování domácích výletů na různé kulturní akce svým elegantním růžovým autem po celé naší krásné republice. Věřím, že náš kulturní život bude i nadále obohacovat coby ministr na pravém místě.

MINISTR DOPRAVY A CESTOVNÍHO RUCHU HONZÍK

Ministrem dopravy a cestovního ruchu se vskutku nemohl stát nikdo jiný než právě Honzík. Byl to on, kdo nás nesčetněkrát přepravil na různé oslavy a párty a také se svým zlatým pilotním průkazem a vlastním éroplánem bezpečně a zkušeně odpilotoval oba vzdálené výlety na Kanárské ostrovy. Vyniká i skvělými manévry při nabírání a později naopak vyhazování podroušených kamarádů z letadla tak, aby bezpečně dopadli do měkkého. Lepšího ministra dopravy bychom si nemohli přát.

MINISTR OBRANY BERTÍK

Bertík byl zvolen ministrem obrany hned z několika důvodů. Prvním je jeho nebojácnost a ač se někomu může zdát malý vzrůstem, má rozhodně pro strach uděláno. Fakt, že má doma mladšího brášku, zase svědčí o tom, že se dokáže sám ubránit, ale i bránit jiného, když na to přijde. Bertík je velmi kamarádský a umí vystrojit báječnou hostinu ve sklípku. Sympaťák na první pohled, ale pokud by hrozilo nebezpečí, umí i vycenit zuby a nahnat protivníkovi strach. Na focení pamětní známky si pořídil slušivou kravatu a do naší vlády se proto velmi hodí.

MINISTR FINANCÍ JASSMÍN

Jassmínek působí už jen svým vzevřením velmi vznešeně a jsem přesvědčený o tom, že kdybychom měli místo republiky království, byl by tu králem právě on. Ale ani post ministra financí jistě není k zahození. Jak Jassmínek už několikrát prokázal, finanční machinace mu nejsou cizí a svým roztomilým kukučem si dokáže zejména od své paničky vždy vyprosit to, co právě nutně potřebuje. Pro naši vládu bude proto jistě velkým přínosem.

MINISTR PRO KOČIČÍ ZÁLEŽITOSTI OSKAR

Oskar řečený Osky přímo ukázkově vyřešil domácí choulostivou kočičí záležitost. Coby občanu Ruska žijícímu v Česku mu přijela nevěsta až z královské Británie a nejenže mu prvně odmítala poslušnost, ale navíc byla docela drzá. Oskárek ji ale svým šarmem a diplomatickým projevem dokázal již po JEDNOM dni přesvědčit o tom, že je pro ni ten pravý a nevěsta poté zaujala zcela nové stanovisko, přestala ho buzerovat a dokonce si s ním začala sama hrát. Mě zase přesvědčil o tom, že se pro tyto své vlohy velmi hodí na post ministra. Navíc své člověky nazývá posluhama a to se mi jeví jako velmi tvůrčí a originální způsob vyjadřování.

MINISTRYNĚ ZDRAVOTNICTVÍ MARUŠKA

Maruška. Tady jsou všechna slova zbytečná. Marušku každý zná jako velmi statečné stvoření, které si již prošlo různými životními útrapami, ale nic z toho ji nezlomilo. Je velmi milá a kamarádská a díky svým častým pobytům u lékařů má velice důležité konexe, které mohou být velkým přínosem pro naše zdravotnictví. Proto byla celkem logicky navržena do křesla tohoto ministerstva. My všichni, nejen naše vláda, ale jistě i celá zvířátková republika, ji budeme v této funkci velmi podporovat a držet jí každý drápek, který máme, aby všemi nástrahami prošla bez ztráty bodu.

MINISTRYNĚ ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ JULINKA

Julinka pochází z přírodovědecky založené rodiny. Pravidelně se svým bratrem Mikim pořádá dlouhé vědecké výpravy do přírody a do lesa, kde se již dávno naučila rozeznávat ostatní spoluobyvatele nejen podle vzhledu, ale dokonce i podle zvuku. Bravurně skáče přes vodní hladinu a nebojí se ani velkých pernatců. Po stromech šplhá líp než veverka a pro mě, přírodou zcela nepolíbeného, udělala speciální video právě o veverkách, za což jsem jí dodnes moc vděčný. Byla to také ona, která objevila skrytý chyták v mém deníku, kde jsem se chvástal úlovkem krtka. Julinka ihned odhalila, že krtek je ve skutečnosti rejsek a proto neznám lepší kandidátku na tuto funkci než je právě ona.

