KUBÍK, * 27.9.2009 - 22.11.2023

Já jsem pěkně prosím Kubík a lidi mě našli v lese. Byly mi teprve asi tři měsíce a nikdo neví, jak jsem se tam dostal, ale ty lidi, co mě našli, si myslí, že mě tam někdo dovezl a nechal být. Téda, tohle se ale přece malým kocourkům nedělá, vždyť jsem tam mohl klidně umřít. A to by přece byla škoda, když se tak na mě podíváte. Naštěstí mě teda někdo našel a dovezl mě k jiným lidem, kteří mají kočičky moc rádi a doma mají už pár dalších kousků a tak prej jestli bych se k nim ještě nevešel. No jasně že vešel, vždyť jsem úplně malinkej.
To všechno se událo v neděli 27. září 2009 a tak v tenhle den budu vždycky slavit svoje narozeniny. To přece je, jako bych se znova narodil, no ne? A tak teď jsem už ve svým domově a moc se mi tady líbí. Lidi mě mají rádi a kočičky se mě trochu bojí, což je fakt legrační, vždyť jsou o moc větší než já. Jsem takovej všudybyl, co se plete pod nohy, ale to já si jenom hlídám, abych se zase neocitl někde sám. 

Váš Kubík

DENÍKY

2. října 2009
Já jsem sice ještě malinkej, ale drápkama už trochu škrábat umím a tak vám sem něco naškrábu. V noci jsem spal jako černý andílek nalepený u pančiný hlavy a pokaždý, když se posunula, tak jsem se posunul s ní, chtěl jsem mít jistotu, že mi nikam neuteče. A dneska ráno jsem si užil legraci, pověsil jsem se panče drápkama na holý nohy, normálka po ní takhle pořád šplhám, někdy mi kvůli tomu říká datel, takže fakt nevím, proč teď ráno tak zaječela. Pravda je, že se mi to pak už moc nelíbilo a nemohl jsem se rychle odháknout a panča pak měla na noze takovou červenou čárku, musela si jí otřít a přitom mi říkala, že si sbalím ranec a půjdu zpátky do háje zelenýho. To teda určitě, sotva jsem přišel a už by mě zase někam poslali. Kdepak, mně se tady líbí. Musím teď hlavně vymyslet, jak se zkamarádit s ostatníma. Ženský jsou v pohodě a vzaly mě mezi sebe tak nějak mateřsky, ale kluci přede mnou pořád utíkají pod postel, jako kdybych byl nějaký strašidlo. Asi dělám něco špatně.
Jinak teda pšt, neměl bych se takhle chlubit, ale řeknu vám, že nikoho z rodiny nechovají tak často jako mě a asi jsem docela oblíbenej nebo tak nějak něco. Ale to je jasný, jak by takovej černej kominíček s bílým flíčkem mohl být neoblíbenej…
Tak se mějte pěkně. Kubík

30. října 2009
No nazdárek, tak se vám už zase hlásím. Lidi, mně se vám v tom novým domově tak líbí. To byste nevěřili, jak jsem tam důležitej. Když se jen na chvilku schovám, tak už všichni lítají po celým baráku a volají Kubííííííí. To je jasný, vadí jim, že mě nemůžou chovat. Takže já pak za chvilku vylezu, udělám děsně prohnutej a úplně pravej kočičí hřbet a jdu se jim otřít o nohy, aby věděli, že už jsem zase tady. S klukama jsem už jedna packa a včera jsem měl s Fandou dobrodrůžo. Byli jsme spolu na balkoně a pozorovali takovýho něco divnýho. Fanda pak říkal, že to byl motýl. On to ví, protože ví všechno. A tak jsme se na něj dívali a jak jsem se k němu celej přibližoval, tak jsem už najednou vůbec nebyl na tom našem šplhadle, ale normálka jsem visel na mříži, až to vypadalo, jako bych chodil ve vzduchu. Prej jsem vypadal jako nějakej spajdrmén, nevíte, co to je? Panča honem letěla pro foťák, aby na mě měla památku, kdybych třeba spadl. No ale to bych stejně spadl jen na balkon a tam by mě přece zase našla. Jo, motýl pak odletěl a tak aby nám to s Fandou nebylo líto, trochu jsme se pohonili. Jednou já jeho, pak zase on mě. Jsme už totiž spolu kamarádi, víte? Chceme přibrat do party i Frodíka, ale ten kolohnát se mě furt a furt bojí nebo co.
Tak zatím, mňaaau Kubík

Spiderman Kubík pod dohledem Fandy

9. června 2010
Ahoj kamarádi, tak si představte, že jsem dneska v noci chytil lítající myš. Přiletěla k nám na balkon a já jsem si ji tak trochu půjčil, abysme si spolu pohráli, ale jí se to ňák moc nelíbilo. Pomáhal mi s tím taky Fanda, ale on se jí trochu bál. Já teda vůbec ne, protože jsem hrdina. Panča se pak vzbudila, protože jsem si s tou myší hrál u ní na posteli a strašně vyváděla a páník mi to sebral. Ach jo, kdoví, jestli takovouhle hračku ještě někdy uvidím. Vůbec ale nechápu, proč mi dneska panča pořád říká ty můj malej netopýrku. No hlavně že se na mě nezlobí, ale to ani nejde, já jsem totiž doma děsně oblíbenej. Tak ahoj a mějte se. 
Váš Kubík

13. září 2010
Ahoj kámošové (tohle slovo mě naučil Fanda, on toho hodně zná), tak prej rostu jako z vody. A to je mi divný, když vodu zase tak moc nepiju. Jo, kdyby řekli, že rostu jako z granulek, tak to jó, tomu bych rozuměl. Já totiž prej žeru jako nezavřenej.
Včera jsme si s Fandou parádně pohráli. Máme doma děravou sedačku, teda ona předtím děravá nebyla, ale trochu jsme tomu s Fandou pomohli a teď už děravá je. Není to vidět, protože to je vzadu, ale my o tom dobře víme. No a teď si představte, že si do tý velký díry Fanda zalezl, no já jsem z toho byl úplně paf, protože takovou schovku jsem ještě nikdy neviděl. Koukal jsem na to s pusou dokořán a už se děsně těším, až si to taky vyzkouším. Prostě ten Fanouš furt něco takovýho vymejšlí a já jsem z něj celej vedle.
Ale včera se mi taky něco povedlo. Páník hodil v koupelně na zem pyžamový kalhoty a já jsem si do nich zalezl. Vlezl jsem do nohavice a chvilku jsem nevěděl, kde je východ. Panča to viděla a honem běžela pro cvakací věc, že mě vyfotí, protože jsem prej vypadal jako tlustej kostkovanej had. Ale než si tu krabku přinesla, tak už jsem byl skoro venku.
Zdraví vás Kubík

