OLINEK, * 15.8.2016

Kde se vzal, tu se vzal...

Ve čtvrtek 13. dubna 2017 jsem se jako každý jiný den podívala na stránky skrýšovského útulku a tam na mě vyskočila fotka čerstvě přivezeného, zhruba 8-měsíčního kocourka. Nic nového pod sluncem, takových kočiček a kocourků tam bylo každý den několik. Jenže u tohodle kocourka bylo připsáno, že ztratil paničku, která umřela, že si ho vzal někdo jiný, ale ten dostal alergii a tak milý kocourek byl během pár dní už na třetím novém místě. Byl velmi smutný, tesknil, nejedl. Srdce se mi z toho sevřelo a okamžitě jsem se do něj zamilovala. Následovala kratičká rodinná porada a vzkaz do útulku - kocourka nám zamluvte, v sobotu si pro něj přijedeme.

Byly právě Velikonoce, o Velkém pátku jsme měli naplánovanou Prahu a ZOO, ale já jsem celý den musela myslet na toho malého nešťastníka v útulku a nemohla se dočkat soboty. Po cestě tam i zpátky jsme pořád přemýšleli o jménu. U posledních příchozích jsme jména dávali podle toho, co zrovna bylo v den jejich příchodu v lidském kalendáři a osvědčilo se nám to - jména Vendelín i Jolanka se nám pro naše chlupáčky opravdu moc líbily. Jenže 15. dubna, kdy jsme si pro kocourka jeli, byla v kalendáři Anastázie. Z toho se klučičí jméno neudělá. Nechtěli jsme dávat ani nic vznešeně znějícího, přestože tenhle kocourek vznešený byl - má v sobě britskou rasu whiskas. Jeho původní jméno bylo Bárt, ale za prvé náš první veterinář se jmenoval Bártík a za druhé jsme už předtím měli kocourka Bertíka, tak by se to pletlo. 

No a tak nakonec, ani nevím, z jakého důvodu, vyhrálo jméno Olda. Olinek, Oloušek, Oli, v případě zlobení klidně Oldřich. V sobotu ráno 15.4. jsme si ho v útulku vyzvedli, zajeli s ním rovnou k veterináři pro rychlotest na škaredé kočičí nemoci, který se naštěstí ukázal negativní a tak se v ten den naše kočičí parta rozrostla o fešáka, který nám přinesl spoustu radosti a velké zamilovanosti ze strany páníků. V očkovacím průkazu měl u narození zapsáno pouze srpen 2016 a protože jsme si ho přivezli 15. dne v měsíci, dostal jako narozeninový den přidělený 15. srpen. 

Vítej u nás, Olínku. 

DENÍKY

19. dubna 2017
Tak a tady mě máte. Jsem nový kluk v kočičí rodině, první, co přišel po Fandovi a už teď se nade mnou všichni rozplývají. Jakej jsem prej krásnej, jakej jsem prej miloučkej, jakej jsem prej hravej, jakej jsem prej přidrzlej. To poslední slovo se mi moc nelíbí, musím si zjistit, jestli to není nějaká urážka na cti, ale jinak jsem tady dost spokojenej.
No a jak jsem se sem vlastně dostal? To bylo tak: moje stará panča, se kterou jsem dřív bydlel, odešla bydlet na obláček a mě tady nechala. Vzal si mě k sobě jeden pán, protože já jsem ještě malej a neumím žádnou práci, abych se o sebe sám postaral. U toho pána jsem ale byl jenom tři dny a i když jsme se spolu hodně zkamarádili, tak jsem u něj zůstat nemohl, protože na mě byl alergickej. Prvně jsem si to bral trochu osobně, ale pak jsem nějak pochopil, že to nebyla alergie na mě, ale na všechny kočičí chloupky, ať už patří, komu chtějí. A tak jsem se zase musel stěhovat a přišel jsem do útulku, kde mají hodně takových kočiček, jako jsem já. Jenže mně už bylo smutno. Nechtěl jsem se pořád stěhovat z místa na místo jako nějaká nepotřebná věc, která všude překáží. A zrovna když mi bylo nejsmutněji, tak si mě vyhlídla moje nová panča a protože jsem jí moc padnul do oka (ale o tom vůbec nic nevím, takže za to ani nemůžu), tak pro mě hned udělala místo v srdci a v sobotu 15. dubna 2017 si mě odvezla k nim domů a tam teď jsem a budu už napořád.
Dala mi jméno Olda. Prej když budu zlobit, tak na mě bude přísně volat Oldřichu, to abych věděl, že mám přestat zlobit. Ale zatím mi tak ještě neřekla, protože jsem skoro pořád jen hodnej. A tak na mě volá Olíííííí anebo Oloušku a já si u toho poskakuju jako luční kobylka. Je mi asi 8 měsíců, narodil jsem se v srpnu 2016. Budu slavit nejen narozeniny, který mi panča stanovila na 15.8. (je vyčuraná, to má zrovna svátek a tak se chce při slavení mých narozenin pěkně svízt se mnou), ale taky přivezeniny, který budou každýho 15. dubna. To se mám, viďte?
No a jak to bylo dál? Když jsem do svýho novýho DOMŮ přijel, chvilku jsem si myslel, že jsem zase v útulku, protože se na mě dívalo dost vyjukaných kočičích očí, ale pak jsem si všechny kousky přepočítal a zjistil jsem, že jich je jenom tolik, kolik mám paciček. A to není tak moc.
První kocourek, se kterým jsem se očuchal, byl celej černej a velikej. Skoro jako dům. A měl moc dlouhý chlupy a huňatou oháňku, která se mi bude myslím moc dobře lovit. Panča mi řekla, že tohle je Vendelín a byla připravená mě hájit vlastním tělem, kdyby jako něco. Ale ono nic. Dal jsem Vendelínovi klučičího hubana, on mi vrátil chlapskýho a tím jsme představovací obřad považovali za ukončený.
Druhej v řadě byl taky černej kluk, akorát o něco menší než Vendelín a né tak chlupatej. Panča mě představila, řekla - hele Kubíku, tohle je Olinek - a myslela si, že se taky pohubanujeme. Jenže tenhle Kubík na mě zavrčel něco, co mi znělo jako odpal, smrádě a navrch mi ještě tak sykl do ouška, že jsem radši naše bližší seznámení nechal až na jindy.
Další kluk z party mě pro změnu úplně ignoroval. Panča ho pohladila a řekla Frodíčku, máš tady kamaráda, podívej, to je náš Olinek. Ale Frodík si jen tak ležel na sedačce a byl jsem mu fuk, přestože já jsem na seznámení trval. A tak jsem mu aspoň párkrát očuchal zadek a když se ke mně ten Frodo obrátil předkem, honem jsem mu taky dal uvítací pusu, aby věděl, že jsem hodnej. A udělal jsem dobře, protože Frodo je se mnou spokojenej a vůbec na mě nežaluje, ani když mu ujídám granulky z jeho vlastní misky.
Poslední přišla na řadu holka. Panča mě předem poinformovala o tom, že se mám chovat vznešeně, protože holka je princezna a potrpí si na dobrý mravy. Vůbec jsem nevěděl, co to znamená, ale dobře jsem si všiml, že holka není dokončená. Chybí jí totiž zadní kormidlo, teda ocásek. No ale to je asi v pořádku, protože panča mi řekla - Olí, tohle je naše milá Jolanka Půlocásková, buď na ni hodnej, jo? Takže tahle holka mít ani ocásek nemůže, to je jasný. Jenom zatím nevím, proč ho nemá aspoň půlku, když se tak jmenuje, ale to všechno snad časem zjistím.
Holka Jolanka na mě vykulila dvě veliký oči, co mají úplně stejnou barvu jako ty moje a chvilku nebyla schopná slova. Dívali jsme se na sebe a čekali, kdo promluví první. Byl jsem tak očarovanej, že jsem se pomalu otočil a šel si promyslet svůj projev jinam, abych si hned na začátku neudělal ostudu. Ta holka princezna Jolanka se vydala okamžitě za mnou, chodila se mnou jako moje osobní strážkyně a jenom když jsem se k ní pohnul, tak si to rozmyslela a odběhla pryč, aby se zase hned vrátila. Panča byla ráda, že to bere takhle, protože v létě se prý skoro zbláznila a panča by to nechtěla prožívat znova. Že prej kočka s depresema stačí jednou za život.
Tak to jsem vám chtěl napsat úvodem, abyste věděli, že jsem a kdo jsem. A o tom, jak se mi tady bydlí a co dělám a jestli mi chutná papat a kde spinkám a koho mám nejradši a co mě nejvíc baví, tak o tom napíšu zase příště.
Olinek

PRVNÍ PAPÁNÍ DOMA

24. dubna 2017
A je to tady. Už jsem Oldřich. Panča na mě nejen hlasitě zaoldřichovala, ale ještě k tomu dodala, že jsem oldřich oldřichovič oldřichovatej. To znamená, že se na mě asi zlobila. No jo, ale proč vlastně? Vždyť jsem si jen hledal potravu. Měl jsem totiž hlad, víte? Já ho mám teda skoro pořád, ale mám ho jenom na kapsičky, na granule ani ne. A protože jsem moc chytrej a vím, kam panča schovává vyprázdněný kapsičky, tak jsem se chtěl podívat, jestli v nich ještě něco nezbylo. Byly schovaný v takový velký nádobě, co se jí říká nevím proč koš a kam se dává všechno možný. Třeba konzervy od gourmetků, co dostávají velcí klucí anebo nějaký bordel ze země, jako třeba chuchvalce z Vendelína. No a taky ty vyprázdněný kapsičky. Jeden koš je na chodbě a druhý v koupelně a kapsičky jsou v obou, podle toho, kde to zrovna panča servíruje. A tak jsem musel prozkoumat oba, to dá rozum.
Ten první jsem si povalil docela lehce, ale udělal rámus a panča se přišla podívat. Prvně řekla - Olí, co to tady vyvádíš, chlape? Koš postavila zpátky a zase si šla po svým. Když se ozvala další rána, tak už tak laskavá nebyla a řekla mi - Olinku, dej pokoj nebo dostaneš na prdel! No a potřetí už vylítla, posbírala rozkutálený odpadky a pak mi právě poprvý zaoldřichovala - Oldřichu, ty budeš asi pěkně bohorovnej, sakra!!! A vzala ten koš a odnesla ho až ven za dveře, abych na něj nemohl.
To mě trochu rozlítostnilo, ale věděl jsem, že v koupelně je ještě ten druhej koš. Byl jsem už poučenej a tak jsem si počkal, až bude panča ve sprše. Když jsem uslyšel, že teče voda a panča si zpívá, tak jsem pochopil, že je bezpečno a šel jsem se pustit do průzkumu koše č. 2. Panča i přes vodu a zpěv uslyšela divný zvuky, tak vykoukla z vany ven a viděla mě, jak zoubkama tahám za pytel, co z toho koše vykukoval. Začala na mě křičet - Olí, nech toho! Olouši, přestaň! Oldřichu jeden oldřichovatej, vypal odtud! Sakra mrně jedno voprsklý, necháš to na pokoji? 
Ale já jsem se nedal zastrašit a srdnatě jsem bojoval, až se koš konečně položil a vyplivl na mě svůj obsah. Panče už došly nadávky a tak na mě začala syčet a myslela si, že se leknu. Ale já jsem se nelekl a pěkně v klidu jsem si našel kapsičkovej sáček a odnesl si ho pryč, aby mě panča nerušila. Než se doosprchovala a osušila, tak se už dávno uklidnila, posbírala vypadanej nepořádek a tomu košovi nasadila klobouk z kýblu, abych se do něj prej zase nedostal. Ta je srandovní, viďte? Copak si myslí, že mě zastaví nějaký kýblovitý kloubouk?? No a když mě pak uviděla, jak si hraju s tou prázdnou kapsičkou, tak mě chytla a místo aby mi dala na prdel, jak předtím slibovala, tak mě celýho vopusovala jako nějakou fiflenu a řekla mi Oloušáku, když ty seš tak děsně roztomilej, prďolo jeden...