MINISTR TĚLOVÝCHOVY A SPORTU ČIKO

Čiko je ohromně vysportovaný kocourek s krásně svalnatým a pružným tělem a naši vládu bude na tomto postu jistě skvěle reprezentovat. Ze všech sportů prý nejraději provozuje gaučink, ale myslím, že je šikovný i v dalších sportech, jako je například přežvykování nejrůznějších pochutin, při kterém si tak pravidelně posiluje čelisti. Nedávno utrpěl ztrátu svého kamaráda Jonáška, který odešel společně s Dixinkou a Emičkou za Duhový most. Nese to ale statečně a snaží se být dobrý přítel svojí paničce, stejně jako psímu kamarádovi Dantíkovi. Na svém postu bude Čiko dohlížet na to, abychom zůstali všichni fit po dlouhé roky a aby i naše těla byla reprezentativní, pružná a pevná, stejně jako je to jeho.

MINISTR PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ZIKY

Ziky je chlapík do nepohody a ještě před svým jmenováním si iniciativně sepsal koncept své budoucí činnosti. Velmi dobře si promyslel kroky, které je třeba udělat, za všechny je možno jmenovat například zrušení veterinářů. Jistě, někdo by mohl namítnout, že se jedná o populismus, ale všichni víme, že tuhle profesi opravdu nepotřebujeme. Ponecháme si pouze několik nutných doktorských kousků, které bude mít pod sebou již zmíněná ministryně Maruška, a to opravdu jen pro případy krajní nouze. Ziky dobře rozumí chudým vrstvám, protože pochází z pouličních poměrů, kde kdysi býval, jak sám uvádí, bezďák a tak jeho dalším, také velmi záslužným činem, bude zbudování kočkoútulků pro další takové bezďáky. Razí heslo "Luxus bezďákům" a my mu za to můžeme jenom zatleskat. 

MINISTR MÓDY FANFÁN A JEHO IT PORADCE MAX

Jak je možno vidět už z fotografie na pamětní známce, Fanfán je opravdu velký elegán. Má ušlechtilý a vybraný původ, přesto se nebojí pustit se do ruční práce, což dokázal nedávno otevřením svého krejčovského salónu, který nazval Kloboučnictví u Fanfána. V této své umělecké dílně vypracoval s precizností sobě vlastní během krátké doby neskutečné množství slušivých pokrývek hlavy pro své kamarády, díky čemuž vznikly i slavné filmy. První byl pojmenovém po Fanfánově salónu Kloboučnictví u Fanfána a druhý velkofilm je věnován mušketýrskému šarmu a jmenuje se Klub Saimonkovi mušketýři. Autorem obou těchto holywoodských trháků je náš externí spolupracovník, nesmírně šikovný, dlouhovlasý mušketýr, pan Max a tímto mu jménem vlády i svým za tento počin velmi děkuji. V neposlední řadě musím podotknout (aniž by tento holý fakt měl nějaký vliv na Fanfánovo jmenování ministrem), že pro mě osobně nejenže vytvořil kromě klobouku taktéž kapitánskou čepici, ale dokonce mě i obdaroval zásilkou lehké drogy, tzv. šantou kočičí, vypěstovanou legálně na svém pozemku. Myslím si, že rozhodnutí zřídit nové ministerstvo a dát tak naší vládě módní šmrnc, bylo rozumné a provolávám si za to slávu. 

ÚŘAD NA OCHRANU ROZTOMILÝCH CHLUPATCŮ: UHLÍK GRAFEN, MEGGI DIXINKOVÁ A KIBURI GORILKOVEJ

Na závěr jsme ustanovili nový úřad, který bude dohlížet na to, aby nikomu v našem světě nebylo ubližováno. Tito tři mládežníci zastupují jak kluky, tak holky, jak pejsky, tak kočičky, stejně jako gorilky a vůbec všechny chlupaté kamarády a přestože je každý úplně jiný, skvěle se doplňují a svých funkcí se chopili s mladistvým nadšením. 

Uhlík pochází ze tří sourozenců, které tak trochu nečekaně povila nestydatá madam Hrašulková, ale jen on si dokázal vybojovat trvalý pobyt na tomto světě. Je velmi milý a učenlivý a ve spoustě věcí už dohonil své starší kamarády. Po narození vypadal jako krtek, ale z této podoby se naštěstí brzy vyšvihl ve švarného jinocha, který si poradí v každé situaci. Je velmi výřečný a na svoji funkci patřičně pyšný, což nezapomíná dávat své paničce najevo hranami svých ostrých zoubků. 