Hádě Kubík

29. září 2010
Tak jsem měl svůj velkej den. Ani jsem nevěděl, že je ten den nějakej jinej, ale panča mě pořád hladila a říkala mi Kubínku malej a mluvila na mě jako na nějaký mimino, i když už jsem přece docela vyrostlej, ne? No a pak vytáhla konzervičku a prdla ji na talířek a do ní dala takovou voňavou tyčinku a ještě to nazdobila bonbonkama a to celý bylo jenom pro mě, vůbec nikoho dalšího k tomu nepozvala, no tomu říkám terno! A to všechno proto, že jsem měl svoje první nalezeniny. Prej takový slovo ani není a tak nevím, jak jsem to mohl mít, ale prostě před rokem jsem byl nalezenej, tak slavím nalezky a ne narozky.
Jsem moc rád, že mě někdo našel, protože jinak bych teď určitě nebaštil dortík a nehonil se s Fandou a neskákal na záda Frodíkovi, nečistila by mě Mášenka a neignorovala by mě Emička a už vůbec bych se nemohl pořád a pořád plazit po panče a dívat se z jejího krku, jak vaří a nic mi z toho nechce dát, ale jak mi to nakonec stejně dá.... no prostě tolik věcí bych vůbec nepoznal a to by byla škoda. Jsem tady doma moc rád, fakticky.
Zdraví vás celej rozeslavenej Kubík 

Byl to jen minidortík, ale moc mi chutnal

4. listopadu 2010
Tomuhle fakt nerozumím. Už jsem tady rok a musel jsem furt všechny poslouchat, protože jsem byl "malej a blbej", jak pravil Fanda. Za ten rok už jsem sice vyrostlej, ale stejně pořád dělám Fanoušovi poskoka. No a teď se k nám přistěhoval novej kluk a tak jsem se zaradoval, že konečně předám štafetu nejmladšího jemu. Umíte si vůbec představit, jak jsem byl zklamanej, když mi panča řekla, že jsem furt její mimino? Že prej Vendelín sice přišel poslední, ale je už větší a starší než já. Herdek práce, tak k čemu mi takovej přivandrovalec teda je, když nakonec budu ještě sloužit i jemu? No, panča má štěstí, že mu aspoň nedala moje místo v posteli mezi ní a páníkem, to už bych se fakt asi samou lítostí usoužil. To místo je totiž jen moje a nikomu ho nedám, ani Fandovi ne. Ale Fanda by se tam stejně nevešel, protože já jsem žížala a on je hroch.
Tak ahoj, zdraví vás rozumbrada Kubík

Kubík dočista ztracenej na povlečení se samýma dalšíma Kubíkama...

29. září 2011
No páni, tak já jsem tady už dva roky, kdo by to byl řekl. Když mě tenkrát našli v lese, byl jsme mrňavý vyžle, který prdělo radostí pokaždý, když se otevřela lednice. Teď už jsem trochu větší, ale pořád si udržuju štíhlou linii a prdím už jen někdy. Vypadám trochu jako černej panter, ale jsem děěěěěsněěěě mazlivej a panča mě furt zmermomocňuje. No ale páč jsem mazlivej, tak mi to nevadí. To Fanda panču po chvilce vnucování klidně lehce kousne, ale já ne, já jsem její Kubíček mazlíček. Tak mi teda říká ona, to není můj výmysl. Takže hurá do třetího roku.
Váš Kubík

23. října 2012
Představte si, co se stalo. Panča se tuhle se zalíbením podívala na moji prdýlku, protože prostě co si budeme povídat, moje prdelní dírka se jí moc líbí, ale teďka strnula. Jak jsem celej černej, tak mi z těch chlupů dírka moc hezky svítí a ona si všimla, že mám kolem tý dírky něco bílýho. Honem řekla páníkovi, ať mě vezme do náruče, přinesla si na mě baterku, pěkně mi na dírku posvítila a zakvičela, protože na ni z dírky jukl nějakej červík, kterej se ještě hejbal. Panča se oklepala a hned sedli s páníkem do plechovky a jeli pro tabletku. Tu jsem pak zblajznul a už jsem měl dírku zase čistou.
Byla to tasemnice, kamarádi! Takhle jsem se měl! To nemá jen tak někdo, dírku s tasemnicí! Škoda, že už se odstěhovala. Panča mi teď dírku kontroluje kdykoliv jdu kolem ní, tak nevím, jestli není nějaká divná. Panča, ne dírka. A prej jsem ji asi dostal z těch blešek, co jsme měli v létě. Protože z ničeho jinýho jsem ji dostat nemohl. A tak panča sleduje dírky aj u Fandy a Frodíka a Vendy, ale žádnej z nich tak parádního červíka jako já neměl, heč!
Váš beztasemnicový Kubík 

P.S. Jo, a máme novou holku! Je konečně menší než já, takže ať si nemyslí, že nebude poslouchat!

Kubík s velkým panem Gorilou

12. prosince 2012
Helejte, dárky mám tak nějak obecně rád, ale zase odcaď pocaď. Včera mi Fanda velkoryse daroval škaredý oko, co ho předtím dostal od Jolanky. Sám má už zase oči jak dva pomeranče a já mám jedno kulatý a druhý do ztracena. O takovýhle dárky teda fakticky nestojím, to si mohl klidně nechat a obdarovat tím třeba panču. Aspoň by mi dala pokoj a nevtírala se mi sladkýma slovama jako ty můj milej zlatej Kubíčku a podobně a pak by mi už vůbec né sladce nevtírala protivnou mast do očička. Fuj, to je škaredá činnost. Mnohem lepší je konzumace gourmetka, pribiňáka nebo šunky, která zpravidla následuje po masťování. Panča má štěstí, že jsem vcelku mírnej kocourek a nedělám ze všeho takový fóry jako Fanda.
Tak uvidím, jak dlouho tahle situace potrvá a jestli už zase brzo budu kukadlovej, žlutovokej Kubík.

