VENDELÍN, * 20.10.2008 - + 29.11.2019

Ta krabice dole byla moje provizorní postýlka první noc.

DENÍKY

21. října 2010
Tak mám za sebou první den v novým domově. A co jsem zažil? Zatím teda nic moc. Je mi malinko šoufl po tom kápnutí, co jsem včera dostal a tak hodně ležím v pelíšku. Když přišla panča domů a pomuchlovala se se všema kočičíma kouskama, tak šla honem za mnou a pochovala mě a moc mě pochválila, že jsem se vyčural a vyhromádkoval na záchod a ne někam jinam a hladila mě po zádíčkách a říkala mi Venoušku a já jsem u toho strašně nahlas předl a bylo mi moc dobře. Ještě se prej dvakrát vyspím sám v pokojíčku, ale pak už bude neděle a to mě panička seznámí s děckama. Jejda jejda, snad se jim budu líbit. Už teď pořád chodí jako nějakej pešek kolem dveří, kde bydlím a čmuchají čmuchají kočičinu. Kubovi se z toho prej naježil celej ocásek a Fanda zavyl něco jako NECHCUUUUUUUUU. Ale já se na ně pak podívám, mňouknu jim ahoj a to by bylo, abych se jim nezalíbil.
Celej nedočkavej Vendelín 

26. října 2010
No to vám byla seznamka, na kterou nikdo jen tak nezapomene. Panča mě po tý mojí samotce konečně vzala z pokojíčku a jala se mě představovat ostatním členům skupiny. Naše vzájemné setkání bych popsal asi takto:

1. Máša se na mě koukla, pomyslela si něco jako „UŽ ZASE???“ a klidně si jedla dál z misky, jako by se nechumelilo. Ona je totiž na nový přistěhovalce zvyklá a nikdo ji nevyvede z rovnováhy. Vycítil jsem z ní autoritu a tím pro mě Máša byla tabu.

2. Emča se na mě ani nekoukla, protože pro ni není nic důležitější než jídlo, kterýmu se věnuje skoro pořád. To mě trochu rozezlilo a tak jsem po ní skočil a lehce ji plácl po zadnici. Emča vyskočila, zasyčela na mě děsnou sprostotu a panča mě přísně okřikla, že tohle nesmím. Navíc mi pohrozila prstem.

3. S Kubou jsme se místo nudného přivítání semleli v jednom černým chuchvalci, až bylo víc chlupů na zemi než na nás. Panča ječela NECHTE TOHO, zkoušela nás od sebe rozehnat a nakonec se jí to povedlo. Jako bonus z této události si odnesla roztomile potrhanou kůži na rukou.

4. Frodo okamžitě, jak mě uviděl, zalezl pod postel a odmítal se jít představit. Moje extempore s Kubou ho utvrdilo v tom, že jeho rozhodnutí bylo správné.

5. Fanda se rozhodl uchopit situaci s vetřelcem do svých tlapek a neohroženě na mě zavrčel, což mi dodalo adrenalinu do žil. Zaujal jsem bojovou pozici a v následující chvilce jsme se ve vzájemném objetí kutáleli dolů ze schodů. Panča už řvala přímo hystericky, byla v tom řevu směs hrůzy, vzteku i strachu a letěla za naším klubkem dolů. Tam jsme se konečně pustili, páč jsme uznali, že to by pro začátek stačilo.

Panča mě popadla a odnesla zpátky do pokojíku, tam mě zkontrolovala a zjistila, že jsem celej. Pak se vrátila k Fandovi a zjistila, že ho kousek chybí, protože má na boku kousanec. No jo, no, trochu jsem to s tou náruživostí přehnal, to se přiznám. Fanda potom musel s pančou k bíloplášťovi, aby se mu podíval na tu jeho ďouru a já jsem i nadále zůstal dole v pokojíku. Panče to bylo moc líto, protože si myslela, že to půjde líp, ale prej to nebudeme vzdávat a to by bylo, abysme se spolu nezkámošili, haha.
Váš už trochu seznámenej Vendelín 

1. listopadu 2010
Co to slyším? Prej zítra pojedu na výlet autem? Už zase? Vždyť jsem se vezl nedávno. Panča mě hladí a říká, že pojedu na fikanou a že se nemám ničeho bát, protože pak mi doma bude prostě líp. Ale na co? Proč? Vždyť mně už je dobře. Breber jsem se zbavil, červi ze mě taky vylezli, s ostatníma chlupatýma je to už přece jen na lepší cestě, tak o co jde? Já o žádnou fikanou nestojím, kor když nevím, co to je. No tak potom vám povím.
Tak trochu rozladěnej Venda 

3. listopadu 2010
Tak to mám spočítaný. Včera jsem byl u doktora kvůli nějakýmu zástřihu. Nevím, co mi vlastně provedl, protože jsem to radši zaspal. Ale když pro mě panča přijela, tak jsem byl nějakej jinej. Smrděl mi zadek a pak jsem zjistil, že jsem natřenej na stříbrno, to si ze mě někdo udělal srandu nebo co??? No a panča tomu všemu pak nasadila korunu. Předtím jsem byl Vendelín a teď mi řekla ahoj VENDULKO! Tak už fakt nevím, jak se vlastně jmenuju. No nic, jdu zjišťovat škody na mě způsobený. Snad se z toho nezvencnu.
Váš skoro zvencnutej Vendulka

Náš milý Vendulka po kastraci

 4. listopadu 2010
Já teda nevím, ale moje panča se zbláznila. Včera to s ní byl fakt děs a běs. To jsem se chtěl třeba najíst, napít nebo jen tak protáhnout, ale copak to šlo, když se kolem mě furt plazila s takovou tou věcí, co z ní lítaj blesky? Dobrá, jednou mi ukázala na takovým obrázku, jak vlastně vypadám, tak to bych ještě snesl, protože jsem, myslím, dost hezkej. Jenže včera mě nefotila zepředu jako jindy, ale zezadu. Normálka se snažila vyfotit mi tu moji stříbrnou zadnici. Dělal jsem, co jsem mohl, abych jí v tom zabránil, takže měla asi milijon obrázků mýho ocásku, ale nakonec mi to moje stříbro přece jen vyfotila. Jako fakt nevím, k čemu jí to bude a doufám, že tu moji zadel nedá na veřejnost, aby si to mohly prohlídnout i všechny holky a to už bych pak byl úplně potupenej Venda.
P.S. A dala to sem, zrádkyně jedna!!!

