JOLANKA, * 15.5. 2012

DENÍKY

15. září 2012
Tak kamarádi, a jsem tady. Jsem nová holka u Fandy a bandy. Přivezla mě sem mamka od Marušky a panča Fandová se do mě hned zabouchla. Nemám půlku ocásku, ale to neva, na ocásek se stejně nikdo nekouká. Už mám za sebou návštěvu u doktora a můžu vám říct, že jsem byla moc pochválená.
Jsou mi asi čtyři měsíce, nevážím ani dvě kilča, ale mám čistý ouška bez breberek, z očiček mi taky nic neteče a akorát mám trošku kožní svrábek a nějaký pozůstatky po bleškách. Dostala jsem injekci krzevá ten ocásek a panča mi ho má pěkně omejvat roztokem z heřmánku. V úterý jdu na kontrolu a dostanu prej nějakou kapičku kvůli těm bleškám a pak tam pojedu ještě jednou a to zase dostanu včeličku očkovací. Páni, jen jsem se přestěhovala a už toho tolik dostávám. V domku u Fandů mi zatím přidělili jeden pokoj, kde prej na začátku bydlel i nějakej Venda, než ho pustili k ostatním kočičkám. Tady budu aspoň tři dny a pak se začnu seznamovat. Mám tady parádní pelíšek, plno hraček, misky s jídlem a vodou, tunel, záchod a děsnou spoustu zajímavých věcí, takže to mi potrvá dýl než ty tři dny, než to všechno prozkoumám. Před chvilkou mě přišla panča zkontrolovat a pohrát si se mnou, ale prej jsem spala jak mimino. No dyk přece jsem mimino, né?
Tak zatím ahoj a dobrou noc vám přeje Jolanka

17. září 2012
Žjovínka, já nestačím valit kukadla, kolik jsem už stačila dostat dárků a dopísků od bezva kamarádů. Určitě vám všem postupně odpovím, jen to bude chvilku trvat, protože odpovídat musí ještě i náš šéf, teda jako Fanda. Zatím jsme se spolu nesetkali, ale už o něm všechno vím, aj to, že je prej pan kocour prezident. Ale to mi nevadí, jsem ještě malá a politice nerozumím.
Moc se mi tady líbí. Panča s páníkem si se mnou pořád hrajou a já lítám po pokoji jak splašená myška. Moc jsem si oblíbila takovou tyčku se šňůrkou, panča na konec tý šňůrky ještě přibalila lesklej papírek od sáčku s granulema a z toho jsem fakticky úúúplně odvázaná. Spinkala jsem tady zatím dvakrát, snědla jsem moc dobrýho papání, několikrát vyzkoušela kadibudku a pohrála si se všema hračkama, co mi sem panča donesla. Až se vyspím potřetí, tak zase pojedeme za doktorem, aby mi zkontroloval ocásek a prej dostanu protibleškovou kapičku na záda. Ale panča slíbila, že to vůbec nebude bolet a jen si vlastně udělám takovej parádní výlet. Tak snad nekecá, né? No a pak už se prej začnu seznamovat s klukama, zatím mě viděli jen tak zpovzdálí a mohly jim oči vypadnout z důlků. Mějte se moc krásně a děkuju za přivítání, takový bych od těch duchů na hřbitově určitě nedostala.
Vaše dojatá Jolanka Půlocásková

19. září 2012
Tak a mám odbytou druhou návštěvu u bílých kabátů a musím říct, že tentokrát jsem nedala kůži zadarmo. Panča si důvěřivě vzala jen triko a mě do náručí a tak jsem jí trochu rozpárala paže, ale jinak dobrý. Akorát, že mi řekla, že prej příště už bude přepravka, abych jí nakonec z náruče ještě nezdrhla. U kabátů se zjistilo, že: 

1. přibrala jsem 5 dkg a už vážím 1,75 
2. ocásek se lepší, ale stejně mi ještě radši dali jednu injekci 
3. panča na mě požalovala ohledně svýho novýho tetování na paži a tak mi hned potupně ostříhali drápky. Jak jsem ani necekla u prohlídky a u píchání do nožičky, tak tady jsem je všechny pěkně sprdla, za rámeček si to teda určitě nedají 
4. dostala jsem už konečně pipetku, ale panča mi ji kápne za krček až v sobotu a tak seznamovací večírek s klukama bude pak v neděli. Neva, aspoň na to bude víc času.

Doma jsem pak už zase hrála děsně hodnou, vzornou a vrnivou Jolanku a panča mě furt muchlíkovala. Možná si taky myslela, že tam ta ostrá dračice byl někdo jinej. Taky jsem si včera večer zkusila berany berany duc s Vendelínem, on je totiž děsně naštvanej, že jsem mu zabrala jeho původní pokojík. Teď už v něm nebydlí, ale šel si tam, kdykoliv se mu zamanulo a nemůže furt nějak pochopit, že je to teď dámský budoár. A tak mě panča vzala do náručí, šla se mnou za Vendelínem a řekla mu - tak se podívej, ty trubko, kdo tady je. No a my s Venoušem jsme udělali toho berana. Panča dávala pozor, co my na to a my vůbec nic, Venda byl asi v takovým šoku, že se nezmohl ani na zasyčení. A já jsem se stulila zpátky do náručí a byla jsem ta nejsladší holčička na celým světě.
Mějte se moc hezky.
Vaše opička drápkatá alébrž Jolanka Půlocásková

U páníka v náručí

22. září 2012
Kamaráďové, jsem dočista zamilovaná, ale né do Fandy, ten prej už svoji vyvolenou má. Já jsem se děsně zakoukala do Vendelína, byla vám to láska na první pohled a kde je on, tam jsem já. Vůbec mi nevadí, že mu Fanda říká Kraken, pro mě je to můj velikánskej Venoušek. Teď už musím do pelíšku, ale pak určitě napíšu víc.
Vaše omámená Jolanka Půlocásková

Malá Jolanka, velký Vendelínek

Hrátky kočičí

24. září 2012
Páni, já mám tolik novýho, že ani nevím, kde začít. Včera jsem vám napsala, že jsem zamilovaná a to pořád platí. Musím se Vendelínkovi dodatečně omluvit za moje předchozí drzé poznámky, kdy jsem psala, že je děsně naštvanej, protože jsem mu zabrala pokojík. Teprve teď jsem pochopila, že nekoukal na zavřený dveře naštvaně, ale toužebně. Protože když jsem pak poprvý vyběhla z budoáru ven, srdíčko mě vedlo rovnou k Vendelínkovi a on vůbec neutekl ani neuhnul ani nezasyčel ani nezavrčel, ale pěkně počkal, až k němu doběhnu. Tak mě ten Amorův šíp zasáhl, že jsem mu hnedka dala asi tři pusinky a Venda mě pohladil packou po zádech. A tím se z nás stala dvojka. Kam šel můj velikej chlupáč, tam jsem šla i já. Když se můj chlap natáhl k siestě, stulila jsem se k němu. Když se šel posilnit k misce, sedla jsem si vedle něj a oddaně na něj hleděla. A když se Venda podíval jinam, honem jsem si uzobla trochu z jeho dospěláckých granulek.
To vám bylo takový dobrodrůžo, ta sobota. Ve chvilkách, kdy jsem nebyla přilepená u mýho ženicha, tak jsem zkoumala nový prostory, vůbec jsem nevěděla, kam dřív skočit, co si dřív očuchat a co si dřív prohlídnout, prostě byla jsem hotová Jolanka v říši divů. A panča nemlich to samý, protože takovouhle seznamku určitě nečekala. S ostatníma klukama to bylo ale jiný. Kubík zjistil, že je dole vetřelkyně a tak zbaběle utekl, ale prvně na mě pořádně zasyčel. Jsem snad nějaká užovka, že na mě mluví hadím jazykem?? Panča si ale myslí, že to bude dobrý, jen se potřebuje otrkat. Frodík, ten se celej naježil, asi to bude nějakej novej pozdrav, a pak už jsem z něj viděla jen ocásek nahoře na schodech. No a Fanda? To je prostě pan prezident, jak se sluší a patří. Ani nehnul brvou, když mě panča přinesla na audienci. Ležel na taburetce a dělal, že jsem vzduch. Ale když mě panča položila dolů, tak hrdě vstal, udělal děsně parádní kočičí hřbet a rádoby důstojně odkráčel pod postel. Ale neva, první dojmy jsou vcelku dobrý a hlavně mě těší ta moje láska veliká.
Tak tohle všechno se odehrálo v sobotu a vypadalo to na idylku. Jenže potom pozdě večer se najednou něco stalo. Seděla jsem na zemi a čistila se a najednou jsem moc zaplakala a vyskočila do výšky a všude za mnou byla krev. Strhla jsem si totiž z půlocásku velikánský strup, co potom panča našla na zemi, prej vypadal dočista jako náprstek. Já vím, teď mi řeknete, že jsem to neměla dělat, ale když on mě tam furt pokoušel a svědil. A tak jsem mu chtěla dát co proto, jenže pak mě to moc bolelo a já jsem běhala jako o život, abych tý bolístce utekla, ale ona byla pořád se mnou. A tý krve, co teklo. Panča honem namočila hadřík do heřmánku, aby mi to trochu ošetřila, ale mě to fakt moc bolelo. Nakonec jsem se trochu uklidnila, panča mě vzala do náručí a měla tvář celou mokrou, jak brečela se mnou. Šeptala mi moc hezký slovíčka, že jsem její Jolanečka malinká a že to už nesmím dělat a půlocásek mi pomalu zasychal a bolest přestávala. Nakonec jsem dokázala stulit se panče v náručí a už jsem zase vrněla.
Panča s páníkem zatím vymýšleli, co s tím mým půlocáskem, abych si ho nevšímala a nechala ho zahojit. Nasadili mi na něj ustřiženou fusekličku, kterou u kořene půlocásku zavázali provázkem. To se jim líbilo, půlocásek byl volnej, ale já jsem k němu nemohla. A prej jsem navíc vypadala jako nevěsta s půlocáskovým závojem. Mně se to ale líbilo o něco míň a tak jsem si tu ozdobu za chvilku sundala. Pak nakoupili nějaký prubánky a zase mi je zkoušeli přidělat na půlocásek, ale já jsem se s nima docela prala, že tam nic mít nechci. Vyhrála jsem a půlocásek byl zase nahatej. Už mě tak nebolel, ale stejně jsem si ho ještě chvilkama pokusovala. A pak už byl nedělní večer, ležela jsem panče na klíně, vedle byl nafláklej můj Venda a najednou jsem zase začala plakat. Panča vůbec nevěděla proč a byla z toho úplně vedle. Sáhla mi na čumáček a zdálo se jí, že mám teplotu. Tak mě honem sbalila a jeli jsme zase za doktorama, panča měla strach, abych třeba kvůli tomu bolavýmu půlocásku nedostala nějakou otravu.
Paní bíloplášťová mě celou prohlídla, pískavá tyčinka v mojí prdýlce jí řekla, že teplotu nemám, dostala jsem včeličku, která se mi vůbec nelíbila, ale prej mi pomůže, pak mě zvážila (žjova, už mám 1,9 kg) a taky jsem dostala tabletky na celý týden, doufám, že to bude nějaká laskominka. A nakonec mi nastříkala na půlocásek takovou stříbrnou barvu a kamarádi, je to stejná věc, jakou dostal můj Venda na oholenou zadnici, když byl tenkrát na mužský úpravě. Takže z toho je úplně jasný, že jsme si prostě souzený. Ta stříbrná barvička mi prej bude půlocásek chránit, aby se mi do něj nedostalo nějaký svinstvo a taky abych si ho nelízala a je to vlastně takovej parádní blejskavej obvázek, takže už panča nemusí nic vymýšlet, čím by mi ten můj půlocásek přizdobila.
Držte mi kamarádi tlapičky, ať se mi uzdraví, protože jestli nebude lepší ani za týden, až doberu ty moje bonbonky, tak prej by bylo lepší ten kousek ufiknout. A pak už bych byla Jolanka Čvrtocásková. Tak radši ať to zůstane, jak to je, nechci měnit jméno.
Ták, a jestli jste vydrželi dočíst můj románek až do konce, tak vám děkuju a na nějakou dobu se s váma rozloučím. Panča totiž odjíždí ve středu pryč a o mě a můj půlocásek se bude starat druhá panča. První panče se ani nikam nechce a nejradši by zůstala se mnou doma, ale už prej je všechno zaplacený a kdesi cosi. Vrátí se až v neděli a pak v pondělí mě zase hned vezmou k bílýmu plášti na kontrolu. No a jak jsem tam dopadla, to vám pak zase hnedle zatepla zamňoukám.
Vaše Jolanka, pořád ještě Půlocásková

Ještě pořád s půlocáskem...

2. října 2012

JAK SE Z JOLANKY PŮLOCÁSKOVÉ STALA JOLANKA BEZOCÁSKOVÁ

Celá ta patálie se seběhla nějak takhle. Panča se vrátila z výletu a zjistila, že můj půlocásek není vůbec hezkej. To jsem věděla taky, ale musela mi to říkat takhle bez obalu? Však jsem přece holka a mám nějaký to estetický cítění, né? No a protože jsem zrovínka druhý den dobrala ty moc dobrý růžový bonbonky (fakt mi chutnaly, nekecám, panča je z toho ještě teď celá rozkulená), tak že prej pojedeme k tomu docela hodnýmu bíloplášťovi pro další várku.
Řeknu vám jednu věc - nevadí mi jezdit na výlety. V autě si to docela užívám a při jízdě se dívám, co se to tak rychle míhá kolem nás. Ale musí mě panča brát na výlet furt na to stejný místo? Vždyť tam už přece dávno všechno znám, byla jsem tam už pětkrát a to by přece nikoho nebavilo. No ale z nějakýho důvodu to tam panču táhne jak magnet a tak jsem se už zase ocitla v tý místnosti, kde to divně smrdí cizíma zvířátkama. Pan doktor se mi podíval na škaredej červenej půlocásek a pak řekl panče, že si může sednout na židli a dlouho o něčem mluvili. Já jsem neposlouchala, protože jsem slušně vychovaná. Stačilo mi, že mě panča pěkně hladila po zádíčkách a já jsem začala dokonce vrnět. Líbilo se mi, že u tohodle výletu mě nikdo víc nezkoumal a za chvilku jsme zase jeli domů.
Jenže přišlo ráno a s ním velká zrada. Panča mi nedala vůbec nic do mističky a místo toho mě pořád chovala a hladila a říkala mi Jolísku můj malej a podobně sladký slovíčka. Dobře se poslouchaly, ale kručení v bříšku to vůbec nezahnalo. Pak panča zmizela a když utekl nějakej čas, tak se vrátila zpátky a jelo se zase na výlet. No uznejte, že čeho je moc, toho je příliš. Bílopláštík se ke mně choval moc hezky, to musím nechat. Akorát se mi nelíbilo, že mi vyholil kousek místa na pacičce a pak mi do ní něco zapíchl, to jsem mu teda taky důrazně nadrápkovala. Ale pak se mi najednou chtělo už stráááášně spinkat a tak jsem se pomalu položila na bok a pod hlavou jsem cítila pančinu ruku a bylo mi docela pěkně. Zdálo se mi o Vendelínkovi, že se spolu honíme v tunelu, to je totiž bezvadná hra a já skoro pokaždý vyhraju, protože jsem malinká a líp se mi tunelaří.
No a když jsem se zase probudila, tak jsem ležela v tašce, kterou jsem vůbec neznala a nebyla jsem doma, ale furt ještě u bílopláštíka. Naštěstí si pro mě potom už přijela panča a dovezla mě domů a když mě pustila z tašky ven, tak jsem vám zjistila, že mě kousek chybí. A fakt jo, chyběl mi můj půlocásek. Ale řeknu vám, že si bez něj přijdu tak nějak víc šmrncovní. Taky mám vyholenej kousek prdýlky a tak jsme si s Vendelínkem dočista kvit. Jako bonus jsem dostala zase ty růžový bonbonky, budu je brát až do příštího pátku a pak prej půjdeme na vytahování provázků. A na to se těším, protože provázkování je moc pěkná zábava.
Takže takhle se přihodilo to, že už nemám půlocásek. Ale rozhodla jsem se, že příjmení prostě měnit nebudu a nezměním ho ani kvůli Vendelínkovi - ten totiž navrhoval, abych se jmenovala Jolanka Vendelínková. Ne ne. Zůstanu, jaká jsem. Jo, a mám už dvě kila!
Vaše Jolanka Půlocásková 

Jolanka po příjezdu z veteriny

Holčička čerstvě Bezocásková

8. října 2012
Dneska budu moc stručná, páč jsem uražená a nedostává se mi slov. Panča mi řekla, že jsem OPRSKLEJ JOLOUŠ!!!! Tak to jsem si teda fakt nezasloužila.
Vaše děsně hodná Jolanka Půlocásková a vůbec žádnej Jolouš!!

9. října 2012
No nic, tak a už jsem se zase odrazila, panča si mě totiž udobřila gourmetkem servírovaným rovnou z ruky a pak se celá kroutila smíchem, když jsem jí děsně důkladně tu ruku čistila a pěkně jsem vylizovala zbytky i mezi prstíkama. No a za co jsem si vysloužila toho Jolouše? Já myslím, že jsem nic tak hroznýho neprovedla, prostě jen jsem si pančinu ruku jednou při hraní spletla s myškou, chytla jsem ji jak chobotnička do všech pacek, profackovala jsem ji a trochu pohryzala. Ale zoubky mám ještě malý a tak to panču ani nebolelo, myslím, že to řekla jen tak z výchovných důvodů.
Jinak se mi daří moc hezky. Ocásek se hojí, sice se mi nelíbí, jak mi z něho neesteticky vyčuhujou ty zelený provázky, ale panča slíbila, že v pátek se jich už zbavím. Moc mě chválí, že si jich ani nějak nevšímám a jen někdy, když se tam dlouho čistím, tak začnu trochu kníkat. Ale to panča hned chytne provázek s papírkem a hraje si se mnou a já na nějakou bolístku úplně zapomenu. Jsem prej takový malý třeštiprdýlko - vůbec nevím, co to je, ale doufám, že něco pěknýho.
S Vendelínkem se máme furt děsně rádi. Dávám mu svoji lásku najevo různě. Třeba je bezvadný chytit jeho hlavu do paciček a trochu ho přitom laškovně pokousat. Tuhle měl Vendelín přivřený jedno očičko a teklo mu z něj, panča si hned pomyslela, že je to ode mě a že jsem ho asi škrábla, ale já teda o ničem nevím. To leda v zápalu hry. Když se Vendelínkovi to očičko nelepšilo, tak panča jela zase za bílopláštíkem, ale Vendelína sebou nevzala. Dostala pro něj kapičky a teď mu musí kapat do toho pokaženýho očička. Děje se to nejmíň dvakrát denně a když jsou všichni doma, tak i víckrát. Musí se přes mýho Vendelínka hodit svetr, aby se nepral, panča ho zaklekne a honem udělá káp. A je to. Venda pak dostane mlsku, aby se nezlobil, a já dostanu mlsku taky, abych ji Vendovi nesebrala. A tak na tom vyděláme oba. Možná mu zase něco provedu, až tohle kapičkování skončí. Ale oko už je zase pěkný a tak se na mě Vendelínek může dívat obouočičkově. A to je moc dobře, nechci mít žádnýho žižku.
Vaše Jolanka Půlocásková

Na polštářku zvaném Vendelínek se usíná nejlíp

11. října 2012
Tak nevím, jestli jsem zlobila nebo co jsem provedla, ale včera ani dneska mi už panča nedala moji růžovou tabletku. A co bylo horší, nedala mi tím pádem ani gourmetka a místo toho jsem dostala jen nějaký pidigranule. Chvilku jsem misku nechápavě pozorovala a pak jsem k panče otočila hlavičku. Panča z ní správně vyčetla moji otázku - a tohle je jako co?? A tak mě pochovala, dala mi pusu a řekla - Jolanko, prášky už máš dobraný, vidíš, jaká seš šikulka? No jo, to je všechno hezký, ale tu zatrolenou situaci s chybějícím gourmetkem mi nevysvětlila. Možná budu držet protestní hladovku, dokud se mi do misky ta dobrota zase nevrátí. Ale vlastně radši ne, to bych pak měla bříško úplně prázdný.
Včera jsem už běhala po celým domě a předváděla se ostatním klukům. Všichni si mě prohlíželi, jako by přijel nějakej cirkus. ALE - nikdo nesyčel, nikdo nevrčel, nikdo neutekl. A tak panča věří, že za chvilku budeme všichni jedna tlapička. Bylo parádní, jak za mnou můj Vendelínek všude chodil, aby mě když tak ochránil, kdyby něco. Očičko už má úplně v pořádku, dneska večer dostane poslední kapičku a bude mít pokoj. A mě zítra odprovázkujou. Prdýlka mi už zarůstá, panča říkala, že mi tam roste míšek, to jako že mech a moc se jí líbí, když mě po tom míšku hladí. Já jí do toho někdy pšouknu pod nos a to pak panča dělá děsný scény, drží se za zobák a křičí fuuuuuj, Jolouši uprděnej, ale stejně mě nikdy nesundá, abych se šla odsmradět. Myslím, že mě má moc ráda.
Vaše Jolanka Půlocásková

P.S. Takhle si spinkáme s Vendelínkem na okně, panča nás uviděla, když přišla z práce a honem nás vyblejskla přes to špinavý sklo :o)

Namačkaní v jednom pelíšku

15. října 2012
Dneska jsem u nás přesně měsíc, no fakticky, v kalendáři byla zrovna patnáctka, když jsem dorazila ze hřbitova k Fandovým. Ani nestačím valit kukadla, kolik se od tý doby seběhlo věcí. Zrovna třeba jako v pátek, když jsem zase jela na výlet a bílopláštík mi zvědavě koukal na můj bezocásek a trochu mě za něj škubal, až jsem mu k tomu musela říct svoje.
No ale abych to vzala od začátku. Panča přišla ten pátek večer z práce, chytila mě do náruče, pomazlíkovala mě jako vždycky, ale místo aby mě zase postavila na zem, tak mě v tý náruči nechala a přenesla do auta. Šmankote, už zase??? Trochu jsem doufala, že tentokrát třeba pojedeme jinam, ale kdepák, znova jsme skončili v tý známý místnosti, kde se čeká a jediná dobrá věc na ní je velký akvárko s rybičkama. To si vždycky moc ráda prohlídnu. Jenže tenhle večer to bylo trochu jiný, někdo se tam totiž do mě dočista zamiloval. Nebyl to žádnej krásnej kocourek jako je můj Vendelínek, ale takovej malej kluk. Přišel tam s mámou a pejskem a protože ten pejsek prej nemá rád kočičky (trubka jeden) a já jsem tam byla jen tak na kšírkách, tak s ním klukovská maminka čekala venku a kluk zůstal s náma v čekárně. Podíval se na mě, otevřel pusu a pak už ji celou dobu nezavřel. Dával panče tolik otázek, že to vypadalo, jako kdyby se se mnou chtěl oženit.

• co mi je
• jestli jsem holka nebo kluk
• jak se jmenuju
• jak jsem stará
• odkud mě panča má
• kolik vážím
• jestli jsem hodná
• jestli mě to tahání nitek bude bolet...

A když se všechno dozvěděl, tak začal povídat historky ze svýho života. Panče z toho už trochu třeštila hlava, ale aspoň prej neměla čas být nervózní. A já jsem jí ze všeho toho povídání dočista usnula na klíně. Pak se konečně otevřely dveře, vyšel pán s kočičkou, co vypadala úplně jako já, jen o kus větší a my jsme vešli dovnitř. Než jsem se stačila rozkoukat, tak už bylo pár nitek venku a panča mi šeptala ty seš tak hodná, Jolanko, ale pak už mě to začalo tahat a tak jsem trochu plakala a křičela a zlobila se. Nakonec si mě panča posadila na klín, bílopláštík si před ní klekl na kolena a poslední nitku mi vytáhl zrovínka v týhle pozici. Pak už mě panča radši dala do kočkotašky, protože jsem se jí drápala z náručí dolů. Ještě jsem si počkala, až mě bílopláštík zase pochválí, jak hezky se mi bezocásek zahojil a šli jsme pryč.
Když jsme vešli zpátky do čekárny, tak ten upovídanej kluk se podíval na panču, která mě už VŮBEC nedržela v náručí, vytřeštil oči a zaječel - KDE MÁTE JOLANKU????? Páni, on si asi myslel, že mě tam zapomněli. Panča ho uklidnila, že Jolanka je v tašce a už se jelo domů. Za odměnu jsem dostala skoro celou konzervičku gourmetka a jen trošku z ní panča oddělila pro Vendelínka, aby se uklidnil, když jsem mu byla tak trochu platonicky nevěrná s člověckým kotětem. Venda mi hned očuchal bezocáskovou prdýlku, zjistil, že se mu pořád líbím a šel si celej rozradostněnej pohrát s provázkem na tyčce.
Příště napíšu o tom, jaký byl víkend s klukama, ale pro dnešek už mám drápkování až dost. Jdu spinkat. Panča mě před chvilkou celou opusinkovala a řekla mi, že jsem její sladká Jolanka. To asi proto, že jsem si dneska dala fakt výbornej sladkej pribináček.
Vaše beznitková Jolanka Půlocásková

Beznitková usměvavá Jolanka

22. října 2012
Už je zase pondělí a já jsem dostala upomínku, že jsem ještě nenapsala o minulým víkendu, kdy jsem se seznamovala s klukama. Ono ale vlastně ani není o čem moc psát, víte? S Vendelínkem nám láska pořád kvete, ale malý něžnosti se tak trochu změnily ve velký pranice, kdy ležím zavalená chlupatou hromadou, oči mám vykulený, zuby vyceněný a drápky vytažený a ječím, jako by mě na nože brali, ale jakmile se zpod tý mojí milovaný koule dostanu, tak si poskočím jako srnečka a zase se do něj z druhý strany pustím. Tak takhle si my dva hrajeme.
Kubík za mnou všude chodí jako můj vlastní stín a tuhle ho panča načapala, jak si hraje na Jolanku, to jako na mě. Fakt, dělal úplně všechno jako já, páč mě má dobře napozorovanou. Honil míček v tunelu, fackoval hračky zadníma pacičkama a zkoušel najít dočista všechny místečka, kde jsem předtím byla. Ale běda, jak se k němu přiblížím na dosah, to na mě sykne a honem uteče pryč. Panča je překvapená, že je takovej sralbotka, protože s mým Vendelínkem se z kluků zkamarádil jako první.
Frodík a Fanda si za mnou nechodí hrát kvůli Vendelínkovi a tak mě panča přivedla za nima. Frodík přede mnou zalezl pod postel, ale já jsem si ho tam hned našla. Bylo slyšet temný vrčení, ale za chvilku jsme už vedle sebe leželi a nic se nedělo. Jenže mě to brzo pod postelí přestalo bavit a tak když se Frodík k ničemu neměl, dala jsem mu košem a šla pryč.
Fanda je důležitej. Když mě za ním panča přinesla, tak si klidně ležel na tom svým polštářku na komodě, jako bych byla vzduch. Panča mě teda vysadila k němu nahoru a on tak nějak zkameněl. Fakt, tlamku měl otevřenou, jazyk mu z ní lezl ven a vypadal úplně jako pravej státník. Když pak odkameněl, natáhl ke mně packu, aby si mě tak trochu ošahal, ale asi jsem se mu moc nelíbila, protože se na polštářku otočil a nastavil se ke mně zadnicí. A tak jsem se urazila a šla pryč. Ale je moc dobře, že mě aspoň ti kluci nesežrali, né?
Jinak já se mám parádně a pořád objevuju nějaký novoty. Tak třeba včera jsem vlezla za takovou skříňku na chodbě a když jsem vylezla, tak jsem měla úplně jinej kožíšek. Celej takovej šedivej a moc chlupatej. Panča řekla, že mě snad bude muset vyluxovat a pak s páníkem odtáhli tu skříňku a páni, tam bylo věcí. Kromě toho chlupatýho, co jsem si vynesla na kožíšku, tam bylo hotový kočičí hračkářství. Na to se přišel podívat i Fanda a moc ho ty nalezený poklady zaujaly. Byla jsem moc pyšná, že jsem to všechno objevila zrovna já.
Kolem mýho bezocásku jsem už skoro celá zarostlá. Škoda, že mi to stříbro nezůstalo navždycky, ale na druhou stranu, kdo by chtěl mít holou prdýlku, že jo? Panča je do mě pořád hrozně zamilovaná a pěje mi divný písničky jako třeba Tahle naše Jolanka sladká je jak tatranka nebo Ty náš malej Jolášku, princezničko na hrášku.... Vůbec těm slovům nerozumím, ale líbí se mi to, protože mi to vždycky zpívá u mazlení. A tak si vrním a prdím a je mi na světě dobře.
Vaše Jolanka Půlocásková 

P.S. Jo, Vendelínek měl v sobotu svátek a nalezeniny, tak jsem mu věnovala společné romantické chvilky ve dvou.

Sladká dvojka V+J

28. října 2012
Páni, to se zase dělo věcí. Jako první musím přednést stížnost, že mi ukradli Vendelínka. Vážně, najednou se mnou vůbec nebyl a já jsem nevěděla proč, vždyť jsem byla přece moc hodná a nic jsem neprovedla. Jenže panča mi to pak vysvětlila. Vendelínkovi se totiž zase pokazilo očičko, úplně to samý, co ho zlobilo předtím a teď se mu vůbec nechtělo spravit ani s těma kapičkama. Panča si řekla, že to bude chtít na nějakou dobu přestávku od Jolanky, aby mu furt nestrkala pacičky, kam nemá a tak proto mi ho ukradla. Ale očičko se nelepšilo ani s přestávkou od Jolanky a navíc vypadalo pokaženě i to druhý a pak ke všemu začaly očička zlobit i mě. Jedno jsem pořád přivírala, jako bych chtěla s Vendelínkem laškovně flirtovat, ale když se mnou vůbec nebyl, tak na koho bych asi tak mrkala. Panča mě furt sledovala a brala si mě na světlo boží, aby na mě líp viděla a protože se jí zdálo, že mi z očiček teče, tak v sobotu ráno nastala akce.
Mýho Vendelínka šoupli s páníkem do tašky a zavřeli ho tam a mně nasadili kšírky, co normálně nosí Kubík na ven. To jsem se cítila důležitě. Klidně bych se do nich vešla ještě jednou, ale jinak mi dost sekly. No a když nás s Vendelínkem takhle ustrojila, tak jsme zase jeli na výlet. Byla jsem moc ráda, že nejedu sama, ale vůbec se mi nelíbilo, že můj Venda je chudák zavřenej v tý tašce, tak jsem se mu celou cestu snažila pomoct ven. Jenže pokaždý, když už se mi to skoro povedlo, mě panča chytla za kšírek a zase si mě přitáhla zpátky k sobě.
Takhle jsme dojeli až k našemu známýmu bílopláštíkovi. Ještě že tam byla úplně prázdná čekárna a tak nás hnedka zavolal dovnitř, ani jsem Vendelínkovi nestihla ukázat vypasenou rybičku v akvárku. Na řadu jsem přišla prvně já a řeknu vám, že to, co se mnou bílopláštík prováděl, se mi vůbec nelíbilo. Připravil si do tácku moc podezřelý věci, samý vodičky a nějakou stříkačku a pořád mi otvíral očička a něco mi do nich dával a já jsem se vážně už moc zlobila. Panča mě málem rozmáčkla, jak mě k sobě tiskla a šeptala mi, neboj Jolísku, za chvilku to bude hotový, ale ta chvilka byla doooost dlouhá.
Vendelínek to celou dobu pozoroval z tašky a moc nadával, že je tam uvězněnej a nemůže mi přijít na pomoc. A pak jsme se vystřídali, aby to bylo spravedlivý. Já jsem šla i s kšírkama do tašky a Vendelínek na stůl. Jenže než byste řekli Jolča, tak jsem se dokázala dostat nejen z tašky, ale i z kšírků a už jsem si vesele běhala po celý místnosti. Venoušek prošel celou procedůrou jako já a taky se zlobil a nadával a taky ho panča k sobě tiskla jako by si ho chtěla vylisovat a říkala mu, Venoušku, ty jsi přece hrdina, né, a pak už nás bílopláštík konečně nechal na pokoji a cosi sděloval panče. Prej máme oba zánět spojivek a dostali jsme na to očičkovou mast, kterou nám panča musí mazat 3x denně celých 10 dní.
To vám je takový škaredý mučení, že už bych děsně chtěla, aby byl den jedenáct, ale na to se prej ještě budu muset mockrát vyspinkat. Dobrý je na tom to, že teď musíme být oddělený od ostatních kluků a tak máme pro sebe s Vendelínkem separé a je nám spolu moc dobře. Držte nám tlapičky, ať se očička brzo spraví a máme zase s Vendou kukadla jak zrcadla.
Vaše umastičkovaná Jolanka Půlocásková

Starostlivá Jolanka a zlobivý očička

2. listopadu 2012
Tak kamarádi, od včerejška už konečně jedeme z toho kopečka, jak slibovala panča. Čekala jsem teda, že mi při tom sjezdu bude vítr čechrat kožíšek a bude nějaký vzrůšo, ale nic takovýho se nestalo. Furt nás, jakože mě a Vendelínka, páník třikrát denně chytá za krčky, abysme se necukali a furt nás panča mučí takovou škaredou tubičkou s masťou, kterou nám strká do očiček. Tuhle se mi to už fakticky nelíbilo, protože se panča pořád nemohla trefit a tak jsem začala dělat ní ní ní, aby to vypadalo, že pláču. Ale panča řekla, nech toho, Joloušku, však to nic není a jak to říkala, tak mi honem mázla tu věc do očička a konečně mě propustila. Tak nevím, čím už na ni vyzrát, když ní ní ní nefunguje.
Vendelínek je statečnej. Klidně na panču cení zuby a vrčí jako nějaká dravá šelma, ale přitom se nepere, asi ví, že když sebou nebude škubat, tak to půjde rychlejc. Fakt ho obdivuju, jakej je chytrej. A očička už má taky krásný, takže nemůžu odolat a zase se s ním jen tak z legrace peru. Ale když nás takhle panča vidí, tak říká, Jolouši jeden, já ti ty drápiska budu muset ostříhat. Ale myslím, že jí to nedovolím a tak se ani nebojím.
A víte, co je novýho? Pelíšek. Včera panča koupila moc hezkej, jen pro mě a pro Vendu. Říkala si, že se do něj spolu krásně poskládáme a budeme se tam mazlíkovat líp, než na tom zeleným polštářku. Jenže on nás ten pelíšek tak rozdováděl, že jsme o něj hnedka svedli parádní boj. Jestli se ptáte, kdo vyhrál, tak vám to nepovím, protože vychloubat se prej nemá. Večer jsme už byli z toho boje trochu unavení, tak jsme se nakonec do pelíšku přece jen spolu krásně naskládali. Vendelínek mě moc příjemně zahříval svým kožíškem a panča měla radost, že bude mít plno Jolankovo - Vendelínkových obrázků. Chtěla, aby z toho měl radost i páník, tak ho potichu zavolala, ale nás to i tak probudilo a bylo po siestě.
No a dneska prej má panča další pelíškový překvápko, je nemlich takový, jako včera, akorát červený. Že prej včerejší pelíšek bude pro Vendelínka a ten dnešní holčičí pro mě. A to je zatím všechno. Do pondělka snad už to masťování nějak vydržíme a jestli se zase někde nevyvrbí něco jinýho, tak budeme dočista fit. Ale to víte, jedna nikdy neví, kdy se panča zase rozhodne vyjet na výlet.
Vaše skoro už uzdravená Jolanka Půlocásková