Kubík po konzumaci pribiňáka

4. září 2015
Nooo, tak tomu říkám deníčková pauza, skoro tři roky jsem mlčel jak ryba, ale už nebudu! Páč i já mám co říct světu. Panča mi prvně řekla, že prej už žádnej další extra blog zakládat nebude. O to jsem se jí ale snad ani neprosil, nebo jo? Jen jsem chtěl trochu prostoru na svoje zážitky, aby i budoucí generace z mýho bohatýho života něco měla. Jenže panča nám třem klukům ten blog nakonec stejně založila a vlepila sem i ty starý zápisky. Tak paráda, konečně si budu mít kam svěřovat svoje klukovský tajnosti.
Novou psací éru zahájím bezva akcí, co se stala hned na začátku léta. Byly horký dny i horký noci a balkon zůstával celou dobu otevřenej, abysme se my dva horní kluci, to jako já a Frodo, mohli nadýchat aspoň nějakýho vzduchu. Ale to panča ještě nevěděla, že kromě vzduchu nás čeká na balkoně dočista parádní dobrodrůžo. Už jsem to sice kdysi zažil, takže to nebyla úplná novinka, ale to jsem byl tenkrát ještě vyjevený škvrně a už jsem to stejnak zapomněl, takže teď to bylo jako nový. A o co teda šlo? No prostě na balkoně nám začaly lítat myši. Helejte, já vím, že normální myšové nemaj křídla, ale tihle je měli, jako že se Kuba jmenuju. Prolítávali k nám skrz mříže, co na tom balkoně máme, abysme v noci necestovali pryč, a taky se ti divní myšové schovávali za bedněním pod střechou. No já z toho byl celej vyjevenej a zrovna tak Frodo, tomu se i brada třásla a dělal viviviviviii nebo tak nějak mi to znělo.
Abych to zkrátil, vzájemnou spoluprací se nám podařilo dva lítací myšouny chytit a donýst je panče na ukázku. Ten jeden se ještě mlel, ale druhej už s náma vůbec nemluvil. Zato panča, no to jste měli slyšet ten ryk, ještě teď se mi z toho ježí kožíšek. Ječela jak siréna, co ji pouští každou první středu v měsíci a myslím, že tím spoustu obyvatel města Jihlavy zmátla, protože první středa v měsíci vůbec nebyla. Páník musel toho hejbavýho myša honem odnýst ven a doufat, že se tam vzpamatuje a toho druhýho, uraženýho nemluvu, co mu už nebylo pomoci, hodil do popelnice.
Bohužel, tímhle zážitkem nám klukům sklaplo a bylo po srandě. Panča zabouchla vždycky se smrákáním balkonový dveře a otevřela je zase až ráno, až ti myšové, co jim bůhvíproč říká netopýři, byli už pryč. A takhle to pak bylo moooc dlouho, do tý doby, než viděla, že už ty její netopejry nevidí. Řeknu vám, že je bez nich na balkoně nuda a tak aspoň zkouším chodit po mříži jako spiderman a dělat si nějakou legraci sám. Ale to víte, myš s křídlama je myš s křídlama, to jen tak něco nenahradí.
Zdraví vás bezmyšovej Kubík

30. října 2015
To je dost, že jsem se zase konečně taky dostal ke slovu, tady než se všichni klucí vystřídáme, tak úplně zapomenu, co jsem ze sebe chtěl vymňoukat. Prvně jsem se chtěl zeptat, kam se schovalo teplo a sluníčko. Protože to, co je venku teď, hezký není. Ale i tak to tam jdu každý den aspoň na chvíli zkontrolovat, to se prostě musí. Panča vždycky pozná, že ještě nesplnila svoji venkovní povinnost vůči Kubíkovi, protože tento - jakože já - se jí plete pod nohy tak, že prostě nemá kam šlápnout a už párkrát přes toho černýho sviště přeletěla. Pak se mu vynadá, že je děsný pometlo (a přitom je snad jasný, KDO je tady větší pometlo), ale aspoň se už vykročí k dolním dveřím, kde čekají pověšený kšírky. Frodo to sleduje s vyvalenýma očima a třesoucím se čumáčkem, protože i on z týhle akce těží. U dolních dveří panča dělá ještě chvilku fóry, aby mě napínala a taky abych jí předvedl chůzi po zadních packách. Říká, že mi chybí už jen holínky a můžu klidně vyrazit do světa jako Mikeš. Žádnýho Mikeše neznám, ale už začínám být trochu netrpělivý a tak se zase motám panče pod nohama. No a konečně panča bere kšírky, za mohutného vrtění ocáskem (tím vrtím já, né panča) mi je připne kolem krku a svalnatého těla a JDE SE VEN!
No ale proč tohle všechno píšu... stala se totiž taková příhoda, při který panča sakrovala jak dlaždič a já jsem dělal děsně hluchýho, ale nakonec se všechno opravilo, panče se vrátila normální mluva a moje ouška se zase zprovoznily. Ten den jsme teda vyrazili do terénu zahrady a zdálo se, že všechno půjde jako postaru, prostě obejdeme spolu všechny známý místa, já se pak začnu po brance šplhat nahoru jako datel, takže panča mě podebere a vysadí nahoru, abych měl přehled (měl jsem říct hned na začátku, že jsem děsná drbna a musím o všem vědět), pak se půjdu trochu poválet v listí, zaškrábat si na strom a třeba i pohonit motýlka, kterej tam ještě bude poletovat. Když se zadaří, možná zase chytím i ještěrku, kterou mi pak panča bude vytřepávat z pusy. Jenže, to by na naší zahradě nesměla v tu dobu úřadovat nějaká cizí kočka! Chvilku jsem na ni koukal jako na zjevení a aniž bych se o to nějak snažil, ocásek se mi asi zdesetinásobil, takže by na něj neměl ani Vendelín se svojí pověstnou oháňkou. Frodo měl v tu chvíli naštěstí práci s občuráváním keříků na druhý straně zahrady a tak o vetřelci nevěděl, ale já jsem měl už oči venku z důlků a šponoval jsem se na kšírkách jak splašený koník. Panča mě chtěla uklidnit a cizí kočku odplašit pryč, ale v tom jsem vynaložil všechny svoje síly, ozvalo se cvak, kšírky se na jednom místě uvolnily, panča se lekla a já jsem byl pryč i s vlajícíma modrýma kšandama, co mi držely na druhým zapínání.
Vystřelil jsem směrem k vetřelci, který ale na nic nečekal a jedním skokem se přenesl přes plot. Na místě činu po sobě zanechal půlku myši, která mě teď ale nezajímala. Nezajímal mě vlastně už ani uprchnuvší cizinec, zato mě zajímaly všechny místa, kam jsem se nedostal, když na druhým konci kšírů byla panča. A tak nezasvěcené oko mohlo pozorovat podivný úkaz - mezi keři se sem a tam proplítal modrý had, kterého panča zkoušela zastavit přískoky, ale had byl rychlejší než ona. Panča vlítla dokonce i mezi keře a hned zase vylítla ven, tvář olepenou hustou pavučinou. Při druhém skoku do džungle za modrým hadem si zase málem vypíchla oko o nastraženou větvičku. V jednu chvíli se zdálo, že se had nehýbe, tak se panča střelhbitě sehnula, had se pohnul a panča se natáhla do trávy. Nepřejte si slyšet to sakrování, co z ní vycházelo. A taky padaly vyhrůžky o nechození ven a potom zase sliby o přinesený tyčince, ale já jsem byl prostě ohluchlej a očuchával jsem si tuze zajímavý místa úplně vzadu pod keříkama. Panča už potom jen stála a sledovala hada, aby jí nezmizel z očí a věděla, že když vidí hada, někde tam s ním jsem i já.
Frodo se se mnou setkal pod jedním z těch keříků a protože mě tam nikdy neviděl, tak si asi myslel, že já nejsem já a začal děsně divně mňoukat, až si panča myslela, že se snad do sebe ještě pustíme jako dva kluci, co se vůbec neznají. A tak zařvala naprdnutým hlasem - SAKRA VYLEZTE UŽ VEN, VY POMATENCI PRAŠTĚNÝ!!! NEBO NĚCO UVIDÍTE!!! Když jsme furt nelezli, tak honem skočila domů pro děsně dobrý neodolatelný bonbonky, těma zrádně zachrastila a oba jsme teda vylezli. Panča mi honem dopla rozepnutej kousek kšírků, chytla mě do náruče a řekla mi - Kubizníku jeden oprsklej, ty dostaneš pěknýho zaracha!! Od tý doby už uteklo pár dnů a já pořád čekám, kdy dostanu toho zaracha, ale panča svoje sliby zásadně neplní a tak si myslím, že nedostanu vůbec nic.
Jo a představte si, že pár dní jsme čertvíproč nešli ani na chvilku ven a musel jsem si vystačit jen s balkonem. Takovýhle jsou u nás poměry!
Váš zarachem neobdarovaný Kubík