Vendova stříbrná prdizna ;o))

11. listopadu 2010
Hlásím, že prdizna pomalu zarůstá. Tuhle jsem si to místo důkladně prohlížel a se zklamáním jsem zjistil, že stříbrná barva už je nadobro pryč. No tak fajn, teď už nemám fakt nic než holej zadek. Jinak se ale nemám špatně. Nahoře žije smečka chlupatejch, se kterýma si pořád moc nerozumím a tak i kvůli tomu mě za nima panička teď vůbec nepouští a já mám svatej pokoj. Dostanu najíst, napít, jsem v teplíčku, když přijdou člověci domů, tak si rozdělí služby a jeden si hraje s partou nahoře a druhej přijde za mnou, abych se nenudil. Co já jim budu troubit, že se fakt nenudím, protože je tady toho k objevování víc než dost. Pak si skočím k někomu na klín, většinou teda k panče, protože ona si na něj furt poplácává a říká mi Venoušku hop a tak jí teda udělám radost a hopnu tam. No a panča mě hladí a já předu a poslouchám povídání o tom, jak jsou ty ostatní kočičky moc hodný a že mi s nima bude dobře a že nesmím bejt rváč a...... a..... promiňte, ale víc toho nevím, protože po chvilce mě ta ukolíbavka vždycky uspí a já chrápu jak starej vožrala. Tuhle se mi zdálo o tom, jak jsme se s šéfem poprali a skutáleli se přitom ze schodů, to vám byl tak živej sen, že mě z toho ještě teď trochu bolí žebra. Jo, nevíte, co to znamená, když panča říká, že když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají?? Těmhle člověckým průpovídkám vůbec nerozumím.
Váš nevzdělanej Vendelín 

21. ledna 2011
No tohle, teď koukám, že poslední zápis tady byl o mý holý prdizně. Je načase napsat něco novýho.
Fanda vám už nejspíš vymňoukal, že mě přejmenovali na Krakena. Ale né jako oficiálně, to jsem furt Vendelín a když se chovám slušně, tak na mě panča cvrliká Vendelínku, Venoušku, Vendí, někdy mi dokonce řekne ještě furt VENDULKO! (a to bych si teda vyprosil). No ale pak mě to slušňáctví přestane bavit a dám to najevo tak, že prvně seknu panču po tý ruce, co mě zrovna hladí, a pak se jí zaryju drápama do nohou, na kterých jsem do tý doby slastně odpočíval. Takže mě shodí dolů a zaječí NECH TOHO TY ZMETKU JEDEN CHLUPATEJ!
No a to se právě měním na Krakena. Jen se protáhnu, abych byl ve formě a začnu prohánět všechno, co má náznak kočky. A že toho v baráku máme fakt dost. Docela mě štve, že ty dvě kočičí ženský, Máša a Emča, se mě vůbec nebojí. Ty vám mají takovou sílu osobnosti, že když se k nim rozběhnu, že bych jim třeba skočil na záda, tak stačí jeden jejich pohled a já brzdím prdelí, abych vůbec stihl před nima zastavit. Jo kocouři, to je jiný kafe. Nejmladší Kuba je jako moje zrcadlo, akorát s trapně krátkýma chlupama. Prostě dělá všechno, co já a tak se někdy stane, že mě panča potřebuje chytit a dát mě do mých komnat, ale zničeho nic se jí připlete do rukou Kuba a tak odnáší jeho, zatímco já jsem spokojeně schovanej někde pod schodama. A ten Kubajz z toho má nakonec ještě prču, jak panču nachytal.
Fandopéro, to je jiná kapitola. Ten mě chodí tajně pozorovat, teda aspoň si myslí, že je to tajný. A nejlepší je, když mě ztratí a tak se vydá jakože po mých stopách a je děsně důležitej a přitom neví, že já jdu potichu za ním. To je vám pak řevu, když na něj nečekaně skočím.
No a Frodo, ten se mě bojí jak čert kříže. Ale když mě sleduje z pozorovatelny pod postelí, tak na mě kolikrát se syčením vylítne. A přitom já si jen tak nevinně jdu kolem a nic mu nedělám. No tak nevím, jestli se budu někdy s někým ve spánku objímat. To teda asi sotva. Ale panča věří, že NĚJAKÁ ZMĚNA nastat musí. Tak jí tu naději nechám, to mě nic nestojí, no né?
Vendelín Krakenovej

Hodný Vendelín

A hele ho, Krakena!

3. října 2011
Bože, tak už mám zase holou prdel, že já jsem do týhle rodiny vůbec kdy lezl... A co se vlastně stalo? No co by, šel jsem se vykadit jako jindy a páč ten hovňajs byl takovej trochu řidčí, tak mi ho kus zůstal na chlupech u zadku. Chtěl jsem se ho zbavit, tak jsem se povozil po koberci, až za mnou zůstala hnědá čára, ale hovňajs na chlupech držel jak přilepenej. Navíc se ještě víc zadělal dovnitř a tak když nastoupila úklidová četa ztělesněná mojí pančou s mokrým ubrouskem v ruce, věděl jsem, že je zle. Nedal jsem se ale lacino a ještě jsem vyskočil na stůl, kde jsem udělal další pěknej flekánek na prostírání. Pak mě panča stiskla mezi nohama a jala se mi utírat citlivý místa tím ubrouskem. Dost jsem u toho vyváděl, to vám teda řeknu. Nakonec to panča vzdala, protože to nešlo dolů a už měla plný ruce mých škrábanců. Šla si zmoženě sednout, aby podumala, co se mnou a já - jelikož nejsem vůbec urážlivej - jsem jí hned skočil na klín a zanechal jí na kalhotech dva zbrusu nový hnědý flíčky. Docela smrděly, to jsem i já cítil. A to rozhodlo. Panča se musela převlíct, počkalo se na páníka a jeli jsme k tomu chlapovi, co mi už předtím provedl tu hnusnou věc a oholil mi zadek. A považte, že teď mi udělal nemlich to samý. Páníci mě drželi, protože jsem se statečně bil a ten zlej chlapík vzal vrčící věc a celýho mě TAM oholil. Takový ponížení, to vám řeknu. No ale je pravda, že mi dírka teď pěkně luftuje, nic se mi tam neslepuje a prdiznu mám čistou. Tak to panče snad i odpustím, uvidíme uvidíme.
Jo a jela s náma i Máša, protože ta zase furt pšíká, a když jsme šli od doktora, tak panču pěkně zvršku počurala. No neměla ta panča úžasnej den?
Váš opět holoprdlej Venda 