Megginka je malá nevlastní sestřička kamarádky Dixinky, která naprosto nečekaně a předčasně odešla odpočívat na obláček. Všechny, kdo jsme ji znali, tato zpráva moc zaskočila a rozesmutnila. Tahle malá holčička se ale brzo zasloužila o to, že je na světě zase veseleji a určitě se nejen svým šarmem zasadí o prosazení mládežnických zájmů v naší zvířecí republice. 

Tuto dvojici nám úžasně doplňuje mladý gorilí kluk, pan Kiburi. Narodil se jako třetí dítě rodičům Kijivu a Richardovi v pražské ZOO a odmala projevoval velkou nebojácnost při hraní i boji se svými staršími sourozenci, bratrem Tatu a sestrou Mojou. Díky těmto sourozencům, ale i ostatním členům své rodiny, získal obrovské zkušenosti ve vyjednávání s dospělými jedinci a svoje kvality jistě prokáže i při zasedáních naší vlády. 

PRVNÍ SPOLEČNÉ FOCENÍ PŘED ÚŘADEM VLÁDY

Upřímně doufám, že s takto navrženou a mnou sestavenou vládou budete spokojeni. O případném dalším dění vás budu informovat. 

S prezidentským pozdravem Zvířatům třikrát zdar se s vámi prozatím loučí 

Fanda, prezident republiky 

3. SETKÁNÍ S KRÁLOVNOU ALŽBĚTOU 

Drazí kolegové, někteří z vás jistě vědí, že jsem si na začátku prázdnin vybral prezidentské volno. Mohlo by se zdát, že to bylo poněkud brzy s ohledem na teprve nedávno sestavenou vládu, ale musím se pochlubit, že jsem ve svém volnu nezahálel. Panča cestovala s páníkem do Belfastu a tak jsem si řekl, že poletím s nimi a prozkoumám jiný kraj, jiný mrav. Měl jsem velké štěstí, že jsem se tam v jednom petshopu setkal s britskou královnou, která tudy zrovínka projížděla a v prodejně nakupovala pamlsky pro svoji psí smečku. Slušně jsem se představil, slovo dalo slovo a vzápětí jsem dostal pozvání na návštěvu Londýna a Buckinghamského paláce. Taková nabídka se samozřejmě neodmítá a tak jsem si velice rád odskočil na neplánovanou prezidentskou návštěvu. 

V Londýně jsem s královnou probral strategii naší vlády, seznámil jsem ji s naším cílem a programem a poreferoval jsem o všech členech naší vlády. Výsledkem je to, že královna projevila zájem o spolupráci mezi našimi zeměmi a pokud všechno vyjde, dojde i k první, tentokrát již oficiální návštěvě Velké Británie, které se zúčastní celá vláda. Přátelé, je na co se těšit, protože v jídelně Buckinghamského paláce mají skutečně obrovský stůl, který se při mé návštěvě prohýbal takovým množstvím dobrot a pochutin, že se mi o tom ještě dodnes zdává. Přeji vám všem krásný zbytek léta a těším se na setkání s vámi na podzim, kdy se společně vrhneme do slibované práce. 

Váš prezident Fanda 

Tak, kolegové ministři, dorazil jsem k Buckinghamskému paláci a jdu na to! 

Náš první společný portrét. Bohužel nejsem ve státní funkci dlouho a nikdo mi neřekl, že tento můj posed se tak docela neslučuje s královskou etiketou.

Královna si mě velmi oblíbila a proto mě chtěla potěšit projížďkou na svém koni. Nebyl jsem z toho nadšený, ale jak vidíte, držel jsem se statečně. 

A zde jsme s královnou a jejím chotěm vyrazili na okružní jízdu Londýnem. Oba se pro tu příležitost slavnostně oblékli a já sám jsem si vypral své véčko v extra silném bělícím prostředku. 

Na tento záběr nejsem dvakrát pyšný. Ale řekněte sami, nezalekli byste se tady toho chtivého královnina výrazu? Prostě jsem radši zbaběle utekl. 

Ovšem tady se již nedalo odporovat. Královna si mě vzala na klín a přidržela. Chtivý výraz vystřídal lehce naštvaný. 

Udělalo mi velkou radost, že si na mě našli čas i William a Kate a vzali mě na krátkou procházku po okolí paláce. 