27. května 2016
Mám stížnost na panču, ale nebudu to tady nudně a dlouze sepisovat. Místo toho vám zazpívám žalm, který jsem na toto téma úplně sám složil. Melodii jsem ukradl panče, protože ta osoba si na tuhle notu pořád, a tím myslím POŘÁD, prozpěvuje různý verše o nás klucích a holce a tak si to už provrtalo dírku i do mojí hlavy. 

Je to na písničku Když jsem já šel tou Putimskou branou, kdybyste si třeba chtěli zažalmovat se mnou:

Tuhle jsem si zahrál na gangstera a v křoví jsem ulovil ještěra.
Schoval jsem lup do pusy na pozdější pokusy.
Panča ovšem zaječela KUBO! MALÁ, ČERNÁ, NENAŽRANÁ HUBO!
Hned to vyhoď z papuly, máš doma dost granulí!

Při těch slovech chytla mě za hlavu a ještěr tak přišel o popravu.
Až si příště budu hrát, nebudu už panču zvát!
Netvor z pusy v sekundě mi utek a tím pádem já mám dobrý skutek.
Co pak bylo, čtěte dál, to už jsem se jenom smál.

Ještěr zalez do zdi za dlaždici, co byla odchlíplá za lavicí.
Panča málem omdlela, když ho mizet viděla.
Tam ještěrka nepřežije přeci, proto panča na kolenou klečí,
volá zpátky příšerku (to mám doma hysterku...)

Ještěrka však nedala si říci a tak panča přišla o dlaždici.
Nastoupila s kladivem, a ta dlážka? Čert ji vem!
Všude potom byly samý kousky, až se mi z té akce třásly fousky.
Takovýho rámusu kvůli jednomu kusu...

Když ještěrka zachráněná byla, panča se už celkem uklidnila
a když střepy sbírala, tak si cosi zpívala.
Jaké že má odpoledne perné a že za to může dítě černé,
co je velký uličník... Tak tomuhle říkám DÍK!

Beze mě by tam byl nepořádek a o tom je přece těch pár řádek.
Tím se loučím pomalu a čekám na pochvalu. 