20. února 2012
Škandál, horor, hrůza a domácí násilí. Tak nějak by se dala popsat situace u nás doma. Minulý týden jsem byl ještě v pohodě, to mě panča zavřela jednoho dne dole a tak jsem se mohl přes sklo dívat, jak svatá trojice Fanda-Frodo-Kuba je upastěná na verandě, odkud není úniku a jak dostávají bodání od nějakýho velkýho chlapa. Kubajz tak mydlil do dveří, že jsem fakticky myslel, že tu tabulku dočista vyrazí. Řeknu vám, byl to pocit naprostýho blaha, že mě se to vůbec netýkalo.
No jo, jenže to uplynulo pár dní a přišla sobota. Panča přinesla přepravní kabelu a páč nejsem žádnej srab, tak jsem neutekl, ale nechal jsem se jen s trochou odporu naložit a zavřít. Teprve pak mi došlo, že se asi zase někam pojede. A taky že jo. Jelo se k jinýmu doktorovi, kterej mě nejenže taky píchl jehlou, ale navíc mi zkontroloval zuby, oči, strčil mi do zadku tyčku, co pak pískla a postavil mě na váhu, aby se mohl podívat, jak se mu tam pohne ručička. Ale ten největší teror přišel až na konec. Vytáhl strojek, panča mě zalehla, páník zalehl mě aj s pančou a ten doktor mi UŽ ZASE oholil zadek!!! Takovou podlost jsem fakt teda nečekal a dost mě to rozzuřilo. Já tady v tý rodině nebudu věčně někomu pro smích. A tak se ptám - CHCETE MĚ????
Váš dočista, ale fakt dočista oholenej Venda

P.S. Jo a jsem slavnej! Včera se ti zrádci dívali na nějakej film, já jsem uraženě odpočíval panče na klíně (ale schválně jsem se k ní natočil tou holou prdelí jako věčnou připomínkou zločinu, co na mně spáchala) a najednou jsem uslyšel, že je o mně v tom filmu řeč, zaznělo tam totiž něco jako že "Kraken je stvůra, nepopsatelný horor" a pak jsem ještě slyšel "Vypusťte Krakena". Tak nevím, jestli mám bejt rád nebo ne. Jako je dobrý bejt slavnej, ale copak já jsem nějaká stvůra a nepopsatelný horor???

Dvě tvářičky pana Vendelína

 16. září 2012
Helejte se, něco se děje. Včera u nás byla návštěva a když odjela, zůstalo u nás kočičí škvrně. Vůbec jsem se ještě neviděli, protože panča to zavřela do stejnýho pokojíku, jako tenkrát mě a škvrně dokonce dostalo aj provizorní postel po mně. No to jsem na to teda zvědavej, co to bude za zázrak!
Váš „zatímnevímcoodtohoočekávat“ Venda 

23. září 2012
No tak helemese, vona je to škvrně holka a docela správňácká. Má jenom půlku ocásku a i ta půlka je holá a krvavá, ale holka zdá se není marnivá. A vůbec se mě nebojí, což mě teda trochu překvapilo, protože si zakládám na svý pověsti Krakena a co je to za Krakena, kterej ani nezasyčí, když mu malá holka dá pusu rovnou na čumáček? Jenže mě to tak překvapilo, že jsem se nezmohl vůbec na nic. A ta holka se ve mně dočista zhlíží, mám ji pořád vedle sebe, jako by ke mně byla přilepená vteřinovým lepidlem a hází vám na mě tak děsně obdivný pohledy, že se natřásám jako krocan. No prostě, abych to shrnul, je to docela příjemná změna, být tady najednou za hrdinu a velkej vzor.
Tak trochu pýchou nadmutý Vendelín

Tady na fotce je ten její chudák půlocásek vidět.

 6. října 2012
A pak že holky nejsou slepičí prdelky ukecaný. Takže teď už můžu svoji pověst Krakena a nelítostnýho bitkaře hodit klidně do koše, protože malá Jolanka Půlocásková už na všech frontách roznesla, že jsme se do sebe tak nějak zakoukali. Takže nemá cenu zapírat...
No prostě je to pravda. Když to škvrně poprvý vyběhlo z MÝHO bejvalýho pokoje, tak jsem byl připravenej, že ji hned srovnám do latě. Ale ona se přede mnou vůbec nezastavila, ducla mi čumáčkem do čumáčku a kočkové, já byl ztracenej! Mohutnou tlapkou jsem ji lehce poklepal po zádíčkách a na světě byla nová láska. A jak je ta holka statečná. Měla s krvavou ocáskovou tyčkou spoustu bolesti, ale teď už je ocásek dočista pryč a za to jsem moc rád, protože nechci, aby ta moje Jolanka měla trápení. Jakejpaj já jsem Kraken…
Kraken je mrtev, ať žije znovuzrozený Vendelín!

22. října 2012
No tohle.... už jsou mi čtyři roky, dva z toho bydlím u Fandových a zhruba tak měsíc jsem zamilovanej.... Měl jsem párkrát oholenou zadnici, pak taky ze mě lezla tasemnice, nedávno zase bylo bolavý očičko a panča mě mučila kapáním očního sajrajtu ... pak se mi oko uzdravilo a teď už ho mám bolavý zase.... ona totiž Jolanka se nezdá, ale je to děsně vášnivá a náruživá kočička. Kamarádi, ta když mě chytne kolem krku, tak máte pocit, že vás chce uškrtit, ale né, ona jen do toho jde plnou parou. No a když mi chce sčísnout vlásky z čela, tak mě rovnou rejpne do kukadla. Panča uvažuje, že mi snad pořídí ochranný svářečský brýle.... No nic, to byla jen trocha zamyšlení nad životem …
Váš filozof Vendelín 

16. listopadu 2012
Ach jo... určitě vám Jolča napsala, jak jsme s pančou válčili, když nám matlala nějakej blivajz do vočiček. Sice jsem se bránil, co to šlo, tasil jsem drápky, cenil zuby, ale nic nebylo platný, ta naše sadistka mě vždycky stiskla mezi kolenama, natáhla mi vočíčko dolů a šup, už to bylo. Teď už mám očadla zase jako dvě zrcadla, ale zdálo se panče, že jsem prej nějakej nekrakenovskej. Ani s Jolčou jsem si nehrál a furt jsem jen ležel v pelíšku. Když ke mně panča položila ucho, tak jsem jí do něj pěkně vnitřně zachrchlal a navrch jsem měl nějakou horkou hlavičku. No a tak mě včera sbalila a odvezla na výlet.
Myslel jsem, že výletová přebornice u nás bude Jolanka, ale nějak se to převezlo na mě. U bílopláště mě posadili na stůl a já jsem se na toho chlapíka důvěřivě podíval. V mým pohledu bylo něco jako - tak hele, jsme oba chlapi, takže se vyprdni na panču a nech mě na pokoji, né? Ale bíloplášť tomu pohledu evidentně nerozuměl. Poslechl si mě a řekl, že chrchel rozhodně slyší taky a navíc mu pískavá tyčka v mým zadku oznámila, že mám vysokou teplotu. A tak mě za trest dvakrát píchl pod kožíšek a panče taky za trest přibalil pro mě nějaký bonbony. Vsadím se, že nebudou vůbec dobrý, ale budu je prej dlabat celých 10 dní. Nemám já to pech?? Tak držte tlapky, ať už se pak dočista a nadobro uzdravím a můžu zase svoji vendí lásku k Jolance projevovat naplno a bez zábran.
Váš Vendelín, vůbec né Prdelín a už naprosto vůbec né Kraken!