9. listopadu 2012
Dneska vám píše už úplně jiná Jolanka než minule. Minule jsem byla celá u očiček umaštěná, zavřená dole ve vězení s Vendelínkem a tajně jsem počítala, kolikrát mě ještě panča chytne s tou mastičkou, než bude úplnej konec. No a ten konec přišel v pondělí večer a v úterý, když panča dorazila z práce, tak otevřela dveře, za kterýma byly vidět dvě siluety - jedna malá a druhá velká a chlupatá. Určitě je těžký poznat, komu která patří, ale panča to vždycky uhodne a tak když tam šla předtím a nechtěla, abysme zdrhli, tak musela pootevřít jen malinko a zavolat buďto Jolanko (nebo Venoušku, to podle tý uhádnutý siluety), mazej zpátky, šup šup. A nám nezbylo nic jinýho, než zašupnout.
Ale teď to bylo úplně jinak. Panča přišla, otevřela dveře dokořán a zavolala - JOLÍ, VENDO... a víc už ani nemusela, protože jí pod nohama prolítla malá koulička, to jako já a než panča mrkla, už jsem byla nahoře. Myslím, že takhle rychle jsem ty schody ještě nikdy nevyběhla a je moc škoda, že mi panča nestopovala čas, protože jsem klidně mohla trhnout světový rekord. Venda vsadil na rozvážný příchod a tak prvně prozkoumal všechny stopy dole na chodbě, než vyběhl za mnou.
Nahoře nad schodama ležel velmi žoviálně, rozvalenej na taburetce, pan Fanda. Ani nevím, proč mu říkám PAN FANDA, ale tak nějak mi to k němu sedí. Když jsem k němu tak rychle vyběhla, tak ani nehnul fouskem a já, jak jsem byla v tý radostný náladě, jsem mu hned začerstva dala pusu rovnou na čumáček. Bylo vidět, že to s ním trochu zamávalo a myslím, že hned v duchu uvažoval, co na to řekne jeho Waldinka, až se to dozví. Potom utekl na okno a já se šla věnovat dalším klučičím kouskům v rodině.
Po Fandovi přišel na řadu Frodík, tomu jsem taky chtěla dát pusinku, ale on na poslední chvíli ucukl a šel si tu situaci promyslet pod postel. Kubík za mnou pořád chodil jak nějakej agent a dělal důležitýho, ale když jsem se k němu otočila, tak vzal kramle, hrdina jeden. Teď už jsem si ho ale přece jen trochu ochočila a včera jsem si ho dokonce chtěla i pěkně očistit jako Venouška, ale ještě se nedal.
Od minula mi taky přibyl ten nový červený pelíšek. Jsem moc ráda, že panča není lakomá a když ho slíbila, tak ho taky dodala. Někdy v něm ležím já, někdy Venda, někdy oba dva a někdy ani jeden. Ale neva, hlavně, že ho máme. Řeknu vám, že teď je ten život fakticky bezvadnej, když očička už neslzí a Jolanka není uvězněná.
Vaše úplně v celým baráčku svobodná Jolanka Půlocásková

Jolanka s Frodíkem

Jolanka s Fandou

Jolanka s black boys Vendelínem a Kubíkem

14. listopadu 2012
Včera jsem měla srandovní den. Prvně to teda tak nevypadalo, protože mě Fanda okradl, ale nakonec jsem si užila plno zábavy.
Panča mi udělala radost, že šla čistit kočičí telku, který se nevím proč říká akvárko. U toho prej vždycky nejvíc pomáhá Kubík a teď jsem nabídla svoje služby i já. Moc se mi líbilo, jak ta telka odčurávala vodu z hadičky do kýble a jak s vodou vypadávaly i nějaký lupínky. Potom panča vytáhla z tašky nějaký rostlinky. Chtěla jsem si je pořádně prohlídnout, ale panča z nich hned sundala takový papírky a dala mi je, abych si prej hrála s nima a dala pokoj. Tak jsem si s nima vesele odběhla a po chvilce panča uviděla Fandu, jak důležitě odchází s MÝMA papírkama v puse do svojí schovky. Drzej kluk jeden!
Ale já jsem si naštěstí hned poradila a našla si novou zábavu, ještě že je páník nepořádnej. Už dlouho totiž má v koutě za lednicí pohozený takový divný věci, co se dávají na kolena, aby nebolely, když se na těch kolenou musí klečet. Vůbec nevím, co páník provedl, že musel klečet na kolenou, ale moc se mi ty věci hodily a tak jsem se do nich pustila drápkama i zoubkama. To jste měli vidět, jak to okolo mě za chvilku vypadalo. Panča mě přišla zkontrolovat, protože jí bylo divný, že nikde nejsem a uviděla moc a moc černých kuliček po celým obýváku. V těch chráničích byly vykousaný hluboký krátery a já jsem na nich ještě furt pracovala, jako kdybych za to byla placená. Panča mě zvedla i s tou černou věcí a řekla mi - tak se mi zdá, Jolouši, že z tebe roste pěknej lumpík, co? Ale smála se a tak jsem věděla, že není žádný zle.
Večer zábava pokračovala. Šla jsem do pokoje k druhý panče, která sbírá panenky. Shání je po celým světě, jsou to prej drahý sběratelský kousky a panča si je chrání jako svoje největší poklady. A já jsem při svých cestách policema jednu takovou shodila a představte si, tý holce spadlý se ulomily prsty. Panča se moc zlobila a řekla mi, že mě vyhodí na ulici, smrada jednoho. Ještě že to slyšela moje první panča a ta mě zachránila. Tamtý panče řekla, to je toho a mě vzala do náruče a řekla mi, neboj Jolí, já tě nedám. A zase se u toho smála. Proto si myslím, že to byla velká legrace a vůbec jsem se už vyhození na ulici nebála. Dneska si bude páník hrát na doktora a zkusí ty upadlý prsty zase přilepit zpátky. Taky se ale smál a ptal se druhý panči, jestli je schovala do zmrzlýho pytlíku. Tak takhle pěkně jsem si včera užila nečekanou zábavu.
Vaše Jolanka Půlocásková

21. listopadu 2012

Seznam důvodů, proč mě má panča moc ráda: 

1. Zvládla jsem už za malinka velkou bolest s ocáskem 
2. Byla jsem tak statečná, když mi ho fikali, že se do mě zamiloval i bílopláštík 
3. Vůbec jsem se nebála kluků a hned jsem se zakoukala do Vendelínka 
4. Jsem rozená pečovatelka a musím pořád někoho opečovávat, aj pančinu ruku třeba
5. Vyhraju si úplně se vším, stačí mi i ustřihnutej provázek ze svetru 
6. Umím si hrát celý večer a panča se nemusí koukat do telky 
7. Bobík na prdýlce už mám přerostlej chloupkama a tak to vypadá, že mám místo ocásku štětku na nádobí 
8. Nechávám se ráda chovat a předu při tom jako ten nejhlasitější kolovrátek 
9. Nikdy se na panču nezlobím, i když mi třeba šlápne na pacičku nebo mi leze do očička 
10. Pořád se usmívám, i když spinkám 

Tak tohle jsem si sestavila a dám panče na podpis.
Vaše skromná Jolanka Půlocásková

Usměvavá Jolanka

Zlatíčko naše

 26. listopadu 2012

DVĚ VERZE JEDNOHO KRIMINÁLNÍHO PŘÍPADU 

VERZE Č. 1 - PANČA: 

Kolikrát jsem už Jolance říkala, ať mi nechá kytky na pokoji a přestane třást korunama. Ale ne, ona si pořád vede svou a kytky, který neponičil ani Fanda nebo někdo z jeho chlupatých kamarádů, spolehlivě ničí malej Jolouš. Je to neposlucha a hřeší na to, že ji přes ten její bezocáskovej bobík na zadečku nikdy nikdo neplácne. Její vášní jsou velký kytky s kmínkem, do kterých se může plnou parou opřít. A tak se do jedný z nich opřela a ta její (pořád ještě muší) váhu nevydržela a skácela se k zemi. Musím se přiznat, že zatímco na Fandu by padlo krupobití ošklivých slovíček, mrně to odskákalo pouze povzdechem NO JOLOUŠI!!!! 

VERZE Č. 2 - JOLANKA: 

Předně si myslím, že nic neničím, ale upravuju. Mám totiž vyloženě zahradnický vlohy. Hodně často vysedávám na okně, kde jsou poskládaný kytičky a zkouším se vtisknout mezi ně a dát jim něco ze sebe. Někdy mě panča ani nemůže objevit, jak krásně jsem zamaskovaná. A právě na jednom okně je taky moje oblíbená veliká kytka, říkám jí strom, protože už jsem na ni jednou lezla. Sice to není velkej strom, ale udržel mě a to je hlavní. Když to viděla panča, tak mi řekla - Jolanko, nech tu kytku nebo uvidíš. No a já jsem si vybrala to UVIDÍŠ a tak jsem kytku nenechala. A pak jsme viděly obě - já i panča. Ale přece mi dala na vybranou, ne? Takže nevím, proč se pak divila. (Ale řeknu vám, to byla řacha, když to spadlo, že jsem zalítla o dva pokoje dál...)
Vaše šikovná zahradnice Jolanka Půlocásková

Zahradnice jedna milovaná

Ale vypadá fakt nevinně

2. prosince 2012
Dneska jsem měla moc hezkou a voňavou neděli. Panča mě ráno pochovala, tak jak to vždycky dělá, ale dneska mi ještě navíc řekla - je tady advent, Jolanko. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Kdo to je, ten advent? Nějakej novej kluk nebo co? Nikoho jsem neviděla, jen mýho Vendelínka a taky Fandu, protože panča něco chystala a on to hned poznal. Takže s Adventem jsem se nepotkala, ale neva, lepší bylo to, co panča dělala potom.
Na stůl v obýváku položila takovou kulatou věc a v ní byly čtyři svíčky. Měla jsem radost, že na mě myslí s novýma hračkama a hned jsem si je šla vyzkoušet. Pokácely se úplně lehce, ani jsem se nemusela moc snažit. Panča je sesbírala a řekla, tak tohle by nešlo a potom s páníkem dělali nějaký kouzlo, při kterým těm svíčkám kapaly slzičky a do nich pak panča svíčky posadila a už nešly tak lehce vykopnout. Když jsem se dosyta vynadívala na tuhle novou věc, tak už se zase dělo něco jinýho. Panča pustila v kuchyni nějakou muziku, kterou jsem ještě neslyšela a zpívala si něco jako Jak jsem krásné gorilátko, vprostřed bídy nebožátko.... a přitom si na stůl připravila nějakou hroudu. Ta hrouda se jí asi moc nezdála, protože přes ní pořád jezdila válečkem a zlobila se, že se jí hrouda na ten váleček přilepuje. Vyskočila jsem za hroudou nahoru a hned zase skočila dolů, protože na stole už byl Fanda. Ale když mi nic neřekl ani mě nevyhnal, tak jsem šla zase zpátky na stůl. Páni, tam to vonělo! Panča už měla z hroudy placku a Fanda jí do tý placky pořád strkal pacičky a ochutnával vzorky. To se mi moc líbilo a tak jsem to zkoušela taky. Panča si po chvilce přestala prozpěvovat a oba nás sundala dolů. Fanda se nedal a šel zase nahoru a já jsem se schovala na židli pod stolem a jen někdy jsem vykoukla nahoru. Dobře jsem udělala, protože Fanda za chvilku letěl za dveře a já jsem tam mohla s pančou zůstat.
A tak jsem viděla, jak panča tu placku vzorkovatěla na kolečka a srdíčka a taky kočičky a pak to celý dávala na plech a do trouby a mně z toho šla dočista hlava kolem. Takových novot, to se ani nedalo všechno pobrat a tak jsem si radši šla na chvilku lehnout za Vendelínkem do pelíšku. Panča s páníkem pak přišli za náma a panča zapálila jednu svíčku a ten plamínek se krásně hejbal, ale když jsem k němu přišla blízko, tak jsem ucítila horko a radši jsem šla pryč. Panča si libovala, že jsem hodná a že si docela určitě nespálím ocásek, když žádnej nemám. Páník mě potom vzal na klín a já jsem si moc dlouho hrála s jeho zipem u svetru a panča říkala, že něco tak roztomilýho jako jsem já snad ještě nikdy neviděla.
Tak takhle jsem si užila svůj první sváteční skorovánoční den a ani mi nevadí, že jsem se s Adventem nesetkala. Budu se těšit, že i ty ostatní sváteční dny budou stejně povedený.
Vaše předvánočně naladěná Jolanka Půlocásková

Zipování u páníka

Moc dobře naladěná princezna

11. prosince 2012
Kamarádi, nevíte, jestli kytka může obživnout, když už je jednou chcíplá? Včera sebou takhle zase jedna švihla a zlomila se jí hlava za krčkem a panča mi řekla - teda Joluše jedna, mě z tebe jednou asi hrábne!! A pak se koukla na tu švihlou kytku a pronesla smutečním hlasem - no, tak ta už je teda asi chcíplá... Jenže místo aby jí dala do rakvičky a zakopala, tak ji zase postavila na nohu a přivázala ji ke zdi provázkem a teď prej bude čekat, jestli jí obživne. A já budu čekat s ní, protože mě to doopravdicky zajímá. Zkoušela jsem jí pomoct malým popleskáním, ale panča mě sundala z parapetu a děsně mě za to zlechtala.
No ale o tom jsem ani psát nechtěla. Spíš jsem chtěla vypsat všechny svoje jména a taky jsem se chtěla pochlubit, že jsem léčivá Jolanka. I když Fanda o mě teď všude vytrubuje, že jsem bacilonosička, protože má nemocný oko. To je toho, já ho měla nemocný taky a mastičkování jsem snášela moc hrdinně, né jako ti naši chlapi. A že jsem léčivá Jolanka, to mi řekla sama panča, takže to musí být pravda. Ležela jsem jí až úplně u hlavy, v tom důlku pod bradou a vrněla jsem první třídu. A panča mi řekla - Jolanko, ty seš úplná léčivka, bolela mě hlava a už je to pryč. Tak to vidíte. Taková já jsem. Pak mi ještě panča řekla, že jsem její malej Jolísek. A taky mi někdy říká Dotyková Jolanka. Protože když se mě dotkne, tak se okamžitě rozvrním a začnu si mnout pacičky a protahovat se do všech stran. Jako bych byla na klíček. Když se tak protahuju, tak už zase mám jiný jméno, panča mi říká Puntíkatá žížalka. Od předních paciček po zadní pacičky vypadám jako mooooc dlouhej provázek a panča mě lechtá po puntíkatým bříšku a já se u toho kroutím jak červík na háčku.
Taky mi někdy říká Barunko. To zase proto, že prej jí kdysi její babička četla knížku o nějaký chudý holčičce, co si hrála s dřevěným polínkem, protože neměla žádnou panenku a ta holčička se jmenovala Barunka. A já si prej taky vyhraju nejvíc s takovýma chudýma věcma. Máme doma hotovou kočičí hračkárnu, ale nic mě tak nebaví jako tyčka se šňůrkou od pyžama a na tý šňůrce je ještě přivázanej ústřižek z pytle od granulí. O to se s Vendelínkem klidně aj popereme, až je ze mě vidět jen prdýlková dírka pod velkou chlupatou hromadou. A druhá nejmilejší hračka je lístek z kytky, co jí panča říká dracena. Lítám s tím po celým baráčku a jsem z toho tak zdivočelá, až mi to panča musí sebrat, jinak bych prej ten barák asi zbořila.
Nemám vůbec ráda prázdnou mističku. Pořád v ní musím něco mít a když nemám, tak si k tý misce moc způsobně sednu a koukám se na panču tak dlouho, než jí to dojde. Proto mi taky někdy láskyplně říká Držtička Nenažraná. A teď naposled jsem dostala ještě další jméno. Jsem prej Vrtibobka. Chci totiž vrtět ocáskem jako každá kočička nebo kocourek, jenže jak víte, já žádnej ocásek nemám. Ale umím kroutit i tím malým bobíkem, co mi tam místo ocásku zbyl a to se panča může pominout a hýká blahem, že fakt snad neviděla nic srandovnějšího než je zrovínka moje vrtění bobíkem.
Tak takováhle jsem já. Jmen mám tolik, že si na ně budu muset zavíst zápisníček, abych je všechny nezapomněla. Ale nebojte se, pro vás stejně zůstanu už napořád dávno zavedená
Jolanka Půlocásková

Malá skromná puntíkatá žížalka

20. prosince 2012
Tak si představte, co se stalo. Panča si mě vzala na klín a veřejně se mi omluvila. Ale o tom napíšu až na konec, nejdřív musím vypsat, co všechno se mi od minule povedlo. 

1) V kuchyni máme velkou kytku, takovou tu dracenu, co se moc pěkně chytá do paciček. Ta dracena už je tam hodně roků a panča měla radost, jak pěkně rostla do krásy. Měla tři dlouhý krky jako nějaká žirafa a na nich parádní zelený vlásky, který mi úplně učarovaly. Musela jsem si vylízt na stůl, abych na ně pěkně došáhla a pak jsem je tahala dolů a ohýbala jsem draceně hlavičku. Panča mě takhle párkrát nachytala a to mě pokaždý sundala dolů a řekla mi Jolanko, nepřej si mě! A tak jsem si ji nepřála, na tom nebylo nic těžkýho. Počkala jsem, až panča odešla pryč a pak jsem tu dracenu zase tlapičkovala. No a jednou se panča vrátila z práce a našla tu kytku jen s dvěma krkama. Třetí i s vláskama ležel dole na zemi, u něho jsme tak trochu překvapeně seděli já s Vendelínkem a nevěděli jsme, co si s tím ulomeným krkem počít. Panča byla prvně rozzlobená, ale pak se tomu musela smát. Řekla mi, že jsem Jolanice zahradnice a honem šla pro foťák, aby na to nadělení měla navždy památku. 

2) Jsem náramně šikovná nejen zahradnice, ale i řemeslnice. Kam se na mě hrabou kluci. Panča mě načapala, jak si hraju s jednou myškou, ale ta myška nebyla úplně obyčejnská. Byla to myška vyšroubovaná z pérka, kde jsem s ní točila tak dlouho, až se úplně celá odpojila a mohla jsem ji z tý pružinky vysvobodit. 

3) Taky jsem vynalézavá a umím si poradit v každý situaci. Jednou se panča dlouho nevracela a v záchůdku byl nepořádek. A to já tam nerada chodím, když není čisto. Proto jsem si bezvadně vypomohla. Položila jsem pytel s pískem na bůček a přitom se trochu písku vysypalo, ale to mi vůbec nevadilo. Zalezla jsem si do toho pytle a vyčurala jsem se tam. Panča šla potom uklízet záchod, narovnala ten pytel a chtěla do něj nasypat smetenej písek a nevěřila svým očím, když v pytli viděla velkou načuranou jolančí hroudu. 

4) Určitě jsem se narodila kvůli kytkám. Už jsem několikrát psala o svých schopnostech a ta proměna tříkrčkový draceny v dvoukrčkovou mluví sama za sebe. Ale mám ještě spadeno na další kytku v kuchyni, ta mě k sobě přitahuje jak gourmetek v misce. A tak ji každý den obhospodařuju. Daří se mi to dobře, protože tahle stojí hned u okna a mám k ní snadnej přístup. Vůbec nechápu, proč jednou večer panča po příchodu do kuchyně tak zaječela, když viděla, jak jsem ten květináč s hlínou poupravila. Myslela jsem, že bude mít radost... Místo toho mi panča řekla, že mi asi brzo zmaluje moji roztomilou prdýlku.

5) Krásně dozařizuju obývák, to si i panča pochvaluje a říká, že to tam vypadá jako ve stáji. Všude kam se podívá, leží dracenový vlásky, protože mě prostě baví stahovat je z kytek dolů. Jenom nechápu, proč mi je potom pořád bere, sbírá je z podlahy a hází je do koše. To potom ta stáj nikdy nebude opravdovská přece... 

6) Ráda chodím odpočívat na cvičící modrou mašinku, stejně na ní nikdo jinej nic nedělá. Zatínám do ní drápky a to je vlastně takovej můj podpis. Panča mě trochu hubuje, že z toho za chvilku polezou cáry, ale přece o to jde, ne? Ze sedačky už taky lezou a moc se mi to líbí. Nerozdrásanou sedačku má kdekdo, ale takovou umělecky rozdrápkovanou od Jolanky, to máme jenom my.

No tak vidíte, jaká jsem šikovná holka. Když se doma objeví něco novýho, tak to musím hnedka prozkoumat. Postavím se na zadní pacičky a divoce se rozhlížím na všechny strany a panča se mi směje, že vypadám jako surikata. A to si myslím, že je docela lichotný, ne? Jo a ještě jsem slíbila tu omluvu, co mi panča řekla. To mě tak pěkně pohladila po hlavičce a řekla: Musím se ti Jolanko omluvit, že jsem tě podcenila a myslela si, že budeš hodná kočička. To mě tak potěšilo, jak uznala svoji chybu. A teď už asi půjdu do pelíšku a budu si tam přemýšlet, co si mám přát od Ježíška. Panča mi totiž pošeptala do ouška - za pár dní jsou tady Vánoce, Jolanko.
Vaše natěšená Jolanka Půlocásková

2. ledna 2013

Milý pane Ježíšku!

Chci vám napsat o svých prvních Vánocích a poděkovat za dárečky, co jsem od vás dostala. Panča taky dostala hodně balíčků a měla z nich radost, ale říkala, že ten největší dáreček jsem já. Tak se nezlobte, že to nebylo zrovna nic od vás.
Velkou radost mi dělala už příprava na Vánoce. V čumáčku mě šimraly takový krásný a neznámý chutě, že jsem z nich byla dočista divoká a panča mě párkrát musela vystrčit za dveře, aby vůbec něco udělala. Ale největší blaho nastalo, když páník přinesl takovou divnou krabici. Vůbec nevypadala jako nová. Ze všech stran byla okousaná kočičíma zoubkama (né mýma). Taky byla přelepená páskou a páník musel přinýst vystrkávací nožík, aby tu pásku zneškodnil. A jak to udělal, tak se na mě z krabice vyvalil stromeček! No páni, já jsem mrkala jak o závod, abych si to všechno pořádně prohlídla a zapamatovala. Panča pak vzala malou kostku, co se na ní jinak sedí a hodila přes ni vánoční hadr, asi abych si mohla hrát s Vendelínkem na schovku. Na ten hadr pak postavila stromečkový nohy a do nich zasadila stromek. Fakt mi mohly oči z důlků vypadnout, jak to bylo celý napínavý. Ale to ještě nebylo všechno. Panča otevřela skříňku, vyndala z ní velký krabice a začala na stromeček věšet takový různě veliký blejskavý míčky. To už jsem dozajistotně věděla, že mě musí mít moc ráda, když mi připravuje takovou parádní hernu. Snažila jsem se být co nejužitečnější a moc pěkně jsem pomáhala, ale někdy byly ty míčky neposedný a hnedka z toho stromku padaly na zem. Nakonec jsme to ale s pančou přece jen dodělaly a pak nastal zázrak - panča někam strčila šňůrku, co vedla od stromečku a rozsvítily se světýlka. To už jsem z toho byla dočista paf. Nakonec přinesl páník takovej dlouhej provázek a ten omotal kolem stromečku a přivázal ho k našemu šplhadýlku. To jsem nějak nepochopila, ale možná chtěl, aby se ti dva zkamarádili.
Pane Ježíšku, ale to ještě vůbec nebylo všechno. Přišel večer a v kuchyni vyhrávala muzika, ozývalo se nějaký dudlajdá a panča kmitala, jako kdyby to ani nebyla ona. Já jsem pořád vyskakovala na linku a strkala jsem čumáček, kam jsem neměla a tak mě panča gourmetkovou lstí odlákala pryč a zavřela mě aj s Vendelínkem v jiným pokoji, aby to prej mohla dodělat. Ale to už jsem nezjistila, co chtěla dodělat. Fanda a ostatní kluci byli vyhození už dávno, ale prej jim to nevadilo, hlavně když dostali dobrotu do misky.
No a představte si, že na závěr toho parádního dne zazvonil zvonec, ale vůbec to ještě nebyl konec. Panča nám všem zase otevřela a na stromečku svítily ty světýlka a pod ním byla hromada různých balíčků a páníci je rozbalovali a házeli je zchumlaný na zem a to bylo úplně nejlepší z celýho večera. Lítala jsem v tom jak splašená Jolanka a pokaždý, když jsem si myslela, že už jsem všechny papírky prozkoumala, tak mi kolem hlavy prolítl další. A pak už tam zbyly jen takový malý balíčky a na každým bylo napsaný nějaký parádní jméno - třeba Kubík nebo Frodík nebo Fanda nebo Vendelínek a taky tam bylo napsaný JOLANKA. A to bylo prej jenom pro mě! Já jsem měla takovou radost, že jste na mě pane Ježíšku nezapomněl, i když jsem teprve malá Jolanka. Vy musíte být moc hodný pán, to se hned vidí. Trochu jsem se strachovala, jestli jste pro mě nepřinesl třeba mašličku na ocásek, protože tu bych moc neužila, ale kdepak, copak jste nějaký trdlo? A tak jsem dostala novýho hopíka a myšku a chrastivou kuličku a taky nějaký dobroty, stejně jako kluci. To vám byl pane Ježí tak povedený večer, že jsem se vůbec nepřestala usmívat.
Potom už přišly normální dny, ale stejnak jsem měla pořád plno zábavy s tím stromečkem. Každý den se mi povedlo sundat úplně jiný kouličky než minule a pak jedno ráno panča slyšela nějakej rachot, tak se přiběhla podívat a představte si, ten stromeček ležel na zemi, celej pokácenej. Vůbec nevím, jak se tam dostal. Panča jen řekla A DOST a šla ten stromeček úplně celej už nafurt uklidit do tý krabice. Při sběru kouliček si všimla, že na zemi byla malá loužička. Nevěděla, z čeho je a chvilku mě dokonce podezírala, že jsem si tam učurla. Ale vůbec to tak nesmrdělo, tak si nebyla jistá. A když pak byl stromeček už skoro celej nahatej, tak na to přišla. Páník jí totiž dal takovou bublinku, kde bylo napsaný její jméno a když ten stromeček tak záhadně spadl, tak se bublinka rozprdla, voda, co byla uvnitř, se vylila a na šňůrce zbylo jen pančino jméno Hanka. No ale to bylo stejně hlavní, né? Aspoň bude nafurt vědět, jak se jmenuje, žádnou bublinku k tomu přece nepotřebuje.
A to je ode mě pane Ježíšku zatím asi všechno, ono se toho stalo ještě víc, ale něco třeba taky napíše Fanda a já už jsem celá upracovaná z toho psanýho projevu. Moc děkuju za všechnu tu zábavu a kdybyste se chtěl zase někdy brzo stavit, tak víte, kde mě najdete.
Vaše prvovánočně unešená Jolanka Půlocásková

Jolančiny první Vánoce

Přání do nového roku

24. ledna 2013
Něco se se mnou děje. Včera večer přišla panča z práce a docela se lekla, co jsem dělala. Vrkala jsem jak holubička, chodila jsem plazivě, jako by mě nechtěly poslouchat vlastní paciny a špulila jsem nahoru prdýlku. Venda byl ze mně celej rozdivočelej, ale já jsem byla fakt divná. Panča mě chovala a ptala se mě, Jolísku, co ti je??, ale nic jsem jí neprozradila. A tak panča nakonec přinesla naši starou známou kočkotašku, šoupla mě do ní a valily jsme tmou za bílopláštěm. V autě jsem ani nevrkala, ani nepípala a ani neplakala a tak si panča říkala, že to třeba byly jen zaražený prdíky a teď už je mi dobře.
Pan bílopláštík mě prohmatal, prohlídl zvenku i zevnitř a když mi strkal tyčku do prdýlky, tak jsem moc zakřičela. Podruhý se to už povedlo líp a tak jsem se aspoň dozvěděla, že teplotu nemám. A víte kamarádi, co mi nakonec je? Se podržte. Jsem už velká holka, je mi 8 měsíců a začala jsem prej mrouskat. To jsou události, co?
Připadám si hrozně důležitě, ale nelíbí se mi, že jsem teď oddělená od Vendelínka, když jsme sami. On by mi přece nic neudělal, né? Jednak už to dávno není kluk se vším všudy a druhak mě má rád, teď ještě víc než dřív. Ale panča se bojí, že když na mě teď pořád tak doráží, tak by mě mohl nechtěně poranit. Trošku mě totiž taky bolely zádíčka, když mi je bílopláštík prošahával a panča si myslí, že to je možná od Venouška a jeho příliš horlivé náklonosti. No a až bude odmrouskováno, tak prej pojedu zase na výlet a vrátím se o něco lehčí. Tak tomu už teda vůbec nerozumím, snad mi to někdo vysvětlí.
Vaše umrouskaná Jolanka Půlocásková

Velká holka Jolanka se svým panem Vendelínkem

1. února 2013
Ták a mám dovrkáno. To je prej najednou zase klidu doma. A možná i Vendelínek si oddychl, že ho už tak nepronásleduju. Panča si myslela, že bude honit on mě a bylo to úplně naopak. Teď je ale z toho všeho panča asi nemocná, protože včera jela sama k mýmu bíloplášťovi a nikoho z nás chlupatých sebou nevzala. Když se vrátila, tak na mě byla moc milá, chovala mě a říkala, Jolísko moje miloučká, tak v úterý jdeme na to. Ale vůbec nedopověděla větu, takže zase vím houby, na co že to jdeme. Už abych to konečně zjistila. Jsem napnutá jak kšanda.
No ale vlastně jsem si přišla postěžovat, že mi pan Ježíšek ještě vůbec neodepsal na můj dopis a to jsem se vážně moc snažila být uctivá a zdvořilá. Asi mě nemá rád, ale to teda vůbec nevím, proč jako. Vždyť jsem přece vyloženě holka pro radost. Aspoň myslím. Panča mě pokaždý, když za mnou přijde, nabere na rameno a hladí mě a říká tahle naše Jolanka sladká je jak tatranka.... Ale že by mi někdy dala koštnout tý tatranky, to nedá. Jak to pak má chudák Jolanka vědět, jestli je fakticky tak sladká?
No jo, ale není jen furt sladko. Tuhle se na mě panča tak trochu rozlítila a řekla mi, že jsem Jolanice dračice a že mě šoupne do nápravny. Bylo to ještě před mým vrkáním a řekla to jen proto, že jsem (prej už zase) shodila kytku, u jiný jsem (prej už zase) zlomila kmínek a taky jsem tak trochu vyhnala z police kočičku, který se tímto rozbilo ouško. Ale bylo toho fakt tolik na to, abych byla za dračici???
Taky jsem podle panči malej záprdek. Přijde jí, že nějak nerostu, ale prej to může být tím, že jsem pořád vedle velikýho Vendelínka mýho a tak vypadám jak zakrslej králíček. Jenže já si osobně myslím, že rostu. Když si totiž stoupnu na zadní perka a natáhnu se jak guma z trenýrek, tak došáhnu na věci, na který jsem předtím nedošáhla. A to přece musí něco znamenat, ne? Ale záprdek nezáprdek, rozhodně jsem přebornice v myškovaný. Ta se hraje tak, že panča posbírá všechny myšky, co najde, až jich má skoro plnou náruč. A pak mi je postupně háže a já za nima běhám a kloužu se po zemi a poskakuju jak malej srneček. Každá myška ale vydrží jen tak tři hody a pak už je ztracená někde pod nábytkem do tý doby, než ji pak panča zase vyšťourá. Ještě že jich máme velkou zásobu. Když dojde poslední, tak končí i naše myškovaná a pokračuje třeba provázkovaná, ale do toho se nám děsně motá Venda, on je totiž po provázcích celej divej. Takže nakonec to skončí velkou Vendelíkovo-Jolančí melou a panča nás musí rozhánět. Vůbec totiž nerozumí srandě.
Jo a nedávno pronesla na moji adresu dost divný slovíčko. Možná si myslela, že ji neslyším, ale já mám ouška všude a tak jsem slyšela, co si prozpěvuje. Bylo to takhle - Jolanečka, Joluška, to je naše soudružka. Tak co byste tomu řekli? Copak já jsem nějaká soudružka? A co to vůbec jako je? To abych si šla zase vytáhnout z police nějakej slovník. Snad se z toho nedozvím nic špatnýho, to by mě panča nazlobila. Na druhou stranu ale musím uznat, že ta stejná panča vynaložila jistou práci a udělala pro mě a pro Vendelínka zaláskovaný fotovidejko. Sice je to dost soukromá záležitost, ale vám ho tady ukážu.

ALL YOU NEED IS LOVE

Teď se půjdu porozhlídnou, kde by co potřebovalo posunout nebo okousnout. Ale je to těžká práce, skoro všechny kytičky jsou už přestěhovaný jinam. Jak mám potom být Jolanice - zahradnice, to teda vážně nevím.

JO A V ÚTERÝ 5. 2. VE 3 HODINY MI PROSÍM DRŽTE PACINY, JO?

Vaše Jolanka Půlocásková

Radši si ani nepředstavuju, co mě asi čeká...