Váš, navěky věků dočista uzpívaný Kubík 

19. listopadu 2020
Haló, Kubík na příjmu, Kubík na příjmu, slyšíte mě? Nebo vidíte mě? Už jsem tak dlouho nic nepoškrábal a nenaškrábal, že už si skoro ani nepamatuju, jak se to dělá. Ale panča říká, že jsem chytrej kluk a že na to nabeton přijdu.
Od posledního zápisu se asi přihodilo hodně věcí, ale ty si už vůbec nepamatuju a tak se trochu vymňoukám jen z toho, co je aspoň trochu čerstvý. Tak třeba, pořád jsem děsně hodnej Kubišánek. To se projevuje tak, že se mnou prostě nejsou žádný starosti. Někdy sice prej trochu jezevčím, říká panča, ale to berte s rezervou. No tak co, že se třeba nechci fotit a pořád se k panče natáčím zadkem - ať si vyfotí ten zadek, no ne? Nebo že třeba zalezu do skříně a nikdo mě nemůže najít. Ale já prostě jen chci mít svatej pokoj a navíc v tý skříni je tolik nepoznaných pelíšků, že to nemůžu snad nikdy celý prozkoumat. Jednou mi tam už panča dokonce i vyklidila prostor a dala krabici, ať si tam teda pro mě za mě chodím, ale pak mě to přestalo bavit a radši jsem si zase hledal pelíšky sám.
Možná jsem jezevec i proto, že někdy dám zničeho nic třeba pohlavek Jolče. Ale co, však ona mi ho zase brzo vrátí. To si nemyslete, taková mrňavá holka a jak umí být zákeřná. Zaleze si pod postel a tam čeká, až kolem půjdou moje nohy. Ty pozná, protože jsou celý černý. A v tu chvíli na mě z pod tý postele vyletí jako nějaká polednice a mě z toho málem klepne pepka, než zjistím, o co tady vlastně jde. Ale aspoň vím, že už jsme si kvit. Jinak se spolu totiž normálka kamarádíme. Stejně tak se kamarádím i s Oldou, ale nesmí bejt moc drzej. Na praní ať si nechá Eliáše a pak ho klidně pustím k sobě do krabice. Krabice jsou ta nejlepší věc na světě. Teda hnedka po večeři a po chození na zahradu.
Chození na zahradu je fakt parádní záležitost. Panča mi koupila nový kšírky, takový zelený, protože ty starý se prej furt rozepínaly, stačilo zatáhnout a hned byly dole. Tak jsem dostal zbrusu nový a jsem na ně dost pyšnej, protože každej mi říká, že mi děsně sluší. K těm kšírkům patří ještě dlouhej ocásek, ale ten dostávám, jen když je dost člověků na vodění. Když není, tak panča s páníkem chodí s Olínem a Eliášem a já si běhám po zahradě úplně sám. Ale dobře vím, že nesmím zdrhnout, jinak bych měl utrum. Takyže nezdrhám, jsem dost lekavej a jak se ozve nějakej zvuk, co neznám, tak se mi zježí ocásek, mávám s ním jako o život a běžím si hned pro uklidňující pohlazení k panče.
Akorát jednou jsem zdrhl, ale to bylo ještě předtím, než jsme tam měli vysokej plot a byla tam jen taková pidibranka, aby se neřeklo, že tam není nic. No a za tou pidibrankou byl zrzoun, co chodí načumovat k nám domů přes okno. Patří k sousedům sousedů a je dost oprsklej. A já přece musím naši zahradu před takovýma bránit, to je jasný. Takže když jsem ho tam viděl, tváří v tvář, všechno se ve mně vzmužilo, škubl jsem sebou (to jsem právě měl ještě ty starý otvírací kšírky a prej to byla poslední kapka, říkala panča, jestli tomu rozumíte, tak gratuluju...), kšírky se otevřely, ale stejně pásek kolem krku zůstal zapnutej a já jsem s celou tou výbavou přeskočil branku a hnal se za zrzounem. Panča na mě volala KUBO MAZEJ ZPÁTKY, ale to ať se nezlobí, zpátky jsem mazat nemohl. Hnal jsem vetřelce přes sousední zahradu a zmizel jsem jí z očí za vysokým živým plotem těch zrzounových sousedů. Panča tam běžela, ale pod plotem jí to nešlo prolízt jako mně, tak mě aspoň pořád volala.
A pak slyšela nějakýho pána, jak s někým za těma stromama mluví a říká - no kočičko, pocem, neboj se, kočičko... Drzoun jeden!!!! Já bych mu dal KOČIČKU, kdybych se ho fakt trochu nebál.
Panča hned pochopila, že ta KOČIČKA jsem já a tak s tím chlapíkem mluvila přes ty stromy: 

- Prosím vás, to je náš Kuba, nemohl byste mi ho chytit? 

- To jo, ale on utíká a nenechá se ode mě chytit. 

- Tak můžu si tam pro něj přijít? 

- Klidně, ale on teď někam zmizel, asi podlezl pod plotem, bude u vás. 

Panča se zuřivě rozhlížela a pak mě konečně uviděla, i s těma rozeplýma kšírkama, co za mnou pořád vlály. A pak už stačilo jen zavolat NO KUBÍČKU, POJĎ SEM, pár přískoků dopředu a stranou a konečně mě držela v náručí. Ani jsem nedostal vynadáno, protože jsem nic tak špatnýho přece neprovedl. Akorát pak panča koupila ty nový neutíkací kšírky a ještě potom později nám někdo postavil ten novej plot, takže teď už k nám zrzoun nechodí a já neutíkám a chovám se na zahradě jako úplně ten nejvzornější Kubíček na celým světě.
Na zahradu chodí i náš zrzoun, Eliáš. Pořád se spolu moc nekamarádíme, protože on je syčák a já ten jezevec, ale když se potkáme venku a vím, že panča ho drží na provázku, tak je to dobrý. Klidně se sejdeme úplně nablízko, očucháme se, dáme si hubana a jdeme si dál po svým. Myslím si, že Eliáš asi dobře ví, že zahrada je moje a on si tam nemá co vyskakovat. A taky je na tom provázku, ale stejně.
V poslední době se tam stalo hodně změn, jako na tý zahradě. Bejval tam takovej domek, do kterýho jsme nemohli, protože byl pořád zavřenej, ale i tak mě bavilo ho očuchávat a představovat si, co v něm asi je. A najednou tady ten domek vůbec není, objevil se tam kus nový zahrady, panča tam dala novou hlínu a zasadila kytky a křičí na mě Kubajzi FUJ, když se jdu do tý nový hlíny vyčurat. No a v létě tam ještě přibyla taková jedna věc, kterou panča koupila určitě pro mě, abych měl z čeho pít, když se běháním unavím. Někdo by si mohl říct, že je to pro ptáčky, ale nene, je to moje. Prostě je to taková moje občerstvovací stanice a vždycky, když běžím kolem, tak se zastavím, stoupnu na zadní, jednu přední dám v bok, druhou se opřu o stanici a vypadám u toho chlemtání děsně elegantně.
No ale hlavní důvod, proč jsem se uvolil seškrábat nějaký paměti, je vlastně úplně jinej a ten vám napíšu příště a nebojte, bude to brzo, protože na papíře už to trochu načmáraný mám.
Váš konečně trochu rozpovídanej Kubík 