28. listopadu 2012
No sláva vlasti, kamarádi! Včera ráno mi panča NAPOSLED strčila svoje drzý prsty mezi zubiska a páník mi do mojí zmítající se tlamky NAPOSLED vrazil nějakou nechutnou hrůzu. A jsem zase zdravej Vendelín. Projevuje se to tak, že když mi panča ukáže takovou dlouhou tkaničku, tak sebou okamžitě mrsknu na záda, zmítám sebou ze strany na stranu v zuřivý touze chytit onen provaz a přitom chrochtám jako nějakej pašík. Netrvá to ale ani pár sekund, protože se z odněkud okamžitě přiřítí malej přízrak zvanej Jolanka a mám po legraci. Ale neva, jsem přece džentlmen a tak se provázku vzdám. Bez boje to ale není a už se s Jolčou válíme v jedný chlupatý kouli. Z ní jsou vidět jen konce zadních pacek a dírka pod bezocáskem.
Panča nás nechává být, ať se vyškádlíme, ale pak někdo začne kvičet (prej neví furt kdo, nedá se to poznat - šmarjá, to spadla na hlavu? Snad si nemyslí, že kvičím já??) a tak nás rozežene. Mám z tý naší lásky trochu natrhlý ucho, ono už teda natrhlý bylo, ale teď je natrhlý ještě o něco víc. Vidět to Fanda, tak už se mi vysměje, že jsem pěkně trhlej. A tak kolem něho radši chodím bokem, trhlým uchem dozadu, na posměváčky nejsem zvědavej. No ale ucho sem, ucho tam, hlavně že už netabletím. Oči mám jak dvě pětikačky a hned jdu říct panče, ať mi sem laskavě přidá fotku jako důkaz.
Váš uzdravenej Vendelín 

 Venda s očkama jak dvě pětikačky

29. července 2013
Kočkové, historie se opakuje a já už mám ZASE holou prdel. Fakt nevím, co si mám s tou mojí pančou počít. Ale zasejc musím uznat, že se mi teď tou prdýlkovou dírkou fakticky líp dejchá, to zas jo. No a co se vlastně stalo...
Panča přijela z vejletů a druhá panča jí hned nažalobníčkovala, že smrdím jak starej tchoř. Panča první se mi rovnou podívala na zadek a věděla, o co kráčí. No prostě zase se mi jednoho dne do dlouhých chlupů přišmajchloval kousek hovínka, zůstal tam polapenej a ač jsem si vozil všude prdýlku jak se dalo, hovňajz tam prostě zůstal a jasně, že nevoněl jak parfém od Diora. A s takovým zapečeným hovínkem v chlupech se toho fakt moc udělat nedá a tak ještě ten den, co se páníci vrátili, mě naložili do kočkotašky a uháněli jsme za bílopláštěm, který opět dostal tu čest mi moji zadnici oholit pěkně dohola. Řval jsem jak tur, protestoval a v duchu si sepisoval stížnost na Úřad pro ochranu zvířat, ale teď jsem rád, že jsem se toho kožichu kolem výstupní díry zbavil, protože mi aspoň pěkně větrá a Jolanka se o mě ze samý lásky stará, jako kdybych byl marodnej.
Panča mi pak řekla, že jsem prej měl vlka, ale to teda nevím, kde si jako myslí, že jsem nějakýho vlka ulovil. Už jí asi taky hrabe z toho horka.
Váš oholenej Vendelín Prdelín

12. září 2015
Hodně vody v řece uplynulo od mýho posledního zápisu, jsou to už celý 2 roky a ještě kousek. Ale to víte, jednomu se nechtělo pořád něco spisovat, vždyť se toho zase tak moc nedělo. S Jolankou jsme už stará dvojka a ta holka naprosto postrádá cosi jako respekt ke svýmu manželovi. Drzá je jak opice a tak jí někdy musím připomenout, kdo z nás je ten větší a silnější. Trochu se po ní poválím, ale zase jen tak opatrně, nechci z ní mít předložku k pelíšku. Jolča kvičí, protože se nemůže ani hnout a panča si myslí, že ji mučínkuju, ale prdlajs, my si prostě takhle hrajeme a nikdo jinej tomu nerozumí.
Musím se pochlubit, že od toho posledního deníku jsem už neměl ani jednou holou prdel. Tuhle jsem sice zase tak lehce zasmrádal, ale panče se povedlo ze mě ten smrdutej cucek odstřihnout a tak se to obešlo bez větší potupy. U procedury jsem sice protestoval, ale bylo to celkem rychle odbytý. Líbilo se mi, jak kolem nás Jolanka ustaraně pobíhala, myslím, že měla starost, aby se tady neděly nepravosti, ona má totiž na takový věci cit. Panča jí ale řekla, Jolanko nestřečkuj, já ti Vendelínka zase hned vrátím a tak se Jolí nechala ukecat a uklidnila se.
Panča si mě chválí, jak jsem v poslední době děsně mazlivej. Mně to zní trochu jako urážka osobnosti, ale prostě tulit se na klíně, vyvracet k panče hlavu a svítit na ni těma svýma obříma kukadlama, to fakt umím. Občas se s Jolčou pohádáme, kdo si udělá na panče pelíšek. Tady jde džentlmentství stranou a vyhrávám já, ale zase aby to Jolance nebylo kor líto, tak se uskrovním a nechám jí kus pančiných pacek. Panča je na jednu stranu děsně ráda za takovou nálož přízně, ale na druhou stranu jí brzo pod tou naší tíhou přestává proudit v nohách krev, nebo aspoň to takhle říká. Nám to nijak nevadí, klidně se usalašíme i na bezkrevných packách.
Brzo budu mít narozeniny a bude mi už sedm let, páni kočkové, to to letí. Jsem zvědavej, co od Jolanky dostanu, snad to neodbyde jen čumáčkovkou. Nejlepší by bylo, kdyby mi nechala svoji misku s jídlem, ale toho se od ní nedočkám, ona je totiž stejně nadšenej žrout jako já. Naštěstí furt běhá, tak jí to nejde na figuru jako mně. Panča vždycky jen hekne, když mě vezme do náručí, ale já si myslím, že to jen předstírá jak druhořadá hérečka. To páník mě umí popadnout bez hekání, holt chlap je chlap.
Váš velkej, ale né tlustej Vendelín