No a teď bych ke konci tak nějak shrnul, co mě tady v novým doma vážně baví a co zase nebaví:

• baví mě jíst, ale jenom kapsičky (nebaví mě mládežnický granule!) 
• baví mě honit velký kluky a koulet se s nima po zemi (nebaví mě, když honí oni mě, to kvičím a utíkám pryč) 
• baví mě chodit na balkon a skákat na sušák s prádlem (nebaví mě, že furt padá) 
• baví mě chodit po celým baráku a hledat místo, kde jsem ještě nebyl (nebaví mě, když mě panča vytahuje a říká mi, že TAM teda lízt nebudu!) 
• baví mě ležet na tvrdým odpočívátku holky Jolky (nebaví mě, když na mě za to holka Jolka syčí a panča mě kvůli tomu sundá, že si mám jít jinam) 
• baví mě hrát si s provázkem (nebaví mě, když to baví i Vendelína a přihrne se jako hroch a provázek mi sebere) 
• baví mě, když mě panča nosí v náručí a ukazuje zahradu (nebaví mě, když mě za chvilku zase bere domů, i když ví, že jsem ještě všechno neviděl) 
• baví mě spinkat, když chci (nebaví mě spinkat, když nechci) 
• baví mě ležet ráno na panče a povídat jí, co se mi v noci zdálo (nebaví mě, když na mě ani neotevře oči a ospale mumlá Olí, nech mě spát) 

A to už stačí, viďte? Však já zase napíšu, ale teď si jdu najít něco novýho, co mě bude bavit.
Váš Olinek

9. května 2017
Hele kamarádi, víte, co se stalo? Malá nehoda se stala a panča si položila otázku: no je tohle vůbec možný??? Asi vás teď tak trochu zajímá, co to bylo a proč se tak divně ptala, viďte? Nebojte, nic zlýho se mi nestalo, nožičky mám pořád čtyři, ušiska dvě, ocásek jeden a papulu stejně upovídanou jako předtím. Ta nehoda se totiž nestala mně, ale stříbrným tyčkám, co rostly ze zdi v koupelně. Byly tam a najednou spadly.
Udělalo to velkou ránu. Panča se lekla a odskočila od žehličky. Vendelín se lekl a přestal se vyvalovat na posteli. Kuba se lekl a přiběhl se podívat do koupelny. Já jsem se lekl a honem jsem utekl z koupelny. Frodo a holka Jolanka se nelekli, protože byli dole a nic neslyšeli. Ale vůbec nevím, proč ty tyčky spadly. Prostě jsem si přes ně skákal na okno jako vždycky a nikdy nebyly upadlý a najednou bumbác a už se válely po zemi. Panča neví, jestli to bylo při mojí cestě nahoru nebo dolů, ale i kdyby to věděla, tak jí to ty tyčky stejně zpátky k životu nepřivede. Hlavní věc je, že nebacily mě, protože být tyčkou praštěnej, to by se mi všichni smáli.
Panča pak vznesla ten dotaz, co jsem napsal na začátku, protože si vzpomněla, že zrovna takhle se s tyčkama nepohodl i její Fanda, co tady bydlel dřív. Ten přes ně taky takhle skákal a taky mu situace jednou nějak vyklouzla z paciček. A panča se teď trochu strachuje, že budu rošťákovat stejně jako ten Fanda. Ale stejně si myslím, že se na to spíš těší. Jo a prej ze mě roste oprskloun obecný, říkala taky. To když mě ukazovala jako importovaný zboží nějaký tetce dole pod balkonem a mě už nebavilo bejt vystavovanej, takže jsem ji kousl a škrábl. Panča zaječela, odhákovala mě z ruky a řekla - Olišane jeden, z tebe normálka roste oprskloun obecný!!! Tak vidíte, že to řekla a že jsem nekecal.
Někdy mě musí panča natočit, až se budu prát s Vendelínem. To vám je taková sranda. Asi jako když si představíte, že se spolu válí meloun s malinou. Já jsem ta malina, aby bylo jasný. Akorát nejsem takovej měkkej, tak mě meloun Vendelín nerozmáčkne, ale panča si někdy myslí, že jo a že pak budu ještě placatější, než jsem teď. A tak abych nabral pořádnou sílu a změnil se z hubenýho žížaláka v pořádnýho chlapa, dělám pro to, co můžu. Jím ze svý misky takovým fofrem, že než panča nandá ostatním, už mám hotovo. A pak jdu jíst z ostatních misek, jenže panča mi to pořád kazí a jak vidí, že cpu sosáček do jídla, co není moje, tak mě odnese pryč. Takhle se ale nikdy nevykrmím. A přitom mě to jídlo tak baví. Vážně, je to ještě lepší než hraní nebo mazlení. Naučil jsem se bezva fintu, jak na panču, když mám hlad. Koukám na ni tak upřeně, že mi panča začala říkat Kobro a po chvilce významných pohledů začnu používat hlasitý projev. Prej ta moje fistule je úplně k sežrání, ale to moc nechápu, jak se to myslí, protože já jsem se toho teda zatím ještě nikdy nenajedl. Takže fistuluju a fistuluju, až se panča vzdá a řekne mi, tak pocem, ty můj malej otesánku. A já si po těch slovech povyskočím jak hříbátko a utíkám panče ukázat, kde mám prázdnou misku. Takže možná budu nakonec přece jen trochu vykrmenej.
Váš pořád hladový Olinek

Upadlé tyče a nevinný pan Olda

24. května 2017
Už jsem se vám dlouho neozval, viďte? To proto, že mám moc práce. Musím být totiž všude a u všeho a pak si panča hloupě myslí, že je nás doma Olinků víc. Prej ať je kde je, všude se kolem ní motá to šedivoproužkovaný stvoření (to jako já) a ona že se o něj jednou už přizabije. No ale včera v noci jsem byl málem přizabitej já a tak jsem vám o tom chtěl napsat, ale musím to nechat až na jindy, protože teď je na řadě něco důležitějšího: BYL JSEM OBDAROVANEJ!!! A dostal jsem balíka poštou!!! Fakticky nekecám, koukněte se na fotku!!

Přišel mi to přečíst Vendelín, protože on už je velkej a všechno umí, i luštit člověcký čmáranice. Takže mi potvrdil, že jsem tam napsanej fakt já a pak se tvářil trochu nešťastně, že jemu nic nepřišlo. Ale panča řekla, ať není hloupej, že to stejně bude pro nás pro všechny. Ta je drzá, to fakt čubrním!!! Ale nejsem lakomej a Vendelín se se mnou parádňácky pere, tak mu to klidně půjčím.
Nejdřív jsem teda vůbec nevěděl, co se v tom balíku schovává a kdo mi to poslal. A už to vím. Ta teta se jmenuje Iva a je dočista bláznivá. Ale jako moc prímově bláznivá. Už dřív poslala takovej velkej dar holce Jolance, která si ho teda vyloženě vyžebrala a teď teta Iva obdarovala i mě. Když mi panča ten balík přinesla, tak jsem se nafoukl jako narozeninovej balonek, že jsem napsanej na tom papíru. Tak jsem byl nafouklej, že jsem panče úplně uletěl ze záběru a na jedný fotce nemám hlavu.

Ze záběru uteklý Olinek s pomocníkem Vendou a složený dárek

Když jsme společně balík rozbalili, tak z něho na nás vykouklo to krásný škrabadýlko, co vidíte na fotce. Já jsem při rozbalování hrozně nedočkavě pomáhal, to pak někdy uvidíte na videjku, jestli ho panča najde, protože my dva, páník a já, jsme pracovali a panča se ulejvala s foťákem.

Hele, našla ho a tady teda uvidíte, jak s páníkem pracujeme:

OLINEK POMÁHÁ S ROZBALOVÁNÍM DÁRKU

A to ještě furt nebylo všechno, schovávalo se tam ještě jedno, co se přidělá k oknu a na něm se bude děsně bezva ležet, ale to ještě nemáme hotový, tak ho vyobrázkuju příště.
Teto Ivo, moc moc moc moc moc a pořád moc děkuju, že mě máš takhle ráda a panča vzkazuje, že si to s tebou nějak vyřídí, ale do toho se já už motat nebudu.
Od srdíčka a s láskou, tvůj Olinek

ČISTOTNÝ OLINEK

26. května 2017
Takže už jsem se vzpamatoval ze zaslanýho daru a můžu vám napsat o tý mojí přizabitní události, jak jsem už minule namňoukl.
Už byla tma tmoucí a my kluci, já, Vendelín a Kuba, jsme siestovali na balkoně. Tam mě to fakt hodně baví. Když je den, tak vedle v zimní zahradě jsou někdy lidi, co u nás nebydlí, ale stejně mě znají. A ta jedna teta si se mnou tuhle povídala a dokonce jsme si spolu přes mřížku podali packu. Ta mřížka je tam proto, že když oni větrají, tak my škůdci chlupatí bysme tam mohli vlízt a trochu jim tam pomíchat ty malý pidikvětináčky. A Kubovi se jednou dokonce povedlo dostat se jedním oknem dovnitř a druhým ven a byl pryč celou noc a panča se prej strachem málem zbláznila. Tak proto se tam dala mřížka, ale ta naštěstí společenský konverzaci vůbec nevadí a já jsem kluk galantní, takže mi nedělá žádný problémy potřást cizí tetě packou.
No, tak to se děje ve dne. V noci se toho zase tak moc neděje, ale i tak je na co koukat. A jak jsme se tak tuhle koukali, tak najednou se ozvala velikánská rána a pak kočičí řev. Kamarádi, panča byla dole, ale přilítla tak rychle, že hlavu už měla na balkoně a nohy ještě pod schodama. Strašně se lekla, že se tam vraždíme a že místo jednoho malýho Olinka jich bude mít víc ještě menších. Uviděla ležet na zemi šplhadlo, to byla ta rána a vzduchem se vznášelo tolik chlupů, že by si z toho mohla uplácat klidně další kočku. Vendelín a Kuba zrovna zalítli pod postel a poslední jsem byl já, s ocáskem tak naježeným, že byl větší než celej Olinek. Panča se pustila do vyšetřování a vyslýchání, lstivě nás vylákala ven na bonbonky a každýho prohlídla, jestli jsme celí a jestli nám něco nechybí (třeba kus ucha) nebo nepřebývá (třeba nějakej kousanec). Ale nic takovýho nenašla a navíc jí bylo divný, že když jsme se (nejspíš) seprali, proč se spolu takhle bratrsky schováváme a ani na sebe nevrčíme.
No a pak to zjistila. My jsme se přece vůbec nepoprali a ten řev byl proto, že z druhý strany zábradlí, na střeše od dolní verandy, sedělo STRAŠIDLO. Fakt, to mi musíte věřit. Panča ho uviděla, když rozsvítila a to strašidlo tam pořád ještě bylo. Vypadalo úplně jako nějaká kočka, ale já vím, že to bylo strašidlo a nikdo mi to nevymluví. To strašidlo se na panču prvně bez hnutí dívalo, ale když na něj promluvila, tak prásklo do zaječích, teda do kočičích, teda do strašecích, a uteklo pryč.
No a tak z toho všeho potom panča vyvodila závěry v následujícím pořadí: 

1. jen tak jsme se dívali ven a uviděli strašidlo 
2. první z nás se tak vylekal, že vyskočil a povalil šplhadlo 
3. šplhadlo asi spadlo na mě a skoro mě PŘIZABILO (bouchlo mě do nožičky, pak jsem si ji dlouho olizoval) 
4. pád šplhadla udělal takovej rámus, že jsme se vylekali všichni 
5. při úleku jsme nějak nadskočili a srazili se do jednoho chumlu 
6. při tý příležitosti jsme se přátelsky poprali 
7. nakonec jsme se odběhli upravit pod postel 

Jo. Přesně takhle to bylo a panča je ulevená, že se máme pořád klukovsky rádi a nepereme se opravdicky, ale jen tak jemně. Pro mě z toho vyplynulo ponaučení, že strašidla existujou a že můj ocásek se dokáže asi tak 10x zvětšit, což je príma, protože to jsem předtím nevěděl. A pokud jde o strašidlo, tak teď než zase půjdu ve tmě na balkon, tak si tam prvně pořádně posvítím těma svýma lucernama, aby mě NĚCO zase nevylekalo.
Jo a chodím už taky ven jako nějakej velkej kluk, ale jenom do takovýho výběhu, jako mají zvířátka v zoologický zahradě. Panča s páníkem takovýho cosi nedávno postavili a já jsem to pak musel honem zkontrolovat, jestli se to povedlo. Kontroluju to každej den, jestli se tam mezitím něco nepokazilo. Moc se mi tam líbí, protože je tam spousta schovek a prolízek a lítá tam vždycky velkej vypasenej včelák, ale panča mi nechce dovolit, abych si ho chytil. A taky tam svítí sluníčko a jsou tam kytky a pak jsou tam jedny dveře, který nejsou nikdy otevřený a panča mi vůbec nechce ukázat, co za nima je. Snad tam nebude nějaký strašidlo? Dám vám sem pár obrázků, jak pečlivě dělám tu svoji kontrolní práci a pak se půjdu myslím na chvilku poprat s Vendelínem, abych nevyšel ze cviku. Ale jinak se máme fakt rádi a Vendelín je rád, že ma pracího kámoše, protože nikdo jinej se s ním prát nechce. Koukněte se na videjko, jak se spolu umíme parádně kámošácky prát.
Váš Olinek