A zde je zachycen důležitý moment mé neoficiální návštěvy. Královna již podepisuje první smlouvu o spolupráci mezi českou UChT (Unií chlupatých tvorů) a britskou UFC (Union of Fluffy Creatures). Já si zatím pečlivě připravuji packu k podpisu.)

A takto vypadalo zakončení mé návštěvy. Bylo mi přiděleno čestné místo mezi trůny a byla mi též zapůjčena koruna, vyrobena přesně pro moji Fandí hlavu. 

Tak, přátelé, myslím, že sami vidíte, že účel mého pobytu byl do puntíku splněn.

Váš prezident Fanda

4. NOVOROČNÍ PROJEV PREZIDENTA FANDY

K mým zvířatům!

Vážení spolukočkové, milí kamarádi.

Přišel rok 2013 a já jsem si uvědomil, že za celou dobu své prezidentské funkce jsem vás ještě neoslovil žádným svým hlubokomyslným projevem. Tuto povážlivou situaci jsem se nyní rozhodl napravit.
Nejdříve se lehce ohlédnu za právě uplymulým rokem, spíše tedy za jeho koncem, to je Vánocemi. Vánoce mám vcelku rád. Člověci jsou nervózní a tak nevěnují tolik pozornosti nejrůznějším drobnostem, jaké jim my, chlupatí spoluobyvatelé, rádi připravujeme. Proto se mi vcelku jednoduše podařilo asistovat u přípravy bramborového salátu. Tady bych chtěl podotknout, že moje panča je salátově úchylná a každým rokem ho připravuje čím dál tím víc. Letos přitáhla domů tři síťovky brambor, vyndala plastovou vanu na koupání člověckých mimin a v této nádobě pak salát míchala. Na stole měla připravený oloupaný vajíčka a protože si k přípravě pouštěla velmi nahlas vánoční dudlajdání, neslyšela moje spokojené mlaskání. No abych si taky nemlaskal, ty vajíčka byly opravdu výborně uvařený. Z některých vykukoval už předem žloutek, tak jsem se k němu vůbec nemusel složitě prokousávat. Bílky mi totiž moc nechutnají a tak jsem je vyplivoval ven. Když moji činnost panča konečně spatřila, zbrunátněla a velmi nevánočně na mě zakřičela: Hergot vodpal, ty smrade jeden!!! Uznejte sami, jestli tohle bylo vhodné oslovení pro pana prezidenta...
Pak nastal Štědrý večer. Vedle v obýváku se ozývalo bujaré veselí, malá Joluše lítala v papírech a já, který jsem tento večer prožil už několikrát, jsem se opatrně vytratil do kuchyně. Skočil jsem si na stůl, abych zkontroloval, jak proběhl povečeřový úklid a ejhle! Zůstal tam zapomenutý tácek s cukrovím. A to si panča dává takový pozor, aby žádné pochutiny nezůstaly dostupné kočičí pazouře. A tak jsem si důstojně, jak se na prezidenta sluší, k tácku sedl a zahájil degustaci. Musím uznat, že vanilkový rohlíčky byly asi nejlepší.
Panča si uvědomila moji nepřítomnost, teprve když dlouho nikoho neokřikla. Se smrtí v očích zašla do kuchyně a našla mě na zemi, kde jsem se rozložen ve vanilkovém cukru oddával podegustační očistě. Jindy by se tato drobná příhoda jistě neobešla bez slovního krupobití, ale tentokrát, vánočně naladěná, panča jen pronesla - teda Fáňo, doufám, že se z toho celej pobliješ. (Jen vám a pouze vám důvěrně prozradím, že jsem se nepoblil.)
Na tomto místě bych teď rád poděkoval všem, kteří mi poslali dárky. Vím, že většinu těchto radostí nosí na svých bedrech Ježíšek, ale taky jsem dostal spoustu překvápek od svých kamarádů. A moje Waldinka, ta mi poslala přímo bejvák, abych si měl kde v klídku dáchnout a snít si o své vzdálené a přitom tak horoucí lásce.