Velký Venda s páníkem

All you need is love

29. září 2015
Kamarádi, dám vám hádanku: já to mám a Jolanka ne. Co je to?? Tak helejte se, jestli se teď jako usmíváte pod vousama a myslíte si něco úplně divnýho, tak to vás hned vyvedu z omylu. Je to OCÁSEK! No a teď proč to píšu.
Dneska jsem totiž na vlastní chlupy pochopil, jakou má ten náš ocásek vlastně funkci. Když se na mě podíváte, tak vám musí být podle stavu kožíšku hned jasný, že můj ocásek je přímo výstavní. Není takovej nudně hubenej, jakej má Frodo nebo Kuba a už vůbec ne takovej, jakej má majitelka štětky Jolanka, původním příjmením Půlocásková, současným Bezocásková. Ten můj je dlouhej a chlupatej a větší, než kdyby se dalo dohromady deset veverek a svázaly si ty svoje oháňky. No a s tímhle ocáskem se už dají dělat různý kousky, to je vám snad taky jasný. Tak třeba smetat věci ze stolu, ovívat panče čumák, vyhazovat granule z misek, lechtat Jolanku, ale taky utírat prach z polic, smetat pavučiny a tak dále.
No a na úplně novej trik jsem přišel právě dneska. Panča s páníkem si udělali do hrníčku nějakou pitnou dobrotu, který se říká nevím proč capučíno. Neptejte se mě, co to je, nikdy mi to nebylo nabídnuto. Ale nejsem hamižník ani žebrák a taky mám svoji hrdost, takže mi to bylo celkem šumafuk. Jenže dneska to nějak moc hezky vonělo a ze všeho nejvíc se mi líbila taková pěnová čepice, co na tom hrníčku seděla. Počkal jsem, až se s tím hrnkem panča usalaší na sedačce, honem jsem jí skočil na klín a tam jsem začal předvádět svůj nejlepší repertoár. Otírání čumáčku o čumáček, duci duci na čelo, olíznutí obličeje, kulení očí nebo slastný chrochtání, no prostě snažil jsem se zanechat ten nejúžasnější dojem. A za to jsem očekával pozvání na drink, něco jako - no Vendelínku, ty seš ale mazlivej, pojď si honem ochutnat moje capučínko.
Skoro jsem se trefil, jen pár slovíček se vyměnilo, takže finální podoba zněla - Vendelínku, ty seš ale mazel, fuj, Vendo, jdi někam, vždyť mám plnou hubu chlupů, sakra Venouši, nestrkej mi sem ten zadek! Jen o capučínu nepadlo ani písmenko! A tak jsem se nafrčel a šel jsem pryč. No a v tom přišel na řadu ten můj bezvadnej ocásek. Jak jsem s ním pyšně po panče šlehnul, tak ocásek padl rovnou do tý pěny, smetl ji z hrnku panče na triko, na obličeji jí to vytvořilo srandovního klauna a zbytek jsem si vítězoslavně odnesl na ocásku pryč. Panča se zmohla jen na cosi jako - šmarjá, Vendeláči jeden chlupatej, vocas máš jak koště, tak s ním běž laskavě zametat jinam! No ale málo platný, ocásek byl už pokřtěnej, já jsem si poprvně ochutnal člověčí divnej nápoj a vím, že příště o něj stát vůbec nebudu, tohle ať si panča klidně nechá a mně ať radši dá pořádně najíst.
Na závěr bych dodal asi tolik. Došlo mi až dneska, o co malá Půlocásková díky absenci ocásku vlastně přichází a bylo mi jí trochu líto, že tohle se jí prostě nikdá nepovede. Ale zase na téhle mojí malé epizodě nakonec taky vydělala, protože jako správná manželka mi ocásek očistila tak, jak to jen ona umí a tak myslím, že i k ní se dostalo pár kapiček toho údajně výbornýho člověčího zázraku.
Váš capučínově vzdělaný Vendelín 