V pergole - Olinek hodný a Olinek zlobidlo zdrhnout se snažící

PRACÍ KÁMOŠI OLINEK A VENDELÍN
OLINEK, VENDA, DÁREK A BALKÓN

2. června 2017
Helejte se, tety a strejdi a ostatní kamarádi, jestlipak víte, že jsem byl nemocnej? Skoro přizabitej? Tak dobře, s tím druhým to trochu přeháním, ale bolavej jsem fakticky byl a tak jsem dostal kšírky a vezl jsem se znova autem a pak jsem ležel u panči na klíně a díval jsem se rybičky v průhledný krabici a pak se otevřely dveře a šli jsme dovitř a tam mě nějaká pani mučila a panča se mě vůbec nezastala a nakonec mi ta pani ještě dala bodanec, ale to už mi bylo všechno fuk a pak jsem se zase vezl autem a jeli jsme domů a zjistil jsem, že už ani nejsem tak bolavej a pak doma jsem byl veselej.
Tím jsem vám všechno řekl a už bych klidně mohl zase jít, ale nepůjdu, protože panča říká, ať nedělám fóry a napíšu vám to pořádně. No tak teda jo, no...
Všechno to začalo v sobotu, ale až po obědě. Ráno jsem byl ještě normálně olinkovej a jako vždycky jsem skočil na postel a pištěl jsem si o snídani, ale odpoledne jsem už jenom ležel a panča mě starostlivě pozorovala. Vzala mě do výběhu v pergole, jestli se tam nerozveselím, ale když mě zvedla, tak jsem trochu zaplakal a potom jsem si jenom lehl na zem a nic do mě nebylo. No a když za náma přišla holka Jolanka a já jsem ji ani trochu neprohnal, tak panča věděla už dozajista jistě, že jsem nemocný Olinek. Bolela mě totiž pacička, ta, kterou jsem si předtím trochu nabouchal kuli tomu strašidlu a na kterou jsem teď nejspíš špatně skočil a ona se mi zase ozvala.
A tak jsem ležel a měl smutný očička a když jsem neležel, tak jsem kulhal jak starej Kulhánek. Panča s páníkem strávili sobotní odpoledne koukáním na hodinky a čekáním na 6. hodinu, aby mě mohli naložit do auta a odvízt do bíloplášťovýho domu. No a jak už jsem si postěžoval na začátku, tam byla nějaká ženská a ta mě mučila!!!! Cvičila mi s nožičkou sem a tam, kroutila s ní v prstech, natahovala dozadu a dopředu a při tom jsem už doopravdicky brečel, protože mi bylo líto, že jí mě není vůbec líto. Panče mě líto bylo, to jsem na ní viděl. Ale stejně mě držela jak mohla, abych se neškubal a aby mě mučitelka mohla prohlídnout. Nakonec mě ještě bodla do kožíšku, ale aspoň mě pak za to pohladila a řekla, že jsem moc hodný kocourek a že už můžu jít.
Panče nabrala do tří stříkaček moc dobrou vodičku, kterou jsem měl užívat další tři dny, to bylo proto, aby mě pacička nebolela, a prej že mám být v klidu. Jenže když mně se po tý dírce do kožíšku dost ulevilo a v klidu jsem být moc nechtěl. A tak u nás doma nastaly manévry. Všechny šplhadýlka, který nebyly přidělaný ke zdi nebo ke stropu a ze kterých bych mohl skákat, se uctivě poroučely k zemi, žehlicí prkno, na kterým rád lehávám, zrovna tak, u balkonovýho šplhadla se kolem dokola rozestavěly židle s polštářkama, abych neskákal, ale slízal. A když nebyl nikdo doma, musel jsem být zavřený sám v pokojíku, abych se nemastil s Vendelínem a pacina se mi ještě víc nerozbolavěla.
Téda, to mě nebavilo. Ale meducínka je už dobraná a já jsem i bez ní už dočista zdravej a veselej a skákavej a pravej (jako že se zase peru) a šije se mnou sto čertů a včera jsem holku Jolanku prohnal tak, až na mě vrčela jako čert. Panča jí řekla - Jolísku, tys byla radši, když byl Olouš nemocnej, viď? Ale myslím, že ne, to přece nikdo nechce, aby byl Olouš nemocnej.
A nakonec mě panča moc hezky odměnila. Nasadila mi kšírky a šli jsme spolu na procházku na travičku. Bylo to děsně zajímavý. Viděl jsem hodně ptáčků a kytek a něco mi lezlo kolem paciček a smála se na mě nějaká cizí paní a já jsem byl z toho všeho hotovej Olínek v říši divů. Tak snad mě tam panča vezme i příště, i když už nebudu vůbec smutnej a bolavej.
Váš Olinek

Na travičceVytírání chodníku

16. srpna 2017
Kamarádi, už jsem velkej! Fakticky! Včera mě panča zvedla a řekla mi, ty pucíku jeden, tys nám nějak ztěžknul, ne? Tak to já fakt nevím, protože takový věci řeší jen lidi a hlavně ženský. Ale velkej jsem proto, že jsem měl včera narozeniny a to znamená, že mi je už celej jeden rok, nejsem žádný kotě a přestanou se mi prej dávat kotěcí granule. Honem jsem si teda ochutnal ty velký dospělácký a ujdou, takže mi to vůbec neva.
O prázdninách jsem vám skoro nic nepsal, protože od toho jsou prázdniny, aby se prázdninovalo. A tak vám jenom řeknu, že u nás byla na nějakou dobu nová holka, černá jako Kuba a jmenovala se Marley, ale říkali jí Marlinka. A tahle Marlinka byla děsně oprsklá, vůbec přede mnou neutíkala jako holka Jolanka a tak mě potom už ani nebavilo ji honit. No jaká je to legrace, když se odpérujete a vystřelíte za holkou a ona si klidně sedne a ani se nehne a vy ještě musíte brzdit, abyste se o ní nepřizabili? Takže nakonec jsme se radši zkamarádili a když potom odjela, tak jsem z toho byl zmatenej a chtěl jsem prohánět Kubu.
No a teď bych vás mohl poinformovat o tom, jak u nás proběhl ten můj narozeninovej den. Měl jsem DOBRODRŮŽO, i když to na to nejdřív vůbec nevypadalo. Ráno panča odešla do práce, ale to už znám a vím, že se zase vrátí, někdy brzo a někdy až večer. Včera se vrátila aj s páníkem brzo a to bylo dobře, protože se nám všem už děsně chtělo ven. Máme to parádně rozdělený. Prvně se otevřou dveře pro Frodíka, ten je totiž nejvíc nedočkavej a může si chodit po zahradě úplně celej bezkšírovatej. Prej je hodnej a poslouchá na slovo a tak se panča nebojí, že mezitím zdrhne. Po něm se připnou kšírky Kubíkovi a ten vylítne ven i s těma kšírkama, ale nikdo ho za ně na druhým konci nedrží. Protože Kuba už prej taky ví, co se sluší a patří a kdyby snad přece jenom chtěl vzít roha, tak se dá za ty kšírky dobře chytit. Třetí jsem na řadě JÁ. To čubrníte, jak jsem předběhl Vendelína a Jolanku, že jo? Takže já dostávám taky kšírky, ale pořád mě za ně někdo drží, protože prej jsem ještě nevycválanej a nezralej na samotný chození po zahradě. Po mně se zavřou pergolový dveře a pustí se tam Vendelín a s ním Jolanka, tihle dva na zahradu nejdou, protože ani nechtějí. A kdyby chtěli, tak by stejně nešli, protože Bezvocásková bez vocásku by tam byla v nevýhodě a Vlasatej by ve vláskách přinesl kdeco a navíc by odešel s prvním člověkem, co by ho pohladil. Takovou ztrátu přece nemůžeme riskovat, pravila panča.
Včera to teda proběhlo úplně přesně tak, jak jsem vám popsal, akorát ještě před tím, než mě panča ukšírovala, tak mě chytla a děsně vopusinovala, tohle dělá pořád a nevím, jestli toho někdy nechá. Říká mi u toho ty moje žížalko milovaná a pusuje mě na bříšku i pod bradičkou a dokonce mi dává i čumáčkovky a já držím a mám prej výraz vesnickýho idiota, ale to není žádná nadávka, abyste si nemysleli, to se vyslovuje s náramnou pýchou. Včera k tomu panča ještě přihodila slovíčka jako všechno nejlepší, ty moje pusino a pak jsem slyšel, jak se s páníkem baví o tom, že dort udělají až v sobotu. Nevíte, co to je, ten dort? To jsem nikdy předtím neviděl ani neslyšel, tak se budu muset nechat překvapit.
No ale abych to neprotahoval, prostě den byl skoro jako každej jinej. Pak už se udělalo horko a tak jsme šli domů, že prej půjdeme ven, až tam bude chládek. A teď bych na chvilku odbočil ze včerejška. Musím vám totiž napsat, že pergolový vrata pro mě už nejsou žádná překážka. Klidně se podívejte SEM, jak je umím zdolávat. A protože mě nikdy nenechali, abych šplh dokončil i na druhý straně, tak si mysleli, že bych to nedokázal. No a včera jsme se teda vrátili ze zahrady domů a panča s páníkem se šli na něco dívat. Mě to moc neba, je tam vždycky dost řevu a někdy si panča zakrývá oči, ale stejně se na to pořád dívají, je to něco o nějakých trůnech nebo co. A představte si, že panča zapomněla, že nahoře nechala otevřený dveře ven. My máme takovej průchozí barák, můžeme jít spodem nebo vrchem, ale stejně vždycky skončíme v tý pergole. Jenže se nepočítalo s mojí šikovností. Po asi dvou hodinách koukání na ty trůny panča nadnesla, že by nás zase mohli vzít ven. Šla dolů na verandu a za zavřenýma dveřma uviděla v pergole Vendu. To bylo divný, jak se tam dostal? A najednou v ní hrklo a docvakla jí ta hrůza, že celou tu dobu byly nahoře otevřený dveře. Letěla se tam podívat a fakt, byly. Honem začala počítat všechny chlupatý kousky a napočítala čtyři - Vendelína, Frodíka, Kubu a Jolanku.
Olinek nikde. Panča málem omdlela, protože hned věděla, co se stalo - přelezl jsem pergolu a byl v čudu. Začala hysterčit a honem letěla na zahradu, připravená rozjet okamžitou pátrací akci. A najednou mě uviděla, jak si kráčím úplně parádně sám, bez kšírků, s ocáskem nahoru a čumáčkem ještě nahořejc, po zahradě. Honem mě chytila a byla taaaaaaak hrozně ulevená, že jsem tam a živej a zdravej a neztracenej a neuteklej, že se jí dočista vylily oči. Opusovala mě od hlavy až ke všem čtyřem patičkám a vůbec mě nechtěla pustit. Vím, že se mi tohle asi už nikdy nepovede, protože panča řekla, že je blbá kráva a že teď už si dá pořádnýho majzla, aby dveře zavírala, ale to vůbec neva - já jsem prostě dostal úplně parádní narozeninovej dárek a dort ať si panča už klidně nechá. No a víte, co pak panča řekla, když jí otrnulo? Prej ji štve, že když jsem už konečně přelezl bránu celou nahoru i dolu, tak ona to VŮBEC NEVIDĚLA! A pak se vyznejte v pančách...
Váš jednorokovej Olinek 

Olinek s Marlinkou a vedle už zdrhá, Kájínek jeden ;o)

OLINEK (A KOUSEK MARLINKY) NA LAVIČCE

Krásné první narozeniny, Olí

OLINEK 1. NAROZENINY

13. září 2017
Kamarádi, myslíte si, že i takovej hodnej kluk jako já může být třeba MALEJ SMRAD, POMETLO nebo dokonce ĎÁBLOVO DÍTĚ??? Takhle mi totiž panča někdy řekne a zdá se mi, že se u toho netváří zrovna moc mile. Většinou je to pokaždý, když se někde něco semele a zrovna se u toho v tu chvíli vyskytuju i já. Ale vůbec se o mě nemusíte bát, umím se z každý takový situace vždycky moc hezky vykroutit. A to doslova, panča mě při těch slovíčkách většinou chytí do náruče a říká mi je zblízka, abych je dobře slyšel. Já se chvilku tvářím, že jako vůbec nevím, o čem to mluví, to mi jde totiž moc dobře. Dělat ty nevinný obličeje. Pak se ale vykroutím a skočím dolů a panča za mnou ještě běží, aby mě za to vyhubování zase pěkně vymazlila a abych věděl, že už jsem celej odpuštěnej. Takovýhle situace jsou u nás skoro pořád.