Obývák od mojí Waldinky

A teď už konečně k tomu novému roku. Vstoupil jsem do něj jako správný prezident s několika dobrými předsevzetími.
Tím prvním bylo to, že přestanu krást. Bohužel jsem toto rozhodnutí porušil hned 2. ledna, kdy jsem neodolal poskytnuté příležitosti a ukradl klíče od auta. Né že bych chtěl někam odcestovat, prosím vás, do tý plechovky bych dobrovolně nikdy nevlezl. Ale té krádeži se prostě nedalo odolat. Klíče ležely na botníku, místo aby byly jako jindy uložené ve zvláštní krabičce vysoko na skříni. Byl na nich pověšený malý medvídek panda a to bylo jako znamení osudu - panda a Fanda přece patří k sobě. Panča se pak s páníkem dohadovala, který z nich tam klíče nechal jen tak povalovat, ale myslím, že k vzájemné dohodě se nedopracovali. Začali pak společnými silami klíče hledat. Ukázalo se to jako užitečná činnost, protože jak nacházeli různé další předměty, tak přitom trochu poklidili byt. Když už nakonec skoro rezignovali, tak panča zvedla tunel a z něho jí sjel po zadnici dolů, dočista jako po tobogánu, spokojenej klíčovej panda. Panča byla ráda, páník byl rád a i já jsem byl rád, že jsem nekradl nadarmo a přineslo mi to nějakou tu zábavu.
Dalším mým rozhodnutím bylo udělit amnestii nám, domácím kocourkům, abysme byli propuštění z domácího vězení a mohli jít ven. Asi jsem ale špatný prezident anebo jsem myšlenku amnestie nepodal dost přesvědčivě, protože vrchní velitelka mi na to řekla, že si to musí promyslet a že to potrvá aspoň tak do jara. Přitom vím, že u člověků to šlo ráz na ráz, takže nechápu, kde se tady stala chyba.
Radši proto další předsevzetí a rozhodnutí odložím do doby, než se naplní toto. Pěkně jedno po druhým. Kamarádi, všem vám přeju šťastný a veselý nový rok a protože u nás se koncem roku dost marodilo, tak hlavně - AŤ JSTE VŠICHNI ZDRAVÍ !! 

Na to vám připíjí s lahví čampáňa prezident Fanda

Pan prezident a přípitek

5. ROZLOUČENÍ S MINISTRYNĚMI MARUŠKOU A JULINKOU

Maruška

Milá, krásná, statečná Maruško. 

S velkým smutkem jsem se dozvěděl, že jsi opustila tento svět a odešla jsi těšit svou přítomností všechny naše kamarády, kteří se již delší nebo krátkou dobu prohánějí po nebeské louce. Bojovala jsi s těžkou nemocí a my všichni jsme ti v tom boji drželi všechy drápky, které jsme kde našli. Pomáhali nám i naši člověci, protože i oni tě milovali a moc fandili tobě i tvojí mamince, pro kterou tahle doba musela být neskutečně těžká. Prošla jsi vším, co by ti mohlo pomoci a přestože to určitě nebyly příjemné zážitky, zůstávala jsi pořád statečná a veselá kočička. Oblíbili si tě i doktoři a v našem světě jsi se stala legendou. 

Po tvém odchodu tady zůstala bolest, smutek a divné prázdno. Prázdné zůstane i tvoje křeslo ministryně zdravotnictví. Všichni se pokusíme společnými silami pokračovat tam, kde jsi skončila a s tvojí pomocí, kdy občas nám z obláčku dáš najevo, že třeba něco děláme špatně, se budeme snažit udržet tvoje ministerstvo ve vzorném pořádku. Tak budeme mít aspoň pocit, že tu s námi pořád jsi. 

Měj se za duhovým mostem moc hezky, kamarádko naše. Kéž ti tam kolem hlavičky lítají ti nejbarevnější motýlci a v potůčku plavou ty nejduhovější rybky. Měli jsme tě všichni moc rádi a v našich srdíčkách jsi zapsaná věčným písmem. 

Úctu ti vzdává prezident Fanda a s ním celá vláda kolegů a kolegyň 

Julinka

Milí přátelé a členové vlády, dneska mě naprosto nečekaně zaskočila ta nejsmutnější zpráva. Po Marušce, ministryni zdravotnictví, nás navždy opustila a odešla za Duhový most také Julinka, ministryně životního prostředí. Nedokážu ani vyjádřit svůj smutek nad jejím odchodem. Julinka byla speciální bytost. Přírodovědně vzdělaná, odvážná, sportovně nadaná, po nových objevech dychtící kočička. Díky svému dvounožci zažívala ohromná dobrodružství při vycházkách do lesa. Šplhala tam po stromech jako datel, lezla na myslivecké posedy, skákala přes potoky, nebála se ani nor a různých lesních doupat. Mně, který zná přírodu jen z pohádek a něco málo poznal i ze zřídkavých pobytů na zahradě, se ježily chlupy už jenom při čtení jejích nejrůznějších příhod. 