Kubík u ptačího pítka

22. listopadu 2020
Tak přátelé, bez dlouhých okolků vám jdu napsat, co jsem nedokončil minule. Abyste věděli, já jsem totiž lovec, i když většinou není co lovit. Ale někdy se jednomu tak poštěstí a něco se nachomejtne. Parádní nachomejtnutí přišlo někdy v létě a bylo z toho velký povyražení. Na balkon nám totiž lítali netopejři. Už kdysi dávno, to bylo ještě za časů šéfa bandy Fandy, se nám povedlo jednoho chytit a přinýst ho panče darem. Nepřejte si vědět, co tenkrát vyváděla. No ale pak na to časem zapomněla a mně se znova povedlo chytit rovnou dva, tentokrát za spolupráce Froda. Ječení se opakovalo, pár nocí byl balkon zavřenej, ale pak se zase panča vzpamatovala a žádný další opatření nenastalo.
A tak se přihodilo, že jsem letos v létě zase jednoho chytil, a tentokrát úplně sám. A úplně stejně jako tenkrát jsem si s ním šel hrát na postel. Panča spí většinou jako dřevo, ale na tohle má nějaký radar a tak ji moje hraní okamžitě probralo, sedla si, rozsvítila a ..... zařvala tak nahlas, že nejspíš probudila všechny sousedy v širokým okolí. Páník okamžitě vyletěl, protože mu bylo jasný, co ten řev znamená, vzal si ubrousek, kořist mi sebral a šel toho uhranýho netopejra vyhodit.
Jenže pak to mělo pokračování. Druhá panča si vzala do hlavy, že se netopejr musí nechat prošetřit, jestli nebyl vzteklej, protože my děcka žádný protivzteklinový očkování nemáme. A tak ho páník musel vylovit, druhej den ho vezli na posmrtnou prohlídku a nakonec s úlevou dostali zprávu, že netopejr vůbec vzteklej nebyl. Ale jako pomstu, abych už neměl žádnou lítací zábavu, páníci hned koupili takovou hustou síť a tu připevnili na mříž na balkoně, takže teď už tam žádnej netopýr nikdy nevletí. A ani sršouni a vosy a jiná havěť prej. Z čehož jsem trochu přešlej.
Od tý doby byl zase balkón pořád otevřenej a já jsem uvažoval, že se tam nadobro přestěhuju. Někdy chce panča zavřít dveře, protože prej kvůli mě nebude zmrzat, ale pro tyhle případy mám bezva fintu. Honem se schovám do domečku, ze kterýho není možný mě vyloupnout a tak to panča nakonec vzdá a řekne mi, tak si tady zůstaň, trdlo jedno a jde si vzít svetr a extra ponožky.

Tohle je prosím pěkně můj nevylupovací domeček

A takhle to trvalo dost dlouho. V noci se páníci zavrtali do teplý peřiny a panča nakonec byla ráda, že je v pokoji pěkná zima, protože se jí tak líp spalo. Trvalo to až do nedávna a pak se to nějak pokazilo a dveře na balkon jsou už pořád zavřený. Otevřou se vždycky jenom na chvilku a páníci u dveří drží hlídku. A to všechno jen kvůli malý příhodě, která se tuhle v noci stala a já vám ji teď povyprávím.
Byla tma a zima a všichni spali. Balkon byl jako vždycky otevřený a panča spala s pocitem bezpečí, že nikdo nemůže z balkonu dovnitř ani ven. Ve spánku slyšela dusání kočičích tlapiček, ale to je celkem normální situace, někdy se tak prostě v noci honíme, dokud nejsme unavený a pak se teprve jdeme do postele prospat. To dusání se opakovalo docela dlouho a nakonec ustalo a panča ucítila, jak někdo skočil na postel. Poznala, že jsem to já, myslím, že asi podle váhy, když jsem se jí usadil na břiše. Pořád ještě ve spánku doufala, že konečně všechny zvuky skončí a budeme už všichni spát, ale já jsem se na tý posteli furt nějak divně vrtěl, jako kdybych jakože něco chytal. A proč taky ne, máme pod postelí natahanou spoustu hraček, tak si myslela, že jsem si tam prostě jednu z nich ulovil.
Radši ale nahmatala mobil, posvítila si na mě a na moji hračku a v tu chvíli UMŘELA. Fakt, nekecám. Ztuhla jako mrtvola, ale pak se zničeho nic probrala a zařvala:

ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!! 

Po tom zvuku by se vzbudily všechny mrtvoly, ale hlavně se okamžitě probudil páník. Panča nebyla schopná promluvit a jenom tím mobilem ukazovala na tu moji hračku. Vy už asi tušíte, že ta hračka byla opravdická myš. Už sice měla svoje nejlepší momenty v životě za sebou a tak neměla jak zdrhnout, ale stejně mě bavilo si s ní pohazovat, jako by byla furt živá. Panča i koutkem oka viděla, jak byla pěkně oslintaná...
No, abych to zkrátil, páník na nic víc nečekal, popadl toho umrlce do papíru a hned ho odnesl ven. Když se vrátil, panča byla ještě pořád neschopná promluvit a to asi bylo dobře, protože jinak bych musel poslouchat nějaký litánie a na ty jsem neměl náladu, protože jsem už byl ospalej. Byla hluboká noc přece... No ale panča se nakonec sebrala, i když jsem párkrát myslel, že hodí poblijona. Zuřivě stáhla z peřiny hadry a šla je dát do pračky a pak na ně zase oblíkala nový, no prostě trvalo to pěkně dlouho, než jsem se konečně mohl uložit k zaslouženýmu spánku.
Od tý noci už máme ty balkonový dveře zavřený, protože panča usoudila, že myš musela dovnitř proniknout jedině tudy. Proto taky když je na chvilku otevře, aby se vyvětralo, tak drží s páníkem hlídky se zrakem upřeným ke dveřím. A mně nepomůže ani vytrvalý bubnování na dveře od skříně nebo na balkonový dveře a ani ten nejprotivnější zvuk, brnkání na žaluzie, panču neoblomí. To si radši strčí celou hlavu pod peřinu a čeká, až mě to přejde a ono mě to nakonec fakt přejde, prostě koho by bavilo celou noc se unavovat.
Ale stejně vám řeknu, že mě má panča furt děsně ráda a říká mi Kubišánek milovanej, protože když se pomine moje lovecká vášeň, tak jsem prej ten nejhodnější klouček pod sluncem a mám vždycky děsně velkou radost, když se páníci odněkud vrátí, i když jdou třeba jenom na procházku. Pokaždý, když slyším, že přicházejí, tak honem utíkám na chodbu, vyskočím si na botník a čekám, až se mi pokloní, abych jim mohl skočit na záda, nejdřív jednomu a pak hned druhýmu a od druhýho si zase přelezu k prvnímu a takhle to opakuju několikrát po sobě, až nakonec panča řekne Kubíčku, to už stačilo, jo? a nechá mě naposled přelízt na páníka a pak mě vezme do náručí a dá mi hodně čumáčkovek, protože prostě jsem ten její Kubišánek.
A tím bych to asi dneska uzavřel. Mám totiž taky jiný povinnosti, než je lov myší a skákání na záda. Musím dávat pozor, co se děje venku a když to teď nemůžu monitorovat z balkonu, tak jdu aspoň vyskočit ke střešnímu oknu. To mi panča nechá někdy na chvilku otevřený, protože tou škvírou se neprotáhnu a jen doufá, že k nám nějakej ten myšoun nepronikne přes střechu.
Tak tohle jsem vám chtěl povyprávět a teď už jdu zase na hlídku.
Váš Evžen, lovec žen, pardon, myší, Kubík 