6. února 2013
Dneska v noci jsem měla moc divnej sen. Zdálo se mi, že cestuju v kočkotašce a že sedím na nějakým stole a bílopláštík mi bere míru na šatečky. Pak jsem se probudila a byla mi trošku zima na bříško, tak jsem se tam podívala a kamarádi, neměla jsem tam vůbec žádný chlupy a místo nich se mi po bříšku plazila housenka. Strčila jsem do ní pacičkou a nic, housenka neutekla. Tak jsem ji honem lízla a pak mi to všechno došlo. To přece vůbec nebyl žádnej sen, to se mi všechno včera doopravdicky stalo a proto jsem teď takhle krásně ohousenkovaná.
Všechno to začalo hned ráno, kdy se stala divná věc. Panča přišla ohledně ranního rituálu, což je zvednutí záprdka (takhle mi prostě FURT říká) na rameno a pomazlíkování. Jenže rituál pak pokračoval úplně jinak. Nepřišlo zarachocení granulkama ani to hlavní, nasypání snídaně do misek. Panča akorát vybrala kadibudky, dala mi pusu, Vendelínkovi udělala ducy ducy a řekla, tak ahoj, pupíci moji a šla zase pryč. Koukala jsem jak z jara, co to je za nepříjemný novoty, ale nic jsem nevykoukala.
Den se potom moc vlekl a z bříška mi vycházely legrační zvuky, jak v něm bylo prázdno. Konečně přišlo odpoledne a slyšela jsem panču, jak jde za náma dolů. Zaradovala jsem se, že si přece jen uvědomila, jak byla nesvědomitá, ale kdepak. Chytla mě do náručí a odnesla pryč a jen jsem zaslechla, jak páník sype šťastnýmu Vendelínkovi nějakou dobrotu. Na mě se vyprdli a místo toho mě strčili do tašky a už se frčelo pryč.
Co vám budu povídat, skončila jsem už zase u svýho známýho bílopláště. Ten mě prvně zvážil a panča řekla, no Jolí, ty moje malá tlustoprdko. Přitom vážím jen 3,10, to přece není tlustoprdný číslo, né? Pak jsem si sedla na takovej ten divnej pultík a bíloplášť vzal bzučivou věc a pokazil mi pacičku. Tam, kde jsem měla svoje krásný chloupky, mám teď vyholenej čtvereček. To všechno jsem snášela celkem v klidu, i to, že mi pak do čtverečku zapíchl nějakou jehlu. Ale když mi začal kolem tý jehly motat náplast, tak to už se mi přestalo líbit a hned jsem to drápkama i zoubkama dala pěkně najevo. Jenže mi začaly nějak docházet síly, všechno se kolem mě rozmazávalo a já jsem slyšela panču, jako by byla ve velký dálce. Říkala bíloplášťovi něco o mých drápkách, ale konec jsem už vůbec neslyšela.
Spinkala jsem jak nějaký miminko a když jsem se probudila, tak jsem se počurala (ale to říkám jen důvěrně tady vám, protože vím, že se mi nebudete smát) a pak prej aj pokakala (júúú, to jsem ani nevěděla, že umím kakat vleže). No a pak už byl večer a já jsem uslyšela známej hlas panči, jak si něco povídá s bílopláštíkem a nakonec jsem uviděla i její hlavu, jak na mě nakukuje do tašky. Byla moc ráda, že jsem se na ni podívala nenaštvanýma očičkama. Ale to já prej vůbec neumím, být naštvaná.
Když mě přivezla domů, chtěla mě nechat podle instrukcí bílopláště někde v koutku ještě dospávat. Ale copak jsem nějaká Šípková Růženka? Vystřelila jsem z tašky a moje první kroky vedly hnedle k misce. Panča mi do ní dala trochu gourmetka a než se otočila, byla miska vyblejskaná, jako by jí zrovna vyndala z myčky. Tak mi tam ještě trochu přidala a řekla - Jolanečko, ty se mi tady asi zblinkáš. Ale pěkně kecala, snědla jsem všechno a nevyblinkala jsem vůbec nic.
Po jídle jsem si moc hezky očistila tu svoji housenku, ale bílopláštík řekl, že to nevadí, když se budu lízat a tak mě panča nechala. Taky jsem prej měla být oddělená od ostatních kluků. Tak což o to, stejně jsem od Fandy, Frodíka a Kuby oddělená skoro pořád, ale od mýho Vendelínka jsem se oddělit nenechala. Když mě panča zavřela samotnou v jedný místnosti, abych měla od Vendy pokoj, tak jsem proti tomu tak moc protestovala, že mě za ním zase pustila. Vendelínek byl ze mě celej ťumpachovej, pořád mě očuchával a už se určitě nemohl dočkat, až mu budu všechno vyprávět. Ale byl na mě hodnej a panča ho moc chválila, že ví, jak se má k takový pozašívaný holčičce chovat. Řeknu vám, málem mu vypadly oči z důlků, když jsem mu ukázala tu svoji bříškovou housenku.
Když jsme pak šli nadobro spinkat, tak mě panča přece jen radši od Vendelínka oddělila, ale to už mi moc nevadilo, v noci se přece spí a nehraje. Dneska ráno jsem už řádila úplně stejně jako před ohousenkováním a tak má panča velkou radost, že jsem holka šikovná. V pátek pojedeme ještě jednou za bílopláštíkem na nějakou injekci a příští pátek mi prej sebere housenku, ale na to je ještě spousta času.
Tak jsem vám snad všechno povyprávěla. A teď budu zase já držet pacičky všem klukům a holčičkám, který čeká něco podobnýho a vzkazuju hlavně jejim pančám - nebuďte srágory jako moje panča, která se klepala několik dní a zadělala si na vlastní housenku. Stejně tím klepáním nic neovlivníte a my chlupáčci jsme silnější, než si myslíte.
Toliko vaše moudrá Jolanka Půlocásková

Jolanka s bříškovou housenkou

8. února 2013
Dneska mě panča moc ošidila. Přišla večer domů, dělala jakoby nic, na zem postavila otevřenou kočkotašku a spustila sladce - Jolí, podívej, co to tady máme? Taška, viď? No jo, tašky má Jolanka ráda. Tak šup Jolí, vlez si do tašky. No a budete si asi ťukat na čelíčka, ale já jsem do tý tašky fakt vlezla a v tu chvíli panča udělala zíííííííííííp a byla jsem tam zavřená. A než byste řekli JOLČA, tak už jsem aj s tou taškou byla zase v plechovce a jeli jsme za kamarádem. Je to tak, čtete správně. Už toho pláštíka znám víc jak svoje drápky a tak ať je to pro mě radši kamarád. A on je navíc fakt dost hodnej.
Kamarád prvně vyslechl panču, jak jsem se ty tři dny měla a nakrčil čelo, když mu na mě požalovala, že jsem dva dny skoro nic nejedla. To asi nebylo dobře, protože kamarád vzal pískavou tyčku a zase mi ji strčil do podbezocáskový dírky, aby zjistil, jestli jsem teplá nebo studená. Byla jsem akurátní a za to mě pochválil. Ale pak vzal jehličku a místo aby mi dal dobrotu, tak mě tou jehličkou píchl do zadní tlapičky. Vůbec jsem to nečekala a tak jsem ani nestihla vykřiknout mň-AAAAAU!
No a to bylo dneska všechno, sama jsem koukala, jak to bylo rychle odbytý. Zaslechla jsem ještě, jak se panča domlouvá s kamarádem na příští pátek, že prej mi budou něco tahat. To jsem zvědavá co, když ocásek vůbec nemám. Že by na to zapomněli?? A proč by mě vůbec měli tahat za ocásek??
Cestou domů jsem vylezla z tašky a prozkoumala jsem zevnitř celý auto. Nenašla jsem tam ale nic zajímavýho a tak jsem pak zase zalezla zpátky. Doma jsem zhltla jednoho gourmetka a celý večer si mě pak panča moc předcházela. Hladila mě po hlavičce, hrály jsme si s myškou v kruhu, mávala kolem mě provázkem a říkala mi pořád dokolečka - ty seš tak hodná, Jolanko. Čím jsme si tě zasloužili? Na to jsem neměla odpověď a tak jsem byla zticha.
Vaše bodnutá a uondaná Jolanka Půlocásková

14. února 2013
Kamarádi, všechny vás zdravím a posílám hodně valentýnských pusinek. Panča má tenhle týden napilno, v práci dělá nějakej prázdninovej kurz s malýma člověkama a tak nemá čas na moje drápkování, ale příští týden už tady zase budu tak nějak nafurt.
Zítra jedu na odhousenkování. Panča mi dneska dala kšírky, že prej tam pojedu jak fešanda, abych se kamarádovi líbila ještě víc než obvykle. Jenže jsem se v nich kroutila jak žížala na háčku a málem jsem jim ukousla jedno zapínadlo, tak mi to panča zase sundala a řekla, že se na to může vyprdnout. A tak asi pocestuju jen v náručí, protože jsem hodná holka a nezdrhnu. Jo a taky dostanu úplně prvňoprvňoucí očkování. Doufám, že kamarád bude jemný a citlivý a jehličku bude mít dobře nabroušenou, aby to mě vjela jak po másle. A že mě pohladí po hlavičce jako vždycky a řekne, no to je ale hodná kočička. Jako bych to sama dávno nevěděla. Panča mi pak dá pusinku a řekne, Jolísku můj milej, já tě mám taaaak ráda. No a pojedeme domů.
Zdraví vás ještě pořád, ale už jen poslední večer housenková,
Jolanka Půlocásková

Naposledy s bříškovou housenkou

Test kšírků

17. února 2013
Tak a už mám úplně holej pupík, klidně mi říkejte JOLANKA HOLÝ BŘÍŠKO BEZHOUSENKOVÁ - PŮLOCÁSKOVÁ.
V pátek mě panča vzala do náručí a řekla, neboj Jolí, dneska budeme hotový raz dva. Vůbec jsem nevěděla, co to znamená, ale pro jistotu jsem malinko mňoukla zpátky, aby panča věděla, že spolupracuju. A pak už se jelo za kamarádem.
V čekárně nikdo nebyl a tak nás kamarád hned zavolal dovnitř a představte si, byli tam s ním ještě dva další člověci. Asi se přiučovali, co a jak a zrovínka se trefili na mě, to jsem se cítila skoro jako nějaká VIP Jolanka. Kamarád řekl panče, ať si sedne a vezme si mě na klín, aby se mi mohl podívat pěkně zblízka na bříško a tak jsme si spolu sedly. Ten druhej člověk mě zatahal za nožičky, prej abych s nima neškubala. Takový intimnosti si teda mohl odpustit, když jsme se viděli teprve poprvý a tak jsem na něj sykla, že mi je radši zase hned pustil. Pak vzal kamarád nějaký divně zatočený šmikátka a začal bojovat s housenkou. Dívala jsem se, jak jí nožičky postupně odpadávají a najednou to bylo hotový, pupík byl bez housenky a kamarád mi ho pěkně hladil, možná si myslel, že tam ta housenka pořád ještě je.
Potom mě panča postavila na takovou desku, která vždycky ukáže číslo, aby se ukázalo, jestli jsem tlustá nebo hubená. Vážila jsem 3,10, nemlich stejně, jako před úpravou a tak byl kamarád spokojenej. Nakonec mi ještě zvedl kůžičku na zádíčkách a trošku mě pod ní píchl jehličkou, ale to mi ani trochu nevadilo. A tak moc se mi líbilo, jak mě potom dlouho na tom místečku hladil, aby mi to rozmasíroval, že jsem se vám tam dočista rozvrněla.
No a bylo hotovo. Panča byla moc spokojená, jak jsem to pěkně zvládla a že už to mám všechno odbytý a řekla mi, že jsem ta nejhodnější Jolanka Půlocásková na celým světě. Doma jsem dostala šunku a abych byla úplně odškodněná, tak i novou hračku - panča utrhla z nějaký krabice kus papíru a s tím jsem si vydržela hrát celý večer. Fakt není ta panča vůbec lakomá, že ne? Páník se ale taky předvedl, zase mě parádně povozil po celým bylě na zádech a na to jsem byla fakt moc pyšná.
Vaše parádně odhousenkovaná Jolanka Půlocásková

Jolančino odhousenkované bříško a hyjé na páníkovi

27. února 2013
Kamarádi, tak já se vám teda k něčemu přiznám, ale trochu se bojím, že se mnou pak už třeba nebudete kámošit. Mám totiž jednu zálibu, která panče moc nevoní, ale já si nemůžu pomoct. Ach jo.... tak teda: no prostě někdy se vykakám do tunelu. Ták, a je to venku. Sama nevím proč, ale přijde mi to tam zajímavější než v bedýnce. Panča to vždycky hned pozná, protože

a) v bedýnce nejsou moje roztomilý úhledný hovínka, ale jen ty velký Vendelínkovy hovňousy

b) v místnosti je smrádek, protože nejsou v tunelu zahrabaný

Tuhle mi už panča na tu moji zálibu řekla, že jsem UNĚ a že asi pomažu z domu. Ale ta by teda koukala, kdybych najednou byla doopravdicky odejitá. Ta by mě volala zpátky a nabízela by mi, ať se jdu klidně vykakat do tunelu. No, ale s mojí zálibou už je teďka šlus. Když jednou panča už poněkolikátý vysypávala hovínka z tunelu do bedýnky, tak pak vzala voňavej ubrousek, tunel pěkně umyla a dala ho pryč. Teď jsem bez tunelu, nemám se kde honit s Vendou a kakat musím jen nudně do bedýnky. Možná že když budu nějakou dobu hodná, tak mi panča tunel zase někdy vrátí.
Ale stejnak mě má furt ráda, to já moc dobře vím. Pořád mě chová jako kdybych byla nějaká chovná kočička a vůbec mě nechce pustit dolů. A taky mi pořád vymejšlí nějaký divný jména. Třeba že prej jsem Jolanka Půlocásková - ForestGumpová, protože pořád běhám. Z toho si můžu ulámat hlavu a ani za mák tomu nerozumím. A tak zase běhám, abych tý záhadě utekla. Nebo jindy jsem zase trhačka obecná. Máme totiž plno různých polštářků a já jim trhám fousky. Jeden polštářek vypadá jak kočičí hlavička, panča jí říká Bertík, protože tak nějak prej vypadal její obláčkovej kocourek. A ten Bertík je trochu chudák, jedno ouško má už úplně plešatý. Jenže mě to tak děsně baví, vzít si ho do paciček a vykousávat chloupky, že si prostě nemůžu pomoct. Taky otrhávám pančiny chlupatý srandovní bačkory, ty vypadají úplně jako dvě gorilky a už jsou taky trochu olysalý. Ale to je prej správně, protože gorilky si taky vytrhávají chloupky. Tak to vidíte, jaká jsem šikovná a jak to všechno vím. A jsem taky velká Jolanka - zvídanka. Jak panča něco dělá, tak jsem u ní celá přilepená a do všeho strkám čumáček, abych o nic nepřišla. Ale panča je zvědavá taky a furt mě obrací na zádíčka a zkoumá mi moje bezhousenkový bříško. To mi už krásně zarůstá a mám na něm puntíkatej sameťáček. Housenka už je nadobro pryč a ani se pořádně nerozloučila. Neva, stejně jsem s ní moc nekamarádila.
Tak to jsem na sebe prozradila kdeco, ale možná, že se do příště trochu polepším, když s tím kakáním už jsem zlepšená. Vendelínek mě ale má rád i s chybama a já ho za to vždycky moc krásně očistím.
Vaše už skoro bezchybná Jolanka Půlocásková

11. března 2013
V sobotu jsem jela zase na výlet. Tentokrát i s Vendelínkem. Já jsem vyfasovala kšírky a Vendelínek kočkotašku, naložili nás s páníkem do auta a už se jelo. Panča řekla, že nás bude víc a nebudeme se bát vlka nic a tak jsem byla moc zvědavá, protože vlka jsem ještě nikdy neviděla. Ale ukázalo se, že panča mě ošidila a místo u vlka jsme zase skončili u našeho starýho známýho kamaráda. To mě teda docela naštvalo a tak jsem si řekla, že v čekárně just nebudu hodná, aby panča viděla, že šidit se nemá. Seděli tam s náma ještě nějací člověci s krabičkou a v ní měli asi zvířátko, ale vůbec jsem neviděla jaký. Proto jsem se pořád kolem nich důležitě procházela a myslela jsem, že mi pochválí kšírky a řeknou si, to je ale hezká kočička a to jejich zvířátko mi za odměnu ukážou, ale kdepak, byli lakomí a nic neřekli a zvířátko si nechali jen pro sebe.
Potom šli dovnitř a my jsme zůstali v čekárně na chvilku sami. Musela jsem honem dohnat, co jsem předtím kvůli nim nestihla a prolízt úplně každej koutek a panča byla dočista zpocená, jak za mnou s těma kšírkama pořád musela chodit. Povedlo se mi zalízt aj za lavici, odkud jsem pak nemohla ven a tak panča s páníkem museli lavici odsunout, abych mohla vyskočit. No povím vám, že mi to s takovou parádní zábavou v tý čekárně docela utíkalo. Škoda, že Vendelínek si nemohl hrát na průzkumníka se mnou, ale panča mu nedovolila opustit tašku. Potom ale přišel z venku takovej velikej pejsek a tak jsem honem vlezla k panče na klín a od tý doby jsem už zase byla hodná Jolanka.
Za dlouhou dobu konečně vyšli krabicoví člověci se svým tajemným zvířátkem ven a my jsme šli dovnitř. Panča podala kamarádovi nějaký knížečky a potom mě šla postavit na stůl. Myslím si, že mu tajně řekla o tom svým ztraceným prstýnkovi, protože kamarád mě pak celou prošacoval. Ale nic nenašel, ani když si na mě vzal sluchátka a dokonce mi otevřel aj tlamičku, jestli jsem ho třeba neschovala tam. Nenašel ho ani v zadečkový dírce, kam mi strčil tu protivnou tyčku a tak mě nakonec za trest píchl jehličkou do kožíšku. Ale pak mu asi bylo líto, že na mě byl takovej nekamarádskej a tak se mi podíval na bříško a pěkně mi ho pohladil a pochválil mi ho, že prej se krásně zahojilo a už zase zarůstá. No a nakonec mě postavil na váhu a řekl, že vážím třidvacet. Tak z toho jsem jelen - je to tři nebo dvacet? Potom mě panča vzala do náruče a řekla mi, tak vidíš Jolanko, už to máš všechno za sebou a dala mi pusu na čelíčko, že jsem byla celkem statečná.
Po mně přišel na řadu Vendelínek a kamarád s ním prováděl úplně stejný detektivní procedury jako se mnou. Byla jsem na Vendelínka pyšná, jak si nechal všechno líbit, dokonce neprotestoval ani u pískací zadečkový tyčky a koukal se na kamaráda dočista obdivně. Až jsem se lekla, jestli spolu nemají nějaký techtle mechtle ti dva a radši jsem si moc dobře hlídala, aby mi kamarád Vendelínka zase pěkně vrátil do tašky. Než ho tam s pančou dali, tak ho ještě zvážili a tý jo, můj Vendelínek má 8 kilo. Panča mu taky dala pusinku na čelíčko a řekla mu, tak Vendí, nastane dietka. Nevím, co to je za slovo, ta dietka, ale moc se mi nelíbí a zdá se mi nějak podezřelý.
A pak už se jelo domů a to bylo docela veselý, protože panča mě nechala, ať si autíčko celý prolezu a jen dávala pozor, abych nevlezla páníkovi pod packu a aby místo páky neřadil mojí hlavičkou. Nakonec jsem si lehla na zadní okýnko a dívala se, jak nám cesta pěkně ubíhá. Tak takhle parádně jsem si s Vendou užila sobotní dopoledne.
Vaše zvenku i zevnitř prohlídnutá a ještě jednou bodnutá Jolanka Půlocásková

Zarůstající bříško po odchodu housenky

Jolanka při klínové siestě a držení se za packy

27. března 2013
Šmankote, to jsem se nějak dlouho neozvala. Ale nemyslete si, že bych lenošila, to tak. Akorát panča zase nestíhá zapisovat a potom se mě kamarádi ptají, jestli jsem pořád ještě živá a zdravá. To jsem a jak! Včera jsem byla tak živá, že už na mě panča křikla HERGOT JOLUŠE, NECH TOHO, KOZO JEDNA!! A přitom já vůbec nejsem žádná koza, ale kočička. Panču asi trochu rozhodilo, že jsem vyskočila na úplně nejvyšší poličku, natáhla jsem se na zadní brčka a předníma jsem zpod stropu sundávala takový polystyrénový lišty. Jsou tam nalepený jakože na ozdobu, ale když jsem tu jednu sloupla, tak jsem dobře viděla, že měly za úkol zamaskovat nedobarvičkovaný konce zdi. Chacha, a to si panča myslela, že na to nikdo nepřijde. No, ale jak na mě tak ošklivě křikla, tak jsem radši skočila dolů a hned jsem šla panče olízat ruku, abych si ji zase udobřila. To je hrozně jednoduchý, to udobřování. Stačí naklonit hlavičku do strany, otevřít papulku, aby si panča myslela, že se na ni směju, no a pak udělám líz líz a panča už je zase celá rozšišlaná a hladí mě po hlavičce a říká, nojo, tohleto je moje Jolušátko, viď? Tak vidíte, jak ji mám zmáklou. A naučila jsem se to úplně sama.
No, ale vlastně jsem vám chtěla povyprávět o úplně bezvadňácký hračce, kterou jsem zatím vůbec neznala. To si panča přinesla domů takovou divnou kulatou věc, říkala jí knedlubka nebo tak nějak. Vzala si na ni nožejk a začala z knedlubky ořezávat kůžičku. Bylo to hrozně napínavý a tak jsem ji pozorovala z úplný blízkosti, aby mi nic neuteklo. Panča mě trochu odstrkávala a říkala, hele Jolí, uvidíš, že tě šmiknu taky, ale já jsem věděla, že to jen kecá a že na šmikání máme kamaráda, co mi ušmik ocásek. Tak jsem se nebála a koukala jsem se dál. A pak jsem si jednu velkou kůžičku vzala do tlamky a dostala jsem vám dočista nějakej knedlubkovej záchvat. Vyhazovala jsem ten kousek do výšky a skákala jsem za ním, jako bych měla na nohách skákací pružinky a velkou rychlostí jsem s tím běhala sem a tam a knedlubkovej kousek mi visel z tlamičky, skočila jsem s ním na sedačku a tam jsem se s ním trochu poprala a pak jsem ho zase popadla a šla se s ním honit na podlahu. Panča nechala dalšího okrajování a koukala na mě jako na nějaký zjevení. Řekla mi, že skáču jako Jolanka - klokanka a že mi asi takovou hračku bude muset kupovat častěji. A to ona bude, protože z ní má sama taky užitek.
Tak takhle parádně jsem se poměla. Vendelínek si s knedlubkou taky trochu pohrál, ale skákat do výšky jako Jolanka - klokanka, to on teda neumí. On se spíš umí kutálet po zádech jako méďa Béďa a to zase neumím já, takže si tu zábavu takhle spravedlivě rozdělujeme.
Vaše knedlubková Jolanka Půlocásková

10. dubna 2013
Tak a už je po Velikonocích. Vůbec jsem nevěděla, co to jsou, takový Velikonoce, protože vloni jsem touhle dobou prej ještě chodila po houbách, říkala panča. To si mě ale asi s někým spletla, chodila jsem leda tak po hřbitově a tam žádný houby nerostly. Na Velikonocích se mi moc líbily některý činnosti, u kterých jsem mohla pomáhat. Tak třeba to máchání šišatých balonků v barevný vodě bylo docela legrační. Panča mě prvně sundávala dolů, ale nakonec mě nechala, ať si udělám barevný pacičkový obtisk na novinách. Připadala jsem si dočista jako nějaká umělkyně, ale panča pak zavolala páníka, ať mě zabaví a měla jsem po legraci.
Taky jsem poprvý viděla divnou zamotanou metličku s mašličkama. Páník ji nejdřív předvedl klukům nahoře. Pak ji přinesl trochu poupravenou dolů a já jsem z ní měla fakt velikou radost. To jsem ještě nevěděla, že s ní dostanu malou šupajdu na prdýlku, ale ani to mi nevadilo. Tak jsem se z toho rozběhala, že jsem se pak vůbec nemohla zastavit.
Bylo mi ale moc divný, proč o Velikonocích dělala panča vánoční jídlo, možná proto, že venku padal snížek. A tak se panča pustila do bramborovýho salátu a to už jsem znala, proto jsem se hned hrnula do pomáhání. Pomáhal i Fanda, ale ten ať si o tom napíše sám. Já jsem pořád vyskakovala na linku, panča mě zase pořád sundávala dolů a nakonec mi řekla JOLUŠE, NEŠTVI MĚ, NEBO TĚ NĚKAM ZAVŘU! Naštěstí to nemyslela vážně a to bylo moc dobře, protože při jednom výskoku se mi povedlo skočit rovnou do tý mísy se salátem a to vám bylo překvapení i pro mě. Panča jen moc nahlas zakřičela ŠMARJÁJOLOUŠIJEDENPRDLEJ a popadla mě tak rychle, že jsem ani vlastně nevěděla, jestli jsem fakticky dopadla dovnitř. Třásla se mnou, jako kdybych byla oslík z pohádky a říkala, teda ty malá opice, tebe mi tady byl čert dlužnej! Já jsem se ve vzduchu mrskala jak červík na udici, ale panča mě nepustila, dokud páník nepřinesl ubrousek a paciny mi neočistil. Stejně to odfláknul a musela jsem si je dočistit sama. Večer jsem si ještě dopomohla k príma večeři - panča pomazala krajíce chleba máslem a loupala ty šišatý balonky, že si je nasází na ten chleba. A najednou slyšela mlask mlask mlask mlask a když se otočila, tak viděla, jak jí nějaká kočička všechno másílko olizuje. Ta kočička jsem byla já, ale panča si asi myslela, že je to nějakej Prezent, protože zrovna tak na mě křikla - TEDA POTVORO MALÁ, TY SEŠ FAKT PREZENT!!! Ale pak se tomu zasmála, zavolala páníka, aby se taky pokochal, vzala mě do náručí a řekla mi, že jsem Joluška prdluška a že jsem stejně sladká, ať zlobím jak zlobím.
Tak takhle vesele jsem si prožila ty jarní svátky a od tý doby pořád čekám, až mě sluníčko pošimrá přes sklo na čumáčku, ale je nějaký líný a vůbec ne pracovitý jako já.
Vaše Jolanka Půlocásková

P.S. Jo a takhle parádně se válím v pelíšku s Vendelínkem. Panča říká, že se u toho usmívám jako měsíček na hnoji. Už někdy někdo viděl měsíček na hnoji? Já teda ještě ne.

Velikonoce a měsíček na hnoji v pelíšku s Vendelínkem

29. dubna 2013

JAK SE ZE MĚ STALA JOLANICE VOPICE

Tak to vám bylo takhle: panča něco kuchtila a zapomněla mě k tomu pozvat, přitom ví, že každá holka se potřebuje vaření přiučit a že až budu jednou vyvařovat pro mýho Vendelínka, tak si nebudu chtít trhnout ostudu. Proto když jsem konečně zjistila, že se vaří, honem jsem skočila na linku a čumáčkem nasávala, o co jde. Panča byla trochu mrzutá, protože zjistila, že má málo smetánky a že to dílo tudíž asi nebude zrovna ono. Nalila smetánku do misky a něco do ní přisypala a pak v tý misce kroužila vidličkou, aby to pěkně rozmíchala. To mě moc zaujalo, protože mi to přišlo jako nějaký čarodějnický rituál. Nakrčila jsem se ke skoku a pak jsem ve vteřince plavně přelítla celou linku, přes sporák až k panče s miskou. Miska ale stála na takový podložce a v tom byla ta zrada. Podložka po mým doskoku popojela o velký kus dopředu, miska se rozkývala a její obsah se rozhoupal, jako když se na moři zvednou vlnky. Bohužel na takový vlnky nebyla miska vůbec připravená a tak se hoooodně vlnek přehouplo přes okraj a krásně nám odekórovaly celou kuchyň. Největší louže zůstala na podložce na lince, ale její menší sestřičky ozdobily podlahu, šuplátka, dveře, překvapenýho páníka, na chvíli dočista umlčenou panču a pár jich cáklo i na mě. Povím vám, že bylo moc příjemný se potom čistit.
Ale panča nějak ztratila nervy, asi že ta smetánka, který neměla už na začátku dost, teďka přebývala všude jinde, než v tý mističce. Vrátil se jí hlas a zakřičela na mě, jako ještě nikdy předtím: teda Jolanice vopice, co to jako děláš??? Překvapilo mě, že to nepoznala - přece musela vidět, že jsem se hned iniciativně pustila do úklidu toho nepořádku. Jazejček mi lítal jak divej a abych se celá neupracovala, tak mi přišel na pomoc i Vendelínek. Panča se pak uklidnila, uklidila (jú, dvě skoro stejný slovíčka) a dodělala oběd i bez smetánky. A úplně nakonec mě šla odchytit a pochovat a když mi strkala čumáček do kožíšku, tak jsem ji slyšela, jak si mumlá - teda Jolísku, ty jsi můj malej prevítek milovanej, viď? A bylo po bouřce. Aby panča viděla, že jsem jí tu vopici odpustila, tak jsem jí olízala celou ruku a ona kvičela Jolí Jolí a na páníka volala, ať se na mě podívá. Já to s tou pančou prostě umím, co vám budu povídat.
Vaše nevopice Jolanka Půlocásková

Nevopice jedna!

20. května 2013 - 1. narozeniny
A je to tady. Už nejsem vůbec žádnej prťavej malej Joloušek, ale dočista vyrostlá Jolanka, který je celý jeden rok. Panča tomu ale nechce uvěřit a pořád mě chová jako miminko a říká mi, že jsem její malej záprdek nebo zakrslíček, to asi podle toho, na jaký slovíčko má zrovna náladu.
Za ten rok se toho událo spoustu a panča mi to všechno pěkně poskládala do obrázkovýho videjka, abych se na to jednou, až vyrostu ještě víc, mohla podívat a říct si, tak takováhle jsem byla pěkná holčička:

VIDEO PRO JOLANKU K 1. NAROZENINÁM

Já bych ten svůj rok shrnula asi takhle:

• když jsem vloni 15. září k Fandovým přišla, byla jsem úplně malá, asi 4 měsíce stará kočička s bolavou krvavou tyčkou místo ocásku a dostala jsem jméno Jolanka, příjmením Půlocásková
• když jsem pak poprvý vyběhla ze svýho pokojíčku a uviděla velkýho chlupatýho Vendelínka, celým svým Jolančím srdíčkem jsem se do něj zamilovala
• můj půlocásek byl pořád moc zlobivej a dělal mi bolístku a tak se panča rozhodla, že ho vyhodíme, protože mi stejně k ničemu jinýmu nebyl
• díky tomu jsem měla hodně výletů k bíloplášťovi, kterej byl dočista hodnej a tak mu teď říkám kamarád
• dostala jsem protivnou pšíkavou a očičkovou nemoc a panča mě moc zlobila mastičkováním. Tu očičkovou nemoc pak dostali i všichni kluci a tak jsme jak správní mušketýři bojovali jeden za všechny a všichni za jednoho. Panča říkala, že se z toho už jednou zblázní, ale nezbláznila
• přišly moje první Vánoce a s nima veliká legrace. Nejlepší byl ten večer, kdy se po zemi válelo plno zmuchlaných papírů a pod stromečkem jsem našla svůj vlastní dáreček. A taky bylo moc povedený, jak se jednou svalil stromeček na zem a nikdo nevěděl, kdo to udělal. Panča ho pak sklidila a zase bylo všechno jako dřív
• jeden večer jsem začala vrkat jak holubička a vystrkovat na Vendelínka zadeček. Taky jsem k němu byla moc kamarádská, ale Vendelínek přede mnou utíkal. abych mu prej dala svatej pokoj. A tak aby ho panča zachránila, vzala mě zase na výlet ke kamarádovi a ten mi za to na bříško vyšil parádní zelenou housenku. Teď už ji ale nemám a bříško je stejně chlupatý jako předtím
• taky přišly Velikonoce a barvila jsem s pančou šišatý hopíky a pomáhala vařit a míchat salát vlastníma pacičkama, ale to se nesetkalo u panči s velkým pochopením.