A najednou tady tahle Julinka není. Ptám se, kde je nějaký řád, kdo určuje, proč tahle zdatná a zdravá kočička najednou musela onemocnět a to tak, že si ji rovnou zavolali až tam nahoru? Kdo mi tohle vysvětlí? Tuším, že odpovědi se, jako vždy, prostě nedočkám. Ale moc mě to bolí u srdíčka. 

Nejmilejší Julinko, byla jsi pro nás všechny obrovským přínosem a slibuju ti, že na tvoje velké a zvídavé oči nikdy nezapomenu. Přeju ti, ať na Duhové louce zažíváš tolik krásných příhod a potkáváš tolik úžasných tvorů, jako jsi mohla za svého života tady dole. Smekám před tebou svůj klobouk. 

Fanda, prezident a kamarád 

6. ROZLOUČENÍ S PREZIDENTEM FANDOU

Milí členové vlády, kolegové, kamarádi i vaši drazí páníčkové. 

Za svého prezidentování se váš prezident Fanda potýkal nejen s veselými příhodami na služebních cestách či u vybírání těch nejlepších kandidátů při sestavování vlády, ale také se musel zhostit smutných povinností, když mu z vlády navždy odešly na obláček jeho dvě milované ministryně, Julinka a Maruška. Fanda, ač ho přitom u srdíčka tolik bolelo, jim napsal rozlučovací nekrolog a za všechny z vás se s nimi důstojně rozloučil. Kdo ale napíše nekrolog na prezidentském blogu, když odejde Pan Prezident? 

Tahle úloha bohužel připadla mně, jeho panče. Věřte mi, že to není vůbec lehké a musela jsem s tím počkat skoro měsíc, abych se do toho úkolu vůbec pustila. Ale cítím, že i když mi u toho psaní bude moc těžko, slzavo a bolavo, napsat to musím. Musím uzavřít tuhle úžasnou kapitolu Fandova i mého života a musím se i za něj rozloučit se všemi jeho skvělými kolegy z vlády. 

Pane prezidente Fando, 

byl jsi s námi na světě jenom necelých sedm let, ale myslím, že i za takovou krátkou dobu jsi dokázal nám všem prodloužit život aspoň o nějaké ty pozemské minuty, když jsi vyprávěl o svých kouscích, ke kterým jsi se většinou jenom zcela nevinně připletl. Často jsem zásobovala tvůj Slovníček špatné mluvy novými pestrými přírůstky, ale ty jsi dobře věděl, že každé písmenko v těch slovíčkách bylo vysloveno se skrytou pýchou a otevřenou láskou. Teď je u nás klídek, tvoji domáci parťáci jakoby chtěli uctít tvůj odchod nezlobením. Tvůj pelíšek na komodě, který jsi tak miloval, zeje prázdnotou, nikdo do něj nechodí, všichni cítí, že to místečko bylo výhradně tvoje. Ze stěn se na nás usmíváš v nadživotní velikosti skoro v každé místnosti, rád ses fotil a rád ses svými portréty, ať už povedenými nebo legračními, chlubil. Vlastně, spíš jsem se jimi chlubila já, tvoji tvářičku už znali i v prodejně, kam jsem si chodila vyzvednout tvé podobenky vytištěné na velkém plátně. Byl jsi můj kamarád, moje spřízněná duše, moje láska. 

Děkuju ti Fanoušku za všechno, čím jsi můj život obohatil. A děkuju ti i za tu poslední službu, i když to teď bude znít nelogicky - děkuju ti, žes mi svým rychlým odchodem ušetřil 2 - 3 roky strašného nervování. Tyhle roky ti byly slíbené doktorem, když to prý dobře půjde. A já jsem věděla, že od toho okamžiku každý den, každou minutu se o tebe budu bát. Že se budu bát, abys jedl a nezvracel, aby ti nebylo špatně, že se budu bát přijít domů, abych tě nenašla nemocného nebo ještě něco horšího. Tys to Fanoušku vyřešil rychle a o co víc pro ten moment bolestněji, o to víc jsem ti za to vděčná. Děkuju Osudu, že když už nám tě vzal, nebyl jsi na to sám a na cestě za duhu tě mohla doprovázet moje hladící ruka. Nikdy na tebe nezapomenu a možná nikdy mi pro tebe nepřestanou téct slzy. 

Ať se ti spinká krásně a máš ty nejhezčí sny, Fando.