P.S. Dole se mrkněte na můj každovečerní rituál, kdy Kubík letí oblohou. Ten mě fakt moc baví. 

Kubíšánkovo vítání skokem na záda

Video Houpy hou, houpy hou, letí Kubík oblohou

11. února 2022
Tak jsem si řekl, že vám zase trošku nadrápknu. Protože pak by to vypadalo, že tady snad ani nejsem, ale já tady jsem a je mě dokonce dost pěknej kousek. Nějakých 8 kileček mě bude.
Moc o mě asi neslyšíte, protože já jsem strašně hodnej, úplně vzornej, naprosto bezproblémovej Kubík a není se mnou vůbec žádný zlobení. Pro panču jsem milovanej Kubíšánek nebo Ubíšánek, to když je už moc líná a nechce se jí vyslovovat to celý dlouhý slovo, tak aspoň vynechá K na začátku. Taková ona je.
Díval jsem se do svých zápisů a naposled jsem vám psal o tom, jak jsem chytil netopejra. No tak to už se mi znova nepovedlo, to říkám na rovinu. Bude to tím, že panča s páníkem těm lítajícím myším úplně zatarasili příletovou cestu a i kdyby ji nezatarasili, tak stejně už mě v noci na balkon nepouštějí. Prvně jsem protestoval bubnováním na dveře od balkonu i na dveře od skříně, ale zpropadená panča se naučila moje hlasité projevy nelibosti ignorovat a tak jsem s nima postupně přestal. Teď už si zabubnuju jen někdy, když mě přepadne nostalgie. Většinou mě přepadne brzo ráno, když já už jsem vyspalej, ale nikdo další ještě ne. To skočím z postele na zem, protáhnu se a zabubnuju si. Když to netrvá dlouho, tak se nic neozve, ale když to tak nějak nebere konce, panča se vynoří zpod peřiny a zařve na mě "KUBAJZNÍKU SAKRA ZMLKNI!!!" No a já podle nálady buď zmlknu nebo taky ne. Ale jinak jsem fakt strašně hodnej kluk.
Když jdeme ven, tak už mi někdy ani nenasadí zelený kšandy. Protože já jsem do toho venka tak hrrrrrr, že už to nemůžu vydržet a tak mi panča řekne mazej truhlíku a já mažu. Ona ví, že nikam za tu chvilku, než se vymotá ven s ostatníma kouskama, nezmizím. A má pravdu. Na zahradě mám svoje oblíbený místa, který si vždycky projdu a očuchám a pak už si pravidelně běhám za pančou pro pohlazení. Ona má většinou na kšandách zrzavýho Eliáše, kterej dělá, že se kamarádíme, klidně si aj ocicmáme čumáčky, ale jak se k němu otočím zadkem, hned mě po něm plácne, já vykviknu a panča křikne Eliáši to se nedělá! Ale nic víc se nestane, takže to ani nestojí za zmínku.
Tuhle někdy na podzim jsem měl nemocný očičko. Bylo celý prapodivný a nechtělo se ani pořádně otevřít. A tak jsme jeli za takovým tím chlapíkem, co umí skoro všechno odčarovat. Chlapík si myslel, že panča zase veze tu mrňavou Tobinu, protože tam s ní byla každou chvíli, ale ne ne, tentokrát jsem se přijel ukázat já. Chlapík mě prohlídl, celýho pochválil, ale oko teda ne, to se mu nelíbilo. Mázl mi do něj mast, zbytek dal panče a řekl jí, že mě s tou mastí teď musí mučit. Lidi, to byly boje!! I já, hodnej Kubík, jsem se rval jak o život, když na mě panča s tou mastí šla. Ale představte si, že mě vždycky přeprala. Sprostě si na mě klekla, uskřípla mě mezi kolenama a bleskurychle mě mázla do oka. No, mezi náma, ono se tam tý masti zas tak moc nedostalo, protože jsem byl upatlanej všude kolem, ale panča byla i tak spokojená a nakonec bylo spokojený i to oko zatrolený, protože se hezky uzdravilo a už zase svítilo žlutě jako velikej měsíc a ze mě se znova stal hezkej okatej frajer Kubík.
Jo a z nějakýho důvodu mám úplně nahatý bříško. Čistím se tak usilovně, že někdy jazyk nestačí a tak přichází na řadu i zubiska a panča mě viděla, že si vytrhávám i kožíšek. Prej to tak dělají i Gorilkovi, ale ty já vůbec neznám. Bříško mám teď holobřišný a vypadá to děsně srandovně, schválně se podívám, jestli najdu nějakou fotku, ať se taky kochnete tím mým naháčem.
No a jinak se nic nedělo. Děly se teda Vánoce, ale ty se dějou každej rok. Pohrál jsem si s hračkama, trochu jsem je pohonil po posteli a to bylo všechno. Pro mě je ze všeho nejhlavnější tradice zvaná NEDĚLE a o tu bych nechtěl přijít. Každou neděli mi totiž panča servíruje kousky masíka a já se můžu přerazit na schodech, jak si pro to letím. Panča vůbec nechápe, jak vím, že je neděle, protože jindy to nedělám. Ale já to prostě poznám a jak panča vyleze z postele v tu neděli, tak už peláším na chodbu, kam mi vždycky nosí mističku s masíkem. Druhou dostává Eliáš a jinak nikdo nic nechtěl, ale teď co tady máme tu malou holku Tobinu, tak ta prej bude taky masožravka, říkala panča. Už párkrát si ukradla kousek od Eliáše a házela si s tím do vzduchu jako s nějakým míčkem, místo aby to snědla. Ona je totiž ještě asi trochu masově zaostalá. Tak snad jí toho panča nebude dávat hodně, aby pak zbylo dost na mě, ne?
No a to by pro dnešek mohlo stačit. Jdu si prohlídnout bříško, zdá se mi, že mi začíná nevzhledně zarůstat, tak abych s tím když tak něco udělal.
Kubík