Neviňátko naše milý

Jako zrovna tuhle. Stál jsem na zadních pacičkách a pil jsem z kýblu vodu. To dělám hrozně rád. Vodu v kýblu má druhá panča pořád, ta je totiž pro rybičky a prej musí být odstátá. Tak tam stojí v tom kýblu a my děcka z ní všichni rádi pijeme. Ale já u toho jsem fakt děsně elegantní, s jednou pacičkou opřenou o kýbl a druhou si jen tak ledabyle máchám v tý vodě. Panča se vždycky směje, že jsem byl asi na záchodě a proto si teď umývám pacičky. Jenže teď jsem se do toho nějak extrovně opřel a ten kýbl se celej překlopil. Teda řeknu vám, úplně jsem se vyděsil, že přišla potopa a honem jsem utíkal pryč, celej mokrej jako hastrmánek. A jak jsem utíkal, tak jsem trochu zakopl o kočičí travičku a misku s granulema. Udělalo to na zemi moc pěknou směsku a proto mi právě panča řekla kurník SMRADE JEDEN, kdo si myslíš, že to tady teď bude uklízet? Nevím, proč se ptala, přece věděla, že to bude uklízet ona. Ale určitě si hned při vyslovení dotazu uvědomila, že ten tón se mi nelíbil a tak mě šla honem chytit a udobřit si mě.
Jo a taky vám musím povyprávět, jak jsem děsně šikovnej stromovník (ale zatím jen směrem nahoru). To už možná víte, že šplhání je moje záliba a minule jsem vám i videově oddemonstroval, jak umím přelízt pergolu. No a teď se mi povedlo, že jsem se vyškubl páníkovi i s kšírkama a bleskurychle jsem vylezl na strom. Na něm prej normálně kvete šeřík a teď jsem na něm vykvetl já. Panča propadla panice, protože to byl můj první strom a tak si myslela, že teď nebudu umět slízt dolů. A fakt, nešlo to. Byla tam spousta malinkatých větviček, co mi překážely v cestě dolů a ještě se mi tam pletly ty moje kšíry. Nakonec si páník přinesl židli a hrubou silou mě z toho stromu vysvobodil. Oddychl jsem si a hrubou sílu mu odpustil. Akorát mě při zachraňování nemusel držet jako mimino! Panča mě taky přišla uvítat dole na zemi a tak jsem se honem zatvářil jako hrdina, co se zrovna vrátil z nebezpečný mise.
No ale to nebylo všechno. Jinej den jsme zase byli venku a páník viděl, jak Kuba mizí v houští. Chtěl ho chytit a přitom pustil moje vodítko. Na nic jsem nečekal a šup, už jsem byl zase na stromě. Tentokrát na jiným, ten se prej jmenuje vrba. Páník honem zavolal panču a ta řekla panebože, POMETLO JEDNO, ty seš fakt ĎÁBLOVO DÍTĚ. Chvilku jsem uvažoval, jestli to řekla páníkovi nebo mně a pak jsem se zamyslel nad tím, jak zase slezu dolů. Ach jo, proč se nemůže po stromech lízt pořád jenom nahoru? Panča mě pozorovala a řekla mi - tak vidíš, trubko jeden, nahoru to jde dobře a dolů to už neumíš, viď? A měla pravdu, nahoru to šlo dobře a dolů jsem to už neuměl. Začal jsem vyluzoval divný zvuky, ale pacičky byly jako přilepený a nechtěly se hnout. Panča nakonec přinesla krabičku s bonbonkama, ukázala mi je, zachrastila s nima a tak jsem se teda pomalu, krůček po krůčku přibližoval k zemi, až mě nakonec páník chytil a sundal.
Panča si pak pořád prozpěvovala písničku o tom, jak viděla jednou v lukách plakat na tý vrbě kluka a přitom se dívala na mě a zdálo se mi, že se mi i posmívala. A tak jsem jí to vrátil. Včera jsem přelízal zase pergolu, panča mě na druhý straně chtěla sundat a jak mě přetahovala k sobě, tak jsem po ní mávl pacinou a pohladil ji i s drápkama přes oko a po tváři. Panča byla naštěstí pohotová a oko zavřela, jinak by už možná byla bez něj. Takhle na něm má jen malej škrábanec a já se jí můžu taky posmívat. Utřela si krev a řekla mi - to jsem netušila, že jsem si s tebou měla pořídit i svářečský brejle! 
No a to by bylo pro dnešek všechno a já doufám, že můj deníček udělá radost jedný milý tetě, která udělala předtím radost mně a která byla teď smutná. Teto, ty víš která, tohle jsem napsal hlavně pro tebe.
Ďáblovo většinou hrozně hodné dítě Olinek 

Olí na stromě a po potupném sundání dolů

Ubožátko jedno naše ;o)

22. ledna 2018
No páni, já jsem teda pěknej ptáček hajdaláček, že jsem se tak dlouho neozval. Naposled v září, to jsem byl asi ještě úplný mimino, né takovej velkej Olís, jako jsem teď. Panča mi říká, že strašně rychle rostu a když se teď peru s Vendelínem, už to ani nevypadá, jako když se pere David s Goliášem, ale spíš jako dva Goliášové. Tomu vůbec nerozumím, jakej David a jakej Goliáš, když já jsem Olinek a tamto je Vendelín.
Už vám ani nevím, co všechno se od toho památnýho zářijovýho zápisu přihodilo, ale určitě toho bylo moc. Tady se pořád něco děje. Někdy je to smutný. To když někdo odejde už napořád pryč, bydlet někam na obláček. A to se u nás právě stalo. V listopadu od nás odešel Frodík a tak bylo moc smutno a slzavo a ani nespočítám, kolikrát jsem měl kožíšek celej mokrej, když mě zrovna panča chovala. Ale já jsem prej takovej lék na všechno a tak jsem snad vyléčil i to smutnění.
Nový je tady třeba to, že holka Jolanka už bydlí dávno s náma všema a my s ní, buď jsme všichni dole nebo zase nahoře a já ji nehoním jako nějakej povětroň. Možná už vám o tom sama psala a jak ji znám, tak se děsně vytahovala a naparovala, jak mě zkrotila a kdesi cosi. Tak to jí rozhodně nevěřte!!! Nehoním ji jen proto, že už mě to přestalo bavit, né proto, že bych od ní dostal dva pohlavky. Ta tak kecá!!
Takže už jsme prostě všichni pohromadě a akorát Kuba na holku Jolanku někdy zasyčí, aby si udržel chlapskou pověst. Holka Jolanka se ho ale nebojí a klidně na něj zasyčí zpátky a pak se utečou oba schovat pod postel a tam na sebe vrčí výhrůžky. Tuhle jsem slyšel, jak Kuba mručí - jen počkej, až se fakt dopálím, to něco uvidíš. A holka Jolanka mu stejně tak mručivě odpověděla - Ty uvidíš! Napohlavkuju ti jako Olísovi! Právě z toho rozhovoru jsem si odvodil, co vám o mně ta prolhaná holka nabulíkovala a vůbec se mi to nelíbí. No ale k žádnýmu splnění výhrůžek stejně nikdy nedošlo, tak si myslím, že oba dva si jen tak dělají srandu. Ze sebe i z panči.
Jo a byly Vánoce. Panča říkala, že už to byly moje druhý, ale první u nás doma. A tak chtěla, abych je měl moc hezký a aby se mi líbily. A to teda líbily. Úplně jsem čubrněl, co se dělo za přípravy. Holka Jolanka se už chovala jako starej mazák a byla hrozně důležitá, když jako všechno věděla. Věděla, že panča bude zdobit NĚCO na stůl a že bude věšet NĚCO na dveře a že si k tomu bude NĚCO pouštět a taky že ODNĚKUD vytáhne zelenou štětku a bude na ni věšet parádní hračky. Ale stejně jako já nevěděla, že jeden dárek dostaneme už předem, protože byl těžkej, tak aby se s ním Ježíšek moc nenadřel.
Bylo to takový parádňácký odpočívadlo a když ho panča s páníkem vyndali z krabice, tak jsem ho pak skoro úplně sám sestavil. Dovolil jsem páníkovi, aby mi trochu pomohl, protože my chlapi si přece musíme pomáhat a taky aby měl nějakou radost na tom světě. A pak jsme spolu to šplhadlo postavili k tý ohračkovaný štětce, aby to tam čekalo na ostatní dárečky. Já jsem na chvilku odběhl a když jsem se zase vrátil, tak už tam ty dárečky byly. Ježíšek asi musel přijít oknem, protože dveře jsem si hlídal, že by neproklouzlo ani myší mimino. Škoda, že jsme se neviděli, myslel jsem, že by si mě Ježíšek rád pochoval. To chce totiž každej, kdo k nám přijde, pochovat si Olinka. Nebo aspoň si pohladit Olinka, když zrovna nemám chovavou náladu. Ale tu já mívám skoro pořád a to mě panča tak děsně moc hladí a pusuje, až si myslím, že ze mě na konci nezbyde ani chlup. Zatím teda to vždycky dopadlo dobře, jinak bych vám už přece nepsal.
Tu krabici od šplhadla máme pořád doma a jsme v ní víc než na šplhadle. Nejvíc si v ní hraju já s holkou Jolankou, ale někdy tam k nám do bunkru vleze i Vendelín. Kuba se tam potom už nevejde, tak si aspoň lehne na střechu krabice a hraje si na opalování. Jednou se nás panča nemohla dopočítat, tak nakoukla do krabice a tam na ni koukalo tolik svítivých lampiček, že to vypadalo, jako by se k nám ještě někdo přistěhoval. Ale nene, to jsme byli akorát my, stará parta. Jo a jednou ta krabice chodila po pokoji a vydávala strašidelný zvuky. Panča se hrozně bála, že to je krabicovej duch, ale byla to jenom holka Jolanka, co se to tak parádně naučila. Ona je někdy fakt dobrá a je s ní sranda, ale nesmí se na ni moc zhurta, to se jinak hned naježí a žene mě pryč. Teda co kecám, utíkám sám a dobrovolně, to je jasný...
Taky jsem dostal svůj vlastní obraz. Panča poslala mojí fotku drátkama pryč a pak jednou přišla domů celá blažená a nesla pod paží velkou placatou krabici. Vypadala zajímavě (ta krabice), ale hrát se v ní moc nedalo, protože byla fakt děsně placatá. No a panča z ní vytáhla ještě většího Olinka než jsem já a říkala - hele Olí, to je parádní, viď? A já jsem se díval a očuchal jsem si to, ale nic parádního jsem na tom neviděl. To holka Jolanka hned nějak poznala, že to teda asi parádní bude, protože to taky očuchala a když si myslela, že se nikdo nedívá, tak tomu Olinkovi na obraze dala pusu. Fuuuuuuj, ještě že ji nedala opravdickýmu, to bych se z toho klepal ještě teď.
Ven teď moc nechodíme, protože je tam něco divnýho. Říká se tomu sníh a je to studený. Vypadá to zajímavě, ale škoda, že to zebe do pacek. Panča si myslí, že jsem asi sníh nikdy předtím neviděl, nebo jenom z okna, když jsem bydlíval v tom paneláku. A tak teď v sobotu mi zase po nějaký době připnula kšírky, Kubíkovi taky a otevřela verandu. Úplně jsem čubrněl, jak je to tam venku všechno jinačí. Pergola prázdná, žádný kytky na okusování a na zemi ten sníh. Prvně jsem házel pacičkama, aby šel ode mě ten sníh pryč, ale potom jsem si na to zvykl a líbilo se mi, jaký jsem ve sněhu dělal stopy. Dočista jako nějakej umělec.
Vendelín s holkou Jolankou si očuchávali sníh kolem pergoly a ani jim nevadilo, že nemohli jít dál. Ale stejně jsme si tam dlouho nepobyli, než jsem se rozkoukal, tak už jsem byl u panči v náručí a šlo se domů. Aspoň, že jsem si to stihl vyzkoušet a ochutnat. Mezi námi, klidně bez toho můžu žít.
Tak to bylo takový rychloshrnutí mých několika měsíců a třeba příště napíšu dřív, než až v létě. Ale kdoví...
Váš Olinek alias Oloušek cukroušek, jak mi panča pořád říká