Tak to byly takový hlavní události, na který jsem si vzpomněla. Mám se tady hezky a panča je do mě zasrdcovaná. Vymýšlí si pro mě různý jména. Každý ráno mě před snídaní pochová a to jsem princezna Jolanečka, Joloušek koloušek, Jolanka klokanka, sladká jako tatranka, Jolí, pusinka milovaná, Jolášek milášek. Nahlas u toho vrním, aby panča věděla, že se mi to líbí, ale pak už se začnu drát dolů, protože v bříšku mi kručí a snídaně čeká. No a k večeru, když jsem celá rozdivočelá a lítám z jednoho pokoje do druhýho, vrtím si u toho bobíkem na zadečku a shazuju všechno, co mi přijde do cesty, tak to jsem Jolouš prdlouš, Jolanice vopice, Joláč koláč a divočák poprděnej. Nic mi nevadí, každý jméno je pěkný, protože ať dělám co dělám, stejně vím, že mě má panča moc ráda a nedala by mě ani za milijon peněz.
V sobotu jsem potom dostala slíbený dortík. Panča se s ním neplácala dlouho, to můžu klidně říct. Ale ani já jsem se s ním neplácala dlouho. Popadla jsem z něho šunkovej lísteček a utekla s ním pod stůl, abych si ho v klidu užila a tím celá ta sláva skončila. Panča mi pak oddělila můj dílek do misky a zbytek rozdělila mezi Vendelínka, Fandu, Frodíka a Kubíka, aby i ostatní dostali narozeninovou mňamku. Vendelínek mi po konzumaci dal dortíkovou pusu a já jsem si ho pak slavnostně očistila, až zase vypadal jako vymydlenej ježurka. A tak si myslím, že se mi ty narozeniny moc vyvedly.
Vaše spokojená Jolanka Půlocásková

Krásné narozeniny, Jolanko

Dort s kytičkou pro slečnu Půlocáskovou

Konzumace dortíku

26. června 2013
Dlouho jsem nepsala, já vím. Byla jsem totiž uražená. Představte si, že mi panča šlápla na pacičku. Je pravda, že jsem si to možná trochu zavinila sama, protože jsem se jí pořád motala kolem jejích vlastních pacek a trochu nečekaně jsem se najednou ocitla za nima a panča na mě vůbec neviděla, ale stejně. Neměla mi na ni šlapat, to se přece kočičkám nedělá. Moc jsem zakřičela a panča taky, protože se lekla. Já jsem se lekla ještě víc a děsně kulhavě jsem se odběhla schovat. A potom začala hra na usmiřování a ta mě bavila. Panča byla moc smutná, že mi ublížila a tak si mě chtěla udobřit, ale já jsem hrála uraženou Jolanku a schválně jsem se jí schovávala. Zalezla jsem za stolek, kam není vůbec vidět a kam se nikdo jinej nedostane. Panča mě zkoušela vylákat ven prosbama a moc pěknýma slovíčkama, říkala mi Jolášku, já jsem to přece neudělala schválně, pojď za mnou, holčičko moje malá, já ti tu pacičku pěkně pofoukám, jo? Jolí, tak už vylez, prosím prosím.... Ale já jsem pořád dělala fóry. Třeba jsem jí jenom rychle ukázala hlavičku, aby viděla, že ji dobře slyším, ale když se ke mně přiblížila, tak jsem se zase honem schovala. Panča už skoro bulela lítostí, ale nakonec mě přelstila. Došla si pro klacík s provázkem, zamávala s ním u stolečku a najednou jsem byla venku natotata, vůbec jsem nekulhala, skákala jsem po provázku a úplně jsem zapomněla tvářit se ublíženě. Panča po mě rychle hrábla a vzala mě do náručí a tak jsme se spolu my dvě holky udobřily. Musela jsem panče odpustit, protože jeden nikdy neví, kdy to bude potřebovat sám.
A přišlo to docela brzo. To když jsem na úplně maličký kousíčky natrhala kuchyňskou roli a v pokojíku to vypadalo, jako kdyby tam nasněžilo. Kousek papírku jsem měla ještě nalepenej na čumáčku, když to panča objevila a tak ani nemusela zahájit vyšetřování. Ale nezlobila se, protože jsme přece byly kamarádky. Jen mi řekla - no, Jolí, s tebou se jeden fakt nenudí, viď?
No a tuhle zase seděli s páníkem na sedačce a na něco se dívali a najednou pod sebou uslyšeli divný zvuky. Vycházely z tý sedačky a panča pochopila, že historie se opakuje. Jojo, byla jsem zalezlá vevnitř a dělala tam pořádek. Naše sedačka je totiž děsně správná. Má nakloněný zádíčka, tak se nedá přisunout úplně ke zdi a to je pro nás badatele velikánská zábava. Kdysi to objevil Bertík, to byl kocourek, kterýho jsem vůbec nikdy nepoznala, ale bydlel u panči přede mnou. Byl moc šikovnej, skoro jako je Fanda a zjistil, že se dá zezadu do těch zádíček vykousat díra a tudy se může vlízt dovnitř. Panča z toho objevu nebyla nadšená tak jako on a od tý doby začala utěsňovat boční mezírky různýma polštářema. Po Bertíkovi ale přišel další badatel, Fanda, a i on si oblíbil tuhle sedačkovou schovku a dokonce ji ještě i trochu vylepšil. Panča teda taky vylepšila utěsňovací metodu a vrazila do boku takový tvrdý polštáře ze starý sedačky a prostor nad nima vyplnila normálníma polštářkama, kterých je u nás plno. A to se mi moc líbilo, protože jsem mohla konečně ukázat svoje pravý umění. Polštářky brzo skončily na zemi a pak už nebyl problém vyskočit na tu starosedačkovou překážku, odtud dolů za sedačku, dírou dovnitř a najednou jsem se ocitla v úplně jiným světě.
To vám bylo tak zajímavý. Všude tma, ale vonělo to tam starýma novinama a časopisama, který si tam panča schovala před hryzavým Fandou. No a jak teď s páníkem poslouchali ty divný zvuky, tak to jsem zrovínka na těch novinách pracovala. Chvátala jsem, abych toho stihla co nejvíc, protože mám ráda, když mě panča chválí. Najednou se sedačka odklopila, udělalo se světlo a já jsem uviděla panču s páníkem, jak na mě koukají. Hlavy jim visely dolů a vypadali, jako že nevěří svým očím. V sedačce bylo totiž nachumelíno úplně stejně jako prve v tom pokojíku. Ale nebyl to žádnej sníh, taky jak by mohlo nachumelit uvnitř sedačky, to dá rozum. Byly to kousky těch novin a časopisů a panča konečně pochopila, že je načase ty starý věci vyhodit. A došlo i na tu pochvalu, na kterou jsem se těšila - když mě panča vylovila, tak řekla: teda takovýho pracanta jsem tady FAKT potřebovala. No a to mě moc potěšilo, že jsem mohla být prospěšná.
Vaše pochválená Jolanka Půlocásková

29. července 2013
Jú, fakt už je to celý měsíc od mého posledního zápisu? A přitom je toho pořád tolik na povídání. Panča říká, že se ze mě stává divoký pometlo a já si už vážně budu muset pořídit slovník člověcký řeči, protože těm slovíčkům vůbec nerozumím. Ale to neva, stejně je mi jedno, co to znamená, protože mám panču dočista obtočenou kolem drápků a tak vím, že mě má děsně ráda, i když mi řekne třeba Jolanice drápanice.
Za tu dobu, co jsem vám nepsala, jsem se naučila spoustu nových věcí. Tak třeba skok přes kozu. Teda ona je to moje panča, ta koza, ale vypadá to úplně jak v tělocvičně, když člověcký koťata skáčou přes takovou tu divnou kozu. U nás to probíhá tak, že se panča ohne, aby nám vyčistila čurací a hovínkovou bedýnku, já honem rychle vylezu na takovou nízkou poličku a odtud skočím přes tu ohnutou kozu s odrazem přes její záda na vysokou polici na druhý straně, kam bych jinak nevyskočila. Panču to děsně baví a i když se mi někdy zrovna nechce skákat, tak si schválně plácá na záda a volá na mě Jolí, Joloušku, hop, podívej, hoplá.... No a mně to nedá a jdu panče udělat radost a zase přes ní skočím nahoru. Ale tuhle to panča nepromyslela do posledního puntíku a šla uklízet bedýnku jen v takovým tílku, co se ještě trochu vyhrnulo, když se ohnula. No a já jsem při přeskoku přes kozu použila drápky, protože bych se jináč na holý kůži těžko udržela a to se panče vůbec nelíbilo. Zaauvajsovala, až se mi naježil bezocásek a řekla mi tamty slovíčka, že jsem Jolanice drápanice. Pak jsem schválně několik dní přes ní neskákala, dokud se mi neomluvila a nenabídla mi za další přeskok dobrý bonbonky.
Ale co vám musím hlavně povědět je to, že jsem se stala čepičkářkou. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale jednoho dne jsem se probudila a věděla jsem, že je s obyčejnským životem konec a že musím udělat něco parádního a rozhodla jsem se právě pro to čepičkaření. Je to děsně jednoduchý. Druhá panča totiž sbírala porcelánový panenky a když ji jednou už tyhle holky začaly vytlačovat z pokoje, tak je přestěhovala dolů do pokojíku, kde jsem já začínala svoji domácí kariéru. Ty panenky jsou všechny postavený nahoře na skříni, kam se normálně žádná kočička nedostane. Ale protože, jak už víte, jsem se naučila skákat přes kozu nahoru, tak odtud je to už jen malej skůček na tu skříň, kde bydlí ty holky. A to víte, že když už jsem jednou nahoře, tak si tam všechno pořádně prohlížím a dolů mě jen tak někdo nedostane. Skoro každá slečna má na hlavě nějakou čepičku nebo klobouček a to je prostě úžasná zábava ty hlavový pokrývky krást. Jde moc dobře, protože jednak jsem šikovná a druhak se ty holky ani nebrání.
Prvně jsem se zaměřila jen na slamáčky, protože ty mi voněly nejlíp a když jsem si je shodila dolů, tak se daly krásně kousat. No ale ty brzo došly a tak jsem se pustila do pletených čepiček a že jsem pracovitá, tak panča každý den sesbírá ze země aspoň pět různých kousků. Brblá při tom sběru, že jsem malá opice a prej jako by jeden zloděj v rodině nestačil. Tím myslí Fandu, vím, že taky má tyhle úžasný dovednosti, ale kloboučky a čepičky ho nebaví, ten se zaměřuje na jiný sortiment. No a tak čepičky jsou prostě moje specializace a ohromně se mi tím rozšířily obzory. Někdy čepičku půjčím i Vendelínkovi, aby měl taky radost ze života. Před týdnem mi ho totiž panča strčila do tašky a odvezla pryč a já jsem byla hrozně napnutá, co se děje a trochu jsem se bála, aby mi ho vrátila. No a když ho pak vrátila, tak měl zase oholenou prdýlku. Jejda, ten se styděl. Rychle šel ke granulkám, aby to zajedl a já jsem mu ještě při tom dlabání krásně očistila zádíčka, aby věděl, že mi jeho holá zadnice vůbec, ale vůbec nevadí. Hlavně že se mi vrátil, Vendelínek můj jinak celej chlupatej.
No a to bude zatím tak všechno, co jsem měla na srdíčku. Venku je prej velikánský vedro, ale mně to ani neva, protože ven nechodím a dole v baráčku máme docela příjemnej chládek.
Vaše neupečená Jolanka Půlocásková

Čepičková specialistka

5. září 2013
To je dost, že jsem se taky jednou dostala k projevu, vždyť už jsem si připadala skoro dočista zapomenutá a nezajímavá. A to já teda vážně nejsem. Přece nezajímavou kočičku by si nikdo nedával do knížky a já jsem dobře viděla, že panča domů přinesla takovou lesklou knížku s obrázkama, která se jmenovala Čtyři mušketýři a jedna princezna a tam jsem uviděla svoji fotku. To mi udělalo radost a hned jsem tý Jolance na obrázku chtěla dát pusinku, ale panča mi knížku sebrala a řekla fuj Jolí, to teda ne! A dala knížku do police za sklo. A tak se na sebe můžu jenom dívat, ale to je taky dobrý.
Stává se ze mě prej pěkná divočina, říkala panča. A ještě jsem slyšela, jak o mně mluví, že jsem malej prevítek a drzounek rozmazlenej, ale že když se prej podívá na můj bezocáskovej bobík a vzpomene si na moje patálie, tak by mě stejně samou láskou dočista udusila. Na to si budu muset dát pozor, být udušená nechci. Stačí, že se pořád dusíme s Vendelínkem. On někdy zapomíná, že je třikrát větší než já a když mě zalehne, tak je ze mě vidět jen kousek pacičky na jedný straně a na druhý konec fousků a to pak kvičím, ať mě honem propustí, nebo se mu celá udusím.
Pořád mám plnou pusu legračních malých zoubků. Panča jim říká perličky a schválně mi do pusy strká prsty a baví ji, jak ji jen tak z legrace okusuju. Někdy se teda rozvášním a stisknu trochu víc, ale to panča hned řekne přísně Jolí NE! a já vím, že musím povolit, jinak si už na zoubkování hrát nebudeme. Ani nevím, proč mě okusování všeho tak baví, asi nechci, aby ty moje zoubky byly v puse nadarmo. A tak okusuju nejen panči prsty, ale taky sedačku, kuchyňský židle, plastový tyčky u žaluzií, papírový utěrky, časopisy, kytičky, pančiny pantofle někdy i s pančinýma palcema, zipy u svetrů a samozřejmě taky bonbonky a granulky.
A taky mě baví skákat. Skáču přes kozu-panču na skříně, přes sedačku na vysoký police v obýváku, na okna a na šplhadla, někdy skáču i přes Vendelínka a taky moc ráda zaskakuju za poličku v rohu, tam se mi moc dobře hraje. Tuhle jsem tam zrovna úřadovala a panča o mě nevěděla. A najednou viděla, jak se z rohový poličky samy od sebe vysunujou krabice. No ta vám na to čubrněla jak na nějaký zázrak. Asi si myslela, že má doma poltergeista, ale pak se za tou krabicí objevila malá pacička a představte si, to jsem byla já. Jéjda, to vám bylo smíchu v tý naší normální rodince.
Když neskáču a nekoušu, tak hromadím majetek. A to pak vždycky panča kouká, kolik hraček si nanosím do pelíšku, abych se s nima potěšila a pohrála si, než se zase záhadně ztratí. Někdy mi panča dokonce i pomáhá hračky hledat a to je důležitá práce, protože taková kočička na všechno sama nestačí. A tak panča leze po kolenou, plazí se po břiše a někdy si k tomu svítí aj baterkou a má pokaždý velkou radost, když pro mě najde další hračku.
Tak takhle se spolu my dvě holky umíme bavit. Někdy taky spinkám, ale to moc často nebývá. Zrovna teď jsem se ale tím vyprávěním trochu unavila, tak si pořádně olížu pacičky a dám si lehký odpočinek.
Vaše upovídaná Jolanka Půlocásková

Jolanka s nahromaděným majetkem

18. září 2013
V neděli jsem kontrolovala věci na skříňce v obýváku a došla jsem ke člověckýmu kalendáři. Když jsem se do něj zadívala, tak mi v něm bylo něco povědomýho. No a vážně, černý na bílým tam bylo napsaný slovíčko JOLANA. A to jsem přece já. Sice mi takhle nikdo neříká, jsem pro všechny Jolanka, Joloušek, Jolouš, Joláč, Jolí, soudružka Joluška, záprdek, smrádě, hřbitovní divoška, sladká princeznička a kdoví kolik jmen ještě mám, ale Jolana jsem taky já. A to, že jsem zrovna byla zapsaná v tom kalendáři, znamená jen jedno. Byl to v neděli akorát rok, co jsem přijela aj s krvavým půlocáskem k Fandovým.
Panečku, to ten rok ale rychle utekl. Trochu jsem v něm povyrostla, ale mezi klukama jsem pořád nejmenší střízlík. Taky jsem se v tom roce docela oprskla, to tvrdí panča, ale já osobně si myslím, že vůbec neprskám, jenom když pšíknu. Dále jsem přišla o zbytek ocásku a o kousek něčeho, co jsem měla v bříšku a co za mě dělalo takový legrační mrouskání, ale jinak jsem to pořád já, panči milovaná Jolanka Půlocásková. Moc mě v neděli opusinovala a pošeptala mi, že je děsně ráda, že mě má a že jsem její puntíkatá žížalka. Na důkaz toho jsem se jí v náručí otočila na zádíčka a pěkně se natáhla, až jsem vypadala jako špagátek a panča začala dělat na bříško jak na povel cmukity cmukity cmuk.
Odpoledne jsem pak stahovala věci na zem, to je moje další záliba. Co někde visí, tak stahuju dolů. Panča má v kuchyni takovou dvojrukavici, se kterou někdy vytahuje pálivý věci z horký skříňky. Ta rukavka normálně visí přes držadlo na tý horký skříňce, ale visí tam vždycky jen chviličku, než ji stáhnu. Máme takovou hru s pančou, ona ji každý ráno sebere ze země a pověsí na držák a já ji hned zase stáhnu a mám z toho legraci. No a tuhle panča hodila na linku mikinu a šla si umýt ruce. Mikině visela jedna packa dolů a tak jsem se postavila na zadní a mikinu stáhla. Jenže mikina žuchla dolů přímo na mě a já jsem se na chvilku ocitla úplně ztracená ve velký tmě. A pak jsem slyšela panču, jak se směje, protože ta její mikina obživla a začala lítat po kuchyni tak dlouho, dokud se z ní nevyklubala trochu vyjevená Jolanka. Chvilku jsem byla uražená a dělala jsem, že s pančou nemluvím, ale stačilo, aby mi ukázala krabičku s bonbonkama a hned jsem se úplně odrazila. To by tak hrálo, aby mi bonbonky nakonec snědl Vendelínek.
Vaše už celý rok v rodině usazená Jolanka Půlocásková

Tak hurá do dalšího roku, Jolí

27. září 2013
Včera jsem se kamarádi moc poměla, i když prvně to tak ani trochu nevypadalo. Panča na mě totiž trochu zvýšila hlas, když přišla domů a našla podlahu celou pošvestkovanou. Ani se neptala, kdo to udělal, protože jsem zrovna seděla u misky a měla na drápku napíchlou další švestku. Chtěla jsem totiž panču překvapit novou podlahovou dekorací a tak jsem švestky z misky jednu podruhý vyhazovala ven. Některý si při dopadu vesele poskočily jak hopíci, jiný udělaly křup a trochu se rozprskly. Už mi jich moc nezbývalo a mohla jsem svoje dílo krásně dokončit, ale jak se najednou ta panča objevila a křikla na mě NO JOLOUŠI JEDEN JOLOUŠOVATEJ, CO TO TADY VYVÁDÍŠ???, tak jsem pro jistotu sjela hbitě ze stolu a odešla rozjímat za křeslo, dřív než na mě mohl přistát nějakej ten malej zadečkovej lepaneček. Panča si pak hrála na Popelku a přebírala dobrý švestky od rozprsklých a pořád jsem slyšela, jak tam něco brblá o chlupatým zmetečkovi. Doufám, že nenadávala Vendelínkovi, protože on je děsně hodnej.
No ale pak vybalila nákup a v jednom sáčku byly takový oranžový kostrbatý tyčky. Panča už věděla, že nám kočičkám dělají moc dobře, protože to měla předvyzkoušený s Fandou a Mášenkou a Emičkou, ti prej byli ze všech nejvíc touhle věcí rozvášnění. A tak jednu tyčku vytáhla, kus z ní ulomila, dala mi ji k čumáčku a řekla, hele Jolanko, co to tady je?? Jak bych já mohla znát odpověď? Vždyť jsem přece takovou věc předtím nikdy neviděla. A tak jsem si to prvně opatrně očuchala a najednou to na mě přišlo. Taková radostná nálada, jako kdybych si lízla nějakýho alkoholickýho mlíčka. Začala jsem tu tyčku vyhazovat do výšky, kutálet ji pod stolem, válela jsem po ní sudy a potom jsem ji popadla do zoubků a utíkala jsem s ní pod stůl v obýváku, protože tam se mi hraje o fousek líp než v kuchyni. Je tam na zemi hadr a tak to tak neklouže. Panča si přinesla na to moje hraní foťákovej přístroj a cvakala na mě jako na nějakou slavnou hérečku. A potom mi řekla, tak vidíš Jolanko, jak si s tou mrkvičkou krásně hraješ. Takže mrkvička ta tyčka byla. Škoda, že teď ji už nemám, někam se ztratila. Hledaly jsme ji s pančou úplně všude, i pod sedačku jsme se podívaly - panča okem a já pacičkou, ale mrkvička je ztracená. Ale neva, prej dostanu večer novou. No nemám já se úplně princeznovsky?
Vaše umrkvičkovaná Jolanka Půlocásková

Jo mrkvička, to je vášeň

30. října 2013
Ke slovu se hlásí skoro zapomenutá Jolanka Půlocásková. Musím říct, že to od panči nebylo ani trochu hezký, když mě nenechala zapisovat do deníčku, co se dělo za zajímavosti. Teď si určitě na plno věcí ani nevzpomenu. Ze všeho nejdřív se ale vyznám z toho, že moje láska k Vendelínkovi nepolevuje, to by snad ani nešlo přece. Dokonce bych řekla, že nabývá na grádech a někdy si spolu hrajeme tak udatně, až nás panča radši rozhání. Ale o mě se bát nemusí, já se přece nedám. Aha, tak panča říká, že se bojí o Vendelínka, haha, ta vám tak kecá... Když jsme spolu sami doma, tak se nepereme, protože nás nemá kdo rozhánět, ale stulíme se do jednoho pelíšku, aby nám bylo milo. Na mě tam teda moc místa nezbejvá, ale to neva, já jsem i tak se svým Vendelínkem moc spokojená.
Naučila jsem se nějaký nový kousky, co se panče moc líbí. Nejradši má skákavej kousek. Né ten přes kozu, o tom jsem vám psala už dávno. Ale teď umím jeden ještě parádnější. Když si panča sedne k týhle psací krabičce, na který teď drápkuju svůj deníček, tak si honem vyskočím na pelíškový okno, co je hned vedle a odtud je to už jen malej skůček panče na krk. Poprvý se toho novýho úkonu panča trochu lekla, možná i proto, že jsem ji při přistávacím manévru drápla do krku. Ale rychle se odlekla a já jsem jí za to pěkně celej krk olízala. Bylo to skoro jako když lížu Vendelínka, akorát že panča nemá na krku tolik krásných dlouhých chlupů jako má ten můj ženich. No a teď, když už mám ten svůj skok natrénovanej, tak si takhle na panču vyskakuju docela často. Panča mě k tomu sama povzbuzuje, říká - Joloušku, honem, skoč, hop, Jolííííí, tak dělej prďolo, šup šup... a já pak neodolám a skočím. Akorát je prej škoda, že to panča pořád nemůže vyfotit, protože buď je u toho sama anebo když je tam páník, tak já vždycky seskočím na zem zrovínka ve chvíli, kdy chce páník udělat cvak. Možná se to jednou povede, ale nic neslibuju, to víte, sliby chyby a já nechci být prolhaná Jolanka.
Taky už umím dost obstojně krást a to mě ani pan Fanda nemusel zaučovat, ty vlohy jsem už asi měla v sobě. Jen mě neba nosit se s úlovkama do schovky, protože stejně žádnou nemám a tak je nechávám bezelstně ležet, kde mi zrovna odpadnou z pusiny. Panča má pokaždý, když přijde z práce, svoji sběrnou chvilku a je ráda, že když už se věnuju tomuhle poctivýmu zlodějskýmu řemeslu, tak aspoň nešantročím. Ale tuhle když šmátrala pod křeslem, tak viděla, že i já umím šantročit. Například se našel zašantročenej klíč. Panča ho vyšantročila, ale vůbec neví, odkud je a kam patří a tak si myslí, že jsem ho snad vyčarovala. Takovýhle já mám vlohy.
Jo, a ještě mám další nový jméno, panča mi říká ROHLÍKOVÁ ŽEBRAČKA. Mně totiž děsně chutnají suchý rohlíky a když je přede mnou někdo žvejká, tak si nemůžu pomoct a žebrám. A to mi fakt jde moc krásně. Postavím se na zadní nožky, předníma se opřu o rohlíkovýho šťastlivce a tak dlouho na něj kulím oči, dokud se se mnou nerozdělí o poslední sousto. Ale pozor, musí se mi vybírat jen bílej prostředek, protože jináč se mi to nalepí na patýrko a já pak dělám děsný kousky, abych se toho zbavila.
No a víte, co bylo novýho o víkendu? Byly se za mnou podívat dvě tety, co mě před rokem našly na hřbitově a přivezly k Fandovým. Chtěly si mě pochovat a porovnat s minulou půlocáskovou Jolankou. Jenže já jsem zrovna dělala velký fóry a vůbec jsem se jim neukazovala. Stačilo, že Vendelínek k nim letěl, až se mu bříško natřásalo. To já jsem si pěkně zalezla zezadu pod počítačovej stolek a panča ze mě viděla jen jedno ouško a to mě ještě musela uprosit bonbonkama, aby to ouško vylezlo. Byla z toho celá vedle, proč jsem najednou takovej ustrašenec, jenže vůbec nepochopila, že mám taky nějakou pýchu a nejsem žádná hej počkej ukazovací Jolanka. Tety mě nakonec viděly celou aspoň přes sklo, když už šly zase domů a já jsem si pak děsně pošmákla na dobrotách, co nám přinesly.
Příště napíšu o navrácených kytičkách, ale teď už jsem celá udrápkovaná a taky na mě kulí očička Vendelínek, tak to dělá pokaždý, když se se mnou chce zase láskyplně poprat. Co bych pro něj neudělala...
Vaše malá Rohlíková žebračka Jolanka Půlocásková

Tulení s Vendelínkem

17. prosince 2013
No tohle. Panča mi řekla, že jsem čuně učuněný a né žádná princezna a taky projevila naději, že se pořádně zalískám. Teda ona řekla p*o*s*e*r*u, ale já takový slovíčko nechci ani slyšet, ani zakníkat, natož napsat. No ale abych se vymňoukla, co se vlastně stalo.
Dělal se oběd a to je moje nejoblíbenější část z celýho týdne. Vaří se totiž jen v sobotu a v neděli a někdy dokonce jenom v sobotu, protože v neděli se na oběd někam zajde a na ubohou Jolanku nikdo nebere ohledy. Mám docela obavy, že s takovýmhle přístupem panči se pořádně vařit nikdy nenaučím a Vendelínek mi přeběhne k nějaký opravdový kuchařce. Tentokrát ale panča něco splácala a šli si s páníkem sednou jako vždycky do obýváku, protože si k tomu jídlu pouštějí nějakou legraci z placatých koleček. Tuhle část oběda mám taky moc ráda. Sednu si před ně, vykulím oči a hlavu nakloním do strany. Nežebrám jako u rohlíků, to je pod moji úroveň hřbitovní kočičky, ale prostě jen takhle sedím a koukám. Panča chvilku dělá, že mě nevidí, po chvilce už vidím ruku, jak se sune k mojí hlavičce, aby mě pohladila a za další chvilku už ta ruka odkrajuje něco na talíři, abych si teda taky trochu šmákla. Ale já o to moc nestojím, čekám totiž na tu nejbáječnější chvíli a ta přichází v momentu, kdy jsou talíře SKORO prázdný a já se můžu pustit do bezvadný talířový očisty. Pohodlně se k tomu usadím a jazýček mi lítá jak splašený, aby na talíři nezůstal vůbec žádnej zbyteček. Panča se tomu vždycky směje, ale pak mě pochválí a říká, že si vůbec nemusela pořizovat myčku, když má zadara takovou šikovnou Jolanku.
No a jak se nakonec dostala od šikovný Jolanky k tomu čuněti? To už byly talíře vylízaný, panča s páníkem se dodívávali na něco v tý bedýnce (ale né v kadibudce, abyste si nemysleli, že se dívali na hovínka) a najednou panča slyšela z kuchyně nějaký labužnický mlaskání. Tak tam honem naběhla a uviděla mě, jak stejně usilovně jako ty talíře vylizuju pánvičku s olejem. Júú, ta mě hnala rychle pryč, pánvičku honem schovala, ale málo platný, už jsem byla zevnitřku celá naolejovaná jako nějaká Jůlie. A pak mi právě panča řekla tu větu, co jsem vyzradila na samým začátku. Ale můžu vám klidně říct, že se spletla. Už uplynulo pár dní a a já jsem se ani trochu nezalískala a čuník se ze mě taky nestal.
Jsem pořád stejně roztomilá, usměvavá a šikovná Jolanka Půlocásková

Jolanka nezalískaná

27. ledna 2014
Jsem prej bordelářka, prohlásila panča. A to jen proto, že jí denně přerovnávám polštářky, co má naskládaný na sedačce. Je to strašně lehký, stačí zalízt za první z nich a pak tím tunýlkem rychle proběhnout a v tu ránu jsou na zemi i všechny ostatní. Panča se jako zlobí, ale stejně je celá užaslá nad mou dovedností a vždycky se mě ptá – teda Jolanko, jak ty to děláš? Jednou jsem jí to konečně ukázala, zrovna když ty polštářky narovnala zpátky a tak si myslím, že teď už se mě na to ptát nemusí.
Ale já jsem vlastně chtěla napsat ještě něco o Vánocích. Myslela jsem, že už z toho všeho rozruchu nebudu tak vykulená jako minule, protože teď už jsem byla přece stará mazačka. Jenže když to vypuklo a panča s páníkem začali strojit tu zelenou velkou štětku, byla jsem zase úplně jako u vytržení. Dokonce jsem si ze samý radosti párkrát jakože pohonila ocásek, ale to víte, kde nic není, ani Jolanka nebere. Štětička místo ocásku se chytá špatně, ale panče se to i tak moc líbilo a říkala, že mě asi přihlásí do nějakýho stardancu.
Strojení štětky šlo nám všem dohromady pěkně od pacek. Hezky jsem pomáhala, hlavně když se mi zdálo, že třeba támhleta koulička by měla viset někde jinde, než kam ji pověsila panča. To jsem pak vždycky jen máchla pacičkou a koulička už byla jinde. Skoro vždycky na zemi, ale párkrát se mi povedlo ji přemístit tak, že zůstala na štětce a z toho jsem měla velkou radost. Trénovala jsem to potom každý den a myslím, že příští rok mi to už půjde úplně samo. Na špičku štětky panča dala jen tak halabala malýho lehkýho andělíčka a ten se mi vážně moc líbil. Přála jsem si, aby byl jen můj a tak jsem mu každý den pomohla dolů na zem. Nedalo to žádnou práci, protože na špičku jsem s trochou cviku došáhla ze šplhadla a ten andělíček tam nebyl ani pořádně přidělanej, tak se vždycky ladně snesl dolů jak sněhová vločka. Kdybych byla jako Fanda, tak bych si ho určitě hned odnesla do nějaký schovky a panča by ho našla až o jarním úklidu. Ale já taková nejsem a o svoje poklady se ráda podělím. A tak panča našla každý den andělíčka dole pod štětkou, sebrala ho, dala zpátky na špici a já jsem ho za chvilku zase sundala.
A takhle se to odehrávalo několik dní, než přišlo velký BUM. Jako že s andělíčkem spadla celá štětka. Panča zrovna seděla vedle v pokoji a najednou uslyšela randál a trochu kvičení. No a když přiběhla na místo činu, tak uviděla, jak si štětka leží klíďo píďo na zemi a pod ní se melu ubohá já, ona mě totiž trochu uvěznila a já jsem vůbec nemohla ladně odběhnout, jak jsem to měla prvně v úmyslu. Panča to celý nadělení vzala s podivným klidem, skoro jako někdo, kdo je na podobný extemporata zvyklej. Řekla – tak to vidíš, kozo jedna malá, dobře ti tak. A pak zvedla štětku a vysvobodila mě ze zajetí. Řeknu vám, že jsem odtud vystřelila jak raketa, ale ještě než panča stihla štětku vrátit do původní polohy, už jsem byla zase zpátky.
Druhej den jsem nezištně pomáhala sundávat ze štětky balonky a dávat je zpátky do krabice a jenom párkrát jsem nějakej odnesla pryč, aby se neřeklo, že jsem divná. Panča mě pak pochovala, dala mi pusu a řekla, že jsem stejně její chlupatý miminko a táááák dlouho mě drbala po bříšku, až jsem se z toho blahem celá rozvrněla. Teď si jdu učesat mýho chlupatýho Vendelínka a pak si porozjímám o životě.
Vaše malá velká Jolanka PůlocáskováJolanka s andělíčkem a příprava na skok

Štětka na zemi a diskrétně mizející Jolanka

15. května 2014
Tak si představte, že jsem na světě už celý dva roky a nikdo tomu nechce věřit. Panča nevěří, páník nevěří a ani Vendelínek můj nejdražší nevěří. On si totiž myslí, že jsem pořád malý mimino, který je potřeba hlídat a který se může klíďo píďo přeprat. Jenže to se plete. Sice jsem proti němu pořád Malá Záprdková, ale bacha, přeprat se už dávno nenechám. Sílu Vendelínkovu totiž kompenzuju mrštností Jolančinou a to si pište, že jsem mrštná jak červík na udičce.
No a co se asi tak v poslední době odehrálo? Pořád mám prej děsně milej kukuč a tak je mi předem všechno odpuštěno. Ale já si myslím, že mi nemá kdo co odpouštět, protože já totiž vůbec nezlobím. Jen provozuju nějaký takový činnosti, při kterých se nadělá trochu nepořádku. Tak třeba přesun věcí z místa na místo, to je vám někdy pěkně bincová událost. Tuhle jsem se rozhodla přemístit LEHCE do strany obrázek, kterej visel nad komodou a on vám ten trubka místo toho spadl na zem. Žjova, toho randálu co nadělal, až mi skoro ouška zalehly. A kdyby jen randálu, on kolem sebe ještě nadrobil plno takových lesklých ostrých kousíčků. Panča se na ten obraz moc zlobila a říkala mu, ty smrádě jedno nemožný, ocas to nemá, ale smetat věci ze zdi umí za dva. Tomu jsem se trochu divila, proč to vůbec říkala, každýmu je přece jasný, že obrázky nemají ocásky a dokonce se bez ocásků už narodily, né jako já. No a pak panča přinesla dlouhý koště, aby ty kousíčky nametla na hromadu. Měla jsem radost, že si hned mám s čím hrát, protože honit koště, to je moje záliba. Jenže pak to panča dočista pokazila, když přinesla chobotnatce a spustila s ním randál. To jsem hned vyklidila pozici a šla se před tím řevem schovat do škvíry za psacím stolem, odkud mě nikdy nikdo nevytáhne. Je mi tam krásně bezpečno a vylezu, až když sama chci.
Jako tuhle, když u nás byl nějakej cizí člověk a něco dělal u páníků na počítačový mašince. Vůbec jsem ho nečekala a když se tam tak najednou objevil, tak se mi děsně zježily chloupky na bezocásku a panča se z toho mohla picnout. Říkala, že vypadám, jako kdybych měla na prdýlce přilepenou chlupatou mašličku. Ale dlouho se nesmála, protože jsem v cukuletu byla zalezlá ve svý zástolní schovce a byla jsem tam moc dlouho, to aby se panča zastyděla a příště se mi neposmívala.
Jindy jsem tak nějak panče zlomila kytku a ona nad ní lomila packama a říkala, že jsem zviňucha obecná. Ptala jsem se Vendelínka, co to je a vůbec nevěděl. Jenže za to zlomení jsem vlastně ani trochu nemohla, na okně totiž bylo děsný vzrůšo - lítala a bzučela tam veliká moucha a já jsem z toho byla jak v Jolančině vidění. Panča mi honem sklízela z cesty všechno, co stálo na okně, ale tu poslední kytku už nestihla zachránit a tak teď ji má smutně zlomenou vejpůl. Ta kytička se jmenuje divně, nemá hezký jméno jako je třeba Jolanka nebo Vendelín. Jmenuje se Orchidéja nebo tak nějak a měla hodně žlutých kvítků a panče je líto, že teď umřou. Ale já jsem přece taky pěkný kvítko, tak to by jí mohlo stačit. Si myslím aspoň. Teď už ale radši skončím, musím si totiž ohlídat, aby se na mě nezapomnělo s těma narozeninama.
Vaše už dvouletá Jolanka Půlocásková

video na youtube JOLANKA 2. NAROZENINY

Hodně štěstí a zdraví, milá Joli

15. září 2015
Nazdar světe, hlásí se deníčkově skoro ztracená Jolanka. Už je to tak dlouho, co jsem měla poslední zápis, že jsem skoro zapomněla, jak se vlastně drápkuje. A to není jen tak, znova se to všechno naučit. Jenže panča byla zatvrzelá a ne a ne se mnou zase začít. Víte, on se ten můj poslední zápis přihodil jen jeden jedinej den předtím, než se náš Fanoušek proměnil v andílka a odletěl na obláček. A panča pak už nechtěla mít s deníčkama nic společnýho, tak moc jí bylo po Fandovi smutno. Že prej to s Fandou začalo a taky to s ním skončí. Ale já jsem si přece taky psala deníček, a to hned od prvního dne, ani jsem tam ještě nebyla rozkoukaná. No zkrátka a dobře, panča se nakonec uvolila, že sem tam si můžu teda i já něco napsat, abych nevyrůstala dočista bezdeníčkově. No a proto jsem teď zase tady. Ono je to dneska totiž zrovna tříletý výročí od toho dne, co mě teta Renata našla pobíhat s krvavým půlocáskem na hřbitově, polapila mě a dovezla sem, k pančovým.
A tak jsme s pančou slavnostně zasedly k psací krabičce a panča řekla – Jolanko vzpomínej, co všechno se od toho posledního zápisu přihodilo. Jenže to si už vůbec nepamatuju a tak začnu tím, na co se hodně tet pořád ptá. Jestli se prej pořád ještě milujeme s mým Vendelínkem. Jejda, to jsou mi ale zbytečný otázky… Někdy nás sice panča načapá, jak se spolu mydlíme, Venda syčí a já kvičím a pak honem utíkám pryč, až se mi lalůček na bříšku houpe ze strany na stranu. Ale to je jenom tak, abysme si ten náš vztah trochu zpestřili a za chviličku už spolu zase ležíme v pelíšku, já Vendelínkovi jazýčkuju tu jeho pěknou chlupatou hlavu a on se tváří děsně chlapsky, jako že tu potupu pro mě teda vydrží.
Naučila jsem se taky mluvit po člověčsku. Zatím je to sice jenom jedno slovíčko, ale to asi ani ten slavný kocourek Mikeš nemluvil hned od začátku jako profesor. To slovíčko už mám skvěle natrénovaný, protože ho říkám každý večer. Bříško mi vždycky správně prozradí, kolik je hodin a to se pak ometám panče kolem nohou a významně házím hlavičkou směrem k plechovce, kde jsou schovaný poklady jako kapsičky a gourmetky a když je panča hodně nechápavá, tak ještě běhám od plechovky k panče a zase zpátky. No a to jí pak už konečně dojde, že je čas, vezme mističky a spravedlivě nám rozdělí tu dobrotu. Když nám ji nese, tak se mě vždycky pro jistotu zeptá – čípak je to papání, Jolanko? A to přijde ta slavná chvíle a já jí odpovím po člověčsku – MÉÉÉ. Ano, přesně takhle to řeknu děsně vysokým hláskem a panča se zasměje, pohladí mě za tu informaci po hlavičce a pak mi konečně dá mističku na zem. Já honem honem papám a přitom si říkám, že ta panča je dost divná, když si za takovou dlouhou dobu, co se známe, ani nezapamatuje, čípak je to papání.
Taky jsem už hodně vyrostla, ale panča mi stejně říká, že jsem její malej záprdek. A ona je to pravda, vedle kluků jsem pořád jen mrňavá Jolanka. Ale jinak jsem veliká, to dobře vím. Když mě totiž panča chová, tak mě někdy měří. To se dělá tak, že mě v náručí překulí na zádíčka, začne mě hladit po puntíkatým bříšku a ptá se – jak je Jolanka veliká? A já se našponuju tak, že přední nožičky sahají až skoro k Praze a ty zadní zase k Brnu a panča jásá a říká – tááááák je Jolanka veliká. Mně se to hrozně líbí, to chování, šponování a bříškohlazení a klíďo bych takhle žížalkově natažená vydržela celý den, ale panču začnou po nějaký době bolet ruce a tak je měření u konce a já musím na zem. Ale pokaždý se na panču hezky usměju, to aby věděla, že si to zase musíme brzo zopakovat. Akorát mě neba, když si k tomu rituálu pozve páníka a chce, aby to zdokumentoval fotícím aparátem. Ten nemám ráda a hned se panče vysmeknu a utíkám pryč, až se mi za bezocáskem práší. Panča pořád doufá, že se to někdy povede, ale já si dám moc dobrý pozor, aby se to nepovedlo.
Teď už jsem celá upackovaná a nechci, aby byl můj první zápis delší než samotná Jolanka. O starých událostech psát nebudu, ty už odnesla voda, ale slibuju, že příště vám ještě napíšu, jaký byly moje třetí narozeniny, které jsem oslavila už v květnu.
Vaše slibotechňácká Jolanka Půlocásková