Kubík řečený Holobřich

Mazlítko naše

Umazlený Kubíček

video na youtube ŠVIHÁK LÁZEŇSKÝ

29. listopadu 2023 - ROZLOUČENÍ S KUBÍČKEM

Kubíčku můj zlatý, dneska je to týden, co jsi překročil Duhový most a mně kvůli tobě pořád tečou slzy.
Od prvního momentu, kdy jsem si tě u branky vzala do náručí, jsi byl můj Kubišánek. Koťátko, které se vůbec nebálo a které bylo hrozně vděčné za domov. Ze kterého tě předtím asi někdo odvezl do lesa, protože kde by ses tam jinak vzal. Byl jsi tak nadšený, že tě někdo chová a hladí. Chvilku jsem ti říkala Lepidýlko, protože jsem nemohla udělat ani krok, jak ses lepil k nohám. Měl jsi pořád hlad. První den jsi udělal na zem velkou hromádku, ve které byl kus červeného plastu. Bylo hrozné jen to pomyšlení, jaký jsi musel mít hlad, že jsi snědl i ten plast. Ale měl jsi šťastnou povahu a určitě jsi na všechno to špatné brzo zapomněl.
Tolik věcí, vzpomínek a zážitků je s tebou spojených.
Neumím si představit, že až půjdeme na zahradu, ty tam nebudeš kolem nás hopsat, nepřiběhneš a nebudeš ducat hlavičkou do nohy, abych tě pochovala, nebudeš se v náručí ke mně tisknout, abys cítil, jak moc jsi milovaný. Že až si sednu na lavičku, ty tam za mnou nevyskočíš, nepřevalíš se na záda a nenecháš si slastně drbat bříško a přitom si hrozně důležitě čistit pacičky. Že když přijdu večer domů, ty nebudeš čekat za dveřmi, abys vyskočil na botník, já se před tebou předklonila a tys mi mohl skočit na záda. A když jsme se před tebou předklonili oba i s páníkem, tak jsi přelízal z jednoho na druhého a byl jsi na vrcholu blaha. A jasně že my s tebou.
Neumím si představit, že už nezažijeme tvůj večerní rituál, kdy jsme tě houpali v přehozu z postele a zpívali ti Houpy hou, houpy hou, letí Kubík oblohou. A smáli jsme se, protože i při tom houpání jsi byl hrozně důležitý a hned ses začal u toho čistit, jako by tahle činnost byla ta nejnormálnější na celým světě.
Taky si neumím představit, že už nikdy nezažijeme tvůj noční rituál, kdy jsi netrpělivě čekal, až si konečně lehneme, mockrát jsme se ani nestihli přikrýt peřinou a ty už jsi stál jednomu z nás na prsou a dobrých deset minut jsi tam přešlapoval a předl u toho tak, že nebylo slyšet ani hrající rádio. A pak ses stulil k nohám a spinkal s námi až do rána.
Tohle všechno byly tvoje, jen tvoje speciality a my jsme o ně s tvým odchodem přišli. Je mi z toho tak moc smutno. Ty vaše kočičí odchody jsou čím dál tím těžší a u tebe mě milý Kubíčku může utěšovat jen to, že jsi netrpěl dlouho.
Ještě v neděli, když jsme se vrátili po pětidenním výletu domů, ses zdál v pořádku, možná jsi byl jen trochu tišší a ani jsi toho tolik nesnědl, jako jindy. Ale přinesla jsem ti nedojedenou misku na postel, kde jsi čekal a tam jsi ji dojedl. Jenže v pondělí ráno už jsi k jídlu ani nepřišel a z misky sis potom jen uzobnul. Vrátila jsem se dřív z práce a ty jsi byl na úplně stejném místě, kde jsme tě ráno nechali. Nepřišel jsi nás přivítat, nechodil po zadních nožkách jako ten slavný kocourek Mikeš, nedožadoval ses okamžitého přídělu nějaké dobroty. Prostě jsi jen ležel jako hromádka neštěstí a strašně zrychleně jsi dýchal. Bylo jisté, že musíme k doktorovi. Snad je to jenom nějaká viróza, chlácholil mě slabý hlásek někde uvnitř. Ale větší sílu měl ten knedlík v krku, co mě dusil a vháněl slzy do očí.
V ordinaci jsme si pak vyslechli špatné zprávy. Zavodněné plíce, mezi ledvinami neznámý útvar, rentgen pak ukázal i novotvary na plicích. Doktor viděl, jak moc jsem si pro tebe přála nějakou naději a tak řekl, že je to špatné, ale přesto ti zkusil dát injekci, která tě měla trochu povzbudit a za dva dny jsme měli přijít na kontrolu. Jenže žádné povzbuzení nepřišlo. Noc byla beze spánku pro tebe i pro nás a tak hned druhý den, ve středu 22. listopadu, jsme tě znovu vezli tam, kde měla přijít naše poslední pomoc. Celou dobu jsem tě hladila v přepravce, kde jsi už jenom ležel, s očima upřenýma na mě. A pak jsi Kubíčku usnul tím nejhlubším spánkem, ze kterého se už nikdy neprobudíš. Do ordinace jsme šli už jenom pro potvrzení konce. Celé jsem to vnímala jak z pohledu někoho jiného, tohle přece nemůžeme být my a náš Kubíček. Srdce ani mozek tomu prostě nechtěly uvěřit a teprve až doma jsem se sesypala.

Miluji tě na věky věků, Kubišánku můj.