Zručný řemeslník Olinek

Jolančina pusa Olinkovi na obraze a obraz už visí

21. března 2018
Ahoj kamarádi, vím, že jsem takovej trochu nepsavej Olinek, ale když mě baví spousta jiných věcí než jenom sepisování. Teď jsme si ale s pančou řekli, že se zase do jednoho zápisu pustíme, ať potom máme na dlouhou dobu pokoj.
Panča je totiž nemocná. Vím to, protože je s náma doma, mluví divným hlasem, kašle jako stará lokomotiva a vypadá už dočista jako nějaký upocený bezdomovec. Ale stejně je to pořád moje panča a já jsem si vzal na starost, že na ni budu dohlížet. To koukáte, že jo? Já dohližitel. Tuhle funkci jsem na sebe vzal hned první den. Panča přinesla domů spoustu lahviček a krabiček a já jsem se rozhodl, že zjistím, jestli něco z toho není otrávenýho. A zrovna při tom pátrání jedna lahvička spadla na zem, ještě nebyla ani otevřená, a hned se rozbila na milion kousků. Chtěl jsem ochutnat, co bylo uvnitř a jestli to teda bylo otrávený nebo ne, ale panča mě popadla a z místa činu mě vyhodila. Na nic víc se nezmohla, protože měla huhlavej hlas a tím potom zavolala páníkovi, aby jí tu rozbitou věc koupil znova. Prej to byla protikašlová meducína. Tak nevím, snad ta nová nebude otrávená, když k ní asi už nedostanu přístup.
Taky dávám pozor, aby se panča nepřespala. Když dlouho leží (a to prosím pěkně první den z postele ani nevylezla a dokonce měla pod peřinou i hlavu), tak se postavím na zadní pacičky k posteli, předníma do ní žďuchám a čekám, až se na mě konečně podívá. Tohle ji totiž vždycky moc povzbudí. Říká, že jsem straaaašně sladkej kocourek a já jí to věřím, protože mě pořád ochutnává. Takže to přece musí vědět. Tím ale moje péče nekončí. Včera jsem jí úplně bez vyzvání otevřel a trochu rozsypal čajový sáčky, aby s tím neměla žádnou práci. Ono mi to totiž vonělo děsně neodolatelně. Byla to prej jakási máta, ale já jsem si myslel, že je to naše kočičí droga šanta. Nechápal jsem, proč se v těch načnutých sáčkách panča nevyválela, jako to děláme my s tou šantou. Místo toho je hodila do koše a řekla ty můj Olišánku, já tě stejně taaaaaaak miluju! Ale to je jasná věc, kdo by mě po takový akci nemiloval.
Taky panču doprovázím úplně všude, kam jde. Třeba když jde dolů ze schodů, tak honem letím před ní a ocáskem umetám cestu, aby se jí dobře šlo. A ona kvůli tomu skoro sletěla a ještě mi za to ten ocásek přišlápla. Moc jsem zakřičel, protože to fakt nebylo fér. No, ale přineslo to ovoce, teda bonbonky. Panča mě pochovala, moc dlouze se mi omlouvala a nakonec mě odměnila těma bonbonkama. Nechápu, proč je dostali i ostatní, když jim přece žádnej ocásek nepřišlápla. Holce Jolance by ho ani přišlápnout nemohla, ta žádnej nemá. Ale třeba můj válecí kámoš Vendelín, ten má ocáskovou kapacitu za všechny ostatní a furt ho má nepřišláplej.
Ale to jsem odbočil od svých povinností. Chodím s pančou hodně rád i do koupelny, aby třeba neuklouzla a tak. Panča si ale myslí, že tohle dělám vyloženě ze zištných důvodů, protože v koupelně nám vždycky připravuje gourmetkovou večeři. A že prej já jsem ten největší jedlík a letím za ní kvůli večeři, i když je pořád ještě ráno. Musím o tom popřemýšlet, jestli to náhodou není pravda.
Dneska to bylo s pančou už zase o fous lepší. Projevilo se to tím, že si umyla vlasy, aby si ji nikdo nespletl s tím upoceným bezďákem a rozhodla se, že si zkrátí drápky. To jste věděli, že lidi si drápky nezkracují ani nebrousí na sedačce jako my? Ani na kuchyňský židli? Nene, oni to dělají hrozně složitě, ale zase je to pro mě o dost zajímavější. Takže to si panča vzala takový dlouhý něco, kterým si začala jezdit po drápkách a já jsem z toho byl jako Olinek v říši divů. Nacpal jsem se k ní, co to nejvíc šlo a oči mi málem vylezly z hlavy, jak mě to bavilo.
Škoda, že pak na konci mě to už nebavilo a od toho pozorování jsem byl celej unavenej, tak jsem usnul a nevím, jak to dopadlo, jestli má panča už drápky krátký nebo ne. Jsem moc zvědavej, co přinese zítřek, to snad ani nedospím.
S úctou dohližitel Olinek

Olinek dohlížitel

23. listopadu 2018
No tohle, já nevycházím z údivu. Tak to si přijde malý, drzý, zrzavý NĚCO a pan Olinek je naráz na vedlejší koleji? Už najednou tenhle bezvadnej kluk nikoho nezajímá? No jo, no jo, vím, že sám o sobě bych takhle psát neměl, ale přece se říká, co na srdci, to na jazyku. Ještě že to neplatí opačně, to bych měl na srdci zrovna kousek tyčky, co mi panča dala, aby mi podstrojila. Protože prej mým vykuleným žlutým očím se vůbec nedá odolat. A to já vím a taky je proto často kulím. No ale abych se teda vrátil k tomu začátku.
Panča se podívala na datum mýho posledního zápisu a řekla mi - teda Olísku, ty seš ale flákač! Kdoví, co tím myslela, protože já přece malýho zrzka ani holku Jolanku ani nikoho jinýho vůbec neflákám, tak proč takový slovo vůbec použila? Ale taky jsem se teda podíval na to datum a nemohl jsem uvěřit, že naposled jsem vám napsal v březnu. A to přece bylo dávno. Ještě na jaře. Ještě než bylo velikánský horko v létě. Ještě než jsme měli na podzim plnou pergolu nalítanýho lupení. A ještě než napadl první sníh, co zase hned odpadl. Takže to muselo být fakt moc dávno. Možná jsem byl ještě malý kotě, ne? A za tu dlouhou dobu se přihodilo tolik věcí. Tak třeba u nás zase byla na prázdninách ta návštěvní holka Marlinka, se kterou jsem se klíďo kamarádil. Ale hlavně přišel ten zrzek.
Nejdřív to bylo takový tajemný. Byl tady a nebyl tady. Panča ho před náma dlouho schovávala, ale já jsem moc dobře vyčenichal, že tady něco nehraje. A taky že jsem měl pravdu, protože jednou se panča objevila v pergole a v náručí měla něco malýho s velkou chlupatou oháňkou a šla mi to ukázat zblízka. Řekla hele Olí a já jsem se teda podíval a to, co jsem viděl, mě prvně rozlítostnilo a pak strašně naštvalo a tak jsem na panču vycenil všechny zuby, co jsem měl zrovna v puse a zasyčel jsem sprostotu, ale zasyčel jsem ji tak, aby tomu rozuměla hlavně ta zrzavá oháňka a panča místo aby se lekla, tak se tomu zasmála a to mě urazilo ještě víc a tak jsem se s ní pak už vůbec nebavil a říkal jsem si, tak si nech to svoje zrzavo, já tady přece vůbec nemusím bejt... ale říkal jsem to tak nějak děsně zklamaně a ublíženě a to si panča takyže správně vyložila a správně jí přišlo líto, že jsem uraženej, tak chlupatý zrzavo zase odnesla pryč a šla si mě udobřovat tyčinkou... a... a... jéjdamane, to je mi ale dlouhá věta, že už se mi nedostává dechu, musím ho honem rychle zase nabrat...
No a takhle to trvalo celý měsíc, než se pak konečně otevřely dveře dokořán a malej zrzek úplně beze strachu naběhl mezi naši partu mazáků. Já už jsem byl tak děsně zvědavej, že jsem úplně zapomněl, že mám bejt vlastně naštvanej. Ten zrzek byl docela srandovní, lepší než nová hračka. A tak jsem se na něj díval. Všude lítal, všechno prolízal, s každým se chtěl hned kamarádit. Když přišel za mnou, tak jsem pro pořádek ještě trochu zasyčel, to aby bylo jasný, kdo z nás dvou tady bude šéfem, ale zrzoun, co dostal jméno Eliáš, si z toho nic nedělal. Nějak si nasoukal do hlavy, že já budu odteď jeho nejlepší kámoš a tak tomu věřil, že se to fakticky stalo. Od tý doby jsme pořád v jednom chumlu, úplně stejně, jako když se kamarádsky válím já s Vendelínem. Teď jsou akorát barvy jinačí. A já jsem najednou ten větší kousek, to se mi taky líbí. Když se nepereme, tak odpočíváme a to za mnou mladej Eliáš chodí jako stín. Kam si lehnu já, tam si lehne on a když se jdu někam posunout, posune se taky.
No prostě abych to nějak shrnul, dobrý, beru ho, je s ním sranda a když ho panča minulej pátek najednou sbalila a odvezla pryč a nic nám k tomu nesdělila, tak jsem z toho byl ustaranej. Bál jsem se, že se už nevrátí a že mě nebude nikdo obdivovat. Ale naštěstí se vrátil a dostal pořádnou večeři a to mi moc bodlo, protože se na něm vždycky přiživím. On totiž dostává trochu jiný jídlo než my a když jsem s ním, tak ho dostanu taky. Prej je ve vývinu, tak musí hodně jíst a to já jsem přece ještě taky, ne? Vždyť je mi teprve něco přes 2 roky, to se jeden ještě pořád vyvíjí, že jo?
Takže slibuju, že se budu s tím novým Eliášem kamarádit, abych udělal všem (a aj sobě) radost, ale musíte mi slíbit, stejně jako mi to musela slíbit panča, že pořád budu Oloušek cukroušek a že mě žádný malý zrzavý smrádě nevystrčí z pozice NEJBEZVADNĚJŠÍ KOCOUR NA SVĚTĚ. A jestli panča říká, že žádná taková pozice neexistuje a že si jen natahuju triko, tak kecá. Za prvý nevím, co to s tím trikem znamená a za druhý žádný triko nemám.
Váš Olinek v šedým kožíšku, úplně bez trika (se zrzavým přítulou Eliášem)

Olí a jeho nový zrzavý kamarád Eliáš

20. února 2019
Tak mě tady zase máte. Jdu se vám vyzpovídat hned z několika zážitků a je fakt úplně náhoda, že to píšu zrovna v den, kdy mají svátek všichni Olínci. Takže tím vám vůbec neříkám, že mi třeba máte přát nebo tak, to by přece žádnej skromnej Olínek neudělal... ale doufám, že aspoň panča mi něco svátkovního dneska přinese a že to bude něco na zoubek.
No a teď jdu honem vypsat všechno, na co si jen vzpomenu. Představte si, že jsem byl nemocnej. Projevilo se to tak, že jsem se prvně vyblinkal. To byla neděle po obědě. Panča mě viděla a řekla, no Olí, co to je?? Ale jinak byla klidná, protože to přece kočičky někdy dělají, že blinkají. Jenže večer jsem nechtěl moc jíst a zase jsem blinkal. A pak znova a pak zase znova. I když jsem už neměl co blinkat, protože jsem měl v bříšku úplný vzduchoprázdno. V noci panča vůbec nespala. Furt mě pozorovala a šahala mi na čumáček, což se mi moc nelíbilo a dávala mi čelo na čelo a říkala mi Olísku, bolí tě bříško, viď? A přitom mě hladila a klepala se a taky ji z toho bolelo bříško. Akorát že neblinkala jako já. No a pak po tý dlouhý noci přišlo konečně ráno a panča doufala, že když jsem měl blinkací neděli, budu mít v pondělí hlad. Jenže já jsem vůbec nešel jíst, ani jsem se nepřišel podívat, co je v misce dobrýho. A dokonce jsem moc nahlas zasyčel na kamaráda Eliáše, když si se mnou chtěl hrát. To už bylo jasný, že pojedeme na výlet. Dostal jsem na to kšírky, který si půjčujeme s Eliášem, akorát se vždycky musí povolit nebo utáhnout, podle toho, kterej z nás je zrovna nosí.
Přijeli jsme tam na to místo, kam vůbec nejezdím rád a kde je ten bíloplášťovej chlap, co rád mučí mladý Olinky. A taky že jo. Otevřel mi všechno, co se dalo, prohmatal mě tak, že mi div neudělal v bříšku díru, strčil mi do prdizny pískavou hůlku. Jo a dal mi protiblinkavou injekci a to jsem mu už pěkně od plic řekl, co si o něm myslím. Nic hezkýho to nebylo, to si pište. No, ale aspoň se panča dozvěděla, že v bříšku mi nic nenahmatal - ani ztvrdlý hovínko (se bála, že mám zácpu) ani chuchvalec chlupů (z toho, jak furt olizuju chlupatýho Elíse). A že vypadám dočista jako zdravej Olínek. Jako pozornost mi nabalil na cestu nějaký bonbonky, který jsem pak musel baštit pět dní. Fuj, to byl teda pěkně škaredej dárek. Hlavní ale bylo, že druhý den ráno jsem už měl zase hlad a baštil jsem jako o závod a blinkání jak přišlo, tak odešlo a ze mě je zase spokojenej nesyčavej Olinek. Ani nevíte, jakou měla panča radost, když mě pak večer viděla, jak si už zase s tím malým chlupáčem hezky hraju a jak ho čistím.
Jo a víte, že zima už je asi pryč? Já to vím, protože jsme zase začali s pančou chodit ven do pergoly. Čtyři děcka tam jdeme po svých a pátý se nese v náručí. To je Eliáš, ten pátej. Nese se proto, že když se nenese, tak chce pořád zdrhat přes plot a když nezdrhá, tak honí holku Jolanku a ta z něj má pak trauma. No a tak ho panča drží a ukazuje mu, že támhle letí ptáček a tady visí zvonek a támhle na něj kouká Olinek. A ten malej moula je spokojenej a ani nemuká. Po svejch prej bude chodit dýl, až po nějaký tý návštěvě holky Kastrace. Že ho prej třeba trochu zklidní. Zatím ale u nás ještě nebyla, tak nemůžu říct, kdy to bude.
No a jak jsme tam zase takhle jednou byli a panča měla ruce zaneprázdněný držením Eliáše, tak mně se pod packy připletla malá želva, co tam už dlouho bydlela na jednom velkým květináči. A tak se mě lekla, až jí z toho spadla hlava. To jsem na to koukal, jaká se jí udělala na krku díra. Panče to bylo trochu líto a řekla mi, že jsem Olouš prdlouš, ale jinak moc nenadávala, protože to bylo chvilku po mým blinkacím extempóre a nechtěla mě nějakýma špatnýma slovíčkama zbytečně rozrušovat. Takže jsem z toho vyvázl dost dobře. Páník slíbil, že tu hlavu želvě zase přilepí zpátky, takže pak už bude zase úplně všechno jako dřív.
Balkon teď máme otevřený pořád a tam Eliáš lítá jako blázen. Už naštěstí neproleze skrz šprušličky, tak ho panča může nechat bez držení, akorát holka Jolanka zase jde pryč a vrací se, až když tam to zrzavý pometlo není. Včera jsme si s Eliášem nahřívali kožíšky a dívali jsme se dolů na zahradu. Byl tam takovej mrňavej pes od sousedů. Jmenuje se prej Hubert a je možná ještě menší než Eliáš. Děsně pisklavě nám něco říkal, ale my jsme schválně dělali, že ho vůbec neslyšíme. Škoda, že se nám u toho tak klepaly čumáčky a ouška jsme měli v pozoru, takže nám panča to neposlouchání nevěřila. 