Jolanka třetím rokem nalezená

Se svým věrným Vendelínkem

25. září 2015
Minule jsem vám slíbila, že napíšu o svých narozeninách, ale ještě než jsem se k tomu stihla dodrápkovat, tak mě předběhla příhoda s mouchou a ta prostě nesnese odkladu, to i panča uznala.
To jsem si jen tak bez vedlejších úmyslů hověla u panči na klíně a ohryzávala jsem šňůrku, co jí visela od kapuce na mikině. Tohle dělám fakt hrozně ráda, rozvalím se na klíně na zádíčka a žužlám a panče ani nevadí, že má pak šňůrku celou mokrou. Je spokojená, že jsem děsně hodná Jolanka a že si mě může takhle užít, protože někdy jsem prej jako divoženka a na klín nejdu, ani kdyby mi slibovala novej ocásek.
No a tak si takhle hraju a najednou mi něco prolítlo kolem čumáčku. Hlava mi úplně sama vyskočila nahoru a tak jsem viděla, že to něco byla moucha. Nevím, co na ní bylo tak zajímavýho, ale prostě mě donutila, abych ukončila žužlání a zahájila nejdřív zpívání, pak honění a nakonec schovávání.
Zpívání bylo strašně krásný, na to se panči klidně přeptejte. Vytáhla jsem totiž ze svýho repertoáru tak vysokej hlásek, že i moucha se zastavila v letu a usedla na stůl, aby si ten zážitek mohla vychutnat. Chtěla jsem ji pohladit a tak jsem mávla pacičkou, ale moucha to nepochopila a odlítla o kus dál. A to se nedalo nic dělat, musela jsem všeho nechat a provést to honění. Panča si mě moc nevšímala, protože zrovna úřadovala na tý svojí psací krabici a byla docela ráda, že mě nemusí jednou rukou hladit a má zase na chvilku obě ruce volný. Občas zaslechla nějaký hluk, jak někde něco spadlo, ale na to je už zvyklá a tak ani nevstala ke kontrole. Jenže pak se ozval hluk mnohem škaredější než ty předtím a to už panča vylítla a utíkala do kuchyně. Kamarádi, tam vám byl taaaak děsnej nepořádek, to si vůbec nepřejte vidět. Ale myslím, že to přání se vám nesplní, protože to panča nejdřív vycvakla a pak teprve na mě křikla ty kobylo jedna praštěná, to se ti teda zase něco povedlo!!
No a v tom měla pravdu, povedlo se mi za mouchou vyskočit na skříňku, odtud jsem přelítla k dřezu a tam stála hned na kraji skleněná miska, na který moucha zaparkovala. Jenže když jsem na ní chtěla zaparkovat i já, miska mi galantně udělala místo a uhnula na zem. To vám najednou bylo všude miskových kousků, že něco podobnýho jsem ještě neviděla. Moucha zmizela neznámo kam a já jsem honem radši přešla k bodu 3, schovávání. To tak, abych ještě musela pomáhat s úklidem. Nakonec páník přinesl chobotnatce a jezdil s ním po kuchyni a chobot mu schválně strkal úplně všude, aj pod lednici a dokonce s ním zajel i do obýváku a to jsem honem vystřelila ze schovky za sedačkou a utíkala se schovat zase jinam. Tam už mě chobotnáč nenašel, takže to byl vlastně docela bezva večer. Slyšela jsem panču, jak žaluje páníkovi, že to byla její oblíbená mísa na salát a jaký jsem smrádě malý, ale ty saláty stejně nebyly dobrý, tak aspoň od nich bude pokoj.
Vaše dost uhoněná, ale celkem spokojená Jolanka Půlocásková

Jolanka před akcí, kuchyň po akci

3. října 2015
Konečně jsem se dostala k tomu, abych napsala s velkým zpožděním o svých narozeninách. V květnu mi byly už tři roky, to koukáte na malou Jolanku, jak vyrostla, co? Panča na tu slávu nejdřív uklidila celej barák, ale to si mohla klidně odpustit, protože hned jak vytáhla toho hlučnýho slona s chobotem, tak jsem rychle utekla do schovky pod stolem a moc dlouho jsem nechtěla vylízt. To pak musela přijít na řadu krabička s bonbonkama a pančiny lstivý řeči jako - Jolankooooo, no tak, poserko, už je to hotový, tak vylez, ty kozo malá.... A když teda pořád chrastila těma bonbonkama a tak pěkně prosila, nechala jsem se konečně přemluvit a vylezla jsem. Panča mě honem chytila a pochovala, aby viděla, jestli jsem jí už odpustila. Usmála jsem se na ni jedním ze svých okouzlujících úsměvů a panča z toho byla v sedmým nebi, skoro jako by měla narozky ona a ne já.
V kuchyni už na mě čekal dortík, ale musel čekat nahoře na lednici, protože hrozilo, že zatímco mě bude panča odlákávat, tak mi hlavní ochutnávač Vendelín můj dortík dočista schlamstne. A to bych asi byla smutná, protože pro dobrý jídlo já žiju. Panča mi dala pusu na čelíčko, moc hezky mě podrbala pod bradičkou – ví, že na to já slyším, a pak mi řekla do ouška – krásný narozeniny, Jolanko, mám tě moc ráda, ty moje holčičko tříletá. A k dortíku mi předala i kytku, protože jednou jsem holka a ta se holkám k narozkám dát musí. Ta kytka nebyla moc nezdobená ani barevná, byla celá zelená a vypadala jako travička, ale to vůbec neva, i to se počítá. A hlavně byla moje, takže jsem si s ní mohla dělat, co sama uznám za vhodné a to jsem pak taky udělala. Byl to moc hezký den, protože když už jsem měla plný bříško a umývala jsem se na sedačce, tak mi panča ještě přinesla úplně novou myšku, na kterou předtím zapomněla. Držela ji za ocásek a mávala mi s ní před hlavou a já jsem ji jen tak vleže pacičkama chytala a skončily jsme teprve, když jsem místo myšky chytla panči prst. To se pak ozvalo jauvajs, Jolouši a bylo po hraní.
Druhý den jsem se moc hezky věnovala tý zelený kytičce a za to, jak jsem na ní zapracovala, by se nemusela stydět ani žádná opravdická zahradnice. Prvně jsem ji celou vytáhla, aby se kořínky mohly nadýchat vzduchu, pak jsem tu hlínu, co z ní odpadala, zašlapala s Vendovou pomocí do koberce, to zase aby se kytička u nás cítila jako doma a nakonec jsem ji chtěla zasadit zpátky, ale to mi moc nešlo, protože kelímek se pořád potácel jako opilec. A tak jsem to už nechala na panče, aby si s tím poradila. Ta mě za to pochválila, řekla mi, že jsem prostě prdluše obecná a kytku vrátila do kelímku. Škoda, že to celý potom pokazila zase s tím svým chobotnatcem, jinak by to byly moc povedený narozeniny.
Vaše tříletá (a kus k tomu) Jolanka Půlocásková 

To ne já, to ufoun

video na youtube KOČIČKA A TKANIČKA

8. října 2015

POZOR POZOR! TENHLE ZÁPIS JE VYNUCENÝ!! JÁ TO PSÁT VŮBEC NECHTĚLA!!! 

Panča je pěkná zrádkyně! Rozhlašuje o mně, že jsem čuně a ještě mě nutí, abych to o sobě sama napsala sem do deníčku a to se mi vůbec nelíbí. Uvažuju, že s ní přestanu kamarádit. Já přece nejsem žádný čuně, jsem kočičí princezna a komteska. Nemám čuníkovský štětiny ani kopýtka a dokonce ani zakroucenej ocásek a už vůbec nechrochtám. Takže z toho úplně jasně vyplývá, že nemůžu být čuně.
Tahle naše rozepře se udála nedávno, když panča našla můj příspěvek do domácnosti a díky tomu v sobě objevila velký hlasový potenciál. No a o co že teda šlo?
To si panča seděla na židli, klapala do tý svojí počítačový klábosnice a pořád se jí zdálo, že je něco ve vzduchu. Abych to upřesnila, čmuchala hovínkový parfém. Vstala, šla prolustrovat jednu kadibudku, pak druhou, dokonce ohledala i okolí kadibudek, ale nikde nenašla kýžený poklad, který by mohla vylovit a odéru se tak zbavit. Tak se vrátila zpátky a ťukala dál, ale ta vůně se tam pořád někde nesla. Panča si pomyslela, že holt má asi bobkový mámení a už si toho nevšímala. Potom skončila s klapáním, protáhla se a řekla si, že když už je jednou vstatá, tak trochu poklidí věci, co se zatím samy naházely na zem. Posbírala moje perfektně rozmístěný hračky a všechny je nesmyslně vrátila zpátky do hracího košíku, narovnala zpřeházený polštářky a šla sebrat ze země takovou podlouhlou úzkou krabici, ve který jsou schovaný dvě kazety s nahrávkami nějakýho divadla, který má panča moc ráda. Kazety už nemá na čem přehrát, ale i tak je to prej pro ni poklad. No a když tu krabici zvedla a trochu ji otřela jakože od prachu, tak to s ní málem kleplo. Prvně straaaašně zaječela a pak vykřikla moc ošklivou větu – no Jolouši, ty seš fakt neskutečný čuně!!! 
Pod tou krabičkou totiž bylo schovaný jádro pudla, neboli moje parádní hovínko. Já už jsem holt taková čistota, že jakmile není v boudičce naprostej pořádek, tak tam nejdu a radši se vykakám vedle. To už panča zná a nedělá z toho velký cavyky. No ale tady mi to přišlo takový neestetický, když si to nadělení jen tak bezprizorně leželo nezahrabaný na zemi a tak jsem na tu hromádku stáhla z poličky onu zmíněnou krabici a ještě jsem ji pěkně připlácla, aby se to na hromádce nekomíhalo. A jak to panča nadzvedla, tak to ještě hezky otřela holou rukou a pak právě v sobě našla dosud neobjevenou barvu hlasu. Páník to uslyšel až nahoře, tak honem přiběhl, protože se bál, že se nám zbortil barák. A ono to bylo všechno jen kvůli schovanýmu hovínku, namatlanýmu na pančiný tlapce, no věřili byste tomu?
Panča si pak drhla ty zasmraděný ruce a pořád si k nim čuchala a pro sebe si brumlala něco o praseti zapraseným, ale aspoň už neječela. A když byla celá vymydlená a navoněná, tak ji ta prasátková mluva konečně přešla a řekla mi, teda Jolanko, smradlavko jedna, tebe nám byl čert dlužnej. A to mě překvapilo, protože jsem nevěděla, že panča má kšefty s peklem.
Vaše k zápisu donucená a vůbec ne učuněná Jolanka Půlocásková

Princezna nebo čuně?

 19. listopadu 2015
Tuhle jsem byla ve výborným rozmaru a tak jsem se s pančou moc kamarádila. Poznalo se to tak, že jsem si k ní vlezla na klín, zrovna když měla klapací práci na počítači, lehla jsem si na zádíčka a dovolila jí, ať mě pořád, ale fakticky pořád hladí na puntíkárně, tak totiž říká mýmu bříšku. Bylo to tak bezvadný, že se mi samým blahem svezla hlava z pančiných kolen dolů, zadní packy jsem si zalomila o pančino břicho a přední jen tak o vzduch, zoubky mi vylezly z pusy ven a jazyk se cpal s nima a takhle jsem vydržela ležet snad celý rok. Panča říkala, že to netrvalo tak dlouho, ale mně to takhle dlouhý přišlo, protože to bylo moc hezký. Poslouchala jsem pančin hlas, kterej mi vyprávěl o tom, jaká jsem krásná cácorka a jak jsem sladká jak cukrkandl a to vyprávění mě skoro uspávalo.
Ale najednou jsem tak rychle vyskočila, až jsem panču poškrábala na horních i dolních packách, takže přestala vyprávět a moc hlasitě zaječela to svoje auuuuuuuuuuu Jolouši jeden. Jenže kdybyste viděli to, co jsem uviděla já, tak byste taky takhle vyskočili. Představte si, že na našem okně, na kterým vždycky lehávám s Vendelínkem a na kterým teď ležel v pelíšku můj Venda dočista sám, seděla úplně cizí kočička!! Teda abych to uvedla na pravou míru, seděla z druhý strany okýnka, ale pro mě to bylo stejný zjevení, jako kdyby najednou seděla vedle mě. Vendelínek je kliďas, takže ten ani nezvedl hlavu, natož aby se projevil zvukově. Musela jsem to udělat za něj a tak jsem vyskočila na okno a zakníkala jsem dlouhou větu, takovou ode mě panča prej ještě nikdy neslyšela. Znělo to asi nějak takhle –

aujajajajajajamaumimimivííííííííjajajaaaaaaaaaaaaaaaaa.

Vy, kteří umíte naši kočičí řeč, jste si určitě hned přeložili, co jsem tý cizince sdělovala. A vy, kteří to neumíte, tak se to koukejte rychle naučit, však se né nadarmo říká, že kolik řečí umíš, tolikrát jsi zvířetem. Cizinka na okně se na mě dívala trochu opovržlivě, myslím, že mě nebrala vážně, když nemám ocásek, možná si dokonce myslela, že jsem nějaká nedodělaná. Ale to mi bylo fuk, já jsem byla celá v tranzu a bradička se mi klepala, jako když se naklepává masíko na řízky. A aby byl dojem dokonalý, stoupla jsem si na zadní pacičky a předníma jsem kočičce zabubnovala právě složenou Jolančinu ódu na radost.
Panča honem nevěděla, co dřív. Jestli se má dívat na kočičku nebo na mě, jestli má letět pro foťák, aby nám udělala věčnou památku na naše setkání nebo jestli má letět ven za kočičkou. Ale než se stihla rozhodnout pro vítězný počin, kočička udělala parádní zádíčkový oblouk, naposled se na mě podívala a pak decentně seskočila dolů. Na chodníku se ještě otočila a přísahala bych, že na mě mrkla, a pak zmizela v zahradě pod keříkama. Dál už jsem na ni nedohlídla a tak skončil příběh o tom, jak jsem viděla svoji 

a) okenní kamarádku 

b) sokyni v lásce 

c) prostě jen zvědavou mícu 

Vaše skoro zkamaráděná Jolanka Půlocásková

Udivená Jolanka

10. prosince 2015
Dneska vám napíšu o tom, jak jsme s pančou prvně byly kamarádky a pak zase nebyly. Panča si to děsně pokazila, jen počkejte, až to povyprávím. To budete taky čubrnět!!!
Tak prvně o tom, jak to bylo všechno dobrý. 
Panča se jednoho dne rozhodla vyrobit si svoje vlastní věnečky, takový, co se věší na dveře, aby k nám pan Ježíšek trefil. Koupila si hned dva, protože máme jedny dveře dole a druhý nahoře a panča Ježíška chtěla ošidit, aby k nám takhle přišel dvakrát. Měla jsem radost, že panča bude tvořivá a když jsem uviděla, co nakoupila, úplně se mi rozvlnily fousky. To vám bylo tak parádní – už samotný věnce byly moc dobrodružný, protože byly z proutí a když se panča nedívala, moc krásně se do nich kousalo. Ale tomu, co vytáhla pak, se už vůbec nedalo odolat. Tak třeba tam měla malinký bílý hvězdičky, který byly lehký jako snížek a držely na drápku úplně samy, dál ještě menší kouličky, který když se odpinkly ze stolu na zem, tak se nerozbily ani nenadělaly žádný hluk a nejlepší ze všeho byly takový chlupatý provázky, kterýma panča ty věnečky chtěla obtočit. Nakonec se jí to víc líbilo bez nich a tak mi je NORMÁLKA VĚNOVALA NA HRANÍ!!! Chápete, že v týhle chvíli jsme byly úplně největší kámošky na světě.
Pak to všechno začala panča různě připevňovat na věnečky a to už jsme měly menší rozepři, protože ona potřebovala zrovna to, s čím jsem si právě chtěla hrát. Když jsem jí to nechtěla dát, protože jsem si to přece vzala první, tak mi řekla Joláši, neštvi mě a úplně nekamarádsky mi to vytáhla z paciček. Nakonec se jí ale povedlo věnečky nazdobit a měla z toho radost a já jsem byla taky spokojená, protože pár nepotřebných ozdobiček mi panča velkoryse nechala. Možná se do nich nastrojím, až bude ten Ježíškový den, to máme my holky přece vypadat krásně. Doufám, že si toho Vendelínek všimne a pochválí mě.

No a teď o tom, jak panča naše kamarádství pokazila. 
Jednou přišla domů a když jsem jí hlásila, že mám gourmetkový hlad, tak mi dala do mističky jen úplně malinkatou pidihromádku a do ní zašvindlovala nějaký fujtabl. Myslela si, že když mám ten hlad, tak pidihromádku slíznu na jeden zátah a fujtajblík bude v bříšku, takhle to totiž fungovalo u Kuby i Frodíka. Jenže já jsem ten fuj vystopovala i v pidihromádce a nechala jsem ho v misce. Panča tenhle postup zopakovala ještě jednou a fuj tam zase zůstal, teď už trochu rozplizlej a bez barvy. Tak se uchýlila k další pasti a zapašerákovala ho do zakysaný smetánky. Dala jí trochu na prst i s tím fujem a povídá – Jolí, to je mňamka, viď? Já jsem mňamku hned slízla a tamten fuj vyplivla ven. A to už se panča nazlobila a právě v tý chvíli jsme přestaly být kámošky. Nabrala ten sliz ze země, řekla, že za to vysolila stopade a nebude ty prachy vyhazovat oknem, zavolala páníka, ten mě chytil za bůčky a moje bejvalá kamarádka mi NÁSILÍM otevřela papulku, strčila prsty mezi zoubky a ten fuj mi vecpala až do krku, divže jsem na ni neposlala poblijonka. Pak mi řekla, jako by se nic nestalo – no vidíš, trubizno, a máš to tam. Celou proceduru pak provedli i na Vendelínkovi, ale tam to těm dvěma násilníkům trvalo trochu dýl a museli to opakovat aspoň třikrát. Dobře jim tak, že je Vendelín poškrábal i za mě.
Byla jsem moc uražená a musela jsem si sestavit seznam pro panču a proti panče, abych věděla, jestli jí to mám odpustit. 

PRO: 

1. skoro pořád je na mě hodná 
2. dává mi pusy a říká mi Jolášku milášku 
3. dostávám od ní ráno i večer bonbonek 
4. umí mě moc pěkně hladit na bříšku 
5. často mi říká sladký slovíčka 
6. hraje si se mnou 
7. nenadává mi za hovínka vedle záchodu (akorát na ně nesmím nic lepit) 

PROTI: 

• nemám ráda prst v krku! 

Víc jsem toho nenašla a tak jsem se teda s pančou už zase zkamarádila. Snad si uvědomí, jak jsem velkorysá a jaký má ve mně poklad.
Vaše úplně nečervavá Jolanka Půlocásková

23. května 2016
Jejdamane, to už je zase doba, co jsem naposled nadrápkovala deníček...
Tak abych se vám představila - jsem Jolanka Půlocásková. Hihi, to byla jen legrace, já vím, že už mě znáte, ale třeba jste na mě za tu dobu zapomněli. Ani nevím, na co bych se vymluvila, nic mě nenapadá a tak řeknu rovnou pravdu. A nebude hezká, na to se připravte. PANČA JE PROSTĚ LÍNÁ!!!! 
A je to venku! Já jsem už vážně mockrát chtěla, aby za mě něco naklapala a nebo aby mě aspoň pustila k tý psací krabičce, protože bych to klidně zvládla sama - koukněte, jak by mi to šlo: sdjfiddtiiiiiiiiiiiii. Přece vím, jak se šlape na písmenka, aby naskákaly na obrazovku, na tom není nic složitýho. Ale to ne, panča se o tu krabici lakotí a pak mám skoro půlroční mezeru v písánkování. Mezitím jsem trochu zestárla a jsou mi už čtyři roky. A třeba taky ne, co já vím, však ty moje narozeniny jenom odhadl můj bílopláštíkovej kamarád. Jenže nějaké datum na gratulace Jolance bylo potřeba a tak se stanovil 15. květen a tím jsme vzaly s pančou zavděk.
K narozeninám jsem dostala jako vždycky gourmetkový dort ozdobený kouskama šunky a taky dobrýma vitamínkovýma bonbonkama. Panča mě pochovala, pořádně vyhladila po našponovaným bříšku, potřásla mi pacičkou a řekla "krásné narozeniny, ty moje princezno bezocásková" a potom mě zase postavila na zem, abych se mohla zabrat do toho svýho dortíku. Vzala si fotící věc, aby na mě měla památku a já jsem v tu chvíli mrskla bezocáskem a zmizela za sedačkou. Panča řekla "no Jolouši, neštvi mě a pojď se vyfotit, kobylo jedna", ale já jsem schválně nešla. A trucovala jsem, že mě panča nenechá pochutnat si na dortíku bez toho protivnýho cvakání. Nakonec se panča umoudřila, pronesla "tak si trhni, potvoro", odnesla fotidlo pryč a já se konečně mohla naládovat, až se mi bříško pronášelo k zemi. Vendelínek se přišel podívat, co to mám a já bych mu klidně kousek nechala, protože nejsem lakotník, ale Venda má radši granulky a tak mi sežral jenom dva bonbonky a zbytek mi velkoryse nechal.
A teď vám musím povyprávět o jedný novotě, kterou už nějakou dobu provozujeme každý den. Panča tak nějak usoudila, že už ji to naše rozdělení na spodní (já a Vendelínek) a horní (Kuba a Frodo) kousky nebaví a tak nás začala pozvolna pouštět k sobě. Vždycky když přijde domů, tak nám dole otevře dveře a my s Vendou vylítneme rychlostí blesku nahoru. Teda, abych to upřesnila, vylítne Vendelín, já jsem trochu ostražitá a stoupám po schodech s rozvahou a noblesou pravé dámy, pěkně schůdek po schůdku.
Potom se ocitnu nahoře na chodbě a tam na mě zvědavě koukají ti dva kluci Kuba a Frodo, a představte si, že už na mě vůbec nesyčí. A tak zvednu hlavičku a hrdě kolem nich projdu (teda panča tvrdí, že prolítnu jako střela) až ven na balkon. No páni, tam jsem to ještě vůbec neznala a tak mi hlavička lítá, jako by byla nasazená na pérku. Panča se směje a říká, že mám krk jako žirafa, když ho takhle natahuju do všech stran, abych viděla, co kde je. Vendelínek je tam hned jako doma, ten se nebojí vůbec ničeho a tak jsem ráda, že ho mám, protože kdyby něco, tak by mě určitě ochránil. Na balkoně je šplhadlo a lavice a pelíšky a taky velký okno do takový sousední kytkový místnosti a to mi vždycky skoro oči vypadnou, jak si to všechno prohlížím.
No a když se všeho nabažíme, tak potom jdeme zase na svý známý místečka dolů, kde mezitím vizitýrujou kluci, aby taky viděli, jestli tam náhodou nemáme nějaký privilégija. Nakonec se všichni zase proházíme a upelíškujeme se tam, kde jsme doma, ale je moc bezva, že se můžeme takhle proběhnou po celým baráčku, ujíst z cizích granulek a pohrát si s cizíma hračkama.
Jako zrovna včera, měla jsem něco nabranýho v pacičce a zblízka jsem si to prohlížela. Panča se na mě podívala a říkala - "ty si pěkně hraješ, Jolanko". Jenže potom se to něco v pacičce trochu pohnulo a panča procitla a křikla na mě "Jolouši, to je pavouk, hned ho pusť" a chytla mě a zatřepala mi pacičkou, aby mě ten nohatec mohl opustit a jít si po svých záležitostech. Jé, ten upaloval. Trochu mě zamrzelo, že se mi panča takhle zapletla do hraní, ale už jsem jí odpustila, protože potom mě hezky pochovala a abych nebyla kor škodná, dostala jsem pár bonbonků.
Tak tahle to teď u nás je, možná vám o tom napíše i někdo z kluků, ale to víte, já jim to poroučet nemůžu, protože pro ně jsem pořád mrňavá zaprdluška, kterou nikdo nebere vážně.
Prozatím se loučí celá nadšená Jolanka Půlocásková

Jolanka objevuje balkón

Zvědavka nakukuje k sousedům

4. srpna 2016
Dneska jsem vám přišla napsat ETAPOVÝ PŘÍBĚH o tom, jak jsem panče zamotala hlavu, jak se potom panča asi dočista zbláznila a jaké z toho pro mě vyplynuly výhody.

ČÁST PRVNÍ: 

Začalo to tím, že k nám minulý týden přijela nějaká černá vetřelkyně. Šla jsem bezelstně nahoru, prohlídnout si, co se tam od minulýho dne změnilo a najednou proti mně stálo něco černýho, co vypadalo jako Kuba. Ale nebyl to Kuba, toho už přece poznám. Tohle bylo menší než Kuba, nemělo to bílej krční flíček jako Kuba a hlavně to na mě syklo jako nějakej husák a Kuba už na mě nesyčí. Já jsem tak trochu lekavá a tohle syknutí u mě způsobilo duševní šůček. Utekla jsem před tím dolů, abych se uklidnila a čekala jsem, že Vendelínek poběží se mnou a poskytne mi psychickou oporu. Ale nic takovýho se nestalo, místo toho jsem pak viděla MÝHO Vendelínka, jak si pořád důležitě vykračuje po boku tý nový černý holky, co k nám přijela na prázdniny a jak se před ní naparuje a dokonce si od ní nechá líbit i sem tam nějakej pohlavek.
No páni, to mě teda dorazilo. Tohle že je můj rytíř a ochránce? Jen co vidí novou holku, tak zapomene na SVOJI Jolanku?? Situaci vůbec nepomohlo, že venku se zrovna začali ženit čerti a na tý svojí svatbě tak moc bouchali a házeli bleskama, že jsem v tom ublíženým rozpoložení vlezla načnutou sedačkou dovnitř a tam jsem zůstala, ve tmě a v tichu a mohla jsem tam v klidu přemýšlet o tom, co se to děje.
Panče se moc nelíbilo, že jsem tam schovaná, ale nechala mě být. Říkala si, že až bude po čertovský svatbě, tak zase vylezu. Jenže já jsem nevylezla a když mě panča nakonec nešetrně vytáhla ven, abych tam nefilozofovala celou noc, tak jsem se namíchla a utekla jsem se schovat jinam. Vybrala jsem si místo pod počítačovým stolem, kam se vždycky schovávám, když se uklízí s tím hlučným chobotnatcem. A odtud – když já nechci – mě nikdo nevyloví.
Panča z toho byla už trochu vyjevená, ale pořád věřila, že druhý den už zase budu normální Jolanka. Běhavá, skákavá, gourmetek vyžadující Jolanka. Jenže já jsem byla i ráno pořád zapresovaná pod tím stolem a bylo tam takový ticho, jako bych tam ani nebyla. To se panča už opravdu vylekala. Musela si najít nějaký šikovný instrument, kterým mohla zezadu zašmátrat v tý podstolový schovce, jestli tam vůbec jsem a já jsem pak konečně trochu povylezla. Panča mě hned odchytila, odnesla pryč a místnost zavřela, abych se tam už nemohla vrátit.
Ale já jsem byla pořád moc vyjevená a hlavičku jsem natáčela do všech stran, jako bych čekala, že přijde nějaké nebezpečí. Panča mě chovala a hladila a říkala mi Jolanko, trubko moje malá, co se děje, vždyť se ti přece nic nestalo??? Ale přitom vlastně nevěděla, jestli se mi nic nestalo a proč jsem tak vyplašená.
Další den jsem nebyla vůbec nikde. Nemohla jsem být v sedačce ani pod stolem, protože tam bylo zavřeno. Jenže jsem nebyla ani v druhých dvou místnostech. Panča s páníkem prohledali úplně všechno, dokonce otevřeli i všechny dvířka a šuplátka v kuchyni, ale prostě jsem se vypařila. A pak druhá panča řekla – ježišmarja, že ona vylezla větračkou ven!!! Všichni se z toho úplně orosili, ale panča první si myslela, že by to nebylo možný a že bych se tudy neprotáhla. I tak šli všichni honem ven na obhlídku, ale nikde, vůbec nikde jsem nebyla. Nakonec si z tý záhady panča sedla na zem a zrak jí padl na jednu vysunutou knížku. A tam v té polici za knížkama uviděla dvě ouška a dvě oči a tak vám jí odlehlo, že se začala smát jako blázen a povídala, teda Jolísku, co tady takhle blbneš, šmudlo jedna. Ale už mě v té schovce nechala, ať si teda dělám, co chci. Dala mi tam misku s jídlem, tu jsem zdlábla a tak byla celkem spokojená, jak nám to spolu jde.
Další pokračování tohodle příběhu napíšu zítra, teď už jsem nebyla dlouho ve schovce.
Vaše Jolanka Půlocásková

Plašanka naše

5. srpna 2016

ETAPOVÝ PŘÍBĚH, ČÁST DRUHÁ: 

Abyste viděli, že nejsem jakási slibotechna, ale poctivá Jolanka Půlocásková, tak jdu pokračovat ve svém vyprávění. Zrovínka tak, jak jsem včera slíbila.
Dozvěděli jste se, že panča nakonec po dlouhém hledání objevila moje ouška i svítivý očička v polici za knížkama. Byla ulevená, že nejsem ztracená a pomyslela si, že teď už snad nikam jinam nezalezu a budu zase normální holka. Jenže přišlo odpoledne a já jsem byla už zase schovaná v sedačce. Panča se z toho mýho chování klepala jak nějakej malej ratlík a nakonec se s páníkem rozhodli, že přišel čas na výlet. Otevřeli sedačku, panča mě chvilku hladila, abych hned neutekla a pak mě sprostě vytáhla a strčila do připravený kočičí cestovatelský kabely. A jelo se za kamarádem, kterýho jsem už dlouho neviděla a na kterýho jsem skoro úplně zapomněla. V čekárně jsme byli moc dlouho, až jsem tam skoro usnula, ale nakonec se dveře přece jen otevřely a z nich se vyhrnul velikánskej pejsek. Teda to jsem kulila oči, ten by se do mý tašky ani trochu nevešel.
A konečně jsem šla na řadu já. Panča požalovala, jaká jsem cíťa, kamarád si všechno zapsal a pak si mě šel prohlídnout. Vykulil mi očička, koukl se do nich svítivým klacíkem, otevřel mi pusu a dal mi koštnout svých prstů, prohmatal mi bříško i zádíčka a zjistil, že zádíčka mě asi trochu bolí, strčil mi pískavou tyčku do prdýlky a řekl, že teplotu nemám. Potom mě píchl do zádíček jehlou, ale já jsem ani nemňoukla a kamarád mě pochválil, že jsem moc hodná kočička. Pak už jsme si šly s pančou sednout na židli a já jsem vůbec nemusela do tašky, když jsem byla ta hodná kočička. Kamarád panče řekl, že vypadám zdravě a že jsem asi opravdu jen vyjukaná z tý vypůjčený černý holky a dal nám na to nějaký tabletky. Panča pak říkala, že kočku s práškama na nervy ještě nikdy neměla a tak jsem ráda, že jsem ji mohla takhle pěkně obohatit.
Po příjezdu domů jsem už byla skoro normální Jolanka. Snědla jsem, na co jsem přišla, nechala jsem se chovat a mazlíkovat a panča měla radost, jak krásně mi tenhle výlet za kamarádem pomohl. Páník mezitím úplně jolankotěsně vyplnil prostor za sedačkou, abych tam už nelezla. Nanosil tam plno věcí, dokonce i jednu nepotřebnou tiskárnu tam šoupnul, a z boků sedačky připevnil k volnému prostoru kus prkna, které zbylo z poslední podlahy. A pak najednou jsem zase nikde nebyla a panča uslyšela z vnitřku sedačky nějaký tichý škrábání. A fakt, kamarádi, já už jsem zase byla uvnitř. Panča i páník z toho byli dočista paf a vůbec, vůbec, prostě vůbec nechápali, jak jsem se tam mohla přes všechny ty barikády dostat.
A tímto se dostávám k tomu, jak panče ruply nervy a zbláznila se. Prvně hystericky vytahala všechen utěsňující materiál ven, sedačku s páníkem odsunuli od stěny a při této činnosti nalezli: 

• spoustu prachu 
• skvěle vybavené kočičí hračkářství 
• dvě vánoční kouličky 
• načuráno na podlaze

Panča beze slov, ale s děsem v očích všechno uklidila a pak vzala velký nůžky a za doprovodu hodně ošklivých slovíček tu látku ze zad sedačky, která už byla celá poškrábaná a kterou jsem dovnitř lezla, normálka odstřihala. To jsem fakt čubrněla, že tak myslí na moje blaho. Protože teď sedačka nemá žádný zádíčka, není namáčknutá u zdi a já si můžu svobodně skákat dovnitř a zase ven. Panča mi tam uvnitř ještě rozprostřela velkou deku a procedila mezi zuby – tak si buď kde chceš, potvoro jedna malá. No a víte, že je to děsně správný? Když chci, tak si tam zalezu, ale protože je zároveň ke mně zezadu i snadnější přístup, tak nedělám fóry a když mě panča volá, tak teda za ní vylezu ven. Jo a navrch k těm všem benefitům mi panča druhej den přinesla domů takovou tu kočičí kytku, co strašně krásně voní, já jsem se v ní vyválela jak čuník v pomyjích a bylo mi dočista hezky.
Takže takhle jsem z toho všeho vytěžila, ale stejně se už těším, až ta černá návštěva odjede domů a snad budeme zase obě normální. Já i panča. Včera panče udělalo velkou radost, když byla s klukama venku a viděla mě za oknem, jak si klidně ležím v pelíšku na parapetu, jako za starých časů. A taky jsem si došla na záchod do bedýnky jako spořádaná holka, udělala jsem hroudu i úhledný hovínko a panča mě za ten výkon pochválila, tak si myslím, že už je možná odblázněná.
Teď už zbývám jenom já,
nervová prdluška Jolanka Půlocásková