25. května 2016
ZÁBAVAAAAAA...
Kočky a kocouři, já se bavím a to né už jenom s Joloušem. Ono jako mezi náma, čeho je moc, toho je příliš a Jolča to někdy už tak přehání s tou svojí péčí, že vypadám, jako bych vylezl rovnou z pomádovacího salónu. Jestli teda něco takovýho existuje. No vážně, ten její jazyk mi umí tak vytvarovat moji hustou hřívu, že dikobraz s opravdickýma jehlama je proti mě slabý čajíček. Panča se mi pak pokaždý chechtá, jako bych byl nějakej vtip a když mě pohladí po hlavě, tak hned mrská rukou, aby si z ní setřásla jakože sliny a ječí "no Vendo, z tebe je hotovej slimejš!"... Tak řekněte sami, mám já tohle zapotřebí, aby si ze mě takhle utahovala? Proto jsem byl fakt hrozně rád, když se objevila ta naše nová zábava. No, ona se neobjevila sama, vynalezl jsem ji já a k tomu se hrdě hlásím.
Jednou se totiž stalo, že panča šla dolů tak nějak zamyšlená a zapomněla strčit do otevřený škvíry prvně nohu, abych jí nefrnknul. No a já jsem toho využil a hned jsem jí frnknul. Frnknul jsem tak rychle, že než si vůbec stačila uvědomit, co se stalo, už jsem byl dávno utábořený na balkoně, kde v tu chvíli byli oba kluci, Kuba aj Frodo. Což o to, s Kubou jsme jeden čas byli kámoši a dokonce jsme spolu bydleli, to než se přistěhovala Půlocásková. Ale s Frodem jsme si nikdy žádné soudružské vztahy nevypěstovali a kdykoliv jsme se náhodou potkali, zasyčeli jsme na sebe tu nejhorší kocouří urážku, co jsme honem ve slovníku našli. Ale teď nic. Podívali jsme se na sebe, Frodo si sice pohrdavě odfrkl, ale to bylo všechno. Panča přilítla v domnění, že bude muset separovat černo-bílomourovatou kouli, ale nic takovýho se nedělo. Kuba se líně protahoval na šplhadle a dokončoval drápkovou manikuru a Frodo si mě znuděně prohlížel, jako by Vendelín na balkoně byla ta nejnormálnější věc na světě. A tak se panča po prvotním šoku uklidnila a zeptala se - "no kluci, vy se mi tady nervete?" Přitom to mohla přece jasně vidět, že se nerveme.
A tak se z toho mýho náhodnýho útěku stala tradice a jakmile panča dorazí domů, otevřou se všechny dveře a nastává stěhování kočičích jednotek. My s Jolankou si to všechno prohlížíme nahoře, já teda moc ne, protože mě zajímá hlavně balkon a tak se nezdržuju ostatními místnostmi, no a Frodo a Kuba zase letí dolů a očmuchávají všechny místečka, kde jsme se předtím s Jolankou vyskytovali. Panča tuhle chytla Froda s ocáskem nahoru, zrovna když se chystal jedno z těch místeček podepsat, jako že teď už je i jeho a hned mu vynadala, že tohle teda jako ne a Frodo musel odpřisáhnout, že autogramy si nechá jen pro kočičí vetřelce venku na zahradě.
Na balkoně je to bezva, nejvíc mě baví pozorovat lidi dole. Tuhle se na mě jedna podívala nahoru a zavolala - "jé, co tady tenhle dělá, ten sem přece nechodí". Urazil jsem se, protože já nejsem žádnej TENHLE a kdo sem chodí nebo nechodí, to jí snad může být jedno, né??? Až ji uvidím vedle v tý kytkový místnosti, tak na ni asi zasyčím, jak se jmenuju, aby si to už zapamatovala. Ale aspoň že řekla tenhle.
Totiž včera u nás byl na návštěvě nějakej chlápek a zrovna potřeboval spravit něco na balkoně. Musela se kvůli tomu sundat protiútěková mříž a panča mu říkala, že tam musí hlídat, abych nevzal roha. No a ten chlapík se na mě podíval, zrovna když jsem ležel rozvalenej na lavici a rozesmál se: "Cože? Tahle?" (JO! Vážně řekl TAHLE!). "Vždyť ta by se sem ani nevyškrábala!" V tu chvíli jsem měl chuť vyškrábat mu oči, měl vážně štěstí, že se mi zrovna dobře leželo. Protože já nejsem žádná padavka a tuhle se mi povedlo vyšplhat se až nahoru pod balkonovou střechu. A to pak měla panča strach, že se zřítím a zlomím si pacinu a tak mi chtěla pomoct dolů, ale já jsem to zvládl sám elegantním sestupem po mříži. Takže bych si pro příště vyprosil takový netaktní poznámky.
Jinak tahle zábava má i další bezva atributy. Tak třeba misky s granulema. Ty vždycky otestuju a přijde mi, že jsou nějaký lepší než ty naše. A to panča přísahá, že je máme všichni stejný. Jenže věřte ženský, já si prostě myslím, že jsem šizenej a tak se radši naláduju nahoře tím lepším. Kuba s Frodem si zase myslí, že lepší jídlo je tam u nás dole, takže nám pro jistotu taky všechno vyluxujou. No a nakonec přichází čas, kdy se všechno vrací do svých kolejí. Někdy jdu zpátky dolů dobrovolně a někdy mě musí panča chytit a nese mě dolů jako tuleně a já dokonce jako tuleň i pískám, ale jak mě položí na zem, tak jsem rád, že jsem zase už ve svým, to víte, všude dobře, doma nejlíp.
A tímto se s vámi pro dnešek loučí váš rozdováděný Vendelín