A teď vám ještě povím příběh o tom, 

JAK UDATNÝ KOCOUREK NAD SUPERHRDINKOU ZVÍTĚZIL. 

Nejdřív teda musím prozradit, že panča s páníkem mají moc rádi takový divný filmy, kde vystupujou nějaký "suprhírous", nebo jak se jim říká. Mají divný jména, třeba Daredevil nebo Elektra nebo Punisher nebo Jessica Jones nebo Flash a co já vím, co ještě. Páník si někdy dokonce kupuje i jejich figurky. Jako zrovna teď si koupil právě tu Elektru. Elektra je děsně šikovná holka a umí se prát a zápasit a skoro nikdo ji nepřepere. Ani když je na ni velikánská přesila. Jenže to platilo jen do tý doby, než potkala Olínka. A já, kamarádi, já jsem tuhle holku skolil jednou dobře mířenou ranou. Ty její schopnosti jí byly úplně k ničemu, protože já jsem se nedal, máchl jsem po ní, Elektra slítla z vysoký police jak přezrálá hruška a obě nohy se jí po tom letu ulomily. Takže nechci se chlubit, ale kdo je tady teď ten největší superhero, co? Přece já, Olinek, lamač dívčích nohou. No jen se koukněte, jak ta slavná hrdinka dopadla, když dopadla: 

Přemožená Elektra

Panča se tomu smála a chválila mě, že jsem něco jako Iron Cat, páník se taky smál, ale ten tak trochu trpce a prej až bude želvě léčit ulomenou hlavu, tak zkusí vyléčit Elektře její supernohy, no a já se z tý slávy pořád ještě nemůžu pořádně vzpamatovat. Myslíte, že o mně taky natočí film?
Vaše budoucí movie star Olinek

Na balkóně je prima - Olí a Elí

5. dubna 2019
Nazdárek kamarádi, víte o tom, že jsem dostal vyznamenání? Vůbec nevím, co to je a jak to vypadá nebo k čemu to slouží, ale jistý je, že jsem vyznamenanej Olinek. Panča mi to sama řekla a vypadala u toho trochu naštvaně, skoro jako kdyby mi záviděla, že to radši nedostala ona. Ta věta zněla "Tak to ses Olouši zase pěkně vyznamenal!!!" 
Řekla mi to jednou v sobotu ráno, chvilku předtím, než na celý den někam zmizela. To si prvně pěkně vstala, umyla si chlupy na hlavě, zamotala je do ručníku a libovala si, co mají s páníkem ještě času, než pojedou pryč. Tolik času, že se možná stihnou i nasnídat. Tolik času, že nás můžou ještě na chvilku vzít do pergoly, když je tak hezky, říkala si.
A tak to udělali. Panča s ručníkem na hlavě a v pyžamu, protože tam přece není odnikud vidět, páník už dočista oblečenej. Šli jsme všichni. Já, Vendelín, Kuba, holka Jolanka i Eliáš, ale ten jenom v náručí. Samostatný vycházky ještě pořád nemá dovolený, protože je zlobivej na tu bláznivou holku Jolanku a panča nechce, aby se zbláznila ještě víc, než je nutný.
Takže takhle jsme si tam šli. Panča ale zapomněla, že já jsem přece děsně mrštnej Olinek a že kvůli tomu museli vloni dávat na mřížový dveře takovej velikej polštář, abych přes ně nezdrhal. A teď ho tam nedali a to byla moje příležitost, která se nesměla promarnit. Dobře jsem si vyměřil vzdálenost i výšku, rozběhl jsem se a děsně střelhbitě jsem přelítl jako nějakej Flash přes bránu a už jsem si to pádil po zahradě, volnej jako ptáček.

Následovala akce: 

• panča úplně stejně střelhbitě odložila Eliáše domů 
• páník úplně stejně střelhbitě vylítl za mnou na zahradu a skoro mu přitom utekl ještě Vendelín 
• panča v pyžamu a s ručníkem na hlavě vystřelila za ním, chrastíce pytlíkem s kočičíma bonbonkama 

Takhle jsme všichni společně strávili asi půl hodiny hrou na schovku a na honičku a mě to fakt děsně bavilo, ani jsem nevěděl, že taková legrace existuje. To jsem zaběhl třeba pod keř a panča s páníkem ho obklíčili. Panča se už chystala, že tam za mnou snad i vleze, ale já jsem se najednou objevil úplně jinde, za nima. Tak nechali keř keřem a pustili se za mnou. Panča po mně skočila a jenom se stihla dotknout kožíšku a já už jsem byl zase na úplně jiným konci. Ručník panče už dávno spadl z hlavy a ona byla celá říčná. Hlavně proto, že už vůbec neměli tolik času na lelkování ani na snídani a ona si pořád ještě musela vysušit ty chlupy a za chvilku už měli jet, aby stihli autobus do Prahy. A přece by nemohli odjet, kdyby mě nechytili. Ale já jsem se pořád nechtěl dát. Po vymetení každýho koutku zahrady jsem si zaskočil i k sousedům, doufajíc v další široké spektrum schovek. A to se mi nakonec nevyplatilo, protože jsem se dostal do kouta a tam mě páník vítězoslavně chytil do náručí. Uznal jsem, že hra skončila a že páník vyhrál a nechal jsem se milostivě donýst domů, kde jsem vyžadoval za odměnu bonbonky z toho chrastivýho pytlíku. Panče se děsně ulevilo, že přece jenom můžou odjet, řekla mi tamtu větu o tom vyznamenání a jak byla ulevená, tak mi nakonec dala i ten bonbonek.
Jo, a víte, kam vlastně jeli? Prej na nějakýho Krysaře. A tak se ptám - neměl jsem náhodou být přizván, abych tomu chlapíkovi pomohl ty krysy honit? Kdo jinej by to už měl udělat než já, statečný Olinek? Co????
Váš vyznamenaný proběhnutý a zase vrácený Olinek

Vyznamenaný Olinek

24. ledna 2020
Haló haló, do služby se hlásí Olinek. To by tak hrálo, aby si tady vypisoval mladej Eliáš a holka Jolanka a pan Olínek aby jen mlčel. Přitom panča tvrdí, že hubu v podstatě nezavřu, ale to není pravda. Mluvím jen tehdy, když mám co říct a to je hlavně před zápasením s Eliášem. Trochu mi přitom hlas ujíždí do větších výšek než bych si přál, ale nikdo přece není dokonalý, že ne?
Naše zápasení se teď trochu změnilo. Když jsme začínali, tak Eliáš měřil asi tolik, co moje natažená pacička. Bylo srandovní na něj vlítnout, zavalit ho, trochu jemně pofackovat a pak honem jeden druhýho parádně olízat. Teď je z Eliáše obr. Skoro se už vedle sebe ani nevejdeme na šplhadlo, prostě ten chlapík dost vyrostl. Zato já jsem růst přestal a tak mi to neřijde fér. I když panča mě chválí a říká mi Olínku, ty seš takovej můj atlítek vysportovanej. Kdyby aspoň řekla ATLET, tak dobře, ale ATLÍTEK? To mám být já?

Naše olí-eliášohrátky teď probíhají nějak takhle (dám to v bodech, abyste to pochopili):

1. dostanu děsnou chuť na zápasení 
2. jdu to sdělit Eliášovi a to je právě ten okamžik, kdy se mi pusa nezastaví. Říkám mu o svých plánech a jak si to naše zápasení představuju. Eliáš, panča a nakonec ani já nechápeme, proč u toho tak kvičím 
3. zápasu samotnému předchází vzájemná očista. Panča si myslí, že je to z mojí strany jen nějaká lest, abych Eliáše oklamal, že vlastně ani zápasit nechci, ale nic jí nevěřte, prdlačky tomu rozumí 
4. očista se mění v lehké fackování, které občas přejde do boxu. V téhle fázi se Eliáš překlopí na záda a já na něj vlítnu. Je ale děsně mrštnej a není to vůbec jednoduchý ho přeprat
5. kvičení utichá, zápas probíhá v soustředěném tichu 
6. po chvilce zápasení se oba změníme v neforemný útvar, který se převaluje ze strany na stranu. Víc stříbrný barvy je vidět nahoře a zrzavý zase dole 
7. po nějaký době nastává oddechový čas a poté se body 3 až 7 několikrát opakují. Ale nakonec nás to oba přestane bavit, nastane čas klidu a panča se může začít konečně věnovat něčemu jinýmu než fandění nám zápasníkům.

A to asi víte, že byly Vánoce, že jo? Nejvíc mě na nich baví to, co se dělá předtím. Jako vytahování věcí, který se dají dost dobře krást, otevírání šuflat, který se jinak Olínkům vůbec neukazujou, otevírání dveří, kam se jinak Olínci nepouštějí (k tomu se ještě vrátím), zdobení stromečku, kterej voní venkem, ale ze všeho nejlepší je taková ta hra, která se jmenuje balení dárků. Při ní nesmím chybět. Panča u toho někdy ztrácí nervy a vyhazuje mě pryč, ale já si zase vykřičím návrat zpátky a když jsme spolu balili naposled, panča řekla, že už je jí to šumafuk a na mě sykla klidně si to drápej, kazisvěte jeden! Přitom později jsem slyšel, jak se páníkovi chlubila, že už má zabaleno a že jsou na balíčkách moje drápkový podpisy.

Olinek pomáhá balit dárkyDáreček samotný

No a když jsme konečně dobalili, tak panča si na ty balíčky přinesla krabici, aby je už zabalený měla kam dávat. Ale zase nepochodila, protože v krabici bylo hnedle obsazeno.

Dostali jsme od pana Ježíška takovou divnou berušku. Leží se na ní a hraje se přitom s míčkama, co tam visí. Ale vůbec nerozumím tomu, proč je tak velká. Já vím moc dobře, že berušky jsou mrňavý, protože jednou jsem takovou jednu viděl, když jsem byl na procházce na zahradě. Trochu jsem si s ní hrál a panča na mě volala - Olí, nech tu berušku na pokoji. Takže od tý doby vím, jak berušky vypadají a takhle, jako ta naše, fakticky ne. Jsem z toho dočista ťumpachovej.
Ale abych se vrátil k těm dveřím, co se jinak Olínkům moc neotvírají. Panča do tý místnosti schovala velikánskou krabici, do který naplácala bramborovej salát. Když ho dělala, tak jsem na to byl hrozně zvědavej a strkal jsem čumáček všude, kde to něčím vonělo. Až do tý doby, než panča řekla A DOST a vystrnadila mě i s Eliášem pryč. Dala nám na utěšenou bonbonky, abysme nebuleli a už nás zpátky do kuchyně nepustila. Když bylo hotovo, tak nás vypustila a tu krabici se salátem odnesla právě do tý jedný místnosti a honem ji zase zavřela. Naštěstí, kamarádi, NAŠTĚSTÍ!! ji hodně brzo přepadla chuť na ten salát, tak řekla, že ho jde zkontrolovat a vzala si k tomu talířek a lžíci. No a když otevřela dveře tý místnosti, tak tam kromě toho salátu uviděla i úplně zapomenutýho a zavřenýho Olínka.

Olinek zapomenutý ve spižírně

Ta se teda styděla za to trauma, co mi způsobila. Hnedka mě pochovala a omluvila se za ten vyhazov z kuchyně a hladila mě a říkala promiň, Olí, já jsem nevěděla, žes tam byl a já jsem dělal uraženýho, protože dramatický výrazy umím ze všeho nejlíp a vysloužil jsem si ještě jeden bonbonek navrch. Přitom mi vůbec nevadilo, že jsem byl zavřenej, aspoň jsem si to tam pořádně prohlídl.
Taky nás panča zase po dlouhý době vzala ven. Teď co nemáme Vendelínka, to chodí takhle: Eliáš jde na balkon, protože to tam moc nezná a tak ho to tam dost baví. Kuba a já dostaneme kšírky a jdeme s pančou a páníkem na zahradu a holka Jolanka si zatím užívá v klidu a míru bez nás kluků pergolu a očuchává tam snad každej centimetr, aby jí nic neuteklo. No ale teď jsem teda byl z tý vychajdy dost zkoprnělej. Úplně jsem zapomněl, že existuje sníh. Že je studenej. Že pacičkám je v tom zima. Že tam pořádně není co k očuchávání. A tak jsem se držel na zeleným ostrůvku pod keřem a se sněhem jsem se jen tak lehce seznamoval. Panča se mi vysmála, že házím packama jak irskej tanečník a brzo jsme zase šli domů.