26. srpna 2016
Tak jsem tady s novým s hlášením. Protože když jsem na sebe minule vymňoukala, jak jsem se zbláznila, tak přece musím vymňoukat i to, jak jsem se zase znormálnila.
Černá návštěva už je nadobro pryč, odjela od nás v neděli 7. srpna a ani jsme se spolu my holky vůbec nerozloučily. Ale to je jasný, proč bysme se loučily, když jsme se ani vlastně neznaly. Pro mě se toho ani potom moc nezměnilo. Pořád jsem byla ještě trochu bláznivá, ale každý den o trochu míň, až jsem s tím nakonec úplně přestala, jinak byste si ještě mohli myslet, že jsem zůstala už napořád bláznivá Jolanka. Moje schovka v sedačce je teď dočista nevyužitá, ale zádovej hadr už tam panča nevrátila.
A víte co? Panča zjistila jednu věc, kterou předtím nevěděla. Že jsem totiž asi takhle nevyváděla kvůli tý návštěvní černošce, ale kvůli mýmu Vendelínkovi. No fakt, holky, ti chlapi jsou někdy tak protivní, že by se z nich jeden zbláznil a to se mi právě stalo. Panča na to přišla, když za mnou tuhle přinesla Vendelínka dolů a já jsem úplně zkameněla, pak jsem se přitiskla bříškem k zemi a pozpátku, bezocáskem vpřed, jsem před Vendou couvala do schovky. Panča z toho byla celá ťumpachová a povídala mi Jolanko, co blbneš, vždyť je to přece Vendelínek. A Vendelínek mi po našem povídal – Hele Jolouš, neštvi mě a nedělej drahoty, však jsem ti hlavu neukousl. To je sice pravda, ale panča si myslí, že asi při nějakých našich hrátkách byl nějakej moc rozdivočelej a něco mi udělal a možná jsem měla i ty bolavý zádíčka krzevá toho chlapa a tak není divu, že jsem se teď měla na pozoru. No, abych to zkrátila, situace se teď má tak, že Vendelínek za mnou pravidelně dochází na návštěvu za dozorování panči a my se zase do sebe pomalu zamilováváme. Vždycky si dáme několik pusinek a já si přitom zkontroluju, jestli se náhodou nepusoval i s někým jiným, taky Vendovi očuchám prdýlku a tuhle jsem si ho zase i učesala, aby vypadal k světu. Zdá se mi totiž, že bez mý péče je nějakej zanedbanej.
Panča má ze mě radost a říká mi, že jsem její princeznička malá a milášek Jolášek a já jí za to jazýčkem čistím ruce, když mě hladí pod bradičkou a taky jí škrábu pantofle, až jsou celý vyvzorkovaný. Páník mě zase nosí na zádech a dělá se mnou různý cviky a pak žaluje panče, že má dírkovaný triko i záda.
A včera, to vám byla zábava. Panča jedla jogurt a to jí vždycky pomáhám. Dostanu svoji porci na víčku a děsně důkladně si to z něho vylizuju. Teď jak jsem v tý době po odbláznění, tak si mě panča moc předchází a proto mi na víčko kydla baštu hned několikrát po sobě. Pracovala jsem na slízání tak důkladně, až mi víčko spadlo ze skříňky dolů a já jsem letěla za ním. Panča se prvně tý žuchy lekla, ale pak viděla, že si tu mlsotu honím po celý místnosti a že se mi teda nic nepolámalo. To víčko bylo moc neposlušný a chvilku nepostálo. A tak jsme spolu hráli na hoňku. Víčko utíkalo po zemi, já za ním. Víčko zalezlo pod domeček, já packou za ním. Víčko se schovalo pod sedačku a už jsem tam byla za ním až po ramínko a šťourala ho ven. Ale to se mi nedařilo a tak panča, celá rozlítostnělá nad mým ztraceným potěšením, už podruhý v krátký době odtáhla sedačku, akorát že jinou část než minule a tam se vám zase našlo pokladů. Dokonce i jedna hroznová bobule, ale ta už tam musela být hodně dlouho, protože byla stará a celá vráskovaná. Bylo tam i víčko. Panča mi ho vytáhla, řekla tady ho máš, ty prdluško moje, a já byla z toho všeho tak rozdováděná, že jsem se nemohla zastavit. Lítala jsem po sedačce a za sedačkou a před sedačkou a odtud nahoru na polici, dolů na okno a znova celý kolečko od začátku. Skoro to vypadalo, že u nás v obýváku zdivočeli koně, ale žádnej koník tam nebyl, to všechno jsem byla jenom já.
A jak jsem byla v tom divočení, tak jsem se najednou zastavila. Mohl za to provázkovej závěs. Je tam už dlouho, ale byl dřív vždycky připlej nahoře na tyči, aby nás, kočičí badatele, nesváděl k nepravostem, říkala panča. Jenže jak jsem byla ta bojácná Jolanka, tak ho panča pustila dolů s nadějí, že mě ty provázky rozradostní. Rozradostnily mě až teď a to tak, až jsem se do jednoho provázku chytla drápkem. Jejda, to vám byla situace. Svalila jsem se na zádíčka a zkoušela se oddrápknout, ale provázek né a né povolit. Panča mi chtěla pomoct, ale já jsem se škubala dočista jak udicovej červ a tak zase přišly na řadu nůžky. Panča řekla, mě z tebe asi už jednou klepne, vopice jedna, udělala šmik a pacička byla konečně volná. Hned se mi ulevilo a mohla jsem prásknout do bot, teda do paciček. Ale říkám si, jestli ta panča není na nůžky nějak zatížená, vždyť s nima doma pořád jen něco ničí. Co myslíte??
Vaše úplně znormálnělá Jolanka Půlocásková 

Jogurtové potěšení

31. srpna 2016
Včera večer jsem si jen tak ležela na okně a rozjímala jsem. Vzpomínala jsem na svoje mladý léta a jak jsem byla zabouchnutá do toho proradnýho černýho Vendelínka a prostě tak nějak celkově jsem rekapitulovala svoje dlouhatánský roky v týhle rodině, už skoro celý čtyři. Panča seděla vedle na židli, něco ťukala na klábosnici a sem tam zvedla hlavu, natáhla ke mně ruku, podrbala mě po zádíčkách nebo pod bradičkou a pronesla - no jo, tohle je moje Jolanka…. nebo - ty seš naše malá princeznička, viď?.... a takový podobný člověcký bláboly.
Umývala jsem se před spaním a občas jsem při tom zvedla hlavu a podívala jsem se do skla. Už vím, že když je tma, tak se v tom skle odrážím a kolikrát se vám až divím, jaká jsem hezká Jolanka. A jak jsem zase jednou tu hlavu zvedla, tak jsem začala vrkat a chrochtat a pískat a dělat kvíkvíkví miémiémié kvíkvíkví a pacičkou jsem přitom na tu druhou Jolanku mávala, jako kdybych navěky odjížděla do dalekých krajin. Panča se po mně podívala a ulekla se, že jsem se už zase zbláznila. A najednou to uviděla. Já jsem komunikovala s opravdickou můrou! Seděla na okně, měla krásný velký urovnaný křídla a ani trochu se mě nebála. Byla totiž na druhý straně skla, přesně tam, co byla ta druhá Jolanka. Ani si nepřejte vidět, jak jsem jí záviděla. Jolance, né můře.
Panča přestala klábosnicovat, dívala se na mě, jak se domlouvám s můrou přes sklo a byla celá rozveselená, že nejsem zblázněná. A já jsem se fakt parádně rozdováděla. Skákala jsem po okně, vyťukávala jsem do skla děsně tajný zakódovaný zprávy, dávala jsem můře pusinky a ta druhá Jolanka se po mně furt opičila. Najednou jsem máchla packou trochu víc, chytila jsem do drápku krátkou záclonku, co nade mnou plápolala a když jsem pacičkou škubla, záclonka udělala kruááááá jak nějaká vrána a objevila se v ní děsná ďuzna. Taková, že kdyby ta můra nebyla za sklem, mohla tudy klidně proletět i s celým můřím doprovodem jako nějakou slavobránou. Podívala jsem po očku na panču, co na takový hadrový vylepšení říká. A cože to říkala? No dík, Jolouš, konečně poslední záclona zařvala… 
A tak jsem zjistila, že panča musí mít nějaký lepší ouška než já, protože já jsem fakticky žádný zařvání neslyšela.
Vaše záclonově-dírková umělkyně Jolanka Půlocásková

Záclonová umělkyně s můrou na skle

PACIČKOVÁNÍ

9. října 2016

DENÍČEK O DENÍČKU 

Tak si to kamarádi představte. Panča tuhle přinesla domů velkou krabici a z ní na mě vylezly samý Jolanky, a nejen to, ještě tam bylo něco dalšího. Teď si určitě myslíte, že se panča zbláznila a posbírala někde po škarpách malý koťátka a všem dala moje jméno, ale to se teda pletete. Panča mě zvedla do náručí a řekla mi - Jolanko, ty princezno moje zubatá, tak ty ses mi takhle proslavila... Protože ty Jolanky, to jsem byla pořád jenom já, akorát že v knížce!! Ta knížka je skoro úplně stejná, jakou měl už přede mnou Fanda, akorát že má jinou barvu, hezčí, protože modrá by mi moc neslušela a tahle je taková tmavooranžová, skoro jako moje očička, když do nich zasvítí sluníčko. A jmenuje se Deník princezny a ta princezna, to jsem já, Jolanka Půlocásková. Dokonce mi tam jedna paní i namalovala obrázky, dobře mě na nich poznáte, protože ta namalovaná kočička taky nemá ocásek, úplně jako já.
Nikdy jsem si nepomyslela, že když si budu zapisovat svoje příhody do deníčku, tak se stanu spisovatelkou, ale je to tady a i když mi s touhle knížkou pomáhala celá naše parta, tak největší slovo tam mám stejně já. Možná, že dokonce dostanu i nějaký Řád. Líbil by se mi Řád myšího kožíšku, ale ten prý už je zabraný. A tak si můžu vybrat mezi Řádem ušmiknutýho ocásku nebo Řádem pilné pacičky, ještě zatím nevím, jaký si vyberu, protože se mi líbí oba dva.
Ta moje knížka leží v jednom obchodě, kde mají samý parádní zvířátkový věci, já to vím, protože už odtud spoustu věcí máme doma. Ten obchod se jmenuje Máme rádi zvířata a já mám zase ráda ten obchod.
No a co že byla ta další věc, co na mě bafla z krabice? To byste neuhodli - jedna teta mi normálka poslala škrabadýlko. A víte proč? Protože prej jsem si o něj sama řekla. Úplně jsem se zastyděla, že jsem taková hubatá Jolanka, ale na mou duši, na kočičí uši a na pančino svědomí přísahám, že jsem to tak vůbec nemyslela a že jsem si jenom dělala legraci. Ale ta teta je moc hodná a když už mi ho poslala, tak mi ho panča s páníkem hned sestavili a já jsem si s tím moc pěkně vyhrála. Dokonce i samotnej pan Vendelín si ho přišel vyzkoušet.
Dneska už toho víc nenapíšu, musím si nechat uležet v hlavě celý můj příběh o tom, jak se z malinké kočičky ze hřbitova s bolavým ocáskem stala paní spisovatelka. Tak snad moc nezpychnu a ještě o mě někdy uslyšíte.
Vaše deníčková Jolanka Půlocásková

Pyšná autorka knížky

Nové škrabadýlko od hodné tety Ivy

 
24. listopadu 2016 - Dopis pro pana Ježíška

DOPIS PRO JEŽÍŠKA (DŮLEŽITÉ!!!) 

Vážený a milý pane Ježíšku, dneska mi panča prozradila důležitou novinu - už za měsíc nás prý zase přijdete navštívit a na to se já osobně moc těším. Chtěla bych Vám napsat několik informací o sobě, abyste zhruba věděl, jak se postavit k výběru dárečků.

Přemýšlím, čím bych tak začala... víte, já jsem docela skromná kočička. Nepotřebuju toho vůbec hodně a tak mi nevadí, když k nám přijdete až na konci a dárky už budou přebraný. Já si stejně vždycky nejvíc vyhraju s tím, co už je na vyhození. Panča říká, že to bude asi tím, že jsem se narodila chudá jako kostelní myš. I když já si myslím, že jsem se narodila spíš chudá jako hřbitovní kočička. Ale teď už mi to vůbec nevadí, protože kariéru jsem udělala dost dobrou. 

Pane Ježíšku, ale teď si říkám, jestli jste u nás už nebyl. Dostala jsem totiž novýho kamaráda. On vlastně není moc novej, když už ho znám dlouho. Jenže předtím jsme se vůbec nekamarádili, akorát jsme se potkávali. Jmenuje se Frodík a teďka je skoro pořád se mnou. Nesyčí na mě, nenadává mi, nesměje se mi krzevá ocásek, co ho nemám a dívá se na mě dost obdivně. Myslím si dokonce, že se mu možná i trochu líbím. Mám teda pořád na paměti, že musím zůstat věrná mýmu Vendelínkovi, ale novýho kamaráda mít můžu, viďte?

No ale když bych si měla přece jen ještě něco přát, tak bych asi chtěla zpátky aspoň kousek ocásku. Já vím, že ten mi asi nepřinesete, protože panča mi řekla, že ocásky jsou všechny vyprodaný. Jenže já mám někdy hroznou chuť si ho pohonit a tak se točím pořád dokolečka jak nějaká Máňa na bále a ne a ne nic chytit. Ono to dá rozum, jak bych mohla něco chytit, když tam vzadu nic není. A proto jsem si myslela, že kdybyste mi kousek nalepovacího ocásku přinesl, tak bych si to mohla už konečně pořádně vyzkoušet, jaký to vlastně je. 

Dál bych si přála ouškový holítko. Prosím nemyslete si pane Ježíšku, že jsem nějaká marnivka, to vůbec ne. Ale tuhle jsem slyšela panču, jak říká - teda Jolanko, ty jsi taková chlupatice, takhle vlasatý ouška jsem ještě neviděla ... No, ona to možná nemyslela jako urážku, ale trochu se mě to přece jen dotklo. Do tý doby jsem si ani nepomyslela, že je s mýma ouškama něco v nepořádku, ale po tom netaktním projevu jsem se pořádně podívala do skla a skoro jsem se lekla - panježíšku, vždyť já mám uši jak nějakej vlkodlak, to přece není nic pro holčičku. Takže proto jsem si vyprosila to holítko a předem uctivě děkuji. 

No a abyste neřekl, že jsem hamižná a že ten můj přáníčkovej dopis nemá konce, tak si napíšu už jen o poslední dáreček. Nevím, jestli vůbec něco takového máte, nevím, jak jste vybavený a kde všechny ty parádní kousky sháníte, ale víte, já bych si moc přála šmrncovní tenisky, takový, jaký mají člověcký běhací kluci a holky. Nesmějte se mi, pane Ježíšku. Kdybyste totiž viděl, jak mi to po naší podlaze klouže, když rychle utíkám, tak byste hnedka pochopil, že si nevymýšlím hlouposti. A co teprve kdybyste viděl, jak mi to už dvakrát uklouzlo tak, že jsem narazila do dveří a bouchla se do bůčku, to by vám mě bylo panježíšku tuze líto a už byste se teď otáčel a honem hledal, kde ty tenisky koupit. Jen teda nevím velikost tlapiček, to by asi chtělo nějakou univerzální. Co vím jistě je to, že tenisky musí být čtyři, nezapomeňte, že jsem přece kočička. 

Takže to bude pro dnešek všechno. Slibuju, že až do Vánoc budu ta nejhodnější Jolanka, jaká se kdy na tomhle světě narodila a uvidíte, že ani panča nebude mít proti mě jedinou žalobu. Protože za ocásek, holítko a tenisky se mi vyplatí dodržet svoje kočičí slovo. 

Vaše úplně nejhodnější Jolanka Půlocásková

Vánočně naladěná Jolanka

Panježíšku, takhle moc mám chlupatý ouška

2. prosince 2016
Kamarádi, dneska jsem vám přišla napsat o tom, jakej je panča machometl, jak si udělala nečekaný předvánoční úklid a jak jsem v tom všem figurovala úplně nevinně, i když panča mi řekla, že jsem chlupatý střevo jedno.
Takže čím bych tak začala... Prostě panča dostala od svojí kamarádky recepís na nějakou moc dobrou a zdravou šťávičku, ze který si pak s páníkem vařili čaj. Bylo to prej aj docela drahý, protože na to padla celá, ale úplně celá sklenice medu. Ta šťávička bydlela v lednici a šla se podívat ven, jen když ji panča potřebovala na ten čajík. To pak opatrně odměřila jednu a půl lžíce do hrníčku, opařila šťávičku horkou vodou a moc si pošmakovala, jaká je to dobrota. Někdy dělal tuhle procedůru aj páník. Ten se s tím nebabral jak panča a rovnou to naklopil z flaši do hrníčku, ale to ho panča hubovala, že s tím nemá tak mrhat a že to má právě odměřovat tou lžicou. No, takže to by bylo tak nějak úvodem.
A teď abych se konečně dostala taky k tomu, proč to píšu. Panča mi tuhle přinesla domů svítivou kamarádku myšku. Možná si teď ťukáte na čelo a říkáte si, ta Jolanka je prdlá, odkdy se kočka kamarádí s myškou? Jenže tahle myška je kouzelná, víte? Chvilku je malá a chvilku velká, jednou je na zemi a pak je zničehonic zase na zdi a jednou mi dokonce seděla na prdýlce a kontrolovala, jestli jsem doopravdy bez ocásku. To jsem se trochu zlobila, protože tam jsem ji vůbec nemohla chytit. Teda ona se ta myška dá chytit špatně i na zemi, pořád mi prokluzuje pod pacičkama a když už se zdá, že ji mám, tak je najednou zase jinde. Ale právě proto je to moje kamarádka, když si se mnou takhle parádně hraje. Panča tuhle kamarádku trochu diriguje a poroučí jí, kam má zrovna skočit a ta myška ji poslouchá úplně jak hodinky.
No a včera jsme si zase takhle hrály. Myška zrovna běhala v kuchyni po dlaždičkách a potom vyskočila na parapet u okna, tak jsem hupla za ní. Trochu jsme si tam spolu polítaly a najednou šup a myška byla na lince. Panča si hned uvědomila, že tam se my holky radši honit nemáme a tak myšce přikázala, ať honem skočí dolů. A já jsem letěla jako vždycky za ní, jenže kamarádi - a teď přichází to, proč píšu - v cestě mi stála zrovínka ta láhev s dobrou drahou medovou šťávičkou, na kterou je panča tak opatrná a kterou teď úplně zapomněla osamocenou hned vedle dřezu. Já jsem do ní drcla bůčkem jen dočista malinko, ale i to jí stačilo, aby se z toho strachy rozklepala, naklonila se na stranu a s velkým křápnutím se rozprskla na podlaze.
V tu chvíli jako by se zastavil čas. Vážně. Myška zmizela. Panča zkameněla. Já jsem zabrzdila a vůbec jsem nemohla uvěřit svým očím. Asi takhle nějak jsem vypadala:

Žjoooooooooovaaaaaaaaaaa

Přes půl kuchyně se na zemi roztýkalo lepkavý nadělení se spoustou střípků a uprostřed toho trčela ke stropu zbylá půlka láhve. Panča na to všechno koukala s otevřenou pusou a nevyšel z ní ani hlásek. Už jsem se začala bát, že se nadobro zbláznila a bude už nafurt stát v kuchyni jako strašák do zelí. Trvalo to moc dlouho. Panča sbírala myšlenky a hledala viníka. A pak konečně promluvila a řekla - ty chlupatý střevo jedno... Ale řekla to dočista potichu, protože moc dobře věděla, že kdyby ONA neposlala myšku nahoru na linku, tak bych JÁ tu flašu nikdy neshodila.
Začalo mi být panči už trochu líto. Vypadala, jako kdyby ta flaša spadla na její hlavu a né na zem. Pořád se z toho nadělení nemohla vzpamatovat. Nakonec zkoušela udělat opatrně první krok a zjistila, že se z ní stala mucholapka, protože ten medovej slizík nebyl jenom na zemi, ale i na jejích nohách a pantoflech a vůbec nebylo kam šlápnout. Probralo ji až to, když jsem se rozhodla vzít úklid do vlastních paciček a trochu jsem si té šťávičky ulízla. Pak už panča konečně začala jednat. Bleskurychle udělala mlaskavý krok, popadla mě lepkavýma rukama do náruče a zcela neprinceznovským způsobem mě odhodila za dveře, abych se jí do toho nepletla. To mě dost mrzelo, ale byla jsem spokojená, že jsem si aspoň trochu toho sladkýho odnesla na pacičkách i na kožíšku. Panča na tom byla hůř. Úklid jí zabral celý dlouhý večer a při něm: 

• spotřebovala celé dvě role papírových utěrek 
• použila skoro celý balík mokrých ubrousků 
• vyhodila dva ulepený hadry plný malých střípků 
• dvakrát se pořezala 
• několikrát po sobě umyla celou kuchyň, která pořád lepila 
• několikrát po sobě umyla zespodu pantofle a stejně furt lepily 
• z pod skříněk musela vytáhnout dřevěnou lištu, protože lepidlo zateklo i pod ni 
• umyla všechny skříňky, protože i na těch vzdálených se leskly kapičky medu 
• s překvapeným páníkem, který nebyl do tý doby doma, odtáhli i lednici a to bylo moc dobře, protože kromě zbytku lepkavý louže se našel i můj ožužlanej medvídek, kterýho jsem si jednou půjčila od panenky a pak ztratila 
• páník panču trochu rozzuřil, protože jí připomněl, že prej to byl podle ní on, kdo MRHAL touhle dobrou šťávičkou a že kdyby jí mrhal ještě o trochu víc, tak by jí teď bylo o to míň na zemi 

Takže to byl prostě takovej celkem parádní večer. Musím vám prozradit, že to panče na zemi mlaskalo ještě dneska ráno a proto si myslím, že až se vrátí z práce, budeme s úklidem pokračovat. A jsem taky moc zvědavá, jestli si tu šťávičku udělá znova a jestli si takovouhle bezva akci zase někdy spolu užijeme.
Vaše celá ulepená Jolanka Půlocásková 
(tohle se pane Ježíšku vůbec nepočítá za zlobení, viďte?)

Vykulená Jolanka a její kamarádka myška

 18. prosince 2016
Vážený pane Ježíšku, píšu Vám ještě jednou, ale tohle dnešní psaníčko není o mně. Chci se u Vás totiž přimluvit za panču. Bojím se, že dneska si to u vás trochu pokazila a že jí teď nic nepřinesete a bude smutná. Co kdyby mi potom zabavila moje dárečky, to bych zase byla smutná já.
No, takže abych Vám vysvětlila, co se vlastně přihodilo. Začalo to úplně nenápadně. Panča se prvně jen tak rozhodla, že trochu utře prach. Z toho se vyvinulo moooooc dalších událostí.
Tak třeba páník musel vytahat z jednoho regálu u okna všechny, ale úplně všechny věci a to jsem kulila oči, co se tam toho vešlo a o čem jsem ani nevěděla. Když je vytahal, tak panča ten regál odsunula a zjistila, že se mu prohnuly od těch všech věcí záda. Tak páník musel najít nějaký šroubky a zádíčka přišroubovat. Pak se muselo luxovat, u toho jsem ani trochu nepomáhala, protože to mě nebaví a abych se přiznala, pořád se ještě toho chobotnatce bojím. Když se doluxovalo, tak jsem už zase přišla. Panča zrovna sundávala z oken všechno, co na nich leželo, i můj pelíšek a hrací podložku. Lekla jsem se, že mi pakuje věci, ale nene, jenom šla umývat okna. Když je měla otevřený dokořán, tak skoro utekl Vendelínek, ale panča ho naštěstí stihla trochu přibouchnout a zatáhnout zase dovnitř, takže ho pořád máme. Pak ještě zjistila, že se na topítku odloupl kousek barvy a tak páník přinesl plechovku a štěteček a zakouzlil to tak, že to není vůbec vidět. To vám bylo všechno tak děsně zajímavý.
Pak už byly okna domytý, věci zastrkaný zpátky do regálu se spravenýma zádíčkama, podlaha se blejskala jak nová a panča si libovala, jak pěkně jí to utření prachu vyšlo. Šla se převlíct, protože chtěli jet s páníkem něco koupit, možná nějakou mlsotu pro mě, když jsem byla tak hodná a ani jsem se do úklidu moc nepletla. A jen co zavřela dveře, uslyšela hromovou ránu. To byste měl vidět, pane Ježíšku, jakým tryskem vtrhla zpátky. A víte, co to bylo? Taková veliká kytka, co ji po tom všem úklidu přinesla, aby zdobila jedno okno, visela z parapetu vzhůru nohama, protože ve volným pádu ji zabrzdilo topítko a sedačka. Což bylo vlastně štěstí, protože když nespadla až dolů, tak se nezlomila a nic se nerozbilo. Jenom na tý nablejskaný podlaze a taky na okně a na topítku, vlastně všude, kam se podívala, byla hlína a spousta kamínků, co byly předtím nahoře na tý hlíně. No a to byl ten okamžik, pane Ježíšku, kdy panča přestala být slušná a zakřičela: Ty Jolanice jedna pitomá, normálně poletíš z domu, kozo chlupatá!!!! 
Jo, přesně tyhle slova na mě vyklopila, já jsem si je hned zapsala, protože myslím, že takhle zlá na mě panča ještě nikdy nebyla. A přitom přece vůbec nemohla vidět, že jsem to udělala já, když tady nebyla. Jenže ona si to nějak spočítala dohromady, když tři kluci byli nahoře a já jediná tady dole. Víte, pane Ježíšku, možná, že jsem si k tý kytce fakt trochu čuchala a možná, že jsem si na ní malinko pobrousila drápky, ale jak jsem to mohla vědět, že bude tak chatrná a hnedka křupne dolů?
No a tak abych to celé ukončila, panča pak stála dlouho nad tou spouští a nechtělo se jí dělat vůbec nic. Celý to nadělení tam nechala tak, jak bylo, odjeli s páníkem pryč a když se vrátili, už byla dočista uklidněná. Dokonce mě i pochovala a řekla mi, Jolouši prdlouši, ty seš takovej milej prevít. Ulevilo se mi, že jsem už dostala zase pochvalu a proto se u vás pane Ježíšku přimlouvám, abyste panče odpustil a přece jen jí nějaký ten dáreček přinesl. Uděláte tím radost i mně.

Vaše pořád hodná a bezhříšná Jolanka Půlocásková

Naše světice svatá ;o)

31. března 2017
Nazdárek kamarádi, teď jsem se podívala do svých deníčků a když jsem uviděla, že poslední zápis jsem nadrápkovala už před celým čtvrt rokem, tak jsem myslela, že od tohodle novýho psaníčka zase hned uteču. No ale pak jsem si to v hlavě srovnala a řekla jsem si, hele Filoméno (tak mi teď totiž někdy panča říká), jen se pěkně vymňoukni a přiznej se ke svým - nééé tak zcela úplně princeznovským - akcím. 

A tak jsem tady se svojí zpovědničkou:
Nejdřív bych se asi svěřila s tou patálií s jarním truhlíkem. Už jsem psala několikrát, že zahradničení je moje hobby, ale mám to dost komplikovaný tím, že mě panča nepouští na doopravdickou zahradu. A tak musím vzít zavděk tím, co je doma. Nedávno jsem s velkým, ale fakt velkým zájmem pozorovala panču, která přinesla zvenku na naši dolní verandičku takovej parádní zelenej truhlík plnej hlíny, ze který lezly různý zelený ocásky. Položila truhlík na stůl a když jsem na něm jedním skokem přistála i já a truhlík málem sletěl dolů, tak mě panča chytila a řekla - hele Jolouši, tohodle si vůbec nevšímej, jasný???? Musím říct, že jsme s pančou děsný kámošky, takže mi klidně může říkat Jolouši a mně to neva. No a když jsme ty kámošky, tak jsem si dala slib, že si tý zelený bedýnky fakticky všímat nebudu.
Dny utíkaly a zelený ocásky se měnily. Škoda, že můj ocásek zůstával pořád stejně ušmiknutej, ale ty zelený byly asi kouzelný, protože z některých vyrostly žlutý kytičky, z jiných červený a uprostřed byla jedna děsně voňavá tyčka s bílým válečkem a ta mě pořád moc pokoušela. Dočista se mi třásly fousky, když mě ta voňavka vábila - Jolanko, pojď mi dát pusinku, Jolankoooo..... Copak vy byste takovýmu volání odolali? Já jsem to nedokázala a šla jsem se s válečkem pomuchlovat. Jenže nějakým divným nedopatřením se stalo, že celá bedýnka přitom spadla na zem. Žlutý kytičky, červený kytičky i ten bílej váleček už najednou nebyly vůbec vidět, protože ležely pohřbený pod hlínou. Páni, to vám byla kalamita. Fousky se mi klepaly a bezocásek se mrskal ze strany na stranu jako nějaký ulomený kormidlo.
Přišla druhá panča, uviděla mě stát nad tou už skoro opravdickou zahradou a hned šla žalovat první panče. Ta přilítla, chytla se rukama za hlavu a vyjely z ní tak moc a moc škaredý slovíčka, že je tady radši vůbec nebudu opakovat. No ale štěstí je, že já jsem já a umím se na panču podívat tak bezelstně, že hned zapomene, jak mě chtěla vyhodit z baráku. A tak místo vyhození mě popadla do náručí, řekla mi ty jedna Filoméno bláznivá, mě z tebe fakt klepne a pustila se do práce. Dokonce mě ani neposlala pryč a tak jsem mohla pozorovat, jak se kytkovej hrobeček stěhuje zpátky do truhlíku a jak se umrlý kytičky zase vracejí zpátky tam, kde byly předtím. Některý měly ulomený lupínky, ale hlavičky zůstaly všem a dokonce i ten můj voňavej váleček neměl skoro žádnou bolístku. Takže vlastně, o co šlo, že jo?
A teď bych se ještě mohla zmínit o polštářku. Na tohle nejsem moc pyšná, ale co, po přiznání se jednomu uleví, tak si jdu ulevit. Zrovna tak jako jsem si onehdá ulevila do toho polštářku....
Totiž, panča byla pár dní pryč, aj s páníkem. Pak se vrátila jenom ona a to jsem se trochu lekla, že páníka někde ztratila. (Neztratila, taky se vrátil.) No a jak se teda panča vrátila, tak si šla sednout k počítači, aby se podívala, co se mezitím událo. Já jsem honem skočila panče na klín, protože, jak už víme, jsme přece kámošky. Na židli, kde panča seděla, byl polštářek, ona si ho tam totiž někdy dává, aby ji nebolela zadnice, když krzevá mě musí na tý židli sedět dlouho. A teď tam seděla fakt moc dlouho, protože když si konečně udělám pohodlí a usnu, tak mi někdy to jezulování vydrží i pár hodin. Pak už byla panča celá placatá, prej od nějakýho cvaldy (toho jsem asi musela zaspat) a tak mi tak dlouho foukala do čumáčku, až jsem se probrala, protáhla se, vystrčila na panču bezocásek a ladně, jako pravá princezna, jsem seskočila dolů. Panča vstala, taky se protáhla a najednou jí přišlo něco divný. Šáhla si na zadek a měla ho nějakej vlhkej. Podívala se na polštářek, na kterým seděla, zvedla ho, čuchla k němu a pronesla - no ty praseeeee jednoooooooo jolášovýýýýýýýý, tys to tady normálně pochcala!!!!
Přitom, a to zdůrazňuji, já čurám, ne to druhý. A na ten polštářek jsem se vyčurala, protože jsem chtěla vyskočit za pančou na klín a ona tam vůbec nebyla. Tak aby si to pro příště pamatovala. Panča se pak utíkala převlíct, všechno oblečení, i ten polštářek, strčila do pračky a moc litovala, že tam nemůže strčit i tu židli, protože na ní byl mokrej flek. A i když ho panča drbala jako nějakýho pašíka kartáčkem a potom ještě hladila houbičkou a nechala židli schnout na sluníčku, tak počuranej flek je tam pořád. Teď sedává u počítače na jiný židli a už jsem slyšela, jak páníkovi říkala, že budou muset koupit novou, protože na nějaký prochcanině sedět nebude.
Tak vidíte, aspoň budeme mít doma novou židli a ne tu starou modrou špindíru. Příště napíšu o těch dalších věcech, dneska už je toho moc a chce se mi skočit na pančinej klín a spinkat. Čurat nebudu!
Vaše upřímně vyzpovídaná Jolanka Půlocásková

Takhle se s pančou kámošíme

21. dubna 2017
Vím, vím, minule jsem vám slíbila, že budu brzo pokračovat ve výčtu svých, jak bych to jen kulantně zaobalila, né zrovna princeznovských extempórat. A fakticky jsem se na to poctivě chystala: nabrousila jsem si drápky (a panča přitom na mě křičela: Joláši, přestaň doprčic drápat tu sedačku!!!), naplnila jsem si bříško, abych od psaní nemusela odbíhat (a panča to zase připomínkovala: ježišmarja, Jolanko, to je můj chleba s lučinou!!!!) a pak jsem si bříško zase vyprázdnila, aby mě tam nic netlačilo (a panča hubovala: ty Jolanice obecná, nauč se už konečně kadit do záchodu!!! - to když jsem jen tak lážo plážo vypustila hovínko zrovna pod stolem, u kterýho panča počítačuje). Jenže - než jsem se do toho psaní už konečně zakousla, stalo se něco divnýho, co mi úplně překazilo všechny moje plány a přeházelo už pěkně uspořádaný myšlenky.
Já vím, že vy už to víte, ale možná nevíte, že já jsem to nevěděla.... Panča s páníkem prostě jedno ráno odjeli i s naší přepravní taškou a když se vrátili, hned jsem poznala, že se něco děje. A taky že jo, panča z tašky vytáhla šedou žížalu. Prvně jsem myslela, že jsem to obarvená já, když jsem byla menší a ještě pořád s ocáskem, ale nene. Byl to malej kluk a z pančiný náruče na mě civěl velkýma žlutýma očima. Se všema se šel seznámit a tak jsem viděla, že není zlej a že se umí slušně chovat a to se mi hned ulevilo. Ten kluk se jmenuje skoro stejně jako já Jolí, akorát mu chybí na začátku to písmenko J a tak je to jen Olí. A to je myslím spravedlivý, že je trochu neúplnej, když mně zase chybí ocásek.
No a jak jsem tak byla ulevená, tak se mi malej Olí docela líbil a já jsem s ním všude chodila a byla jsem důležitá a panča se smála, že ho provázím po baráčku jako nějaká zámecká průvodkyně. Moc se mi ale už nelíbilo, když se Olí rozhodl, že teď se začneme hubiznovat. Rázně jsem to odmítla a šla pryč, ale on za mnou pořád chodil jako dohozenej ženich. Śkoda, že mi Ježíšek nepřinesl ten nalepovací ocásek, který jsem si přála, protože teď by se mi vážně moc hodil. Mohla bych s ním Olina trochu mrsknout po čumáčku, když ke mně přišel moc blízko, jenže s tou mojí štětičkou se moc zázraků nenadělá. A tak jsem na něj sem tam aspoň sykla, aby věděl, že jsem princezna a že už stejně jednoho ženicha mám. A takhle to šlo celý den.
Bylo mi v koutku duše trochu líto, že už nejsem ta malá Jolanka, sladká jako tatranka, jak mi panča vždycky říkala. A ona to asi poznala, protože mě chytila do náruče a dala mi moc čelíčkových pusinek a řekla mi, neboj se, Jolanko, pro mě budeš pořád ta nejmilejší, nejkrásnější a nejhodnější princezna na celým světě! 
No a po tomhle slibu jsem byla opravdu ulevená a rozhodla jsem se, že Olinka budu mít ráda a nebudu demonstrativně zalízat do sedačkový schovky. Hlavně když jsem zůstala princeznou.
Vaše už navždy princezna Jolanka Půlocásková

To je práce, to je práce...