Zábava na balkóně

 20. října 2017
Dneska je velkej den, kamarádi. Slavím narozeniny, stanoveniny, příchodniny a jmeniny. Je to totiž akorát sedm let, co jsem se - coby stanoveně dvouletý - rozhodl, že támhleta osoba, co jde proti mně, vypadá přesně tak, jak by mohla vypadat moje budoucí nová panča a já teda že budu její. Stalo se tak 20.10.2010 - všímáte si, jaký jsem si pro nastěhování zvolil parádní datum? Panča mi dneska hned časně ráno, když vstala (bylo teprve asi 10 hodin), dala pusu na čelíčko a řekla mi Vendí, všechno nejlepší, ty můj máničko jeden, pak mi načesala vlasy, protože to mám rád a taky abych byl oslnivě krásnej a... a... a to bylo všechno, ale slíbila, že večer mi dá extra porci gourmetka. Ale zase né moc extra, protože jsem už dost vyrostlej a nechce, abych byl kor moc přerostlej, hlavně prej do šířky.
Už bych ani nespočítal, co všechno jsem tady za těch sedm let zažil a kolikrát jsem měl oholenou zadnici, ale teď už mě to dlouho nepotkalo, tak to radši nebudu ani připomínat. A zrovna tak je zapomenuto, že jsem kdysi býval Krakenem. Teď o mně panča říká, že jsem ten nejhodnější kluk pod sluncem. Fakt. Kdo jinej by si taky nechal líbit to, co si nechávám několikrát za den líbit já? Tím myslím toho posledního floutka, co k nám přišel letos v dubnu, Olina. Nějak si mě vybral za svýho rvačkovýho parťáka, i když byl na začátku proti mně sotva poloviční. A tak se spolu kamarádsky rveme, koulíme se po sobě a někdy i kvičíme, ale nakonec se vždycky zase rozdělíme, upravíme si pocuchaný účesy a všechno je dobrý.
Taky jsem slyšel, že se ze mě NA STARÝ KOLENA (tak to bych si vyprosil!!!) stává opět kotě. No dobrá, panča má asi s tím kotětem pravdu (ale starý kolena si mohla odpustit!), protože když nám pouští po zemi světýlko, co se nikdy nedá chytit, tak ty druhý vyrostlý kluky, Kubu a Froda, to vůbec neba, ale já u toho předvádím hotový cirkusový číslo. Po těch mých chlupatých tlapkách mi to totiž parádně klouže a tak letím za světýlkem stylem vystřelená dělová koule a půl cesty se pak vezu jako na sáňkách. Olin chytá světýlko se mnou a tak se u toho sem tam srazíme, poválíme se spolu po zemi a pak se zase rozdělíme a pokračujeme v lovu. Panča by nás moc chtěla natočit, ale prej to nejde, protože to světýlko lítá nejlíp v úplný tmě a tak by nebylo nic vidět.
Nová věc je pro mě taky to, že chodím ven. Teda jenom na kousek venku a dál prej ani krok, ale už párkrát se mi povedlo proklouznout na zahradu, když někdo otevřel posunovací vrata. A to pak musí nastoupit páník, protože nikdo jinej mě neumí chytit tak parádně jako on. Když mě nese odchycenýho zpátky, tak se panča vždycky chechtá, že prej vypadám jako přerostlý mimino a páník je veselej, že se od něj nechám takhle nosit. Je to taková naše hra a nemůžu ji zkazit, přece se my chlapi nezradíme.
Taky jsem už dávno uzavřel mír s Frodem. My dva jsme si nikdy moc nekápli do noty a tak jakože kámoši z nás už asi nebudou, ale klidně si lehneme k panče na postel těsně vedle sebe a panča má potom dilema, jestli má bejt šťastná, že se naše vztahy takhle vyspravily nebo nešťastná, že si nemá kam lehnout. Ale zatím se vždycky nějak vešla, stačí vystrčit jednu nohu z postele a druhou hodit třeba přes páníka a je to, žádný drama bych v tom neviděl. Dole na fotce jsme aj s Kubou.
No a co Jolanka? S Jolankou se má situace tak, že ta holka už mě nebere za svýho jedinýho prince. Dřív na mě mohla oči i jazyk nechat, pečovala o mě a dbala na moji frizúru a teď bývá tak trochu nafrněná, jako někdo, kdo má k dispozici i jiný kámoše. Já jí nabídnu přátelský očuchání a ona se pronese kolem mě, jako bych byl neviditelnej. Myslím, že je takhle nafrněná od tý doby, co zkrotila Olina, nějak jí ten úspěch stoupl do hlavy. A hodně času s ní teď tráví i Frodo, protože ten s ní je dole, když není nikdo doma. Tím pádem si prostě asi nějak myslí, že si mezi náma pánama může vybírat. Svět je vzhůru nohama, to si myslím já.
Panča je teď nemocná a tak je s náma doma. To je dobrý, myslel jsem si prvně, budeme chodit ven, bude víc krmení a tak. Jenže ona pořád spí a ještě si dá klidně pod peřinu i hlavu, abysme ji prej nerušili. Je pravda, že Frodo, kterej chce pořád chodit ven, vyluzuje u dveří tak úchvatný sonety, že by s tím klidně mohl vystoupit v Národní opeře, ale ani to mu není nic platný. Taky spím rád, takže tomu docela rozumím. Na posteli se spí dobře, ale ještě líp se mi odpočívá na nějaký podložce, co leží na posteli, tím jako myslím panču nebo páníka. Dlouho mi trvá, než se na takový podložce usadím, protože se pode mnou pořád mele a heká a zdá se mi, že slyším slova jako Vendeláči, slez dolů, nemůžu dejchat!!!, ale nakonec si vždycky to podložkový místo vydobydu a to pak předu tak nahlas, že je to slyšet až někde ve Spytihněvově. To místo jsem si teda vymyslel, vůbec nevím, jestli někde je, ale jestli je, tak tam to moje spokojený vrnění fakticky určitě slyší. No a na týhle člověčí podložce vydržím tak dlouho, dokud se podložka konečně nepřetočí a já nesklouznu.
Jo a včera tady byl chlap. Byl úplně celej černej jako já, akorát myslím nebyl tak vlasatej jako já. A navíc byl děsně špinavej. Podíval se na mě a řekl - ty jo, kočko, ty by ses mi hodila na čištění komínů, hahahahaha.... A smál se tomu, jako kdyby to bylo něco šíleně legračního. Panča ho usadila, že nejsem žádná holka a do toho našeho plynovýho komína bych se stejně nevešel. Ale ten černej chlap se stejně pořád smál a panča mi pak pošeptala, ať si z toho nic nedělám, že je asi nějakej divnej. Aspoň jsem mu za to vlezl do tašky a nechtěl jsem se hnout, ani když z ní potřeboval nějaký papíry. Dokonce jsem na něj zavrčel, když mě chtěl vyndat. Jsem snad nějaká veřejná věc, aby na mě mohl sahat každej, i takovejhle obejda špinavej? A tak mě nakonec zase musel vytáhnout páník, ale tomu jsem to dovolil. Takže tohle by bylo tak nějak rychloshrnutí všeho, co jsem vám přišel ze sebe vymňouknout a teď jdu na chvilku na sluníčko. Panča říkala, užívej si ho Vendelínku, dokud svítí.
A tímto se loučí Váš užívací, odhadnutě devítiletý Vendelín

Krásný narozeniny od páníka, Vendelínku

Poslední kapitola - 2. prosince 2019

Vendelínku náš, jak mám začít? Bude tak strašně těžké psát o tobě a vzpomínat na tebe v minulém čase. Vím, že bez přestávek to nezvládnu a už teď mě z toho bolí srdce, ale udělat to musím. Musím se s tebou naposled a definitivně rozloučit, stejně jako jsem to musela udělat s ostatními kočičími kamarády, kteří tu byli před tebou a už se vydali na poslední cestu za duhový most.

Tvůj příběh je jedinečný, stejně, jako jsi byl ty sám. Přišel jsi k nám tak, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě - přidat se k náhodné kolemjdoucí, která na tebe promluvila a pohladila tě po hlavičce a jít s ní ihned domů. Přesně tak jsi to udělal a od té chvíle jsi byl náš. Samozřejmě jsi nám neprozradil, kdy ses narodil, ale protože ses k nám nastěhoval 20.10. 2010 a doktor ti odhadl 2 - 4 roky, dostal jsi datum narození 20.10. 2008.

Od začátku jsme věděli, že jsi jiný než ostatní. Ničeho a nikoho ses nebál. Zatímco ostatní před návštěvami utíkali do schovky, ty sis přišel pro pohlazení a pro pochvalu. Když k nám přišel opravář, vlezl jsi mu nejen do tašky, ale i na záda. Byla to pro nás všechny úplně nová zkušenost. Když jsi u nás byl asi měsíc, měli jsme trochu nahnáno. Jedna známá, co bydlí kousek od nás, se mi zmínila, že se jim ztratil kocour. Přesně v té době, co jsi se mnou odešel k nám. Byl černý a chlupatý. Tak jako ty. Strašně ve mně hrklo. Chvilku jsem bojovala sama se sebou, ale pak jsem si představila, jak by bylo mně, kdyby ses mi ztratil a někdo mi tě našel. A tak jsem řekla, že ten jejich ztracený kocourek je možná u nás. Šla se mnou se na tebe podívat a tys byl Vendelínku tak chytrý, žes dělal, jako že ji neznáš. Hrál sis s páníkem a ona řekla - hmmm, já myslím, že kdyby to byl náš Mikeš, šel by za mnou a ne za nějakým chlapem... A kdoví, možná její rozhodování, jestli jsi to ty nebo ne, jí ulehčila i informace, že za ten měsíc jsme tě stihli vykastrovat a třeba se bála, že po ní budeme chtít nějakej peníz. A tak odešla pryč a tys nám Vendelínku zůstal. A bylo to úplně to nejlepší, co se mohlo stát. Protože si myslím, že tam, kde jsi byl, bys stejně dlouho nevydržel. Možná bys skončil v jiné rodině, možná by tě potkalo něco zlého. Zkrátka a dobře, moc jsme si oddechli, že jsi už napořád náš. Krásný, nebojácný Vendelínek, který tak strašně potřeboval hlazení, mazlení a kontakt s lidmi. Ne pobyt ve sklepě, který jsi prý měl u těch prvních lidí.