No a co bych vám tak ještě povyprávěl. Jsem děsnej zalízač, všude vlezu, všude se nacpu, objevím místa, co nikdo neobjevil. A tak jsem si řekl, že si s Eliášem zahraju na schovku. Prvně jsem se schoval pod stůl za takovou krabici a tam mě nemohla najít ani panča, natož Eliáš. Když už jsem byl schovanej dlouho a nikdo mě furt nenašel, tak mě ta hra přestala bavit a vylezl jsem na tu krabici. Tam mě už panča objevila a zavolala na Eliáše Elí, hledej Olínka a stála přitom u mě a fotila mě. Takže je jasný, že mě Elouš hnedka objevil, když mu takhle hloupě napověděla. Měl takovou radost, že nejsem ztracenej, že zase hned odletěl pryč a neviděl jsem z něho ani poslední chlup na ocásku.

Schovaný Olinek a vpravo Eliáškův uteklý ocásek

A prej jsem privilegovanej kocourek, říkala panča. Vůbec nevím, co to je. Ale prej to znamená, že si vlastně jako jedinej můžu chodit úplně kam chci, protože v tý naší čtyřce jsem to akorát já, kdo může být se všema a je teda úplně jedno, kde zrovna jsem. A tak toho využívám. Když jsem nahoře a chci jít dolů, tak letím ze schodů, jen to burácí a dole už kvičím, ať se mi otevřou dveře. No a když jsem pak dole, tak zase začnu bubnovat na dveře a natahovat se jak péro z gauče, abych dosáhl na kliku a mohl mazat nahoru. Takže to je asi to privilegování, ne? Ale vlastně teď mě napadlo, že i páník je privilegovanej, ten si taky může chodit, kam chce. A ani nepotřebuje, aby mu někdo otvíral dveře, protože si je umí otevřít sám.
Nakonec bych vám ještě mohl povědět, že mě děsně baví spát a úplně nejlíp se mi spí tam, kde má panča nohy. Někdy mi tam vleze holka Jolanka, tak jdu teda jinam, ale když je tam místo, tak se tam hned uvelebím. A pak spím jako jeliman až do rána. Někdy spím i přes den, když teda zrovna nezápasím nebo nejím. Panča se pak na mě nemůže vynadívat a říká, že vypadám úplně jako nějakej svatej obrázek. Tak to nevím, kam chodila do náboženství, když tam měli na svatých obrázcích kocourky.

Panča obložená Olinkem a Jolankou

Svatej obrázek

Jo a ještě bych vám mohl povyprávět, jak jsem panče udělal z ručníku krajkovej ubrus. Má ten ručník na pračce a na něm nám vždycky večer chystá večeři, tak aby jí to tam neklouzalo. A já když se někdy najím, tak mám děsnou chuť dělat divný věci, no a zrovna vykousávání ručníku je dost bezva divná věc. To se prostě kousek chytne do zubů a tak dlouho se s tím cuká, až to povolí. A opakuje se to do tý doby, než máte vzorek, jakej jste zrovna chtěli mít. Je to taková moje pomoc panče, aby nemusela hledat, kterej ručník na tu pračku patří.
No, takže o tom bych mohl povyprávět a chtěl jsem napsat, že se mi nechce, ale už jsem to vlastně povyprávěl, já popleta. Tak si jdu skočit do krabice a budu si hrát, že lovím sýkorky. I když to se mi fakt v životě nepovede, nebojte se. Okšírkovaných kocourků se u nás sýkorky bát nemusí. Na druhou stranu, i okšírovanej Olinek umí venku vylízt na strom, tak kdoví, jak na tom vlastně ty sýkorky budou. Tady v tý krabici na to už pomalu trénuju, ale stejně myslím, že mi pak jenom bude cvakat bradička a skutek utek, sýkorka ulítla.
A teď už půjdu buď jíst nebo se trochu prospat anebo zápasit s Eliášem, abych nevyšel ze cviku. Ještě bych pak mohl s tím chlupatým obříkem prohrát a to bych fakt nechtěl.
Váš atlet, žádnej atlítek, Olinek

S beruškou a sýkorkovou krabicí

30. října 2020
No sláva, tak jsem se konečně, ale jako fakt KONEČNĚ dočkal, panča mi nalistovala čistou stránku a já se vám můžu tak trochu rozpovídat o tom, co je novýho, jak se mám, jestli jsem pořád stejně pěknej, kolik toho sním a jestli chodím pravidelně kakat. Ale nene, to poslední si nechám pro sebe, to je soukromá záležitost a stejnak my princové ani nekakáme, protože se to k nám nehodí.
Čím bych teď tak začal... Dolejc na obrázku vidíte, že jsem úplně kouzelnej kluk a umím se nacpat do malý krabice. Schválně jsem počkal, až to panča stihne cvaknout, abych na to měl nějakou památku. O svý vášni pro krabice jsem myslím vyprávěl už minule, ale to neva, ono mě to pořád baví. Jednou jsem se chtěl projet po zemi v krabici od čaje, která zrovna spadla na zem, ale tam se mi vešla jenom pacička a pak se to celý polámalo, takže se vlastně vůbec nepočítá, že se mi to nepovedlo. Ale zato mě nedávno potěšil páník, kterej přinesl z obchodu takovýho malýho hučivýho chobotňáka, co se ho kočky většinou bojí. Třeba prdlá holka Jolanka, to vám je případ - tý stačí se jen podívat na krabici od chobotnice a už zdrhá, že bych ji ani já, běhavej mistr světa, nechytil. Jenže já nejsem žádná prdlá holka a chobotnice se nebojím, ani když s ní páník jezdí kolem mě a někdy mi s ní i pohladí kožíšek. Takže mě takovej nákup vyloženě potěšil a hned jsem musel tu novou krabici ozkoušet, jestli se v ní bude dobře bydlet. A bydlí! Panča tvrdí, že se v ní tvářím, jako bych měl odpovědnost za celou planetu, ale to kecá, já mám odpovědnost jenom za tuhle krabici, aby mi ji nezabavil třeba Eliáš, kterej se chobotnice taky nebojí.

Eliáš je teď jinej. Dřív, když jsem si na něj lehl, tak z něj nebylo skoro nic vidět. Když si na něj lehnu teď, tak je furt vidět celej Eliáš. Kamarádi, on je už větší než já!!! Jako mně to neva, že jo, ale přece jen se nám zápasilo líp, když byl škvrňatej. Naštěstí je mu jasný, že já jsem starší a tak mě musí pořád poslouchat, ale dá to někdy práci, aby si to pořádně zapamatoval. Když si to po našem vyříkáváme, tak panča všeho nechá a kouká se na nás jako na nějakej sport, akorát že se nemůže rozhodnout, komu bude fandit. A tak se jenom hloupě směje a nakonec nás oba pochválí a pohladí, ale já jsem někdy trochu uraženej, že nefandila mně, tak jí odmňouknu tajnou nadávku. A hned se mi uleví. Panča mi pak řekne, ty můj malej hysterko jeden a jsme spokojený oba.
Eliáš je spokojenej pořád. Ani mu nevadí, když prohraje nebo když mu panča furt strká hlavu do kožichu. Má tolik chlupů, že prej mu je jedno, když mu s pančou nějaký odletí. Někdy se spolu trochu pohádáme a pak jdeme bydlet každej do svýho bytu, ale stejně to dlouho nevydržíme a fackujeme se i seshora dolů a panča říká, že jsme fakt děsný prdlouši, ale nám to neva, protože stejně nevíme, co to je. Nakonec se většinou sestěhujeme do jednoho bytu, protože jsme prostě kámoši v dobrým i ve zlým.

Taky se musím pochlubit, že jsem založil spolek Pan Olinek, práce všeho druhu a jsem si sám sobě šéfem, zaměstnavatelem a zaměstnancem. Jako že jsem všeobecně zručnej, to vím už dlouho, však jsem o spoustě věcí už dřív psal a tak se nebudu znova chlubit. Ale teď jsem objevil novou činnost a ta mě chytla nejvíc ze všech. Akorát je k tomu potřeba být venku v pergole a mít k tomu lezoucí dřevo, kterýmu se říká ŠTAFLE. Ty štafle si u panči nechal nějakej pán, kterej tam něco spravoval a dlouho je asi nepotřeboval, protože tam stály pořád a pořád. A tak jsem si řekl, hernajs, Olouš, co kdybys vyzkoušel, jak se po nich leze a když už budeš tam nahoře, zkontroluj ty okapy, víš, že z jednoho místa ti kapalo na hlavu. A jak jsem pomyslel, tak jsem udělal. Panča naštěstí měla mobilovou hračku u sebe a tak vám teď může dát důkaz, že vůbec nekecám a že jsem si ty okapy fakt důkladně prohlídl. A měl jsem pravdu, BYLA TAM DÍRA. Už jsem ji ale nestihl spravit, protože štafle mi někdo ukradl. Asi ten pán. To je škoda, protože co teď s načatou firmou. 

Firma Pan Olinek, práce všeho druhu

Takže takhle jsem já pracovitej. Práce mě baví, kor když je za mnou vidět nějaký výsledek. Ale odpočinku se taky nezříkám a když o tom tak přemýšlím, ten mě baví možná ještě o něco víc. Odpočívat se dá v podstatě všude. Tak třeba v tý krabici, jak už jsem vám ukázal, tam jsem jednou prospal celý odpoledne, až si panča myslela, že jsem ztracenej. Anebo se dobře odpočívá v košíku na prádlo. Někdy je ten košík plnej, tak si to prádlo vyházím a lehnu si tam já, přece mě v odpočinku nesmějí omezovat nějaký divný hadry. Panča mě jednou v tom košíku vyfotila schválně zblízka, aby to vypadalo, že jsem za mřížema jako v nějakým kočičím vězení, ale takovou věc by jí stejně nikdy nikdo neuvěřil. Já a vězení...

Když není košík nikde k nalezení, nepohrdnu ani postelí, protože, co si budeme povídat, košík jako fakt super, ale zase nohy v něm moc nenatáhnete. To na posteli se to jinak protahuje. Akorát pak zase vrčí panča, že si nemůže natáhnout nohy ona, ale to mě netrápí. Ať si vleze pro mě za mě třeba do košíku, ne?

Taky vám musím povědět, jak jsem jel s páníkama na výlet. Teda ne já, ale moje pacičky. Teda ne moje pacičky, ale jejich otisky. To ti dva takhle vyjeli a najednou panča kouká, že na skle vidí kočičí pacičky. A hned věděla, že jsou moje, protože jsme předtím byli na procházce na zahradě a já jsem na to sklo skočil a takhle se tam parádně obtiskl. Panča z toho měla děsnou bžundu, když to viděla na skle a zkoušela to různě vyfotit, ale pacičky byly jako začarovaný a vůbec nebyly na tom obrázku vidět. Až teprve když zastavili, tak si musel páník jít stoupnout před sklo a teprve potom se moje bezvadňácky pacičky objevily v celý kráse. To čubrníte, co?

Otisky Olinkových ťapiček na skle

A víte co? Já už dneska skončím. Eliáš si to svoje vytahování taky rozdělil na dva díly, tak proč bych já musel všechno vymňoukat naráz. Už teď mě z toho povídání bolí celej čumáček a to jsem si dneska ještě ani pořádně nezakvičel. Tak se mějte kočičácky a běžte se jako já s někým poprat, je to fakt legrace.
Zdraví vás zápasník Olinek 