15. května 2017
Jolča má narozeniny, my máme přání jediný, hlavně to zdraví, hlavně to zdraví... 

Tak takhle nějak se to prej zpívá pro člověcký holky, ale já myslím, že si to můžete všichni zazpívat i o mně. Protože já, Jolanka Půlocásková, dneska slavím už PÁTÉ, ano, PÁTÉ narozeniny. Taky se tomu divíte jako já? Že by ty kočičkový roky letěly nějak víc než člověcký? Nebo že by se panča přepočítala? Nebo že bych nějakej ročík zaspala? Prostě nerozumím tomu a osobně si myslím, že jsem pořád ještě koťátková holčička. A panča si to myslí taky. Třeba když mě zvedne a řekne tak pocem, ty moje malá Filoménko Záprdková. Nebo když mě hledá a volá - kdepak je ta naše Jolanka koťátková? Tak vidíte, jak mi potom může být už pět let??? Ale co, stejně jsou ty narozeniny jenom takový halabala uhádnutý a tak mi třeba pět let ještě vůbec není. Doopravdicky slavit budu nalezeniny, a ty budou až za čtyři měsíce, 15. září. To se panča doufám rozšoupne, protože se hřbitovníma nalezeninama budu slavit i svátek a tak to by bylo, abych nedostala dort větší než jsem sama. Ale do září je ještě daleko a jestli vás zajímá, jak to u nás doma chodí teď, tak vám o tom něco mňouknu.
Ten náš novej kluk Olinek má úplně všechny vobtočený kolem svýho ocásku, ale na mě to neplatí. Pořád se s ním nějak nemůžu srovnat, on je totiž strašně drzej. Panča je z něho úplně paf a v jednom kuse se s ním mazlíkuje jak s novou kabelkou, ale taky někdy říká, že je to pěknej smrádek a lotřík a Oldřich. Jenže on se na ni vždycky podívá jako úplně ten nejsladší andílek a z Oldřicha je zase hned Olinek. Panča moc chce, abysme se spolu zkamarádili a tak ho za mnou pořád vodí a říká Joloušku, hele kdo za tebou přišel, Olinek, viď? A hned na to - Olouši, sakra přestaň honit Jolanku nebo dostaneš na zadek! A když mě Olouš nepřestane honit, tak ho panča chytí a vyhodí za dveře.
No ale tuhle, když byl na mě zase trochu honivej a já už jsem začínala vrčet a klopit ouška, tak se stala parádní věc. Oliňák strčil při tom svým poskakování do pytle s dobrýma granulkama, který jsou jenom jeho a ani panča nám je nechce půjčovat. Že prej to jsou kotěcí granulky a tak je všechny baští jen ten vyžírka, aby nebyl podvyživenej. Pcha, tomu bych se zasmála, kdybych to uměla! Ale teď najednou byly ty granulky všude - na koberci, v miskách, kam patřily, v miskách, kam nepatřily, několik jich popadalo i do kadibudky a ještě za pár dní jsem sem tam nějakou našla dokonce aj v tunelu. To jste měli vidět, jak jsem se najednou Olinka nebála a šla jsem mu honem pomoct s luxováním, aby s tím pak panča neměla žádnou práci. Ona totiž trčela nad tím nadělením jako solný sloup a už se chystala spustit krupobití, ale když viděla, jak pěkně baštíme vedle sebe a kryjeme si kamarádsky záda, tak vůbec, ale vůbec nic neřekla a jen nás hladila obouruč po zádíčkách, to asi aby nám to papání šlo ještě líp.
Nemůžu vám ale říct, jestli se s tím olinovským klukem budu mít někdy tak ráda jako s Vendelínkem. To asi ne. Vendelínek byl vždycky hodnej a nikdy mě nehonil a já jsem nehonila jeho. Pořád jsme spolu kamarádi a nevadí mi, když se Vendelín kutálí s Olinkem po zemi, protože vím, že nakonec si stejně přijde pro hygienickou úpravu ke mně.
Panča ví, proč mi to seznámení s Olinkem trvá ze všech nejdýl. Já jsem totiž nebyla nikdy divoká. Ani když jsem byla úplný koťátko. Měla jsem tenkrát velký ocáskový starosti a tak jsem se s nikým nehonila a neprala, jako to dělá Olinek. Byla jsem ta nejhodnější holčička, nejstatečnější bojovnice s půlocáskem, ze kterýho nezbylo ani to a právě pro tohle všechno pro mě panča bude mít vždycky velkou a speciální slabost. A to mi myslím úplně stačí ke spokojenýmu Jolančímu úsměvu. 

Vaše malá žena Filoména, halabala uhádnutá, dočista už pětiletá,
Jolanka Půlocásková

VIDEO PRO PRINCEZNU JOLANKU

27. června 2017
Venku leje jako z děravý konvice a tak jsem se uvolila, že když stejně není co jinýho na práci, mohla bych zase jednou napsat. Chtěla jsem to udělat už dřív, ale furt na to nějak nezbejval čas. A to jsem vám chtěla napsat třeba o tom, jak si pěkně chodím do venkovního pokojíčku, kterej jsme předtím vůbec neměli, nebo o tom, jak je na mě Oliňák drzej a pořád mě honí a jak si to dobře pamatuju a když se zavřou dveře a on je na druhý straně za sklem, tak jak na něj syčím a vrčím a mlátím ho packou, až tabulka řinčí.
Nebo o tom, jak jsem se tuhle děsně pletla panče pod nohy, protože se mi zdálo, že bude krájet salámek a jak ona žádnej salámek vůbec krájet nešla, ale místo toho si šla vyndat sklenici okurek a jak jsem se jí právě zrovna v tu chvíli zamotala pod ty její nohy, tak se lekla a protože ta sklenice nebyla pořádně došroubovaná, zůstalo jí v ruce jen víčko a zbytek spadl na zem a udělal velký KŘÁCH a všude po zemi se válely malý okurky a velký i malý střepy a nacákáno bylo kam moje očička dohlídly a ta voda nebyla vůbec dobrá a taky jsem mohla napsat, jak se na mě kvůli tomu panča úplně nespravedlivě rozzlobila a řekla mi, že jsem machometl nemožnej a vyhodila mě do obýváku a pak to tam dlouho uklízela a okurky naházela do misky a pak je omejvala a nakonec snědla a jak tu vodu smradlavou musela několikrát vytírat a furt to smrdělo octem a jak si mě potom šla trochu udobřit, protože věděla, že JÁ jsem ty okurky nepustila...
Jo, tak o tom všem jsem vám prvně chtěla napsat, ale nenapíšu, protože dneska se stalo něco správňáckýho a tak napíšu radši o tom.

Kamarádi, já jsem dneska UTEKLA!!!! To čubrníte na princeznu, co??? Řeknu vám, že panča prej viděla všechny svatý i rohatý, když se to stalo, ale nakonec to rozdejchala a odlapila mě. No a došlo k tomu tak: máme novej venkovní pokojíček, kterýmu se říká pergola. Oliňák už o něm určitě psal, protože se rád chlubí a je to náfuka, kterej si tam chodí po těch svých dlouhých brkách s frňákem nahoru, jako by mu to celý patřilo. To já jsem úplně jiná. Očuchávám si tam každej kousíček, nic nevynechám, vždycky zkontroluju kytičky, vymetu pavučiny, vytřu kožíškem chodník, no prostě chovám se jako dáma a né jako to trdlo.
Z toho pokojíčku se jakože NEDÁ utýct, protože je zavřenej takovou zašupovací dřevěnou mříží. Jenže se dá odtud dostat na schodiště a když pak náhodou někdo otevře dveře na schody, tak se dá frnknout. No a to se zrovna povedlo mně. Panča mě sice viděla, že tam stojím, ale vůbec ji nenapadlo, že bych mohla bejt tak hbitá. Pootřevřela opatrně dveře, aby mě pohladila po čelíčku, protože jí přišlo, že jsem tam taková nějaká smutná a osamocená. No a já jsem toho okamžitě využila a frrrrrrrrr a byla jsem venku jak ten ptáček. To jste měli vidět ty manévry, co nastaly.
Prvně panča chytila okšírovanýho Oliňáka a hodila ho za mříž. Dál chytla okšírovanýho Kubu a hodila ho za mříž. Pak chytla neokšírovanýho Froda a hodila ho za mříž. Jenom mě nechytla a nehodila za mříž, i když by to moc chtěla. Já jsem totiž tohle všechno už dávno pozorovala zpod velikánskýho keře a sama jsem byla z toho nečekanýho útěku dost překvapená. Panča mě začala lákat ven na sladkej tón a líbivý slovíčka. To bylo samý - Jolanko, Jolanečko, holčičko moje, no pocem za mnou, no kdopak to sem přijde??? Nepřišel nikdo, pořád jsem byla pod tím keřem a nehrozilo, že by na mě panča došáhla. A jak z udělání nebyl nikdo jinej doma, páník už je totiž odletěnej pryč a panča na nás byla sama a měla starost, jak na mě. Musela risknout, že fakt nikam během pár sekund neuteču a honem se hnala domů pro dobrý bonbonky. Oddychla si, když mě našla furt na stejným místě a lstivě mi začala bonbonky servírovat tak hluboko, kam až ke mně došáhla. Jenže já jsem vždycky jen natáhla krk jak žirafa, bonbonek jsem slupla a zase jsem zajela zpátky. Panča už měla kolena celý otlačený a ojehličovaný a došla jí trpělivost. A tak když jsem se po několikátý zase krčkově natáhla pro další mlsku, tak mě panča za ten krk rafla a úplně sprostě mě za něj vytáhla ven. Přitiskla mě k sobě jak nalezenej poklad a pelášila se mnou domů. Ani jí nevadilo, že jsem ji tak trochu seškrábala, hlavně když mě měla. Protože víte, kluků máme tolik, že je ani neumím spočítat, ale princezna jsem tady jenom já.
Doma mi panča jen tak jemně poplácala bezocáskovej bobík a řekla mi - teda Jolanko, to by mě zajímalo, co bys tam venku asi tak dělala, kozo jedna praštěná. A měla pravdu, za chvilku začalo takový boží dopuštění, že bych se z toho strachem asi trochu zbláznila a panča by zase musela za kamarádem pro antidepresiva. Takže jí myslím odpustím i to nedůstojný krčkový zpodkeřový vytažení ven.
Vaše DDD (dneska docela dobrodružná) Jolanka Půlocásková

Pohoda v pergole

JOLANKA A ŠŇŮRKA OD MIKINY

7. září 2017
Ahoj kamarádi, že už jste si mysleli, že jsem dočista zlenivěla a že už žádnej deníček nikdy nenapíšu? Tak to teda né, takhle to není. Abych to uvedla na pravou míru, dočista zlenivěla panča! A ať se mi to líbí nebo ne, pro psaní deníčku ji prostě potřebuju, musí mi přece otevřít tu placatou věc, jinak by byly všechny písmenka ztracený. No a teď když už jsou zase najitý, tak můžu honem psát, co všechno se událo.
Tak třeba, byla u nás znova po roce ta prázdninová černá cizí Marlinka. Možná si pamatujete, že minulý rok jsem z toho propadla depresím a musela jsem brát tabletky, abych byla zase veselá Jolanka. I když za to tenkrát mohl i Vendelínek a kdoví, co dalšího se do toho připletlo, no ale teď už panča nechtěla nic riskovat a tak jsem se po celou dobu, co u nás ta návštěva byla, nedostala ven ze svých komnat. A vidíte, zvládla jsem to a zůstala úplně nezblázněná, to si panča oddychla. Akorát jak jsem se trochu nudila, tak jsem skočila na poličku, kde bydlely dvě kočky a já jsem jednu navedla, aby skočila dolů. Ona to udělala a přišla o hlavu. Panča pak byla rozzlobená, ale nic mi neřekla, protože to zrovna bylo v tý kritický době, kdy bych si to mohla vzít osobně. A tak na poličce zůstala už jen jedna kočička. Ale když tam skočím já, už jsou tam zase kočičky dvě.
No a když u nás žádná návštěva není, tak mě panča vždycky pustí za klukama do pergoly. Akorát musí dávat pozor na toho potrhlýho Olouše, protože on má potřebu se pořád s každým válet po zemi a to není nic pro mě. Já jsem přece princezna a nebudu válet sudy s kdejakým Olináčem. Takže radši vždycky počkám, až Oláš odejde okšírkovanej z pergoly na zahradu a pak se můžu jít teprve krásně opalovat. I když panča říká, že na tý lavici žádnej bronz nenachytám, když je tam chládek. Ale proč bych měla chytat nějakej bronz? Radši chytám motýlky, když za mnou přiletí.
Tuhle tam ale letělo něco obřího a dělalo to randál. Vůbec to nebyl motýlek a já jsem z toho byla tak celá užasnutá, až mi panča musela udělat vykulenou památku, klidně se na to můžete podívat. Pak jsem se dozvěděla, že to bylo letadlo, ale takový to jinačí, co lítá nízko a nevozí lidí k móři. A co vypadá jako fakt velikánskej motýlek, takže je jasný, že jsem přece musela být vykulená, když jsem takovýho motýlka nikdy předtím neviděla. A jak jsem na to potom pořád myslela, tak jsem se doma dočista taky zakuklila a čekala jsem, že až se probudím, bude ze mě motýlek, ale kdepak, vykuklila se ze mě zase jen Jolanka.

Jolanka z letadla vykulená

Jo a taky jsem si našla bezva pelíšek. On to byl teda původně nějakej tác, ale stejně se v něm nikdy nic nenosilo a tak teď se v něm můžu nosit já. Panča mi tam teď schválně nechává takovou dlouhou přeloženou kuchyňovou rukavici, aby mě to v pelíšku nestudilo do prdýlky. Dál se přihodilo, že jsem si našla nový kamarády. Nejsou to kočičky, ale jsou na mě hodný a nechávají mě u sebe odpočívat, když se mi zrovna nechce pozorovat motýlky a jiný věci. To pak za nima přijdu a panča mě hledá a volá na mě a už pomalu propadá hysterii, že nikde nejsem a přitom mě má přímo před nosem. To mě moc baví.

Jolanka na tácu a ztracená mezi novými chlupatými kamarády

Jo a tuhle panča řekla - Jdem se prát, Jolanko. Úplně jsem se vylekala. Proč? My dvě? Kvůli čemu? Provedla jsem něco? Proč se nepere s Olinkem? Ten je na to přece stavěnej. Já se prát nechci... No prostě měla jsem z toho v hlavě dočista zmatek, jak jsem tomu chtěla přijít na kloub. A pak mi ke všemu panča ukradla všechny pelíšky a to už jsem z toho byla fakt ťumpachová. Lámala jsem si hlavu, co jsem provedla a říkala si, jestli to třeba není opožděná pomsta za tu bezhlavou kočičku. Ale proč po takový dlouhý době? Ach jo, to vám bylo otázek, co se mi honily hlavou a žádný odpovědi nepřicházely. A potom konečně odpověď přišla a mně se taaak ulevilo. Panča přinesla pelíšky zpátky, vubec nebyly zachlupený a krásně voněly a mně se konečně v hlavičce zablýsklo - ona přece neřekla jdem se prát, ale JDE se prát, Jolanko. Uf, to se mi vážně ulevilo. Protože kdo to kdy viděl, aby se princezny válely s pančama po zemi jako se furt válý to naše stříbropruhovaný třeštiprdlo...
No a to je myslím dneska všechno, stejně už mě pacička brní, jak jsem se tady s ní tak dlouho oháněla.
Vaše nesepraná a nevypraná Jolanka Půlocásková

18. září 2017
Kamarádi, v pátek jsem oslavila už pět let u nás doma. Říkáme tomu příchodniny, protože přesně před pěti rokama jsem přišla. Vlastně jsem byla přinešená, neměly by to teda být přineseniny? Ale to je jedno, hlavní je, že z malý píďalky jsem vyrostla do urostlý princezny a i tak jsem pořád pančin záprdek a Jolanka, sladká jako tatranka. Dorty už se u nás nedělají, protože je nás hodně a panča má líný packy, ale aspoň jsem dostala novou svítivou myšku a hopík s pírkem a taky moc dobrý bonbonky a ještě jsem si mohla vylízat talíře. To bylo všechno moc bezva.
Jenže: přišel víkend a ten si zapisuju do deníčku černým písmem. Byl to horor, děs, hrůza. A k tomu všemu navrch mi panča ještě řekla - Jolanko, ty seš teda hrozná POSERA. To už byla poslední kapka. Moc jsem se urazila, protože tohle se princeznám neříká. No a o co teda jakože šlo.
Prostě panča se rozhlídla kolem a usoudila, že takhle už to dál nejde a musí se v*y*l*u*x*o*v*a*t. Vidíte, ani to pořádně nemůžu napsat, tak hrozný to slovo je. Jen když vidím tyhle písmenka pohromadě, tak se mi ježí fousky a kožíšek na bezocásku mi trčí nahoru jak nějakej kartáč na boty. Vážně za to nemůžu, ale toho chobotnatce se šíleně bojím. Dělá randál, fouká kolem sebe a nejhorší je, že mi už párkrát vcucnul moji myšku. Co kdyby takhle vcucnul i MĚ??? Takže je jasný, že se právem bojím a nechci, prostě nechci, aby se luxovalo. Už nikdy, copak je to tak potřebný? Jenže panča tomu nerozumí. Vidí někde nějakej chuchvaleček prachu nebo pelíšek plnej mýho kožíšku anebo nějaký drobečky a granulky, co mi odpadly od pusy a už by hned tahala na světlo tu hrůzu hrůzoucí.
No a to se zrovna přihodilo teď o víkendu. Panča si něco špitala s páníkem. Nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost a netušila nic zlýho. Panča potom šla do jednoho pokoje, zachrastila bonbonkama a řekla - jéééééé, tohle je ale dobrota, pro koho to asi je? Pro naši Jolanku? No a když se takhle ptala a vlastně mi ty bonbonky dočista vnucovala, tak jsem za ní zašla, že si něčeho ďobnu. Panča mi honem naservírovala pár bonbonků pod čumáček a pak už na nic nečekala, opustila místnost a zavřela za sebou dveře. Mě nechala za nima, i když věděla, že se mi to vůbec nebude líbit. Nelíbilo, a to jsem ještě ani nevěděla, proč tam jsem. Za chvilku jsem uslyšela, jak páník přinesl něco do kuchyně, jak to vytahuje z krabice, jak z toho tahá dlouhou šňůru a pak to začalo. Za zavřenýma dveřma se ozval zvuk, který tak nesnáším...
Ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale panča byla spokojená, že je skoro hotovo. Teď prej už jenom zase vylákat Jolanku a zavřít ji v jiný místnosti, aby se mohla vy...tamto ta první místnost. Šla pro mě a povídá cestou, tak už je to hotovo, Jolí, můžeš jít zase za náma.... jenže komu to povídala, když jsem tam vůbec nebyla? Panča věděla, že tam musím být, přece jsem nemohla projít zavřenýma dveřma nebo zavřeným oknem? No jo, ale fakticky mě nikde neviděla.
To už jsem vám asi někdy psala, že jsem hrozně vynalézavá v hledání schovek a už párkrát mě panča nemohla najít a myslela si, že jsem vypařená. Stejně jako teď. Prvně mě hledala sama. Pro jistotu zase zavřela dveře, abych v nestřežený chvíli nepláchla a ona mě fakt nehledala marně. Pak zavolala páníka a hledali mě oba. Jenže v tom pokoji zase tolik schovek není, tak kde ještě hledat? Jasně, že prozkoumali i polici s knížkama, kde jsem se tak šikovně schovávala vloni, když jsem byla depresívně zblázněná. Ale nejsem hloupá, abych se v jedný schovce schovávala dvakrát. Prozkoumali pootevřenou skříň, panča prohmatala všechny přihrádky, ale nic chlupatýho bezocáskovýho nenašahala. Vůbec si tu záhadu ztracený Jolanky neuměli vysvětlit a doufali, že se to nějak vyřeší samo.
A taky že jo. Najednou se ozvalo takový slabý zaškrábání z tý skříně. Panča našpicovala uši a šla po zvuku. Škrábání se ozvalo znovu. Panča zavolala - Jolí, kde seš? Ale nikdo jí neodpověděl. A tak panča začala ze spodku skříně odendávat takový ty kufry s kolečkama, co si berou, když jedou pryč. Jeden se zdál nějakej těžkej, tak panča malinko rozepnula zip a zevnitř na ní zasvítily dvě vykulený oči. A to jsem byla já, kamarádi. Panča byla moc a moc oddychnutá, že se záhada vyřešila a když už jí takhle odlehlo, tak mě vzala do náruče a řekla mi tamtu škaredou větu, kterou jsem vám vymňoukla hned na začátku. Takže jsem se honem urazila a panče pak dalo dost práce a přemlouvání, abych se zase odrazila. Jenže, vydržte uražený, když vám někdo drbe bříško...
Jo a neptejte se mě prosím, jak jsem se dostala do zavřenýho kufru a jak jsem si ho za sebou zase dokázala zapnout. To je moje tajemství a tak to zůstane. Hlavně, že chobotnatec je už zase uvězněnej v krabici pod schodama a budu mít od něj dlouho pokoj. Aspoň doufám.
Zdraví vás (ze hřbitova před pěti lety přinesená) Jolanka Půlocásková 

Páté nalezeniny

8. října 2017
Tak abyste věděli, panča musela opravit svůj minulej komentář o nějaký poseře a řekla mi novej, mnohem lepší. Ale ten vám prozradím až na konci, ať se máte na co těšit.
Všechno se přihodilo takhle: To už víte, že máme doma Oloušáka. Když ho přivezli, tak byl ze všeho vykulenej a nechal mě, abych si myslela, že je hodnej a poslušnej. Jenže čím víc dní tady bydlel, tím byl drzejší a oprsklejší a ani trochu mě nebral za autoritu, což mě fakticky hodně zlobilo. Nejen, že mi chodil krást jídlo a hračky, ale dokonce mě začal honit, až jsem se před ním musela schovávat. Panča se na něj taky zlobila a když mě nepřestával honit a ozývalo se syčení a vrčení, tak Oloušáka popadla a vystrčila ho za dveře a zavolala na mě - tak už zase můžeš vylízt, Jolanko. A já jsem vylezla z nějaký schovky, kde jsem se zrovna měla na pozoru. Řeknu vám, že to panču dost štvalo. Mě taky, to je jasný, ale panču ještě víc, protože po dlouhý době se konečně zkamarádili Vendelín s Frodem a už zase tady měla jiný dvě válčící strany. Slyšela jsem ji, jak si s páníkem povídá o mně a o Oloušákovi. Že prej by si moc přála, abych před ním přestala zdrhat jak srágora a dala mu klidně pár facek, protože by si je zasloužil.
No a přesně tohle se vám stalo. V sobotu byla panča v kuchyni, něco tam vařila a Oloušák stál za dveřma a NUTNĚ potřeboval jít taky do kuchyně. Normálně to vždycky probíhalo tak, že panča zavřela dveře do obýváku, abych si tam relaxovala a Oloušáka pustila do kuchyně. Jenže teď si řekla, že nás zkusí dát dokupy, co to udělá a otevřela dveře. Oloušák vplul dovnitř jako kdyby tam furt patřil, zaměřil mě těma svýma žlutýma očima a hned se přikrčil a začal pérovat na zadních, aby měl na mě dobrej rozběh. Já jsem seděla na okně a trochu jsem se naježila. Oloušák vystartoval, skočil na okno za mnou a přátelé - já jsem nejenže neutekla, ale jak jsem byla rozparáděně naježená, tak jsem se ještě nahrbila, sykla jsem na něj a vrazila mu dvě facky, pěkně z každý strany jednu, tak, jak si to panča přála. To jste měli vidět ten Oloušákův obličej. Úplně zkoprněl překvapením, pak seskočil z okna dolů a odcouvával ode mě pryč. Já jsem taky seskočila a parádně jsem ho prohnala celou kuchyní do obejváku a zase zpátky. A takhle se to celý zopakovalo ještě jednou a nakonec Oloušák utekl nahoru za ostatníma klukama a slyšela jsem, jak jim žaluje, že tam dole je nějaká zlá a protivná holka... 
Panča měla z týhle změny situace takovou radost, že skoro zapomněla na vaření. Protože věděla, že odteďka už skončilo Oloušákovo prohánění a když sem za mnou přijde, bude si hledět svýho. Já ho za to klidně nechávám, ať si lehne do mýho pelíšku, hlavně když mi ho zase vrátí. Taky mu nechávám kousek večeře, i když má svoji, protože nejsem lakomá. A docela mě ten kluk tady baví. Zrovna teď si zase chrní v mý postýlce a já jsem hned kousek od něho u panči na klíně a jsme spokojení oba dva.
No a ta věta, co mi panča řekla? Jolanečko moje, ty seš taková holčička statečná, krásně sis to s Olískem vyjasnila, viď? Tak vidíte, že je to lepší než ta minulá posera? (Ale chobotnatce se stejně bojím furt, s tím se nic nenadělá.)
Vaše odvážná Xena bojovnice, Jolanka Půlocásková

Jolanka a zkrocený Olouš

4. prosince 2017
Tak a je to zase tady. Už je tady zase ten Advent. Když mi tohle slovo panča řekla úplně poprvý, tak jsem si myslela, že máme doma nějakýho novýho uchazeče o místo, kocourka Adventa. To jsem byla totiž ještě mrňavá a nic jsem o světě nevěděla. Ale teď už vím, že advent je taková parádní doba, kdy každý píše Ježíškovi, aby si to ten hodnej pán mohl všechno pěkně v klidu připravit. Já letos Ježíškovi psát asi nebudu, protože jsem moc spokojená a skoro nic mi nechybí a stejně vím, že co jsem minule chtěla, tak jsem to nedostala. Panča mi vysvětlila, že holítko na ušní chloupky a další věci asi zrovna pan Ježíšek neměl na skladě, ale já si spíš myslím, že mě nechtěl kazit, abych nebyla moc marnivá. A tak už jsem se svýma chloupkama smířená a holit je nechci. Snad zrovna to holítko letos nedostanu.
A teď bych vám chtěla prozradit, co se u nás změnilo. Od tý mojí loňský příhody, kdy jsem se nepohodla s Vendelínkem, jsem byla dál dole, ale Vendelín se přestěhoval za klukama nahoru. Se mnou potom přes den býval Frodík. Ten byl hodný a nikdy mě nezlobil a já jsem tam aspoň nebyla sama. Jenže Frodík už u nás není, panča říkala, že teď bydlí na prachovým obláčku s Fandou. A taky s Mášenkou, Bertíkem a Emičkou, to byli pančini kamarádi ještě předtím, než dostala mě. Ale nebojte se, nejsem dole sama, protože představte si to - já už normálka úplně celý den i noc a prostě pořád nadobro bydlím se všema nahoře. Jolanka Sralbotková se proměnila v Jolanku Nebojsovou a nikdo, ale vůbec nikdo si na mě nepřijde. Toho divokýho Olouše jsem si zpracovala už v minulým deníčku, Vendelínek se znova stal mým velikým princem a z Kubíka si nic nedělám, ani když na mě pokaždý zasyčí. A tak mám plno nových zážitků s celou klučičí bandou, o který jsem předtím byla ochuzená. Vendelínek je taky rád, že mě má zase u sebe, protože fakt nevím, kdo jinej by se mu tak hezky staral o to, aby měl pěkně ulízaný vlásky. Tady jsme zase spolu (a všimněte si prosím, jak jsem z toho celá usměvavá):

Kámoši jak hrom jsou... ona a on

V noci se panča pravidelně probouzí, protože si chce natáhnout nohy a nejde to, vždycky se jí o něco zarazí. A to něco, to je Vendelínek a u něj stočená já a panču ten pohled pokaždý tak dojme, že si najde na ty svoje packy nějaký jiný místo, jen aby nás neprobudila. Většinou vystrčí jednu z postele a druhou hodí směrem k páníkovi. Tím zase trošku vyruší Kubu, ale on už je na to zvyklej a ani to s ním nehne. Někdy tam s náma nocuje i Olouš a to už pak panča skoro brečí, protože si fakt nemá vůbec kam lehnout. Oloušáka to ale naštěstí na posteli moc nebaví, radši si skočí do pelíšku na komodě, kde vždycky dřív prej spával Fanda. A tak se přece jenom něco na tý posteli pro panču uvolní.
S Oloušákem jsme už bezva kámoši, moc hezky jsem si ho vycvičila a když někdy náhodou zapomene, že už se ho nebojím, tak mu hned ukážu, jak se věci mají. Tady na tý fotce na okně se vám tak lekl mýho pohledu, že málem vyskočil z kožíšku a panča mě za to moc pochválila, když se teda přestala konečně smát. A my si s Olíšanem teď klidně oba usteleme panče na packách a vypadáme, jako by to tak bylo odjakživa.

Autorita Jolanka, překvapený Olinek a oba u panči na packách

V sobotu jsme s pančou dělaly moc zajímavý věci. Olís se nám do toho taky motal, ale panča řekla, ať si jde hrát za klukama, že tohle je holčičí činnost. Zachrastila mu na šťastnou cestu bonbonkama, aby měl ten kluk nějakou motivaci k odchodu a pak už jsme spolu zůstaly jenom my dvě. Panča otevřela dvířka u skříňky, která se jinak vůbec nikdy neotvírá a vytáhla ven krabici plnou parádních hraček. Většinou tam byly balonky - velký a leský, pak takový chlupatý a taky úplně malinkatý, co vypadaly jako hopíky. Některý z nich panča nepotřebovala, tak je dala zpátky a víte co? Asi že jsem byla tak děsně hodná, tak dva z nich věnovala mně. Byly už trochu pokažený, ale mně to vůbec nevadilo a pěkně jsem je kutálela po zemi. Zatím panča vytahovala různý jiný věci. Něco dala do misky, něco pověsila na dveře a do něčeho dala svíčku. A potom úplně nakonec zapálila jednu svíčku na takovým tácu na stole a řekla mi - tak a máme to hotový, Jolanko.
A já jsem měla velkou radost, že my dvě holky držíme spolu a že si mě panča přizvala na tak důležitou spolupráci. Ani mi nevynadala, když jsem skočila na polici a ta jedna neposedná miska žuchla i s míčkama dolů. Kdepak, panča to jen posbírala (vždyť se taky nic nestalo) a ještě mě pohladila po bezocáskový štětince. A řekla - Jolí, ty seš stejně ta nejhezčí princezna na celým světě. No a to jsem, viďte?
Vaše adventní Jolanka Půlocásková

BEAUTIFUL GIRL JOLANKA U SVÝHO PÁNÍKA

11. prosince 2018
A nojo, nojo, však já dobře vím, co mi chcete říct. Že už na svoje deníčky nějak prdím a že nechávám všechnu práci na Oloušákovi a tamtom malým, zrzavým a drzým Goliášovi, nebo jak mu to panča říká. A máte pravdu. Sice jsem pořád vznešená princezna bez ocásku, slečna Jolanka Půlocásková, pančina holčička milovaná, malá komteska, zlatíčko fouskatý, žížalka puntíkatá a kdovíjaký další jména jsem ještě dostala, ale stejně je to teď všechno Goliáš sem, Goliáš tam... A protože Goliáš je drzej a furt si na mě dovoluje a já na něj mručím a panča chce, abych měla klid a úplně se neumručela z podoby, tak jsme se promíchali jako nějaký krabice. Nebo teda škatule. Nebo škatulata? No prostě, já jsem si sbalila saky paky a odstěhovala se nahoru a dolů chodím jenom někdy. Když se mi chce a když je tam panča. A když jde panča nahoru, já jdu taky, protože s tím třeštidlem bydlet nebudu. On má stejně za největšího kámoše Oloušáka. Panča říká, že se hledali, až se našli, ale já vůbec nevím, kde teda Oloušák Goliáše hledal, když pořád bydlí jenom doma. To mi nikdo neřekl.
No a dneska přišel velký den a já jsem se milostivě uvolila k tomu, že vám přece jenom pár řádků z mýho života přednesu. Takže naposled jsem vám psala zrovna vloni před Vánocema, skoro stejně, jako teď. To už tady byl pan Advent, zrovna jako teď a taky tady byl novej Oloušák. Ten je tady pořád, akorát už není novej a novej je právě ten Goliáš, co ho panča přinesla, když šla někam házet modrou obálku. Myslela si, že domů nese malou a klidnou kamarádku pro mě, že prej nějakou Elišku, ale druhej den s ní jela k MÝMU kamarádovi a místo ní přivezla divoký pískle Goliáše. Panča mě opravuje, že je to Eliáš, ale mně je to fuk, já mu budu dál říkat Goliáš.
Goliáš byl prvně dlouho, ale fakticky dlouho schovanej v pokojíku, kde jsem začínala kariéru já. Takže jsem moc dobře věděla, jaký to tam je a proč se tam panča pořád zavírá a proč jsem odtud slyšela parádní zvuky, jako když se třeba hází míček s rolničkou nebo jako když se lítá tunelem. Chodila jsem poslouchat za dveře a přizvala jsem si k tomu i Vendelínka, abych na to měla svědka. Že se tam fakt NĚCO děje!

Taky to slyšíš, Vendí???