Naše tehdejší kočičí parta z tvé přítomnosti moc nadšená nebyla. Do té doby všichni nováčci, kteří přicházeli, byli malí, v podstatě ještě koťata, nad kterýma se dalo povyšovat. A najednou kde se vzal tu se vzal, objevil se obrovský dospělý chlupáč, který k těm starousedlíkům neměl ani špetku respektu. A tak jsi byl dlouho za naší nepřítomnosti oddělený od ostatních a až po nějakém čase se k tobě přidal Kubík, který tě jako první vzal za kámoše. Holky, Emička s Mášou, si z tebe hlavu nedělaly a Fanda tě ignoroval. Ale běda, jak jsi spatřil Frodíka, to bylo vrčení, syčení a nadávání z obou stran. Vy dva jste si nesedli hodně dlouho a tehdy vznikla tvoje přezdívka Kraken. Přesně tak to totiž vypadalo - pronesli jsme větu "vypusťte Krakena" a ty ses ze dveří vyřítil jako divoká, chlupatá koule, lačná nového dobrodružství při prohánění Froda. Jenže po dvou letech přišel zlom...

V září 2012 k nám do domácnosti přibyla malinká, něžná holčička. S bolavým ocáskem, ale velikýma očičkama a zvědavým čumáčkem a s odvahou, jaká koťátkům nechybí. Dostala jméno Jolanka Půlocásková. Asi týden byla zavřená v pokojíku, kde jsi začínal i ty. Věděl jsi, že se tam někdo schovává a já jsem měla trochu strach, jak to dopadne. Jestli tu malou holčičku jedním mávnutím packy nesrazíš k zemi. Když jsme Jolanku poprvé pouštěli z pokojíku ven, byla jsem proto připravená rychle zasáhnout. Ale stal se zázrak zvaný LÁSKA. Ta malinká Jolanka vyběhla z pokoje, zamířila si to rovnou k tobě a než ses vůbec stihl pohnout, dala ti sladkou kočičí pusu. A z divokého Krakena se stal zamilovaný zkrocený Vendelín. Od té doby jste byli pořád spolu. Nacpaní v jednom pelíšku, vzájemně se opečovávající, kde byl jeden, tam byla druhá. Společně jste se léčili, když jste oba měli zánět v očičkách, spolu jste snášeli dobré i zlé. A i to možná pomohlo k tomu, že postupně jste k sobě našli vztah i s Frodíkem a tys konečně mohl být už pořád se všemi, aniž bysme museli očekávat nějaké krveprolití.

Jak čas ubíhal a byli jste všichni pohromadě, na lásku s Jolankou už nezbývalo tolik prostoru, ale pořád jste si byli hodně blízcí. Až do samého konce. Ten nastal v pátek 29.11. 2019. Devět let a 39 dní od tvého příchodu k nám.

Poslední rok pro tebe nebyl dobrý. Začalo to škaredým nádorem na pacičce, který naštěstí nebyl zhoubný. Operaci jsi zvládl skvěle a my se radovali, že už máme zase Vendelínka zdravého jako řípa. Jenže pak přišla cukrovka. Každodenní ranní a večerní píchání inzulínu ti vůbec nevadilo, dokonce jsi statečně snášel i naše občasné bodání jehlou do ouška, abysme mohli odebrat krev a zjistit, jak ta tvoje cukrovka na inzulín reaguje. Moc se to nelepšilo, čísla byla pořád vysoká, ale přesto na tobě nebylo nic vidět. Byl jsi pořád veselý, společenský, mazlivý kocourek, který by nám odpustil úplně všechno. Jenže pak jedno ráno bylo jako z hororu, všude krev a kudy jsi chodil, zůstávaly za tebou krvavé loužičky. Byl to naštěstí "jenom" zánět, ale musel jsi brát antibiotika. Nějakou dobu poté jsi měl další zánět, tentokrát na tvářičce, kde se ti udělala boule a opět, jako ten nejstatečnější tvor na světě, jsi zvládl rozříznutí boule, aby hnis mohl ven. A s tím přišla další dávka ATB. Největší zlom ale nastal, když ti opět narostl stejný nádor na pacičce. Bylo nám řečeno, že pokud tě nebude zlobit, necháme ho tam radši být, než abys znovu podstupoval operaci, která by mohla být v případě cukrovky komplikací. Jenže ten neřád narostl do takových rozměrů, že už ti praskal a občas krvácel a tak musel ven. I to jsi zvládl na jedničku. Ale měsíc poté ses najednou začal den ze dne zhoršovat. Opět jsme museli k doktorovi a tentokrát to dopadlo špatně. Rozbor krve ukázal, že ti selhávají ledviny. Nevydržely ten velký nápor zákroků a prášků, které jsi musel dostávat.

Poslední tři dny jsi strávil pod postelí. Ale nespal jsi a to bylo pro nás o to bolestivější. Vidět tě, jak ležíš, ale neodpočineš si. Večer byl vždycky tvůj oblíbený čas, protože se dávala konzervička. Pokaždé jsi přiběhl jako první, očička samou radostí ještě vykulenější než normálně. Ty poslední tři dny ne. Sice jsi přišel, ale vrávoral jsi tak, až jsem se bála, že ani nedojdeš. Jednou sis trochu vzal, ale bylo to jediné jídlo za ty tři dny. Bylo tak strašně devastující vidět našeho bývalého Krakena, zlatíčko Vendelínka, jak se mění ve svůj vlastní stín. V pátek večer jsem ještě zkusila nabídnout ti večeři, tvoji oblíbenou. Nevzal sis nic, po pár krocích jsi zase málem spadl a okamžitě ses vrátil pod postel. Očička už ti nesvítily tak, jako jindy, zavíraly se ti únavou a když jsem tě hladila, cítila jsem každou kost v těle. Věděla jsem, že teď už tvoje ani naše trápení nemůžeme dál natahovat. Že pro tebe už tohle není život. Že je to jenom čekání na konec. Na to, až si konečně odpočineš a vydechneš. A bylo to to jediné, s čím jsme ti my mohli pomoct. Jak bysme to mohli neudělat...

Bolí to strašně. Ale věděl jsi, žes byl milovaný a těch devět let s tebou nám už nikdy nikdo nevezme. Do hrobečku jsem ti přidala myšku, kterou jsem pro tebe koupila na Vánoce. Těch už ses nedočkal, aspoň ne těch pozemských. Tak ať ti dělá radost tam za duhou.

Odpočívej v pokoji, Vendelínku.