4. listopadu 2020
Ahoj kamarádi, honem vám utíkám dopovědět všechno, co jsem nestihl minule a musím to udělat rychle, než mě panča vyžene. Teď si mě naštěstí nikdo nevšímá, protože všichni furt sledujou nějaký čísla a dohadujou se, jestli v nějaký tramtárii vyhraje tenhle nebo tamten.... mně je to tak jedno, stejně mi mlsovací tyčinky nekoupí ani jeden. Jakto, že nevíte, co to je??? To jsou přece takový ty děsně dobrý měkký pochoutky, co nám panča dává skoro každý ráno a hlavně my dva s Eliášem jí můžeme i prst ukousnout, jak jí to rychle bereme z ruky. Takže tohle jsem myslel a to mi nikdo z těch dvou dědků určitě nepošle, tak co je mi do nich.
Možná bych se teď mohl zmínit o mých venkovních dobrodrůžách. To už jsem vám vyprávěl dávno, a vůbec jsem se přitom nevytahoval, že chodím ven jako nějakej zálesák. Akorát teda u toho nosím kšandy, ale aspoň jsem už vyfasoval modrý a ty holčičí červený, co jsem měl předtím, po mně zdědil Eliáš. Takže jsem Olínek s modrýma kšandama. Většinou si po zahradě vykračuju děsně důstojně a většinou za sebou vodím páníka, protože panča má starosti holčičího Eliáše. Někdy si nás prohandlujou, ale panča si myslí, že je důslednější a spíš ohlídá Eliáše ona než páník. A možná má aj pravdu, protože mě už páník několikrát neohlídal a já jsem se mu vysmekl aj s kšandopérama. A utekl jsem. Neutekl jsem daleko, jenom jsem lítal jak splašenej koník po zahradě, ale stejně to byla vždycky děsná legrace.
Klidně si tu situaci představte. Prvně letím já, ouška mi vlají ve větru, ocáskem mávám na rozloučenou, za mnou se vznáší modrokšandovej had. Za hadem je mezera a za mezerou utíká páník, kterej se mě snaží dohonit a doprovázejí ho nazlobený výkřiky panči. Nemůžu vám je sem napsat, protože to křičí cizořečsky a já jí nerozumím, ale určitě nevykřikuje, že udělá dobrou večeři, to zase vím. Abych by férovej, tak i když je naštvaná, většinou se snaží pomoct provinilýmu páníkovi s odchytem, ale s Eloušem v náručí jí to moc nejde, tak ho prvně musí odhodit domů a honem se vrátit. Třeba i s bonbonkama, na který mě už jednou nachytala, přišel jsem si pro ně jak truhlík a už jsem se nesl v náručí. Od tý doby si ale na podobný finty dávám bacha a pro žádný bonbonky si nejdu, protože vím, že nakonec je stejně dostanu a ještě si předtím stihnu užít legraci.
Takže když se panča vrátí, chytají mě oba. Myslí si, že kvůli tomu kšandovi, co za mnou vlaje, to bude jednodušší, ale pokaždý, když kolem proletím a oni se snaží kšandu zašlápnout, tak jim uletí a oni šlápnou vedle. Naposled ta honička trvala dost dlouho a ti dva prohnaní a uhnaní páníci mi nějak dokázali zmenšit běhací prostor. A tak jsem si lehl na trávu, začal jsem si čistit bříško a schválně jsem dělal, jakože mě už běhat vůbec nebaví, takže když mě panča honem chytila, tak jí muselo být jasný, že mě NECHYTILA, ale že jsem se prostě NECHAL CHYTIT. A v tom je pěknej rozdíl, ne? Panča mě trochu slovně zpucovala, řekla mi ty hajzlíku jeden drzej, ale hnedka mě pochovala a co myslíte? Dostal jsem bonbonek. Páník mě taky pochoval a dal mi pusu, celej šťastnej, že už mu bude taky odpuštěno, i když bonbonek teda žádnej nedostal. A panča se smála, že se tvářím, jako kdybych byl na mučidlech. No ale co mě má chlap co pusovat a ještě na veřejnosti??? No ne???

Pusa od páníka! Na veřejnosti!! No fuj!!!

Taky jsem slyšel, jak se Eliáš vychloubal, že pomáhal páníkovi s montováním stolu a nových škrabacích židlí. Tc, to je toho, já jsem taky pomáhal a ještě víc, než on. Nejvíc jsem pomáhal s placatýma krabicema, prvně jsem je pomáhal otevřít a než páník donesl kudličku, už jsem měl jednu krabici parádně načatou, takže kudlička ani nebyla potřebná. A když byly krabice prázdný, tak jsem je šel zevnitř vyčistit, abysme je nevyhazovali celý zaprášený. Panča se smála, že jsem se musel rozplacatit, abych se tam vešel, ale mně to rozplacatění vůbec nevadilo, byla to bezva zábava, když jsem tam nalízal po bříšku s nohama na straně jako nějakej želvák. Všichni na mě skoro zapomněli, že tam jsem a zjistili to, až když chtěli tu placatou krabici ještě víc rozplacatět a ono jim to nešlo, protože jsem uvnitř byl placatej já. Tak to jsem vám teď toho spoustu naplácal o mým přínosu a k hotovýmu dílu můžu říct, že ze stolu se teď úplně perfektně odráží nahoru na lednici.
Na lednici je teď pěkně uklizeno. Dřív tam bývalo plno věcí a nepořádku a někdy panča aj zapomněla, co všechno tam má, protože na to nebylo vidět. Od tý doby, co jsme se my s Eliášem naučili na tuhle rozhlednu chodit, tam žádnej nepořádek není. Je tam buď jenom jeden fešák nebo dva fešáci a panča nemusí vůbec nic uklízet, ani na lednici, ani vedle lednice. Akorát tuhle našla hejbavou kočičí magnetku bez uší válet se po zemi a představte si, že už ani nezanadávala a dala ji zpátky. Možná čeká, až tý magnetce bude chybět víc kousků, aby to stálo za nějaký zaburácení. Jenomže, copak se dá pořádně nadávat, když na ni jeden dělá olinkovskej kukuč?

Olí na lednici

Panča někdy páníkovi říká, že jsem pěknej rozmazlenec. Já si z toho vyberu jen to, že jsem pěknej a stačí mi to, nemusím si zapamatovat všechno. No a prej se to projevuje tak, to druhý divný slovo, že co chci, to dostanu. Třeba druhou večeři. Protože tak dlouho kvičím a házím vozemboucha a dělám děsně trpícího kocourka, až někdo podlehne a naplní mi druhou misku kapsičkou. Panča sice řekne, že ty granule jsou taky jídlo, hajzlíku jeden, ale když to jídlo není tak dobrý jako nějaká kapsička, ze který si vylížu hlavně šťávičku a to suchý ať si pak klidně dojí holka Jolanka, ta totiž na dietu prdí a dojíždí po všech všechny zbytky, jako by sama nic nedostala. Když už mám pak konečně bříško uspokojený, tak přestanu bejt pěknej tamto, umyju si důkladně ouška, bříško, zadek i pacičky, natáhnu se unavenej z toho dlouhýho dne a usnu, jak když mě do vody hodí.

Panča se nade mnou může celá uslintat a furt mi dává na čumáček pusy a já jí to dovolím, protože když spím, tak mi nic neva. Nejlepší je pusování pod bradičku, tak když si vzpomenu, schválně si lehnu tak, aby na tu podbradičku byl dobrej přístup a aby to panču trklo, že mě má pusovat tam. Já držím jako úplnej jeliman a je nám všem děsně dobře. A to je dobře, že je nám dobře, ne? Tak zase někdy možná něco drápnu, ale ještě nevím, kdy, to mě zase nemůžete uhonit přece...
Zdraví vás ze všeho toho povídání unavený pan Olínek

MODROKŠÍREK VENKU

4. dubna 2022 
Tak teď normálka čubrním jako pako. To jsem fakticky nedrápkoval už skoro celý dva roky? Nebo teda rok a půl, abych nebyl počítadlově mimo jako bejvá moje panča? Co jsem jako celou tu dobu dělal? A ani jsem vám nenapsal o tom, že k nám přibyla černobílá prdlá holka, co se mě vůbec nebojí? I když je proti mně škvrně a stejně neví, co je to respekt? No tak to se z toho všeho asi picnu a radši už nenaškrábu vůbec nic... Anebo jo, musím vám totiž sdělit, jak jsem byl stonavej Olínek.
Ale abych začal tou holkou, i když vím, že ta je tak pilná, že o ní už stejně dávno všechno víte. Když k nám přišla, tak jsem prvně vůbec nevěděl, že k nám přišla. Protože panča ji schovávala a i kdyby ne, tak ta holka byla tak mrňavá, že bych ji asi ani neviděl. Pak jsem jednou koukal přes sklo na verandu, kam jsem si předtím mohl chodit a teď to nešlo, protože byly zavřený dveře. Bylo to nějaký podezřelý, tak jsem tam šmíroval aspoň přes to sklo a najednou jsem skoro od dveří odlítl, protože se za nima objevila malá chlupatá hlava. No a to byla právě ta holka. Honem jsem na ni zasyčel, ale ona se vůbec nelekla. A to už jsem věděl, že to s ní nebude jen tak a že prostě bude oprsklá.
No a taky že jo, co vám budu povídat. Už dávno ji panča neschovává a holka už není tak mrňavá jako na začátku, ale velká taky není a tak by přece měla projevit nějakou úctu, když vejdu já, že jo. Ale kdepak, to ke mně hned letí, divže se cestou nepřerazí a chce mi skočit na záda jako jí to dovoluje Eliáš. Jenže s tím si na mě teda nepřijde. Oženu se, zasyčím jak úplně nejvíc dovedu a odcházím důstojně pryč. Panča mi kvůli tomu říká, že jsem malej hysteráček. Tak takovýhle poměry u nás ta blecha zavedla, tomu byste prostě nevěřili. Jo a jmenuje se to dítě Tobinka, se směju jak blázen. 

Blecha Tobinka a Olinek

No ale teď abych se konečně dostal k tomu, o čem jsem chtěl vlastně povídat. Byl jsem nějak stonavej, víte? Začalo se to projevovat tak, že jsem byl pořád na hanbě. A teď musím vysvětlit, co to je. To je totiž takový místo, kam mě panča někdy vyhnala, když jsem byl moc divokej a třeba jsem pořád honil holku Jolanku, až ta z toho byla celá naježená. To mi panča řekla tak a dost Oldřichu! (ano, Oldřichu), mazej na hanbu. A tak jsem tam chvilku byl, než se ze mě znova stal hodnej Olinek. Na tý hanbě to ale vůbec nebylo špatný, hezky jsem si tam odpočinul v pelíšku a proto jsem tam nechodil protestně, ale celkem radostně. No jo, jenže teď jsem byl na tý hanbě furt úplně dobrovolně, pořád jsem tam jen ležel v pelíšku a nic jsem nedělal. Ani trochu jsem nezlobil, Jolču nehonil, o jídlo nežebral. Sice jsem si ho přišel sníst, ale pak jsem zase hned odešel na hanbu a znova spal. Úplně jako Šípkovej pan princ Olínek.
A to už byla panča ustaraná. Pozorovala mě, zkoušela na mě provázek, ale já jsem si s ním nehrál, pouštěla mi světýlko, ale vůbec jsem ho nehonil. Zašmátrala mi po čumáčku, ale teplej se jí nezdál. Ani nevíte, jak moc si přála, abych byl zase hysterickej a zlobivej, ale já jsem byl místo toho jenom mouchysněztesimě. A tak když to trvalo i další den, tak mě vzala do náručí a strčila do přepravky a kamarádi, já jsem byl fakt tak apatyckej, že jsem ani nepípl a ani se nepokusil nějak jí to znemožnit. A jeli jsme za chlapem, co si na nás vždycky dost dovoluje a strká nám prsty a pískavý tyčky všude, kam jen to jde.
A dělal to zase. Vykulil mi oči, otevřel pusu, poslechl si srdíčko, prohmatal mi bříško a nakonec mi strčil tyčku do zadku. To už jsem přestal být apatyckej. Panču jsem škrábl a chlapa trochu kousl a taky jsem moc výhrůžně nadával, ale nakonec nade mnou vyhráli a chlap řekl, že mám vysokou teplotu. Pak mě ještě zvážil a prej mám 4,90, ale to mě vůbec nezajímalo, hlavně že už chlap zase seděl zpátky za stolem.
A teď si představte, co se stalo. Tak si tam spolu stojíme, já u panči v náručí a ještě jsem si trochu pobručoval kvůli těm všem příkořím na mně spáchaným a najednou vidím, že se panče otřelo něco chlupatýho o nohu. A ona to byla nějaká kočka! Panča už ji znala, protože tam chodí častěji než já a tak ví, že ta kočka tam bydlí s tím chlapem, ale i ona byla překvapená, že se tam takhle producíruje po místnosti. Já jsem z toho byl tak paf, že jsem úplně přestal mručet a mučitel se smál, že chci před tou cizí kočkou vypadat jako chlap. Kočka si pak vyskočila k němu na stůl a dívala se, co to tam o mně sepisuje. Panča litovala, že to nemohla vyfotit, ale a) se mnou v náručí to nešlo a b) by jí to stejně bylo blbý.
No a verdikt od chlapa zněl tak, že mám nějakou virózu, ale jinak jsem v podstatě úplně zdravej, akorát mám tu teplotu a proto mě taky nebavilo nic dělat a jen jsem ležel. A tak mi píchl nějakej sajrajt pod kožíšek a panče přidal ve stříkačce kapavou meducínku na tři dny, aby se mi snížila teplota a abych zase mohl být zdravě hysterickej. A že to zatím zkusíme bez dalších bonbonků.
Doma jsem hned byl veselejší. Ujedl jsem z misky a prohnal holku Jolču a tak se panče moc ulevilo, i když Jolče asi ne. Jenže za dva dny už jsem byl zase mdlej Olínek a tak panča zavolala tamtomu chlapovi a dostala od něj pro mě ještě ty bonbonky na 8 dní a po těch jsem se už konečně uzdravil. Panča je moc ráda, že už nemusí z jídla plácat malý kouličky a maskovat v nich nalámaný prášky, který jsem celkem vzorně baštil, aspoň do tý doby, než jsem zjistil, jak mě šidí a pak už jsem ty prášky separoval a vyplivoval, ale panče se vždycky nakonec povedlo je do mě nějak vpravit. Tak jsme rádi oba, že je to za náma.
No a abych nebyl škodnej, tak extra pro mě panča včera koupila nový šplhadýlko. Protože to, na který jsem u okna tak rád sedával předtím, už bylo celý rozviklaný a nahoře mělo kolíbku, ve který se ani nedalo pořádně lehnout a tak jsem dostal nový. Že je moje, to je úplně jasný. Je šedivý stejně jako já, tak koho jinýho by asi tak bylo. To dá přece rozum.
Váš teplotně docela normální Olinek

Uzdravený OlinekPózující Olinek

Na novém šplhadýlkuNerušit! Odpočívám!

video na youtube OLINEK A ELIÁŠ