Vendelínek si z toho vůbec nic nedělal, on je totiž prej nad věcí. To jsem zaslechla panču, jak to někomu vykládala. Dodneška se mi nepovedlo zjistit, nad jakou věcí to Vendelínek byl, ale neva, třeba mi to někdy řekne sám. No, a pak když ta dlouhá doba konečně utekla, tak nás panča všechny sezvala do kuchyně a místo nějaký dobrý bašty otevřela ty dveře a z nich vystřelil ten zrzavej Goliáš. Vendelínkovi hned dal pusu a to jsem se docela namíchla, protože jeho můžu pusovat jenom já. No ale protože Vendelínek byl asi pořád nad tou VĚCÍ, tak mu nic neřekl a hned se s ním skamarádil. Oloušák na něj sykl a to bylo všechno, on se totiž nadobro vysyčel už předtím, když malýho Goliáše cítil přes dveře a teď už mu asi žádný syčení nezbylo. Zato Kuba má syčení do zásoby a tak ho někdy uplatňuje i na mě. Ale mně to vůbec neva a schválně si chodím lehat blízko něj, aby si mohl všimnout, jaká jsem hezká. A aby mě měl pak víc rád, když mě takhle uvidí.
No ale dost chlubení, teď abych se vrátila k tomu Goliášovi. Takže když vyběhl ven, trochu mě prohnal, ale panča ho chytila a řekla, to nesmíš, Elí a mně řekla, neboj Jolanko, Eliášek je hodnej a tak jsem jí teda uvěřila a přestala jsem před ním utíkat. Ale stejnak když ke mně přijde moc blízko, tak radši spustím mručavou a právě proto panča usoudila, že abych měla klid, když mě nebude mít kdo chránit, tak budu spinkat u nich a Goliáš dole. Někdy tam s ním je i Oloušák, ale on tam chodí hlavně i na mls, protože Goliáš dostává něco na přilepšenou, aby se nám dobře vyvinul. Já ho ráda pozoruju z nejhornějšího patra mýho šplhadýlka, tam je to bezva. Ale on je někdy tak drzej, že leze klidně za mnou a to ho radši hned mručivě vyprovodím pryč. Na mě si s Goliášem fakt nikdo nepřijde!
No a teď je tady teda ten pan Advent a já už vím, že to je čas, kdy si každý přeje, aby mu Ježíšek splnil přáníčka. Možná byste si mysleli, že bych si přála, aby si odnesl Goliáše, ale to ne. Ona je s ním legrace a když se na něj můžu jen dívat, tak je to skoro stejný, jako kdybych si hrála sama. Takže to bych fakt nechtěla, aby zase najednou zmizel. Já bych si asi přála, aby se měly všechny kočičky hezky a neměly hlad a nebyla jim zima. Aby na ně všichni byli hodní a nevyhazovali je z domu. Aby se neztrácely, ty kočičky a aby nebyly nemocný. Aby nebyly vůbec smutný a aby je měl pořád někdo rád. Myslíte, že tohle by ten pan Ježíšek mohl zařídit? Když by ho to skoro nic nestálo? Prej že asi ne, říká panča.
Tak si teda přeju, ať se můžu zase parádně pohrabat ve zmačkaných papírech. To by snad šlo. Stromek se mi prej letos nepodaří shodit, protože je malej a těžkej a nepovede se to ani Goliášovi. Tak to si už ani přát nebudu, abych nevyčerpala zbytečně přáníčka. Pro Vendelínka si přeju, aby už nemusel mít nikdy oholenou pacičku a nemusel od nás na celý den odejít a pro Oloušáka si přeju, aby se s ním Goliáš pořád tak kamarádil a pro Kubu si přeju, aby konečně zjistil, jak jsem milá a pro Goliáše si přeju, aby mi dal pokoj a hrál si se mnou, ale beze mě. Našim kamarádům, co už dlouho a napořád spinkají na těch obláčcích na nebi, přeju, aby se jim po nás nestýskalo a aby na nás dole dávali pozor.
A všem, co mě dočetli až sem, přeju hodně smíchu a veselýho mňoukání a štěkání a štěbetání, řehtání, mekání, bekání a všeho, co zvířátka dělají (to je hlavně pro tu tetu, co má doma i v lesíku tolik zvířátek a staví jim krmítka a jezírka a kaňony a tak, panča mi to o ní vykládala). Tak ať na nikoho z vás Ježíšek nezapomene, to bych mu příště musela vynadat. Juj, to mě už bolí pacička.
Párádní Vánoce všem přeje svátečně naladěná, pod jmelím na olíznutí od kluků čekající,
Jolanka Půlocásková

Zubatka obecná

Čekání na polibek pod jmelím

17. ledna 2020
Ahoj kamarádi, a vlastně, jste vy pořád ještě moji kamarádi? Pamatujete si vůbec na mě? Když už jsem deníček nepsala víc než rok? Není to tím, že bych zlenivěla, protože líná teda vážně nejsem. Naopak mám tolik práce, že ani nevím, co dřív. Nejvíc práce mám s čištěním misek po jídle, protože si zakládám na tom, abysme je panče vraceli čistý jako z myčky, a co si budeme říkat, kluci to tak neumí, takže umývám nádobí i po nich. Ale na někoho tu mezeru v deníčku hodit musím a já vím, na koho. Jmenuje se to GOLIÁŠ.
Je to tak, věřte mi. Goliáš totiž může za všechno, co se u nás děje. Nějaký změny jsou dobrý. Tak třeba to, že jsem změnila byt a spolubydlící a bydlím už nafurt nahoře a spím s páníkama v posteli. Nahoře jsem s Kubou a někdy Oloušem a taky tam s náma býval Vendelínek. Vendelínek byl můj největší kámoš všech kámošů a ještě trochu víc, však víte, jak my holky bereme všechno tak nějak srdcově. Byl se mnou od začátku až do konce a teď tady není. Prvně jsem myslela, že jel jenom na návštěvu k našemu známýmu kamarádovi s bílým pláštěm, ale panča mě tenkrát, když se vrátila bez něj, vzala do náručí a pošeptala mi s očima celýma mokrýma, Jolanečko, Venoušek se k nám už nevrátí, víš? A tak jsem věděla, že odteď si budu muset vystačit s náhradníkama. Ale na mýho Vendelínka nikdy nezapomenu, to slibuju.
Z náhradníků se nejlíp jeví asi Kuba. Panča si myslí, že jsem do něj už zamilovaná, protože pořád na něj koukám tak trochu zasněně, ale Kuba je jezevec a schválně mi místo svých žlutých očí radši ukazuje černou prdiznu. Prej dělá haura, slyšela jsem. Ale já moc dobře vím, že ho můj obdiv blaží a tak už na mě dávno nesyčí a nechá mě, ať dlabu vedle něj a ať si vlezu na posteli na jeho místo na páníkových packách, aspoň na chvilku, než přelezu na pančiny packy. Ale ty nejsou moc dobrý, protože s nima furt vrtí a nejvíc s nima vrtí zrovna ve chvíli, kdy se konečně uvelebím k spánku. To s nima pohne a já sklouznu dolů mezi ně a trvá mi dobu, než zase najdu nějaký pořádný místo na ležení, třeba na pančiných zádech nebo břiše. Ale i když se někdy netrefím na panču nebo na páníka, tak v posteli je vlastně dobře všude. Akorát panča někdy brblá, že ráno kvůli mně nemůže ani ustlat, ale já myslím, že je vlastně ráda, protože má o práci míň.
No ale úplně jsem zamluvila toho našeho Goliáše. To vám je prevít, že byste tomu ani nevěřili. Jak ten si na mě dovoluje!! A vůbec mu nevadí, že mu panča říká, že už dostane na prdel. Protože na ni stejně nikdy nedostane. Mně dává panča rady, jako Jolanko, tak mu už jednu vraž a dá ti pokoj... nebo Jolouši, ty seš přece trdlo jedno... (to ke všemu ani není pořádná rada, že ne?) nebo Jolí, pamatuješ, jak jsi nafackovala Olínkovi a bylo to?... nebo ... anebo Goliáše popadne a odnese ho zpátky tam, odkud na mě nemůže. A já si můžu konečně odfouknout a nabrat zpátky důstojnost, protože kamarádi, a to říkám jen vám, jednou, když na mě skočil a chtěl se se mnou mordovat jako to dělá s Oloušákem, tak jsem se z toho leknutí normálně to... no počurala. A panče mě pak bylo hrozně líto a říkala, že už mě s tím třeštidlem teda zlobit nebude. Aspoň dokud nepochopí, že na princezny se neskáče jako na nějaký Olouše.
No a taky byly už zase Vánoce a já jsem ani nenapsala Ježíškovi, protože už dávno vím, že dárky nenosí Ježíšek, ale pošťák. Mně třeba přinesl bezva krabici. V ní se tak parádně drápe, že už jsem nic jinýho ani nechtěla. Hned jsem se s tou krabicí zkamarádila a dala jí úplně novou správňáckou podobu. Vypadá teď mnohem líp než na tom obrázku, kdy je ještě nová a taková, no, přiznejme si to - nudná. Ale však vidíte, jak už myšlenkama pracuju na tom, abych ji vyspravila. Vyspravení krabice netrvalo dlouho. Jenže panča je děsně nechápavá a myslela si, že teď je krabice ROZBITÁ a chtěla ji VYHODIT. Přinesla mi jinou, novou, ale ta mě moc nebavila. Panča pravila, že na ni koukám jak sůva z nudlí. Abych ukázala, že jsem spravedlivá, tak jsem krabici dala šanci, ale stejně jsem se nakonec vrátila do tý mojí vyspravený. Je tak bezvadná, že v ní někdy usne i Oloušák.

Krabice jsou stejně děsně prima. Skoro bych řekla, že pro ně žiju. Naštěstí panča týhle vášni docela rozumí a tak kvůli mě často něco nakupuje. Vezme si to, co je uvnitř a mně nechá tu krabici. Ona je fakt hrozně obětavá. Vůbec by přece nakupovat nemusela, ale ví, že bych bez krabic byla celá nesvá a tak dělá, co může, protože jsem její sladká Jolanka.
Tuhle za mnou přišla na návštěvu Bára. My se tak trochu známe z balkonu. Teda já jsem na balkoně a ona je pod ním a povídáme si, o světě, o klukách a tak. Bára bydlí u sousedů a klidně si může chodit, kam chce. No a tuhle mě právě hledala dole. Asi jsem jí zapomněla říct, že tam už nebydlím. Místo toho tam za sklem našla Goliáše. Panča u toho zrovna byla a tak viděla, že Goliáš z toho byl děsně překvapenej, vletěl na okno a něco Báře říkal. Možná ji zval dovnitř, aby ji mohl prohnat stejně jako mě. Ale Bára se na něj vyprdla a šla pryč, když jsem tam nebyla já.

Bára na pokecu

Ještě jsem chtěla vlastně napsat, že mi panča někdy říká Škrábavá Filoména. A přitom je to její chyba, že škrábu. Stává se to večer, než jdeme všichni spát. Panča sedí na posteli, něco si ťuká do placatý televize, já jí ležím na nohách, děsně spokojená, a zrovna praktikuju čistící proceduru. To znamená, že už se taky chystám spinkat. No a teď se do toho vžijte. Usadíte se, najdete si nejlepší polohu, očistíte se, očička vám už padají, těšíte se na spaní. A v tu chvíli chce panča zpod vás vytáhnout nohy a jít si lehnout. To by vás přece taky naštvalo. A tak se najednou proměním ze sladký vrnivý Jolanky v zuřivou, syčící a na panču naštvanou Škrábavou Filoménu. Panča neví, co se mnou, protože drápkama se jí zarejvám do nohou, ouška mám připravený k boji, pahýlek sebou mrská, zuby vyceněný a z očí lítají blesky. Panča pak vůbec neví, jak se mě zbavit a tak musí zakročit páník a třeba mi ukázat na zemi lítající prasátko, abych se SAMA rozhodla, že teda milostivě seskočím dolů. Ale stejně po cestě panču aspoň jednou škrábnu, abych si zachovala dekórum. Panča zařve JAU, Filoméno jedna škrábavá, honem zaleze pod peřinu a pak už jsme zase nejlepší kamarádky.
Tak a to by dneska stačilo. Vlastně nestačilo. Je ráno a to jsem vyspalá a vychovaná holčička, vůbec žádná Škrábavá Filoména, ale sladká Jolanka, kterou panča pořádně opusuje, než odejde do práce. A jako vychovaná holčička přece musím všem kamarádům, kteří na mě fakticky nezapomněli, popřát parádní nový rok. Aby byl plný dobrých konzerviček a když nebude zbytí, tak i granulek, aby měl pořád v zásobě nějaký nový krabice, aby si v něm Goliášové netroufali na malý záprdky a aby v něm nikdo neodcházel na dalekou cestu jako náš Vendelínek.
To všechno vám přeje ne Škrábavá Filoména, ale na celým světě nejhodnější princezna
Jolanka Půlocásková

Hezký nový rok přeje Jolanka Půlocásková

11. listopadu 2020
Všem všem všem! Úplně všem se na vědomost dává, že dneska vás nezdraví obyčejná Jolanka Půlocásková, ale dočista nová kočička, slečna Jolča Sebevědomá. Asi vám teda nevysvětlím, proč se jmenuju jinak, protože - a to vím jistě - jsem se vůbec nevdala, tcccccc, ale panča mi prostě takhle říká, tak to tak asi bude. Možná na to ještě přijde řeč a panča mi to objasní a já to pak objasním vám, ale zatím na to prdím. Stejně si myslím, že žádný objasnění není a že je to všechno jenom nějaká divná hra a už jsem se rozhodla, že si nechám svoje původní příjmení. Od posledního deníčku jsem vyjedla hodně mističek a doufám, že mi taky nepřibylo hodně kil, protože nechci bejt tlustoprdná. Ale to myslím nehrozí, panča mi pořád říká ty můj malej záprdku. Jinak by mi přece říkala ty můj tlustej záprdku. Hernajs, tak se na mě už někdo podívejte a řekněte mi, že jsem pořád holčička jako lusk. Díky.

No ale víte, co je hlavně novýho? Já už normálka chodím ven na zahradu jako kluci. Akorát že kluci mají kšandy a já ne. Panča mi je jednou zkusila nasadit a to jsem na ni zasyčela tolik protestů, že se úplně lekla a hnedka mi je zase odepnula. A řekla, tak se nedá nic dělat, Jolanko, musíš být jenom v pergole. My totiž máme takovou pergolu, kam se jde rovnou z domu a dá se uzavřít zašupovací mříží. Když je pěkně, tak si tam všichni běháme, panča a páník teda ne, ti si třeba čtou, ale furt musí dávat pozor na Olouše, protože on je přelízač.
A za tou mříží jsem vždycky zůstávala, když šli kluci ven. Vůbec mi to nevadilo, protože jsem si aspoň mohla všechno pořádně prozkoumat a nemusela jsem čekat, kdy mi nějakej Olouš třeba skočí na záda. No ale jednou se panče zazdálo, že tam za tou mříží vypadám skoro dočista jako ve vězení. Nebo aspoň jako nějaká holčička v nemocnici, která se dívá, jak ostatní chodí venku a ona nemůže. A tak mi řekla - Jolanko, já tě teda pustím, ale slib, že budeš hodná, jo? To jsem jí s čistým svědomím mohla slíbit, protože já jsem hodná pořád. A tak panča pošoupla bránu a já jsem byla venku.

Páni jáni, vůbec jsem nevěděla, kam se mám koukat dřív, co mám kde čekat a tak jsem šla radši hodně, hodně, hoooodně opatrně. Panča se smála, že vypadám, jako kdybych se plížila zákopama, ale pak mě zase hned pochválila, že jsem šikovná a že mě takhle může už klidně pokaždý pustit, abych se nemusela cítit jako to nemocniční děťátko.
No a představte si, co se jednou stalo. To jsme zase byli všichni venku a pak jsme šli domů. Panča vzala Goliáše, doma ho odkšírkovala, páník zatím odnesl Olouše a zavolal Kubíka a myslelo se, že už jsou všichni kousci doma, protože já domů vždycky utíkám dobrovolně a jako první. Naštěstí mají páníci zvyk ještě nás radši hned přepočítat, aby se třeba zvenku nepřinesl někdo jinej a u těch počtů se zjistilo, že chybí Jolanka. Já, víte? Nebyla jsem tam a to panča zkontrolovala i všechny schovky. A tak honem utíkala ven a kamarádi, já jsem tam byla, celá zapomenutá. Vyjevená, vykulená a zkoprnělá jsem stála za tou zašupovací mříží zvenku a myslela jsem si, že už nemám domov. Panča bránu honem odšoupla a takový trysk domů, jaký jsem předvedla, ještě prej nikdo nikdy neviděl. Ani raketa do vesmíru neletí tak rychle, jako jsem letěla já. No tak to vidíte, mají doma jednu jedinou princeznu a klidně na ni zapomenou!
Tak s tímhle jsem se vám musela pochlubit, to je jasný. Malý krůček pro člověka, velký krok pro Jolanku. Možná i tím se to stalo, tamto, co jsem psala hned na začátku. Že prej jsem slečna Sebevědomá. Projevuje se to i tím, že když baštíme, tak si klidně stoupnu mezi Olouše a Kubíka a stoluju s nima. Nebo si klíďo píďo zaberu Kubovo místo na posteli blízko topení. Nebo když mě někdy Olouš honí, tak si na něj pak počkám a oplatím mu to. Nebo někdy číhám pod postelí a když jde Kuba kolem, tak na něj vyběhnu a on se tak lekne, až skočí na tu postel. Panča mě za to většinou chválí, protože ví, že mi tohle chybělo a jak se na mě někdo zle podíval, hned jsem se utíkala schovat. Už mi zbývá jen tohle všechno aplikovat na Goliáše. Jenže on už je dvakrát tak velkej než já a to se potom špatně aplikuje. A taky je pošuk, to říká panča, ne já. Ten pošuk jak mě vidí, tak hned začne startovat na zadních pérkách a že by mě prej chtěl parádně prohnat. No a já jak to vidím, tak začnu couvat a ježit se a syčet a vůbec se mi to nelíbí. My se spolu už asi nikdy nezkamarádíme. A to je škoda, protože panča říká, že sice je pošuk, ale strašně milej. Tak já teda nevím, že by se to ještě někdy povedlo???
A víte co? Já už to dneska skončím, stejně jako Goliáš a Olouš vám napíšu pokračování příště, protože už se mi teď nic drápkovat nechce. A příště vám prozradím, že jsem fiflenka a proč, jo?
Vaše slečna Sebevědomá, ale pořád malá záprdková
Jolanka Půlocásková

13. listopadu 2020
Dneska je pátek třináctýho a přes postel přeběhl černej Kuba... No ještě že nejsem vůbec pověrčivá fiflenka, protože jinak bych se do nějakýho drápkování ani nepustila. Asi si říkáte, jaká fiflenka, že jo? Stejně jako já. Ale to mě naučila panča. Hodně totiž o sebe dbám. Já vím, to přece dělají všechny kočičky, a kor ty holčičí. Ale když o sebe dbám já, tak to trvá prej šíleně dlouho a je to tak hlasitý, až si panča zacpává uši a říká mi, teda Jolanko, fiflenko jedna mrňavá, už toho prosím tě nech, jo? Už je to dobrý, už seš krásná kočička, to už stačí... No a takhle mě odrazuje od dalšího fiflenkování. Já u toho totiž prej děsně, fakt děsně mlaskám, chrochtám, kutálím se z bůčku na bůček a když už to konečně vypadá, že jsem s čistotou u konce, tak si začnu kousat drápky. A to jsou vám takový zvuky, že by to probudilo i mrtvýho, říká panča. Takže takhle se stalo, že jsem ta fiflenka. Teď už to víte a já se můžu pohnout dál.
S pančou jsme furt nejlepší kámošky. Teda až po Rybě, protože minule jsem vám řekla, že Ryba je nejlepší kámoška a na tom si trvám. Ale zase na druhou stranu, Ryba mě neumí tak parádně hladit po bříšku a pod bradičkou a na ocáskovým zbytku jako panča. A pořád mi u toho říkat, jak mě má ráda a že jsem její Jolanka milovaná a že by mě nikomu neprodala ani za milion peněz a že jsem její holčička, co má krásný očička a plno takových dalších věcí, který se mi moc hezky poslouchají, až u nich usnu, ale i ve spánku cítím, že mě pančina ruka furt hladí a pořád slyším nějaký slovíčka, co mi říká. My holky to spolu totiž máme takhle domluvený. Panča mě bude pořád chválit a hladit a já jí u toho budu vrnět a vrtět bezocáskem a až se večer půjde spát, tak budu u ní a u nikoho jinýho. A to pořád platí. Takže si myslím, že mám prostě dvě nejlepší kámošky. Jednu prací a druhou mazlovací.

Se svou pančou ve svý posteli

Ale zase bacha, aby se páník nenaštval. Protože ten je taky dobrej. Sice mi neříká pořád dokola ty pěkný holčičí věci jako panča, ale zase mě umí drbat po bříšku tak nějak jinak. Jakože až drsně. Panča mu někdy říká, že lítám ze strany na stranu jako mičuda, ale mně to neva. A když už mi to začne va, tak páníka trochu kousnu a škrábnu, on řekne au a co jsme si, to jsme si.

Divoška s páníkem

No ale někdy se věci semelou tak, že mi panča řekne i nějaký jiný slova. Třeba tuhle mi řekla, že jsem koza udrápaná. A to jsem přitom vůbec nedrápala ji, ale něco jinýho. Objevila jsem totiž parádní škrabadlo, co jako škrabadlo nevypadá, ale drápky se na něm brousí úplně bezvadně. Jsou to starý gramofonový desky, co si panča schovala z nějaký dávný doby, kdy jsem prej ještě vůbec nebyla na světě, ani nikdo jinej z naší kočičí party. Plno jich vyhodila, ale plno si jich taky nechala. No a tuhle mě právě slyšela, jak usilovně škrábu a škrábu a škrábu. Myslela si, že škrábu tam, kde se to má, ale tam mě to neba. Slyším panču, jak na mě volá - no jo, fiflenka si už zase brousí drápky, holčička naše. Když to škrabání trvalo už dost dlouho a ty zvuky začaly být nějaký divný, tak se na to šla panča kouknout a uviděla mě, jak jsem zadrápknutá v jedný tý desce a nechtělo mě to pustit. A tak jsem věděla, že panča hned pozná, kdo tam ty škrábance udělal a taky že jo. Zvedla mě, uvolnila mi drápek a řekla mi No Joláši!!! Kozo jedna udrápaná!! Podívej se, jak to vypadá!! No fakticky, vypadalo to moc hezky, to se zase musí nechat. Ale copak by se panča mohla dlouho zlobit, když jsem se na ni zasmála, drcla ji hlavou do nohy, odběhla si skočit na postel a vypadala u toho jako nějaký kotě? Nene, nemohla, to vám můžu rovnou mňouknout.

Jolančino ilegální škrabadlo

Minule jsem vám taky přednesla, že už chodím ven na zahradu. Škoda, že jen co jsem se to naučila, tak už tam zase nechodíme. Je už prej moc zima a taky tam občas pobíhá malý černý kotě a panča nechce, abysme se moc kamarádili. Zjišťovala, čí to kotě je, jestli má nějaký domov a už ví, že patří k sousedům, prej ho našel Kevin, jejich pejsek. Tak dlouho štěkal na páníky a tahal je za nohavici ven, až to prtě konečně uviděli. Bylo malinký, celý mokrý a hladový a asi ho tam někdo vyhodil, tak si ho nechali. No ještě že, protože mít doma jednou dalšího Goliáše, to bych teda už asi nevymňoukala. Ale i když už nechodíme na zahradu, tak do pergoly si ještě sem tam zaběhnout můžeme. Já si vždycky pořádně očuchám, co se přihodilo novýho a zjišťuju, že asi nic. Ale i tak mám pocit, že jsem důležitá a že ta kontrola musí být. Pak si hupsnu na lavici a vůbec se mi odtud nechce, tak mě někdy panča musí odnýst i s těma polštářema, do kterých jsem zapíchla drápky.
Taky jsem vám ani neřekla, že jsem v létě byla trochu nemocná. To jsem se jednou vyčurala a vypadalo to skoro jako malinovka. Panča se moc lekla, honem vytáhla modrou krabici, kterou jsem vůbec ještě neznala, protože se v ní vozil akorát Vendelínek, šoupla mě do ní a už jsme uháněli k tomu mýmu kamarádovi, kterýho jsem už dlouho neviděla. Byla jsem z toho hrozně zmatená, jak rychle se všechno semlelo, ale najednou jsem byla tam, stála jsem na tom jeho vysunovacím stole a kamarád mě celou prohlížel, jako by nevěděl, kdo jsem. Úplně se mi vybavily všechny vzpomínky z doby, kdy jsem byla mrňavá holčička s krvavým ocáskem a kdy jsem u tohodle kamaráda byla každou chvilku a už jsem byla docela klidná, protože jsem věděla, že je přece hodnej. Udělal se mnou všechny možný procedury, který by kamarád dělat neměl, ale když to skončilo, tak mě pohladil a řekl panče - to je ale krásná kočička, a jaký má dlouhý fousky, viďte? To se jen tak nevidí. A tak jsem nakonec byla moc ráda, že jsme tam jeli a že jsem byla pochválená. Dostala jsem od kamaráda nějaký divný pamlsky na užívání, ale hlavní bylo, že mi pomohly a moje čuránky už zase vypadají jako džus a ne jako ta malinovka.
Jo a víte co? Prej budou už zase brzo Vánoce. Ježíškovi už nepíšu, protože mi stejně nikdy nepřinesl nic, co jsem chtěla. Lakota jeden. Ale stejně se na ty Vánoce těším. Všechno je v tý době takový jiný, objeví se plno věci, který tady předtím nebyly a panča i páník jsou s náma doma a balí se dárečky a rozbalují se dárečky, no prostě pořád je nějaká nová akce a to je paráda. Já už jsem si naplánovala velký lenošení, protože to mě baví. Vždycky je velká šance, že u toho lenošení se najdou nějaký ruce, který mi neodolají a pořádně mě vymazlí.

No a to už bude dneska asi všechno. Musím se jít po tom dlouhým psaníčku zase trochu vyfiflenkovatět, abych byla hezká a aby mi panča mohla strkat hlavu do bříška a říkat mi Jolanko, ty tak krásně voníš a já se budu u toho usmívat s povystrčeným jazýčkem, protože taková jsem já.
Vaše fiflenka, Jolanka Půlocásková

7. února 2022
Tak se kamarádi podržte, hezky se usaďte a protřete si oči, protože víc jak po roce vám píšu já, skoro zapomenutá Jolanka Půlocásková. Teda doma zapomenutá nejsem, na to si dávám velkýho bacha, aby na mě panča nezapomněla. Ale jinak možná skoro zapomenutá jsem, protože od tý doby, co se k nám nastěhovalo to malý černobílý něco, se všechno točí hlavně kolem TOHO. Jsem z toho trochu mrzutá, protože chci, aby byla panča jenom moje a teď vím, že se o ni musím dělit s tím mrňavým, ale panča mě vždycky tak pečlivě vymazlí, že jí to musím odpustit. Hlavní věc je, že u ní můžu spinkat, vrnět jí do obličeje a budit ji na snídani.
To malý černobílý určitě všichni znáte, když vám to furt něco sepisuje. Jmenuje se to Tobina a panča mi ji někdy chodí ukazovat. Říká - hele Tobí, tohle je Jolanka a pak zase hele Jolí, tohle je Tobinka a schválně nás dává čumáčkama k sobě, abysme se očmuchaly. A tak se chvilku čmucháme a mně potom dojde, že se vůbec očmuchávat nechci, tak na tu holku malou zasyčím, panča mě pohladí a řekne teda Jolí, tohle se nedělá a jde s tou zakrslinou pryč. A mně je líto, že už nejsem její záprdeček a že její záprdeček je teď to malý. Ale panča mě pak přijde pochovat a i když se trochu uraženě vzpouzím, tak mě stejně zmermomocní a říká mi ty moje Jolanečko milovaná, to víš, že seš pořád moje princezna. Tobinka princezna není, to je čertík, víš? No a já se teda odrazím a předu jak nejupředenější kolovrátek na světě.
Musím vám ale hlavně asi napsat, co se změnilo za ten minulej rok, co jsem se vám vůbec neozvala. Někteří z vás už to vědí, ale možná na to zase zapomněli. Už nejsem jenom Jolanka Půlocásková, dále Bezocásková, ale taky Skorobezzoubková. No jo, fakticky. Už vlastně o těch minulých Vánocích mi začala bolest v pusině a já, taková jedlice, jsem nechtěla najednou baštit. Teda chtěla jsem, ale vždycky mě to po chvilce moc zabolelo, já jsem vykvikla a utekla od misky pryč. Panča mě vzala párkrát k tomu mýmu kamarádovi, se kterým mám dlouhou historii, už od samýho začátku. Ten kamarád je hodnej a vždycky mě chválí, jaká jsem hezká kočička a jaký mám krásně dlouhý fousky (to ta malá čertice nemá ani náhodou, haha, takže za to JI určitě nechválil). Teď mě zase chválil, ale taky mě celou prohlídl, řekl panče co a jak a do pusy mi vlezl až nakonec. Požaloval na mě, že mám červený dásně, ale zoubky že se mu zdají v pořádku. Dal mi bonbonky na užívání a po nich se to vždycky spravilo a já jsem zase jedla bez bolístky a s chutí. Jenže to netrvalo dlouho a bolest se vrátila, tím pádem já jsem se vrátila ke kamarádovi, dostala jsem meducínku a bolest byla pryč a takhle se to opakovalo asi třikrát. Až nakonec ten kamarád řekl, že přece jenom některý zoubky zkusí vyndat ven. To jste měli vidět panču, jak se málem kácela k zemi. I když si to pro mě vlastně tak trochu přála, abych furt nemusela užívat ty bonbonky a aby mě nemusela krmit vleže na břiše, s večeří vyklopenou do dlaně a s rukou nataženou pod postel, kde jsem se před bolístkou schovávala a odkud jsem si párkrát z ruky ulízla.
Ten den, kdy šly zoubky ven, byl 8. červen. Panča z toho měla velkej strach a radši mi dopředu nic neohlásila, abych se taky nebála. Ráno mi nedala najíst, ale ono to bylo jedno, protože bych si kvůli bolístce stejně skoro nic nevzala. Odvezla mě za kamarádem a nechala mě tam napospas. Řekla mi na rozloučenou ahoj Jolísku, neboj se, já si pro tebe zase přijedu a bylo to. Ani nevím, co se pak dělo, protože jsem to celý zaspala, ale když si pro mě panča přijela, zdálo se mi, že mi v puse něco chybí. A taky že jo, koukněte se, co kamarád panče věnoval:

Jolančiny vytrhaný zoubky

Správně jste uhodli, byly to moje zoubky, který v tý puse asi dělaly trochu neplechu. Kamarád panče řekl, že jsem byla moc hodná a taky jí dal pro mě nějakou meducínku, aby mě pusina nebolela. Panča byla hrozně ulevená, že už je to za náma a doufala, že už zase budu rozežraná Jolanka. Jenže mě to pořád ještě bolelo a tak jsem ani nemohla jíst meducínku. Panča musela zase za kamarádem a ten jí pro mě dal meducínku v jehličkách. Zeptal se panči, jestli zvládne mi to píchnout a panča se chvástala, že jasně že jo, že takhle píchala nějakou meducínku Emičce i Vendovi a nic to nebylo. Jenomže já nejsem nějaká Emička ani Venda, já jsem Jolanka a to byste měli vidět, jak jsem byla ostrá, když na mě šla panča s jehličkou. Kousla jsem ji do prstu a z ruky jsem jí udělala cáry a stejně do mě tu jehličku nepíchla. A tak jsme další tři dny spolu cestovaly za kamarádem, naštěstí vždycky jenom na chvilku a ten mě pokaždý tak ošidil mluvením a hlazením, že jsem ani o nějakým píchnutí nevěděla. No a KONEČNĚ, pak už jsem se začala pořádně hojit a pusina přestala bolet a ze mě se zase stala Jolanka Otesánková. To se panče fakticky hodně a hodně ulevilo a byla ráda, že už zase může utrácet víc penízků za jídlo pro Jolanku.
Potom už přišly Vánoce a tak jsme dostali všichni nějaký hračky. Prvně jsme si s nima pěkně hráli a pak nás to přestalo bavit a už si s nima hraje jen ta mrňavá vtěrka Tobinka. Mě víc baví chytat rybičku pod sklem na páníkovým telefonovadle, ale ze všeho nejvíc mě baví, když si můžu lehnout panče na nohy, chvilku ji děsně škrábat, než se uvelebím a potom jí dovolit, ať mě hladí a hladí a hladí a hladí a furt takhle dokola ať mě hladí.
No a nedávno jsem pro změnu měla hovínkovej problém. To byste vůbec nevěřili, jak je takový hovínko důležitý. Panča ten problém poznala tak, že mě viděla jít na záchod, tam jsem se hovínkově nahrbila a dlouho jsem tlačila, takže panča se těšila, co tam bude za nadílku a schválně si na to počkala. Jenže když jsem konečně vylezla z kadibudky, přišlo zklamání, protože tam po mně nezůstalo vůbec nic a tak se panča místo těšení rozstrachovala a začala mě furt sledovat. Chtěla být nenápadná, ale já jsem dobře věděla, že za mnou všude chodí jako stín. Nachodila se dost, protože já jsem zkoušela kakat na různých místech a nikde jsem nevytlačila ani prd. A to už panča věděla, že to není dobrý. Zkusila mi dát pastičku na chlupy a potom mi nabízela různý pochutiny, o kterých si myslela, že mi pomůžou. Jenže nepomohlo vůbec nic a já už jsem měla prdýlku celou rozbolavělou od toho zbytečnýho tlačení. A tak se nedalo nic dělat, panča mě lstí nacpala do naší přepravní škatule a už se zase frčelo za kamarádem. Ten mi prohmatal bříško a řekl, že tam cítí něco opravdu tvrdýho a že to zkusíme změkčit olejíčkem do zadečku. Teda, ono to zní jako nic, ale kamarádi, takovej řev, jakej jsem tam při tý záležitosti spustila, jste ještě nikdy v životě neslyšeli. Drželi mě čtyři člověci - (ne)kamarád, jeho kamarád, panča a páník a všichni byli poškrábaní, jako kdyby bojovali s tříhlavým drakem. Ale nakonec se (ne)kamarádovi přece jen povedlo našplíchat do mě trochu toho olejíčku a konečně mě propustil. Panča byla zpocená, že to z ní skoro teklo a bylo jí strašně líto, že mě museli takhle trápit. Hlavně ale doufala, že to aspoň teda pomůže.
Jenže nepomohlo, pořád jsem žádný hovínko nepředvedla a tak druhý den jsme tam jeli znova. Panča byla skoro na zhroucení z představy, že se bude opakovat stejný mučení, ale když mě (skoroužzase)kamarád prohmatal, řekl, že už tam to tvrdý necítí a zeptal se panči, jestli to moje hovínko nemohla někde přehlídnout. A panča si vzpomněla, že páník našel v mojí škrabací krabici něco, co vypadalo jako černej uhlík. Bylo to moc tvrdý a ostrý a kamarádi, ono to asi bylo to moje zlobivý hovínko, který takhle zatarasilo cestu dalším nezlobivým hovínkům. Takže když mě tak potrápilo a nakonec odešlo, ty ostatní už pak mohly odejít taky. Kamarád mi přece jen ještě šplíchl do prdýlky trochu toho olejíčku, ale teď už mu to šlo krásně a ani jsem nebrečela a tak mě moc pěkně pochválil a když jsme odcházeli, panča celá už ulevená řekla něco o tom, že tolik práce s jedním bobkem... No jo, ale když ona to fakt práce byla, to si nepřejte nikdy zažít.
Tak jsem se vám vypovídala ze svých trápení a doufám, že v tomhle roce už žádný další nepřijdou. Už se těším, až bude svítit sluníčko, protože mám dovoleno normálka s pančou chodit ven na zahradu a ani nemusím mít kšandy. Panča se už vůbec nebojí, že bych se někam ztratila, protože já se pořád držím jen kolem ní a jak zaslechnu něco podezřelýho, peláším domů tak rychle, až se mi kouří ze zadečku. Z toho samýho, co ho tak pozlobilo to tvrdý hovínko.
Taky se už těšíte na jaro?
Vaše hovínkově ulevená Jolanka 

Hele, úplně kolozubatá zase nejsem, kdybyste to nevěděli, ani byste nic nepoznali.

S vánočními hračkami

JOLANČINO DECENTNÍ HRANÍ

video na youtube SLADKÁ JOLANKA